„Pravidelná kontrola vězně!"

Hrubý rázný hlas slyšel jak Duen, tak Aika peroucí špinavé prádlo. Vyděšeně pohlédla na pána, který jí však rukou naznačil, aby se uklidnila, a sám si přehodil nohu přes druhou, vyčkávajíc toho nádheru, jenž byl pověřen králem.

Divil by se, kdyby někoho s tak výraznou autoritou nevpustila stráž dovnitř. A tak mohl brzy spatřit tu vytříbenou uniformu paláce, jakoby právě vypranou a vyžehlenou poctivou manželkou strážného, a hrdou, vzpřímenou postavu toho, kdo měl vykonat úkon.

Aika ihned vstala a několikrát se cizinci uklonila. Starší muž však zvedl rázně ruku. Dívka se zastavila v půlce pohybu a vyděšeně hleděla před sebe. Od doby zatčení měla až neskutečný strach se strážných.

„Dones šálek na pití," poručil jí, čímž ji roztřásl kolena a rozbušil srdce. Nechtěla otálet – aby měla vše co nejdříve splněné. Byl zázrak, že šálek po cestě nerozbila. A jakmile ho předala strážnému, byla poslána pryč.

Duen zvedl zvědavě obočí.

Postavil se na nohy, aby strážnému vyjádřil respekt a přivítal ho v domácnosti rodu Ran.

„Copak sem přivádí váženého strážného paláce? Jeho Veličenstvo chce nade mnou držet dohled? Nebo ho poslal... Někdo jiný?" mrkl prozíravě na muže v uniformě, jehož obličej však působil jak kus kamene. A tak Duen přikročil blíže.

„Ale když už jste tu, mohl byste vyřídit něco jedné osobě v paláci? Respektive, předat jí něco?"

„Vězeň nemá žádná práva," odvětil chladně strážný.

„Ále, jsem v domácím vězení, to je něco jiného. Prosím?" zamrkal na autoritu Ústředí, která přeci jen svolila a slabě pokývla hlavou.

Duen se ušklíbl. Překonal poslední krok mezi strážným a jím, než ho políbil na vousatou tvář a polaskal jeho vrásčité tváře.

„Tohle," zašeptal svůdně, sotva se nedotýkaly navzájem nosy, ačkoliv jejich blízkost stále vyvolávala pulzující náboje a nutila je držet se blízko, otírat se o sebe lícem, nosem, rty i čelem.

„Předáno," zašeptal starý strážný, než on sám Duena dlouze políbil. „A tohle ta osoba posílá zpět."

„Bashio," smál se Duen a zastrčil hrubé vlasy za ucho strážného. „Tomu říkám oddanost říši. Nejenže zastáváš roli prince, jeho sluhy, a nyní i strážného? Ty se opravdu nudíš!"

„Naopak. Posaď se."

Duen stáhl Bashiu ke svému stolečku a židlemi pro hosty a muže v uniformě nechal usadit.

Bashia položil na stolek hrníček od Aiky a krátce zalovil na svém pase, aby z něj odvázal tykev s tekutinou. A tu Duenovi okamžitě nalil.

„Na," posunul k němu hrnek, jehož Duen automaticky uchytil.

„Chceš mě otrávit? Nepodařilo se ti to s houbama, tak nyní saháš po osvědčenější metodě?"

„Mlč a pij, jinak ji vypiju sám."

„Dobrá, dobrá..." mumlal Duen a přiložil si hrnek k nosu. Vůni mělo pití sladkou. Alkoholickou, ale velice sladkou. A když si tekutinu rozvalil po jazyku a polkl, v ústech mu hrál intenzivní květinový dozvuk.

„To je... Winajská? Z jižního Winaie," zhodnotil a pohlédl udiveně na Bashiu.

„Tak ty takto rozhazuješ královské peníze, jo?"

„Ne. Tohle... Tohle je důkaz, že Doeb skončil."

„Co? Počkej, jak skončil?"

„Doeb je opravdu muž, který jde jen tam, kde něco získá. Já, jakožto princ a znalec pití, jsem jeho potenciálním zákazníkem, ne-li dokonce možným spolupracovníkem. Což by se mu určitě líbilo. Jeho mysl je rychlá a bystrá, a ihned ho napadlo, jak moc by se jeho černý trh rozšířil, kdybych mu pomáhal a kryl ho..."

„To ti už položil nabídku?" vysmíval se Duen té představě – jak poctivý a naivní Bashia prodává načerno Xetingské zboží.

„To ne. Ale v budoucnosti se to možná chystá provést. Tohle je vzorek pálenky z jeho skladu. Po oslavě jsem se soustředil především na něj a nechal u něj sýkorku. A hle – neposlal jednu noc svého sluhu do skladu na kraji Adranuchu?"

„Přichycen přímo při činu," pokýval Duen hlavou. „Jenže Doeb je jenom jedna rybka, která se dostala do sítě. A jak chceš prokázat, že ten sklad patří jemu?"

„Jeden den jsem se dostal ven. A nebylo těžké zjistit, že sklad je napsaný na rodinu jeho bývalého sluhy, který se vykoupil a začal podnikat. A že každý měsíc platí za pronájem jistý Geran Tula. Jenže ten člověk, zdá se, neexistuje. A ať jsem použil jakékoliv taktiky, nemohli ho v registru najít. Zato bylo překvapivé, že tento muž platí pronájem i skladů mahagonového dřeva, které patří přímo Deobovi Pane. A že když platba přijde, tak ji nenese nikdo jiný, než právě Doebův komorný."

„No Bashio, ty se nezdáš," usmíval se Duen nad schopnostmi svého druha, které vždy schovával a nikdy je aktivně nevyužíval. Přesto v něm vždycky byly. A to věděl již dávno.

„V tomto světě není nic, co nevyřeší svazek dalů," semkl rty pevně k sobě, zklamaný světem, v němž žije.

„A neříkal jsem ti to vždy? To je jedno. Drž si tyto důkazy, budou se hodit, až přijdeme na jeho kámoše a všechny je společně pošleme do prdele."

„Já čekat nebudu," odvětil odhodlaně stařec.

„Co? Ne, to je blbost Bashio, opovaž se to odstartovat," Duen ihned zastavoval jeho zapálení.

„Je nejvhodnější příležitost. Nemůžu čekat, až se dostaneš ven. Naopak, zajistí ti to alibi. Pokud se dostaneš ven a nato na Doeba hodíme špínu, tyto náhody budou příliš podezřelé, aby je někdo nechal jít."

„Ale –"

„A zároveň, pokud s někým spolupracoval, může je to vyděsit. Donutí je to zrychlit, dělat chyby. A ty na ně pak snadněji ukážou."

„Ale ty chyby nezvládneš sledovat. A Galaharovy lidé také nebudou vševědoucí," kdyby to bylo čistě na Duenovi, nejspíš by do toho šel. Ale to by nesměl být zavřený mezi čtyřmi zdi oplocení.

„Proto potřebuji krysy," ušklíbl se Bashia vychytrale.

„Krysy? To tě nekrmí palác dostatečně?"

„Živé krysy," upřesnil stařec a nadzvedával obočí, aby podpořil Duenovo zakrnělé myšlení.

„A kde je chceš sehnat?"

„Doufal jsem, že se tu u tebe budou hemžit..." rozhlížel se nenápadně Bashia.

„No dovol, Bashio, zas takový bordelář nejsem. Vůbec nejsem bordelář, krysy by tu nepřežily ani minutu!"

„Ale dlouho jsi tu nebyl..." namítal s letmým úsměvem.

„Dobrá," povzdychl si rezignovaně, „zeptám se Aiky, jestli to někde nešramotí nebo tak... Ale s Doebem počkej. Alespoň pár týdnů. Navíc, mám už nachystaný dopis pro toho známého, takže... Stačí odeslat."

„Neříkal ti Galahar, že se o to postarám?" připomněl Bashia, jehož prvotní plán byl od posledního okamžiku více vyšperkován. Dokonce stihl kvůli němu kontaktovat Galahara, aby s ním detaily blíže prodiskutoval a poprosil ho o laskavost. Až bude vše připraveno, bude stačit jen ukázat znamení a kaskáda událostí se spustí. „Navíc, nejspíš ani nebude třeba, aby tvůj známý přišel osobně. Ale kdyby ke svému dopisu přiložil dosvědčující výpověď, to by mělo být dostatečné."

„Říkal. Jo, a díky za pálenku. Co dárek, líbil se ti?"

Bashia prudce zvedl hlavu, aby ho sžehl pohledem.

„Takže líbil! To jsem rád!" zazubil se na naštvaného muže a vůbec nic si z jeho vzteku nedělal.

„Poslouchej, Duene. Mám plán. Nejspíše vyjde. Ale potrvá. Měsíc, možná dva..."

„A že jsi z toho paláce spěchal!" Duen se zvesela rozmáchl rukama.

„Nemůžu jen tak odejít. Ale jak říkám, to by vyjít mohlo. A nebude to tak nápadné, jako kdyby se spisu domáhal Galahar."

„Už tak ho Tiren podezříval, když se doslechl, že mě zde navštívil. Vytmavil mu to hezky na oslavě."

„Takže to byl on..." vzpomněl si Bashia na toho muže, s nímž se Galahar krátce pobavil. A ke komu se nesnažil tolik držet svůj diplomatický obličej. Nejspíše proto, že ho ten muž – Tiren – hezky roznítil.

„Doeb byl vždy svým způsobem lehkovážný. Nebo spíše, byl tak arogantní, že nebral možná rizika vážně. Doteď se mu dařilo se vyhýbat trestu, jelikož měl pro každého využití. Ale ne pro nás. A další? Kdo další tě oslovil?"

„Mluvil jsem s Maliwanem a Hydagyrem."

„Dvě velké ryby zaráz? No to sis ukousl velké sousto, Bashio! A na co jsi přišel?"

„Vysvětloval jsem, co se vůbec stalo, samozřejmě tak, aby to odpovídalo královskému scénáři. Oba byli pro podporu Lawana, takže z toho se nedalo nic vyčíst. Zato Maliwan se vyjádřil, že by mě rád v úřadu, až mě král pověří povinnostmi."

„Maliwan?" zamyslel se Duen a podrbal si bradu. „A Hydagyr?"

„Ten byl nejasný."

„Oba dva jsou věrní a schopní ministři, na nichž je říše postavena. Proč s tebou chtěli mluvit?"

„Jako každý... Chtěli zjistit, na čí straně stojím. A nyní mám dát králi vědět, do jakého úřadu chci."

„A do jakého chceš?" usmíval se Duen.

„V Doebův úřad je zbytečný, když je jeho osud zpečetěn. Ministerstvo obranné síly mi k ničemu nebude. Stejně tak ministerstvo spravedlnosti a moudra. Nemyslím, že by Aghan měl ambice k něčemu většímu."

„Zdání může klamat," mrkl na něj vězeň a pohodlně se zapřed do opěradla.

„Aghan byl s Hydagyrem poslední, kdo vyjádřil podporu pomoci Xetignu," tohle se doslechl od Galahara. Bylo velké štěstí, že měli někoho v radě již od počátku, a mohl tak sledovat dění v paláci. A Galahar byl opravdu jak kluzká ryba, která tiše pluje vodou, proklouzá překážkami a rychle trhne před nebezpečím. A díky tomu, že se poznali již v táboře, v něj měl Bashia důvěru.

„A nemohlo to být pouhé divadlo?" zpochybňoval ho schválně Duen.

„Mohlo," přitakal Bashia souhlasně. „U jednoho z nich určitě. Ale tam nemířím."

„Ne? A kam?"

„Mám nakročeno... Tedy, vyjádřil jsem se tak před Maliwanem a Hydagyrem, tudíž to nebude takové překvapení; ale co takto být pod záštitou ministra veřejných věcí?" chytře na Duena mrkl.

„Bashio?" zvýšil hlas a rozevřel překvapeně oči.

„Neříkej, že se ti to nehodí," oponoval Bashia. „Podezříval jsi ho kvůli svému otci. Možná na něco přijdu, když už tam budu. Vybírat si mezi úřadem Hydagyra a Maliwana bude jak hodit si dalem. A jestli je Fuhe napojen na rod Gii, jak jsi tehdy říkal, tak možná bude napojen i na ty věci, co Tiren s Doebem provádí."

Duen se chtěl v duchu plácnout do hlavy. Vždy vyčítal Falettě, že s Bashiou zachází jak s křehkou květinkou, která se zlomí při jakémkoliv závanu větru.

A nyní se chová úplně stejně. Podobně, jako když ho viděl zraněného na bojovém poli... Nejraději by si před něj stoupl a ochránil ho před jakoukoliv ránou. Nebo mu zabránil v namočení se do té politické špíny, kterou je palác nasycen. Co když někdo Bashiovi ublíží? Přijde na pravdu s jeho původem a nechá ho zatknout, potrestat, a to tak, že na to Duen nepřijde?

Jak si myslel, že zatáhnout Bashiu do paláce a ven bude snadný úkol, možná... Ne. Byla to jediná možnost. A ať jsou její následky jakékoliv, rozhodně je nebude litovat.

„Dobře. Já sám zaúkoloval Galahara něčím podobným... Mám totiž pocit... Ale proto musíš s Doebem počkat a do ničeho se nehrnout. Dokud se nebude nic divného dít, nikdo na tebe nebude mířit svým pomyslným šípem. A obzvlášť ty, jako cizinec, nesmíš být podezřelý o to víc."

Bashia se cítil jak na jehlách. Bylo to zvláštní. Nevadilo mu být zaměstnán, dokonce práci vítal a naopak, nesnášel bezcílné nicnedělání. Jenže něco jiného je pracovat obklopen přírodou, poslouchat cvrkání kobylek a cvrčků, zpěv listí pokaždé, když ho pohladí vítr, a hravé cvrlikání ptáčků. Byl sám, bylo to pouze o něm a jeho práci a nic víc. Jakoby svět kolem neexistoval.

Jenže existoval. A jeho existence se právě stávala podstatnou, když chtěl řešit práci, jež ho čekala v paláci. A bez existence okolního světa by ji těžko šlo dokončit.

A tak měl co dělat, aby kontaktoval Galahara a opět použil jeho lidi, neustále posílal Kosuma tam a zpět a sám chodil po zahradách jako obvykle a obdivoval krásu květin i ušlechtilost zvěře, jež byla v paláci chována. Mezitím si vymyslel, že ptáčci mu nejsou dost a že takové lasičky by se mu do příbytku hodily jako nikdy. A v jeho komnatách přibyla další mohutná zlatá klec.

Brzo byl předvolán před Jeho Veličenstvo. To totiž usoudilo, že na rozmyšlenou dalo svému synovi dostatek času a že nyní by už měl být schopen říci, v jaké oblasti se hodlá vzdělávat.

Hala předků nikdy nebyla prázdnější. Kromě panovníka a několika sluhů v ní nebylo nic. V porovnání se vzpomínkami na oslavu zpřed pár dnů se zdála jako úplně jiná místnost. Každý krok se hlasitě ozýval, jak se odrážel od zdobených zdí a putoval holým vzduchem, i jeho polknutí mohla slyšet osoba na druhém konci sálu.

Král ho již čekal usazený na trůně a četl si nějaké svitky. Když před něj Bashia zdvořile poklekl a vyjádřil úctu, spokojeně se usmál a narovnal svá záda.

„Milý synu. Jistě víš, proč jsem si tě sem předvolal," načal, když odložil svitek, a složil ruce k sobě.

„Ano, Vaše Veličenstvo. Chcete vědět, jaký úřad jsem si vybral pro konání povinností, a já vám přináším moji odpověď," uklonil svojí hlavou, pomalu a ladně, až Enlerovi připomněl svým vystupováním jeho matku, když poprvé vkročila do tohoto sálu. Nemohl se však nad minulostí rozplývat dlouho.

„A? Jaká je?" pobídl Feishena, natěšený, co si tedy nakonec zvolil.

„Velice mi je blízký úřad ministerstva veřejných věcí," načal pokorně.

„Výborně! Tam jsem tě také viděl, a je to velice dobrá volba! Ministr Fuhe je dobrý a zodpovědný člověk, který tě naučí všemu, co je třeba. Nemusím se bát, že tě dám do jeho rukou!"

„Ale zároveň mě láká i úřad ministerstva spravedlnosti a moudra," dodal Bashia, zatímco se Enler radoval nad Bashiovou volbou.

„Tento úřad? Feishene, můj synu. Ty jsi velice šikovný chlapec a dokážeš velké věci! Víš, nechci, aby ses v úřadě Aghana ztratil. Je to úřad vykonávající, a neříkám, že v něm nejsou chytří lidé, ale jestli chceš někam postoupit, jestli se chceš přiučit chodu země... Veřejné věci pro to jsou stvořené. Dokonce i Chalerm tak trávil nějakou dobu."

„Stejně tak jsou důležitá i práva, jimiž se říše a její občané mají řídit," namítl Bashia tvrdohlavě. „Rád bych, kdybych mohl navštěvovat úřady oba."

„Oba?" zasmál se Enler srdečně. „Nebudeš mít dost práce s jedním, ale rovnou oba? Víš, kolik učení tě čeká?"

To Bashia dost dobře věděl. A stejně tak, že ani takové množství učení mu nebude dělat problémy.

A proto odhodlaně kývl hlavou. Když panovník viděl tu rozhodnost v jeho očích, stejnou, jako tehdy na bojišti, došlo mu, že jakékoliv snahy o rozmluvení jsou zbytečné.

„Tak, samozřejmě, že bude obojí možné, když to chceš..." nakonec svolil zdráhavě a Feishena si zvědavě prohlížel. Přeci jen, něco na jeho slovech bylo.

„Vaše Veličenstvo... Během svého dospívání jsem neměl moc možností, jak se učit. Kvůli..." zadrhl se a semkl rty, čímž naznačil, že následné téma se mu lehce nevykládá, „kvůli Jejímu Veličenstvu byl můj přístup ke knihám a svitkům omezený. A navštěvování úřadu ministra Aghana vidím jako skvělou možnost, kterou si rychle a efektivně doplnit všechny své mezery."

„Ano, ano... Máš pravdu. Ale jestli je tomu tak, nemám tuto záležitost odložit a mezitím ti zařídit učitele, který ti s učením pomůže?"

„To není třeba, děkuji. Věřím, že to zvládnu. Navíc... Nevrhalo by to úplně dobré světlo..."

„Ano, ano," přitakal rychle král, když si uvědomil, jaký poprask by v paláci nastal, kdyby se tato záležitost proflákla. Kdyby se všichni dověděli, že Feishen nebyl poslán na žádnou misi a naopak byl nezostyšně vyhozen z paláce. Ne, to by opravdu dobré světlo nevrhalo.

„Dobře. Tak jsme domluveni. Promluvím si s oběma ministry a dohodneme se na době, kdy je budeš navštěvovat."

„Děkuji mnohokrát," uklonil se Bashia se spjatýma rukama a opustil halu. Na tváři nesl lehký úsměv.

Venku, před halou předků, ho nečekal jen věrný Kosum. Ale také eunuch Samir, který byl Bashiovi přidělen, aby mu splnil první i poslední. Bashia okamžitě využil toho, že ho má po svém boku, a neváhal ho zaúkolovat.

„Prosím, najdi mezi dary nějaké věci, co mají spíše větší hodnotu. Potřebuji tři větší truhlice. Jednu zašli královně Hiamon s mým pozdravem a odpuštěním, další prosím ministrům, Fuhemu z rodu Xia a třetí Aghanovi z rodu Terie. Ale vybírej jen mezi tím, co je v té boční komnatě, ne v mé spalně," rychle dodal, jelikož si nedokázal představit, co by asi královna Hiamon dělala s dřevěným dildem.

„Ano, Vaše Výsosti," eunuch se uklonil tak, až se málem dotkl hlavou země.

„Dobře, můžeš jít."

„A Vaše Výsost?"

„Ta se na chvíli zdrží v knihovně, má co dohánět," pohlédl na eunucha s dostatečně vysoko umístěným nosem, než se otočil na patě a s rozvátím svých šat se vrhl na nádvoří.

„Co máš v plánu, Antaresi?" šeptl Kosum, když byli od eunucha dostatečně daleko.

„Už jsem ti říkal. Musíme dostat Duena ven a zároveň pohřbít ty, kteří mohou za naše peklo," pravil zpět, jeho rty se téměř nehnuly.

„To vím. Ale ty truhlice?"

„Nesmím ministry urazit. Naopak, musí si mě oblíbit. Na oslavě jsem s nimi neměl šanci hovořit, takže jsem v nevýhodě, ale tohle by mohlo pomoci. A Hiamon... Už brzo bude mít polovinu věznění za sebou. Ještě bych ji měl navštívit, ale na to nemám čas. Ale jednoduše, jestli chceme přežít, nesmíme ji rozzlobit."

„Myslíš, že by se o něco mohla pokusit?" Tossak ztišil svůj hlas zděšením.

„S velkou pravděpodobností ne. Věděla by, kam by prst obvinění směřoval. Přesto, stále má velký vliv. Pokud ji částečně uplatíme dárky a ukážeme, že nemáme žádný špatný úmysl, tak své dobré pocity vůči nám přenese i na své následovatele," ušklíbl se Bashia, přesto se po Kosumovi neohlédl. „A taky... Nic."

Bashia utnul myšlenku v počátcích a její obsah nevyslovil nahlas. Kosum mohl jen mlčky následovat svého náčelníka, ke kterému měl čím dál větší respekt. Nejenže v botách náčelníka věděl, co je třeba a jak; i nyní, jako princ, byl opět jako ryba ve vodě.

Nečekal, že mezi vysokými regály zaprášených svitků a knih už na váženého prince někdo čekal.

Jeho první den v úřadě ministra Fuheho byl až příliš obyčejný a běžný. Nic jiného však Bashia neočekával. Měl zatím okukovat práci ostatních, dívat se jim přes rameno, občas byl dotázán na svůj názor, než byl spis posunut o krok dál. Samotného ministra viděl pouze na začátku, kdy se zdvořile přivítali složením rukou s úklonem a vyměnili si navzájem diplomatické fráze.

Bashia nemohl říct, že by se jednalo o setkání nepříjemné a napjaté – pomáhalo, že se již krátce setkali na oslavě Feishenova návratu, ačkoliv jejich setkání sčítalo pouze představení ministra a předání daru. To, že mezi sebou nevedli žádný delší rozhovor, pak pouze drželo tu pevnou bariéru mezi cizinci, jelikož to oni byli – cizinci.

Přesto, zaslaný dárek očividně pomohl. Fuhe se choval k Bashiovi s velkým respektem a ctností, ostatně, jako to lidé dělají před svými sponzory.

„Ále, to nic nebylo, pane ministře. Já jsem byl tak natěšený, že budu moci pracovat pod vámi, že jsem vám musel poděkovat za vaši ochotu a veškerý čas, který mně budete v budoucnu věnovat," klonil stydlivě hlavu Bashia, zatímco Fuhe jen mával rukou, že si taková slova rozhodně nezaslouží.

„Je to má povinnost! A navíc, ještě abych nepomohl hrdinovi Namasilie!"

„Hrdinovi? To rozhodně ne, pane ministře. Jsem jen obyčejný princ, který byl ve správný čas na správném místě..."

„Opravdu?"

„Říkám jen pravdu," Bashia skromně sklopil hlavu.

„Chránil jste lid, který si to ani nezasloužil," kroutil hlavou Fuhe a ruce založil za záda.

„Nezasloužil?"

„Nebo ne?" usmíval se nečitelně ministr.

„Jen jsem zabránil větším úmrtím a ukončil boje diplomatickým řešením," upřesnil Bashia.

„Ah, ale slyšel jsem, že ty kmeny napadali Xetingský lid," pokračoval dál ministr.

„Tam, kde jsem byl já, jsem o ničem neslyšel. Ale jestli je tomu tak, nejspíše za to mohly jižní kmeny," předstíral Bashia naivního a hloupého, aby se nechytil do pasti. „Avšak mírová smlouva tyto útoky pořešila. Xetingčané mohou spát v bezpečí."

„Ano, to mohou... No, v rámci jednotlivých regionů to mnohdy bude stejné, jako ve Velkých horách. Člověk by se až divil, jaké problémy vyvstávají."

„Slyšel jsem, že jih je neklidný. Problémy s mahagonovým zbožím?" načal Bashia, čímž Fuheho ihned překvapil.

„Ano," pravil ohromeně.

„Chtěl bych na tom zapracovat," přiznal Bashia a jeho slova šla upřímně od srdce.

„To snad nebude... Problém," hlesl ministr, jemuž došlo, že problémů je naopak habaděj. A že ty vyřešit nejdou, jelikož všechny jdou přes krále.

„To je skvělé," chytl se okamžitě Bashia, vědom si všech obav Fuheho i překážek, které ho na cestě čekají.

„Ah, ano, ano," rozpačitě se škrábal na bradě ministr, který právě odsoudil prince k doživotnímu stresu. „Slyšel jsem, že Jeho Výsost bude navštěvovat i úřad Aghana? Je to kvůli tomu?"

„Ministr je velice prozíravý člověk. Přesně tak," usmál se Bashia. „Znalosti zákonů a principů učenců z ministerstva spravedlnosti a moudra jsou nezbytné k pochopení a hlavně zkrocení problémů."

„Aha, aha. Vaše Výsost je velice moudrá, velice moudrá..." opakoval s úsměvem, „ta se v paláci neztratí! Budete pro korunního prince velkou oporou!"

„Ach... Ano," pravil Bashia trochu sklíčeně. Ne příliš – jen trochu. Signál to byl pro Fuheho však dostatečný.

Nový hráč vstoupil na scénu.

„Jeho Veličenstvo se těší z toho, jak se korunní princ Chalerm usadí na trůn, a že bude mít po ruce věrné a zkušené pomocníky, jako jste vy, Vaše Výsosti."

„Proto musím nasbírat zkušenosti, abych mu sloužil co nejlépe," opět získal zpět svůj sebevědomý, nepropustný postoj, ale mléko již bylo rozlité.

„A na co se chcete zaměřit především?" vyzvídal Fuhe.

„Vyřešit dodávky mahagonu a jeho vývoz. A dále – když už jsem byl mimo palác a nabíral jsem znalosti z běžného života obyvatel – vidím velké mezery v obchodech s Xetingem i Furthem. A nezdá se mi, že by dosavadní přátelské dohody tyto obchody ovlivňovaly. Více zboží proteče černým trhem než oficiálně... Korunní princ Chalerm ještě plně nevyužil výhod svého sňatku," rozmluvil se Bashia, s naprosto vážnou tváří. „Vsadím se, že země určitě strádá. A aby se tyto ztráty vyrovnaly, navýšení daní, alespoň prvních pár let, mi přijde nezbytné."

„Navýšení daní?" opět se podivil Fuhe, načež Bashia jen přikývl.

„Nebo říše skončí," odvětil, ale více se k tomu nevyjadřoval. Co mělo být řečeno, to bylo, co si z toho každý měl odnést, to si odnesl.

Fuhe provedl Feishena celým svým úřadem, než ho posadil na prázdné místo a rozloučil se s ním.

S Aghanem princ takto výřečný nebyl. Drobný, nevýrazný mužíček, jehož život se točil kolem zákonů a starého učení, se dokázal bavit pouze skrze filosofické citáty. A přestože toho měl Bashia něco málo načteného, rozhodně mu mnohé chybělo a na obraty nestačil reagovat. Takže raději mlčel a užíval si výjimečného ticha, kdy se nemusel snažit být aktivní a mluvný, ale naopak – byl sám sebou.

A co více. Díky praxi pod tímto nevýrazným ministrem opouštěl jednou týdně palác a mířil na Ústředí, kde měl svoji práci vykonávat. A právě tohle chtěl. A to byl také nejpřednější důvod, proč si tak komplikovaný způsob vykonávání povinností zvolil.

Než se však stihl dostat k Duenově spisu, opět ho zastavil princ Chalerm. To totiž Bashia znovu zabloudil do cizích zahrad a kroutil hlavou nad nešetrně upraveným křovím.

„Kosume, přijde ti to jako královská zahrada?"

„Ne, Vaše Výsosti," udržoval si odstup, jelikož jim v zádech trčel i ten nevítaný eunuch, který zase neměl co dělat.

„Je to hrůza," odfrkl si princ a krčil nad rostlinami nos.

„Co se ti nezdá, můj bratře?" zachytil jeho váhavý výraz korunní princ Chalerm, jenž zrovna mířil ze svých povinností do komnat královny.

„Chalerme, ještěže jsi tu. Víš, jaký mám vztah k rostlinám a zahradám, že?" narážel Bashia na jeho potulky, o kterých nyní věděli téměř všichni. Obzvlášť když s Chalermem kvůli nim vedl nezapomenutelný rozhovor.

„Ano, a co se děje?" odvětil otráveně mladík, kterého vůbec nezajímalo, co jak roste.

„Palác zde drží rostlinovraha. Kdo se stará o tuto část?" rozhlížel se Bashia kolem a sháněl zahradníka.

„Jaký rostlinovrah? Král Lawan pečlivě vybral mezi svými řadami zahradníků toho, kdo je nejschopnější a nejšikovnější. Není něco špatně s tvýma očima, bratře?" vysmíval se hubený princ.

„Zdá se, že rostliny v Xetingu jsou značně odlišné od těch Namasilijských," zamumlal Bashia pro sebe.

„A jak se ti daří v úřadě? Slyšel jsem, že jsi si nevybral pouze jedno zázemí, ale rovnou dvě!" vyzvídal Chalerm.

„Myslím si, že princ by měl mít přehled ve všech oblastech. Být po mém, každý den zastávám funkci v jiném úřadě," odvětil klidně a lehkovážně. Přesto Chalerma dostatečně rozzuřil.

„Ano? A proč jsi to nenavrhl otci? Určitě by ti vyhověl!"

„Vrátil jsem se z mise, můj bratře. Teprve se potřebuji dostat do režimu," odvětil s milým úsměvem, v němž byla provokace ukrytá opravdu hluboko, a jen málo kdo by ji v těchto slovech našel. Ale princ Chalerm nebyl hloupý. Poselství mu bylo jasné: Jsem teprve na začátku, a už zvládám dva úřady!

„A jak se líbil můj dar tvé matce? Nestihl jsem se za ní zastavit, vyřiď ještě jednou moji omluvu," smutně semkl rty k sobě.

„Nemusel sis dělat starosti. Má matka tvé dary nepotřebuje!"

„Takže se jí nelíbily?" rychle si vyvodil Bashia a nasadil smutný tón. Svojí reakcí všechny zaskočil. „Samire. Okamžitě připrav jiný dar, já říkal, že si s tou volbou nejsem jistý. A napiš – ne, já sám zajdu a královně se omluvím za tvoji neschopnost."

„Ne – Feishene – to není třeba," rychle vyhrkl Chalerm a Samira gestem ruky zastavil. „Líbily. Vyřizuje za ně vděk."

„Líbily? Samire, máme ještě něco v tom stylu? Že bych jí poslal více, když se jí líbí?"

„Vaše Výsosti –"

„Bratře," přerušil Bashiu Chalerm. Nahnul se k němu, aby měl jistotu, že uslyší jeho slova. „Moji matku si nekoupíš."

Bashia se rázem zasmál. Ignoroval přítomnost eunuchů, kteří dělali princi společnost, i samotného korunního prince. Smál se lehce, bez zábran, a jeho hlas byl jak cinkot zvonků. Chalerm zůstal stát naprosto oněmělý.

„Můj bratře. Proč bych si měl kupovat tvoji matku? Já matku mám. Chtěl jsem Jejímu Veličenstvu poslat dary, a to jsem tak udělal. Nebo mi zakazuješ nakládat se svým majetkem, jak chci?"

Chalermova oněmělost přetrvávala. I Kosum se snažil skrývat překvapení nad Bashiovým chováním.

„No nic, už musím jít. Povinnosti volají. Rád jsem tě viděl, bratře," uklonil se Bashia, než se otočil a zamířil ke knihovnám, které často v těchto časech navštěvoval. Samir se od nich před budovou odpojil a Kosum tedy neváhal vyslovit něco, co mu poslední týdny, kdy Bashiu neustále následoval, dráždilo jazyk.

„Víš, Antaresi... Čím dál víc mi připomínáš Duena. Svým výstupem, slovy i činy."

Bashia se jen lehce pousmál, zatímco usedával ke stolu.

„O to právě jde, Kosume. O to právě jde. Jen takový nepředvídatelný člověk, který neví, co chce, se v paláci neztratí."

„Jenže ty víš, co chceš," namítl Kosum a na Bashiu hravě mrkl.

„To ano. Ale ostatní to vědět nemusí," ušklíbl se zpětně Bashia a podepřel si dlaněmi bradu. „Přišel jsem sem s jediným cílem. Pomstít se a odejít. Nyní ještě očistit Duenovu pověst. Ale nakonec..."

Asi za to může jeho pracovitost, nebo pouze vidí vhodnou příležitost; možná je pořád tak naivní, jak to o něm Duen neustále říká. Ale pokud může, chce udělat něco více. Dát do kupy to, co se rozpadá. Obzvlášť když vidí, jak moc prohnilé má palác základy.

„Každopádně, všechno se postupně chystá, jen ještě nevím, co s Kietem."

„Kietem?" Kosum tuto osobu samozřejmě neznal. A rozhodně neznal, co všechno je na jejím kontě. Pomsta této osobě nebyla pouze Duenovou osobní záležitostí, ale také Bashiovou. Za všechno, co provedl ve Viniperu. „Nebude lepší se poradit s Duenem?"

„Nejsem si jist. Duen nebude souhlasit s tím, co se chystám udělat. Na druhou stranu, on bude tou nejlepší osobou, na kterou se obrátit..." přemýšlel nahlas Bashia a škrábal se po bradě. „Už jsem u něj dlouho nebyl..."

Kosum se musel na náčelníka uculit. Muž, který neohroženě vedl davy, tady nejistě ukusoval svůj ret a bránil své touze se rozběhnout ven z paláce za svým milým. Jak si toho jen nemohl nevšimnout, když byli v osadě? Vždyť je tak jasný!

„Podle mě nebude problém se za ním zastavit cestou z Ústředí, ne? I jako princ by to neměl být problém. Naopak, že jsi za ním ani jednou nezašel se může zdát podezřelé."

„To máš pravdu," přiznal Bashia. „Ale teď není vhodná chvíle. Potřebuji s ním mluvit mnohem dříve."

„Tak tím pádem je to vyřešeno, ne?"

Bashia si mohl jen odevzdaně povzdychnout. Duen by měl Kosumovi klečet u nohou.