Hrdá postava muže stála uprostřed pokoje, zářícího množstvím zlatých detailů, barevného četnými drahokamy, dostatečně kontrastující s nábytkem z mahagonového dřeva. S roztaženýma rukama vyčkávala, až služebné složí z jeho ramen lehkou, hedvábnou tuniku, a nahradí jí vrstvami zlatem vyšívaných tunik, od těch lehkých jak pírko, po těžké kusy brokátu, které padnou na jeho ramena jako poslední. Všechno sepnou pásem z čirého zlata, a ještě na každý lem koukající ven skrze límec připevní brože nejrůznějších tvarů a vlastností. Od malých, drobounkých kamínků, po mohutné konstrukce s visícími cinkajícími řetězy. Jako kdyby toho nebylo málo, ještě na jeho ramena přehodí průhledný kus toho nejjemnějšího hedvábí, skrze nějž bude stále vykukovat dostatečně výrazná výšivka spodních tunik, a všechno završí položením drobné, tenké korunky ze zlata na jeho jemné vlasy.

Vyčkával, poněkud netrpělivě. Už aby to měl za sebou.

Dva týdny uplynuly rychle, aniž by se nadál. Za Duenem stihl zajít pouze jednou. Především, a to věděli oba, si nemůže jen tak vykračovat z paláce, jakoby se nic nedělo. Obzvlášť s Kosumovým odznakem. Stráž si ho brzy zapamatuje a po výletech zbydou pouhé vzpomínky.

Kosum mu sice sehnal oblečení stráže, které nyní leží v balíku pod postelí, ještě neměl příležitost si ho vyzkoušet a provětrat místní uniformu. Chránil si ji na urgentnější chvíle.

A tak netušil, co se od té chvíle změnilo. Duen mu pouze vysvětlil vše, co se dozvěděl od Galahara, a jaké podezření má on sám. Jenže všechny akce si vyžadují čas. A čím méně lidí je, a jsou více pod drobnohledem, tím obzvlášť více času je zapotřebí. Bashia doufal, že právě oslava bude skvělou příležitostí, jak se k těm lidem dostat blíže a něco i zjistit. I Kosum se měl oslavy účastnit, ovšem ne jako host, ale jako Bashiův osobní sluha, jenž bude držet dozor a nahrazovat vypité džbány vína plnými. Alespoň z tohoto důvodu se cítil bezpečněji.

Při jeho vyčkávání štěbetali v kleci ptáčci a občas sletěli z bidýlka ke krmítku, aby se trochu posílili na další kolo jejich nesourodého zpěvu. Zatím byli naživu oba dva. Zdá se, že královna Hiamon byla neobvykle poslušná a její syn nebyl z těch, co se velice snadno vyprovokují, ačkoliv něco z výbušného charakteru obou rodičů měl. Dokonce, co ho zaskočilo, za ním jednoho dne došla osobní služka Jejího Veličenstva a nesla dar jako omluvu za její dosavadní chování.

Bashia dar jen tak odmávnul, a že se v něm ukrývaly vzácné kousky korále a množství perel ho vůbec nezajímalo.

Dosud však neměl to štěstí poznat Chalermovu ženu Luvilu, dceru Lawana Xe. A dnešní oslava měla tuto skutečnost změnit.

Do hodiny byl oblečený a vyčkával, až přijde eunuch Samir ho vyzvednout a doprovodit do Haly předků.

Místnost, chlouba celého Adranuchu – ne, celé Namasilie, byla plná života. Nízké stoly s židlemi byly rozmístěny po celé její ploše, s výjimkou místa ve středu, kde král zařídit taneční vystoupení vyhlášené umělecké skupiny. Každý stůl byl obsazen a sedící hosté se nahlas bavili se svými sousedy a vyprávěli jim historky, které se staly dnešní nebo včerejší ráno. Lidé jen natahovali krky, popíjeli, smáli se. Jaké veselí to je, že nejstarší syn se vrátil zpátky! To, že nikdo toho nejstaršího syna předtím neznalo... To zajímalo pouze pár vybraných.

Na vyvýšené plošině v čele sálu bylo umístěno několik křesel, po jejichž boku pak odpočívaly stolky plné pokrmů a pití. A tyto křesla mohli obsadit jen ti, kterým koluje v žilách krev rodu Dalan. Jeho Veličenstvo, Jeho Výsost korunní princ se svojí ženou, a především – hlavní oslavenec. Královna Hiamon stále nemohla opustit své komnaty a matka Feishena, konkubína Miran, toho ani nebyla schopná.

Přesto si Bashia v jedné chvíli opravdu přál, aby tu s ním byla a všechno viděla. Jak moc pyšná by byla, že je její syn takto oslavován? Že je v takové oblibě, že se na něj konečně král podíval?

Pokoušel se na to nemyslet a držet si neutrální výraz po celou dobu oslavy. Což pro něj nebyl těžký úkol.

Po zahájení probíhala oslava v plném proudu. Král opětovně vyjádřil svoji radost ze shledání s Feishenem a pobídl ho, aby pronesl slova oslavence. To byla novinka, alespoň pro lid nacházející se v síni. Ministři a radní měli možnost prince vidět, ne však slyšet. Dosud pro ně byl pouze figurkou v drahém oblečení, ale jeho přednes bude vypovídat o jeho charakteru. Musel být zřetelný, tak akorát vyvážený intonací, s nevelkými důrazy, pouze na ta nejdůležitější slova. Jeho gestikulace, jeho tělesný projev, vše bude prozrazovat každému přihlížejícímu, co je ten Feishen zač.

Bashia však byl na tohle připraven. Plně přijal Duenovu teorii o respektu a strachu a přijal ji za svoji. Protože on byl přeci královský potomek. Princ. A ta banda lidí před ním jen muži, co hladově lezou po schodech, ve snaze ukousnout alespoň kousek z moci, která se Feishenovi může snadno dostat.

Diplomaticky se uklonil a sepjal ruce k sobě. Jeho bledý obličej ozdobil letmý úsměv a ostré šedivé oči náhle zalil jakýsi přátelský přístup.

„Drazí ministři, drazí radní, drazí hosté... Je mi ctí stát zde, v tomto sálu, připomínající nám historii naší milované země, Namasilie. Je mi ctí stát zde, po boku své rodiny, po boku věrných služebníků naší říše. Je mi ctí, že vás zde mohu přivítat, tak, jako vy zde vítáte mne. A děkuji. Děkuji vám, že jste přišli v tento dnešní den. Děkuji mému otci, Jeho Veličenstvu králi Enlerovi, že mne povolal zpět, poskytl mi vřelou náruč, která mi po dobu mého putování chyběla, a uspořádal tuto oslavu. A děkuji všem, že vykonáváte pro tuto říši těžkou práci. Možná je tato oslava uspořádána pro mne, ale ve skutečnosti je pro vás. Prosím, užijte si zábavy," uklonil se, aby vyjádřil neexistující respekt a skryl své překroucení očí, že byl nucen něco tak neskutečně nepravdivého říci.

Všichni propukli v tleskot. Dobře. Tohle má za sebou. Usadil se na místo a jen s přetvářeným úsměvem přijal pochvalu krále, který na něj pyšně pokývl hlavou.

Program začínal číslem tanečnic, který upoutal pozornost každého. Zároveň však muži nadšeně popíjeli, že se stihli rychle dostat do nálady a po skončení vystoupení si plně užívat zábavy. Na pozadí hrála hudba, lidé se začali navštěvovat. A také postupovali k vyvýšenině, aby poklekli před krále, korunního prince a nakonec i Feishena a zanechali mu dar.

Kvůli tomuto byl mladý hoch ukován na židličce další dlouhou hodinu, než měl jistotu, že už nikdo žádnou poctu nebude chtít složit. Chalerm s Luvilou se zvedli a zamotali mezi hosty, kde si mladá dívka mohla popovídat s manželkami významných mužů. Král se také stáhl, a Bashia neváhal ani na moment. Měl seznam určitých povinností, a bylo na čase se do něj pustit. Jenže sotva sešel mezi lidi, zastavila ho známá tvář.

„Vaše Výsosti, Galahar z rodu Gii. Chtěl bych vám ještě jednou vyjádřit radost z vašeho návratu. Za sebe i za celý náš rod, " uklonil se zdvořile a míra jeho úklonu přesně odpovídala míře respektu, jakou se hodilo prokázat. Bashia ihned pochopil, proč Duena hned zaujal. Byla to ta přesná vypočítavost?

Hlouběji o tom nepřemýšlel.

„Těší mě, že vás poznávám. Popravdě, již jsem o vás slůvko dvě zaslechl," pousmál se Bashia, a co na první pohled vypadalo jako obyčejné gesto, skrývalo neuvěřitelnou nostalgii znovunalezeného přátelství. A Galahar byl příliš vnímavý, aby mu ten druhý rozměr unikl.

„Rád bych vám předal drobný dar. Vaše Výsost má za sebou neuvěřitelný úspěch, úspěch přímo neocenitelný. Tak snad bude tato drobnost alespoň drobným poděkováním za vaše úspěchy vůči říši."

Galahar poprosil svého služebníka, aby Bashiovi předal větší truhličku.

„Velice děkuji," mávl na Kosuma, aby dar převzal. Samozřejmě musel nechat truhličku pootevřít, aby mohl automaticky pochválit dar, ať už je jakékoliv kvality a účelu. Jak překvapený však byl, když spatřil přívěsek z nebesky modrého jadeitu, doplněn o zlaté příze a řetízky, až nápadně připomínající jednu nejmenovanou osobu.

Nemohl odolat a položit na přívěsek ruku, aby přejel po kameni té nejvyšší kvality a pocítil pulzování uvnitř něj. Zlaté příze byly jak srst mláděte králíka, na ruce téměř nepocítitelné. Dlouhý řemínek pak nabádal, aby byl tento přívěsek připnut na něco, co bude neustále u něj. Třeba na svůj pás. Nebo... Na svůj meč. Určitě.

Přes Bashiův obličej proběhl úsměv, který měl daleko od všech pokusů, které před těmito lidmi předváděl. I Galahar se pousmál nad jeho upřímnou reakcí. A tedy pokračoval.

„Doslechl jsem se o vašich skvělých šermířských schopnostech. A bylo mi řečeno, že váš meč postrádá..." zhluboka se nadechl, než vypustil s téměř otráveným vzdechem, „styl."

„Někdo na styl je vyhraněný, jiní ne. Ale vždy si beru tyto rady k srdci. A velice děkuji za váš dar."

Kosum se chystal s truhličkou odejít, avšak Galahar rychle zamezil jejich rozpuštění.

„Ještě něco pro vás však mám. Od jisté osoby, která se bohužel této oslavy nemohla zúčastnit," pokračoval a Bashiovy oči se rozevřely překvapením. Neměl být ten přívěsek darem od Duena? Nebo je to jejich společný dar? Co má čekat?

„Poprosila mne, abych vám předal tohle... Prý, abyste si na něj jednou za čas vzpomenul," a znovu jeho sluha předložil truhličku, podobně dlouhou, jen užší a méně zdobenou. Bylo jasné, že s penězi na přežití si sotva mohl dovolit více, a kdo ví, jestli se odhodlá k prodání nějakého svého majetku, aby měl alespoň na chlast.

Bashia, nejprve plně nadšený, náhle cítil předzvěst něčeho, co se mu příliš nelíbilo. Proč by to Duen říkal? Takovýto vzkaz?

Kosum za něj převzal truhličku, avšak s jejím otevřením už princ váhal mnohem více než kdy jindy.

Rozhodl se ji alespoň pootevřít. Najednou byl rád za své mohutné rukávy róby, jež, když správně uchytil víko, zakryly předmět před zraky ostatních.

A že to byla třeba.

Jeho obličej se ihned zabarvil do ruda a víko prudce zavřel.

„Běž... Běž to odnést do mých komnat," mávl na Kosuma, zatímco drtil rty o sebe, celý rudý a naštvaný na toho zmetka z rodu Ran.

„Nelíbil se vám dar?" zaznamenal Galahar, že je něco špatně.

Úžasné. A teď to má vysvětlit jak?

Jak má vysvětlit, že mu ten úžasný a obdivovaný Duen zaslal ze dřeva vyřezávaný model jeho...

Duene. Nechodím za tebou dostatečně? Nemyslím na tebe každý celý den?

Že já takto zabíjím svůj čas!

Uvnitř rozzuřený, naoko usměvavý Bashia jen zakroutil hlavou a stručně vysvětlil: „Oba známe Duena, že? Není třeba vysvětlovat, jak vážně bere takovéto události..."

„Ano, v tom máte pravdu," přitakal Galahar a cítil, že něco mezi nimi povolilo. Že ostražitost na obou stranách praskla. Je tento muž opravdu figurkou Lawana? Jakou roli hraje pro Enlera?

„Byl jste to vy, kdo mi tehdy předal ten vzkaz?" načal a jeho oči pozorně sledovaly Kosuma, který opustil Halu předků. Samozřejmě, že ho poznal hned, jakmile vstoupil do sálu jako stín prince Feishena. A není divu, že si jeho obličej tak nějak pamatoval z občasných pochůzek po paláci.

„Primárně na popud Duena. To od něj jsem těch pár slůvek o vás zaslechl," ušklíbl se Bashia a nenápadně se porozhlédl kolem, jestli někdo náhodou nenastražuje uši. I Galahar nepolevil ani na okamžik a svého sluhu, pokud ho nepotřeboval, držel dál od sebe.

„Bylo by pěkné, kdyby byl zbaven obvinění, že?" začal mnohem tišeji, jeho rty se tolik nehýbaly a bylo těžší odečíst jeho slova. „Má rodina je bohatá a vlivná, ale něčeho takového bohužel není schopná..."

„Buďte rád. Jaké světlo by to na rod Gii vrhalo, kdyby nechalo jít na svobodu velkého zločince?" odvětil Bashia s úšklebem. Bylo mu jasné, že prsty Galahara jsou momentálně možná dlouhé, ale ne dostatečně, aby si jejich dotyku nikdo nevšiml. „Stačí, když se budete držet toho, co zvládnete."

Problém byl především ve spisu. Jak mu vrabčák prozradil, nikde Dexuna nenalezl. Dokonce proletěl několikrát nad městem, poletoval tak celý týden, ale žádného opilce připomínajícího tu trosku ve vězení či toho vojáka na bojišti nespatřil. Kdo by tedy proklouzl na ústředí a spis odtamtud ukradl?

Bashiův zrak pořád klouzal po návštěvnících, sjížděl na jejich předstírané úsměvy, na jejich falešný smích. Na to, jak si nepřátelé nalévají víno a připíjí si na zdraví. Na ženy, které, ledva se otočí, začnou tu druhou pomlouvat u někoho jiného. Chápal, co Duen tak nesnášel. Jemu stačila tato oslava, aby mu v uších začaly hrát všechny jeho dřívější slova, jeho jedovaté poznámky, jeho ztracená důvěra v lidskost.

A pak mu oči padly na krále. Zašeptal něco Wirianovi, než vykročil vpřed, prohodit pár slůvek s generálem Taponem.

„A já se budu držet toho svého," zamumlal Bashia, jak ho rázem napadl skvělý plán.

„Galahare. Mohu vás o něco poprosit. I mé možnosti, jakožto prince, jsou velice omezené. Prosím, vyřiďte Duenovi, ať setrvá. Alespoň se můžeme věnovat jiným záležitostem. A prosím, doneste mu dvě lahve té nejlepší Adranuchské pálenky. Peníze vám dám –" chtěl si prohmatat šat, než mu došlo, že na něm svazek dalů nenajde. A že se snaží vyrovnat dluh s jednou z nejbohatších rodin v Namasilii.

Galahar se jen lehce zachechtal. Rozhodně musel žít mezi běžným lidem hodně dlouho, aby se nezbavil takovýchto zvyků, ve smetánce dávno opomenutých. Pokud by žil u Lawana v paláci, starost o peníze by bylo to poslední, co by ho trápilo.

„Není třeba. Vaše slova vyřídím, včetně daru. Věřím, že náš přítel bude nadšený. A stejně tak pevně věřím, že se budeme ještě potkávat, a těším se na naše budoucí diskuze."

„Já také. Děkuji," zároveň se sobě uklonili, než si každý šel svojí vlastní cestou.

Nyní, jen co se Galahar vzdálil, mohl začít Bashia s bližším poznáním těch nejvyšších tváří na oslavě.

A že se nemusel ani snažit! Kdo by nechtěl konečně využít příležitosti a poznat toho proslulého prince blíže?

„Ajá, Vaše Výsosti! Co tak postáváte samotný? Přidejte se k nám!" přikročil k němu Doeb a rozšířil tak debatní kroužek jeho a pár radních.

„Rád se přidám, pane ministře," uklonil se a nechal se doprovodit k hloučku.

„Ej, není třeba takto zdvořile, přeci jen, taháme za jeden provaz!" zasmál se hlasitě ministr loďstva a námořnictva.

„Oslovením vyjadřujeme svůj respekt. A já k vám a vaší práci mám velký respekt."

„He he," mával Dueb, zahrnut nadmírou komplimentů. „Stejně tak my obdivujeme vás! Dokázal jste roky žít mezi nepřáteli – kdo z nás by to dokázal?"

„To není žádný úspěch. Víte, nemyslím si, že mě někdy mezi sebe plně přijali. Nechali mě s nimi žít, ale na mnoho jejich rituálů jsem měl vstup zakázán. Naštěstí i to málo stačilo, abych se stal společným jazykem těchto dvou stran v té nejhorší z chvílí. Když se člověk chová alespoň trochu jako lidská bytost a umí pít alkohol, vezmou ho všude," pousmál se, jak se hlouček kolem rozesmál.

„Umí pít alkohol? Nemějte mi to za zlé, Vaše Výsosti, ale vás si s pohárem vína nedovedu představit," zubil se Doeb a mladého prince přátelsky poškádlil.

„A přesto jsem ho před vámi celý vypil. Dobré, velice jemné a ne příliš sladké. Hádám, že dovezené z Chatmanu?"

„Jak jste to uhodl?" divil se ministr. „Sám jsem zprostředkoval jeho dovoz!"

„Chatman je jediná oblast, kde vzniká dobré víno. Jinde jsou bobule příliš... No, nebudeme si nalhávat, v tomto je přeci Xeting lepší. Ale v některých druzích pálenky, hlavně rýžové, přeci jen vynikáme."

Muži se zasmáli, jak moc s jeho tvrzením souhlasili.

„Mladý princi, vy jste opravdový znalec!" exklamoval přede všemi Doeb.

„Říkal jsem přeci, že pokud člověk umí pít, rozhodně se ve světě neztratí."

„A vy jste se opravdu neztratil. Zpátky v paláci... Nebudou vám chybět chutě Velkých hor?" pravil jeden z radních. Nechtě tím vyvolal v Bashiovi vzpomínku na ostré aroma horské pálenky, na Makirovu trnkovou a švestkovou, kterou vyráběli Tossaci. Ať žhnuly jazyk jakkoliv a spalovaly hrdlo, přesto jejich chuť byla vždy spojena s něčím dobrým. S dobrým prostředím, dobrými lidmi.

„Co chcete po lidech, kteří následují procesy staré staletí a nejsou otevřeni novým technologiím?" odvětil, aniž by odpověděl, avšak každý to bral jako jasné „Ne, nebude".

„Barbaři!"

„Ale dost o nich. Naopak, co postrádám jsou pálenky z Xetignu, respektive z Winaie. Těch tu je povzácnu, a když už se mi poštěstí..." princ Feishen se zasnil, jak si vybavil tu lahodnou chuť na jazyku.

„Ano, Winajská je nejlepší," přitakali muži a Doeb jen semknul rty.

„Už jsem ji neměl léta," ušklíbl se Bashia a již toto téma uzavřel. Načal po krátké odmlce, tak akorát dlouhé, s mnohem živějším a hlasitějším tónem „Mimochodem, jelikož jsem tu dlouho nebyl, budu neskutečně rád, když mi pomůžete se znovu zasvětit do dění i mimo paláce."

„Nedá se shrnout ani to, co proběhlo za poslední týden, natož za posledních sedm let," kroutil se smíchem jeden z radních.

„I tak budu nesmírně rád. Ale to možná necháme na jindy, nyní musím dohánět další hosty," mrkl hravě na muže, až je na okamžik oslepil a zarazil uvědoměním, jenž ve všech myslích znělo stejně – jak jen ten princ může být tak nádherný a šarmantní?

Jenže ten překrásný princ neměl nejmenší tušení, co se těm mužům honí hlavou. On měl jasno. Přichází na řadu další ministr.

Jenže sotva udělal pár kroků, Doeb se už opět držel v jeho stínu a doháněl jeho krok. Jeho oči tikaly ze strany na stranu, než prince zastavil krátkým odkašláním.

„Vaše Výsosti."

„Hm?" Bashia se otočil na ministra, jenž nadále hleděl jinam, jen ne na mladého prince.

„Jestli vám, víte, chutná Winajská pálenka... Shodou okolností se mi podařilo uzavřít smlouvu s Winajským obchodníkem a v nejbližší době by mohl začít její dovoz, ačkoliv, moc kusů to nebude, to ne, to oni neradi vyváží."

Bashia zpozorněl a důležitě naslouchal jeho slovům.

„Jen jeden lok na smočení hrdla bude stačit ke štěstí."

„Ano, jeden lok, ano. Ale to bych si nedovoloval, donést Jeho Výsosti jeden lok!" smál se lehce rozpačitě Doeb, a Bashia se vesele uculoval s ním.

„Tak to budu rád, pokud se podaří z tak limitovaného zboží ukořistit i kousek pro mne. Odměna vás nemine, pane ministře!"

„Och, to já ne, to já nikdy!" zpanikařeně mával rukama, přestože odměna, to bylo jediné slovo, které pro něj na tomto světě mělo význam.

Bashia mířil bezcílnými kroky sálem, zdobeným do takové míry, až ho to oslepovalo. Cítil se zde utiskován. Podobně, jako ve svých komnatách, zařízených úplně stejným způsobem.

Kdyby mohl, všechno by zde rozprodal.

Povšiml si vysokého, vousatého muže, jak hovořil s Galaharem, než se otočil a zamířil za Jeho Veličenstvem. Nemohl však nijak zasáhnout, jelikož byl zastaven dalšími lidmi – přesně jak očekával.

„Vaše Výsosti, princi Feishene," zazněl poněkud sípavý hlas po jeho levici. Okamžitě se zastavil a v duchu se ušklíbal. Nemusel se vůbec snažit.

„Ministři," uctivě se uklonil dvěma starým mužům, vysoce ceněným v říšské politice. S nimiž se na rozhovor tento den těšil nejvíce. Maliwan byl ten vyšší z dvojky, s prořídlým vousem připomínajícím více prvotní chmýří kuřat, a s podobně prořídlými vlasy, jež však byly v účesu vyplněny náhradou. Jenže toto odvětví v Namasilii nebylo natolik rozvinuto, aby přidané a zapletené náhražky vlasů nesly stejný odstín, jako jeho vlasy původní. A tak se chlubil až nepřirozeně bílými vlasy, jež byly občas „zašpiněny" jeho skutečnými prameny.

Hydagyr, obdivovaný ministr říšské pokladnice, se dokonce musel dívat do výše, aby Bashiovi mohl koukat do očí. Nebyl však nižší o moc. Jeho dlouhá životní historie vykreslovala podobně jako Maliwanovi četné vrásky, symboly moudrosti a stáří, čímž nepochybně oba muži disponovali. Na rozdíl od Maliwana, jemuž již utuhly hlasivky a zdeformovaly jeho původní hlas; Hydagyr ještě stále působil poněkud živě.

„Velmi jsme se těšili, až s vámi budeme moci hovořit a vyslechnout si vaše neuvěřitelné příběhy," pousmál se Hydagyr, „ale zdá se, že nás někdo přeci předběhl," pokoukl se po Doebovi v dáli.

„Ano, pan ministr je až příliš... Aktivní. Přesto, za tak krátkou chvíli jsem určitě nestihl říci vše," Bashia hravě naznačil, že je otevřen rozhovoru s ministry a že jej vítá více, než dělání Doebovi šaška.

„Zajistit mír s kmeny Černých medvědů, to je velký úspěch, k tomu v tak mladém věku!" přestože jeho hlas sípal, i tak se do něj prolínal zasloužený obdiv. „Abych řekl, čistě ze sobeckých důvodů, jsem rád, že to dopadlo tato."

„Ano. Zatímco mladá krev je celá žhavá do boje; my, takoví staří páprdové, co v politice už nemají co dělat, samozřejmě chceme jít mírovou cestou," Hydagyr se přidal a jeho uličnický úsměv na starém obličeji jasně dával najevo, jak má s Maliwanem blízký vztah. A jak se nebojí si ze sebe dělat srandu.

Bashia se v duchu ušklíbl. Jeho staré já se cítilo v jejich přítomnosti jako doma. A to stačily pouhé dvě věty. Na pozornosti však polevit nemohl.

„Vždy je lepší, když lidé zbytečně neumírají. Bylo však jen štěstí a shoda náhod, že se zadařilo předejít té velké katastrofě..."

„Budu velice přímý, Vaše Výsosti, ale... Musíte mi odpustit mou senilní zvědavost," načal Hydagyr, čímž svého přítele jen rozesmál.

„Nejen tvoji," dodal Maliwan.

„Vy jste byl poslán za nějakými vzbouřenci," načal, a Bashia jen přitakal s vřelým úsměvem.

„Ano."

„Ale to bylo v Namasilii."

„Ano."

„Jak jste se dostal tak daleko? Kdybychom to věděli, kdybychom... Tak bychom pomoc Jeho Veličenstvu Lawanovi Xe rozhodně nepodpořili," zamračil se ministr a jeho společník po boku souhlasně kýval hlavou.

„Váš postup je pochopitelný," uklidňoval Bashia, který si ověřil, že oba dva byli pro válku ve Velkých horách. To mu jeho pátrání moc neulehčovalo. Ostatně, i kdyby nebyli těmi strůjci, jejich podpora se dala snadno opodstatnit při zohlednění pozic, které zastupovali.

„A ani panovník nevěděl, že se nacházíte ve Velkých horách?" divil se Maliwan.

„Nebylo jak ho s tím obeznámit. I v kmenu, do nějž jsem nepatřil, jsem byl držen bokem, nezasvěcen do hlavního dění. Nebylo mi řečeno, kam jdeme, ať jsem se snažil to jakkoliv vypátrat."

„To byli tak uzavření?"

„Bohužel, dřívější zkušenosti je příliš obrnily," povzdechl si Bashia, natož dodal, aby předešel zbytečným otázkám, „naletěli mnoha podvodům, které je stály bohatství, životy i pověst. Jenže to se dá u naivního kmenu očekávat."

„Takže ani vy jste to u nich neměl tak lehké," podotknul Hydagyr a soucitně na mladého prince pohlédl.

„Rozhodně bylo potřeba hodně času a trpělivosti. A jak jsem řekl, štěstí. Kdo by řekl, že tento kmen vycestoval zrovna tam, kde probíhaly nepokoje a král Xetingu se pokoušel je nějakým způsobem utlumit?"

„Takže tak to bylo," došel osvícení jak jeden, tak druhý ministr. A zdálo se, že mnohé mezery v jejich scénářích byly rázem vyplněny. To, že se nejednalo o pravdivé informace, nehrálo roli. Důležité bylo, aby to sedělo na historku Enlera. A utlumí to případné pomluvy, které by mohly vzniknout – ne, které již určitě vznikly a nyní zběsile kolovaly palácem.

„Pomoc panovníkovi Xetingu se zdál jako diplomatický krok, který by udělal každý na mém místě. Znáte to sám, Vaše Výsosti. Tady nejde o to, kdo co chce, ale co je nejlepší pro říši," povzdechl si starý ministr říšských záležitostí.

Kéž by se tím však řídil každý...

„Každopádně, máte velice dobré diplomatické schopnosti, Vaše Výsosti. Jeho Veličenstvo nesmí zaváhat ani chvíli, aby je využilo," mrkl na mladíka Hydagyr.

„Budu jen rád. Nejsem zvyklý nedělat nic."

„Tomu říkám přístup, Maliwane! Ten se u těch mladých učenců jen tak nevidí."

„Ministři se budou předhánět, abyste konal službu říši právě pod nimi. A nebudu lhát, já mezi nimi budu také," usmál se téměř bezzubým úsměvem Maliwan.

Maliwan ho chce? Ale co by to znamenalo? Chce ho mít blíže, jelikož ho podezřívá a touží po jeho důkladnějším prověření, nebo je v tom nevinně a pouze rád využije Bashiových schopností? Jako Ministr říšské politiky, domluvila s ním Lawanova strana nějaké výhody?

„Byl bys idiot, kdybys nebyl," šťouchl do starce Hydagyr. „Máte nějaké preference, Vaše Výsosti?"

„Zatím ne. Nechám to na královském otci, jak on uzná za vhodné," skromně se poklonil, jak přijímal jejich komplimenty.

„A co ty, Hydagyre? Ty bys Jeho Výsost nechtěl?"

„Jeho Výsost se prokázalo již v mnoha oblastech, ale troufne si na záležitosti Namasilijské ekonomiky a obchodu?" ušklíbl se na prince, ne příliš troufale.

„Rozhodně se ničeho nestraním. Každé výzvě jsem otevřený," Bashia se pousmál a jeho oči se hluboce zadívaly do těch starce. „Věřím, že se rychle přiučím čemukoliv, co bude třeba. A možná vás i překvapím."

Ještě aby ne, když se v oblasti obchodu pohyboval dlouhé tři roky!

Hydagyr se zasmál.

„Ano, o tom nepochybuji! Maliwane, nyní jsi mým soupeřem!"

„A nakonec tady Jeho Výsost skončí úplně někde jinde," hlesl sípavě starý ministr.

„Nepovažoval bych se však za úplnou výhru, dlouho jsem byl mimo záležitosti vedení a paláce a –"

„Však jste o nic nepřišel, Vaše Výsosti! Do toho zapadnete rychle!" smál se Hydagyr spolu se svým starým přítelem.

„Když si to myslíte..." skromně se zaculil, než se odvážil trochu zariskovat. Možná až moc. Na druhou stranu, když si to dobře opodstatní, každý to mohl brát jako nevinnou otázku. A tak ji také chtěl prezentovat. „Celkem mě také zajímá místo pod ministrem veřejných věcí. Myslím, že si mě lid toho kmene k sobě více připustil hlavně z důvodu, že jsem jim pomohl nastolit řád v chodu jejich osady. Tedy, poněkud nepřímo, spíše přes důvěrné zprostředkovatele, ale přesto. A tak si troufám říci, že bych v této oblasti obzvlášť pomohl."

„Pokud je to to, co si přejete, tak není o čem diskutovat," Hydagyr podpořil Bashiův návrh, přičemž i Maliwan jen zašpulil rty a pokrčil rameny, že pokud tak bude rozhodnuto, on s tím nic nenadělá.

A Bashia na moment opravdu zatoužil být právě pod Fuhem z rodu Xia.

Tento Fuhe byl však mimo dosah, jelikož měnil skupinky lidí rychleji než samotný mladý princ. Chvíli diskutoval i s panovníkem, v jehož stínu se držel starý eunuch, podobně jako u Bashii Kosum. Brzo se však k jejich skupince přidal i korunní princ Chalerm, jehož dívka si po náročném průběhu oslavy šla odpočinout.

Jak jí to Bashia záviděl. Měl pocit, že toho má již dost. Bohužel, zdaleka ne.

Dokonce v jednom momentu oslavy se sám přesunul za Chalermem. Navzájem panující konkurence již předem bránila jakýmkoliv pokusům o přátelství a jejich konverzace byly tvořeny pouhými dvojsmysly, které se pak ten druhý snažil rozlousknout po celý zbytek dne. Ale boj o trůn nebyl jediný důvod, proč se Bashia zrovna nechtěl s princem příliš přátelit. Přestože Chalerm nevyhlašoval otevřené nepřátelství a nebyl ani skrytě agresivní, jako když se s Bashiou setkal poprvé; dávalo mu největší smysl, když bude udržovat to napětí a plnit Jeho Veličenstvu přání.

A ten v průběhu oslavy opravdu Bashiu navštívil a po pár krátkých diplomatických otázkách o tom, jak se mu oslava líbí, přišel s návrhem.

„Zdá se, že si tě zdejší ministři oblíbili. Účastníš se sice na týdenních jednáních, bylo by na čase, abys zaujal pozici pod některým z nich a sloužil říši. Dá ti to nezbytné zkušenosti do budoucna," načal s pyšným úsměvem, když mluvil tváří tvář chlapci, který se až neskutečně podobal na tu milou dívku z jeho mládí. „Nechci tě však do ničeho nutit a někam tě posadit bez tvého vědomí."

„Ne, Vaše Veličenstvo. Rád splním, oč mě žádáte."

„To jsem rád, to jsem rád," poplácal Bashiu po ramenu ztěžklém pod vrstvami brokátu. „Tak si rozmysli, kam bys rád, a já to zařídím. Nemusíš dnes, pěkně se seznam s ministry a pak mi to někdy řekneš."

„Dobře. Děkuji, Vaše Veličenstvo."

Nakonec oslava přeci jen skončila a Bashia se vrátil do svého pokoje. Stále se však nemohl plně nadechnout. Těžká zdobená róba ho dusila ještě dlouhé minuty, při nichž ho služebné odstrojovaly, sundaly mu korunku z hlavy a nakonec ho zavinuly do saténové tuniky. Teprve, až když v zrcadle spatřil osobu jemu bližší, s jemnými, lehce rozčepýřenými vlasy, pouze ve sporém oděvu; cítil se bezpečně a svůj.

Zvládl to. Tento velký úkol má za sebou. A řekl by, že poměrně úspěšně. Kolik takových úkolů ho ještě čeká?

Cítil se přetížený. Přetížený a vyčerpaný. Nedokázal ani od toho zrcadla odkráčet pryč, nato něco dělat. Toužil po jediném. Toužil po svém slunci, které mu svítilo i v nejtemnějších chvílích; toužil po teple, teple vycházejícího z pevného objetí. Tyto dvě věci potřeboval. Nutně. Ale nemohl je získat. Ne dnes, ne teď, když se nádvoří stále hemžilo všemi hosty nejen z Adranuchu.

Náhle ho popadl nápad. Divoce, přímo zběsile, se začal přehrabovat ve všech dárcích, které dnes obdržel, dokud nenašel ten jediný. Trvalo mu to dlouho, jelikož tyto dárky Kosum obzvlášť položil bokem, ať se nemíchají s bezvýznamným zbytkem. Nakonec však spatřil ty dvě truhličky, po nichž toužil, které mu měly vynahradit absenci té jedné osoby.

Otevřel jednu, aby z ní vyjmul jadeitový přívěsek a za zlaté lanko ho zavěsil na jílec meče.

A tu druhou truhličku... Tu jen pevně objal, nehodlal vytahovat tu explicitní věc, a spolu s ozdobeným mečem ji popadl a lehl si s nimi do postele. Únava na něj padla raz dva. V náruči držel tyto předměty, jeho vědomí se vzneslo a uteklo pryč. Alespoň to může utéci z paláce, když už jeho tělo ne.

Měl by si tohoto spánku užít. Kdo ví, s tím, co ho vše čeká, kdy nejdříve bude moci opět takto bezstarostně zavřít oči.