„Feishene!"

Jméno, které mu nepatřilo. Jméno, se kterým však byl pevně spojen patnáct let svého života. Jméno, kterým celou dobu klamal svoji nepravou matku. A nyní klame samotného krále.

Co však mohl říct? Už bylo rozhodnuto.

Jsi Feishen, říkalo mu Jeho Veličenstvo Enler Dalan.

Jsi Feishen, říkal mu Duen.

Jsi Feishen, říkala mu konkubína Miran, zatímco ho láskyplně hladila po vlasech.

Jsi Feishen, říkali mu i všichni vojáci, kteří vyděšeně poklekli, aby prokázali okamžitě respekt i omluvu za nechtěné ohrožení.

Co jiného může být?

V šoku, rozzloben a zároveň neuvěřitelně zklamán, byl pevně objat mužem zabaleným v hedvábí. Všechny krvavé cákance se okamžitě vtiskly do královské róby, přesto se v rudé barvě úspěšně ztratily. Tak, jako krev Tossaků, kterou kdysi král nechal prolít.

„Můj synu. Opravdu jsi to ty. Bez pochyby! Vypadáš jako ona... Přesně, jak říkal Duen. Ale u Ilaie, co to... Co to vyvádíš? Proč jsi se dal dohromady s těmi... Těmi Tossaky? Proč?"

Bashia pevně mnul rty k sobě a nehybným obličejem hleděl před sebe, jakoby ne ani na panovníka, ale kamsi do dáli.

„Mohl jsi zemřít! A navíc, takto bojovat proti vlastnímu otci? Feishene! Co tě to napadlo!"

„Bojuji za to, co je správné," procedil skrze zuby mladík a pokusil se trochu poupravit svoji polohu, ačkoliv jeho zraněná noha nadále zlobila.

„Jak správné? Jak? Otočit se zády vlastnímu otci? Kvůli těmto..." Enler se zhluboka nadechl. Pořád se nezbavil domněnky, že Tossaci jsou největší zlo, ať už Duen říkal cokoliv.

„Správné je bránit nevinné lidi," pokračoval dále Bashia až s ledovým klidem.

„Jak nevinné! Vždyť co všechno napáchali –"

„Co napáchali?" odvětil hbitě chladným hlasem. Chtěl to slyšet přesně. Přímo od zdroje. Od toho, kdo právě kvůli tomuto „páchání" dal příkaz všechny lidi zabít.

„Chtěli převzít moc –"

„Lež."

„Svrhnout mě z trůnu –"

„Lež."

„A i po letech chystali zvrat."

„Další lež," zakončil to Bashia, který rozhodně nešetřil muže před sebou, ať se prohlašoval otcem jakýmkoliv.

A král si to samozřejmě nenechal líbit. Jeho obličej, který už dávno díky setkání se ztraceným synem neřešil, jakým způsobem před svými poddanými působí, se celý zbarvil do fialova.

„Jaká lež! Jsou to lidé se špinavým původem! Podvody je to jediné, na co umí jen myslet! Šli po krku mému otci, a nyní jdou po krku mně! Ani bych sem nešel, kdybys tu nebyl ty! A tak se jich zastáváš?" vykřikl rozhněvaně, až od něj Bashia na krok ustoupil. Ne však vyděšením. Ne. Jeho krok vzadu představoval distancování od muže, jímž pohrdá.

„Tito lidé mě přijali i přes moji historii. Pomáhali mi a vždy mi naslouchali."

„Mstíš se za to, že ti má manželka takto ublížila? Že tě pronásledovala a chtěla zabít! Feishene, synu! Věř mi, že já jsem o ničem nevěděl. A kdyby ano... Trest by ji neminul!"

Jak může vědět král... Aha, Duen. Určitě musel vymyslet nějaký příběh, který zněl velice důvěryhodně a donutil krále věřit, že je opravdu jeho Feishenem. Ne že by však tohle byla zrovna lež.

„Nemstím se. Jak říkám. Ochraňuji nevinný lid, Vaše Veličenstvo. Znám je dobře, velice dobře. A obětoval bych pro ně vlastní život."

„To už jsi málem udělal!" běsnil král, díky čemuž se Duen trochu mohl uklidnit. Také byl celý bez sebe, že ke střetu došlo. Že ti parchanti chtěli Bashiu zabít. Že mu ublížili a zranili ho. Kéž by mohl seskočit z koně a ošetřit mu zraněné lýtko...

„A udělám to znovu," nedal se Bashia, jeho čelisti nepřirozeně zaťaté. „A teď je na vás, Vaše Veličenstvo. Budete v této nesmyslné bitvě pokračovat, a má oběť padne spolu s nimi, nebo odejdete zpátky do Namasilie?"

„Ty! Ty mě takto vydíráš!" nevěřil svým slovům král a vzteky se mu zatmělo před očima. A zároveň... Jakýsi kus hluboko pohřbený uvnitř něj měl radost. Zatím nespecifickou, nepřiznanou radost...

„Ne, Vaše Veličenstvo. Jen předkládám fakta."

„Feishene, ty! Ach. Mohu za to já... Že jsem pro tebe nebyl otcem, jak se patří. Tou figurou, ke které si mohl vzhlížet. Že jsi musel dospívat mimo palác... Ano. Ale ještě není pozdě to napravit! Vrať se se mnou do paláce. Všechny křivdy pro jednou vyřešíme," ukončil hádku návrhem, na nějž automaticky očekával kladnou odpověď. „Ne" se nepřijímalo.

Bashia suše polkl. Jeho rty se začaly chvět, ačkoliv žádné běžné oko si toho nevšimlo.

„Nenechám tu Tossaky samotné," odvětil nakonec.

„Co ti na nich záleží!"

„Nenechám je tu, aby zemřeli v rukou vašich vojsk."

„I kdyby oni byli neviní, co teprve kmeny Černých medvědů? Jakou spoušť za sebou nechávali při vpádech do Xetingu? Jaké potíže s nimi Lawan Xe musí zažívat?" rozmáchl se nevěřícně Enler. Jeho syn patří do Adranuchu, a místo toho tu mluví za ty lidi, co mu v jednom kuse znemožňovali se pořádně vyspat?

„Muži Černých medvědů za poslední desetiletí ani jednou neopustili Velké hory. O jaké spoušti se tedy hovoří?" vyptával se Bashia téměř bez mrknutí.

„To jsou lži, které ti navykládali!"

„Anebo lži, které někdo navykládal vám a králi Lawanovi," odvětil Bashia, který si nedovolil obviňovat Lawana přímo. Dosud si navíc myslel, že Lawanovi jde o nerostné bohatství, a možná slíbil Enlerovi i nějakou odměnu. Jestli jsou ale důvodem bitvy další roztržky, které však nikdy neproběhly... Odkud se tyto lži šíří?

„Nemůžeš tu s nimi nadále zůstat!"

„Neodejdu, dokud nebudu mít jistotu, že na území Velkých hor nevkročí žádná cizí noha," Bashiova tvrdohlavost podkopávala Enlerovu autoritu. Byl král, samozřejmě. Mohl mávnout rukou a nechat vojáky pokračovat v bitvě. Mohl zlikvidovat celé Velké hory lusknutím prstů.

Jenže, jakou cenu by musel zaplatit? Jeho syn si opravdu stál za svým. Nyní, když byli všichni svědky této pravdy, co dál? Vojáci se budou zdráhat vztáhnout na prince meč. A kdo to udělá, může čelit trestu smrti ze strany Namasilijského Ústředí. I kdyby se zase princi vyhýbali, on se držet zpět určitě nebude. Někdo v sebeobraně přeci jen s Feishenem meč zkříží. A v poslední řadě, odhodlání Feishena umřít bylo tak silné, že by možná princ nezemřel rukou vojáka, ale svojí vlastní. Na protest by si podřízl hrdlo, a jak pak tohle gesto brát? Pokračovat v bitvě, nebo uctít památku prince a splnit jeho poslední přání?

Všechny tyto možné varianty nahrávali princi do karet, přestože obyvatelé Velkých hor měli nakročeno k fatální prohře.

Jak snadno se Enler dostal do úzkých? Až tomu nemohl uvěřit.

A přestože nejjednodušší útěk z této situace by zahrnoval odvržení syna, což by vzhledem k tomu, že se vůbec neznali, nemuselo být těžké... Jeden pohled do těch šedivých, rozhodných očí nepřipouštěl tuto možnost vůbec v úvahu.

A tak se zhluboka nadechl, aby ze sebe setřásl všechny své nepřirozené barvy, a natáhl k synovi ruku.

„Feishene... Pojď. Pojď se mnou do Adranuchu. Stáhnu svá vojska a už na Tossaky nebudu útočit. Pojď..." vybízel klidně, těšivě, s nadějí v hlase. Jako kdyby se pokoušel přemluvit dítě, ať vyleze ze své skrýše, že dostane lízátko. A to dítě po chvilce, s vidinou něčeho dobrého, vykoukne ven a vše bude zase jako dříve.

Ale Feishen již dávno nebyl dítě. Dětství mu bylo ukradeno. Králem a jeho ženou.

„Vaše vojsko... Ale co vojsko krále Lawana? Jakou záruku mám od něj? Jakou záruku mám od vás obou, že jakmile přikývnu na nabídku, nerozmyslíte si to a nebudete v útoku pokračovat?"

„Královské slovo ti nestačí?" Enler Dalan začal opět pěnit.

Bashia se zhluboka nadechl. Zjistil, že mu to začíná dělat problém, jak ho něco bolelo v oblasti žeber.

„Jestli chce, abych se vrátil do Adranuchu... Udělám to pouze, když uvidím dekret Lawana Xe o tom, že se území Velkých hor nedotkne ani on, ani následující generace jeho rodu. Když se kompletně stáhnou vojska jeho i vaše. Když budu mít jasný a vámi oběma podepsaný a zapečetěný záznam o této dohodě, ve dvojí kopii. A po táboru nezbydou ani stopy."

Duen v dálce se ušklíbl. Tohle je jeho Bashia!

„Ale! To bych musel já, samotný král, se zase vrátit do Rawanu a zpět!"

„To jsou mé podmínky a od nich neustoupím."

Král funěl zlostí, to ano. Přesto si nemohl pomoci a toho mladíka před sebou obdivovat. Jak si může v této situaci klást podmínky? Jak si za nimi může takto tvrdě stát?

Ohromen charakterem té osoby, nakonec po dlouhé chvíli rozvahy přikývl.

„Dobrá, dobrá. Jen už pojď, jsi celý od krve!" opět k němu natahoval ruku, a také se opět stisku nedočkal.

„Neopustím Velké hory, dokud neuvidím ten dekret. Navíc..." se zármutkem na tváři se porozhlédl kolem sebe, „musíme se postarat o mrtvé."

Jelikož těl kryjících krví prolitou zemi rozhodně nebylo málo.

„Starat se o mrtvé? Jejich mrtvé? Feishene –" slova se mu zasekla v krku, když po něm mladík vrhl chladný pohled.

„Dobrá," nakonec odvětil hlubokým hlasem a popohnal koně pryč. Krátkým pokývnutím hlavy pobídl své sluhy, aby začali okamžitě pořvávat „ústup!". Během necelé hodiny po říšských vojscích nezbylo nic. Kromě mrtvol a zbraní doprovázejících jejich duše na cestě do posmrtného života.

Duen, který ledva svázanýma rukama řídil koně, naposledy po Bashiovi pohlédl. Jejich pohledy se opět setkaly, a ten chlad v nich ani na chvíli nepominul.

Musel jsem to udělat, Bashio... Snažil se mu říci Duen, ale marně. Jeho kůň následoval ostatní zpět do tábora.

Získané dny navíc se Bashiovi i ostatním nesmírně hodily. Alespoň se mohli postarat o mrtvé, jejich počet se však s dalšími dny navyšoval, jak i někteří přežívající nezvládli unést svá zranění. Mohl provést rituály pro Tossaky a opustit toto prokleté místo, stáhnout se k průsmyku Druhých strážců. A mohl se začít smiřovat s osudem, kterému se vždy snažil vyhnout...

Faletta a další dva Haladané je již čekali. Zprávy k nim doputovaly rychleji než zranění lidé.

„Antaresi!" rozběhla se a mladého náčelníka objímala pevněji než kdy jindy. Úplně zapomněla, že mu tímto může tlačit na všechny čerstvě obdržené šrámy, které se sotva zacelily po opětovném protržení při pomáhání ostatním.

Kosum, který byl neméně zraněný, se pak marně snažil tuto ženu od svého synovce odtrhnout.

„Slyšela jsem... Kosum psal... Opravdu... Opravdu se vrátíš do Adranuchu?"

„Musím," odpověděl prostě, přičemž Faletta trhla svým tělem a Bashiu si nastavila přímo před sebe.

„Zpět k tomu zločinci, co za všechno může? Jak jen! Jak jen tě to napadlo?!"

„Může za to Duen," pravil poklidně z boku Dilvar. „A měla bys mu děkovat. Jinak bys tady Antarese ani nikoho z nás v životě neviděla."

„Duen?" divila se Faletta. Zpráva, jíž žena obdržela, byla velice stručná. Mluvila pouze o dohodě mezi králem a znovuobjeveným synem. Že podrobnosti prozradí až osobně.

„Ano. Zdá se, že jako jeden z mála věděl o tajemné historii toho vašeho náčelníka a hezky ji využil k naší obraně. Efektivněji než jakýkoliv boj," pokračoval s posměchem, jelikož dosud na toho měšťana všichni jen nadávali. Odvrhovali ho. A nyní by mu měli líbat nohy, že s tímto nápadem přišel a úspěšně jej uskutečnil. Ať už se Antares zdál jakkoliv z této skutečnosti nadšený, pravým zachráncem tu byl Duen.

„On..."

„Neodešel, protože se bál. Ale utíkal za králem říct mu o původu tady Antarese. Nebo bych měl spíše říct, Feishena?"

Bashia mlčel. Dilvar si ho dobíral, ale nezdál se naštvaný. Ani po bitvě, ani nyní. Bashia měl pocit – ne, byl si jist, že pravdu znal. Že ji zaslechl tehdy v noci, když mířili ověřit zprávy medvěda.

„Bylo to však tak tak. Už jsme ztráceli naše výhody. Přišli by o něco později, ztráty by byly trojnásobné. Možná i více."

„Takže... Co teď? Kdy tam máš jít? A co my? Co bude s námi?"

Nyní se už nemohl odpovědím vyhýbat. Hluboce si povzdychl, mnul rty o sebe a natahoval chvíli co nejdéle.

„Až mi přijdou podepsané prohlášení obou panovníků, jedno nechám zde a jedno vezmu s sebou. A vy... Pokračujte v tom, co jsme načali. Stavte osadu, žijte své životy. Tak, jak to mělo být."

„Ne! Nemůžu tě tam nechat jít samotného, to nejde. Palác je strašlivý, nemůžeš tam přijít po takové době, nikoho neznat, bez pomoci... Jdu s tebou."

„Ne, teto. Už jsem to vyvracel i Kosumovi. Vás je potřeba zde. Na vás to tu závisí."

„Ale to abychom si teda pospíšili s rituálem, ne?" přidala se k rozhovoru Karina, tisknouc si stále prosakující ránu na paži, která ji nepřestávala zlobit. Její obličej postrádal barvu. Bashia plánoval jí co nejrychleji půjčit svoji hojící mast, aby se rána alespoň zacelila.

„To nemůžeme. Ne u mě. Kdyby se rituál provedl..." okamžitě oponoval mladý hoch, který si sám nebyl jist, jak by to dopadlo. Měl však pravdu. Faletta pochopila jeho starosti a okamžitě se vrhla do jejích vysvětlování.

„Nevypadal by jako syn té konkubíny. Tento vzhled udržují Tossacké duše, aby se při Antaresově dospívání vyhnul jakýmkoliv podezřením, že není králův syn. Aby nikdo nemohl říci, že nebyl zplozen konkubínou Miran, ale že byl podstrčen... Mnou..." V ten jeden chaotický večer, který změnil všechno... „Ostatně, to vám Antares už musel říci, že?"

„Ano," přitakala Karina. Samozřejmě, že vše musel osvětlit, jakmile nadešla vhodná chvíle. Nikdo totiž nechápal, proč se ke králi tak měl. A proč se najednou celé vojsko stáhlo zpět.

Kdyby jí to řekl, někdy, jen tak – ani by tomu nevěřila. Ale poté, co byla svědkem té interakce mezi panovníkem a mladým náčelníkem Tossaků, nemohla nevěřit.

„Jenže... Opravdu tě tam nemůžu pustit, Antaresi. Co když ti královna zase ublíží? Co když tě tam někdo otráví?" Falettě se do očí hrnuly slzy. Definitivní vítězství a mír, který měli na dosah, nesl až příliš velkou cenu. Má opět ztratit synovce, nechat ho čelit nebezpečí samotného? Jak se pak může po smrti podívat své sestře do očí?

„Zvládnu to tam. A sám tam nebudu. Bude tam se mnou i Duen, a on se v tomto světě vyzná. Navíc... Alespoň navštívím konkubínu Miran. A v neposlední řadě, neplánuji se v paláci zdržet dlouho."

„Jak... Jak to myslíš?"

„Že se do Velkých hor určitě jednou vrátím," pousmál se Bashia, který vyslovil pouze zbožné přání, které si chtěl splnit a doufal, že se mu to zadaří. Ne. Musí udělat všechno pro to, aby se mu to zadařilo.

Všechno.

Celý následující týden byl symbolikou truchlení, které zasáhlo celé Velké hory. Brzo byl sepsán seznam zesnulých a rozeslán do všech měst i přilehlých osad, aby si příbuzní mohli zkontrolovat, kdo přežil, kdo se teprve zotavuje, nebo kdo při bitvě statečně padl.

Ačkoliv by se přeživší mohli vrátit do svých měst, jelikož jedna velice důležitá osoba zatím neobdržela sepsaný dekret, nemohli polevit na ostražitosti. Co když to nevyjde? Co když si to král Enler rozmyslí? Co když nebude chtít král Lawan přistoupit na tyto podmínky?

Strach je stále budil uprostřed nocí. Strach a strašlivé vzpomínky na jejich umírající přátele.

Bashia s nimi však dlouho truchlit nemohl. Silueta roztažených křídel se snášela z nebes, a s ní i zpráva, na kterou mladý náčelník čekal, avšak nejraději by se nedočkal.

Ke hranici území míří konvoj koní.

Nyní se už nemohl z ničeho vymlouvat. Bylo na čase odejít.

Alespoň tento depresivní pochod nebyl tichý a osamělý. Společnost mu dělal nejen Kosum s Falettou, ale rovnou všichni Haladanové, kteří zajistili, že o zábavu bylo postaráno. Karinino a Zonphonovo popichování, Dilvarův hluboký hlas, který je srovnal, nebo debatu ještě více rozvířil notnou poznámkou. Tafana si udržovala úroveň, zřejmě to měla od svého otce, a zbytečně by do debaty nezasahovala, i kdyby měl jeden tomu druhému podříznout krk.

„Vím, co jsi říkal, Antaresi, ale i tak s tebou půjdu," přichomýtl se Kosum k náčelníkovi a vzkázal mu pln sebevědomí.

Bashia si mohl jen otráveně povzdechnout. Tuhle píseň slyšel již tisíckrát.

„Něco jsem řekl, Kosume. Nenuť mě se opakovat."

„Ano, řekl. Že ti mám být oporou a že společně zvládneme vše. Nebo jsi zapomněl?"

Nezapomněl... Jen se situace poněkud změnila.

„Nevíš, jak to tam chodí. Může to být nebezpečnější než nějaký pochod do Velkých hor."

„Antaresi. Nech ho jít," přimlouvala se Faletta, která by nejraději poslala s Antaresem všech dva tisíce Tossaků, které vyprovodil z Holých kopců do bezpečí.

„Vždyť... A co by na to řekla Alaska, ha?"

„Alaska?" divil se muž na koni, zatímco Faletta se jen culila. Takový tah od Antarese nečekala.

„Ano. Chceš ji nechat ve Velkých horách samotnou?"

„Vždyť není sama, proč by měla být sama... Ah –" náhle mu došlo, na co ten mladý hoch naráží. Až vytřeštil oči, jak nechápal jeho myšlenkový pochod. „Ne! Tak to není, vůbec. Ona – Ona je mladá dívka, stále ještě dítě. Rozhodně – rozhodně ji neberu takto, to vůbec."

„Ale ona tebe ne," přidala se Faletta a sugestivně na Kosuma mrkala.

„Ještě ty se přidej!" vyčítal zastupující náčelnici vousatý muž.

„Cožpak neříkám pravdu? Hm? Antaresi?"

„Alaska za mnou sice pořád chodí, ale je jednoduše zvědavá. Objevuje svět. Beru ji jako mladší sestru, nic víc! Vždyť říkám, koukejte na ni, ta má na chlapce ještě čas!" obhajoval se Kosum, který toho již měl dost. „Nedrží mě tu nic. Antaresi. Beze mě neodejdeš."

Poslední slova byla položena obzvlášť s velkým důrazem. Bylo jasné, že z toho se již Bashia nevykroutí.

Na hranici museli strávit ještě noc, než se v dáli objevilo uskupení koní, o kterých mu říkal vzdušný posel. A jaká to pocta byla, že v čele hloučku vedl svého bělavého oře s pozlaceným sedlem samotný panovník Namasilie, Enler Dalan. Nejspíš chtěl udělat na syna dojem, že si pro něj jde osobně.

Na hory zrovna svítilo slunce. Všechny odstíny šedé zmizely a proměnily se ve zlatavý nátěr. Jen několik mraků lenivě odpočívalo na nebesích a plulo si sem a tam. Nezajímalo je nic. A už vůbec ne drama, které se odehrávalo pod nimi.

Bashia se zdráhal. Jeho tělo jakoby zatuhlo, do úst se mu hnala žaludeční šťáva.

Nechtěl... Jestli v životě něco nechtěl, tak to vrátit se do toho vězení jménem palác. A nyní musí. Nemůže utéct.

Čím blíže se skupina mužů nacházela, tím jasnější byl Enlerův triumfální úsměv. Jak se jen může radovat? Právě chce zničit život jednoho muže!

Nakonec přeci zastavil pár metrů opodál a se svojí stráží seskočil z koně. Duen s nimi tentokrát nebyl.

„Feishene," s radostí pozdravil svého nejstaršího syna. Na rozdíl od osudného dne bitvy, již nebyl vymáchaný v krvi, jeho obličej nebyl zacákán rudou tekutinou, ani umazán od hlíny. Jeho oblečení, leč tvořené obyčejnou lněnou tunikou, bylo celistvé. Žádná díra, žádná krvácející řezná rána. Jemné vlasy měl sepnuté v drobný cop, přesto z něj uniklo hned několik zlobivých vlasů ofiny. Mohl si tak prohlédnout jeho obličej znovu, lépe, podrobněji. A bušení jeho srdce až zrychlilo, jak podobný své matce byl.

„Vaše Veličenstvo," přednastavil ruce a zdvořile se uklonil, přesně tak, jak ho to učila zamlada jeho matka. Tento způsob přivítání se králi pozdával. Etiketu zvládal perfektně.

„Chtěl jsi příměří mezi lidmi Velkých hor, Xetingem a Namasilií, že?"

Bashia pouze pokývl hlavou, oči upřené na panovníka. Ten tedy mávl na společníky, aby v poníženém gestu předali Bashiovi, oč si žádal.

Bashia nic neříkal. Rovnou rozmotal dokument a pročítal si pečlivě jeho znění.

Text svitku deklaroval ukončení bojů mezi kmeny Černých medvědů včetně Tossaků a Xetingem s Namasilií. Složitými větami ustanovoval, že jakékoliv porušení příměří z obou stran bude považováno za narušení míru a podnětu k boji. Zároveň však, a to si Bashia ani nepředstavoval a s radostí schvaloval, bránil jakémukoliv způsobu šikany a převahy ze strany říší. Pokud dohodu poruší Xeting, bude potrestán nejen lidmi Černých medvědů, ale také armádou Namasilie. Stejně jako to platilo u Namasilie a Velkých hor. Bashia se ale obával, aby se neopakoval nynější okamžik, kdy se dvě říše spojili v boji proti Velkým horám. To bylo následně ošetřeno nařízením důsledných vyšetřování, která by tyto útoky měla předem prošetřit, provedené nezávislými týmy z obou zemí. Jak moc však budou tyto týmy nezávislé? Nemohl si být předem jist.

Konec listu pak zdobila dvojice popisů, jenž poukazovaly na naprosto odlišné rukopisy panovníků. Zatímco Lawanův podpis byl úhledný, ukázkový vzor zkrášleného písma; Enlerův přejímal osobitý styl panovníka, jímž spojoval jednotlivé znaky a příliš protahoval některé linie.

Bashia podal jeden svitek Falettě, další Haladanům. Bylo zapotřebí, aby s podmínkami souhlasili všichni.

A přestože nebyli v politice zdatní, nějaký obrázek o dohodě si udělali. A trápil je ten samý bod.

„Nezávislé vyšetřování? Co to je za kravinu?" Dilvar se nedržel zpět a ironicky si odfrkl.

„To znamená, že se dvě skupinky nezávisle dohodnou, že se proti nám zase spiknou," dovolil si to dovysvětlit Zonphon a hodil nasupeně hlavou pryč. Přišlo mu to jako urážka jejich lidu, takto si nechávat zadní vrátka v mírové dohodě!

„S tím souhlasit rozhodně nemůžeme," Karina i Tafana upřely zrak na krále, jenž byl z jejich reakcí v rozpacích. Své emoce však dobře ovládal a nadále vrhal na ty barbary diplomatický úsměv.

„Chci vyškrtnout tuto část a připsat, že jednotlivá narušení se budou posuzovat individuálně, a záminkou k boji bude sloužit pouze hromadné vniknutí na cizí území se skupinou větší než pět tisíc lidí," převzal svitek zpět a ukázal na problematické části. „S tímto zněním to vyplývá takto, že je zakázáno i obyčejné obchodování mezi těmito zeměmi."

Král se v duchu ušklíbl. Přesto beze slova opět mávl na služebníka, který ihned vybral psací desku, brk a inkoust, a předklonil se, aby mohl nastavit svá záda pro účel zmíněných oprav.

Každá změna pak byla individuálně podepsána, že byla schválena panovníkem, a svitek opět zamířil k lidem ve vyšívaných halenkách. Ještě společně udělali další drobné změny, než byli všichni zcela spokojeni a mohli dokumenty podepsat.

Doplněn o jednotlivá jména Haladanů, nechal jeden svitek ve Velkých horách, zatímco druhý strčil do vaku svého koně.

„Všechno tedy v pořádku? Můžeme vyrazit!" s radostí zvolal panovník a vrátil se ke svému vznešenému oři.

Zato Bashia takové nadšení nevyjadřoval. S očima, které stěží potlačovaly slzy, se obrátil na svoji tetu a beze slova ji vroucně objal.

„Dávej na Tossaky pozor. A kdyby se cokoliv stalo, poslové ti pomohou rychle zaslat zprávu," šeptal organizační věci, aby se vyhnul čemukoliv jinému zavánějícímu příliš emocemi. To by se pak vůbec neudržel.

„Neboj. Až se vrátíš, osada bude celá stát!" tiskla k sobě silná žena chlapce, kterému kdysi pomohla na svět. Kterého jako miminko chovala, ochraňovala ho po celý život, přestože ne příliš vhodným způsobem, a který již dospěl. Stal se z něj dospělý muž, silný a zodpovědný. Muž, jenž jí splnil sen, který měla po celá desetiletí. Zachránit Tossaky, aby byli konečně v bezpečí.

Na řadu přišli Haladanové. Bashia se zdvořile ukláněl každému z nich, přestože u Kariny sotva sepnul ruce k sobě, byl náhle zavalen její vysokou postavou, jak ho strhla do náruče.

„Jsme přeci rodina. Tohle není třeba," smála se, její široké oči zářily radostí větší než kdy jindy.

„Děkuji za vše," pravil Bashia, jenž jí gesto oplácel.

„To my děkujeme. A nikdy ti nepřestaneme být vděční," přitiskla ho k sobě ještě pevněji, než mu dovolila dýchat a popohnala ho k Dilvarovi.

„Tak jo, dávej na sebe pozor, hochu," poplácal Bashiu po ramenu a ten se jen zpětně usmíval a letmo pokývl hlavou.

„Ty také. A kdykoliv půjdeš kolem, stav se v naší osadě. Vždy tam budeš vítán na pálenku nebo čaj, o to se Faletta postará."

„Věřím, že ano. A snad tu svou vyhlášenou budete už vyrábět, až se vrátíš. Musíme ji společně ochutnat," ušklíbl se a jeho vous se slastně zavlnil, jak se již připravoval na nové chutě.

„Nějakou určitě donesu i z cest," slíbil Bashia, který by nejradši posunul čas na ten moment, až opět bude moci vstoupit sem svobodnou nohou, mezi špičaté skály, pocítit ostrý horský vzduch šimrající v nose a vůni borovic. Až bude moci brázdit cesty ukryté v jejich stínu a poznávat nové. Až se ponoří do ticha hučící bystřiny a zpívajícího větru.

Jen zrovna nemohl říct, kdy přesně tento okamžik nastane.

Rozloučil se s Haladany, přesto se stále ještě nevyhoupl na koně. Prohlížel si hory pohlazené hřejivým sluncem i borovice truchlící nad padlými. Množství kamenů sypoucí se z vrcholu a siluety horských koz, které vratký terén raz dva překonávaly. Bystřinou vymyté prohlubiny, i jen černé cestičky po sezónních potůčcích. Vtiskával do své paměti tento obraz, jak dlouho jen mohl.

Bude mu to chybět...

Nakonec však musel hory opustit, musel opustit prostředí, za nějž tak krutě bojoval.

Vyšvihl se na koně a následoval krále. Neodbytný Kosum se coural v jeho pozadí, pořád vykolejený z té absurdní myšlenky jeho příbuzných – že ta malá Alaska v něm vidí svého budoucího muže.

Nejprve jeli do Rawanu. Přestože se král občas snažil nadhodit téma konverzace, Bashia byl příliš zdvořilý, až se mnohdy nedalo na jeho neurčitá slova navázat a nastalo mrtvé ticho. A toto ticho je provázelo do vily panovníka Xetingu, kde strávili pouhou noc. I za tu noc, respektive večer, se stihlo udělat velké množství věcí. Bashiovi se dostalo prvotřídní péče, když byl vykoupán v květové vodě, byly mu poskytnuty nové, luxusní kusy oděvu, v nichž si připadal jak v bavlnce, a jeho večeře byla monumentálnější, než co si kdy pamatoval.

Nemohl si ji však zcela vychutnat. Byl pozván k Enlerovi, kde předvedl své již tak dost elegantní držení těla, nyní však znásobené lehkými látkami, jež se táhly za jeho pohyby jako kouř.

„Jak jsi spokojený se služebnictvem?" optal se král, zatímco si vychutnával čaje Xetingské výroby.

„Vše je bezchybné. Děkuji za optání," uklonil se pozvolna Bashia, až připomínal šátek hedvábí ve větru. V žaludku ho však nepříjemně tlačil obří kámen, který navíc nestál na jednom místě, ale posouval se vzhůru a narážel do jeho srdce.

„Král Lawan si dává záležet na pohostinství cenných hostů. Přesto nic není nikdy dokonalé. Každá krásná věc má svoji ošklivou stránku, na níž se lidé nedívají. Tak proto se raději ptám."

„U Lawana Xe je tu ošklivou stránku těžké najít," pousmál se mladý hoch. Král jen pokýval hlavou a oba se vrhli do jídla. Občas se snažil panovník vyplnit chvíle různými otázkami, nikdy však nezabloudil do žádného vážného tématu, které by se dalo očekávat. Bashia si byl jistý, že po celé té scéně, celé skutečnosti, že králův syn vedl nepřátelské vojsko, vyvstalo nespočet otázek, co se ve skutečnosti stalo. Proč tomu tak je. Proč královna Hiamon takto utlačovala Feishena s konkubínou Miran, proč se k němu dostávalo množství důvěryhodných zpráv o pašování zbraní Tossaků, proč byl i Lawan Xe obelháván falešnými zprávami...

Ačkoliv Duen mnohé králi naznačoval, nebyl zrovna osobou, které by se v daném momentu dalo věřit. A Feishena nechtěl takto brzo tím vším zatěžovat. Chtěl počkat do paláce, chtěl si s ním promluvit v klidu, chtěl si vše ujasnit tam.

Byl si moc dobře vědom, že stejně, jako v Adranuchském paláci, i zde mají zdi uši i ruce, kterými konat.

A nebyl slepý ani hloupý, aby si nedal jedna a jedna dohromady.

Vyslal přeci příkaz, který měl zrušit pokyn k zahájení bitvy. Hnal se k Velkým horám z čisté netrpělivosti a zvědavosti. A přesto, pokud by byl pomalejší, pokud by nebyl natolik zvědavý, jeho syn by byl již mrtev.

Kdo tedy zabránil v odeslání jeho dopisu?

Je to někdo z jeho lidí, nebo z vily Xetingského panovníka?

Jeho přemýšlení ho však navedlo k něčemu, co by rád pořešil již teď.

„A co navrhuješ, jak mám naložit s Duenem?"

Bashia usrkl čaje. Měl opravdu zvláštní, jemnou chuť, a přesto velice intenzivní aroma. Jako kdyby jeho vůně patřila úplně jinému nápoji.

„Pomohl ti, když jsi byl pronásledován služebníky mé ženy... Jenže spáchal nehorázný čin. Možná to nevíš, Feishene, ale on, ne, celá rodina je... Ach. Vždy jsem v nich měl důvěru, obzvlášť Duen byl tak chytré a nadějné dítě, jenže svůj intelekt bohužel využíval jinými způsoby. Zrovna těmi ošklivými."

„Mé požadavky byly splněny. Tudíž nemohu žádat nic více, Vaše Veličenstvo," klidně odvětil, čímž nechal Duenův osud v Enlerových rukou.

„Ale určitě bys ho nechtěl vidět v pracovním táboře, co?"

Bashia mlčel, nechtěl Duenovi ublížit jakoukoliv skutečnou afekcí, kterou by mohl vyjádřit. Proto ani nevzhlížel, ani neprokazoval smutek nebo naději ve svých očích, a udržoval tvář stále chladnou. Preventivně.

„S ním je to opravdu složité. Rád bych ho pustil na svobodu, ale nemohu. Co by to bylo?"

„Je jeho čin opravdu tak závažný?"

„Ano! Snažil se ukrást královský opál! Klamal Jeho Veličenstvo!"

„Jestli je tomu tak, a bylo provedeno řádné vyšetřování... Tak musí přijmout svůj trest," hlesl naoko Bashia, jako kdyby mu to bylo líto, ale přesto upřednostňoval spravedlivost před známostmi.

„Důkazy a svědectví proti němu hovoří jasně. Sám jsem se účastnil procesu," král vrtěl hlavou, jak doteď nechápal pohnutky, které tu rodinu vedly k veřejné potupě. Jako kdyby nepřemýšleli.

„Hm," nevyjádřil se Bashia a vdechoval příjemnou vůni horkého nápoje.

„Zavření na nějakou dobu do vězení mu neuškodí. Zkrátí se mu trest a zanedlouho bude opět propuštěn."

„Vaše Veličenstvo je moudré," uklonil hlavou, než po odmlce navázal, „bude možné... Ho občas navštívit?"

„Ach, můj synku... Přeci tě to trápí, že? Musel ti pomoci hodně. A vlastně, díky němu jsme se mohli opět setkat! Neměl bych být tak tvrdý. Myslíš, že jsem tvrdý?"

„To bych si nedovolil," okamžitě zamítl Bashia.

„A co třeba... Domácí vězení? Můžete se setkávat, ale on nebude moci opustit pozemek jejich domu? To mi zní jako skvělý trest."

Bashia byl smířen, že se s Duenem bude setkávat přes mříže, ale nečekaný návrh se mu líbil až příliš. Bude přívětivější plánu, jenž se mu rodil v hlavě.

„Vaše Veličenstvo je milostivé!" vyhrkl a spojil před sebou ruce, aby se panovníkovi uklonil.

„Nemohu tě přeci nechat, abys ve vězeňských celách prochladl." Tak, jako by se to stalo Chalermovi, dořekl ve své mysli.