„Doeb byl obviněn z pašování. Celé roky nic, a náhle... Tohle. Nemyslím si, že by to byla náhoda," pravil starší muž a založil si ruce. Tiren Gii byl opatrný. Průbojný, to ano, ale rozhodně neponechával věci náhodě.

Galahar po jeho boku, oblečen v jednoduché tmavé tunice, pokývl hlavou.

„Je to rozhodně náhlé, až podezřele. Rozhodně mi nepřijde, že by si někdo takto na Doeba posvítil, jen aby nabyl úspěchu. Spíše je to první krok v něčím plánu. Otázkou je, jaký je ten plán, kdo za ním stojí a co je jeho cílem," pravil mladý muž, s jehož slovy společníci okamžitě souhlasili.

Třetí osoba, která seděla ve společnosti dvou lidí z rodu Gii, mlčky hleděla vpřed. Doeb byl vždy opatrný nejméně ze všech, takže není divu, že jeho bublina praskla. Jenže, Doeb byl ministr. Aby někdo dokázal získat natolik důkazů, aby měl tu kuráž na ministra ukázat a obvinit ho; na to nestačila pouhá myšlenka, ale velice promyšlený plán.

„A kdo ten případ vyšetřuje?"

„Liras," odpověděl Galahar okamžitě. „Liras z rodu Rakha."

„Rakha, jo?" zamumlal muž pro sebe, rozhodně tento rod znal. Nebyl příliš významný v jednom oboru, ale naopak, měl rozhozené lidi ve všech odvětvích, kde se nějakým způsobem angažovali do dění Adranuchu. „A jak to víš?"

„Ten ho má dávno proklepnutého," zasmál se Tiren a vesele kroutil hlavou. Galahar byl pro ně jak dar od Ilaie. Vždy připraven, vždy měl cestu ven. Konečně někdo schopný v jeho rodu!

„Zdá se, že Liras chce pouze pověst a kariérní postup. Co jsem slyšel, je dostatečně arogantní, aby neváhal zašlápnout i takového brouka, jako je Doeb."

„Opravdu arogantní," odfrkl si třetí muž nevěřícně. „Ale někdo musí jeho aroganci využívat."

„Ano, někdo," přitakal Galahar.

„A k tomu, máte už nějaké tipy?"

„Netroufám si na někoho přímo ukázat," semkl nejmladší muž rty.

„A Duen? Duen Ran?" navrhl Tiren.

„Syn Ramana Ran? Nebyl přeci celou dobu v domácím vězení?" vyptával se muž znepokojeně.

„Možná má v Adranuchu dostatek chapadel, která za něj udělají práci," předhodil před společníky argument Tiren.

„Ale proč by to dělal? Proč by cílil na Doeba?" Galaharovi se teorie nezdála. „Jak víte, díky Duenovi jsem se dostal z Písečných hor a udržujeme dobré vztahy. Párkrát jsem ho navštívil – nezdálo se, že by byl něčím zaměstnán, že by ho něco trápilo. Nechtěl po mně vykonat žádnou prosbu. Dokonce nechtěl vědět nic o dění v paláci, a už vůbec ne o Doebovi."

„Nejspíš to před tebou hrál. Ví, že jsi rodu Gii," odfrkl si Tiren a zkřížil ruce.

„Možná, pokud si z těch neurčitých odpovědí mohl něco vzít... Snažil jsem se neprozrazovat nic," vzpomínal Galahar, přesto byl poněkud skeptický. „Měl by být rád, že je vůbec za svůj čin v domácím vězení a nešel rovnou do tábora. Král byl až příliš milostivý."

„Byl, ale co naděláš, když takto drží dluh skrze svého syna. A mimochodem, co ten Feishen? Na oslavě jsi s ním mluvil."

„Ano. Chtěl jsem vědět, jaký je. Předal jsem mu nějaké dary. Působí vstřícně, ale..." Galahar se zadrhl a pokoukl po třetím návštěvníkovi.

„Ale skrývá vysoké ambice," dořekl za něj, „hodně vysoké. Buď brzo zakopne, nebo se mu to podaří. Spíše první možnost. Nemá na své straně nikoho. Sotva přišel. A co slýchám, někdy se chová poněkud nevyzpytatelně."

„Nebýt toho, že je králův syn, opravdu vypadá jak potomek nějaké konkubíny nebo prostitutky. S takovou tvářičkou, dokáže vůbec, co chce?" smál se Tiren. Třetí osoba však zavrtěla hlavou.

„Ta tvářička, nenechte se jí zmást. Chytrý je dost. A co tak říkal, dalo by se ho hezky využít. Momentálně jsme vsázeli na Chalerma, kvůli Lawanovi. Jenže plán padl, opravdu nečekaně. Kdo by měl vědět, že se do toho zamíchá králův syn? Nikdo o ničem nevěděl. Zatím to necháme tak a budeme sledovat, co se bude dít..."

„A co říkal?" zajímal se Tiren Gii.

„My jsme především chtěli čerpat výhody skrze Lawanovo vítězství. Teď jsou nejisté a v dlouhodobém dohledu. Už tak jsme čekali až moc dlouho. Zatímco princ Feishen... Musíme si uvědomit, že rozhodně nebude takovou figurkou jako Chalerm. Půjde si za svým, je jednoduše ambiciózní. Sklidil úspěch a teď chce další. Ale pokud se zadaří vytvořit dohodu, oboustranně výhodnou, proč by nesouhlasil?"

„A bude výhodnější než ta s Lawanem?"

„Momentálně, nejspíše ano. Ale je příliš brzo cokoliv hodnotit," odvětil muž Tirenovi. „Stále neznáme jeho úmysly."

„Souhlasím. Musíme vyčkávat a být nanejvýš opatrní se svými činy," Galahar přitakal, měl mnoho námětů na přemýšlení.

„Důležité je, že jsme hlavně včas zničili jakákoliv vodítka k Doebovi. Nebudu lhát, roztřásla se mi kolena. Stačilo by se poptat v nevěstincích a všichni by odkývli, že jsem se s ním vídal. Rozhodně na mně stále bude upoutaná pozornost. Proto jsem přivedl Galahara. Pokud něco, řeš to přes něj," Tiren pokývl na Galahara a usrkl čaje. Byl téměř studený.

„A kde jsi vzal tip na tohle místo?" porozhlédl se Galahar po drobné místnosti, teplé a útulné, ačkoliv cesta do ní byla rovna náročnosti tajných chodeb z paláce. Seděli u stolečku, ruce jim hřál hrnek s jasmínovým čajem. Po jejich boku hořela vonná tyčinka. Tiren Gii, přestože mlčel, také neskrýval jistý údiv. Kolem tohoto nevěstince prošel již mnohokrát, ale nikdy ještě nenavštívil jeho nejhlubší útroby.

„Od Wiriana. Nechtěl riskovat další možné incidenty," odvětil cizinec, načež Galahar chápavě pokýval hlavou.

Bashia měl konečně trochu času. Vracel se z Ústředí, kde byl celý den zavřený v malé místnosti a neustále kontroloval a doplňoval spisy, až mu málem upadla ruka. Stále si nemohl zvyknout na vidinu práce za stolem a ne na dvoru, přikovaný k jednomu místu a jednomu stolu, po celý den, téměř bez přestávky.

Dnes poprvé mířil za Duenem, po zbavení všech obvinění. Za svobodným mužem. Poprvé pozná jeho slavnou rodinu. Tu, na kterou neustále nadával a ohrnoval nad ní nos. Duenova otce, kterého si nevážil; macechu, jíž opovrhoval; a bratra, jehož nenáviděl.

Je dobře oblečený? Bude působit dobře? Nepřehnal to? Snažil se vybrat jedny z těch nejstrožejších tunik, co ve svém královském šatníku našel, ale to byl těžký úkol. Sám nosí dokola pouhých pár, jejichž výšivka je nejdecentnější. Zbytek bohužel tvoří na něj přeplácané látky, kde je sice naprosto obdivuhodná Adranuchská výšivka, původní vzor hedvábí však téměř zaniká. A přitom to byla škoda!

Jenže poprosit o nové tuniky nechtěl. Neměl toho sám dost? Tím se neustále utěšoval, když zoufale hleděl na svůj přeplněný šatník.

Kosum mu dělal doprovod, sám však mlčel, nechtěl Antarese o nic víc rozptýlit, než jak už byl.

Nakonec stal před dveřmi toho pověstného domu. Konečně nebyla brána okupována dvojicí strážných, konečně ulice působila vesele a příjemně, konečně slunce nekryl stín mraků a mohlo tak svítit na bledou stěnu oplocení.

Zvedl ruku, aby zaklepal.

Kdopak mu otevře? Bude to Duen? Ne – to by si myslel příliš. A bude vůbec doma? Co si pamatoval, Duen dělal všelico, jen ne polehával v posteli. Být přes měsíc takto zavřený, proč by neměl v tom prvním nejvhodnější momentu vystřelit ven a domů se několik dnů nevrátit? Přesně to by Duen měl udělat, jak ho zná. Ačkoliv si svobodu mohl užívat už nějakou dobu, rozhodně se jí nemohl plně nabažit.

Asi by se měl otočit a příště to domluvit předem.

Proč si vůbec myslel, že bude Duen doma. Byl jednoduše zvyklý z doby, kdy byl k tomuto domu ukotven.

Jenže než se stihl rozmyslet, co vlastně chce, už mu někdo otevřel. Starý, zchřadlý děda, oděný v oblečení služebníka.

„Dobrý den, co si přejete?" starý služebník ještě neměl šanci nového prince vidět.

„Já... Prosím, je pan Duen doma?"

„Mohu vědět, kdo ho shání?" komorný nechtěl být nijak nezdvořilý, ale po událostech zpřed roka si jednoduše musel dát větší pozor.

„Ano, řekněte, že ho shání B – Feishen," rozhodl se nakonec Bashia pro toto jméno, jelikož stejně každý v domě prince rozpozná, tak proč se schovávat.

Starý sluha, jakmile si vzpomněl na jméno nového prince, které padlo někdy při večeři, okamžitě zbledl. Hluboce se uklonil a již naváděl prince do domu.

„Račte dál! Ihned pana Duena zavolám!"

Bashia se s Kosumem ocitli v zahradě domu rodu Ran. Na to, že tu před pár týdny byl, mu rázem přišlo, jakoby se zde ocitl poprvé. Zahrada, která byla předtím celá zarostlá a připomínala čirou divočinu, nyní opět hýřila barvami a vůněmi květin, přestože se léto chýlilo ke konci. Ačkoliv se na zahradě nacházely stopy po posekané trávě, šikovně zakryté nasazenými kvítky tak zmizely poslední náznaky, že ještě nedávno byla celá rodina rozdělená a odpykávala si trest. Trest trvající přes rok.

„Prosím, posaďte se," starý sluha odsunul židli zahradního nábytku, kde ještě nedávno Bashia s Duenem diskutovali všechny rodící se plány. Kosum se mu postavil za záda.

„Mají to tu hezké," pravil, jelikož sám zde ještě nebyl. A obecně, příliš Adranuchských domů nenavštívil.

„Hm," jen přikývl nepřítomně Bashia a vyčkával, až se objeví hlavní hvězda domu.

Jenže sotva se několikrát nadechl a pokochal švitořením poletujících ptáčků, dveře Duenova pokoje se prudce odsunuly. Vyřítila se z nich jakási zachmuřená osoba a mohutným krokem postupovala ke stolíku. Bashia s údivem pozoroval to netradiční chování, zároveň překvapen, že je Duen doma; nechal si pevně sevřít zápěstí a nevzdoroval, když byl beze slova stáhnut do toho temného doupěte.

„Ať nás nikdo neruší. A nikdo o tom neví," pohrozil ještě přede dveřmi strejdovi, než definitivně odřízl Bashiu od Kosuma a zbytku domu.

Ještě pokoukl skrze škvíru ve dveřích, jestli někoho nevidí na zahradě, než se na Bashiu otočil.

„Co blázníš? Víš, jaký by byl humbuk, kdyby tě někdo spatřil? Hlavně Luvana, ta je schopná ještě dneska oznámit celému Adranuchu, že jsi byl u mě!" syčel tiše.

Bashia jen pohodil bradou a otočil se do pokoje. Alespoň ten se nezměnil. Voněl po Duenovi, po té povědomé směsi květin, kterou byl načichlý nábytek, potahy, i závěsy na oknech. Všechno. To ho ihned uklidnilo.

Na jednu stranu, opravdu chtěl poznal lidi, kteří Duena obklopovali po celý život. Na druhou stranu, zavazelo by to v mnohem důležitějších věcech. A ty si nesměly dovolit žádné zvědavé uši navíc.

„Jsi doma?" nakonec vyslovil jediné, co ho svrbělo na jazyku nejvíce.

„Jasně, že jsem. Vidíš snad ducha?" protivný Duen nepřestal – s návratem jeho rodiny se totiž navrátily i nevyřčené problémy, které ho od jejich zatčení opustily. Jejichž odchod byl až překvapivě vítaný a žádaný. A nyní, když opět přišly, si ubohý měšťan uvědomil, že mu bylo lépe samotnému.

Bashia po něm pouze neurčitě pohlédl, ale nic si z něj nedělal. Tušil, že mu usedla na nos nějaká moucha. Ale nezajímal se, jaká. Dokázal si ji odvodit.

„Mluvil se mnou Galahar," načal, zatímco se procházel po pokoji.

„A? Nějaké novinky z jeho strany?" hodil sebou do křesla a překřížil si nohy.

„Jak jsme čekali. Tím, že se budou chtít jeho komplicové schovat, na sebe o to více upozorní. Zná místo, kde se eunuch Wirian doposud tajně scházel s posly z Xetingu," vykládal Bashia během svých pomalých, opatrných kroků, než nakonec obkroužil celou místnost a usedl naproti Duenovi.

„Wirian?" nadzvedl obočí, než zvedl koutek úst v pološkleb, jak mu vše začalo dávat smysl. „To leccos vysvětluje a vůbec nepřekvapuje. Horší to bude s udáním. Král mu věří víc než vlastním rodičům, jeho lidé jsou všude. Jak před nimi utéct, že?"

„Není divu, že veškeré zprávy byly zmanipulované, aby zněly hrůzostrašně. Jeho síť lidí je navíc tak velká, že tomu věřili i lidé na Ústředí. Co jsem zachytil z našich rozhovorů, tak Enler si myslel, že je nás až šest tisíc. Šest tisíc Tossaků," dodal Bashia a pouze kroutil nechápavě hlavou. „S Doebem jsme měli štěstí. Nejspíše neměl prostor nebo šanci informaci přetvořit, aby vyzněla neoprávněně... Kdybys mi nedal tip na Lirase a nezískal bych ho, bylo by těžké najít někoho, kdo má svoji hlavu a nedělá pro někoho jiného."

„A proto jsem říkal, že na mě máš čekat," vyčetl mu pyšně Duen s překříženýma rukama na hrudi. Mladý princ ho jen chladně sjel pohledem.

„A dobře, že jsem to neudělal," zamumlal, než vyložil další zajímavost od Galahara. „Tiren Gii tě totiž podezíral i tak."

„Mě? Proč mě? Vždyť nic nedělám! Válím se od rána do večera na slunku! Jak jsem jen mohl poslat ministra za mříže – tedy, asi bude vyhoštěn či co jsem slyšel – ale i tak!"

„Právě. Proč jsi ho napadl zrovna ty? Co s ministrem Doebem máš?"

„To mě jako vyslýcháš?" zasmál se Duen nad seriózní pózou Bashii.

„Zeptat se musím," vysvětlil mladý princ s kamenným obličejem. Ne že by Duena podezíral z nějakých kšeftů – ačkoliv by se nedivil – avšak ty by před Bashiou nezatajil. Kdyby věděl, že hrají důležitou roli, zmínil by je. Ale pokud je z nějakého důvodu vyfiltroval a nepovažoval za stěžejní...

„Nemám nic s ním, ani s jeho byznysem. Co mi je do lodí a námořnictva? Nic! Naopak, on se kámošil s Tirenem, alespoň co mi říkal kdysi Kiet. Možná, přes rodinu Luvaly? Přece jen, obchodník a bůh veškeré lodní přepravy si měli určitě více příležitostí pokecat než já."

„Ale něco muselo být. Jak by jinak padlo zrovna tvé jméno, i když jsi byl celou dobu ve vězení?" hádal Bashia, rozhodně se nenechal uchlácholit Duenovou výmluvou.

„Že by se k nim přeci jen doneslo, že jsem pátral v knihovně? Ale to jsem se koukal pouze na historii Tossaků, nic víc. Ledaže..." načal Duen, než si pobaveně odfrkl, na tváři nevěřícný úsměv.

„Ledaže?"

„Měli něco s tím požárem?" nadhodil Duen a sledoval, jak Bashiův netečný výraz zahalil stín nenávisti. Jak jeho čelisti ztvrdly takovým způsobem, až to jeho samotného překvapilo. „Anebo taky ne. Házel jsem pouze návrh."

„Tiren Gii byl v té době ještě mladý. Tedy, ne příliš, ale ještě neměl takový vliv, aby s tím přišel on..." nakonec se Bashia ovládl, zkrotil sám sebe a opět uvažoval logicky. „A i kdyby, rozhodně nebyl hlavní strůjce. Jediní lidé, kteří v té době byli aktivní, mohl být právě starý eunuch a ministři záležitostí pokladnice, říšské politiky a veřejných věcí. Ministr veřejných věcí byl rodu Gii. Možná přes něj se mohl Tiren a další angažovat v tomto podvodu."

„Hele, sám si řekl, že v tom má namočené prsty Wirian. Ten je tedy pro nás jasný. Jeho úloha také. Nevím, jaké výhody mu to přináší, ale budiž. Nyní ta horší část – podpořit vše důkazy. Nezkoušel náhodou Galahar zacinkat svazkem dalů, když už na tom super tajném místě byl?" odfrkl si pobaveně Duen.

„Zkoušel. Nic. Opravdu velká diskrétnost."

„Tak ať zkouší dál," považoval to za uzavřenou záležitost, ve které se možná trochu taky zašťourá, pokud bude jejich společník neúspěšný. „Ale s tím starým ministrem Gii si nejsem zrovna jistý, Bashio. Galahar mi ještě žádné novinky nesdělil, ale... Zkusím se v tom ještě zavrtat. Vnukl mi nápad, který si tedy ještě musím ověřit, ale vysvětlí to leccos."

„Něco velkého?"

„Hodně velkého. Ale až příště, můj drahý Bashio!" mrkl na zvědavého prince. Ten jen otráveně prokroutil očima, než pokračoval, znovu na vážné notě.

„Teď bude jejich strana tichá. Nedovolí si žádný velký krok. Alespoň máme čas na pátrání, ačkoliv bude těžší..."

„A co pak? Co plánuješ? Chceš je všechny poslat za mříže? To se ti nepovede, pokud to jsou vysoce postavení lidé. Budou zavřeni doma, nebo vyhoštěni, zbaveni funkce, ale nic víc. Sám to vidíš na Doebovi nebo královně Hiamon. Za to, co vám provedli, směšný trest," podepřel si bradu a mrkal na mladíka před ním, vyčkávaje, jak chce ten kluk obejít zažitý systém. Systém, v němž bohatí mohou páchat zlo a nevinní jsou usvědčeni. Systém, jehož sám Duen s Bashiou tak trochu využil, když chtěl osvobodit jeho rodinu.

„Král Enler je tvrdohlavý a víru ve Wirianova slova má dávno zažitou. Proč by ho měl zradit, když pomáhal i jeho otci? Místo toho, aby aktivně pověřil lid na Ústředí pátráním po tom, kde došlo k převrácení informací; dal tento úkol Wirianovi. Už tehdy jsem ho začal podezřívat. Ne. Možná ještě dříve. Od jeho podřízeného se snažím držet dál, ale ne vždy to jde," eunuch Samir dokáže být dotěrný. Někdy zmizí jen tak, jindy se musí Bashia snažit celé hodiny, aby ho zaměstnal a zůstal s Kosumem sám. Naštěstí, při výkonu práce, zůstával Samir poblíž komnat a rozhodně nestál celý den před domem členů rady. Alespoň tak.

„A tedy?"

„Neotevře mu oči, když uvidí Wirianovu zradu na vlastní oči?" pravil Bashia tiše a se sklopeným pohledem, kdy Duenovi nabízel pohled na vějíř jeho dlouhých řas, avšak ke konci vzhlédl, až Duena zarazil a on si musel dát pár sekund na rozdýchání toho čara.

„Oj, takto zrádným se stává můj Bashia! Ale správně, uvažuješ dobrým způsobem. Jenže úvahy jsou úvahy a –"

„Dokázat to provést, to je jiné," dořekl za něj zklamaně princ, jenž sám viděl tu obtížnost ve vykonání svého plánu. „Už jsem jedny dveře nechal otevřené, ale jestli někdo přijme pozvání a vstoupí, netuším."

„Co máš na mysli?" tajemnost v šedivých očích Bashii byla tak poutavá, tak nečitelná, že Duen sám netušil, co ten hoch plánuje.

„Říkal jsi, že přátelství je pouze vzájemné využívání výhod toho druhého. Alespoň tak to platí v Adranuchu," citoval Bashia něco, co Duen kdysi dávno prohodil. „Nabídl jsem někomu přátelství. Zatím je v počátcích, ale pokud se zadaří, budu mít dostatečnou páku na to, ukázat před králem pravou tvář všech."

Duen se jen ušklíbl. Bashiova důmyslnost již nebyla nadále držena zpět.

Moc dobře pochopil, co za páku má na mysli. A zdálo se, že Bashia byl již odhodlaný do toho jít, ať to stálo cokoliv. Že si moc dobře promyslel klady i zápory, zvážil je a rozhodl.

Popravdě, šlo to i jinak, se stejným výsledkem? Ne.

„Chalerm se teď musí třást strachy," zasmál se Duen, čímž projevil Bashiovi podporu, a ten se jen letmo pousmál.

„Musíme poté Galaharovi nějak poděkovat a odměnit ho," nadhodil Bashia, jenž se od příchodu do Adranuchu snažil nemyslet na události v táboře Mohun a soustředil se pouze na činy toho muže, kterého Duen do hlavního města přivedl. Byl jediným, kdo jim poskytoval veškeré informace, a dá se říci, že se dokonce dostal do jádra věci. Bez něj by se mohli snažit, jak je rok dlouhý, a sotva by na něco přišli.

Vždyť i tu informaci s ministrem! Možná nejvíce klíčová jak pro Bashiu, tak i pro Duena, jemuž však ještě nic neřekl. Zdráhal se. Netušil proč. Možná se bál nějaké impulzivní reakce, která by mu zhasila plány? Nebo se bál, že by Duen nesouhlasil s tím, co chystá?

Řekne mu to, ale teď je ještě brzo. Potřebuje to řádně promyslet. Nesmí však dlouho otálet.

„A já, když tak o tom přemýšlím, si asi udělám hezký výlet. Nechceš jít se mnou? Docela by se to hodilo," nadhodil Duen a naklonil se dopředu, aby na Bashiu mohl několikrát svůdně zamrkat.

„Kam?" Bashia tušil, že odpovědí bude nevěstinec nebo místo podobně pochybné pověsti. Pokud Duen nadhodil takovýto tón, nic více od něj čekat nemohl.

„Nepůjdeš se mnou za mojí bejvalou? Myslím tím snoubenku. Tu, kterou jsem nikdy nechtěl. Rád bych jí představil toho, komu patří mé srdce a oddanost," nyní zamrkal očima ještě více, jak se pokoušel o pohled smutného štěněte, jenž žadoní po pozornosti svého páníčka.

Takto kurážná slova spojená s průhledným flirtem Bashiu jen popudila, což naopak pana flirtujícího nahlas rozesmálo. Co on má chodit k lidem, kteří s Duenem něco měli? Copak nestačí vše, co zažili s Radinou v Eleorsu, a že dovoluje Duenovi stýkat se s Galaharem? Copak se Duen nepoučil?

A ještě se tomu směje!

„Klid, Bashio, to není jediný důvod, proč za ní chci. Tak nějak jsem si vzpomněl na slova Galahara, o ukrývání zlata v dodávkách s mahagonovým dřevem... A představ si, s čím to její rodina obchoduje!"

„A proč bych za ní měl jít já?" přestože se Duen vysvětlil, trpkost z jazyku Bashii nevymizela. Co se to děje, proč se stává takovým, jakým je? Cítil bušení v srdci, na nějž nebyl vůbec zvyklý. Nemusel však tápat daleko za důvodem, proč se mu to děje.

Nemá moc času.

„Řekněme, že jak jsem nebyl zrovna šťastný z myšlenky, že bych měl být zasnouben, házel jsem s Reiou jako s hadrem. Jestli Kiet přišel s obviněním mé rodiny, nečekal bych od té holky o nic méně. Ale když uvidí samotného velkého prince, možná se jí otevře zobáček a zazpívá písničku, kterou chceme slyšet."

„Nebude to moc nápadné? Jestli se o tom její rodina doví..."

„Nějak to zařídím. Copak pochybuješ o mých schopnostech? Dokážu projít skrz Adranuch křížem krážem a nikdo si mě nevšimne. Natož její rodina. Takže co, souhlasíš?" nadzvedl koketně obočí, čímž ho měl nalákat k souhlasu.

Jestli je tomu opravdu tak, byla by škoda, kdyby přišli o nějaké důležité informace jen kvůli tomu, že je Duen hajzl.

Bashia důkladně zvážil svoji odpověď, než nakonec odkývl. Tím vykouzlil Duenovi na tváři až neskutečný úsměv.

„Tak, kdy za ní skočíme?"

„Asi až za týden. Pokud opustím palác mimo moji pochůzku na Ústředí, určitě mě bude doprovázet Samir."

„Tak ho nějak zaměstnej!"

„Už jsem vyčerpal své možnosti," povzdychl si Bashia, který neměl tak bohatou fantazii, jako pan Duen z rodu Ran. „Jednoduše, příští týden. Pošlu ještě po Kosumovi zprávu, kdy a kde."

„Můžeme si to trochu protáhnout. Osobně tě provedu Adranuchem! Ještě jsme nikdy neměli šanci, že? Ano, tak to uděláme. Budeme jen my dva, jen ty a já..." natočil hlavou, aby zdůraznil své smyslně vyhlížející očko.

„Jestli uvidí prince –"

„Kdo řekl, že musíš jít jako princ?" Duen chytře namítl. Z tohoto se Bashia již vykroutit nemohl.

„A když už jsme u toho... Řekl jsi Thanamovi pravdu?"

„Pravdu? Jakou? Snažím se mu vyhýbat, jinak bych ho na místě probodl," znechuceně odvrátil tvář na okno směřující na zahradu. Aby načerpal pozitivní energii z rostlin.

„O Ichiasovi a Radině..." pokračoval opatrně Bashia.

„To raději nejprve prodiskutuji s otcem. Ten má více rozumu. Thanam by se nad tím ani nepozastavil..." Jen by to odkývl a pokračoval dál. „Co myslíš, mám je zapsat? Nebude mu ještě hůř jako syn bastard? A jak hrozně by mu bylo, kdyby byl Thanamovým legálním synem a Radina jeho žena? Jaké peklo by jí asi Lavana dělala?"

Duen to živě viděl. A ne, nehodlal z toho dítěte dělat monstrum, takové, jakým je každý měšťan v Adraunuchu. Jakým kdysi také byl. A to jsou pouze nebezpečí hrozící u nich doma. Co teprve by ho čekalo od jiných, jako jedinému dědici rodiny Ran?

„Spíše se s otcem shodneme, že jí zašleme nějaký dal, koupíme hezký domeček, zaplatíme vzdělání a tak. Děcko se bude mít dobře a jeho máti taktéž. Od krále jsme toho dostali celkem hodně, tak ať to máme kde utratit. Dříve, než nebude co k utracení."

Bashia naslouchal tomu, s čím Duen přišel, a nemohl nesouhlasit. Přestože přál Ichiasovi decentní dětství a přijetí jméno rodu, které mu náleželo, co to udělá s malým dítětem, které sotva přežilo smrt a dostalo šanci na druhý život?

„Možná, až bude starší, bychom se za ním mohli stavit a trochu si pokecat co a jak. Ať se rozhodne sám, jestli se do toho bahna chce namočit, nebo ne," přidal Duen lehkovážně a zapřel se do židle, aby mohl nechat svoje tělo i mysl chvíli v tichu odpočívat. Bashia načal přesně to, čemu se dosud vyhýbal, přestože na to myslel tak jednou denně. Asi by se mohl konečně pohnout a otce navštívit.

„A ještě..." promluvil Bashia obzvlášť tiše a obezřetně. Jeho prozíravé oči, jenž vidí i to nejhlubší v každém člověku, ani nemrkly. Jeho tenké rty držel pootevřené; doufal, že slova uniknou sama a on je nebude muset vyslovit. Jenže to se nedělo.

„Ještě?" Duen, myslíc si, že se Bashia pouze stydlivě zdráhá říct, že chce trochu toho intimního mazleníčka, se naklonil dopředu. Jeho ruka již střelila vpřed a jako chodící panáček tančil dvěma prsty po jeho stehně, neustále výš, až k jeho rozkroku. Bashia však panáčka zastavil. Ne však prudce, ale jemně, něžným přiložením dlaně na Duenovu.

„Tvé vlasy," pravil, zatímco ruku podebral a pevně ji stiskl.

„Co s nimi? Mám je rozcuchané?" Duen již automaticky začal lapat po hlavě a pročesávat si své lokny.

„Nechceš je... Zaplést?"

Nyní, když byl Duen v Adranuchu a jeho pověst, a taktéž pověst jeho rodu, byla vrácena zpět; nebylo nějak vhodné, aby hrdost rodu Ran projevil? I Galahar nosil členité účesy, což na něm bylo stále nezvyklé. Jestli má Duen vykročit na ulici, opravdu to hodlá provést v pouhém polovičním drdolu? Obzvlášť on?

To si uvědomoval i samotný Bashia, který nikdy na takovéto věci nedbal. Kdyby nyní nebyl v paláci, určitě by někde s vyhrnutými rukávy obdělával pole.

Jak to, že si to neuvědomuje Duen, kterému vadí i chloupek na bradě?

Jenže účes, to nebyl pouze společenský zvyk bohatých, jelikož neměli co jiného na práci.

Pro Duena to byla osobní záležitost. Jeho účes mu vždy dělala matka, než zesnula a musel si vlasy zaplétat sám. Jeho účes nebyl pouze hrdost Duena k rodu Ran. Byla to hrdost Duena, že má milující matku, jež mu jeho vlasy každý den zaplétala.

„Ano. Prosím," zašeptal nevídaně měkce.

Bashia tedy vstal pro hřeben u zrcadla, zatímco pan neučesaný se posunul kupředu, aby za ním bylo dostatek místa. Dotýkal se Duenových vlasů s nesmírnou opatrností a jemností, jako kdyby se jednalo o křehká vlákna bource. Mladý pán rodu Ran sotva pociťoval, že se na jeho hlavě něco děje.

Nikdo ani nemukl. Nikdo nic neřekl.

Nebylo třeba říci nic, v této citlivé chvíli.