Vyhlášení svého trestu Duenovi si však panovník nechal až na Adranuch. Chtěl pozorovat, jak se bude Feishen chovat. Ten však celou cestu strávil na koni, hleděl na své okolí, a ani se svým sluhou, kterého si dotáhl z té Tossacké spodiny, nepromluvil mnoho slov. Takže po chvilce slávy, kdy si Duen dokonce zajezdil na koni, aby skupinu nezdržoval od osudového setkání otce se synem; byl opět přivázán ke koni a v pravidelných intervalech mu do obličeje šplíchl smrad koňského prdu.

Cesta do Adranuchu byla neuvěřitelně dlouhá. Kvůli královskému kočáru a pravidelným zastávkám ji nešlo urychlit, a typické jarní období s sebou přinášelo počasí střádavé jak Duenova nálada. V jedné chvíli chtěl všechny povraždit, v druhé spatřil Bashiova záda, zahalená v luxusní světlé róbě, a toužil po něm radostně zvolat. Poté si však uvědomil, že není přeci idiot a měl by mlčet. Nehodilo by se to. Jenže jak pak má na sebe upozornit, a nejlépe ještě zmanipulovat osoby kolem natolik, aby mu odvázaly ty štípající pouta? Nato se Bashiova hlava trochu naklonila, jako kdyby se chtěla ohlédnout za sebe. To Duenovi zabušilo srdce, připraven mu ten pohled láskyplně oplatit. Když se však mladý náčelník Tossaků včas zastavil, Duenovo srdce kleslo k zemi, až o něj málem zakopl. A završil to kůň, který si zase zezadu ufoukl.

Vzhledem k tomu, že tento cyklus se opakoval několikrát denně, a deštíky s rozpáleným slunkem pak každé tři čtyři dny; po spatření Adranuchských hradeb měl dojem, že zestárl o padesát let.

A ani pak se s ním nikdo nepáral. Okamžitě ho odvedli do vězení na Ústředí, a teprve tam se mu konečně podařilo navázat s Bashou oční kontakt. Krátký, okamžitý, přesto tak silný a intenzivní. Přestože z něj nadále pociťoval chlad, měl za to, že přeci jen trochu pominul, podobně jak když ustoupí zima.

Kéž by pro sebe měli více chvil!

Byl hozen do cely, nápadně připomínající tu, jíž okupoval kdysi dávno starý Bashia.

Jak se karty obrátily, sedl si na zem a zanořil ruce do slámy, jíž byla cela vystlaná, ačkoliv se nezdálo, že by tu slámu někdo za poslední roky vyměnil. Smrděla po chcáncích a výkalech, že se nakonec Duen rozhodl ji shrnout na stranu a raději si chladit zadek o kameny, než se té špíny dotýkat o něco déle.

Věděl však, že nakonec mu nezbyde jiná možnost, jestli má přežít zdejší noci. Jestli má vůbec přežít...

Asi by si měl začít zvykat na ten humus, co mu podstrkovali jednou denně, a vodu, kterou nabrali snad ve stoce na splašky.

Bashio...

Tužebné volání však znělo pouze v jeho mysli. Hlasitě, silně, přesto ani hláska nepronikla ven. Chtěl... Chtěl si s ním alespoň jednou promluvit. Omluvit se. Vysvětlit, že to opravdu musel udělat, pokud měli Tossaci a muži Černých medvědů přežít. Kdyby byl na jeho místě, určitě by udělal to samé.

Jenže... Jak se s ním může jen setkat, natož si s ním soukromě hovořit? Zde každé jejich slovo, znásobené ozvěnou, uslyší všichni vězni, včetně narážek na sladké rty a chuť se navzájem dotýkat svým mužstvím.

Prostě, ne.

Přesto, moc dlouho v tomto prostředí netrpěl. Překvapivě. Po několika dnech k němu náhle přiběhli strážní, vytáhli ho zpoza mříží a tahali za koněm až do samotného paláce.

Co tam? Že by se za něj Bashia přeci jen přimluvil?

Soudě podle jeho míry rozzlobení se to nezdálo tolik pravděpodobné. Na druhou stranu, měli přeci společnou minulost, a jejich srdce stále cítilo to spojení... Ne snad?

Přejít téměř celý pozemek paláce byl jak pochod hanby. Jeho příšerný vzhled, narůstající vousy, rozcuchané bahnem slepené vlasy... Možná ho však nikdo nepozná, možná si řeknou – co to je za opilce, který byl odsouzen k trestu smrti? Třeba. Doufal v to. Když ho málem ani Faletta nepoznala, a to nevypadal až tak tragicky, tak kdo by ho poznal nyní?

Třeba Galahar?

Procházel kolem ve své honosné, úřednické róbě. Na tunice mu přibilo několik zlatých broží, které většinou dostal člen rady za úspěchy a povýšení. Vlasy měl zvláštně zapletené, hrnoucí se z pěšinky na boky, kde se začaly zdvihat a nabírat další vlasy až dozadu. A tam, navzájem zkřížené a propletené, držely celý účes v pevném drdolu, z nějž pak visely uhlazené vlasy jako lehký závoj.

Když ho zaznamenal v dálce, odvrhl obličej na stranu a dělal, že je pouhým otrokem koupeným v Písečných horách. Jenže to by si Galahar nesměl pamatovat jeho přestrojení v táboře Adia. A tak, sice mu to trvalo takových pět šest mrknutí, nakonec přeci jen otevřel ústa v údivu, dech v hrudi se mu zastavil a beze slova sledoval toho zločince, který byl veden k vynesení konečného verdiktu.

Chytli ho? Nechají ho popravit? Co s Duenem bude?

Nemohl se za ním otočit a následovat jej, nebyl pozván na místo, kam zločinec putoval. Ale přeci jen, úplně bez moci také nebyl. Naštěstí. A tak, jakoby nic, pokračoval ve své cestě po nádvoří, přestože jeho oči jiskřily odhodláním.

V jeho špinavém, páchnoucím, kousavém a otrhaném oblečení byl tlačen po schodech paláce skrze velkou bránu do Haly předků. Znal to tu moc dobře, znal všechny zahrady, znal mnoho místností, knihovny, všechno, co za své mládí prolezl, když před Dexunem utíkal. Znal dobře i Halu předků, v níž se několikrát už ocitl.

Nikdy však takto. Až se divil, že Jeho Veličenstvo dovolilo, aby tuto honosnou místnost takto pošpinil.

Král seděl usazen na trůnu, jeho obličej nehybný a bezcitný jak malba na plátně. Vzpomínka na jeho výstup na bitevním poli se spíše zdála snem než skutečností. Mohutná královská róba z rudozlatého brokátu byla tak dlouhá, že zakrývala schůdky k trůnu jako krev stékající po kaskádách bystřiny.

Po jeho pravici byl usazen mladý korunní princ Chalerm. Bledý a pohublý jako vždy, jeho brada byla možná ostřejší než kdy jindy, což však mohlo být dáno jeho náhlým dospěním. Vždyť, kdy naposledy ho viděl? Bylo to více jak rok zpátky. Nyní už není tím chlapcem, jenž byl poprvé uveden do společnosti. Nyní byl mužem, manželem, s velkou mírou povinností.

A po králově levici, trochu více ve stínu, postávala ještě jedna osoba. Vysoká a štíhlá, hrdě vzpřímená; bradu držela rovnoběžně se zemí a její lehké a krátce střižené vlasy se pohupovaly i v lehkém průvanu celého sálu. Nenesla rudý šat jako členové královské rodiny, ale šedý, stříbrnou nití vyšívaný po celé ploše přehozu i vnější tuniky. Nebyla však jednobarevná. Nesla pomněnkové detaily ve výšivce a samotná tunika jako kdyby čerpala ze země tento pigment, který se do látky neinvazivně vpíjel.

Bashio!

Duenovy světlé oči se na něm držely až nepřirozeně dlouho. Plné tisíce slov, z toho nic nebylo vyřčeno. Vyznání míchané s prosbami, omluvy míchané s touhou. Jenže mladík byl jako socha. Sotva mrkl.

Duen se zdvořile uklonil a klesl na koleno.

„Duene..." nadechl se zhluboka král, jak se chystal k tomu namáhavému pronesení rozsudku nad hříšným mužem.

„Ty jsi byl vždy plný překvapení. Tak nesmírný talent, který neseš, a jak jsi ho zbytečně promarnil všemi možnými způsoby..."

Lepší ho promarnit než sloužit takovému králi, odfrkl si v duchu Duen a byl si jist, že Bashia musel myslet na to samé.

„To, co jsi provedl ty i tvá rodina, nemá obdoby. Vaše konspirace a klamání, to je něco neodpustitelného. Přesto... Nebýt tebe... Ani si nedovedu představit, co by se stalo s mým milovaným synem."

Milovaným? Kde se najednou objevila ta láska k někomu, koho sotva znal? Na koho úplně zapomněl?

„A proto, Duene, jen díky naší historii, že jsme rodina, že jsem tě vždy považoval za součást paláce, a že jsi i přes svoje vlastní zájmy riskoval vše, abys ochránil Feishena... Snižuji tvůj trest. Nepošlu tě zpátky do vězení. Dám ti šanci na vykoupení. Nařizuji ti domácí vězení po dobu pěti let. Spolu s tebou bude propuštěna i tvá služebná, Aika, která ti pomůže se starat o chod domácnosti."

„Děkuji vám, Vaše Veličenstvo!" Duen okamžitě sepjal ruce k sobě a hluboce se uklonil, až cítil otřesy země vlastním čelem.

„Pokud bude tento trest porušen byť jedinkrát, nebudu mít s tebou další trpělivost, Duene, a zamíříš zpět do vězení," upozornil král, natož se ohlédl na svůj levý bok a pousmál se hrdě na synka, který doteď ani necukl koutkem úst.

„Děkuji vám mnohokrát, Vaše Veličenstvo!" Duen ze sebe nadále dělal uctívače Ilaia a Delaia, jen aby si král bezpečně myslel, jak úžasný a obdivuhodný panovník je.

Po vynesení rozsudku se déle Duen nezdržoval. Byl stáhnout pryč z Haly předků, pryč od jeho milovaného Bashii, a veden na místo, kam ani nevěřil, že se jednou zase vrátí...

Avšak opravdu. Opravdu stanul před branou, na níž tolikrát klepal, tolikrát doufal, aby mu otevřel strejda a ne jeho otec nebo macecha...

A nyní tu stál opět, jako kdysi, přesto se cítil jako jiný člověk.

Nebylo divu. Změnilo se vše. Úplně vše.

Dokonce i oplocení ztratilo svoji zářivou barvu, někde se drolilo, jak zanedbané se za ten rok stalo.

Vkročil do zarostlé zahrady, tiché jako noc, pouze plné otravného hmyzu, který si nedal klid ani o půlnoci. Žádné cinkání hrnců, žádné šplouchání vody. Žádné prozpěvování, hrubý hlas Rawana volající na komorného, mladistvé chichotání jeho macechy.

Bylo zde ticho. Prázdno. Samota...

Tráva mu sahala po pás a stromy, jež měly být v plném rozkvětu, se ani neobtěžovaly vyvinout poupata.

„Jsem doma."

Hlas Duena však nevyjadřoval nadšení, ani otrávení z nutných povinností. Byl prázdný. Úplně prázdný.

Když se Jeho Veličenstvo Enler Dalan navrátil do své rodné země, do své vlasti, které necelé dvě dekády panuje, měl plné ruce práce.

Potřeboval zařídit svému nalezenému synovi komnaty, kde by mohl žít. Stejně tak vystěhovat konkubínu Miran z těch strašlivých podmínek Starého paláce a dopřát jí luxus, který si zasloužila. Vynadat své ženě a potrestat ji na dva měsíce domácího vězení – což byl vtipný trest, vzhledem k činu, jakého se dopustila. Bashia mohl jen ohrnout nos nad jejím srdceryvným pláčem a nacházenými výmluvami, proč konala tak, jak konala.

Během té chvíle z ní stihlo vypadnout všelico.

„Ano! Žárlila jsem na ni! Protože měla dítě, zatímco já jsem potratila!" Skutečně? Nefingovala náhodou svá těhotenství i potraty?

„Protože se chovala povýšeně! Myslela si, že s dítětem má nyní vyšší pozici než já!"

„Protože jsem se bála, že okouzlí Jeho Veličenstvo, že ho očaruje svými nekalými triky!"

Nikoho nezajímalo, proč co provedla, ať vymýšlela cokoliv. Trestem měla být záležitost zmetena ze stolu. Enler se podíval na svého synka stylem: „Dosáhl si své spravedlnosti!", přestože to byl pouhý průhledný akt, jak dodržet své slovo a zároveň kvůli osobě, kterou sotva znal, si neznepřátelit dlouholetou věrnou manželku.

Když se však královna Hiamon v hysterickém pláči složila na zem a chytala Bashiu za kolena se slovy omluvy, měl mladý hoch co dělat, aby udržel svůj postoj, dokonce se zatvářil poněkud lítostivě a sklonil se k ní s jemným: „Už to bylo dávno..."

Instinkty mu v té chvíli říkali jediné – plivni jí do tváře!

Ale aby přežil v paláci, musel se položit do role zatím největší, jaké se doteď zhostil.

Být synem krále.

Enler Dalan vyřešil krizi rychle. Nabídl Feishenovi komnaty, v nichž byl ubytovaný Lawan Xe při návštěvě Adranuchu, jeho matka pak přeložena do speciálního pavilonu blízko královského lékaře, s výhledem na bohaté květnaté zahrady. Ačkoliv nebyla schopná tyto krásné výhledy spatřit.

Sám panovník byl poněkud překvapen, když se dozvěděl o chorém stavu Feishenovy matky. Spolu s Feishenem konkubínu navštívili, aby jí vzdali hold a donesli bohaté dary. Tedy, Enler nesl. Bashia neměl vůbec nic.

Ještě, než vstoupili do místnosti, Enler se zastavil a obrátil na Bashiu.

„Je na tom... Hodně špatně, Feishene. Opravdu hodně špatně. Musíš být připraven... Co jsem se doslechl, její zdraví náhle zchřadlo s tvým odchodem. Podle lékařů nešlo o otravu ani jiné přičinění. Spíše to odůvodňují steskem a smutkem, díky němuž ztratila chuť žít... Možná však, s tvým návratem, se to může změnit," snažil se držet se naděje, už pro toho hocha. Devastující zpráva, že jeho matka nikdy nebude jako dříve, by se neměla předávat takto brzy.

„Snad," špitl tiše Bashia, přestože věděl, že toto zbožné přání nemůže být nikdy splněno.

Oba vešli do pokoje.

Ať se připravoval Bashia na jakýkoliv pohled, skutečnost byla mnohem horší. Mnohem drsnější a smutnější.

Doteď si pamatoval svoji matku jako živou, životem zklamanou, přesto radostnou osobu. Radostnou, že mohla vychovávat svého syna, že s ním mohla trávit svůj čas, že jí dělal radost, i přinášel strasti, přesto byl její a nikoho jiného. Byla krásná, usměvavá, milá a hodná. Elegantně se nosila napříč ruinami Starého paláce, dlouhé hodiny pak vysedávala pod stromem na zahradě a vyšívala Bashiovy nudné, jednotvárné tuniky. Vnášela do nich barvy a život, když už ten jejich se jakoby zastavil.

Pak si ji pamatoval v jednom momentu, kdy ten život z jejího obličeje vyprchal, zatímco její duše odcházela pryč.

A nyní se setkal s její schránkou, prázdnou, která neměla ve světě význam. Byla pouze připomínkou dávné minulosti, připomínkou té osoby, jejíž duši nosila. Ačkoliv věděl všechno, opakoval si to nespočetněkrát, připravoval se na to snad již od Velkých hor; i tak pohled na profil jejího obličeje a na tělo zanořené do měkkých a luxusních peřin ho dostalo. Jako obří sekyra, zasekla se do jeho hrudi a nešla vytáhnout. Vzpomínky na matku byly silné, až tak moc silné, že se nedaly přebýt všemi racionálními myšlenkami, jež si dokola opakoval den a noc.

Nic se neměnilo na tom, že to byla jeho vina, že takto sebral své matce ne život, ale rovnou duši, a zničil ji jakoby nic...

Oči se mu zalily slzami. Král si emotivního chování povšiml, ale nic neříkal. Věděl, že pro kluka, vidět takto svoji matku, musí být devastující.

Pronesl pár slov, jimiž vítal Feishena zpátky v paláci, než samotný princ požádal, jestli nemůže být s matkou chvíli o samotě.

„Ano, samozřejmě. Poté tě Wirian zavede zpátky do tvých komnat, ať si můžeš odpočinout."

„Děkuji," odvětil bezduše, sám do tohoto slova nevnášel ani špetku vděčnosti.

Nechal všechny lidi, služebnictvo i strážné odejít z pokoje, dokud v něm nebyl jen on a jeho matka.

Začal se jí přibližovat, každým krokem se však v jeho očích objevovalo více a více slz, než mu necelé dva kroky od postele stekly po tváři jak stříbrná lanka.

„Matko... Tak jsem tu zpět," začal tichým šepotem a udělal krok vpřed. Hleděl na pobledlý, propadlý obličej ženy, kterou znával. „Vrátil jsem se... Do paláce," následoval další krok vpřed. Poklekl si k posteli.

„Vím, že jsi nikdy nechtěla, abych se sem vrátil... Já také ne. A přesto... Musel jsem. Ale jsem rád. Alespoň tě mohu opět vidět," skřípl mu hlas a v ústech ucítil chuť slz. Musel si setřít oči a popotáhnout, natož uchytl zaslzenýma rukama dlaň ležící ženy a pokračoval.

„Chtěl jsem totiž... Chtěl jsem se ti omluvit. Strašně moc omluvit. Matko... Promiň," zabořil k její dlani uplakanou tvář, aby ji před nikým neukazoval.

„Moc se ti omlouvám. Za všechno. Za to, cos musela kvůli mně vytrpět, za to, jak ses pro mě obětovala... Za to, že jsem ti lhal. Že jsem tě podváděl, celé ty roky... Že bych ti ani neměl říkat matko, přesto... Přijala bys mě, i kdybys věděla, že nejsem tvůj syn?"

Políbil bezmocnou dlaň a opatrně ji položil zpět na lůžko, nepustil ji však.

„Nejsem tvůj syn... Kdybys to věděla, nemusela bys žít tímto životem. Nemusela bys trpět, nemusela bys žít v ústraní a zapomnění... A já tě takto podváděl! Promiň, matko..."

Bashia měl co dělat, aby se dal dohromady. I když ho to tělo neslyšelo, měl problém zhmotnit své pocity ve slova a dát jim volný průchod. Obzvlášť tak těžká a bolestivá. Ale bylo to třeba.

„Moc mě to mrzí... Zároveň ti chci poděkovat. Poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala. Že jsi mě vychovala, chránila... Že jsi se bez zaváhání vzdala svého života, jen abys nade mnou mohla dále dohlížet během mých let tam venku... Že jsi mi dodávala sílu a odvahu, že jsi mě hnala dál... Tvůj úsměv, tvé objetí..." v slzách se pousmál, jak si vzpomněl na to vřelé teplo, které díky ní cítil.

„Kdybych tě neviděl ve svých snech, byl bych ztracen úplně... A že jsi... Že jsi se obětovala a svůj zbytek síly využila na záchranu Duena... Přestože jsi viděla, jaký typ člověka to je... Ale také protože jsi viděla, jak moc mi na něm záleží..."

Bashia ze sebe dostával slovo po slovu, mumlal je do peřin, poté chvíli hleděl na bezvládný obličej, a poté opět otíral své slzy o matčinu dlaň, jen aby cítil její dotyk. Ten vzájemný kontakt. Kontakt matky a syna... Přestože... Přestože byl pouhým mládětem straky, podstrčený do cizího hnízda.

Styděl se. Nehorázně. Vyčítal si to. A věděl, že si to nikdy neodpustí...

Jak jeho slzy usychaly, ustávalo i smrkání a hlasitý, nepravidelný dech. Bashia však pořád odpočíval hlavou na lůžku, ruku konkubíny Miran si hladil vlasy. Tak, jako to dělávala, když byl malý.

Vzpomínal na své dětství, které se snažil zapomenout, navždy odstranit ze svého života. A spolu se vzpomínkami i smazat spojení s palácem. A nyní tu opět je. A vzpomínky se mu hrnuly do mysli jak divé.

Se zavřenýma očima odpočíval a jako kdyby je prožíval celé znovu...

Štíhlé tělíčko se protáhlo skrze otvor a rychle za sebou namotávalo provaz vytvořený z mnoha kousků látek, zapletené dohromady, vytvářející nezpřetrhnutelné lano, které by zaručeně uneslo bez problémů několik osob naráz.

Oprášil se, během lezení vzhůru se párkrát otřel o staré, částečně zvětralé zdi a několik zrníček horniny se mu zabodlo do jeho oděvu. Ještě rozpustil své vlasy, které si pohotově sepnul do drdolu, aby mu při jeho počinech nezavazely, a již byl připraven čelit následkům.

V místnosti byla tma, přesto jeho pohyby byly provedeny bez jakýkoliv obtíží. Znal to tu jako vlastní boty, každý kámen, každou puklinu, každé zrnko písku ulpívající na chladných zdech. Ještě aby ne. Byl to jeho domov. Věděl přesně, kde jsou dveře, kde okna, kudy chodí mravenci nesoucí si svoji ukradenou kořist i kde se shromažďují myši.

Přesto, nejednalo se zrovna o jeho pokoj, v němž zrovna stál. Nebyl ničí. Ale jeho orientace na severozápad ho dělala ideálním místem, odkud se spustit dolů a nebýt zaregistrován strážnými.

Své provizorní lano okamžitě schoval za trouchnivějící skříň a položil ucho ke dveřím.

Nehnul se po dlouhou dobu. Naslouchal, pozorně, skrze dřevo se snažil rozeznat kroky, náznaky konverzací; jednoduše cokoliv, co by se v tomto stavení mohlo udát. Ale ticho přetrvávalo. To bylo dobré znamení. Opatrně pootevřel dveře, tiše jako myška, a už našlapoval koridorem do svého pokoje.

Myslel si, že bude v bezpečí. Že zalehne pod deku a druhý den bude jakoby nic. Prostě, jako obvykle.

Ale to nečekal, že v jeho pokoji bude jasně žhnout svíce a že bude ozařovat ženu vysedávající u stolu.

Okamžitě vzhlédla na příchozího. Její pohled byl ostrý, mrazivý. Přestože její tvář s jemnými rysy vyzařovala spíše laskavost a otevřenost, dokázala vyvolat důvěru kohokoliv, kdo ji spatří; jakmile se setkala s příchozím, rozhodně se o žádné milosrdnosti v jejích očích nedalo mluvit. Odložila vyšívání a stoupla si, a mladíka, který se teprve nedávno začal vytahovat vzhůru, jasně převýšila.

„Matko..." semkl prvně rty mladík, očekávaje výprask. Nemýlil se.

„Feishene!" vyštěkla, ale šepotem. Nemohla si dovolit být hlučná, přesto její sykot byl hrůzostrašný dostatečně. Chlapec – Feishen – jen napůl sklopil hlavu, jak předstíral lítost. „Už zase! Kolikrát ti mám říkat –!"

„A proč bych nemohl? Proč nemůžu?" namítal, také šepotem – nechtěl jim to zhoršit.

„Copak nechápeš? Co nám to může přinést, pokud na sebe upoutáš pozornost? Pokud budeš opět chycen?" zoufala žena.

„A to máme žít takto? Zavřeni, navždy? Co to je? Nemáme nic, není nám nic dovoleno! Nikdy jsem nemohl jít ven, hrát si s ostatními! Učit se! Vždy jsem byl zavřen zde. To já nechci!"

„Pochop Feishene –"

„Ne! Já nic chápat nechci! Snažil jsem se, ale pořád nechápu! Proč mohou ti kluci tam cvičit, běhat po zahradách, číst svitky? Proč? Kdybych neměl tebe, naučil bych se to?"

Na to žena nemohla odpovědět. Jen smutně sklopila hlavu, netušila, jak svému synovi čelit. Ale cožpak nechápe její obavy? Její starosti? Že tohle je jediná možnost, jak je oba uchránit?

„Prosím. Nedělej mi to..."

„Já nic nedělám. Já jen chci... Chci prostě jít ven. Poznat to tam. Naučit se všemu, co mě jen napadne. Nechci tu být do konce svého života."

„Venku to je nebezpečné..."

„A tady není? Proč asi dáváme každé naše jídlo ochutnávat krysám? Proč, řekni mi? Proč mohu na dvůr jen s doprovodem? Proč nás ani král nenavštíví? Určitě na nás zapomně –"

Plesk!

Feishen zvedl dlaň a přiložil ji na svoji líci.

„Takto o své královském otci nemluv," promluvila chladně, avšak náhle si uvědomila, co vlastně spravila. Bylo již pozdě. Její syn na ni nenávistně hleděl, rty pevně držel semknuté, a v plamenu svíčky se mu leskly jeho šedivé oči.

„On není mým otcem... Raději bych umřel, než abych tu setrval jen o den déle," zavrčel skrze zaťaté zuby. Žena ho okamžitě objala, pevně, a veškerá zloba v jejím obličeji opadla. Nyní to byla opět milující matka, která chce pro svého potomka jen to nejlepší – v tomto případě život. Proč to jen nemůže pochopit? Jenže ať si ho tiskla na prsa jakkoliv silně, chlapcovo tělo bylo nadále zatuhlé, neopětující její náklonost.

„Odpusť, Feishene. Odpusť mi... Ale jinak to nejde... Pokud na sebe upoutáme pozornost, tak..." matka opravdu nevěděla, jak jinak vyjádřit důležitost toho držet se ve stínu. On si možná nepamatuje, ale ona jasně viděla před svýma očima, jak vtrhly do levého křídla paláce, do obytných prostor konkubín, jak sebrali ji a jejího syna a strčili je tam, daleko dozadu, do těch stále ještě stojících trosek starého paláce. Z luxusu, který ji obklopoval, se rázem stal jen nehorázný chlad, který neustupoval ani v létě, a co teprve v zimě. Tma, prázdnota, samota... Měli jen jeden druhého. Občasná slova se služebnými ji zlepšila den, ale i ty měly zakázáno se příliš vybavovat. Kdyby byly nahlášeny, kdo ví, co by jim královna provedla. Každý se snažil jen přežít, nic více nepožadoval. Ale Feishen chtěl více.

Kolikrát již utekl? Naštěstí časů, kdy byl opravdu chycen, bylo již méně, přesto... Kolikrát za ním dobíhala, aby se vrátil, aby nebyl spatřen nikým, nebo alespoň ne nikým na královnině straně?

I tak to znamenalo tresty. Ubrané příděly jídla. Méně oblečení v zimě. Vše se podepisovalo nejen na ní, ale i na jejím synovi, který obzvlášť teď potřeboval hodně jíst, aby zdravě vyrostl.

Alespoň již od posledního velkého útěku, to měl třináct let, přestal vycházet za denního světla. Asi za to mohl její velký výprask i další následky ze strany královny, které s tím byly spojeny. Obzvlášť, kdy je viděli cizí lidé vzcházející do Haly předků. A tak se jeho návštěvy zahrad začaly konat výhradně v noci.

„Vydrž. Vydrž to..." šeptala mu, ale pochybovala, že se její slova dostala do srdce toho kluka. Vždyť zvědavost byla přirozená vlastnost dětí. Aktivita a roztržitost také. Už tak byl Feishen duchovně vyspělejší, jak vnímal vše, co se kolem děje. Všechnu tu opatrnost, to hrozící nebezpečí. Přesto stále vypadal jak malý kluk.

Jak si ho tiskla, ucítila něco pevného v jeho oblečení. Zadrhla se, její objetí povolilo, a již se pohotově natahovala pro Feishenův úlovek. Mladík se nebránil.

„Co to..." vytáhla svazek hrubých listů, popsaných malým písmem, hustě naskládaných k sobě, doplněných o nákresy a ilustrace. Byla to učebnice. Pravděpodobně některých z dětí, možná jeho samotných bratrů, kteří se vyučovali na půdě paláce.

Neměla pro to slov. Jakékoliv nadávky jí zmizely z úst, jak ohromeně procházela list za listem.

„Ach, Feishene..." povzdechla si, natož kluka opět obejmula. A zdá se, že změna její nálady povolila i jeho ztuhnutí, přesto jí její gesto neoplatil.

„Vím, jak moc se chceš učit, ale... Mám o tebe strach. Kdyby přišli na to, že jim něco zmizelo... Prostě, dávej na sebe pozor. Ať tě nikdo nespatří," a vracela kořist do rukou svého syna.

„Opravdu... chceš jít ven?" pohladila ho po vlasech. Ptala se, sama však nevěděla, jak mu pomoci. Jelikož utéci ven – to bylo nemožné. Přestože tu žili jako v kleci, dostávalo se jim všeho, co potřebovali. Jídlo, oblečení, nemuseli živořit, jako mnozí lidé na ulici. Dobře si pamatuje, že předtím, než byla provdána za Jeho Výsost jako konkubína, tak vždy z okýnka vozu sledovala ta chudá, špinavá těla, která byla na pokraji smrti; žebrala o daly, žebrala o prodloužení jejich utrpení, jelikož jim pomoci již nebylo. A co by dělala ona sama? Na ulici, neumí nic, je to žena, pro kterou není práce. A na krku dospívající dítě, které by se snadno dostalo do špatné společnosti a... Nechce, aby trpěl. A jestli si má vybrat mezi trpěním zde nebo tam, mimo zdi paláce, rozhodně si volí možnost první.

Její pohled padl na světlo svíčky, na její plápolání, které místo naděje vyvolávalo naprostou beznadějnost. A vedle té svíce se leskl kámen – opracovaný s naprostou precizností, aby jeho lesk a třpyt vynikl co nejvíce; zasazený v dřevěném lůžku, vyřezaném tak, že z něj vystupovalo množství kruhů a spirál, ale i rovných čar.

Byl to velice netradiční vzor. Nikdy předtím se s ním nesetkala. Ale bylo to jedno z mála věcí, které jim zůstaly.

Ne, ještě je čas, pomyslela si a pustila myšlenky pryč z hlavy.

Kdo by si myslel, že ten čas nastane tak brzy poté...

„Špatná zpráva, má paní! Slyšela jsem od jiné služebné, že se Její Veličenstvo dozvědělo o potulkách vašeho syna!"

„Cože?" vyskočila konkubína na nohy.

„Že prý strašně zuřila, když se to dozvěděla. Asi ho musel spatřil nějaký strážný! Více nevím, má paní!"

„To... To je v pořádku. Jsem ráda, že jsi... Že jsi mi to vůbec sdělila..." uklidňovala ji žena, sama ale myšlenkami jinde. V zemi strachu a paniky, kterou nedokázala nijak potlačit.

Tohle může být jejich konec. Její Veličenstvo je nevyzpytatelné. Již jen to, co jim za ta léta stihla provést, pokaždé, když na sebe strhli jen trochu pozornosti... Kolikrát jim přišlo jídlo s jedem, kolikrát byla postavena před její osobu, aby byla ponížena, zlomena, zničena; kolikrát musela klečet v mrazu, pít čaje, které ji prakticky udělali neschopnou počít děti...

Feishen je to jediné, co měla. Její největší poklad, zlato, její hrdost i čest. Feishen byl její světlo, její celý život.

Ale jestli mu v afektu něco provede... Nesmí. To nesmí.

V mysli jí naskočil obrázek dřevěné spony, kterou Feishen střežil ve svém pokoji.

Vzpomněla si na osobu, která jí tu sponu dala. Vzpomněla si na její slova, která pronášela, zatímco si to malé dítě začalo se sponou hrát, ochutnávat ji, házet s ní bezstarostně o zem.

„Kdyby nastaly jakékoliv potíže, vždy můžeme pomoci."

Jak by taková asistentka porodní báby asi pomohla? Přestože o sobě tvrdila, že je léčitelka... Ale Feishena vyléčila. Nějaké schopnosti měla. Možná, kdyby jim syna svěřila, mohl by jí pomáhat, učit se od ní, tak, jako to sám chtěl. Toužil po vědomostech, snil o dobrodružství. To vše by mu mohla poskytnout.

„Slyšela jsem, že prý je ta žena podvodnice."

To však pravila její služebná poněkud nedůvěřivě, když v prvních letech konkubína uvažovala, jestli jim věřit či nikoliv. Ale Feishenovi pomohly na svět, proč by mu nemohly pomoci tenkrát, když ho schvátila horečka? Kdo jiný by mohl pomoci, jí, osamělé ženě v celém paláci, obzvlášť, když Její Veličenstvo zrovna porodila chlapečka?

A nyní, když se Feishen vytahoval do výšky a proměňoval v šarmantního mladíka, potřebovala pomoc více než kdykoliv.

„Pamatuješ si tu porodní bábu a tu léčitelku? Dokázala bys je najít a přivést je sem?"

„Je?" divila se služebná, která samozřejmě okamžitě věděla, o koho jde. Již tehdy to byla velice nebezpečná akce, a co teprve nyní, když to znamenalo je propašovat skrze celý pozemek paláce až do zadní části, kde se nacházely tyto ruiny?

„Je to ta poslední věc, oč tě žádám. A možná poslední věc, která by mohla zachránit... Alespoň Feishena," hlesla žena a její obličej plný dobroty byl náhle schvácen smutkem a beznadějí.

„Ale ony... Co když je to opravdu podvodnice! A jak by mohly pomoci?"

„To netuším, ale nic jiného nemám," špitla konkubína, než se plně zhroutila v slzách k zemi.

Nervózně vyčkávala, celé hodiny si nesedla, dokud se neobjevila osoba, jež uslyšela volání o pomoc. Žena vypadající mladě, přestože už nesla známky stáří; zakrytá v plášti přepadávající přes mohutné křivky – jen její obličej vykukoval zpod kapuce. Obličej, který si však konkubína moc dobře pamatovala. Vděčně kývla služce za její diskrétnost a již pobízela léčitelce místo k posezení.

„Omlouvám se, že to takto trvalo, ale –"

„Ne, ne. Stále jste přišla včas. Stále ještě máme chvíli..." konkubína Miran mávla rukou – dokud nepřišla příliš pozdě, stále mají naději.

„O co se jedná?"

„Potřebuji... Potřebuji, abyste vyvedla mého syna ven z paláce," načala konkubína tiše a vyrovnaně, přestože jí srdce bušilo jak divé. Měla štěstí, že léčitelka okamžitě nezpanikařila, že zachovala naprostý klid – ačkoliv oči strachem na moment rozšířila, toho si nešlo nevšimnout.

„Jen takto může přežít. Její Veličenstvo opět spatřilo Feishena mimo Starý palác i přes přísné domácí vězení a... Bojím se, že nyní se nebude držet zpět a něco nám udělá. Něco udělá jemu... Prosím! Prosím vás na kolenou! Pomožte nám!" čím více mluvila, tím rychlejší a chaotičtější se její řeč stávala. Její prosení se smíchávalo s nedořečenými fakty, slzy jí mlžily pohled a vzlyky narušovaly řeč.

Ale tato žena pro ni byla jedinou možností! A když padne, kdo jim pomůže?

„Udělám to," pravila tajemná žena rozhodně, čím konkubíně úplně sebrala dech.

„O – opravdu?" vzlykla, její nevěřícně pohled visel na léčitelce jako na samotném Ilaiovi.

„Ano. Avšak..." zaváhala žena, jak zvažovala všechny postupy i obtížnosti tohoto úkonu.

„Co? Co je nutné? Co je potřeba? Udělám vše! Dám vám všechno, co mám! Jen prosím, ochraňte mého Feishena..." plna zoufalství, Miran myslela každé slovo smrtelně vážně.

„Bojím se, že i když ho vyvedu pryč, bude se chtít za vámi vrátit. Bude chtít s Jeho Veličenstvem jakkoliv vyjednávat, což nakonec přivede všechny naše snahy vniveč..."

„Ano... To je pravda," hlesla konkubína, jak znala svého syna. Byl chytrý, šarmantní, ale také neskutečně tvrdohlavý. A jen co naběhne zpět do paláce, bude opět snadným cílem pro královnu Hiamon. Možná snadnějším než kdy dříve...

„Avšak... Znám způsob, jak tomu zabránit."

„Ano?" vyhrkla Miran okamžitě.

„Ano. Znám tajné umění jednoho kmene, a myslím, že je nyní velice příhodné. Je blízké božstvu Kaa a Ree a podvodníkům, ale na rozdíl od nich neškodí praktikujícímu a je zcela bezpečné."

„Podvodníci?" Miran zaváhala.

Říkali jí, že je tato žena podvodnice...

„Díky němu váš syn zapomene na vše, co se zde událo. Na celý svůj předchozí život. Získá novou identitu, díky níž se vyhne všem možným královniným hlídkám. A jak uplyne dostatečně dlouhá doba, na vše si opět vzpomene. Bude však starší a zkušenější. Bude vědět, jak se chovat a jak dojít svým cílům..."

Konkubína naslouchala slovům této ženy, a sice by jí běžně nevěřila, přeci jen – zoufalství si vybíralo svoji daň a její úsudek byl zastřený. Navíc, něco na jejích slovech bylo. Když tenkrát navštívila Feishena, když byl ještě malinký, slíbila, že tento chlapec nikdy neonemocní. A opravdu – dosud neměl ani rýmu. Jestli se jedná o to stejné umění, jako důkaz jí to stačí, ne?

„A... Co je potřeba?" hlesla, celá zlomená, že se uchyluje k něčemu... Ani neví k čemu. Ale věřila, že to zachrání jejího syna. Nebylo to dostačující?

„Nic. Jen vašeho syna a..." žena se zadrhla a prohlížela si uplakanou konkubínu. Náhle ji něco napadlo, s čím vůbec nepočítala. „Jestli chcete na svého syna dohlížet, jestli ho chcete nadále vidět vyrůstat... Tak mi věřte."

„Chci, ačkoliv. Je to možné? Jak?"

„Zavolejte svého syna," neodpověděla žena, jen se tajemně usmála a sundala si z hlavy kapuci.

Feishen samozřejmě ihned nabyl podezření, když spatřil svoji uplakanou matku ve dveřích svého pokoje. Celý v šoku, následoval ji tam, kde na něj čekala tajemná cizinka.

Chtěl se vyptávat, neměl však odvahu. Jen pohlédl do očí své matky a jeho slova se mu rozplynula na jazyku.

„Feishene, posaď se, prosím," byla to překvapivě cizinka, která velice přátelským přístupem pobídla mladého hocha, ať se uvelebí na sedačce, a jeho matka hned vedle.

„Jmenuji se Faletta. Kdysi jsem tě viděla, to jsi byl ještě jako malé dítě. Miminko. A nyní... Jak jsi vyrostl," srdečně se na něj dívala, až mu přišlo podivné, jakou afekci projevovala. Konkubína Miran mu stiskla dlaň.

„Matko... Co se děje? Co tady dělá ta žena?" šeptal, ale místo odpovědi se setkal jen se zoufalým úsměvem plným lásky, naděje i strachu. Nehorázného, obřího strachu. „Zastihla mě zase královna, nebo –"

„Ne, všechno je v pořádku," usmála se Miran o to více, přestože jí tímto gestem akorát stekla slza po tváři.

To rozhodně není! Křičel ve svém nitru Feishen.

„Vše bude v pořádku. Tato žena... Je šamanka. Provádí rituály a obřady pro naše božstvo, a tak jsem si ji zavolala, aby nás taky posvětila ve jméně Ilaie a popřála nám štěstí v životě."

„Ano, přesně tak," přitakala Faletta nenuceně.

„Ale jak –"

„Prosím, Feishene. Věř mi," přerušila syna konkubína pohotově, čímž ho nyní nadobro umlčela. Ještě jedno slovo a už by to nezvládla. Už by se nedokázala držet takto, v nějakém rozumném stavu. Nepustila by svého syna z náruče, i kdyby se jí ho snažila vytrhnout celá Namasilijská armáda.

Faletta nastavila dlaně. Dvojice mlčky na ně položila ty své, než byli vyzváni k zavření svých očí.

Feishen tento pokyn však úplně nenásledoval. Obzvlášť, když byly jeho uši vystaveny množství tichého šeptání, zaříkávání, mumlání obsahující existující slova, věty, ale i nikdy neslyšené termíny, na než nenarazil ani ve svitcích v knihovně. Neustále poočku pokukoval po té ženě, netrhl však rukou zpět, ať mu to instinkt říkal jakkoliv. Nechtěl rozzlobit svoji matku.

A ta... Najednou... Jako kdyby ji někdo omráčil. Její tělo se sesunulo do opěradla, jako kdyby z ničeho nic usnula. Usnula, a už by se neměla probudit.

„Co! Co to –" cukal se svojí rukou Feishen, ale úchop ženy byl silný, neuvěřitelně silný oproti jeho slabému tělu. A k tomu ho ta dlaň neobvykle hřála a to teplo procházelo hluboko do něj. Do jeho hrudi, paží, stehen, až do konečků jeho prstů. Vrývalo se do jeho kostí, které mu žhnuly jak uhlíky, a nakonec proudilo i do jeho hlavy. Tu měl rázem jako v jednom ohni. Přes ty nehorázné plameny nebyl schopen ničeho. Nic neviděl, nic neslyšel. Jen vnímal tu bolest, která ho ovládla. Jen cítil praskání plamenů místo zvuků zvenčí. A každý shořelý kus jeho mysli představoval jednu vzpomínku. Nejprve zmizely suché listy stromů, že zbyly pouze žhnoucí pahýly větví. Ale i ty dále světélkovaly, nechaly horko prostupovat do dřeně, a brzy se začaly lámat a nebezpečně padat k zemi. Oheň se poté šířil po kmenech, olizoval je, třel je, dokud nezačaly i ty padat na zem, až nakonec nezbylo nic. Jen suchá mýtina plná popelu. Šedá osamělá krajina. A ticho. Neuvěřitelné ticho a prázdno.

A v tom prázdnu něco krátce zahučelo.

„Jsi Antares. A toto jméno ti opět přivolá vzpomínky zpět."

A nakonec i tato slova shořela jak papír a rozfoukala se ve větru do okolí...