„Pane Bashio, vy už jdete?"

Stejně, jako Bashia ignoroval všechny řeči, tak se rozhodl ignorovat i arogantního velitele skupiny a jeho nekonečnou přetvářku. Opět pokračoval ve vstávání.

„Pane Bashio, nespěchejte. Celou cestu jste sotva promluvil. Rád bych s vámi prohodil pár slov," hodil lokty na stůl a naklonil se kupředu, jeho oči byly jak průzračné krystaly, přestože skrze ně nedokázal nikdo plně prokouknout.

„Co chcete?" natáhl rty do přímky Bashia a vyčkával na jakýkoliv Duenův dotaz, jehož zodpovězením splní, co se od něj očekává, a může bez problému odejít.

„Nebuďte tak krutý, rád si s vámi popovídám!"

„Máte své přátele," odsekl, naštvaný, že jestli si chce popovídat, od toho tu přeci není.

„Pane Bashio – mohu vám říkat pouze Bashio?"

Duen byl sežehnut pohledem, ale vůbec si z toho nic nedělal. Zachoval klid, který uhasil jakoukoliv případnou jiskru.

„Tedy dobře, Bashio. Tak já začnu. Mám na tebe otázku," Duen se zdál jako člověk, se kterým nepohne ani stádo krav. A jelikož měl Bashia své zásady, ať byl v rozpoložení jakémkoliv, nechtěl Duena přímo urazit. Měl svoji hrdost. A tak byl nucen sedět a naslouchat jeho bezvýznamným řečem.

„Zajímalo by mě – všiml jsem si totiž, že snad v každé osadě, v níž jsme zastavili, jsi chodil od domu k domu a něco jsi sháněl. Nebo se na něco ptal?" mrkal na Bashiu, pokoušel se vymrkat odpověď. Byl si vědom, že lovce úplně svojí otázkou zaskočil, a že tomu trvalo pěknou chvíli se vzpamatovat a nějak sesmolit odpověď, která je pravdivá, ale neodhaluje více, než je třeba.

„Říkal jsem si, co to asi může být. Jestli ti s tím nějak mohu pomoci. Přeci jsme společně na cestě, dva toho zvládnou více než jeden," nadále se pokoušel vydolovat z tichého muže nějaké odpovědi.

„Není potřeba vaší pomoci," odvětil, pokoušel se naštvaně neštěkat.

„Ále, to jsi říkal i o tvém zdraví, a jak jsi skončil?"

Tohle Bashia raději nekomentoval. Ačkoliv mu proplatil lékaře i bylinné směsi na odvary, jestli má hovořit o nějaké ohleduplnosti po čas cesty, tak to nestálo ani za slovo. Ale tím, jak řeč odvedla jeho pozornost jinam, tak nevědomky uchopil hrnek před jeho osobou, sevřel ho, a dokonce se i napil. Z čistého reflexu. Až když ucítil pálivost rýžové na jazyku, zjemněné květinovým dojezdem, uvědomil si, co udělal. Zamračil se. Zato Duen měl druhé narozeniny a jen potlačoval chuť se na dědu zazubit.

„Vidíš? Není třeba se přede mnou chránit. Chci pro tebe to nejlepší, když už máme spolu pracovat a vydat se na tak velkou cestu."

„Pane Duene–"

„Jen Duene," opravil ho mladík v drahé tunice. Bashia hluboce povzdechl.

„Duene," zdůraznil, aby mu udělal radost a zároveň tímto odbyl jeho vtíravost. „Jedu s vámi, abych vám pomohl a vydělal si. Z jiného důvodu než kvůli penězům to nedělám. A vy ode mě také nepotřebujete víc, než jen posudek na zboží. Tak to nechejme tak. Já se nebudu starat do vás, vy zas nebudete strkat nos do mých věcí. Hm?"

„Bashio! Přece nebuď tak odtažitý! Zbavili jsme se formalit, pozval jsem tě na drink. Už jsme téměř rodina!" skoro vykřikoval zklamáním Duen.

Jeho postěžování se však setkalo s Bashiovým pohledem plným opovržení.

S tebou rodina? To raději nemít žádnou!

Bashia opravdu nemohl vystát ty oči plné skrytých úmyslů, ať z jeho úst padala slova jakkoliv přátelská či nikoliv.

„Tak přátelé minimálně. A přátelé jsou skoro rodina. Takže nejsem daleko od pravdy," snažil se obhájit a mávl na hostinskou, ať mu přinese další hrníček. Bashia si mezitím usrkl pití.

„Pane Duene–"

„Už opět? Říkám. Jen Duene."

Lovec si musel znovu vzdychnout. Vybral si to otravného zaměstnavatele!

„Duene. Není důvod, proč bys měl v rámci naší dohody zacházet do věcí osobních, které se naprosto netýkají domluvené práce. To, co dělám nebo nedělám, tě nemusí zajímat, a já ti to nechci říkat."

„Jestli jsi naštvaný, tak se omlouvám za své společníky. Když mají v sobě alkohol, chovají se opravdu nevyzpytatelně," Duen se narovnal, aby působil co nejvážněji a jako kdyby mu to bylo opravdu líto. Což však nebylo. A Bashia nebyl blbý. Jen zakroutil hlavou a zapil sprostá slova dalším lokem.

„Nebo jsem něco udělal já? Tak to mi je líto, jestli jsem ti ukřivdil!"

„Jak jsem řekl, nech to být. Je to čistě má záležitost. Ničí jiná."

„Škodíš sám sobě. Tady ti nabízím otevřenou náruč, a ty místo toho..."

„Ne. Děkuji."

„O tomto mluvím!" rozmáchl se rukama Duen, až málem vylil svoji pálenku. Včas ji však zachytil, a poté, co se posilnil, se opět narovnal a utlumil svůj typický neupřímný úsměv.

„Tíží mě, každým dnem, že stále myslíš na naše neshody. Na Kietovu drzost a to, co ti provedl. Je tohle ten důvod, proč se nám tak straníš?"

Bashia hleděl před sebe a nedokázal udržet svá ústa zavřená.

Duen je opravdu, ale opravdu vlezlý člověk, který dokáže proplouvat situacemi jako rybka, vyhýbat se nebezpečí a naklánět všechny proudy, jakkoliv rozbouřené, svým směrem – ve svůj prospěch. A z nějakého důvodu, ačkoliv Bashia věděl, jak se někteří obchodníci dokáží zachovat, aby si ho obmotali kolem prstu, Duen byl úplně jiná liga. Ten jednoduše pouze dokázal přemlouvat, útočit na slabá místa a potencionálně si ho naklonit na svoji stranu.

Měl dost pádných důvodů, proč si udržovat od této osoby odstup alespoň dvou metrů.

„Jestli se snažíš vyžebrat nějaké daly, tak není třeba, tvá odměna bude opravdu dostačující, aby sis mohl založit nový statek, jestli tě trápí tohle."

„To ne."

„Tak o co jde?" Duen se opět naklonil nad stůl, pokoušel se nevědomky opět použít pohled, kterým balil své protějšky, aby s ním dokázal získat důvěru starce a prolomil jeho obranu.

Kdyby se zbavil tohoto zlozvyku, opravdu by nebyl marný obchodník, pomyslel si Bashia, než dopil hrníček pálenky. Tentokrát se však nepokoušel co nejrychleji zvednout. Odklonil prázdný hliněný kalíšek na stranu, aby mu byl v mžiku vyměněn za nový, a jeho nos znova zavanula vůně plná alkoholu a květin.

Zahleděl se nejprve na hladinu rýžové pálenky, než se jeho pohled odpoutal od všeho přítomného, myslí ponořen ve svých vzpomínkách.

„Někoho... hledám," zamumlal nakonec, když už se zdálo, že Duen tlačil na Bashiu naprosto neúspěšně. Nové informace mladíka nabudily, ale nyní se neodvážil být příliš agresivní, aby muže nezahnal zpět do ulity. A tak si nechal pauzu, v níž usrkl alkoholu a pozorně Bashiu sledoval. Až když bylo jasné, že lovec se k dalšímu povídání nemá, Duen promnul hrníček v jeho dlaních, než váhavě vyslovil další otázku.

„A mohu se zeptat... koho?"

Bashia chvíli zvažoval, jestli něco říci, jestli si tím neublíží, jestli to nějak neovlivní jejich pracovní vztah. A také, jestli to nerozhodí jeho psychickou stránku, nyní klidnou jako hladina vody. Nakonec však usoudil, že ačkoliv vkládat naději do tohoto muže s precizně zapletenými vlasy jde proti jeho srsti a normálně by to neudělal, možná není na škodu využít všech prostředků, které se mu naskytnou. Co by přinejhorším ten muž mohl udělat?

„Moji ženu."

„Tvou ženu? Ty máš ženu?" Duen nadzvedl zvědavě obočí, jeho koutky úst se také vykrucovaly vzhůru. Z nějakého důvodu ho to pobavilo. Jak takové dřevo, které pořádně ani nemluví, může mít ženu? Nebo teda spíše – už ji nemá. Možná to je ten důvod, proč od něj utekla. Přestože vzhledem nebyl pro vdovy úplně k zahození, svým charakterem by uspal i medvědy. Rychle své překvapení zakryl a nadále zvídal.

Bashia kývl hlavou, jelikož hleděl do svého pití, nevšiml si Duenových barvitých výrazů.

Zato Kiet a další se za tu dobu ztišili a pozorovali, co se to jejich vůdce snaží s tím starcem udělat.

„Co se stalo?" Duen měl co dělat, aby se nezeptal, za kým mu zdrhla.

Stejně jako předtím se Bashia ani nenamáhal vydat hlásku, i teď mlčel jak dub a jen zavrtěl hlavou. To jen utvrdilo Duena v tom, že se ve své teorii nemýlil. Asi její manžílek nebyl schopný jak v posteli, tak i v běžném životě, a proto zabalila své saky paky a dala sbohem pochybnému statku ve Viniperu. Vítej, širý světe!

„A co děti?" Duen nebyl naivní, aby si myslel, že tak starý muž s mírnými šedinami ještě nestihl zplodit s ženou potomky.

Bashia jen semkl rty.

„Jsou také pryč."

„To je mi líto," až teď Bashia překvapeně vzhlédl, nebo spíše otráveně, protože Duenova slova a tón, kterým je říkal, rozhodně nešly dohromady. I jeho výraz se zdál spíše obyčejný, přirovnatelný k situacím, v nichž se ptá na směr cesty, nebo kolik stojí věc ve stánku.

Ale Bashia žádný soucit ani neočekával, ani nechtěl. Odpověděl na to, na co se ten muž ptal, a tím to haslo. Alespoň ho teď nechá být a nebude se divit, když uvidí Bashiu procházet všechny vesnice, v nichž zastaví a klepat na dveře jednotlivých stavení.

„A jak dlouho?"

„Prosím?"

„Jak dlouho je hledáš?"

„Už... dlouho," hlesl Bashia a cítil, jak mu ta pálenka pomalu leze do hlavy a stříhá tenké nitě sítě, která bránila všemu uvnitř proniknout ven.

„Pět let," dodal po chvíli hlasem, kterým jakoby přiznával svoji porážku. Ano, každý by to běžně vzdal. Nechal by minulost minulostí a začal by nanovo, oženil by se s dívenkou v očekávání, ale s velkým věnem, a do konce života by jen mlel prsty.

Bashia byl však tvrdohlavý. A jak již řekl Iazovi, nehodlal to ještě vzdát. Někde tam je, a on to ví. Jen ji najít.

„A to ji stále hledáš?" vyzvídal Duen.

„Nemohl jsem cestovat, a tak se po ní poptával Iaza," promluvil hrubým hlasem Bashia.

„On ji také zná?"

„Ne. Nezná," přiznal tiše Bashia. Měl pocit, že ji nezná snad nikdo, kromě jeho samého.

„A jak teda ví, koho hledat?" Duen si podepřel bradu hladkou jako dětská prdélka a pozorně naslouchal nářku starého muže.

„Mám..." zarazil se, než se nakonec rozhodl, že činy jsou přeci jen lepší než slova, a tak začal hrabat ve své tunice, odkud vytáhl svinutý pergamen s její podobiznou.

Duen byl na okamžik upřímně překvapen. Ohromen, že tak krásná žena, která se na něj kouká z kusu pomalované kůže, je manželka toho staříka naproti. Že ten nemluvný, pořád naštvaný chlap má ženu jemnou jako prvotřídní hedvábí z Xetingu, usměvavou jak svobodné dívenky na slavnostech. Že má dokonce jakýsi nádech elegance, u běžných selských ženušek nevídanou. Nelhal, když si přiznal, že kdyby tato žena nebyla pohřešovaná, i přes její vrásky by ji klidně stáhl k sobě do postele a dováděl by celou noc.

To však před Bashiou říci nemohl.

A tak si jen pročistil hrdlo, ještě jednou pořádně zkouknul ten portrét, než se zamyšleně podrbal na bradě a nakonec pergamen pošťouchl zpět k majiteli.

„Ne, neviděl jsem ji," odvětil a Bashia ani nebyl zklamaný. Nic jiného nečekal.

„Ale něčím mi je povědomá."

Na tato slova bývalý lovec jen třikrát mrkl, ale nic neřekl. Duen si ještě jednou k sobě přitáhl podobiznu ženy dříve, než ji Bashia stihl smotat, a pořádně si ji prohlédl.

„Nevím. Možná se mi to zdálo, přeci jsem jen viděl žen už spoustu a všechny mi najednou přijdou stejné," zakroutil hlavou a definitivně vracel pergamen zpět. Bashia ho mlčky balil do plátýnka, zakrýval dým z vyhaslé naděje v jeho očích.

„Takže hledáš svoji ztracenou rodinu. Tak to ti cestování vyhovuje, ne? A proč jsi necestoval dříve?"

„Neměl jsem dost peněz," odpověděl upřímně Bashia, s obličejem opět drsným a neprostupným, podobně jako se Duen neustále skrýval za svůj úsměv.

Mladík se v reakci na jeho odpověď hlasitě zasmál. Nejen jeho společníci rázem zmlkli a nevěřícně ho pozorovali. I hostinská, která utírala hrníček, se zastavila v půlce pohybu, vylekaná tou podivnou reakcí.

„Bashio, já tě nechápu. Nabízel jsem ti dveře ven z tvého trápení, možnost cestovat a pomoci mi, a i tak jsi si tvrdohlavě stál za svým a málem jsi nesouhlasil. Proč se takto mučit? Stačilo odkývnout a měl bys klid. Jak jsi chtěl najít svoji ženu, se zadkem přišpendleným ve Viniperu?" vysmíval se mladík a jeho oči byly neobvykle jiskřivé, jak vybroušený diamant, který měl náhodou Bashia příležitost jednou spatřit. I neustálým třepotáním jeho hlavy se světlo odráželo od jeho světlých vlasů, připomínalo rouno zpracovaného hedvábí, připraveného na sešití v luxusní tuniku.

„Nechci být nikomu dlužný," odvětil prostě, nenechal se Duena ani dosmát.

„Počkej, ukaž mi ještě jednou tvou ženu," natahoval Duen, přestože jeho hruď sebou stále cukala od ustávajícího smíchu. Bashia se však k ničemu neměl. Nechtěl ze sebe nadále dělat vola. Už to stačilo.

„Bashio, no tak," mrkal Duen, jeho přimhouřené oči vybízely k poddání se jeho požadavku, ale neodhalovaly nic z toho, co jejich majitel chystal. A to Bashiu nesmírně znervózňovalo. Raději se napil pálenky. Už měl téměř vypitý druhý hrnek. Duenovi to neuniklo a již bokem mávl na hostinskou.

„Věř mi, jen ti pomůžu."

„Nechci tvou pomoc."

„Nechceš, ale potřebuješ. Přiznej si to."

„Nepotřebuji."

„Bashio..." prosil Duen, natahoval se, válel po stole, choval se jak malé dítě, které chce po rodičích malý bronzový dal na cukrovinku. Až Bashia nevěřil svým vlastním očím.

„Co to děláš?" zaražen, zeptal se mladíka, který zrovna položil hlavu na nataženou ruku a házel na Bashiu psí očka.

„Jen jednou. Říkal jsem, že mi byla povědomá, ne? Možná už vím, kde jsem ji viděl," ještě několikrát zamrkal, aby jeho výraz měl větší efekt, a tomu už Bashia neodolal. Respektive, neodolal zmínce o možné stopě, vedoucí k nalezení jeho ženy. A tak, přestože Duenovi stále nevěřil ani půl vlasu, znovu vytáhl plátýnko a v něm smotek, který váhavě předal akčnímu mladíkovi.

Jakmile pergamen spatřil světlo hostince, Duen opustil všechno své hraní a popadl portrét, který necitlivě roztáhl, a vyskočil na nohy.

„Poslouchejte, všichni! Příteli se ztratila žena, vypadá asi takto," otočil se s portrétem kolem své osy, aby každý v hostinci měl možnost se na kresbu podívat. „Neviděl ji někdo, náhodou?"

Bashia pomalu vstával, ale zradil ho kloub a břicho, takže mu to nešlo tak rychle. Chtěl Duena stáhnout zpět na lavičku, jenže vše se událo přímo bleskově, a než se stihl postavit, Duen portrét zabalil a předal jej jeho majiteli.

„Takhle se to dělá," mrkl na Bashiu, jenž vstřebával to, co se právě událo. Nato se zvedl a nechal lovce s novým, plným hrníčkem pálenky, a přesunul se zpět ke Kietovi a ostatním.

„Co to mělo být?" přišoupl se Kiet k Duenovi a jemně drcl do jeho paže. Nečekal, že se Duen na něj obrátí s pohledem plný nevíry, jako kdyby nechápal, jak se Kiet může ptát na tak primitivní věc. Nakonec však se svým úsměvem věnovaným všem na okolo upil svého drinku, než pravil tiše, avšak natolik zřetelně, aby ho jeho soused v tomto hluku uslyšel.

„Cožpak nevíš, že musíš znát své přátele dobře? A o to více pak nepřátele."

„Hm?" Kiet úplně nepobíral tuto neurčitou odpověď.

„Bashia je starý, opuštěný muž. Nemá žádnou rodinu, a pochybuji, že ti lidé, které hledá, jsou ještě naživu. Kdyby se něco stalo, nikdo se po něm nebude poptávat," pokračoval nadále. Z dálky se zdálo, jako kdyby naslouchal opileckým řečem jeho skupiny. Usmíval se, sledoval toho, kdo mává rukama nejvíce. Téměř nikdo nepostřehl, že jeho rty se nenápadně hýbají a že na něm Kiet visí hladově očima, aby mu neuniklo žádné Duenovo slůvko.

A už nikdo si neodkázal představit, co za poselství to bylo u stolu řečeno.

Bashia se po snězení pozdního obědu cítil mnohem lépe, když mu žaludek hřálo teplé jídlo. Stačil jeden pohled na veselou partu u stolu a bylo mu okamžitě jasné, že dnes zde na noc zakotví. A na druhou noc pravděpodobně také. Napadlo ho prodat část šperků, které vyrobil. Bylo to lepší, než je tahat všechny a riskovat, že je ztratí nebo ho někdo okrade. Zbytek pak prodá v Dialu. Popadl svůj vak, v němž měl i truhličku ručně vyráběných ozdob včetně čistých surovin, a zmizel z dohledu všech návštěvníků.

Vzhledem k tomu, že Sitt profitoval hlavně ze zlata a čirých kamenů z horských potoků, nějaké stříbrné šperky zde nebudou tak ceněné. Přesto Bashia doufal, že najde dobrého kupce, s nímž by vysmlouval uspokojivou cenu.

Provedl nejprve výběr těch, které bude nabízet. Nechce přede všemi otevírat truhlu s tím, že si kupci vyberou ty nejkvalitnější s nejdražšími drahokamy a do Dialu mu nezbude nic, co by stálo za to. Jeho výtvory tvořily především brože, spony na pásy a lem tunik, bohatě zdobené řetězy, často pro muže i ženy. Už ne tak často se pouštěl do ozdob do vlasů, jelikož na nich trávil nejvíce času. To nešlo jenom o to, usadit kámen do lůžka a doplnit ho o vzor z drátku, musel totiž vymodelovat celý způsob, jakým se bude ozdoba zapouštět do spletených pramenů a zachytávat o copy. Často bral inspiraci z účesů, které se nosili v Adranuchu, ale i v jiných městech, v jiných regionech. A od účesu se pak mohl odvíjet způsob zavíjení ozdoby.

Nepouštěl se do nich často, ale byl na ně nejvíce hrdý.

Musel obejít alespoň tři prodejce, jelikož staří vybíraví muži se pokaždé jen předváděli a ponižovali Bashiovu práci, jen aby srazili její cenu co nejníže. Netušili však, že narazili na znalce, a k tomu zkušeného obchodníka. Stačilo pár minut, aby povolili ve svém přístupu a ustoupili, jelikož rozpoznali potenciál neokoukaného stylu a chtěli se stát těmi jedinými, kteří toto zboží budou nabízet. Tady se zase nenechal Bashia. Kdyby hned prvnímu prodal všechno, určitě by prodělal více, než kdyby prodal množství menší. Obchodník by určitě chtěl větší slevu, čím více kousků odkoupí; a k tomu by získal pocit, že Bashiovy šikovné ručičky budou vždy dostupné a vysoce produktivní. Zato menší množství znamenalo větší vzácnost. A nebudeme si namlouvat – lhaní k obchodování patřilo. Když Bashia prohlásil, že více toho nemá a nikde jinde to nenabízí, přestože už půlku poprodal obchodníkovi za dvěma rohy, jeho tvrdá a rázná slova nedokázal nikdo zpochybnit.

Vracel se k večeru do hostince s drobným úsměvem a těžkým svazkem stříbrných dalů v kapse.

„Ba – Bashio! Tady jsi!" hnal se Duen, jenž se zdál, že si plete levou nohu s pravou a naopak. Málem se převrhl na stůl vymrzlých cestovatelů a vymáchal svůj luxusní přehoz i tuniku v guláši.

Muž mlčel, zastavil i svoji chůzi. Do poslední chvíle se modlil, že se ten opilý zbohatlíček nežene k němu.

Modlení přišlo vniveč. Možná to bylo tím, že než se rozhodl, který bůh by se na tuto záležitost hodil nejvíce, Duenova ruka mu už padla na rameno.

„Bashio, haha. Kam jsi zmizel, hm? Sháněla tě tu, ta, jedna starší baba, už utekla ven. Uf, naštěstí. Myslím, že máš na víc. Třeba koukej na tu broskvičku tam? Hehe. Ta je moje," při poslední větě se naklonil k Bashiově uchu a hrdě zašeptal.

Bashia jen zavrtěl hlavou. Pro Duena byl však jeho názor naprosto nepodstatný.

„Má ještě starší sestru, vdanou, škoda, a k tomu už odstěhovanou. Ale ona, vidíš její pas? Ty boky? Ne že by na tom záleželo, pro mě dobrá jakákoliv slečna, hlavně hezká, hlavně hezká... Takovou babiznu bych si nevzal, to ne."

„Duene. Kdo mě sháněl?" Bashia ztrácel trpělivost při poslechu opileckých keců, ještě k tomu nafoukaného měšťana.

„Ta baba. Hm, nevím, jméno neřekla. Ptala se, kdo tady koho hledal? Koukej. Nepomohl jsem ti? Nemáš mi poděkovat? Měl bys mi poděkovat. Měl bys mi být vděčný, Bashio. A to je jen začátek."

Mně to bohatě stačí, zamumlal v duchu Bashia, ale uznal, že nebýt Duenova excentrického činu, k žádné stopě by pravděpodobně nedošel.

„Dík. A kde teď je?"

„Dík? Jen dík? Ještě před chvílí jsi mi nechtěl ani říkat jménem, a teďka jen... dík? Bashio, Bashio. Tohle si za vše zasloužím?"

Obviňovaný Bashia však mlčel jak poleno. Nechal opilce, ať vyprská všechny nesmysly, které se mu pod vlivem alkoholu dostaly na jazyk, než se vážně zadíval na roztěkané oči Duena a donutil ho k vážnosti.

„Kde je?"

„Kdo?" Duen jakoby trucoval. Kdyby tušil, jak moc Bashiu svědí pěst, kterou mu chtěl vrazit do obličeje, na nějaký truc by zapomněl.

„Kde je ta žena?"

„Nevím. Řekla, že si jde ještě nakoupit, že se sem staví později," zkřížil Duen ruce, na Bashiu se téměř nedíval.

„A jak vypadala?"

„To tě zajímá jenom ona? To se nechceš tady zdržet, hele, tam je jedna baba, přímo pro tebe!" přehodil Duen ruku přes Bashiovo rameno a už ho zatahoval do chlapeckého koutku, kde starý muž bude jako pěst na oko. Hlavně, že se tam koncentrují mladé holčičky, okouzleny bohatým zdobením mužských šat a zářivými úsměvy, které chlapci na ty dívky vrhají.

Bashia otráveně odhodil Duenovu ruku pryč.

„Kde je?"

„To je ta tvá ženuška přednější? Jako, pěkná je, to ano. No dobrá," povzdychl si Duen, „jestli ti to pomůže, tak měla na sobě vlčí kožich, ačkoliv kolem krku to vypadalo na něco z jiného zvířete. Já bych tipl, že to bude medvěd. Ale jako, na to, jak drahý by ten kožich měl být, ona sama byla oděna v šatech, které sotva držely pohromadě. Hm, jinak vypadala jako každá jiná starší žena. Velká prsa, křivý nos, divná cetka, co jí visela na ruce. Stačí?"

Bashia jen mlčky kývl hlavou, než vyběhl ven, oči na stopkách. Měl štěstí, že Duenova charakteristika sice nebyla detailní, to základní však pochytila. A že ta žena, kdokoliv to už byl, se vyjímala mezi běžným obyvatelstvem už sama od sebe.