Uplynulo několik dlouhých týdnů. Bashia vstával brzo z rána a šel spát téměř po půlnoci. Sotva měl čas na návštěvy Duena, ale uklidňoval se, že jakmile se mu plán podaří, již nebude třeba krýt se za masky, přelézat zdi a udržovat chladný postoj, kdykoliv čekal u brány jeho dvoru.

Léto bylo horké, k nevydržení. Každý den ho vyčerpával o to více, když se musel halit do vrstev královských šatů – jediná výhoda byla vlastnost drahých materiálů chladit v horku a přitom chránit před chladem v deštivých, nepříznivých dnech.

Dnes se však nepřirozeně zatáhlo. Celý palác zalila mlha a schovala jej do svých šatů. Světlo loučí se rozplývalo do okolí, kde se nechalo pohltit tmou. Bashia si nalil do šálku jasmínový čaj. Pohlédl z okna na zahrady zámku, kde panovalo naprosté ticho. Byl si jist, že se někde ukrývá několik siluet strážných, a kdo ví, možná pár eunuchů vyčkávající celou noc na rozkazy.

Usrkl čaje a jeho rty se pousmály. Je ideální chvíle.

Zavolal na Kosuma, ať to celé dá do pohybu. Nato se usadil do křesla a v klidu popíjel svůj čaj.

„Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo!" hrnul se mladý strážný do paláce, měl celé čelo zarosené potem a oči rozevřené v panice. „Vaše Veličenstvo!"

Eunuch Wirian zaslechl naléhavé volání a rozhodl se tomu nedbalému strážnému zkřížit cestu.

„Vaše Veličenstvo!"

„Co se děje, mladý muži?" zastavil ho a pokoušel se ho uklidnit. Jenže strážnému trvalo až příliš nádechů, než dokázal pravit nějakou srozumitelnou větu.

„Přináším naléhavou zprávu z ústředí pro Jeho Veličenstvo!"

„Tak ji předej mě. Já ji pak Jeho Veličenstvu sdělím, až se probudí," sepjal obtloustlý eunuch ruce k sobě a poklidně vojáka vyslýchal.

„Ale to je naléhavé! Velitel Perth mě posílá přímo za Jeho Veličenstvem!"

„A já jsem pravá ruka Jeho Veličenstva. Neboj, zpráva k Jeho Veličenstvu dorazí."

„Ale... Jedná se... Ministr Doeb byl dnes ráno zatčen!"

„Co říkáš?" Wirian nevěřil vlastním uším. Zamračil se na strážného a pokoušel se najít známky lži či podvodu.

„Ano! Za podvody a pašování! Dnes ráno byly jeho podvody odhaleny, velitel Perth a jeho pobočník velitel Liras sledovali sluhu pana ministra, který je zavedl přímo do skladů pašovaného zboží. Tyto sklady nepřímo náleží panu ministrovi, který s tímto zbožím dále obchoduje. Bylo zabaveno spoustou Winajské pálenky!"

Starý eunuch se podrbal po holé bradě. Co se to děje? Pan ministr a... Zatčen? Vždyť se jedná o pana ministra! Jak jen mohou! Avšak... Když jsou důkazy opravdu nevyvratitelné...

„Wiriane? Co je to za hluk? Co se venku děje?"

I přes zdi komnaty a bohaté závěsy zaslechl král ve spánku naléhavé plakání strážného, který nyní mohl probudit snad celý palác. Nebyl zvyklý na takovéto rušení, naopak – je neomluvitelné. Doufal, že je to alespoň něco vážného, jelikož jinak byl schopen strážného na místě popravit.

„Vaše Veličenstvo, ještě odpočívejte, já se o to postarám," hluboce se uklonil směrem ke dveřím do komnat, avšak ty se i přesto rozevřely a odhalily postavu panovníka říše.

„Ty! Co tu tak vyvádíš! Víš, kde se to nacházíš?!" vyštěkl na strážného, který okamžitě padl na kolena a zabořil hlavu do štěrku.

„Vaše Veličenstvo!" vykřikl na celé kolo, připraven čelit jakémukoliv trestu, avšak až poté, co předá tu naléhavou zprávu.

„Wiriane?" král Enler pohlédl na eunucha, který stejně jako on sotva vstal, probuzen nevídaným ruchem.

Wirian neměl kam ustoupit. Musel nechat strážného promluvit.

„Vaše Veličenstvo, tento muž nese důležité zprávy z Ústředí... Bude vhodné, když si je vyslechnete někde v soukromí."

„Jaké soukromí! Když už probudil celý palác!" vyštěkl rozzlobený panovník a pohlédl na shrbená záda strážného, který se dosud neodvážil zvednout hlavu. „Tak co neseš? Co je tak důležitého, ha?"

„Vaše Veličenstvo! Posílá mne velitel Perth! Ministr Doeb... Byl dnes ráno zatčen!"

Bashia měl neuvěřitelné nutkání na sebe hodit plášť a projít se po tichých ranních zahradách, jen aby viděl na vlastní oči, co se děje. Už si opravdu připadal jak Duen. Sledovat, pozorovat, nezasahovat. Dát od toho ruce pryč.

Obzvlášť, když jeho přičiněním se na podvody došlo.

Doufal jen, že se zprávy dostanou přímo ke králi. Bylo by nepěkné, kdyby měly možnost být jakkoliv zmanipulovány, a že ta možnost byla opravdu vysoká. Jak jinak mohl král věřit tomu, že Tossaci něco chystají? Avšak do případu byl zatažen velitel Perth, a byl to on, kdo odkývl zatykač na ministra, přes svoji veškerou nevoli. Nic z toho by však nebylo možné, kdyby za svých pobytech na Ústředí nepodsunul Lirasovi svá podezření a nenavedl ho správným směrem. A když Doeba nedávno požádal o dalších pár lahví Winajské pálenky, bylo jasné, že někdy musí opět vypravit svého sluhu do skladů. A že nejlepší pro tuto chvíli bude noc, kdy nebude vidět ani na krok – aby po sobě přirozeně zakryl stopy.

Pak stačilo vyslat Kosuma za Lirasem s horkým tipem, a brzo načapali sluhu při činu. Do pár hodin pak přišli i na to, komu jakože tyto sklady patří a kolik litrů pálenky se tam schovává.

S dnešním ránem pak odvedli Doeba do vazby.

Nebylo však lehké takového ministra odsoudit. I přestože Liras, mladý a ambiciózní, trochu arogantní strážný byl povýšen; ministr se nedočkal temného konce v pracovním táboře.

Dny až týdny se jeho případ neustále prověřoval, zatímco on sám byl uvržen do domácího vězení. V tomto období nastala ideální příležitost pro jeho komplice, aby zakrývali stopy všemi způsoby a odřízli stopu Doeba od sebe samých. Bashia o to více musel držet stráž nad celým Adranuchem a spolu s Galaharem zaznamenávat všechny neobvyklé kroky vlivných mužů.

A do toho všeho se stalo velké neštěstí...

„Strážní! Pusťte mě ven! Okamžitě! Musíte! Musíte jít okamžitě do paláce!" buchot na vnitřní stranu brány přetrvával již dlouhé minuty. Avšak jakoby venku nikdo nebyl. Osoby nehybně stály a mlčely. Jelikož byly už zvyklé na mnohé výstupy, nějakého dalšího si vůbec nevšímaly.

„Nedělám si srandu! Co tam ještě stojíte?" zoufalý hlas se otíral o dřevěné desky, ale ven nepronikl. Jen tichá ozvěna prostoupila skrze škvíry, ale nestála za povšimnutí.

„Tady jde o život! Chcete mít na rukou něčí krev?"

Očividně ano, jelikož se strážní jen po sobě pokoukli a dále dělali, jakoby nic.

„Má služebná, Aika, byla unesena! To je vám jedno?"

Tohle už několikrát během jeho křiku slyšeli. Vymlouvat se na služebnou? Copak si asi na ně nachystal?

„Vy hovada bezcitný! Ta holka nic neudělala, a vy se takto chováte? Copak chcete, aby ji někdo někde znásilnil, zabil, a co? Já to řeknu, já řeknu, že to vy za to můžete! Že to vy jste si ničeho nevšimli, že to vy jste po ní nezačali pátrat a oddalovali to! A kdo půjde do vězení? Vy!"

Strážní si povzdychli. Už toho také měli plné zuby. Nejenže na ně neustále slovně útočil, k tomu kolem chodili lidé a těch pár slov co zachytili stačilo k tomu, aby pomohli Duenovi dosvědčit jejich zanedbání povinnosti.

Nakonec si tak vyměnili výmluvné pohledy, než jeden z nich opustil nehybnou pozici a rozhodl se to obvinění prověřit.

Beze slova otevřel dveře a se svým kolegou vešel dovnitř.

„No to vám to trvalo! Vy sráči jedni líní! Má služebná je už možná někde mrtvá a vy teprve jdete mrknout, jestli tu není schovaná? Jak je libo, projděte si všechno do té nejmenší škvírky, ale tady ji nenajdete!"

„To se uvidí," ušklíbl se jeden ze strážných, zatímco druhý se dal do hledání. Někdo musel dělat dozor nad vězněm, kdyby se rozhodl o nějaký riskantní čin stráž přepadnout a z domu utéci. Ve skutečnosti, pro Duena by to opravdu nebyl problém, ale v této chvíli mu nešlo o nic jiného, než najít jeho služebnou. A ta opravdu doma nebyla.

Strážný prohledal každý pokoj, od kumbálku Aiky, přes kuchyň, dokonce pracovnu Ramana Ran i prostor pod postelí sukničkáře Duena. Rozházel všechny šaty po celých místnostech, ale po služebné ani stopa.

„Neviděl jsi ji zatím někde?"

„Ne," odvětil druhý strážný na otázku kolegy, který ukončil prohledání. „Jen prázdná postel a rozhozená přikrývka..."

Ani strážní hlídající vrata ke stoce nezaznamenali nic. Služebná večer vylila špinavou vodu a zašla zpět do domu. Ale během noci nikdo dům neopustil.

„Co vám furt říkám! Zmizela! Někdo ji musel unést! Já celou noc spal, a když jsem se ráno probudil a snídaně nikde... Co mám teď jíst?" chytl se Duen za kručící břicho, jenže na to nikdo ohled nebral.

„Jdu to okamžitě ohlásit na Ústředí, ať zahájí pátrání po nezvěstné služebné," prohlásil jeden ze strážných a opustil pozemek. Ostatní ho následovali – pokračovali v držení hlídky, dokud je někdo nevystřídá.

„A co, že zmizela služebná," poškrábal se znuděně na zátylku velitel Perth, který celou noc pomalu nespal, jak se snažil nejelegantněji vyřešit tu záležitost s obžalovaným ministrem. Přestože důkazy na něj ukazují přímo, linie, která se od něj táhla a zdála se mnohem delší a rozvětvenější, náhle narazila na slepý bod.

„Pane veliteli, ta služebná je z domu Duena Ran. Zmizela ze stráženého domu."

„Co?" zamračil se zmateně starý velitel, který si chtěl dát momentálně něco dobrého na povzbuzení, ne se hnát řešit další šílený případ.

„Byla nejspíše unesena, v noci. Její přikrývka byla odhozena, nenašel jsem na místě činu nic. Cítil jsem jen slabý pach... Nejspíše ji uspali a unesli. Nikdo si ničeho nevšiml."

„Jak je to možné? Co jste to u Ilaie celou noc dělali? Spali?" vykřikl velitel, jeho tep okamžitě zrychlil a odhrnul únavu na stranu.

Jelikož Liras byl momentálně poslán na pochůzku, ujmul se případu raději samotný velitel a již se nechal zavést k domu rodu Ran, kde se tato událost stala.

A tam jej už čekal nervózní vězeň, který chodil po zahradě sem a tam, až vychodil ve vysoké trávě chodníček široký na krok.

Perth se rozhlédl po pozemku.

„A cože se stalo?"

„Moje služebná! Aika! Někdo ji v noci unesl, chápete to?" Duen si nevšímal strážných, kteří na něm drželi oči bez mrknutí, a okamžitě vystřelil za osobou nejvyššího postavení mezi všemi návštěvníky.

„Pane Duene, uklidněte se. Váš dům je hlídaný ve dne v noci. Jak ji mohl někdo unést?"

„A jak to mám vědět? To je vaše práce, ne? Prostě tu není, žádný vzkaz, nic, a já už od rána nejedl. Takže si pohněte a najděte ji."

Perth nemohl dělat nic jiného, než se nechat strážným provést po domě a nechat si ukázat, co bylo po nebohé služce zanecháno. Obrázek měl v hlavě jasný. Obzvlášť, když k zídce sousedního domu vedla skrze trávu pěkná cestička. O únosu tedy opravdu nebylo pochyby. Kdo to však mohl být?

O Duenově reputaci toho nemálo věděl. Sám držel v ruce několikrát jeho spis plný výpovědí, které usvědčovaly jeho a jeho rodinu z velezrady. Byl to typický bláhový měšťan, který si užíval bohatství a žen, a k práci ruku neměl. Takový muž musel mít nespočet nepřátel a vyšetřovat to potrvá věčnost. Jenže pokud dívka byla unesena, někomu tu jde o život a oni tolik času nemají.

A tak se jen poškrábal na nose a na toho člověka unaveně pohlédl.

„Máte nějakou představu, kdo by to mohl udělat?"

„Tak Aika nikomu nikdy nic neudělala. Je to hodná dívenka, která v naší rodině slouží odmalička. Ale pokud si někdo dal za cíl ublížit mně, hned jsem schopný vám dát plný svitek tipů."

„To já vím, pane Duene. Ale někdo obzvlášť?" vyčkával netrpělivě Perth. Duen jen zkřížil ruce a postavil se do obranné pózy, iritován tímto přístupem.

„Pche, ještě se mě ptáte? Kvůli vám je má rodina zruinovaná! A já v domácím vězení! Nechali jste se uplatit a zaslepit snadnou výhrou! Dali jste nám vůbec šanci se obhájit?" vyštěkl Duen, jeho modravé oči se až zaleskly potlačovanými slzami.

„Váš otec se přiznal, pane Duene," koukl na něj Perth, který byl unaven z těch ubohých snah, které ho oddalovaly od pravého úkolu.

„Jo? A co ostatní? Ha? Nepřiznal se jenom z důvodu, že jste ho donutili? Protože se chtěl vyhnout vašim praktikám mučení, jelikož je už starý muž a špatně by je nesl? Nebo to opravdu myslel upřímně?"

„Kdo podle vás může za únos Aiky?" velitel Perth, který chtěl zabránit jakýmkoliv plazivým hadům, aby narušili klid jeho mysli, opět přivolal to hlavní téma.

„Ten, který mě chce potopit nejvíce ze všech. Takže si z toho vemte potřebné a zmizte, bolí mě hlava!" prudce se otočil a mířil zpátky do domu. Zdálo se, že jejich konverzace skončila, a stráži nezbývalo už nic jiného než tvrdě pracovat.

Sotva se však dotknuli brány pozemku, Duen si jakoby vzpomenul, a hlasitě na ozbrojené muže zavolal.

„Jo, ještě počkejte. Tady jsem onehdy něco našel v pracovně mého otce," jeho zlatavé vlasy, jež už získaly zpět svůj ojedinělý odstín, jenom zavály ve větru, jak se prudce hrnul do zapovězeného pokoje. Nakonec Perthovi podal jakýsi štos drobných svitků a lhostejně nad nimi mávl rukou.

„Jak jsem řekl. Možná vám to pomůže. A možná taky ne. Protože se zdá, že obviněné nikdo neposlouchá!" a definitivně za nimi práskl dveřmi a naštvaně odkráčel do svého pokoje. Jenže sotva si lehl na postel, jeho žaludek hlasitě zakručel. Ano, opravdu měl hlad. A tohle vyčerpávající dožadování se spravedlnosti ho vyhládlo ještě více. Měl by si něco udělat... Ještěže se za svých čas na útěku něco málo naučil.

Přesunul se do kuchyně, ale sotva se postavil před hrnec, jen si tiše vzdychl.

Chudák Aika.

Velitel Perth seděl na svém místě a znepokojeně hleděl na stůl. Vzpomínal na ty krásné časy, kdy uplynul rok, dva, a žádný stav nejvyšší pohotovosti nemusel vyhlašovat. A poslední rok najednou někdo lusknul prsty a vojáci jsou vypouštěni ven jako poslíčci s balíčky, jak se komukoliv zamane.

Ta služebná však byla unesena, to bylo nepopiratelné. Všechny stopy tomu nasvědčovaly. Avšak – kdo? A jak? Musel to být skvělý bojovník, aby takto neslyšitelně proklouzl kolem stráže, i kolem samotného pana Duena, a se služebnou v náruči utekl pryč. Už jen tohle zužovalo seznam podezřelých a ukazovalo směrem, kterým nabádal sám Duen.

A ty svitky, které mu předal, ho naprosto rozhodily.

Jednalo se o lékařské předpisy Thanamovi Ran na doléčení onemocnění vzniklého chladem a fyzickou zátěží. Data těchto předpisů také odpovídala času, kdy se syn měl navrátit z donášky drahokamů do Adranuchu. A samotný předepisující lékař si také po chvíli vzpomněl, že opravdu takového pacienta měl.

Dokonce tomu korespondovaly i záznamy v knížce!

Perth si nechal urychleně donést Duenův spis. Všechno bylo kompletní. Výpovědi svědků, kteří cestovali s Thanamem z rodu Ran a dosvědčili, že během cesty na pár dní opustil konvoj, aby předal opál svému bratrovi. A ten pak mířil na černý trh jej prodat... Ale jelikož se dozvěděli, že Jeho Veličenstvo již ten opál očekává, tak ho tam měl vyměnit za nějaký méně významný kousek a přebývající zisk si nechat. Dokonce má výpověď i dvou lehkých děv, že strávily s Thanamem několik nocí během doby, kdy měl stonat v Písečných horách. I dosvědčení jejich otce!

Jenže jak tak Perth opakovaně pročítal to dosvědčení, s pochybnou myslí začínal vidět něco, co všichni v té době snadno přehlídli. Očarováni úspěchem a snadno vyřešeným případem, mávli nad výpovědí rukou a neřešili, že vše vyslovené se shoduje s tím, co bylo zjištěno od svědků. Že se v ní neskrývala žádná informace navíc. Raman Ran prakticky odkývl obvinění a jen zopakoval to, co od něj všichni čekali, že řekne.

Opravdu si chystal zadní vrátka pro případ, že by někdo obvinění vyvrátil, nebo, jak řekl Duen, se chtěl vyhnout praktikám mučení?

Ani služebníci domu nic nevěděli. Alespoň – nic nepotvrdili. Král je nechal zavřít, jelikož se domníval, že lžou. Rozhodnutí panovníka, jakkoliv impulzivní, je stále nad rozhodnutí Ústředí. Bohužel. Jinak by všichni zatčení během té aukce doteď nevykoukli na denní světlo.

Jak moc může brát ty šlapky vážně? Ty udělají všechno pro pár dalů.

Jenže proč by Kiet, kdo vznesl obvinění, unášel nevinnou služebnou?

Nakonec to starý muž, který rád přenechával starosti ostatním, nevydržel, a opustil budovu Ústředí.

Ještě, než panovník Dexuna suspendoval, se s tím opilcem mnohdy bavil o všem možném. Od alkoholu, rodin, i kde nabízí nejlepší potěšení. Jak Kiet, tak Duen byli učenci toho muže, a celkem často ty dva zmiňoval. Jenže i takový chlap s vlastními starostmi si všiml, že Duenovo jméno padalo mnohem častěji než jméno jeho přítele.

Narážel Duen na to, že si Kiet vše jen vymyslel? Rodina Shou byla možná známá, avšak jakoby byla prokletá a neustále se potýkala s kdejakými problémy, které jí bránily ve výskoku do rovin té největší smetánky. Všechno jim uniklo vždy o fous. I Duen vždy překonal Kieta, čemuž se Dexun neustále smál, jelikož se schválně pokoušel přijít s úkoly, které by naopak Kietovi šly vstříc.

Je možné, že čistě ze závisti si vymyslel případ, který neexistoval, aby Duena shodil?

Ale proč tak komplikovaný případ? Chtěl využít toho, že Thanam onemocněl? Nebál se, že bude prohlédnut? Asi ne. S reputací rodu Ran nebylo proč se bát.

Strážní ve stavu nejvyšší pohotovosti lítali po celém Adranuchu a neustále se vyptávali na drobnou dívenku. Odpovědí se jim však nedostávalo. Perth tak měl dostatek času, aby zašel za tím vězněm a zaklepal mu na dveře. Tentokrát slušně, vychovaně, jak se patří. To by mělo takové namyšlené lidi uklidnit.

„Dále!" pobídl Duen, jenž seděl v depresích na schodech příbytku a oškubával stébla trávy, jichž měl v okolí nespočet. Už se pod ním udělala poměrně velká hromádka.

Perth k němu pomalu přikročil a podal mu pytlíček s horkými rýžovými kuličkami.

Bez poděkování po pytlíčku chňapl a ihned do něj zanořil ruku. Perth se usadil vedle něj.

„Pane Duene. Vy opravdu stojíte za tím, že jste nevinný?"

„Nestojím. Já jsem," odvětil a strčil jídlo do pusy. Nakonec nebyl schopen si uvařit ani kaši.

„Jak jsem řekl, všechno stojí proti vám. Případ je uzavřen."

„Tak ho otevřete, ne? Dal jsem vám nový důkaz, který je třeba zvážit. Ten jsem vám chtěl dát tak či tak. Ale až mi přijde odpověď od správce tábora Binhe," nacpal k té jedné kuličce ještě druhou, protože mu jedna přišla málo. Ale i když polkl všechna sousta, na jeho hladu to nezměnilo nic.

„Správce tábora Binhe? Aha," došlo ihned Perthovi, o co se Duen pokoušel.

„Odsoudili jste nás, ale sotva jste se pokusili zjistit si všechno. Jak říkám. Úroveň stráže každým rokem upadá. Stačí jim výhled na super případ, kterým zruinují něčí život, ale hlavně, že se stanou slavnými. Že můžou v hospodě říci: Jo, já jsem poslal rod Ran do vězení! Jsem úžasnej!" rozhodil naštvaně rukama. Perth ho v tomto chápal. Důkazů měli dost, že žádný navíc nesháněli. On sám se na případu moc nepodílel, jen vždy odkývl hlavnímu odpovědnému, a ten si dělal, co chce. Za svými zády vlivná rodina, proč by se s ním měl hádat a šít pro sebe potíže?

A Kiet, nejbližší Duenova osoba – proč by lhala?

Jenže nějaké lékařské předpisy stále nestačí.

„A proč jste tohle nedělali už před rokem?"

„Zaprvé – zpanikařil jsem. Na stráž nemám dobré vzpomínky. A vím moc dobře, jak to chodí. Vždyť koukejte. Zase to dopadlo stejně. Jenže pak jsem se zamotal s princem Feishenem, a pomoci jemu byla nejvyšší priorita. A teď jsem zase tady."

„Tak ale proč by pan Kiet tohle všechno dělal?"

„Není to jasné? Závidí mi. Vždy jsem měl všechno a jeho jen využíval. Koukal se na mé úspěchy a sám neměl nic. A možná také proto, že vím všechno, co udělal. A že to nejsou hezké věci, vám říkám..." povzdychl si Duen a jeho světlé oči se ztratily ve vzpomínkách, jež byly příliš bohaté, než aby je v rychlosti prolítl.

„A kvůli tomu unesl služebnou?"

„Sám mi řekl... Potkal mě, když jsem byl na útěku a pomáhal princi s úkolem. Říkal, že mě chce dostat na samotné dno. Měl s sebou nějaké chlapy, když je najdete, tak vám to potvrdí. Že se mnou mluvil, že mě nechal jít... A služebná Aika... Je pro mě jako sestra. Nyní je svobodná, může se volně pohybovat, přesto mi slouží a dělá společnost. Kdybych ztratil i ji... Už bych neměl nikoho..." hlesl Duen tiše a v srdci ho píchl zármutek.

„Jenže ať je pravda kdekoliv, případ je případ. A ten mluví jednoznačně ve váš neprospěch."

„Tak vyčkejte, až mi přijde dopis od správce. Nebo, znovu se poptejte těch, kteří Thanamovi dělali doprovod. Těch, kteří vypovídali, a těch, kteří nevypovídali. Z vlastních zkušeností vím, že když takový člověk dostane svazek dalů, ihned je za něco utratí. Alespoň část. Schválně se projděte a zhodnoťte, kdo má jaký dům nebo vydanou dceru," odfrkl si Duen. Nemusel to však Perthovi říkat, on sám věděl moc dobře. Mladík si strčil další dvě kuličky do úst a s plnou pusou pokračoval ve své obahobě.

„A jestli stále věříte Kietovi... Tak vám říkám narovinu, že ten muž je hajzl. Když jsem byl na cestách, zabloudil jsem do městečka Viniper. Urazil ho tam jeden stařec, lovec. Načapal ho při ilegálním lovu zvěře. A víte, co on provedl na oplátku?"

Perth mlčel a jen zakýval hlavou. Samozřejmě, že nevěděl.

„On mu vypálil dům i statek! Sám mi to po pár dnech řekl. Ten stařec ho podezříval, jenže já se Kieta zastal a řekl, že byl celou noc s nějakou tam holkou. Jenže nebyl. Nevím, kde byl. A když pak po pár dnech přišel s tímto..."

„To je hezké, pane Duene, ale to je slovo proti slovu. Jak se to liší od činění pana Kieta, hm?"

„Napište tam. Správce tábora, myslím Sederik, si určitě vzpomene. A počkat, ta holka... L... Lia, že by? Asi tak. Tak se poptejte po ní a zeptejte se, s kým trávila své noci. Obzvlášť tu jednu. A ten postižený, ten Bashia... Od něj jsem zaslechl, že razí do Adranuchu, najít své štěstí. Možná tu někde po hospodách bude. Jen plácám, ale zdál se mi takový ten vypitý typ."

Perth naslouchal, a přestože ho nechtěl zprvu brát vážně; to, co pan Duen říkal, dávalo smysl. A opravdu to ukazovalo na pomstu, kterou Kiet zosnoval vůči Duenovi. Dělal si v duchu seznam věcí, které by raději ověřil, než vysloví svůj závěr. Sice mohl všechno zamést pod kobereček a předstírat, že je Ústředí nevinné a Duen zločinec, nyní do toho byl zatažen život nevinné dívky. A to bylo jednoduše moc.

„A ještě... Takový poslední pokus o důkaz mé neviny, řekl bych... Ale bohužel, nic více nemám. Kdybych měl, neskončil bych takto..." porozhlédl se po zarostlém a prázdném dvorku. „Jestli král opravdu věří, že jsme opál ukradli a vyměnili... Jen ať svolá všechny znalce království, jestli v životě viděli něco tak nádhernějšího. Ten šutr mluví sám za sebe."

„Pane Duene... Jestli je vše, co mi říkáte, pravda... Tak se pokusím s tím něco udělat. Neslibuji, ale pokusím se."

„Dejte jen pozor. Nechci, aby to vyšetřovali nějací Kietovi známí. Nebo další. Už jsem si zažil nespravedlnosti dost."

Perth si unaveně povzdechl. Co však jiného měl dělat? Duen říkal pravdu. Už se chtěl zvednout, jelikož vše, co potřeboval zjistit, si již ověřil. Avšak v té chvilce do obydlí, absolutně bez zaklepání, vtrhl jakýsi poslíček a v mžiku se postavil před sedící dvojici.

„Veliteli Perthe! Dle výpovědi svědků v noci opravdu Adranuch opustil nějaký kočár! Našli jsme i čerstvé stopy po kočáru a nyní se snažíme pomocí psů vystopovat jejich cíl!" zahlásil strážný v hlubokém úklonu.

„Dobře. Informujte mě o dalších postupech!" pokývl starý muž hlavou a strážný již utíkal pryč, až připomínal hbitou ještěrku, jež kličkuje mezi kamínky.

„Hej, zadržte! A jakým směrem že ten kočár mířil?" vyrušil je Duen na poslední chvíli, jelikož poslíček se ocitl raz dva u brány pozemku.

Po krátkém pokývnutí velitele strážný naklusal zpět a opět, v hlubokém úklonu, vyslovil nahlas odpověď na otázku.

„Na jih, pane!"

„Na jih..." Duen se krátce zamyslel a rty semkl pevně k sobě. „Tam má Kietova rodina menší sídlo. Už přes generaci tam nikdo nebydlí, dříve tam sice jezdili rekreačně, ale nemají finance na udržování toho domku."

„Co? A kde?" vyhrkl Perth překvapeně. Duen tedy podrobně vysvětlil cestu, načež velitel povolal celou jednotku, ať tam okamžitě jede, a vezme s sebou i ošetřovatele, pro případ. Sám odešel na Ústředí, očekávat nejnovější zprávy.

A že přišly. Slunce už zapadlo, když se před ústředím ocitla skupina strážných, a v jejich náruči nesla drobné tělo dívenky.

Perth se prudce odsunul od stolu, až jej málem shodil i s hořící svící a všemi spisy, co mu na něm ležely, a utíkal k jednotce.

„To je ta dívka?"

„Ano. Odpovídá popisu."

„A kde byla? Je v pořádku?"

„Zaspala po cestě. Byla dehydratovaná a v šoku. Měla svázané končetiny, zavázané oči, šátek v ústech a zaschlé jizvy na krku. Nejspíš jí někdo hrozil, ale nestihla říct co. Zatím jen brečela a brečela," oddechl si vyčerpaně strážný, který ji měl na starost.

„Našli jsme ji v té budově, jejíž popis jsme získali od toho vězněného. Byly tam i stopy v prachu po mužských botech této velikosti," podal muž veliteli odměřený a odtrhnutý provaz. Zatímco jednotka podávala hlášení, dívka zamručela a několikrát zamrkala očima.

Viděla hvězdy na nebi. Viděla mužské obličeje. Viděla světla pochodní. Nesnilo se jí to. Opravdu viděla. Byla naživu. Opravdu ji osvobodili a odjeli s ní na koni. Opravdu je v bezpečí...

Do očí se jí nahrnuly slzy a rozplakala se na celé kolo.

„Už je to tu zas," zamručel jeden ze strážných a od hlučného kroužku se vzdálil pryč.

„Jste slečna Aika?" přikročil k ní Perth a pokynul muži, jenž ji držel v náruči, aby ji postavili na zem. Naštěstí nebyla úplně oslabená a zvládla se udržet ve stoje.

„A-Ano," popotáhla a pokoušela se uklidnit, přestože slzy jí stále tekly po červených lících až k jizvě na krku.

„Je pravda, že jste byla unesena?"

Jako kdyby to slovo v dívce probudilo zapomenuté trauma. Ihned se jí spustil pláč, zatímco zakoktala slabé „Ano."

„A víte, kdo vám to udělal?"

„Já... On... Byl to... Slyšela jsem..." vzlykala dívka, neschopná říct nic srozumitelného.

„Kdo? Nebojte, nikdo vám neublíží. Jen nám to pomůže toho zlého zatknout," pobízel ji Perth, jemuž dívka připomínala jeho neteř. To ho nevědomky nutilo, aby změknul a byl přívětivější. A zdálo se, že jeho jemnější hlas dívku uklidnil.

„Pana Duena... Byl to přítel pana Duena... Pan Kiet..."

Kolem dokola se rozezněl znepokojivý šum. I velitel Perth svraštil zamyšleně obočí.

„Viděla jste ho?"

„Ne, ale... Slyšela. Slyšela jsem, jak se ptal... Chtěl, abych na mladého pána řekla lži, abych stála za Kietem, aby se mladý pán dostal do vězení... Ale já ne! Já nelžu! Můj pán je nevinný! Vždy byl!"

Starý velitel si povzdychl.

Když se ráno probudil, k tomu jen po krátkém šlofíku, jelikož celou noc obětoval Ústředí; nečekal, že se z toho dne stane noční můra. Že nastane takový zmatek, který drasticky obrátí kartami. Že celý Adranuch upadne do chaosu... Podobně, jako když byl obviněn ministr Doeb.

„Nechte, ať ji ještě jednou vyšetří, a pak ji doprovoďte domů. A vy, vy pojďte se mnou. Jdeme pro pana Kieta z rodu Shou. Berte sebou provázek. Bude-li sedět velikost bot, ihned ho zavřete."

„A pane... Ještě něco," zdráhal se jeden ze strážných.

„Hm? Co zas?"

„V tom domě... Našli jsme množství stejné pálenky, jaká byla nalezena ve skladech ministra Doeba. Zdá se, že s ním jel v byznysu."

No ještě tohle! Perth si promnul obličej. Nejenže celou noc pomalu nespal. Celý den na nohách, a zdá se, že následující noc bude stejná.

Ještěže už poslal ty lidi do Viniperu. Alespoň tohle má z krku.

Ale už jen na základě výpovědi služebné – ten hoch má vězení jisté.

Aika opatrně proklouzla do domova. Jako kdyby se bála, že na ni zase bude čekat nějaký útočník. Ruce měla pohmožděné, krk ji pálil. Každý její krok byl pomalý, nejistý.

Duen stále seděl na schodech a držel papírový pytlík, ale kulička v něm již nebyla žádná. A v jeho žaludku stále kručelo. Jakmile vzhlédl na příchozího a spatřil Aiku, okamžitě pytlík odhodil a k dívce utíkal, jak mu jen nohy stačily.

„Aiko!"

„Pane Duene!" rozbrečela se dívenka, zatímco se nechala obejmout. „Pane Duene! Já se omlouvám –"

„U Ilaie, za co?"

„Já vám nestihla nachystat snídani, ani oběd, ani..." vzlykala, zatímco sopel začal téct z jejího nosu a to byl pro Duena signál, že nyní si od ní musí držet dostatečnou vzdálenost, aby neskončil na jeho tunice.

„Aiko... To je vedlejší. Jsi v pořádku? Neudělal ti ten únosce nic?" prohlížel si ji zleva zprava, a jak se zavztekal, když si povšiml její ranky na krku.

„Ten zmetek!" už ji od sebe odstrčil, aby mohl utéct pryč a pořádně si to s ním vyřídit. Jako chlap s chlapem!

„Ne, pane Duene! Nemůžete ven! Stráž se o to už postará! Byli hodní, dali mi napít, najíst, dali mi i krém na tu ranku, a nyní jdou pro pana Kieta... Jen se uklidněte!"

„Ale on!"

„Pane Duene... Musíte mít hlad. Pojďte, udělám vám něco dobrého..." pousmálo se děvče, zatímco ho zavedlo zpátky na schody a samo vešlo do kuchyně udělat alespoň jednoduchou kaši.

Duen zkousl čelisti. Určitě si to s ním vyřídí!

Avšak dlouho nebylo s kým. Až po pár týdnech, kdy přišel dopis z tábora Binhe, a stejně tak stráž získala výpovědi lidí z Viniperu, byl načat soud, jehož cíl byl dvojí – osvobození rodiny Ran a usvědčení Kieta z rodu Shou z podvodu.

Většina předvolaných, kteří tehdy vypovídali ve prospěch Kieta, okamžitě obrátila svá slova. Přidali se i další, kteří sice neměli zrovna kdovíjakou pověst, přesto stáli za rodem Ran. Vše, co Kiet postavil, bylo rázem zborceno.

Panovník celou dobu pohlížel na celý proces. Opustil kvůli tomu palác a sám, když se dozvěděl o znovuotevření případu, poskytl opál znalcům, aby jej zhodnotili.

„Takový krásný a kvalitní opál jsem v životě neviděl, Vaše Veličenstvo!"

„Je to král mezi králi!"

„Nic takového neviděli generace před námi, a neuvidí ani generace po nás!"

A když se k tomu přidala obvinění Kieta a předstoupil starý lovec s tím, že mu ten muž vypálil statek – ať se Kiet vymlouval jakkoliv, obhajoval jakkoliv, popíral jakkoliv, závěr byl jasný. Už mu Duen nestál za zadkem, aby ho podpořil a obhájil. Žádná Lia nebo která dívka ve Viniperu nebyla. Přestože s jednou odešel, ta se brzy vrátila zpět, jelikož „ten ochlasta okamžitě usnul".

Starý lovec vyprávěl, jak při lovu narazil na toho mladíka, který lovil bez oprávnění, a jak ho ještě zkopal a přivodil mu dlouhodobé zranění. Sederikova výpověď ho podpořila, jelikož byl lovec opravdu ten den neobvykle zraněný a po shoření stavby opravdu obviňoval pár měšťanů.

Nakonec král Enler pokývl na Pertha i na soudce, aby vynesli výrok, který každý očekával.

Rodina Ran byla zproštěna všech obvinění.

Kiet z rodu Shou byl usvědčen ze lží, podvodů a pašování zboží.

Marně odsouzený křičel nenávistně na Duena. Marně se snažil ukázat na Bashiu, na všechny svědky a nazvat je všechny lháře. Marně se pokoušel na sebe upoutat jen kousek pozornosti.

Jeho činy byly jasné. Jeho obvinění usvědčené.

Duen jen mrazivě hleděl na mladíka v poutech. Kdysi si myslel, že jestli někomu může věřit – tak zrovna jemu. Vždyť vyrůstali bok po boku, spolu se učili, i se z učení ulívali. Spolu zažili první poslední... Možná – při zpětném ohlédnutí se – trochu více Kieta využíval, než je zdrávo. Neposkytoval mu uznání, která si zasloužil.

Kdyby ho párkrát při jejich bojích nechal vyhrát... Změnilo by to něco?

Kdyby ho pochválil, kdyby nenesl svůj nos rodu Ran tak vysoko... Uchýlil by se Kiet k podrazu?

Opravdu nemůže nikomu věřit?

Ne... Velké většině lidí nemůže věřit. Je to jen banda podvodníků, kteří hledají vhodnou chvíli k bodnutí do zad. Přesto existuje jeden člověk, kterému by vložil své srdce do dlaně, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Jen protože tomu člověku věřil. Věřil, že se o jeho srdce bude starat i po jeho smrti.

Panovník významně pohlédl na svého syna, korunního prince, a letmo se pousmál. Pokoušel se mu naznačit, že takto vypadá úspěšný případ a spravedlivé řešení. Nato Ústředí opustil.

Kosum mezitím postával u komnat prince Feishena. Slunce na něj pražilo již přes hodinu. Vyčerpávalo ho a vysávalo energii, až nezabránil zívnutí. Zrovna kolem něj procházela služebná a nesla princi odpolední občerstvení.

„Ne, to přineste později. Princ momentálně odpočívá a požádal mě, aby ho nikdo nerušil."

Celá rodina Ran byla předvolána do Haly předků, aby si vyslechla omluvu paláce, spojenou s kompenzacemi v podobě pracovních pozic a jistých povýšení, finanční částky, a nakonec symbolických darů.

Duen měl co dělat, aby nekroutil očima po stropě, jak nudné mu tohle vše připadalo. Navíc, celou tu dobu klečení a naslouchání monotónních slov panovníka toužil po něčem jiném. Po něčem, co bohužel dnes nedostane – nejspíš. Ale díky čemuž by ihned zapomněl na veškeré křivdy, které se vůči jeho rodině uskutečnily.

A to něco sedělo po králově boku, hned vedle korunního prince Chalerma, a hledělo to chladně před sebe. Ani to nemrklo, ani to necuklo ústy. Dokonce ani vítr nepohnul těmi jemnými vlasy, nepohrál si s lehkou tunikou barvy pomněnky a necinkl ozdobami, jimiž byla osoba ověšena.

Konečně byli propuštěni. Duen však kašlal na nějaké rodinné oslavy, pohoštění ve společnosti rodinného kruhu a pár nejbližších. Kašlal na svého bratra, u něhož litoval, že nebyl v táboře zabit; kašlal na svoji macechu, jejíž jediná starost po návratu byla, aby opět vypadala tak perfektně, jako předtím. Kašlal i na svého otce, který mu dosud nepoděkoval – možná nevěděl, že je to vše Duenova práce. A možná bude nejlépe, když se to ani nedozví.

Ne.

On se vytratil, jako stín, a hnal se do zahrad, kde se zapletl do bludiště z křovin a bobulí všelijakých barev.

A tam čekal. A čekal. Čekal na toho, koho chtěl sevřít za pas a hluboce ho políbit.

A že to také udělal, jen co spatřil ty šedivé oči a tenoučké rty.

„Au," sykl po chvíli Bashia, když ho Duen kousl do rtů.

„To máš za Aiku. Jak jsi jí to jen mohl udělat?"

„Co udělat?" odvětil chladně Bashia, ani nemrkl.

„Já myslel, že ty jsi právě ochránce mladých dívek a že raději skočíš z útesu, než abys jim ublížil. A najednou – koukám na Aiku! Vždyť bude mít na krku jizvu!"

„Muselo to být důvěryhodné," odvětil Bashia a trochu té provinilosti se přeci jen projevilo na nehybném obličeji.

„Jak důvěryhodné? Ta holka bude mít doživotní trauma!"

„Takže bys raději trávil pět let života zavřen ve vlastním domě? Duene. Já byl zavřen celých patnáct let. Byl bych udělal cokoliv, abych se ze Starého paláce dostal. Ublížit služce, abys netrpěl jak já, to je to nejmenší. Není zač," odvrhl hlavou pryč a zhluboka se nadechl. Duen si ho musel přitáhnout zpátky k sobě, dlaněmi láskyplně přejížděl po jeho bocích.

„No tak, zlato, nezlob se. Jen mě to vyděsilo. Nečekal jsem, že když takto Aiku hodím do rybníčku, že ten rybník bude hlubší než moře. Hm?" tiskl si prince k sobě a přibližoval obličej tak, aby mohl cítit teplo Bashiových lící.

„Ale jsem rád. Jsem rád, že jsem venku, že můžu za tebou chodit každý den, hladit tě po vlasech a uspávat tě na dobrou noc... Lepší než ta dřevěná náhražka, že?"

Bashia ho sjel mrazivým pohledem, ale nakonec se nechal ukonejšit hlazením po zádech, až mu padla hlava na Duenovo rameno, kde tiše setrvával v naprostém tichu a klidu.

Jelikož to mu nebylo poslední týdny, měsíce dopřáno.

Ale nyní... Konečně to vyšlo.

„Skláním se před tvými nápady, Bashio. Pracovat pod Aghanem, abys měl absolutní přístup k případu; dobrovolničit jako svědek; využít ty slavné duše, aby předvedly to, co dělají nechvalně známí podvodníci ze severu a vydávat se pomocí nich za Kieta... Má pomoc pak byla už minimální."

„S ničím jiným jsem nepřišel," špitl Bashia a zanořil obličej do Duenova ramena, ignorujíc, jak ho ty zlatavé vlasy neposedně lechtají.

„Děkuji," políbil ho Duen do vlasů a ještě více si ho přitiskl k sobě.

„Ještě není vyhráno. Doeb je sice mimo hru, stále máme před sebou hodně práce," mručel tiše Bashia. Napůl měl nutkání namítat a udávat skutečnosti, napůl nechtěl opustit to teplo, které se mu nyní dostávalo.

„Jo, protože jsi mě neposlechl a vrhl ses hned do toho. Ale teď už to půjde lépe. Víš proč?"

„Hm?" Bashiova hruď pouze vydala slabé vibrace.

„Protože máš mě, samozřejmě. Největšího záletníka v Adranuchu. Skvělého s mečem – jak na bojišti, tak v posteli. Kdo by ho nechtěl?" opět políbil Bashiu do vlasů a zabránil mu se z náruče vyvlíknout, jak už chtěl protestovat proti těm absurdním řečem.

„A jsi si jistý, že zrovna já?"

„Buď ty, nebo nikdo."