Pravidelné setkání ministrů a členů rady bylo konečně ukončeno. Ne že by se probírala důležitá témata. Hned na třetím setkání Bashiovi došlo, že nikdo z přítomných si není skutečně vědom problémů, jež se dotýkaly běžného obyvatelstva. Řeší finance paláce, řeší úřední nepohody; Galahar se snažil protlačit lepší podmínky pro dozorčí v Písečných horách. Ale problémy jihu či chudoba severu, ty jakoby neexistovaly. Pomyslně si značil do seznamu vše, co toužil vyřešit. I kdyby to nemělo být hned.

Neobvyklé akorát bylo, že princ Chalerm poněkud urychleně opustil své místo a odešel pryč. Nemá být jeho matka uvolněna z domácího vězení? Nebo to bude až zítra?

Ne, rozhodně zítra. Bashia měl dobrou paměť, jen v tom chaosu ztratil na okamžik nit. Něco se mu však stále nezdálo. Ruch paláce při polední procházce byl neobvykle velký, a proto mávl na dolézavého eunucha, aby se ho zeptal na důvod toho šumu.

„Ah, Vaše Výsost si povšimla? Ehm, je to pouze něco, co se říká, není to vůbec potvrzeno a až dnes odpoledne měl přijít královský lékař, ale... Říká se, že Folai sestoupil do říše lidí a navštívil choť korunního prince Chalerma... A ta počala."

Luvila je těhotná?

Bashia se zamračil. Pohlédl na skloněného eunucha a sjel ho chladně pohledem.

„A ty nemáš nic na práci, než sbírat, co kdo řekne?"

„Och, omluvte mě, Vaše Výsosti, ale ptal jste se –"

„Mlč. Je vidět –" Bashia se náhle zasekl. S ohromením se kousl do jazyka, aby už mlčel, a semkl pevně rty. Opravdu to chtěl říci? Opravdu měl na jazyku: „že v prostředí služebných se cítíš jako doma"?

On přece není Duen. A ani Duen by si nedovolil Wiriana takto nepřímo urazit.

„Nic. Zjisti mi, jestli se opravdu jedná o pravdu, nebo pouhé klebety," nakonec zamumlal a jednoduše se tak Samira zbavil.

„Antaresi," šeptal po jeho boku Kosum, jakmile se eunuch vzdálil. „Myslíš, že je to pravda?"

„Je to vysoce pravděpodobné... Jen to přišlo rychleji, než jsem počítal."

„Jenže to není pouze potenciální nástupce trůnu Namasilie a Enlerův vnuk, ale také vnuk Lawana Xe."

„Já vím..." Kdo mu teď bude chtít pomoci, když Lawanova přízeň je na opačné straně? Jak má přesvědčit Fuheho a kohokoliv, kdo za vším stojí, že on je tou správnou volbou?

To ho trápilo celou cestu do knihovny. Nakonec však dospěl k závěru. K závěru velice drastickému a s nejistým výsledkem. Zdálo se totiž, že se dcera Lawana Xe cítí v paláci příliš bezpečně a pohodlně...

A to si ona nezaslouží.

„Kosume," načal tichým šepotem, zatímco si pročítal nějaké dokumenty.

„Co potřebuješ, Antaresi?" Kosum si již zvykl, že téměř všechno diskutované mezi nimi je pracovního charakteru. Chyběly mu jejich klidné rozhovory při hrnku pálenky. Chyběl mu ten náčelník Antares, zakladatel osady Tossaků. Ale také chápal, že v těchto podmínkách... Se takových okamžiků nedočkají.

„Zjisti, jestli jsou ty pomluvy pravdivé."

„Nedělá to Samir?"

„Jemu nevěřím. A navíc – pokud se ukáže, že ano, tak po tobě chci následovné..."

Bashia semkl rty. Poslední možnost si rozmyslet, jestli opravdu využije tuto informaci ke svému užitku.

Kosum mlčky naslouchal a jen s obtížemi skrýval své ohromení.

„A není to unáhlené?"

„...Dobře. Vyčkej s tím pár dnů. Mám se vidět s Duenem a rozhodně to musíme spolu probrat."

„To je krásný den, co, Bashio? Ideální na takové rande, nemyslíš?" Duen se culil od ucha k uchu, zatímco kráčel po boku mladého prince. Oblečený v stříbrné tunice, která, když odrážela sluneční paprsky, zářila jako právě napadlý sníh, a vlasy mu hravě poletovaly, až ho občas zašimraly na nose.

Sám Duen pyšně vykračoval se svojí zlatou hřívou, jejíž prameny kontrastovaly s tmavou indigovou tunikou, na jehož rameně se slunil pár jeřábů. Vybral si ji záměrně, tematicky. Když už ho čekalo odpoledne s Bashiou, nehodlal na sobě šetřit.

Nějak, někdy – poté, co se rozešli v Eleorsu a Duen tápal světem, bez cíle a bez štěstí – vždy snil o takovémto momentu. Kdy budou moci kráčet, bok po boku, napříč Adranuchem, a nic je nevyruší, nic je nerozdělí.

A teď nastal ten moment. On se opravdu může svobodně pohybovat městem, a Bashia taktéž. V těsném nalepení, ačkoliv bez držení rukou, pozvolna procházeli hlavním městem Namasilie a obdivovali zdejší rušný život.

Jednu mouchu jejich rande přeci jen mělo.

Každý se za nimi otáčel. Za Duenem, jelikož jeho zatčení, respektive nezatčení, muselo být pozdvižení měsíce. A za Bashiou, jelikož tak elegantního a nádherného muže nikdy nemohli spatřit. A to sotva věděli, že sledují prince. Falešného prince.

„Palác je celý na nohách," načal po chvíli Bashia.

„No, něco jsem zaslechl. Bohužel. Je to pravda?"

„Ano," potvrdil Bashia, jelikož ještě ten večer, jak od Kosuma, tak od Samira, uslyšel tu samou zprávu.

„Korunní princ Chalerm čeká prvního potomka!"

„Co teď? Nenaruší to tvé plány? A co ta nabídka přátelství?"

„Vypadá velice bledě," odvětil nevzrušeně Bashia. Byl znepokojený, ale snažil se tím příliš nezatěžovat. Obzvlášť, když viděl cestu ven. Duen ho samozřejmě prokoukl a loktem do něj lehce šťouchl.

„Moc ti to asi nevadí, hm?"

„Chystám... To bude lepší, když probereme poté."

„A ne už teď?" Poté si chtěl Duen užívat, ne diskutovat nad záležitostmi paláce! Jenže Bashia byl příliš nekompromisní. Zastával názor, že bez práce nejsou koláče. Nejprve pracovat, a pak možná za odměnu se Duenovi dostane sladkého potěšení. Už se nemohl dočkat!

A tak zrychlil k Reii krok, dokud nestáli oba několik kroků od brány pozemku rodu Oelo.

„Vydrž," zašeptal a rovnou využil jejich blízkosti, aby na ouško položil rychlý polibek, než se rozběhl, odrazil, a i přestože na sobě měl drahou a delikátní tuniku, přeskočil dvoumetrovou zeď jakoby nic.

Bashia kroutil hlavou. Jak může takto sofistikovaný muž předvádět klukovské triky, i ve svém pokročilém věku? Ale byl někdy Duen jiný? Naoko velký pán, ve skrytu duše dítě, které pouze ve tmě hledalo ruku, jíž se mohlo pevně uchytnout.

A Bashia ji pomyslně sevřel a nechtěl se jí pustit. Proč ho však něco zezadu táhlo zpět?

Než zjistil, co to je, Duen se už vracel – opět tajně, a pyšně se vztyčenou bradou k němu nakráčel.

„Zařízeno!" pochlubil se. Bashia zmateně cukl obočím. To se ale brána pozemku otevřela a ven vyběhla postava v plášti, kryjící svůj obličej hluboko v kapuci.

„To je ona. Představuji ti Reiu Oelo."

„Těší mě," uklonila se, zatímco její tichý a nevýrazný hlásek zaštěbetal a stal se součástí větru.

„Rád vás poznávám, slečno Reio," Bashia následoval nejmenovaný protokol a dívce se zdvořile uklonil. Ta přehnaná etiketa drásala Duenovi nervy.

„Pojďte, než nás tu někdo uvidí," zavelel a zatáhl je za roh blízkého domu, kde se nacházel alespoň kousek stínu.

„Vaše Výsosti... Pan Duen mi říkal, že..."

„Omluvil se?"

„Eh?" zvedla dívka, jež se celou dobu dívala do země, zrak, až jí kapuce sjela na půlku hlavy a odhalila tak mdlý obličej ještě stále mlaďoučkého děvčete.

„Co?" Duen byl stejně tak překvapen.

„Honem," tentokrát loktem šťouchl Bashia do Duena, až to nevyměřil a Duenovi způsobil opravdovou bolest. Mnouc si bolístko, špulil rty a kroutil očima, než si hluboce povzdychl a koukl na Reiu před sebou.

„Promiň, no."

„Pořádně," šťouchl po podruhé, tomu se už mladý pán vyhnul. Naštěstí. Mladá dívka na něj stále překvapeně civěla, až pootevřela rty v údivu i nekonečném rozpaku.

„Omlouvám se. Jo? Ale to nemá nic společného s tím, co potřebujeme," okamžitě změnil téma zpět a vyklouzl z Bashiova týrání. Ten si jen znaveně povzdychl, pokračoval však ve vysvětlování důvodu jejich návštěvy.

„Slečno Reio. Obracím se na vás, jelikož potřebujeme vaši pomoc. Nevím, co vše Duen zmínil, ale... Je to velice důležité. Důležité, a důvěrné. Je to tak důležité, že riskujeme, když jsme za vámi přišli. Tak důležité, že i přes veškeré sváry, které mezi vámi byly, to byl on, kdo s tímto návrhem přišel. A já doufám, že tato důvěra a jeho omluva alespoň trochu uleví tíze a utrpení, které vám způsobil. A kdyby ne... Tak prosím, přijměte omluvu ještě ode mne."

Duen už otevíral ústa, jak chtěl něco namítnout, ale výhružka rychlého Bashiova loktu ho umlčela.

Zato Reia, ta slov neměla. Duen byl muž, který jí byl dohodnut. Oba věděli, že nejsou pro druhého to pravé, a Duen to naznačoval až příliš výrazně... Kolik nocí probrečela? Kolik nocí se trápila a prosila otce, aby dohodu zrušil? Vždy si myslela, že její pocity a myšlenky na tomto světě nemají místo. Že není důležité, co si žena jako ona myslí. Co chce. Po čem touží. Uvědomila si to brzy, ale jak dlouho trvalo, než se s tímto uvědoměním smířila?

A nyní tu je někdo, komu nebyla lhostejná. Kdo přesně věděl, čím vším si prošla – aniž by ji znal či někdy v životě viděl!

Donutil Duena se omluvit.

Nechtěla si o Duenovi myslet to nejhorší, přesto si nedělala iluze a věděla, že Duen musel vše ukazovat ze svého sobeckého pohledu. Jenže ten muž – princ Feishen – se nedal a stále jí věřil.

„Není... Není třeba," vykoktala zaskočeně a její oči se zaleskly dojetím.

Pche, ten to s holkama taky umí... Duen mohl jen kroutit hlavou a skrytě žárlit, jelikož s takovou se jeho Bashia stane dost žádaný.

„Prosím... Pomozte nám. Nejedná se čistě o nás, o naše sobecké důvody. Pomocí nám pomůžete celé Namasilii," Bashia nasadil zoufalý tón, kterému by neodolal ani samotný Lawan Xe. Natož drobná a přehlížená Reia Oelo.

„O co... O co se jedná?" špitla k princi.

„Mohu se tedy na vás spolehnout, že nic o tom nedojde k nikomu jinému?"

„Hm-m," kývla odhodlaně hlavou. Bashia se tedy spokojeně pousmál.

„Duen říkal, že vaše rodina obchoduje s mahagonem," dívka přikývnutím potvrdila správnost informace. „Potřebovali bychom vědět, jestli někdy... Náhodou... V obchodu pochybil? Myslím tím, jestli dodávka třeba nesouhlasila, něco nesedělo v dokumentech, nebo... Jaké spojení má se zatčeným ministrem Doebem?"

Bashia schválně zmínil osud nebohého ministra. Na jednu stranu, chtěl naznačit důvod – přestože ne ten hlavní – proč se ptají, a zároveň nahnat strach. Jakmile padlo slovo „zatčený", dívka se lekla, že je její rodina zapletena do ilegálních obchodů. V panice udělala krok vzad a neustále kroutila hlavou.

„Ne, nemyslím tím, že bych vaši rodinu podezříval. Naopak. Potřebujeme spojení a důkazy. Vaši rodinu nebudeme obviňovat. Pátráme především po strůjcích. Ale k tomu právě potřebujeme vás, slečno Reio..."

Duen sledoval z boku Bashiu, i jeho přesvědčivý, empatický projev. Čím dál víc nechápal, jak mohl mít štěstí na takového muže, jako je Bashia.

„A... Proč se o to staráte vy? Nemělo by... Ústředí?"

„Pokud vás musíme ochránit, musíme ústředí předběhnout," mladík mrkl na Duena, jakoby tím naznačoval, že ta myšlenka vyšla z jeho úst. „Sám pracuji pod ministrem Aghanem a mohu tyto důkazy snadno do případu doplnit, pokud však o angažování vašeho otce už bude vědět více lidí, mé ruce budou krátké."

Reia semkla své rty, její oči zakotvily na dvojici jeřábů na Duenově tunice. Byla postavena před hotovou věc, která jí jen přinášela rizika. Ale jaká rizika nese její otec, pokud byl opravdu v případu zapleten? Neměla by chránit svoji rodinu? Neměla by to být její povinnost?

„Já... Podívám se," nakonec pravila. Nato však zvedla zrak a vážně se zadívala Duenovi přímo do očí. „Ale nedělám to pro tebe. Dělám to pro naši rodinu a pro prince."

„To je mi jasné," odvětil Duen lhostejným tónem, jelikož upřímně – ta holka mu stále byla naprosto ukradená. Ale nyní, jelikož se stávala užitečnou, bylo zapotřebí přinést pár obětí v podobě omluvy a smutného, lítostivého pohledu, aby dosáhli, čeho chtěli.

„Děkujeme. Kdybyste cokoliv objevila, pošlete to prosím po služebné k Duenovi, on mi je předá. Na Ústředí se vyskytuji jen jednou týdně a nechtěl bych, aby se to dostalo do nesprávných rukou. Ale pokud to tak nechcete –" načal, aby dal opět najevo, že chápe její odtažení od Duena, a nabídl jí alternativu.

„Ne, v pořádku. Pošlu svoji služebnou," zavrtěla rychle hlavou. Z celého ohleduplného přístupu toho prince jí až naskočil na tváři ruměnec.

„Tak dobře. Jsme domluveni. Ještě jednou děkujeme," uklonil se Bashia a nenápadně kopl Duena do chodidla, aby udělal to samé. Následně se jejich cesty rozešly. Zatímco Reia vyběhla ven, zahalená v plášti; Duen s Bashiou prošli stokou, čímž získali čas na Bashiovu proměnu a převlečení do volnějšího oblečení, které měl Duen nachystán.

Bashia byl jako stařec téměř vždy oblečen v něčem obyčejném, lněném, na Duena příliš kousavém. Jeho oblečení mělo jediný účel, a to ho zakrývat, případně v zimě hřát. Nic více na něm neviděl.

Jenže Duen se na jejich společný den opravdu připravil. Donesl Bashiovi hedvábný set, jenž mu byl akorát, lehce přiléhavý, takže vynikla jeho vypracovaná postava, zároveň pohodlný a lehký v teplém letním dni. Zemité barvy, zároveň však ne příliš tmavé, ladily s Bashiovýma očima, ale příliš ho neutápěly v obyčejnosti. Naopak. Smaragdový pásek a bohatě vyšívaná spodní tunika dodávala luxus, který by mohl mnohý Adranuchský měšťan závidět. A když se ještě Duen natáhl, aby stáhl kraťoučké a prošedivělé Bashiovy vlasy do copu, přičemž si vychutnával té jejich blízkosti a nezapomněl na hubana; stařec působil jako úspěšný obchodník.

Samotný muž si proměnu příliš neuvědomoval, dokud nepocítil své vousy a bolest v kloubech. Až poté mu došlo, že k této kombinaci většinou patří len a hrubé rukávy.

Cítil se okamžitě nesvůj. A Duen si to užíval.

„Tak, můj drahý Bashio, vítej v Adranuchu!" rozmáchl se rukama, zrovna vycházeli ze stoky. Před nimi se rozevírala ulice plná bohatých vil, uzavřených vysokým oploceným. Jen koruny všemožných stromů koukaly ven a mávaly svými větvemi, často obohacenými o barevné plody. Zídky se lišily barvou, někdy k nimi přibyl i jednoduchý vzor. Jindy, ačkoliv v této ulici zrovna ojediněle, naopak omítka praskala a opadávala a barva dávno vymizela.

Dvojice se dala do chůze. Podobně, jako na cestě za Reiou, i teď se Duen na Bashiu lepil a dokonce mu přehodil ruku přes rameno. Když ho chtěl stařec v panice odhodit, byla mu do ucha zašeptána výhružka: „Buď takto, nebo kolem pasu. Vyber si."

Je samozřejmé, že tohle se zdálo přívětivější. A tak přestal a mlčky pokračoval dál.

„A teď zpátky k tomu, co se děje v paláci. Co teda hodláš dělat?" načal Duen a rozhlížel se po ulici.

„Chci říct pravdu," usmál se Bashia zpod vousů.

„Pravdu?" znepokojil se Duen. „Jakou?"

„Že Luvilino dítě není Chalerma," triumfálně pohlédl na Duena a mohl si tak vychutnat ten ojedinělý okamžik, kdy i vševědoucího pána rodu Ran naprosto zbavil dechu.

„Cože není? Její? A čí asi?"

„Zahradníka," stručně odvětil, než se dal do chůze. „Tedy, respektive, příliš se jako zahradník nechová. Rostliny pod jeho rukama trpí. Ale byl osobně vybrán Lawanem a... Zdá se, že Lawan takto chtěl zajistit pozici rodu Xe na Namasilijském dvoře. Jeho vnuk bude budoucí král. Jeho dcera pak královna. Kdo ví, jak a kdy se chtěl zbavit Enlera, aby mohl skrze Luvilu řídit naši říši. Možná měl plán, jak s králem vyjet na bojiště ve Velkých horách, kde by se stal incident, třeba..."

„A na to jsi jak...?" pobízel k odhalení skrytých Bashiových metod.

„Vrabčák. A poměrně často. Je to únavné," vzdychl si, o takové obrazy opravdu neměl zájem.

„Takže ty rozneseš, že dítě je zahradníka, a uvidíš, co se bude dít? Pomluvy nejsou vše. Potřebuješ je něčím podpořit, aby jim lidé uvěřily. Takto jen mávne rukou a děcko porodí raz dva. Najdi svědka, nebo si ho vyrob, bohatství máš nyní habaděj."

„Už mám. Služebná. Jedna z nich. Možná promluví i druhá, když se přizná ta první. Pokud se zadaří, zahradníka nemine trest. Pokusím se navrhnout popravu pro zahradníka, našel jsem ve spisech v Ústředí podobný případ, takže v rámci následování našich kořenů by měly být tresty obdobné."

„A to dítě?"

„Vyvolání potratu. Pokud nebude Luvila sama zhrozena z obrazu, který uvidí."

Jak vyváděla ta žena v Písečných horách, když měli otci dítěte jen zkřivit vlas?

„Chceš ji zlomit, jo?" prokoukl Bashiu Duen a jen kroutil hlavou. „Tsk, tsk, na tebe aby si dal člověk pozor!"

„Takže mohu?" pohlédl stařec na svůj bok. Setkal se však s udiveným pohledem svého partnera.

„Ptáš se mě na svolení? Doeba jsi zavřel dle svého uvážení, ale teď se mě ptáš?"

Bashia se však jen zpětně sladce usmál. Aby Duen rozehnal své myšlenky, založil pouze pramen Bashiových vlasů za ucho a dále koukal před sebe.

„Samozřejmě, že můžeš. A tohle ti má otevřít cestu za tím přátelstvím, ano?"

„Ano," stručně odvětil Bashia. „Ta páka... Víme, že skupina vysoce postavených mužů se nejspíše dohodla s Lawanem, že za nějakou odměnu budou králi našeptávat v jeho prospěch, že?"

„Jo. Tedy, Doeb a Tiren určitě. U Wiriana je velice sporné, co jeho pravým motivem může být. Ale zlato, jak Galahar vzpomínal, je to hlavní lákadlo všech, kdo s tou partou spolupracuje."

„Tak si představ, co by se dělo, kdyby k žádné mírové dohodě nedošlo a vše by vyšlo dle jejich plánu..." pobízel neurčitě Bashia. Duen se ani nepozastavil a začal okamžitě vyjmenovávat jednotlivé dopady jejich vítězství.

„Velké hory zdecimovány. Oslabená armáda Namasilie. Xetingu taktéž, ale vsadím se, že sotva tam Lawan poslal nějak významnou část své armády. Jestli náhodou nechce jít ve šlépějích svého dědy. Naoko úsměv, za zády dýka. No, co dále. Jo, ještě také nedostatek zbraní, kdyby se Lawan rozhodl pro vojenské obsazení Namasilie a král chtěl více zbrojit. Jak může, když velká část mečů opustila hranice Namasilie, propašována tím hňupem od Kalayi?

Taky by měl spoustu nerostného bohatství z Velkých hor. A zase, kdyby chtěl Namasilii – což určitě chce, jinak by sem neposílal dcerušku – tak z hor Písečných. Doeb, jako ministr loďstva, by měl o práci postaráno. Určitě by se utužilo námořnictvo v zálivu, peníze by tekly do jeho kapes. Rod Oeno taktéž, protože všude, kde se válčí, tak generálové sklízí úspěchy a odměny. Nemluvě pak o tom, že se budou posílat peníze rodinám padlých, a to je teprve zdroj financí!

Tiren měl určitě domluvené nějaké obchody přes Doeba. Maliwan mohl být podplacován, aby schválně podával špatné rady v mezistátní politice, Hydagyr pak mohl být poprosen o nadělávání peněz. Boje také rozhodně vyženou obyvatele Velkých hor, popřípadě Namasilijských měst, a bude se muset stavět hodně táborů pro uprchlíky. Takže další studna na daly, tentokrát pro Fuheho. Vynechal jsem někoho? Jo, Aghan. Pro toho moc velký výdělek teda nevidím."

„A ministr Fuhe... Jaké si myslíš, že má ztráty, když svůj dlouho očekávaný výdělek neuvidí?"

„Že by natolik velké, aby opustil původní plán a vybral si podlého prince, který míří na trůn? Jakože míří. Nebo tě přeci zlákalo zlato rodu Dalan? Máš na něj právo," mrkl na starce, jehož obličej plný odporu a nenávisti mluvil za vše.

„Jak..." špitl Bashia hlubokým hlasem.

„Tak minule jsi mluvil o povstání, ne? Nebo naznačoval, to jedno. A jak ho nejlépe iniciuješ? Vyburcuješ stranu, která po vzpouře touží. Buď ji donutíš konat ze zoufalství nebo jako vůdce. Zoufalství pro nás příliš neznamená, protože oni nemají proč být zoufalí. Čekali tolik let, tak proč nyní pospíchat? A i kdyby, byla by to riskantnější varianta, jelikož bys neměl vše tolik pod dohledem. Co když zabijí Enlera a destabilizují říši? Chalerm není schopný ani zvednout ruku, natož vládnout říši. Lepší je se stát vůdcem. Mít vše pod kontrolou. Hrát na obě strany. Zachránit krále, ukázat mu, čeho jsou jeho podřízení schopni, vyjít za hvězdu a takto se pomstít. Ze všech zmíněných, Fuhe je jediný, kdo nedostal nic a pro koho je nynější situace nejméně výhodná. Co, to je ten, kterému jsi nabídl přátelství? Také má prsty v pronásledování Tossaků?" Duen natočil zvědavě hlavu, a jak sledoval ztuhnutí Bashiova obličeje, jen si pobaveně odfrkl.

„Když řeknu, že ano?" váhal stařec, jenže Duena nerozhodil, jak očekával.

„Tak jen díky, žes mi to potvrdil, akorát mě teda mrzí, žes čekal až doteď. Co, myslel sis, že v slzách a s mečem se za ním vrhnu, protože ho podezřívám z obvinění mého otce?" Duen se hlasitě zasmál, když viděl na Bashiově obličeji, že se vůbec nemýlil. „Naopak se domnívám, že kdyby nebyl ministrem Fuhe, tak by tvá pomsta byla mířená proti mému otci."

Stařec zpomalil, jak ho Duenova slova překvapila.

„Sice se za mnou Galahar nestihl zastavit, asi aby se vyhnul podezření; konečně mi poslal výsledek jeho pátrání. Máš pravdu, měl bych ho odměnit, ale i kdybych na něj přepsal náš barák, stále by to nebylo to, co chce," mrkl na Bashiu, čímž se vyhnul slovům a jen mu to naznačil pohledem. Samozřejmě, že muž, na něhož se tlačil, trochu ztuhl, ale o to více si ho přitiskl k sobě.

„No a co nezjistil, že? Starý Gii byl pořád na své pozici a úspěšně ji vykonával. Ať to byl kdokoliv, jestli Wirian, Doeb, nebo... Zatím přesně nevíme, tak potřeboval někoho dalšího ve vysokých řadách. Asi ostatní ministři nebyli úplně vhodní, možná jejich morální zásady nešlo skloubit s názory Lawana Xe. A tak si říkali, že by starý Gii mohl opustit svůj úřad a přenechat ho někomu, kdo by s nimi tahal za jeden provaz. A tak Nihan z rodu Haret zašel za mým otcem s návrhem. Byl by přeci horkým kandidátem na ministerské místo, ne? Ani on, ani já nevíme, co za návrh to bylo, ale... Je jasné, že poté praskla záležitost mého otce a bum, Fuhe byl usazen na pozici ministra.

A co je zajímavé, tak starý Gii, který by ještě teď přežil nás všechny, náhle zchřadl, psychicky i fyzicky, a brzo umřel. Během několika měsíců. Není to divné? Někdo potřeboval někoho za ministra, a protože ministr Gii nechtěl na stará kolena podnikat nic nekalého, tak ho bezostyšně smetli z cesty a místo je volné."

„Ale jak víš, že se ho zbavili?"

„Protože jedna stará služebná, která u rodiny Gii už nepracuje, říkala, že pár měsíců před smrtí ministra jeho doktor změnil recept. Takže kdo ví, co jeho lék obsahoval, a kdo to tomu doktorovi nakázal..."

Bashia zmlkl a pevně semkl rty. Přesně, jak očekával. Duen ví jednoduše vše.

„A lituješ?" načal tiše. Divná otázka mladého muže zmátla.

„Hm?"

„Lituješ, že tvůj otec nabídku odmítl?"

„Pche, rozhodně ne! Stát proti tobě, jako nepřítel, to ani náhodou! Mně je lépe takto," zavrtal hlavou do Bashiova ramena a hlasitě se zasmál. „Takže doufáš, že když takto potopíš zálohu ve formě Luvily a jejího dítěte, Fuhe se přikloní na tvoji stranu, jo? A cos mu zatím slíbil?"

„Pouze jsem naznačil, co hodlám provést. Snad z toho jasně vyplynulo, že ke splnění mých plánů, které také ulehčí Fuheho práci, mi nesmí stát v cestě král ani korunní princ. A že si i Fuhe přijde na své, když se zvýší daně."

„Jasně, více peněz do kapsy. Kdo by tomu odolal, že? Ale aby ti věřil, musíš prokázat nějaký úspěch předem. Nestačí slova, jsou nutné i činy. A když uvidí, že svých činů dosáhneš, budeš důvěryhodnější a snadno se za tebe přimluví."

„A co tedy navrhuješ?"

„No to je strašné!"

„Jak jen to je možné? Jak si to dovolila?"

„Chudák korunní princ! Štěstí mu nepřeje!"

„Hanba! Hanba!

„Asi měla důvod. Vždyť pohleď na korunního prince... Jak jen dokáže udržovat Její Výsost šťastnou?" odfrkl si škodolibě služebná, nato ji pošťouchla jiná.

„Psst! Koukej, koukej, kdo jde!"

Bashiova procházka zahradami byla po dlouhé době neklidná a až nepříjemně rušná. Všude, kam se ohlédl, spatřil služebné se spojenými hlavami, jak si předávaly drb, který slyšely opodál. Tichou poštou se tak šířilo něco, co započalo u jednoho člověka, a nyní to zchvátilo celý palác. Nejen palác. I mimo hradby si lidé v krčmách a nevěstincích našeptávali to samé.

Luvilino dítě není s princem Chalermem.

„To je jak u nás v osadě, Antaresi. Taky někdo něco řekne a už to ví celá osada."

„Třeba, že jsi odmítl Alasku?" poškleboval se mladý náčelník a vznešeně nakračoval dál. Kosum jen nechápavě zavrtěl hlavou, ale nic nenamítal. Akorát proti nim nasupeně kráčel korunní princ a mířil do Haly předků.

Ideální si svoji vycházkovou trasu trochu pozměnit, pomyslel si Bashia a nenápadně se stočil. Nešel však k hlavnímu vchodu a mohutným schodům, který jeho naštvaný nevlastní bratr měl zdolat. Ne, vzal to hezky na okolo, pokud možno, schovat se do bočních chodeb. Kosumovi naznačil, ať se vzdálí, a on sám svým tichým krokem proklouzl kolem služebných, pomalu ke vchodu do menšího soukromého sálu. Opřel se o zeď a v tichosti naslouchal.

„Otče! Slyšel jsi, co se to šušká? Co si za rohem říká každá služebná?"

„Co? Neslyšel jsem. Proč bych měl poslouchat nějaké klebety?" zasmál se panovník silným hlasem.

„Ale tohle by tě mělo zajímat! Celý palác si to myslí! Říkají, že Luvilino dítě není moje!"

Král Enler se opět zasmál. Kdo ví, jestli tomu absurdnímu obsahu, nebo dramatickému přednesu jeho syna, který ještě nedávno během schůzí ani nemrkl, ani se neusmál.

„A čí by asi mělo být, hm? Není Luvila tvá žena?"

„Říkají... Říkají, že prý její zahradník je mladý, a že..." Chalerm se zasekl, jak neměl odvahu prozradit, co dalšího ponižujícího se o něm roznáší.

„Musíš to zatrhnout! Nemůžeš to nechat takto dál! Brzo se to doví lidé Adranuchu a jak mi pak budou věřit? Když si budou myslet své kdykoliv, když se podívají na mé dítě?"

Král si vzdychnul. Mávl na Wiriana, jenž k němu okamžitě přiskočil.

„Najdi toho, kdo roznáší tyto pomluvy, a pošli ho na Ústředí. A každý, kdo o tom pronese slovo, dostane deset ran bičem!"

„Ano, Vaše Veličenstvo," uklonil se eunuch panovníkovi.

„Bude lepší, když toho zahradníka přeřadíme jinam. Vím, že nejspíš je součástí služebnictva, které se poslal sám Lawan, ale raději. Ať slouží v západní části. Tam bude dostatečně daleko."

„Ano. Děkuji otče," Chalerm spokojený s řešením se hluboce uklonil, načež odešel. Bashia však stále setrvával na místě. Vyčkával, jestli náhodou nebude panovník řešit i něco jiného. Měl by být v Hale sám, pouze s Wirianem. Budou rozebírat i nějaké choulostivější záležitosti, nebo pouze další spisy, které měl za úkol probrat?

Zároveň byl Bashia netrpělivý. Jestli tyto pomluvy tak snadno umlčí, jak jen vyvolá ten oheň, který by měl následovat?

Nějaké ovoce jeho setrvání přeci jen přineslo. Král opravdu povolal Wiriana k sobě blíže, a promluvil otázku, velice tiše, avšak zřetelně – Bashiovy smysly byly schopné zachytit určité body a domyslet si její znění.

„Jak pokračuje hledání?"

„Vaše Veličenstvo, zatím jsme toho muže nenašli..."

„Ani vy, ani Dexun předtím! Až mi přijde, že vy oba si ze mě děláte srandu!" vyštěkl král nervózně. Starý eunuch jen pokorně sklonil hlavu.

„To bych si nedovolil, Vaše Veličenstvo. Jestli Tossakové žádné zbraně nepřeváželi, jak říkal princ Feishen i Duen z rodu Ran, tak naopak; kdokoliv za tím stojí, musí být velice vychytralý. A je pak pochopitelné, že ho nelze nalézt..."

„Wiriane... Ale zrovna ty..." kroutil hlavou zklamaný panovník.

„Odpusťte mi moji neschopnost, Vaše Veličenstvo..." Wirian opět sklonil hlavu a jeho hlas byl utlumený. „Slibuji, že vás příště nezklamu!"

„Tak svůj slib také dodrž," odsekl král, načež mávl rukou, aby starého eunucha propustil. Již ho měl dost.

Bashia až na místě poskočil. Věděl, že eunuch nejspíše projde kolem něj. Nemělo smysl utíkat, Wirian by stejně spatřil jeho záda, a Bashia si nedělal iluze – určitě k němu musí nést svá podezření. Jediné místo, které se nabízelo, byl malý salonek opodál. Opatrně vklouzl dovnitř a přidržoval dveře zavřené. Jen co se nalepil na kovová vrata, již slyšel těžké kroky.

„Tunlape," špitl a hned za ním přiskočil jeho podřízený.

„Ano, pane?"

„Pošli muže, aby našli tu osobu... Od zbraní."

„A poté?"

„Doneste do Adranuchu... Jeho mrtvolu," nato Wirian nadzvedl svoji dlouhou tuniku a chystal se odejít. Jeho podřízený však nadále naléhal očima, jako kdyby měl ještě něco říci.

„Hm?"

„Před chvílí jsem zde viděl, ale nejsem si jist, prince Feishena."

„Nejsi si jist?"

„Viděl jsem jen jeho záda. Ve stříbrné tunice..."

Wirian si jen odfrkl.

„Princ Feishen..." špitl, než konečně odešel.

Bashia, jakmile byli oba vzdáleni, vysvlékl pohotově svoji vnější bělavou tuniku, i tu světle modrou pod ní, a přehodil jejich pořadí. Až když měl své oblečení dokonale upravené a spony umístěny tam, kam patřily, tak salonek opustil a podobně plíživým pohybem se dostal ven. Rychle se zamotal do zahrad, kde našel Kosuma, jak trhá květy do komnat náčelníka. Když za sebou zaslechl povědomé kroky, otočil se, v ruce držíc kytici růží.

„Tak co?"

„Pojď, musíme si procházku prodloužit a pořádně se ukázat. A dej mi jednu," natáhl ruku, natož si květ zasunul za lem tuniky, přímo nad stříbrnou sponu.

„Vyšlo to?" šeptal Kosum tiše, zatímco následoval jeho kroky po nádvoří paláce.

„Ne jak bych si představoval. Ale vše ještě není ztraceno," natáhl ruku před sebe a během chvilky mu na dlaň usedl ptáček. Nenápadným pohybem, jenž připomínal hlazení zvířete po bříšku, mu předal něco do nožky. Sotva se pokusil toho tvora pohladit po hlavičce, pták roztáhl svá křídla a prince opustil.

„Potřebuji, abys později skočil za Duenem. Řekni mu, že Sarala chtějí zabít. Večer nejspíš vyšlou muže, kteří znají jeho úkryt. Jestli nezná někoho, kdo by je mohl sledovat a předběhnout. Vezmi si z mé komnaty, kolik budeš potřebovat, a zaplať mu."

Kdyby byl Sanoh v Adranuchu, ten by byl nejlepší... Pomyslel si Bashia a doufal, že se Duen jeho úmyslu dovtípí.

Ještě hodinku kroužil po zahradách paláce a teprve, až si byl jist, že ho Wirian určitě spatřil, šel svojí vlastní cestou.

Jakmile byl vyhlášený zákaz roznášení pomluv, šepoty utichly. Avšak pouze na dvě noci. Bashia mezitím plnil své povinnosti, navštěvoval dům rady a trávil svůj čas ponořen ve spisech. Večer se pomazlil s vrabčákem a hleděl z okna, na zahradu ponořenou ve tmě, jíž ozařovalo pouze pár pochodní. Zdála se poklidná, tichá, uklidňující každou rozbouřenou duši, kromě těch v Bashiovi.

Ty byly poslední dny neustále napjaté, rozdivočelé, obzvlášť, když se mladík pohyboval v blízkosti těch, kterým se tolik toužily pomstít.

Proč je nezabije? Proč to neukončí jednou pro vždy? Na co čeká?

Ne každý byl dostatečně chápavý a trpělivý nato, aby podporoval Bashiovy plány bez sebemenších námitek. A obzvlášť poslední dobou byly všechny námitky hlasitější než kdykoliv předtím.

A pohled na tmou zahalenou zahradu byl tak zničující a frustrující – jelikož takový klid uvnitř Bashii nikdy nebude.

Třetí den se služebné opět rozmluvily. Nyní hlasitěji než předtím.

Zahradník, který byl převelen na jiný úsek paláce, zmizel.

„Vaše Veličenstvo," načal jeden radní po chvíli, co bylo zahájeno běžné setkání. „Nechci zpochybňovat Jeho Veličenstvo, které vždy koná správně. Avšak my, vaši věrní služebníci, jsme v posledních dnech slyšeli znepokojivé zprávy, o kterých nevěříme, že jsou pravdivé, avšak..."

„Avšak? Jaké avšak? Zpochybňujete má slova?" vyštěkl král Enler, jakmile si uvědomil, na co ten radní naráží.

„Všichni věříme, že dítě chotě korunního prince patří určitě princi, o tom žádná, jenže dnes ráno prý zmizel zahradník, o němž tyto pomluvy také kolovaly, a –"

„Co?" zdálo se, že byl král s informací seznámen poprvé. Překvapeně hleděl na radního.

„Ano," přikývl radní. „Dva dny jsem ho vídal cestou do úřadu, avšak dnes po něm ani stopy. Tak jsem se zeptal služebných, a ti se po něm podívali, avšak nikdo ho nikde neviděl."

„To musí být omyl! Pošlete někdo pro zahradníka!" mávl na služebné a považoval záležitost za vyřešenou. Porada probíhala dál. Bashia se pokukoval po své pravici, kde seděl princ Chalerm a rozhořčeně skřípal zuby.

Jenže celé setkání proběhlo a nikdo novinky o pozici zahradníka nedonesl. Nikdo se neodvažoval. Až téměř před koncem se přeci jen nějaký odvážlivec plížil podél zadní stěny, kolem natáhnutého brokátu, a zašeptal králi do ucha tu zlověstnou zprávu.

„Zahradník je opravdu pryč. Nikde ho nelze nalézt! Jeho komnata je vyklizená!"

V té chvíli král pevně sevřel opěradla trůnu, na němž seděl. Pohlížel na hladové oči všech členů rady i ministrů, a jako kdyby v každém viděl viníka; nebyl nikdo, kdo se po tomto pohledu nervózně neošil.

„Myslím, že vše potřebné již bylo probráno. Vyhlašuji dnešní setkání za ukončené," prohlásil nečekaně a donutil tak všechny odejít, i když lidé stále nedostali své odpovědi. Pár lidí však donutil zůstat. Stačilo je oslovit a bylo jasné, že pravé záležitosti teprve čekají na vyřešení. Maliwan, Aghan a Fuhe tak nehnutě stáli, ruce předpažené v gestu pokládání respektu, a mlčky čekali, až se Hala předků vylidní. Bashia čekal na pokyn krále, jestli má zůstat nebo odejít, ale vzhledem k tomu, že na něj ani nevzhlédl, vysedával dál v křesle a upil čaje.

„Vaše Veličenstvo... Co se děje?"

Král však neprozrazoval nic. Naopak, opět mávl na starého eunucha, který k němu hned přicupkal, a něco mu tiše sdělil do ucha.

Muž s holou bradou a bohatým účesem až vytřeštil oči – nedovolil si však nesplnit králův rozkaz, a honem zmizel.

„Tušíte, proč jsem si vás tu nechal... Jedná se o tu pomluvu, co se tak nezastavitelně šíří," pravil král důležitě svým hrubým hlasem, aby zdůraznil, jak moc významná to záležitost je.

„Vaše Veličenstvo, jsou to jen neopodstatněné řeči –"

„To ano, ale přesně takové řeči se šíří nejrychleji. A jakmile dojdou do Xetingu za králem Lawanem, to teprve bude," přerušil starý Maliwan Fuheho a zkřížil si ruce na prsou.

„Přesně," potvrdil samotný král a Fuheho slova pokáral. „A k tomu se mi nyní dostala slova, že ten pověstný zahradník... Zmizel z paláce."

Mezi ministry zavládl neklid.

„Co to má znamenat?" Takto zněla jejich nejčastější otázka. Stejná, jako Chalermova po Bashiově pravici.

„Jestli se i tato skutečnost dostane ven... Nechal jsem si pro jistotu zavolat Luvilu i s jejím služebnictvem. Chci, abyste viděli, že je věrná svému manželovi. A toto slovo šířili namísto těch lží."

Je to tady, pomyslel si Bashia a vyčkával na příchod diskutované ženy v očekávání.

Brzy přišla. V doprovodu četného služebnictva, vstoupila do zdobené Haly předků. Nápadně vyčesané vlasy dominovaly celému jejímu výzoru, jelikož oblečený měla pouze lehký šat, aby nebyl tak namáhavý na nošení, když je v jiném stavu. Sebevědomě, honosně, jak se na urozené dámy sluší, kráčela skrze slavnostní místnost a jako diamant rozzářila temné dřevo mahagonu a dokonale se doplňovala se zlatými ozdobami.

Poklonila se králi, poklonila se ministrům. Už teď působila jako dokonalá královna se všemi manýry, s nimiž se nesla.

„Drahá Luvilo. Moc mě mrzí, že jsem tě sem musel volat. Ale věci si to žádaly."

„Ano, chápu, Vaše Veličenstvo," poklonila zdvořile hlavou.

„Nejspíš tušíš, proč jsem si tě zavolal," semkl rty král, sám nerad hovořil o této situaci, která byla jednoduše příliš absurdní.

„Ano. Ale nyní, jak tu stojím, před Jeho Veličenstvem i váženými ministry, mohu přísahat na Haixana, že jsem se nikdy nedopustila cizoložství. Že mé dítě je korunního prince Chalerma a nikoho jiného. Že má oddanost princi je nezměrná a že bych se nikdy nedopustila takového zločinu, který jde nejen proti zákonům, ale taktéž proti mým morálním zásadám," Luvila prohlásila sebevědomě a s jistotou, že kdyby ji uslyšel kdokoliv jiný, okamžitě by s pomluvami přestal. Vždyť jak se tato dívka mohla dopustit takového činu? Nijak!

„Slyšíte to? Zapamatujte si to!" Enler nejprve pokáral ministry, než se opět zaměřil na dívku. „Ale dovol mi se zeptat. Ten zahradník, kterého jsem přeložil jinam... Je nyní nezvěstný. Pokud se vrací do Xetingu, měl dát vědět."

Luvila však pouze lehce zakroutila hlavou.

„O ničem nevím, Vaše Veličenstvo. Ten zahradník byl vybrán mezi služebnictvo mým otcem, ne mnou. Neznám ho."

Bashia využil malého okénka, aby vstoupil do diskuze. Vystoupil ze svého křesla, čímž upoutal pozornost všech ministrů i sluhů, a předstoupil před krále. Mnozí služebníci si začali šuškat – takto blízko novému princi nebyli. Ale zvěsti o něm rozhodně nelhaly! Každý jeho krok byl jak krok laňky, jeho róba pak představovala vlny moře. A když se zdvořile předklonil, mohl se rovnat nejzkušenějším tanečnicím.

„Vaše Veličenstvo. Dovolte mi říci něco k této záležitosti. Jak mnozí ví, rád se procházím po zahradách a obdivuji vše kvetoucí a rostoucí. Párkrát jsem zabloudil i k zahradám Její Výsosti. Nepozdávalo se mi však, jakým způsobem jsou její rostliny opečovávané. Své pochyby jsem sdělil i korunnímu princi. Nevyznám se v záležitostech zahrad, tak mi prosím dovolte zavolat někoho, kdo ano. Ať praví muž, kterému zahrada nově připadla – jakým způsobem byla zvládaná."

„Na co narážíš, můj synu?" král se zamračil na osobu před ním.

„Na nic. Pouze chci říci, že takový zahradník v našem paláci chybět nebude."

„Dobrá," mávl král, čímž poslal služebnictvo přivést toho nového zahradníka.

Muž, kterému připadlo prostranství kolem komnat Luvily, byl starší a rozhodně se svému povolání věnoval celý život. Bylo bezpochyby jasné, že tento muž ví, o čem mluví. A když zmínil nenavratitelné škody na několika vzácných keřích, každý jen podiveně hýkl.

„Co to má však znamenat? Vaše Veličenstvo, kdo byl ten zahradník? Byl to špeh? Neměla být každá osoba prověřena samotným králem Lawanem, a stejně tak i zde v Adranuchu, před vstupem do paláce?" divil se Maliwan a jeho chraplavý a sípavý hlas jasně zdůrazňoval rozhořčení. „Jaký obrázek to na nás vrhne, když se král Lawan Xe dozví, že bezpečnost jeho dcery byla v ohrožení celé měsíce?"

„Nebo to byla její soukromá forma zábavy?" poznamenala jedna služebná, ale bohužel si neuhlídala hlasitost své poznámky. Chalerm rozzlobeně vyskočil z křesla, zběsilým krokem nakráčel k té, jež promluvila, a dal jí takovou facku, až padla na zem. Nato si stoupl po boku své ženy a všechny sjel hrozivým pohledem.

„Takové řeči nikdo roznášet nebude!"

Služebná se ledva zmátořila. Líce ji pálila a v ústech měla krev. Naštvaně pro sebe něco zamumlala, ale nikdo jí řádně nerozuměl.

Přesto to stačilo, aby prince opět rozdmýchla.

„Co jsi to říkala?"

Služebná jen vrtěla hlavou, mlčela jak hrob.

„Co jsi říkala?" zvýšil princ hlas a k služebné opět přikročil. Žena se snažila udržet se, jelikož věděla, že by jí hrozil trest ještě horší než jedna facka. Vrtěla v panice hlavou, rty pevně mnula k sobě.

„Já jen..." nakonec jí vyklouzlo, jak nesnesla pocit být nespravedlivě potrestána.

„CO?"

„Já jen opravdu slyšela ty zvuky, když Vaše Výsost nebyla v komnatách!" vyhrkla, než sklopila hlavu a do očí se jí nalily slzy. Tak teď je s ní konec. Snad ještě pošlou peníze její rodině...

„Jaké... Zvuky..." vydechoval silně Chalerm, než se rozkašlal, jelikož se příliš psychicky namáhal.

„Vy jste... Vy jste odešel a v komnatách byla pouze má paní a..."

Služebná se zajíkla. Cítila na sobě pohled Luvily, která se ohlédla dozadu na ženu s jasným pohledem.

Mlč.

Jenže korunní princ jí říkal něco jiného. „Mluv!"

„Po nějaké chvilce opět znělo... Vzdychání mé paní..." koktala v slzách, srdce jí bušilo až v krku.

„Asi vzpomínala na korunního prince!" vyhrkl zvesela Fuhe, jenže jeho poznámce se nikdo nezasmál. Všichni pozorně sledovali tu služebnou a vyčkávali, co řekne.

„Ale... Bylo slyšet i muže... Takový hluboký hlas..."

„To je lež!" vyštěkla jiná služebná, která s její paní měla nedůvěrnější vztah.

„Není!"

„Jak by má paní mohla provést něco takového! Nebyla to nějaká služebná, co za ní přišel člen stráže, ha?" zasmála se upřímně, ačkoliv ubrečená žena nadále tvrdohlavě vrtěla hlavou.

„Nebylo to jen jednou!" bránila se zpátky, ale marně. Každý věřil pouze tomu, čemu chtěl. A zatímco ministři zpochybňovali čistotu princovy chotě, král ukázal na služebnou s jasným rozkazem: „Třicet ran bičem a pak popravit!"

„Ne!" vykřikla v slzách. „Já opravdu říkám pravdu!"

„Říká pravdu!" přidala se další žena a odsouzenou pevně objala. „Já také slyšela to samé. Dokonce zahlédla zahradníka, jak se vynořil zezadu komnat mé paní, tam, kde jsou okna!"

„Cože?" nevěřícně hleděl na mladší služebnou.

„Někdy ráno, jindy večer, když jsem nesla paní její čaj... Obzvlášť, když, víte, jsou ty nejvhodnější dny," špitla a sklopila hlavu, připravená na odsouzení.

„Luvilo..." Chalerm hleděl na svoji ženu, ta však nadále hrdě nesla svoji bradu a nic neříkala.

„Luvilo... Máš k tomu co říci?" sjížděl jí podezíravým pohledem Enler, přesto si dívka nadále stála za svým.

„Mé dítě je princovo a nikoho jiného. Věříte raději prolhaným služebným než mně, dceři krále Lawana z rodu Xe?"

„Kdyby v tom nebyla špetka pravdy, začaly by ty pomluvy? Kdyby někdo další neviděl zahradníka u Její Výsosti, byly by takto detailní?" tiše špitl Aghan. „Nejspíše Luvilu se zahradníkem spatřil i někdo mimo její služebnictvo."

„Luvilo... Prosím, řekni mi. Opravdu jsi s tím zahradníkem...?" Chalerm se opatrně ptal své ženy. Nevěřil tomu, nevěřil. Ale proč to znělo vše tak... Důvěryhodně?

Luvila prudce trhla hlavou. Ještě on ji zpochybňuje?

„Vyhlašuji pátrání po zahradníkovi. A chci ho živého nebo mrtvého!" vykřikl Enler do Haly předků.

Tentokrát se Luviliny oči zaměřily na krále, uvnitř nich šok a strach. Mihly se krátce, přesto dostatečně dlouho, aby je tam Chalerm, jenž na ni neustále hleděl, spatřil.

A hned mu došlo.

Ty služebné opravdu říkají pravdu...

Přestože on sám Luvilu často navštěvoval, spíše u ní hledal společnost, útěchu a rady. Ne vždy se oddali záležitostem mezi mužem a ženou. Do toho se Chalerm mnohdy necítil dobře. Naoko se čím dál více snažil působit silně a statečně, jak by měl král vypadat, avšak z toho byl vždy na konci dne osláblý – a ještě by se měl poddat těmto aktivitám?

Někdy samotná Luvila jeho snahu zarazila – nebyl vhodný den.

A nebylo to naopak? Byl vhodný den, ale šetřila si ho pro toho muže, co každý den stříhal křoviny a trhal trávu? Jak to, že si toho nevšiml, jak často se motá v bezprostřední blízkosti jejích komnat, místo toho, aby byl někde dál, kde zahrada jeho péči také vyžadovala? Proč si toho nevšiml, když na to narážel jeho bratr Feishen? Byl zaslepený jejím vedením, její rozhodností, kterou potřeboval?

Jak jen může Luvile znovu věřit?

„To dítě není mé, že?" špitl, zatímco na něj Luvila vytřeštila oči.

„Je tvé, proč by nemělo být? Jsi jediný, se kterým jsem byla –"

„Nelži. Vzal jsem si za svoji choť dceru spřáteleného království. Ne straku," pokračoval, zatímco ji chytl za ruku. „Byl jsem opravdu šťastný, když jsem se dozvěděl, že jsi v jiném stavu. Mé dítě... A já budu otcem. Ani bys nevěřila, jak moc jsem se díky tobě změnil, Luvilo. Jak moc... Naučila jsi mě, že si mám stát za svým. A více si věřit. Jak mám však věřit radám někoho, kdo mě zradil?"

„Nezradila jsem tě, Chalerme. Nezradila! Tohle dítě ponese budoucnost říše! Tohle dítě bude naděje Namasilie!" sáhla si na podbřišek, který byl však stále nevýrazný a téměř plochý.

„Ale tohle dítě neponese moji krev. Bude mé, jelikož ho přijmu, ale nebude mít s naším rodem nic společného..." mumlal Chalerm, jak mu docházela pravda. „To si myslíš, že dítě nějakého zahradníka bude schopno vést říši? Že bude schopné dosáhnout úrovně našeho rodu, který již po dlouhá staletí stojí v čele Namasilie?"

„Ne. Bude ještě lepší," usmála se zpětně, sladkým úsměvem. Úsměvem ztraceným v představách, které měla, které si vytvořila, které do ní zabudoval její otec ještě dávno předtím, než opustila území Xetingu.

Bude matkou velkého vládce, který ukončí linii rodu Dalan, jež již dávno nikam nevede, a spojí obě říše v jednu. Bude vládnout od Velkých hor, Winaie, Namasilie až k severnímu území. A kdo ví, jestli se svojí armádou nepotáhne na Furth, nebo naopak daleko na západ za vysoké hory...

Chalerm zděšeně ustoupil od Luvily. Jeho nepřirozeného chování si povšiml i král, který povstal z trůnu, aby se synovi přiblížil. Samozřejmě, že měl strach. Slabý princ by mohl každou chvíli omdlít!

To se však nestalo. Pouze provedl několik zdráhavých kroků, zatímco z Luvily nespustil zrak.

Co teď?

Byl postaven před dilema. Má opravdu přijmout to cizí dítě za své, i když zná pravdu? Jak ho bude vychovávat, jaký k němu bude mít vztah? S vědomím, že pokaždé, když na něj položí své oči... Neměl dost příkladů ve svých méně oblíbených sourozencích? A co princ Feishen? Letmo na něj pohlédl. Celý život neměl tušení, že někdo takový v paláci vyrůstal. Až jeho matka mu vysvětlila, co se kdysi stalo a jak ho poslala mimo zrak krále, aby na něj všichni zapomněli.

A k tomu... Palác bude neustále připomínat, co kdysi kolovalo jeho zdmi. Pomluvy, které budou jak pěst na oko, když to dítě bude vyrůstat. Všichni automaticky uvidí, jak moc se na prince nepodobá. I kdyby byl opravdu jeho dítětem.

Takže, co má udělat?

Nechtěl Luvilu odsoudit na smrt. Měl ji rád, oblíbil si ji. Také si byl vědom, jakého dopadu na vztah obou království by to mělo. Kdo ví, jestli by to nepropuklo v samotnou válku!

Nemohl se rozhodnout. Všichni stále vyčkávali, jestli náhodou nemá co říci, ale popravdě – neměl. Nevěděl.

Bashia si tiše vzdychl. Cítil v žilách zvláštní nutkání, které nebylo jeho. Které ho celou dobu pohánělo a dodávalo mu sílu. A jak ho neustále škádlilo a tlačilo, nakonec ho přemluvilo, aby zasáhl finálním úderem. Aby se vzdal svých morálních hodnot, jež však v paláci stejně nemají žádné místo. Jako kdyby to moc dobře nevěděl... Aby dovedl plán, který vymyslel, do konce.

A tak k Chalermovi opatrně přikročil a ruku mu položil na rameno. Toto gesto mladého korunního prince překvapilo, a tak vzhlédl na nečekanou osobu, jež se rozhodla mu poskytnout útěchu i oporu.

Jenže místo empatické tváře hleděl na kamenný obličej, na prozíravé šedivé oči, z nichž mu vždy naskočila husí kůže, na tenké rty a v sálu jaksi mrtvolně bledé líce. Hleděl na Feishena, přestože měl pocit, že hledí do vlastního zrcadla.

A zrcadlo promluvilo.

„Viděl jsem to teď také a vím, před jak těžkou volbou stojíš. I jak moc Luvila pro tebe znamená," načal šepotem. „Když jsem nedávno plnil své pracovní zodpovědnosti na Ústředí říšské spravedlnosti, narazil jsem na spis – událost, která se nedávno stala. Pán měl také ženu, která počala s jiným. Jelikož chtěl zachovat čest rodiny, nechal jí vypít léčebný výluh, který vyvolává potraty. To byl její trest, který přijala a nadále byla jeho ženou. Nebo chceš vychovávat něčího bastarda?"

Princ Feishen chladně pobízel k volbě, na kterou všichni čekali už dlouhé minuty. Jeho necitlivý přístup vdechl do impulzivního muže racionalitu, kterou tak nějak ztrácel. Stačilo několikrát zamrkat a Chalermovi došlo, jak nejrozumněji z této záležitosti vyjít.

Ať nechtěl být vděčný svému bratrovi jakkoliv.

Neříkala jeho matka, že by neměl Feishenovi nijak škodit? Že by ho měl poslouchat? Slova, která se příčila s těmi Luvilinými, že se jim vysmál a z matčiných komnat nasupeně odešel.

Věřil raději osobě, která po jeho boku nestála ani rok.

„To dítě je skutečně moje, otče. Luvile věřím. Jak jen můžete tvrdit, že byla s někým jiným? Kolik dětí služebných se v paláci narodilo, kolik koutů v paláci je, kam stráž ve volnu vede roztomilé dívky? To, že nás obsluhují převážně eunuši, nic neřeší. A že si vybrali komnatu mé ženy, to považuji za otřesné!" vyštěkl, než se obrátil na služebné, které na jeho ženu házely špinavá slova.

„Berte to jako znak mé benevolence. Deset ran bičem pro každou. A odchod z paláce."

Nato opět vzhlédl na krále, hlavu hrdě vztyčenou.

„Doufám, že žádná ošklivá slova již nebudou špinit zdi paláce!"

Král Enler sledoval svého syna, který za poslední rok dospěl více než kdykoliv předtím. Vždy se obával, že nebude dostatečně tvrdý a rázný a chtěl zvolit svým nástupcem raději jeho mladšího bratra... Ale zdá se, že královna Hiamon přeci měla pravdu.

Proto souhlasně kývl a pokynul k rozchodu.

Bashia se také vzdálil do svého pokoje. Cítil, jak mu divoce buší srdce. Jak mu pulzuje hlava. Co více ho čeká? Nevěděl. Ale věděl, že má za sebou jen špetku toho všeho, co se má stát.

Alespoň, že mu Duen poslal zpátky vzkaz – Sanoh byl vyslaný.

Nyní může jen doufat, že tento nejlepší žoldák v Namasilii dokáže zajistit Sarala dříve, než se k němu dostanou muži Wiriana.

„A to tedy Chalerm přijal to dítě za své? I když každý na něj bude ukazovat?" divil se Kosum, zatímco šudlil mokrým prstem po stole.

Bashia jen zavrtěl hlavou.

Nechtěl se více k tomu vracet. Sám měl dost špatný pocit. Špatný pocit, že to on rozšířil ty pomluvy. Že to on posílal tajné zprávy zahradníkovi, jímž mu vyhrožoval, až to eskalovalo jeho útěkem. Že to on zajistil, aby služebné zradily své úmluvy a promluvily, s vidinou velké odměny.

Pocit, který zůstal, zatímco jeho druhou polovinu těla zalila radost, jakmile k němu Kosum za pár dní donesl novinky z dvora.

„Antaresi, celý palác je na nohách!"

„Hm?"

„Zdá se, že Luvilu chytly nějaké nevolnosti, a... Přišla o dítě..."

Bashia jen slabě odkývl zprávu, jeho srdce sklíčené. Měl by být rád – možná byl – že se vše děje dle plánu. Jenže jak se stával úspěšným, bylo čím dál těžší podívat se do zrcadla a vidět tu osobu, kterou se stával.