Duen už dlouhé hodiny vysedával na schůdku jeho domu. Pozoroval západ slunce – jak se ta žhavá koule skrývá za oplocením, jak se všechny barvy toho původně azurového nebe mění v duhu, jak jeho ozářený obličej zahalil stín. Západ slunce nikdy nebyl osamělejší. Zažil četné západy slunce, když byl na útěku, odkopnut Bashiou a všemi okolo, přesto – možná za to mohly koruny stromů, které nebe kryly, nebo chladné stěny hostinců, kde se zdržoval – nikdy se necítil tak osamocen, jako v této chvíli.

Mohla za to známá vůně domova? Mohly za to zdi, které znal nazpaměť, včetně všech nedostatků, vrypů i erozí času? Mohly za to vzpomínky, kterými vždy opovrhoval, však nyní si jich vážil jako toho největšího bohatství?

Jestli nebylo lepší zůstat za mřížemi vězení.

Jakmile mu tato pošetilá myšlenka proběhla hlavou, zvedl svoji paži, aby si čuchnul ke svému tělu.

Ne, stále je to lepší než vězení, spokojeně pokýval hlavou a zavřel oči.

Do hodiny od jeho příchodu sem byla dovedena Aika, jeho věrná služebná. Málem ze svých slz radosti i zármutku zkolabovala, a Duen měl co dělat, aby ji udržel při zdravém rozumu. Jenže to bylo těžké. Mladá dívka neustále lamentovala nad tím, jak její pán zuboženě vypadá, jak neopečovávaný je, špinavý, zarostlý; jak je jeho oblečení promočené vším možným, zašplíchané, propocené a děravé. Jak musí nepohodlné být pro jejího pána, a jak musel celou tu dobu na útěku trpět, že se takto dobrovolně oblékal. Poté přešla na další hysterický pláč věnovaný jeho příbuzným, kteří nemají to štěstí dostat se ven, jak se asi musí mít, jestli jsou na tom stejně nebo hůře než Duen...

Ani na okamžik se neusmála kvůli sobě – vždyť ona získala plnou svobodu!

Ne. Místo toho raději přidala ještě jeden pláč, opět kvůli Duenovi.

Samozřejmě, to první, o co se postarala, byla pořádná koupel. Studna sice byla poněkud zanedbávaná, naštěstí nevyschla a trochu zakalená voda byla přeci lepší než nic. A zatímco se tedy Duen rochnil v teplé vodě plné sušeného kvítí a esenciálních olejů, dívka vypucovala dům a šla nakoupit jídlo. Milost krále byla nekonečná. Spolu s domácím vězením zajistil měsíční dávky, z čehož měli oba žít, ačkoliv Aika hned naznala, že budou rádi, pokud si na konci měsíce koupí i obyčejné rýžové placky.

Správná koupel byla zakončena pečlivým odhozením pěstovaného plnovousu... Vždyť už nebylo před kým se schovávat a jeho přítomnost byla mnohdy pro Duena nepříjemná. Obecně, od jeho obvinění, úroveň jeho žití klesla tak moc, až si to zpětně, po dlouhé koupeli, nedokázal uvědomit. Způsob, jakým odhodil všechny své návyky a plně se zhostil života otrhance bez domova, ho děsil. Měl štěstí, že za tu dobu nenabral žádnou nemoc...

A nyní, hleděl na svůj obličej v zrcadle, oholenou bradu, přesto stále ztmavené nevýrazné vlasy; hleděl na své oči, nyní jaksi umrlé – kdysi v nich jiskřil život, svůdnost a hravost.

Nikdy víc nepoznával tu osobu, kterou v odrazu spatřil. A bylo mu podivné ji pozorovat a zkoumat ji, vidět ji vykonávat stejné pohyby...

Kdy se ze zrcadla stal jeho úhlavní nepřítel?

Jeho myšlenky byly brzo narušeny. Vůně jídla zavála dům a on si uvědomil, jak moc toužil po Aikiných kulinářských výtvorech. A jak ani nedoufal, že je znovu ochutná.

A tak nyní seděl na schodech a snažil se zapomenout – nebo spíše vstřebat události dnešního dne a vytlačit ty strasti, které prožíval.

Alespoň má střechu nad hlavou a čisté oblečení. Co více si přát, že?

Třeba Bashiu?

„Jeho Veličenstvo mě posílá na výpomoc, zvelebit ten starý dům. Zde máte povolení," slyšel povědomý, hrubý hlas zpoza oplocení a úplně si dokázal živě představit, jak ti strážní nyní zaujatě zkoumají zapečetěný svitek.

„Ano... Je to v pořádku," váhavě přednesl strážný, přesto odemknul vrata a vpustil návštěvníka dovnitř.

Duen se pohotově vyškrábal na nohy. Avšak cizinec nadále čelil bráně a nastavoval svá záda ukrytá v plášti.

Huh? Copak... Copak nepřišel kvůli němu?

Zklamaný, připomínající opuštěné štěňátko v lesích čekající na svého páníčka, padl opět na schod a jen naštvaně odvrhl obličej.

Až po dlouhé minutě se cizinec otočil, avšak místo obličeje starého muže hleděl vpřed párem šedivých očí. Dal se do kroku, nevšímaje si trávou zarostlého chodníku a špiček rákosu toužících se dotknout Bashiova ramena.

„Duene," pravil, když stál téměř u té trucující trosky.

„Bashio?" truc neměl dlouhé trvání, nebylo to třeba. Duen pohlédl vzhůru na muže, který pro něj znamenal celý svět, a srdce mu náhle začalo prudce bít. Ten oční kontakt mezi nimi ho celého rozhodil, zatočil jeho myslí a způsoboval srdeční selhání.

Ne, nemůže se držet zpět.

Vyskočil okamžitě na nohy, aby Bashiu sevřel do náruče – tak těsné, že by ho to málem poslalo zpět do vězení za udušení nejstaršího prince.

„Bashio..." šeptal, zatímco bořil svůj obličej do ramene mladíka, svíral jeho útlé, ale pevné tělo, a cítil vůni vlásků jemných jako pavučinka, které ho občas zalechtaly na uchu. Držel ho, jako kdyby to bylo poslední lanko spojující ho s životem, a jakmile by se pustil i jeho, nadobro by zemřel.

„Můj Bashio. Ještěže... Ještěže se zadařilo. Ještěže žiješ... Ach, Bashio..."

„Ještěže?" slyšel slabé slůvko podpořené vibrací svírané hrudi.

„Hm?"

Bashia od sebe Duena jemně odstrčil. Jeho obličej sotva vyjadřoval nějakou radost, nějaký vděk.

„Ještěže? Víš vůbec Duene, co jsi provedl?"

„Co jsem provedl? Zachránil tvůj život, očividně. Tvůj a těch pár tisíc medvídků, pokud se mě ptáš," nechápal, odkud se jeho slova berou.

„Ano? Tím, že jsi všechny podvedl? Že jsi mě donutil jít na místo, kam jsem v životě nechtěl znovu vkročit?"

„A co?"

„A co? Duene!" Bashia zuřil a divoce oddychoval, jak se snažil udržet se při rozumu. Přišel sem, aby si vše vyjasnil. Neměli čas ani možnost se jen pozdravit, přesto netušil, že jen pohled vpřed v něm vyvolá tak silné emoce. Jak ty pozitivní, tak ty negativní. Které bohužel s každým jeho slovem převládaly.

„No co! Měl jsem raději přihlížet na to, jak ty, vy všichni, úplně do jednoho zemřete? Jak prohrajete a z Velkých hor se stanou druhé Písečné hory? Měl jsem takto bezcitně zamávat a popřát vám rychlou smrt nebo co? Tohle ode mě nechtěj! Slíbil jsem, že tě ochráním! A tohle byla jediná cesta ochrany, která mě napadla. A koukej, jak účinná byla!"

„Já to nechtěl!" syčel Bashia s vražedným pohledem.

„A? Chtěl bys raději umřít?"

„ANO!"

„Huh?" zvedl na něj obočí Duen, naprosto zmatený z jeho slov.

„Já... Raději bych umřel, než se vrátil zpátky, do toho vězení... Já... Já tu nemůžu být, nemůžu. Prostě... Nedokážu..." koktal Bashia, a nyní, když ho opustil vztek, nastupovala panika. Panika, nechuť a strach, neuvěřitelný, neuchopitelný. A vůbec nevěděl, z čeho vlastně je.

„Bashio..."

„A tys mě sem bez zaváhání hodil zpět? I přes to, kolikrát jsem ti jasně řekl, že se sem nechci vrátit?"

„Ty bys udělal to samé! Pche," odfrkl si Duen, a musel si pořádně promnout obličej, aby nějak strávil to, jak absurdně Bashia přemýšlí. Zároveň si však spojoval všechno, čeho byl svědkem. Všechna jeho slova, jeho nenápadná gesta, i to, jak nepřirozeně čelil králi, když se bitevní pole kolem nich zastavilo. „Doteď jsi byl takovým svatouškem! Chudáček tohle, chudinka tamto, zachráníme každé posrané mimčo, a pak ses rozhodl kvůli sobě stáhnout do hrobu celý lid? Odvážný to čin!"

„Já –" pokoušel se ho přerušit, obhájit se, ale jeho hlas nebyl dostatečně silný.

„Nemusíš ze sebe dělat svatouška napořád! Každý má svoje chyby, chutě někoho zabít, to je jasné. Za ty se nestyď. Naopak. Hezky je uchop, zkroť, donuť se je dělat podle svého. To je přeci zdravé, ne?" zhluboka se nadechl. Zdálo se, že Bashiu přeci jen zaujal a jeho vztek již vyprchával.

„Vzpomeň si na Kalayu. Hezky svoje urgence zabít manžela uchopila, jen škoda, že ho nenašla. Takže když máš někoho nenávidět, nenáviď ho. Ale neboj se ho. Nevím, co všechno ti tohle místo udělalo. Stačil mi jeden náznak a měl jsem dost," vzpomněl si na krví popsané hadry a místo, které nemělo nic, co by vonělo po domově.

„Víš, co jsem ti kdysi říkal? Dva pojmy, které ovládají tento svět? Je to respekt a strach. Takže mě hezky poslouchej, ty můj tvrdohlavý Bashio," položil mu ruce na ramena a pořádně si ho nastavil. „To, co právě k Adranuchu nebo k paláci či čemu pociťuješ, je strach. Hodně velký, dost nebezpečný strach. Strach, který tě dostal do úzkých. A nyní, co dělat. Ty se ho potřebuješ zbavit. Jak? Jestli se nechceš bát toho místa, musíš ho donutit, aby se ono bálo tebe. Aby z tebe mělo respekt. Aby tě uznávalo. Když ho budeš mít pod kontrolou, proč by ses ho bál?"

„Ale já... Jak to mám udělat? A navíc... Nemám přeci s rodem Dalan nic společného..." špitl Bashia zamračeně. O to více ho udivilo, když se ten bláhový muž jen pousmál, a jako by se nic nedělo, mávl ledabyle rukou. Sedl si zpátky na schůdek a zatahal za rukáv Bashii, aby se usadil vedle něj.

„Myslíš?" vychytrale cenil zuby a jeho oči opět kvetly jak zářivé květy pampelišky.

Když se dlouho nic nedělo, pouze na něm Bashia nadále visel očima jako na encyklopedii světa, Duen pohodil koketně vlasy a připravoval se na chvíli, která bude hřeb dnešního večera. Chvíle, v níž zazáří a milého Bashiu okouzlí způsobem, že se k němu rovnou nastěhuje a budou v domácím vězení oba dva.

„Můj drahý Bashio," načal a výjimečně svým oslovením nedonutil osobu překroutit očima. Naprosto mu hltala každé slovo! „Myslíte si, jak moc toho o svém Pukhonovi víte, o tom vašem hrdinovi co spasil svět, blá blá, ale přitom jste tak naivní, tak nepolíbeni pravdou! Všichni od vás dokola melou ten slavný příběh, jak si Pukhon zahejbl a uprostřed aktu ho zabila jeho ex, nebo jak to vůbec bylo; ale nikoho nezajímalo, kdo ta holka vůbec byla? Ta, co se těhotná sebrala, utekla z paláce někam do lesů a postavila si tam a svému dítěti chajdu?"

Čím hlouběji se dostával Duen do příběhu, tím podivnější měl Bashia pocit a bál se do něj plně ponořit.

„V té době se ještě stále čelilo následkům hladomoru, který Pukhon a jeho dětičky úspěšně zahnali, že? I palác pocítil hladomor na vlastní kůži. A tehdejší panovník byl velice ekonomický muž, to se mu musí uznat. Na co se vzdávat svých bohatých hodů a samých dobrot, když je může nadále mít? Jen musí ušetřit poněkud... Jinde. Takže přemýšlel takto – hádám. Na co mám krmit své služebnictvo, vojáky, a pak stovky svých konkubín a jejich děcka, které pro mě nemají význam? Syny měl, měl jich dost, ale ještě více měl dcer, protože ty si konkubíny navzájem nezabíjely – neměly šanci stanout na trůn a jejich osud byl nejspíše – stát se odměnou nějakého úředníka a zdobit mu domácnost.

Pak ho však napadla třetí možnost, co dělat s dcerami, které se nevdaly, nebo jsou příliš mladé. Zaměstná je! Když už je má krmit, tak ať za co, ne? Takže po propuštění veškerého služebnictva jejich úlohu nahradily jeho dcery, a jedna se nejspíše přichomýtla k Pukhonovi jako jeho osobní komorná. Kdo ví, jestli přeletěla jiskra, znásilnil ji, protože cítil ohrožení jeho pozice, nebo jak to bylo. Ale stalo se. A jakmile jí došlo, co přesně se stalo, odešla z paláce."

Bashia seděl v naprostém rozčarování, jeho oči se nevěděly zavřít. Naslouchal Duenovým slovům, ale představoval si situaci ty staletí zpět, představoval si předka rodu Dalan, představoval si tu mladou služebnou, jak jí Pukhon nabízí svoji ruku a navádí do svého pokoje. A představoval si, jaký poprask to může vyvolat, až se tato pravda vyjeví všem...

„I když, to znásilnění bych částečně vyloučil. Říkal jsi – jo, to jsem zase poslouchal za dveřmi – že máte nějakou tabulku? Nějaký záznam, kde je cosi napsaného? Že Pukhon neuměl psát? To jen potvrzuje moji domněnku. A vylučuje jakékoliv pochyby. Představ si palác, izolovaný jako vždy, že lidé, co jsou uvnitř, se v životě nedostanou ven. A že jediní lidé, ke kterým měl Pukhon přístup, bylo pouze služebnictvo, radní a další, co se tam přichomýtli. Kdo za něj mohl napsat ta slova do tabulky? A jak to, že ta deska úspěšně opustila palác spolu s těhotnou dívkou? Běžné služebnictvo však psát neumělo. Jedině potomci rodu Dalan byli vzdělávaní natolik, aby tabulku dokázali vytvořit. Takže je možné, že Pukhon využíval svoji služebnou, aby zaznamenala instrukce pro vás, a během toho se sblížili natolik, že držela v ruce pero jiné než to z brku," krátce se zachechtal, což samozřejmě nebylo v této chvíli příhodné a Bashia po něm hodil pouze zhrožený pohled.

„Prostě, co tím chci říct a ty už dávno z toho vyprávění víš, je, že máš stejné právo být v paláci, jako ten chudák Chalerm nebo kdokoliv jiný. Ty, Faletta, Kosum, všichni. Protože vám v žilách neproudí jen krev Pukhona, ale také i slavného krále Dalana. Tadá!" rozhodil vítězně rukama, ale nesetkal se s obdivem, jaký čekal. Přestože, i taková reakce se dala očekávat. Bashia zamrzlý, ztuhlý, ponořen hluboko v myšlenkách, jak se snažil zabránit tomu chátrajícímu paláci myšlenek před úplným zhroucením.

„Bashio... Jsi v pořádku? Poslouchal jsi mě?" začínal mít obavy Duen, protože výraz Bashii se stále neměnil.

„Jestli mi hned neodpovíš, políbím tě tak, že –"

„Poslouchal," rychle zavrtěl hlavou a setřásl ze sebe tu obrovskou tíhu, která rázem přibyla, jakmile se doznal pravdy. Strašlivé, přímo děsivé pravdy. Že Tossaci jsou vlastně odnoží královského rodu. „Ale... Určitě to není jednoznačné. Dá se to vyvrátit, třeba..." pokoušel se zachránit své vědomí, ale Duen mu rozhodně při záchraně nepomáhal.

„Možná, možná ne. Kromě všech dosavadních teorií, taky tomu odpovídá fakt, že smrt té dívky zrovna nikde nebyla zaznamenaná. Často někde bylo, že služebná umřela, odešla z paláce, a tak. Dal jsem si fakt práci, to mi věř, si každé jméno vypsat a ověřit. Ale u pár lidí, opravdu jen pár, tato jakákoliv informace chyběla. Takže."

„Jenže..."

„Možná to ten tehdejší Dalan věděl, možná to jen předvídal, možná byl pouze naštvaný na Pukhona, že mu vyhnal dceru pryč. Ale zdá se, že tato v krvi zapsaná nenávist vás hnala až doteď."

„Takže Enler Dalan..."

„To vůbec nemusí vědět. Ale straší ho to čistě z instinktu."

Bashia zamlkl. Nechtěl si to přiznat, obzvlášť s tím, jaký k paláci nesl odpor. Ale tento muž měl pravdu. Ostatně, jako vždy. Měl prokouknutý palác i všechno kolem, a opět jen dokázal, jak schopným pod svojí bláhovou maskou je. Hleděl na Duena, s obdivem, údivem, tak jako pokaždé, když se mu podařilo Bashiu jakkoliv překvapit. Je možné, že jeho život v paláci není zatracený? Že ho může nějak přežít? Slíbil, že se vrátí do Velkých hor...

„Copak, zlato, zkrásněl jsem? Co udělá po měsících jedna žiletka, že?" využil jeho pozornosti a koketně na něj mrkl. Jakýkoliv Bashiův obdiv byl ta tam.

„Vousy se mi líbily více," zamumlal jen tak, aby Duena podráždil. A to se mu povedlo.

„Co? Vážně? Ty máš raději, když se musíš ke mně prodírat skrze ten nevábný tvrdý porost, co slouží jen na zachycení jídla chudákům, aby nepromarnili opravdu ničím?"

Bashia semkl rty pevně k sobě, aby zabránil úšklebu.

„Až mě teď kůže podivně svědí. Snad mi nenaskočí nějaké fleky nebo tak. Bashio – víš, že pro tebe udělám vše, všelico. Jen mě nenuť si opět nechat narůst vousy," zoufale na něj koukal, naprosto vážný.

A v té chvíli to Bashia nevydržel. Musel se zasmát. Hlasitě, jemným hlasem, připomínající cinkot zvonků. A kdo ví, jak dlouho svůj smích držel. Celé měsíce, možná celý rok. Nikdy jindy, od jejich rozchodu v Eleorsu, nenašel pádný důvod ke smíchu. K upřímnému, lehkému smíchu.

Jak podivné. Jeho srdce sem kráčelo ztěžka, stísněné provazy a zlatými okovy. Duen tomu přitížil ještě více, když mu sdělil výsledky jeho pátrání po Pukhonově původu. A přeci teď – nic z toho nebylo relevantní. Kdo je to ten muž, který ho vždy dokázal zbavit starostí? Kdo je to ten muž, který každou obří bolest, kterou způsobil, vynahradí desetinásobkem světlých momentů?

Nebyla nakonec chyba, že se mu oddal? Že tehdy, absolutně si nejist svojí budoucností a tím, co bude, jestli se vůbec Duen změní nebo vrátí ke starým zvykům... Že mu otevřel své srdce i mysl? Že následoval ten jediný kousek sebe, který v tomto těle byl, navzdory všemu, co mu našeptávaly četné duše, a... Že Duenovi dal sám sebe? Poprvé... A navždy.

Jak jeho smích utichával, ať už ho čekalo v paláci cokoliv... Může si dovolit věřit Duenovi, naposledy?

Políbil ho. Krátce, něžně, přesto dostatečně smyslně, aby v Duenovi vyvolal pocit sladkého rozčarování. To, kterým se Duen vždy vysmíval, když hleděl na ty neznalé holčičky a jejich zamilovaná očka. A nyní... Bylo to nejkrásnější, co znal.

„Co nyní?" špitl, když držel svůj obličej stále v těsné blízkosti Duena.

„Snad Aika převlékla postel. Můžeme se tam přesunout," navrhl Duen svůdným hlasem, a jeho dlaně smyslně masírovaly Bashiův zátylek.

„Myslím tím, co s palácem? Nechci... Tam být dlouho. Ani nemůžu. Jsou věci, které musím venku vyřešit."

„No, napadají mě hned dvě možnosti. Nejprve, v obou případech, musíš počkat pět let, dokud mě nepustí z domácího vězení. A pak můžeme buď – fingovat tvoji smrt; nebo tě požádám o ruku a po sňatku budeme žít tady, což už mimo palác je, hm?"

Dostatečně chladný pohled Duenovi jasně říkal, že tudy cesta nevede.

„Začal bych tím, že bych těch pět let zkrátil. Nebo tě obvinění úplně zprostil..."

„Bashio, zlato, jsem rád, že o mě máš starost, ale to je zbytečné. A nejspíš nemožné. Ale zase neboj. Já, kdybych chtěl, tak můžu poletovat po celém Adranuchu a trávit jednu noc za druhou u madam Kaki jakoby nic. A ti strážní kolem dokola nic neznamenají."

„U madam Kaki?" nadzvedl obočí Bashia.

„Jen příklad, jen příklad," rozpačitě se smál Duen a obejmul Bashiu kolem pasu. Avšak ztuhlé svalstvo důrazně naznačovalo, že tento příklad byl velice, velice špatný.

„Zjistil jsi alespoň, kdo to byl? Kdo tě udal?"

„To jsem věděl skoro od chvíle, kdy jsem opustil Adranuch. Když to nebyl ten parchant Bunma, na Sanoha bych to už vůbec neřekl, jak velmi profesionální je, tak kdo zbývá, ha?"

„Kiet?" vyhrkl Bashia téměř okamžitě.

„Kdo jiný? Já ti říkal, že je to svině a nesmíš mu nic věřit. Bohužel jsem nevěděl, že místo na mě bude mířit na tebe. Čekal jsem, že si něco nachystá, že se nějak prozradí, nebo jsem ho chtěl možná jen nasrat tím, že jsem se měl usmívat do jeho obličeje... Nevím. Ale byl to on, jak říkám. Svině."

„Vždyť jsi mu psal dopis..." pokud si Bashia vzpomíná dobře. Jeden pro Galahara, druhý pro Kieta.

„Rozhodně jsem se v něm ale neptal na viníka. Jeho tak!" Duen si povzdechl, náhle se v něm probudil opět ten vztek, ta zlost, jelikož... Nebýt Kieta, situace by vypadala úplně jinak.

Nebo... Stejně? Ano. Stejně. Stejně by vysedávali na jeho dvorku, protože by stejně táhl král s armádou na Velké hory.

„Takže chápeš. Kiet byl moje pravá ruka. Ví o mně téměř vše. Určitě musel nashromáždit tucet důkazů, které mě měly usvědčit, zatímco mi posluhoval. A obávám se, že v rámci pátrání mohl taky narazit na historii Tossaků a dát králi echo o tom, kam jste asi z Namasilie uprchli."

Už jen z toho důvodu byl Bashia odhodlaný Duena očistit.

„Jeden důkaz, nebo tucet... Pokud je zvrátíme všechny, bude to slovo proti slovu. A neosvobodíme pouze tebe, ale celou tvoji rodinu."

„Eh?" pohlédl na Bashiu Duen poněkud překvapeně, jak ho zarazilo to přesvědčení v jeho hlase. Z toho koukal malér. Pokud si ten tvrdohlavý dědek něco vezme do hlavy...

„Jediné, co nám stačí, je najít ty lidi, co proti tobě svědčili."

„Ale –"

„A k tomu nám dopomůže spis na Ústředí, je tomu tak? Bohužel, k němu jen tak někdo přístup mít nebude a nevím, jestli Dexun náhodou není taky za mřížemi –"

„Počkej, Dexun? Dexun za mřížemi? Proč by tam měl být?" přerušil ho Duen a jeho dlaň opustila hřejivé tělo Bashii, aby se na něj mohl zřetelněji natočit.

„Protože během bitvy... Během bitvy jsme na sebe narazili. A bojovali. I když měl výrazně navrch, stále mě odmítal zabít," Bashia byl napůl ztracen v chaosu bitvy, v blonďatých vlasech vykukující zpod helmy, v cinkotu, který ho měl fatálně zranit, ale místo toho mu zachránil život. „Promiň Duene. Že jsem ti nevěřil... Ohledně Dexuna. Mohl zásadně změnit průběh bitvy tím, že by mě zabil a lidé Černých medvědů by přišli o vůdce, přesto to neudělal. Dokonce mě zachránil. A obrátil se proti vlastním lidem. Enler musel mít dostatečně velké pochyby ohledně Dexunovy loajality, že takto snížil jeho hodnost. Pokud jen jediný voják na něj ukáže a řekne, co konal, jeho osud bude zpečetěn."

Duen dlouze mlčel, světlé oči mu tikaly všemi možnými směry. Jenže ani jejich pohybem neurychlil své myšlení, jež nutně potřeboval k vyřešení zapeklitých situací, v nichž se oba nacházeli.

„Během cest však k žádnému procesu nedošlo," dále pokračoval Bashia, stejně tak ponořen do přemýšlení jako Duen. „Ale po příchodu sem si nejsem jist. Tvé předvolání bylo jediné, kterého jsem se účastnil. Zatím."

„Bylo by fajn to očouhnout. Mrknout se, jestli je ve vězení nebo ne... A jestli ne, jestli pracuje nadále pod Ústředím říšské spravedlnosti, nebo byl stažen do vojenského tábora."

„Můžu poslat do vězení některé ze zvířat... Alespoň se o to pokusit. Avšak najít spis je pro ně příliš těžké."

„Nevadí – nevadí," zarazil ho rukou Duen. Jakmile mu Bashia vlil energii na boj s tímto velice pravdivým obviněním, on sám zbortil zdi hanby, které mu bránili v jakémkoliv pokusu se očistit.

„Napíšu dopis – ale odsud ho nejspíše nepůjde odeslat. Takže tě tímto asi zaměstnám. Správce dolu Binhe je náš dlouholetý rodinný známý a byl to on, kdo nás pomohl krýt, když Thanama napadl jeho velkolepý plán. Pozveme ho sem. Potřebujeme ale nějakou velkou odměnu. Tady nic neseženu, ale... Galahar. Galahar teďka maká, vydělává těžké daly, on nám určitě nějaké dary poskytne.

Dále... Ti lidi, co doprovázeli Thanama. Střídají se, přesto to jsou vždy ti samí lidé. Musíš kontaktovat Hayika, který v tomto jede nejvíce, jestli by ti neposkytl seznam těch lidí z Thanamovy výpravy. Nevím, jestli on sám byl tehdy nebo nebyl tehdy s Thanamem, ale nejspíše ne. Galahar zase poskytne své kapsy plné dalů, abychom přeplatili Kietovy přeplatky, a donutili ty lidi změnit svědčení, nebo naopak jiné lidi svědčit proti svým kolegům. Ale pozor na to, které vybrat. Beztak nás Kiet předehnal a zvolil lidi s nejmenší špatnou historií – žádné dluhy, žádné problémy. A nám zbyde ten nedůvěryhodný odpad. Když však najdeme důkazy, že ti podplacení lidé si v posledním roce polepšili, vystavěli novou stodolu, pořídili koně anebo získali dobrý vdavek, už to bude možná stačit k znevážení jejich výpovědi a podezření z úplatků..."

„Bude to stačit? Jak přesně znělo tvé obvinění?" poslouchal Bashia, a přestože tímto plánem by se jim podařilo získat pár pák, stále měl pocit, že je nemá o co zapřít. „Mohou mít důkazy spojené i s aukcí v Dialu?"

„Doufejme, že ne. Tyto aukce jsou nelegální, kdo by uchovával jakékoliv dokumenty? Nejspíše je spálili – jako první věc, co ti hlídači udělali, když se dovnitř začala hrnout stráž. Ani Bunma proti mně nesvědčil. Naštěstí stále jsou pro něj peníze a jeho pracovní morálka svaté."

„Dobře... Tak já to tedy –"

„Ty? Ty nic, Bashio. I kdyby ses desetkrát rozpůlil, sotva něco zmůžeš. Navíc, neznáš tohle město. A momentálně bys měl sedět u Enlerovi postele a utírat mu sopel z nosu," zarazil ho včas, jenže nepočítal s tím, jak rychle Bashiovy čelisti ztvrdnou, jakmile zaznělo jméno Jeho Veličenstva.

„Chtěl jsem tím říct, že bys mu měl lézt do prdele, ale vzhledem k tomu, že tohle privilegium mám jen já, tak jsem musel přijít s jiným obrazným rčením," políbil ho do vlasů a přitiskl si ho k sobě.

„Snažím se... Snažím se překousnout ten vztek, ale je to těžké. Vím, že bych měl být pro něj ukázkovým synem, poslušným, aby neměl žádné podezření, abych já zase mohl přežít. Potřebuji se k němu dostat blíže, abych mohl přijít na to, kdo to ve stínu tahá za nitky. Kdo za útokem na Tossaky stojí."

„Ano, to je taky nevyřešená záležitost," přikývl Duen a zašpulil rty. Sotva přišli do Adranuchu na líbánky a hned jsou zahrnuti prací, jak nešťastné! „Dej si ale pozor. Enler je do tebe úplně blázen. Chápej – celý život vede syna královny Hiamon k tomu, aby po něm převzal trůn. Jmenuje ho korunním princem, protože nechce zklamat ženušku, protože mu to možná našeptávali rádci, ale... Ten kluk je jak štěně, které musíš naučit povel sedni, lehni, skákej, štěkej, zároveň ho naučit chodit bez vodítka, ale aby zase příliš neskotačil. A k tomu je to štěně ne šlechtěného vlčáka, ale nějakého ořecha z ulice. A pak narazil na tebe. Ty jsi vycvičený královský vlčák se vším všudy. Vznešená póza, krásná srst, umíš se rvát, ale zároveň i držet zpět. Jsi kompletní balíček všeho, co panovník chce ve svém dítěti. To ti nahrává, ale zároveň škodí. Toho jsi si vědom sám, že?"

„Ano," pokýval Bashia jistě hlavou. Přístup Enlera, vůbec – ten pocit, který z něj měl, když se setkali na bitevním poli... Král viděl Bashiův potenciál. Viděl, že tohle je vůdcovský materiál. Ten přeci nemůže ztratit! Je pak velice snadné vstoupit králi do obliby, ale zároveň nebezpečné, pokud tímto krokem rozzlobí jiné lidi v paláci. Především všechny, kteří podporovali prince Chalerma... A že jich je.

„Jenže, taky si dej pozor. Enler je svým způsobem jak starý milovník žen. Což je, co si budeme nalhávat. Tito lidé obdivují krásu mladých nevinných holčiček, ale zároveň za sebou mají historii schémat všelijakých potvor, co se mu do postele dostaly. Možná tím, čím je starší, tím snadněji kráse propadne, ale také se jí nedá plně ovládnout a drží si větší odstup. Využije, odhodí, využije a zase odhodí. A ty holčičky pořád věří, že se ti starci rozvedou a tak dále, a tak dále..."

Bashia prudce na Duena pohlédl, aby ho donutil dostat se k věci, jelikož se od ní vzdaloval přes celé říše.

„Takto. Ta afekce k tobě není zcela upřímná. To je taky jasné. A neznamená, že tě okamžitě jmenuje korunním princem. Naopak, nynější korunní princ Chalerm je ženatý, podporován, všichni s ním počítají. Jestli náhodou nebudeš sloužit jako takové... Rozptýlení. Konkurenci. Něco, co Chalerma nakopne, aby se začal snažit. Aby z něj byl lepší král. Jako se najednou starší ženušky začnou manželovi vtírat, aby si je více všímal, když se do domu dostane nová krev. Nebo jako já jsem učil šermu Hyreana a on to pak předával na ostatní Tossaky. Tak král nejspíš chce, aby se podle tebe Chalerm naučil přístupu, chování, získal nějakou motivaci, odhodlání. Pokud se zadaří, tak se zadaří. Když ne, Chalerm se naučí úplně něčemu jinému, a to způsobu, jak zlikvidovat nepohodlné osoby. Ale neboj, tomu se pokusíme nějak vyhnout," rychle se snažil Duen zamluvit skutečnost, která však byla Bashiovi nadmíru jasná.

„Takže, buď v oblibě, ale ne příliš. Zvládni udržet balanc co nejdéle a přijdeme na to, jak tě z paláce dostat. Přijdeme. Věř mi," opět políbil Bashiu do vlasů a jeho ruka si ho přitiskla silněji. „Nešel bych za Enlerem tě prodat paláci, kdybych nevěřil, že vypořádat se s věcmi v Adranuchu budou lehčí než vyhrát proti říšským armádám na bojišti."

„Měl by sis také rychle promluvit s Galaharem," vzpomněl si ihned Bashia. „Můžu za ním poslat Kosuma, aby mu nenápadně předal vzkaz a za tebou se zastavil. Je náš jediný článek v paláci, který bezpečně funguje. A díky němu se nám otevřou dveře k síti dalších pomocníků a důvěrných lidí."

„Ano. Tak nějak ho očekávám, ale nevím, jestli vůbec přijde. Jestli mě v tom otrhaném poznal a tak. A jestli ode mě nakonec nedal ruce pryč."

„Jeden kontakt nás ujistí," Bashia sebou zavrtěl, aby padl Duenovi na hruď a ta druhá osoba kolem něj mohla obmotat své pevné ruce.

„Máme akorát problém, že Kiet ví o mém napojení na Galahara. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl poslední rok pryč, by ho neměl podezřívat z něčeho velkého. Pokud se nezačne chovat příliš podezřele."

„Žádnou jinou možnost nemáme," hlesl Bashia a zavřel oči. Takto to měl nejradši. Cítil bušení srdce v hrudi pod ním, občasné vibrace, když ona osoba promluvila. Uklidňující nádechy, které krotily jakoukoliv nespoutanost v jeho nitru. Bezpečnost, která s Duenovou přítomností přicházela.

A taky něco trčícího, co ho po chvilce začalo tlačit do beder.

Prudce rozevřel své oči, aby vzhlédl na toho viníka, co narušuje tak krásnou chvíli.

„No hele, takhle se na mě nedívej. Když ty se o mě furt otíráš, svůdně sebou kroutíš; neříkej mi, že to nebylo tvým cílem?"

„Mým cílem?" opakoval po něm Bashia nevěřícně.

„Přesně tak, můj milovaný Bashio. Nevymlouvej se," sklonil se k jeho uchu, aby svůdný efekt byl co největší. „Ale neboj, když ty takhle..."

Duenova ruka bezostyšně zajela do Bashiova rozkroku. Připomínala hada, zrádné, plazivé zvíře, které vždy dojde tam, kam si usmyslí. Proklouzla skrze tuniky na holou pokožku Bashiova bříška, až sebou mladík cukl, jak podivný pocit to byl – hřejivé konečky prstů na jeho citlivé oblasti. A když uchytla jeho mužství, pouze neplánovaně vzdechl a z jeho těla se stal kus bezvládného rosolu. Jeho krk byl ustavičně zasypáván polibky, střídané s tichým šepotem jeho jména, až to Bashia nezvládl.

Překulil se na stranu, aby Duenovi mohl čelit předem, a obkročmo na něm sedíc se vrhl na jeho rty. Jak žhavé, uspokojující a potřebné to bylo! Tiskl si Duenův zátylek k sobě, aby mezi nimi nevznikl žádný prázdný prostor, zatímco jeho ruka napodobovala Duena před chvílí, když vylovila to, co ho tolik tlačilo do beder.

„Ba... Bash..." Duen neměl problém v tom, Bashiovi podlehnout a zažít vášnivou noc plnou rozkoše a vzrušení, to rozhodně. Kdo by se chtěl vzdát té smyslné ručky na mužství, která mu přivolávala do mysli hvězdičky? Nechtěl ho přerušit, kdyby nemusel, jenže něco muselo být vysloveno. Něco důležitého.

„Bashio... Jestli nechceš, aby z nás Aiku trefilo, obzvlášť, když ani neví, jak se dělají děti, tak bychom měli raději zalézt dovnitř, nemyslíš?"

Bashiův obličej rázem zalil stud. Bledé, pružné líce chytly ruměnec červené v neuvěřitelném mžiku, až se musel Duen nahlas zasmát. Vtiskl na ty žhavé líce kraťoučký polibek, než se postavil na nohy a zatáhl ho do pokoje. A raději zavřel dveře záklapkou. Kdyby se Aika divila, co za zvuky to slyší...