Ticho...

Takové to podivné ticho, v němž každý tápá a hledá pravdu, hledá odpovědi. Hledá svobodu, jíž se mu v životě příliš nedostalo. Snaží se zjistit příčinu, proč se v tomto tichu nachází, místo toho, aby si ho užíval a jeho duše odpočívala. A nemůže nikdy najít klidu.

Bashia dlouho bloudil v tomto tichu. Nacházel se v bludišti, které nenabízelo zdi ani překážky. A přesto se z něj nemohl vymotat, ať se snažil jakkoliv. Neznámé dlaně po něm lapaly, snažily se ho zachytit za lem tuniky, stáhnout ho k zemi a dále nepustit. Šeptaly podivná slova, která byla ničivá. Která jako nůž ukrojovala každým tahem část Bashiovy podstaty. Jeho kdysi pevná vůle nyní připomínala kus papíru. Tak lehce zničitelný!

Proč by měl proti nim bojovat? Proč? Nebylo by snazší se nechat strhnout a ovládnout, aby jeho mysl mohla ustoupit do ústraní, kde ji nebude nic rušit, nic zatěžovat... Kde bude moci navždy jen litovat a vzpomínat...

„Antaresi!" ozvěna se rozezněla tímto tichým místem. Rázný ženský hlas naplněn emocemi ho volal zpět, ať se mu nechtělo jakkoliv. I kdyby chtěl... Kudy vůbec má jít?

„Antaresi!"

Toto jméno bylo jak prokletí. Jaký by byl jeho život bez tohoto jména? O kolik jednodušší? A nyní... Jej opět musí přijmout, opět se musí stát tou neohroženou vůdcovskou postavou, a jako ta postava i zemřít...

„Antaresi!"

Každá další ozvěna připomínala všechno, co na Bashiu venku čeká. Připomínala mu velké události jako nadcházející bitvu, i malé drobnosti – že by měl cestou na dřívka kouknout kolem sebe, jestli náhodou už nerostou houby.

Všechny tyto doteky s realitou se nakonec staly provazy, tak silnými, že nemohoucí vědomí mladíka vytáhly z hlubin zpátky nad hladinu. A on konečně mohl otevřít oči a spatřit denní světlo.

Jeho uši okamžitě zahrnul hluk chystajících se lidí, neobvykle výrazný. Slyšel koně, osly, dohadující se lidi, klepání kovu a kamene. Nad něj spadaly dlouhé, lehce vlnité vlasy, protkané šedinami stáří i starostí. Vrásčitý, utrápený obličej známé ženy na něj shlížel a laskavě ho hladil po tváři, zatímco se jí oči lily slzami, že její milovaný synovec se konečně probudil.

„Ach, Antaresi! Konečně jsi vzhůru! Už jsem se bála! Bála jsem se tak moc!" nakonec to přeci jen nevydržela a slzy jí začaly brázdit vrásky jako nikdy předtím. Až mu to přišlo zvláštní. Vždyť jen... Omdlel, ne? Proč z toho dělá takový povyk?

„Bylo proč. Jak jsem říkala, s dušemi není radno si zahrávat. Už by bylo na čase provést ten rituál, který stále odkládáme," ozvala se z rohu chýše Karina a zkřížila si ruce. Její běžně dětské, široké oči nyní nemohly být vážnější. Podobně, jako ty Dilvarovy opodál.

„Kde je tvá silná vůle teď, chlapče? Pořád sis to nerozmyslel? Jestli máš strach o to, že ztratíš kontrolu nad tvými špehounskými ptáčky, tak o to se nestarej," zachraptěl, načež si ještě do těch svých hustých vousů odfrkl.

„Jak dlouho..." načal Bashia, jenž se přesunul do sedu. Pochopil, že jeho omdlení asi nebylo jen důsledek emocionálního i fyzického vypětí.

„Dva dny! Dva celé dny! Antaresi... Je mi to moc líto... Ale právě proto jsem nechtěla... Chtěla jsem tě jednoduše toho ubránit. A takto to dopadlo."

„Duenův odchod nemá co dělat s tím, že sebou švihl o zem," Dilvar se prudce odrazil od zdi domku a přikročil k posteli s přísným pohledem v očích. „Byla to možnost."

Byla... Ano, byla. Ale Bashia si opět, i přes všechny zábrany, dovolil věřit. Věřit Duenovým slovům, jež zněla tak přesvědčivě... Že ho ochrání. Že s ním ten konec prožije. Ale jasně, že nemůže nutit někoho, aby se vzdal svého života, že? A proč?

Měl by se srovnat. Měl by opět spoléhat více na svoji mysl než na emoce, které ho vždy dostaly do těžkých situací.

Měl by.

Ale Dilvar se mýlil. Duen hrál v jeho padnutí velkou roli.

Než aby však rozebíral dále svoji situaci, rychle změnil téma.

„A jak to venku vypadá?" protože nyní nebylo nic důležitějšího.

„Venku?" Faletta následovala svá slova tělem a ohlédla se ke dveřím. „No..."

Než stačila něco říci, na dveře kdosi zaklepal. Nebylo třeba odpovídat, Karina jen natáhla ruku a návštěvníka vpustila dovnitř.

Bashia až nepřirozeně narovnal záda, jak se natahoval, aby toho poslíčka spatřil. Byl si jist, že musel přinášet novinky spojené s postupem armády.

Jak hluboce se mýlil. A jak překvapený byl, když se návštěvník ukázal v plné parádě.

Vyčesané tmavé vlasy, pohyby ladné jak třepotání motýlích křídel. Její sukně tančila sama o sobě na hudbu tvořenou cinkotem červených korálků a nastavovala červené výšivky pro každého pozorovatele.

S úsměvem, působícím na její tváři nevinně, nesla dvě misky a dřevěné lžíce.

„Paní Faletto, je čas na... Oh, Antaresi," zastavila se v polovině kroku, když spatřila Tossackého náčelníka konečně bdělého.

„Alasko?" Bashia se na lůžku zavrtěl, aby seděl co nejrovněji. Neměla být náhodou v Klahamu?

„Polož to na stolek," pokynula Faletta, jejíž rty sebou cukaly do úšklebku.

„Proč... Co tu děláš? Jak to, že tě Kosum nevyprovodil? Kosume!" už se chystal vyzkoušet své nohy, jestli ho po dvou dnech spánku unesou, avšak teta okamžitě naznačila, že dnes nikam z lůžka nepůjde.

„Než tady Kosumovi přede všemi vynadáš, je tu něco, co bys měl vědět."

„Já pro něj skočím," zamumlal automaticky Dilvar a jako velký temný stín, náhle byl pryč.

„Faletto... Co to má znamenat?" dožadoval se netrpělivě Bashia. Přestože se právě probudil, ta míra neznalosti a tajnosti ho ničila.

„Řekla bych, že naději na lepší zítřky," usmála se po dlouhé době Karina, její oči jiskřivé jak drahokamy v síni Haladanů. I když se chtěl ležící náčelník zeptat, co tím má na mysli, instinkt mu říkal, že by se odpovědi stejně nedočkal. Ne, dokud se nevrátí Dilvar.

A tomu to pěkně trvalo. Ne však jeho vinou.

„A proč mě tam taháš? Já ho nepotřebuji vidět. A co, že se probudil, bylo na čase. Čekáme tu celý den, sotva máme kde spát a on si odpočívá jak moje žena při odpoledním čajíčku!"

Hrubý a nasupený hlas nebylo možné s nikým zaměnit. Přesto bylo těžce uvěřitelné, že jej Bashia slyšel, obzvlášť na tomto místě.

„Mlč a jdi. Jsi hanbou našeho lidu," vrčel Dilvar a každý náhle uslyšel podivnou ránu a štěrchání kamínků – nebylo pochyb, že do něj neohrožený bojovník žďuchl, až to sním hodilo o zem.

Karina se nenápadně zaculila. Kdyby mohla, určitě by se rozesmála na celé kolo.

Chvíli po osudném pádu se již poškozený objevil v rámu dveří a capkavou chůzí vešel dovnitř. Venkovní světlo se odráželo na jeho lysině, zatímco jeho vousy vytvářely složitý, korálky zdobený cop hodný Adranuchského měšťanstva.

A to nebylo vše. V jeho zádech se kromě Dilvara držela ještě jedna osoba. Žena středního věku, jejíž tmavé vlasy jí ozvláštňovaly stříbrné prameny, oblečena v halence, která střihem mohla patřit pouze jednomu městu. Tvářila se vážně, ale i tak nesl její obličej znaky jakési nadnesenosti a otevřenosti, které člověka upokojovaly pouhým pohledem. Pevně mnula rty k sobě, jak držela poznámky na Zonphona stranou, jelikož si nemohla dovolit ve své pozici je vyslovit nahlas. A když vešla do místnosti, její pevný obličej změknul pouze v jednom okamžiku – když se usmála na svoji dceru.

„Co tu... Co tu děláte?" Opravdu spal pouze dva dny? Jak je možné, že se mezitím do tábora dostal jak drobný, však tlustý Haladan města Chaitali, tak dcera Haladana Klahamu?

„Tedy, vítám vás tu," vzpomněl si ihned na vychování a uklonil hluboce hlavou.

„Není třeba. Už nás tu všichni velice vřele přivítali," zamrmlal Zonphon a ohrnul nosem.

„Antaresi. Moc mě mrzí, že jsme nemohli přijít na pomoc dříve. Mému otci se přihoršilo a nebyl schopný vykonávání svých povinností. Nakonec jsme se všichni shodli, že titul Haladana předá mně."

„Už bylo na čase," utrousil Dilvar, který nikdy nepochopil, jak ta křehotinká prošedivělá kostra může stále racionálně vládnout své oblasti. Musel mu uznat, že senilita se mu doteď vyhýbala, ale to neznamenalo, že by si měl držet svůj titul až do své smrti.

„Otec se navíc dlouho bránil pomoci. Ale musíš ho chápat. Už jednu bitvu zažil. Už má dost angažování se s těmi zvenčí, už má dost naslouchání jejich lží, už má dost svědectví vyhaslých životů. Chtěla jsem vám alespoň dovést zbraně, které u nás byly uschované. Nakonec... Nakonec to dopadlo takto. Nebýt Alasky," žena hrdě pohlédla na svoji dceru, „možná by můj otec stále držel za svým."

„A tady tento byl pouze příliš zbabělý, aby se k něčemu odhodlal. Kdyby jeho žena nebyla Dilvarova sestra, ještě stále by se krčil mezi horami," s opovržením v hlase osvětlila Karina záležitost Zonphona, jenž jen nasupeně zaťal čelisti.

„Já... Nemám slov. Děkuji vám. Děkuji..." sklonil Bashia obličej, aby zakryl své dojetí. Ještě aby nebyl dojat. Každá pomoc se cení, obzvlášť v této situaci. A že se tu objeví ti, s nimiž nepočítali, to považoval za zázrak.

„Nemáš proč děkovat. My musíme poděkovat, za to, co pro nás děláš, za to, co se ti podařilo tady vybudovat a nachystat. Dilvar a Karina nás už seznámili s plánem obrany. Já... Se úplně v této otázce nevyznám, takže budeme jednoduše následovat, co řekneš," Tafana vyjádřila svoji plnou podporu.

„A teď nás je..."

„Něco přes třicet. Včetně žen a tak. Lepší už to nebude," vysypal bez omáčky čirou pravdu Dilvar.

Třicet tisíc... Proti téměř osmdesáti tisíci vycvičených vojáků... Přebíral v duchu Bashia, a přestože byl rád, že získali novou, neuvěřitelnou posilu, přesto... Stále mu výhra nepřišla reálná. A její pravděpodobnost tak malá, že byla až zanedbatelná.

Ale co. Nesmí zklamat ty, kteří na něm závisí.

„Takže to znamená, že –"

Chtěl už vyhrknout rychlé změny ve strategii, když v tom něco opět zaťukalo na jeho dveře. A překvapivě... Tento zvuk se linul zespodu.

Všichni se po sobě zmateně ohlédli.

„Nugiu si s sebou nebral, že ne?" ujistila se znovu Karina, přestože se na tuto otázku Zonphona již tisíckrát zeptala. Jak totiž znala tu malou nezbednici, ta by snadno dokázala vklouznout do jakékoliv truhlice a propašovat se sem.

„Blázníš?" vyjel na vysokou ženu Haladan města Chaitali.

„A nemohla se..."

„Ne, to rozhodně ne," až příliš sebejistě odvětil, že svojí prudkostí všechny překvapil. „Má žena ji na dva dny přivázala k posteli jejího pokoje a všechny okna a dveře zabezpečila kladkou. Raději. Určitě se odtamtud nemohla dostat."

Zatímco lidé Černých medvědů souhlasně pokývali hlavou, jak jeho bezpečnostní opatření úplně schvalovali, Bashia si s Falettou vyměnili velice znepokojivé pohledy. Ty však nemohli nijak natahovat. Klepot se ozval znovu. Jen tak, suchý klepot, bez oznámení, kdo se to snaží za Tossackým náčelníkem dostat.

Dilvar tedy odvážlivě vpustil toho ostýchavého posla dovnitř.

Zonphonovi se zatajil dech. I přes snahu jeho a jeho ženy, stále si nebyl stoprocentně jist, že se Nugia opravdu nevetřela mezi jeho lidi.

Obával se však zbytečně. Na prahu dveří poskakoval holub a neustále trhal hlavou, jak se pokoušel prohlédnout si všechny přítomné jak jedním, tak i druhým rudě zbarveným okem. Zdrženlivý, jestli může jít dál, když je tu tolik lidí, nehnul se z místa, přestože se také nedokázal plně uklidnit. Nakonec ze strachu vypustil na podlahu flíček.

„Pojď," zvedl Bashia ruku, na níž mu ten pták okamžitě usedl a ještě několikrát zamáchal křídly, čímž roznesl peří široko daleko, než si je složil zpět.

Celá místnost utichla. Jediný Zonphon, který měl vždycky co říct, mumlal otráveně: „Super, tak teď jsme všichni závislí na slovech jednoho ptáka."

„Lepší poslouchat ptáka než tebe," znechuceně sekla bradou Karina a raději se od toho Haladana vzdálila na dva kroky.

Jenže to bylo to jediné, co v tomto momentu padlo. A i dlouho poté, co se holub zapakoval a vyletěl dveřmi ven, nikdo stále nepromluvil.

A Bashia také ne. Hleděl mrtvolně na své nohy, rozložené na lůžku a jeho obočí se začalo mračit.

Každý začal tušit, že zpráva, kterou toto zvíře přineslo, nezvěstí nic dobrého.

Nemýlili se.

„Vojsko... Se dalo do pohybu."

Duen se řítil na koni, jak nejrychleji dokázal. Sotva spal nebo umožnil zvířeti si odpočinout. Věřil, že stihlo tu chvíli v táboře nabrat dostatek sil. Zároveň si však byl vědom, jak moc to zvíře svými zběsilými výlety pouze trápí, už od chvíle, kdy jej vojákům ukradl. Ale co, jim chybět nebude. A možná právě tomu koni svým činem zachránil život.

Jen si to ten čtyřnohý tupec neuvědomí. Bohužel.

Hned druhý den ho zastihl déšť. Přestože bylo jaro, nejtepleji mu zrovna nebylo. Nemohl ani založit oheň, aniž by na sebe kouřem neupozornil, kdyby se náhodou kolem potulovala nějaká hlídka strážných. Musel odtud zmiznout. Co nejrychleji. A tak jen drkotal zuby a objímal se, sám, úplně osamocen, a mohl si jen představovat, že objímá Bashiovo tělo...

Snad se nebude příliš zlobit, že takto beze stopy zmizel...

Ne, to by Duen musel být hodně naivní. Navíc, naivita v Duenově slovníku neexistovala. Moc dobře věděl, že Bashia bude supět. Že bude zuřit, svým tichým způsobem, a mlčky trucovat. Že ho bude obviňovat ze všeho, čím argumentoval proti Duenově zůstání. A možná ho už nebude chtít znovu vidět...

A co. Duen mu jednu možnost dal. Když ji odmítl...

Jak se říká. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém? A Duen je zlý. Velice zlý.

A tak hnal svého koně další dny, dokud se tomu zvířeti nepodlamovala kolena. A dokud cíl jeho cesty nebyl na obzoru.

Neměl problém projít kolem stráže hradeb. Na rozdíl od Namasilie, Xeting nebyl ve stavu nejvyšší pohotovosti, nepronásledoval nevyžádané lidi a portrét Duena se už tuplem nemohl dostat do rukou místních vojáčků. Možná jen jeho kůň vypadal docela labilně, ale v rukách chudáka bez peněz se jeho stavu nedalo divit.

Zalovil v kapse. Ještě měl pár kovových plíšků zvaných hruhry, jimiž se v této oblasti platilo. Přeměnil si na ně pár dalů, aby se mohl bez starostí pohybovat v obou zemích.

Jakmile se dostal do města, čekala ho přehlídka všech možných odstínů červené, jíž byla nabarvená oplocení jednotlivých domácností. Sytost barvy se lišila v závislosti na čerstvosti natření – pokud na zeď nikdo štětcem po generaci nesáhl, bylo jasné, že se z jasně rudé, přímo bijící do očí, stane lehká růžová, jak líce stydlivé dívčiny.

Ulice tak byly zbarvené do ruda, jako zalité krví. A zpoza těchto křiklavých zdí vykukovaly modré domky, představující kusy azuritu, po nichž ta krev měla stékat.

Duen nikdy nepochopil, co Xetingskou kulturu vedlo k tak divné architektuře. Už tak mu stačilo několik výstředních Adranuchských domácností a měl dost. A zde to z něj doslova vysávalo energii.

Zakručelo mu v žaludku. Moc toho nesnědl. Lákalo ho, zastavit se u stánku a koupit si byť jen nějakou placku a kus sýra. Zároveň ho však poháněl pocit, že nestíhá. Že nemá čas. Že každá minuta je drahá – a není?

A tak potlačil volání hladu a kličkoval ulicemi, ve snaze se nějak dostat k tomu největšímu domu široko daleko.

Přesto se nakonec dostal do úzkých. Ta nesnesitelná červená a modrá dělala z města monotónní bludiště, z něhož prostě nešlo vyjít. Otráveně si odplivl, než vylovil jednu měděnou hruhru a předhodil ji stánkaři po jeho straně.

„Kde je panovníkova vila?"

„Co prosím?" v tom zmatku stánkař nestihl zaregistrovat znění otázky, ani hodnotu předhozeného platidla.

„Vila Jeho Veličenstva. Kde je?"

„To musíte doleva, pak doprava, doprava a zase doleva a –"

Netrpělivý Duen hodil stánkaři další tři hruhry.

„Doveď mě tam. A dej mi jednu buchtu."

Zaskočený muž se s vytřeštěnýma očima rozhlížel kolem, na procházející lidi, v nichž viděl potenciální zákazníky. Pokud odejde, kdo je obslouží? Kdo mu vynahradí ztráty?

Chamtivá svině, pomyslel si Duen, a doplnil čtyři měděné hruhry o jednu stříbrnou.

„Honem!"

„Dobře, ano, hned to bude, dobrý pane!" jakmile se na hromádce zalesklo stříbro, stánkař pokrčil svoji páteř do úklonu a podával Duenovi nejen jednu, ale rovnou tři buchty. Požádal sousedku o dohled, než se poníženým způsobem dal do kroku ulicemi města. Každou chvílí se ohlížel, jestli ten cizinec s ním pořád drží krok. Jak byl překvapen, že se ho držel jako klíště, čímž ho poháněl k většímu výkonu.

Nakonec však musel zastavit.

Tiše oddechoval – na takové tempo byl už příliš starý – a ukazoval na budovu přes cestu.

„Zde, zde je vila Jeho Veličenstva."

Stánkař nezaslechl žádné děkuji, natož pouhé dík. Cizinec ho mlčky opustil, zatímco si to nakračoval rovnou k mohutným vratům, jimiž by projely hned dva kočáry vedle sebe.

Už zdivo oplocení dávalo kolemjdoucím vědět, že se nejedná o obyčejný dům nějakého měšťanstva. Červené zdi byly pod stříškou zdobeny žlutými ornamenty, jako kdyby byly porostlé hroznem, jenž dozrálo a čekalo na utržení. I vrata, výjimečně ne ze dřeva ale pevného kovu, neměla na sobě místo, jenž by neneslo nějaké zdobení. Všelijaké kování, od listů a plodů vinné révy vinoucí se zespodu, efekt vistárie visící z horního rámu, uprostřed kvetoucí magnolie a růže – člověk měl pocit, že vstupuje do džungle.

A kdyby tato výrazná dekorace pořád nestačila, pak dvojice strážných určitě ano.

Že se nezeptal toho stánkaře, jestli se už Enler dostal do Rawanu, nebo ne!

A tak zbytečně přišel o další minuty tím, že podplácel okolní procházející a vyzvídal, kdy naposledy tudy projel kočár a jak vypadal.

Stačilo, aby někdo zmínil, že byl celý černý a zlatý, a nebylo potřeba dalších slov.

Kdo jiný se chlubí svým mahagonem více než rod Dalan? Ačkoliv své dřevo vyváží do okolí, zase by se Lawan nesnížil k tomu, aby svůj reprezentativní vůz nechal zkonstruovat ze surovin vedlejší říše. Hrdost panovníků je nepopíratelná.

Duen měl na výběr z mnoha způsobů, jak se dostat do vily. Mohl přeskočit plot, mohl někde sehnat přestrojení, mohl vyčkat do noci a panovníka přepadnout. Avšak ze všech variant, přeci si vybral tu, která mu byla nejbližší. Která jednoduše spadala do jeho povahy. Která mu zajistila nejvíce záře a slávy. A u níž měl nejmenší pochyby, že se nezadaří. Protože... Jak by mohl Enler odmítnout setkání s legendárním uprchlíkem Duenem?

Buď to vyjde, nebo ne. V téhle chvíli už nebylo co ztratit.

Přikročil tedy natvrdo ke stráži. Nejprve si je zvědavě prohlížel, zatímco si škrábal svůj vous.

Muži, jež byli zvoleni jako strážní, se zdáli poněkud mladí. Jakási kuřata. Nepřirozené chování toho ztrhaného muže je samozřejmě znervózňovalo. Znamenalo to, že budou muset vytáhnout meč, muže zajmout a zatěžovat se s byrokracií a vypisováním zprávy ze střetu, a do toho se jim opravdu nechtělo. Ne hned na začátku služby.

Jenže ten podivín je nenechal se v klidu nadechnout. Naopak. Přikročil k jednomu, jenž se zdál více vyplašený než ten druhý, a položil mu bratrsky ruku na rameno.

„Hele. Jestli chceš své říši prokázat dobrou službu, tak si pobal saky paky, skoč za Jeho Veličenstvem Enlerem Dalan a řekni mu, že jeden z nejhledanějších mužů Namasilie tu čeká před branou na audienci. Duen z rodu Ran, pamatuj si. Jo, a ať k tomu rovnou přihodí něco na pití, mám celkem chuť na Winajské víno."

Mladý strážný třeštil oči, naprosto zděšen jeho slovy. Dělá si srandu? Opravdu si musí dělat srandu. Jak může jen tak opustit své místo a vyrušit panovníky při zábavě, aby sdělil tuto absurditu? Nebyl za to se jen pohnout. A jeho společník, který všechno slyšel, byl na tom podobně.

Duen si otráveně vzdychl. Úroveň vojska neklesá jenom v Namasilii, ale v Xetingu také. To bude tím, že po uzavření míru na Šíji přátelství k žádným dalším výrazným ozbrojeným konfliktům nedošlo. Tedy, když nepočítá zabrání Winaie a potlačení vzpoury v Písečných horách. Ale to bylo již také dávno.

A tak jen kroutil hlavou, zatímco od strážného odstoupil na krok a vytasil svůj meč, ostrý tak, že by přesekl i vlas ve vzduchu.

Namířil jím na vojáčka.

„Ještě jednou. Pohni svojí prdelí a vzkaž Enlerovi Dalan, že tady kruci čeká jeho oblíbený Duen z rodu Ran, a že chci Winajské víno!"

Prdelí někdo pohnul, jenže ne ta správná osoba. Druhý strážný aktivně tasil svůj meč, připraven společníka bránit. Než s ním však stihl mávnout, Duen lehce zakroutil zápěstím a meč padl na zem. Namířil špičkou na odzbrojeného.

„Ty! Tys mě slyšel, že?"

Strážný v panice kýval hlavou.

„Skvělé. Můžeš u Ilaie zajít za Jeho Veličenstvem a všechno mu vyřídit? Nebo za ním mám zajít já sám? Ha?"

Naštěstí už nebylo třeba více slov. Strážný zaklepal na bránu, a po chvilce byl vpuštěn dovnitř, připomínaje myšku zalézající do svého hnízda. Zbylý strážný se stále klepal strachy.

Duen si zasunul meč do pouzdra a jen si hluboce vzdychl.

„Fakt, mizerné toto. Člověk tady štědře nabízí super příležitost k povýšení, a ti idioti nejsou schopní se té příležitosti chopit."

Nato upravil své levné a kousavé oblečení a dojedl nakousnutou buchtu, kterou dostal od stánkaře.

„Alespoň tohle tu máte dobré. Měl bych nějaké donést Bashiovi."

Napjatá atmosféra mezi uprchlíkem a strážným přetrvávala dlouhé minuty. Kdyby věděl Duen, že dostat se do paláce je tak těžký a složitý proces, asi by si pořídil k bráně ještě židli. Nějaké pořádné sezení mu chybělo, po tolika dnech strávených v sedle. Dokonce by se stihl oholit. Ano, a nemusel by spěchat.

Jenže židle ani holící břitva po ruce nebyla. A když už opravdu a vážně uvažoval, že by si tyto pomůcky sehnal, brána se doširoka otevřela a z ní se vyvalila skupina vojáků.

„Ruce vzhůru! Na kolena! Ani hnout!"

„Jako kdybych se bránil," kroutil Duen s posměchem hlavou. Kdyby to měl v úmyslu, nešel by se v prvé řadě sám udat.

Vojáci se na něj vrhli jako supi na mršinu. Padlo na něj nespočet rukou, jen aby ho odzbrojilo a zbavilo všeho, co na těle měl. Nebylo mu to vůbec příjemné a kdyby mohl, remcal by celou dobu. Ale držel se zpátky. Nepípl ani slovo. Ani se neobtěžoval odpovídat na chaotické otázky, které na něj padaly z několika stran. Jeho ruce byly za zády pevně spoutané provazem, do jeho zad někdo začal násilně šťouchat. Asi si musel honit své naprosto neexistující ego.

Konečně se dostal do vily. Přesněji, do její obrovské zahrady, která se opravdu nelišila od vrat, jež do ní právě vedly. Spoustu rostlin, naházených přes sebe, a i když bylo teprve jaro, všechno divoce kvetlo a nepříjemně to smrdělo, až si Duen kýchnul. Ne, tenhle chaos nebyl nic pro něj. On raději střídmě, stylově. A v tomto žádný styl nebyl.

Muži ho nepřestávali postrkovat. Až mu přetekly nervy a na ty idioty chladně zavrčel.

„Jestli nepřestaneš, postrčím tě tak, že poletíš přes tu bránu."

„A jak, ha?" zasmál se jiný a znovu do něj šťouchl, jako kdyby neznal větší zábavu.

Byl prováděn zahradou, zrovna míjel velkou síň. Nešli však dovnitř. A dokonce, nezdálo se, že by vůbec mířili do nějaké z těch hezčích budov. Jestli vidí dobře... Cože? Oni ho chtějí strčit do té malé boudy? Není to náhodou latrína? Kdo koho kdy věznil v latríně?

„Kam mě to berete? Kam mě to berete?" začal opakovat Duen a ohlížel se po vojácích. Ti však mlčeli, rty najednou slepené k sobě.

„Hej, vy hovada. Kam mě to berete? Já potřebuji vidět krále! Hej!"

„Král na tebe momentálně nemá čas ani náladu," utrousil posměšně jeden z mužů.

„Jaký čas a nálada. U Ilaie, a já jakože čas mám? Ten debil! Pusťte mě hned! Potřebuji jít za ním!" začal Duen sebou divoce trhat.

„On nazval Jeho Veličenstvo... Takovým způsobem?"

„Pustit ho za ním? Ani náhodou!"

Muži se nikdy nesetkali s nikým tak drzým a opovážlivým. Aby veřejně hanil krále! A ještě vyžadoval osobní setkání? Neměli by ho rovnou převést do vězení? Ale Jeho Veličenstvo říkalo...

„Vy čůráci! Nechte mě za ním jít!"

Náhlá divokost v Duenových pohybech muže překvapila. Přestože měl ruce za zády, pohyboval se tak obratně, až měli problém ho nějakým způsobem zkrotit a popohnat kupředu. Ne. Vykrucoval se, házel sebou, dokud se mu nepodařilo vytrhnout se ze sevření a stát na vlastních nohách, několik kroků od stráže.

„A co teď, hm? Utečeš nám?"

„A víš, že jo?" ušklíbl se Duen a rozběhl se. Ne však pryč, kamkoliv od stráže. Ne. Přímo k ní.

Muži okamžitě tasili své zbraně. Lesklá čepel ve slunečních paprscích ihned zajiskřila. Ale Duen se nezdál ani trochu zastrašen, a už vůbec se nezastavil nebo nezměnil svůj kurs.

Tedy, až na poslední chvíli, kdy těsně před špičkou meče uskočil na bok, kde se nacházel dekorační balvan. Od něj se plně odrazil a s menším saltem muže přeletěl, aniž by si čehokoliv všimli.

Nyní mu nic nebránilo v cestě!

„Stráž! Stráž! Zastavte toho muže! Zastavte ho!"

Ano, posila se prostě musela zavolat.

Jako mravenci, když do jejich kupky někdo zašťourá klackem, i tady se najednou z budovy začaly řítit řetězy ozbrojených mužů, oblečených v indigových košilích, s kovovými pláty přes hruď a zahalenými rameny chrániči. Mezi nimi dokonce občas zasvítila uniforma Namasilijčanů, což Duena upokojilo – král Enler tu musí jednoznačně být.

Ale to neřešilo jeho problém. Za zadkem mu viseli vojáci, před ním mu cestu zatarasili taky vojáci, a on se nemá jak dostat ke králi.

„Na kolena! Okamžitě!"

Jako kdyby to doteď platilo, zakroutil v duchu nechápavě Duen a rozhodně žádný poklek neprováděl.

„Chci vidět Jeho Veličenstvo Enlera Dalan!" odvětil požadavkem a snažil se křičet dostatečně nahlas, aby se dostal jeho hlas i přes zdi královské vily.

„Na kolena!"

„Jmenuji se Duen Ran a přišel jsem za králem Enlerem! Musím ho vidět! Mám pro něj důležitou zprávu!"

„Ty tak! Duen, jo? Jsi to opravdu ty, ten spratek, který nám utekl," z davu vojáků zazněl velice známý hlas, plný arogance, přesto mladý.

No do prdele. Ten mi chyběl, nadával Duen, když tu osobu rozeznal. Opravdu nepotřeboval vidět znovu její úškleb, obzvlášť zrovna dnes!

„Vyhýbáš se nám celý rok a najednou sám nakráčíš do jámy lvové? Žeby se v tobě přeci jen pohlo svědomí?"

„Říkej si, co chceš, a uhni. Nepřišel jsem za tebou, ale za Jeho Veličenstvem," odsekl Duen muži, s nímž neměl spojené zrovna dobré vzpomínky. Naopak. Velice traumatické. Jeho úsměv, když předkládal Ramanovi obvinění, když zatýkal jednoho z jeho rodiny za druhým, když ho obklíčil a hrozil krutým trestem... Kdyby nebyl spoutaný, už by mu podřízl hrdlo!

„Jeho Veličenstvo nemá čas zabývat se nepodstatnými zločinci a zrádci. Už jednou jsi naši říši zradil. Co ti brání v tom to zopakovat?" kráčel ten důstojník, nebo co to měl vůbec za hodnost, blíže k Duenovi.

„Já nejsem ten, kdo se snaží říši zradit!" vyštěkl v obraně již opravdu rozzlobený Duen.

„Opravdu?"

„Nech mě jít! Musíš mě nechat jít!"

„Vzdej se Duene... Pochop, že už nejsi důležitý, abys měl osobní audience u Jeho Veličenstva. Jsi bezvýznamný zločinec," došel k Duenovi téměř na krok, aby mu předvedl svůj pohrdavý úsměv v co největší blízkosti.

„Zmizni, svině," plivl na něj Duen, krásně se trefil přímo do oka.

„Zatknout!" vyprskl naštvaný strážný, a jako kdyby to byl povel k tomu, aby se ti mravenci vrhli na nepřítele a společnými silami potlačili jeho převahu. Ať se snažil jakkoliv, se svázanými rukami a v početní nevýhodě nakonec přeci jen padl na kolena a jeho hlava byla sražena k zemi.

„Jak se ti to líbí, ha? Neboj, brzo se potkáš s otcem a tvojí macechou. Už se na tebe těší!"

„Nechte mě! Musím –! Musím za králem!" začal Duen vyřvávat jak smyslů pomatený. „Nesmí –! Nesmí spustit útok! Ne! On nesmí! Dělá chybu! Chybu, slyšíte?! Nechte mě! Je to největší chyba! Bude litovat! Bude velmi litovat!"

„Proč by měl litovat?"

Rázný hlas se rozezněl zahradou, jako kdyby se vojáci vůbec tomu vyvádění nesmáli a Duena neponižovali dalšími poznámkami. Jako kdyby do něj nekopali a nevykřikovali do všech sprostých slov. Ten hlas všechno přehlušil.

Bodej by ne. Vždyť tohle byl hlas panovníka.

Duen tlačil hlavou vzhůru, jen aby pohlédl na toho, kdo otázku vznesl. Ten hlas znal, přesto si po tom všem nebyl jistý, jestli se mu to náhodou nezdá. Jenže kromě zdobených botou a rudozlatého brokátu nespatřil nic.

„Protože tohle nechce. Tohle opravdu nechce!" odvětil a jeho hlava byla opět přitlačena k zemi.

Osoba udělala krok kupředu. Slyšel, jak jeho mohutná róba šustí a jak samotnou přítomností zavřela huby každému strážnému.

„Proč by to neměl chtít?"

„Protože útok na Tossaky je chyba! Je to podvod!" vykřikoval přidušeně.

„Tossaci ohrožovali obyvatele Namasilie, i samotné jeho vedení. Musíme je zastavit předtím, než se posilnění vrhnou do Adranuchu a způsobí převrat!"

Dramatické exklamování vážené osoby mělo bohužel naprosto opačný účinek, než vyvolat strach. Duen se totiž začal smát. Začal se smát takovým způsobem, že se ale opravdu začal dusit, jak mu jeho krk tiskli kolenem a on sám nemohl přestat ve svém projevu.

Každý v okolí byl zmatený. Divil se. Kdo by se takto vysmíval, a k tomu slovům samotného krále!

„A právě proto, Vaše Veličenstvo," popadal dech, ačkoliv poněkud nešťastným způsobem, „říkám, že děláte chybu a že toho budete litovat. Protože Tossaci, oni nic takového nikdy nechystali. Protože Tossaci celou dobu utíkali před vámi, Vaše Veličenstvo," pořád mu tak nějak bylo do smíchu.

Zdálo se, že voják, který ho držel u zemi, dostal pokyn dát ruce od Duena pryč, a on se tak mohl zvednout a pořádně se rozdýchat. Trochu i zakašlal, aby se srovnal.

Konečně pohlédl před sebe. Ano. V tom bohatém brokátu, skrývající další vrstvy hedvábné róby, nepostával nikdo jiný než král Namasilie. Enler Dalan. Honosný jako vždy, ukazující své bohatství, které mu po předchozích generacích zbylo.

Ale aspoň mu zbylo něco. Duenovi totiž nezbylo absolutně nic. Kromě meče a pár dalů. V otrhaných šatech, zarostlý, neučesaný... Až měl na okamžik Enler problém toho usměvavého a elegantního muže poznat. A proto ticho mezi nimi trvalo déle, než bylo přirozené.

„Víte, Vaše Veličenstvo, určitě mi nevěříte a říkáte si, že jsem si všechno vymyslel. Tak já k tomu přidám ještě jeden jakože výmysl. Víte, proč tohle všechno vím? O Tossacích, o tom, co bylo, co je a co vás čeká? Nějakou dobu jsem tam strávil. Moc milí lidé, mimochodem," ušklíbl se, „ale teďka k věci. Proč děláte tu největší osudovou chybu, jakou můžete udělat. A proč byste bitvu neměl nikdy zahájit. Kromě toho, že ti lidé jsou opravdu nevinní, tak mám ještě jeden důvod."

„Hm?" nezáživně pobídl Enler, který nevěřil ničemu, co dosud padlo.

„Protože ten muž, co je vede, není nikdo jiný, než váš syn!"

„Co... Cože?" zamračil se Enler, ale brzo jeho zmatení přerostlo v pobavení a pořádný smích, jímž vystřídal předchozí projev Duena. A smál se taky tak dlouho. Jenže Duen, ten ani nepohnul brvou. Ať se kolem něj smích rozléhal jakkoliv, on klečel s kamenným výrazem, vážný jako nikdy v životě.

„Můj... Můj syn?" dozníval smích Enlera, jenž si dokonce musel utřít z očí slzy.

„Ano. Váš syn. Syn konkubíny Miran. Feishen Dalan."

Přestože byl král stále vysmátý, jakmile zaznělo dávno zapomenuté jméno, jeho obličej začal tuhnout.

„To... To musí být nějaká blbost," kroutil hlavou.

„Myslíte? Je pravda, že díky vaší ženě se tomuto princi dostala extrémně nízká, téměř nulová pozornost, a celou dobu vyrůstal skoro v okovech. Že si nikdo nevšiml, že před takovými sedmi lety náhle zmizel z paláce, hm? Ah, Vaše Veličenstvo mělo jiné záležitosti, že, jiné zábavy, proč by si vzpomnělo na konkubínu Miran a svého prvorozeného syna!"

„To sis hezky nachystal, Duene. Myslel sis, že tě kvůli tomu omilosrdním?"

„Milost mi je u prdele," odsekl okamžitě Duen. „Jen si ale vzpomeňte. Byl jste to vy, kdo mi dal úkol dostat ty dva Tossaky, jejichž portrét byl zaznamenán ve svitku. Ten oškliva je idiot, ani není Tossak. A ten druhý? Vzpomeňte si. Neviděl jste někde náhodou podobný obličej? Tu stavbu očí, ty plné líce, tenké rty?"

„Ne..." Enler, ať moc se snažil nevěřit těm blábolům, nemohl vyvrátit, že podklad měly opravdu skutečný. Jednoho syna jménem Feishen měl. Ale... Její Veličenstvo Hiamon potratila a pak otěhotněla a porodila a... Co se s tím chlapcem stalo? Kolik mu musí být?

A je možné... Že ta podoba tam opravdu byla? Jak to, že si jí předtím nevšiml?

„To musel být Tossak, který využil své moci, aby se za něj vydal!" vyštěkl netrpělivě panovník.

No, moc daleko od pravdy není, poznamenal v duchu Duen.

„Jo? Narazil jsem na Feishena několik let zpátky. Byl na útěku, protože se ho Její Veličenstvo královna Hiamon pokusila zabít. Jaké překvapení, že? Teď to ale neřešme, to si vyřešte s královnou doma. Jinak by dobrovolně z paláce neutekl, samozřejmě. Pomohl jsem mu s krytím a tak, a on nakonec narazil na takovou skupinku velice vřelých lidí, říkali si Tossaci, mimochodem. Taky na sebe neradi poutali pozornost, a tak s Feishenem spojili své síly a hospodařili, poctivě platili daně... Jenže když se to v jejich okolí začalo hemžit hlídkami strážných, necítili se již bezpečně a rozhodli se opustit Namasilii. Že budou hospodařit jinde, že jim stačí trocha hlíny a jsou spokojení. Kdo by čekal, že se brzo u hranic Velkých hor, kde se usadili, začnou množit vojáci, hm?" Duen si vyprávění hodně přizpůsobil a přikrášlil, ale komu by to vadilo. Důležité je, aby zafungovalo, ne?

„Ne, to není možné, to..."

„Že není? Co myslíte? Šel bych se tady dobrovolně nechat zatknout, kdybych nešel obhájit pravdu? Zbláznil jsem se?"

„Tossaci nás ohrožují! Vždy představovali hrozbu!" křičel v afektu panovník.

„Jste si jist? Rád bych s vámi prodiskutoval další zajímavosti, které jsem se dozvěděl za své doby na útěku, ale nejprve to přednější. Opravdu chcete zabít vlastního syna?"

„Feishen s nimi nemůže být! Nemůže je vést!"

„A kde teda je, řekněte mi? Protože co vím, v paláci rozhodně ne. A to již dlouhých sedm let!" oponoval stále se stejným odhodláním Duen, který se nehodlal vzdát, i kdyby měl na místě vypustit duši. „Váš syn bojuje za nespravedlnost, kterou vy vytváříte. Organizuje těch málo tisíc mužů, kteří ani neumí bojovat, aby bránili své území, své rodiny, ženy a děti! Nehodlá se vzdát, dokud nezemře. Podívejte, jak moc se snaží napravit vaše činy!"

„Ne, přeci... Feishen..." zašeptal panovník, který si pamatoval to malé mimino, tu rozjasněnou tvář konkubíny Miran, její bledý kulatý obličej, její nevinné, rovné obočí.

„Dejte mi šanci. Uvidíte, že ho poznáte. A pak mi uvěříte. A když říkám lež... Klidně mě na místě popravte!"

Enler zděšeně hleděl na Duena, kterého si vždy pamatoval jako bezstarostného a bláhového mladíka, jenž většinu času kašlal na veškeré povinnosti a své skvělé umění meče spíše schovával pro sebe. Když pak trochu dospěl a začal se starat o vlastní rodinu, stále byl pořád takový... Jako dospívající, jehož priority leží stále úplně jinde, než člověk se zodpovědnostmi. A teď... Teď tu klečí muž, který opustil své dřívější hodnoty a nabídl svůj život výměnou za co... Za zastavení boje?

S Tossaky nemůže mít žádný vztah, vždyť byl poslán je zlikvidovat! A i tak se sám odevzdal, jen kvůli nim. Kvůli nim a kvůli Feishenovi...

Feishen...

„Opravdu mi říkáš pravdu? Opravdu je vede Feishen?"

„Ano. Narodil se ten den, kdy vyhořela Tossacká vesnice Radgost. Jako kdyby z oka vypadl konkubíně Miran. Ačkoliv povahou má hodně společného s vámi," blekotal důvěryhodně, aby krále přesvědčil.

Panovník dlouhou chvíli mlčel.

Nikdo v okolí se neodvážil ani pípnout.

Duenovi bušilo srdce tak, že už měl nutkání se do něj sám bodnout, aby tu hrůzu utišil.

Nakonec Enler naznačil rukou, aby k němu přiskočil jeden ze členů stráže.

„Vyšlete okamžitě dopis, který zruší příkaz k boji. Zde je má pečeť. A připravte mi kočár. Ihned vyrážíme. Musím se přesvědčit na vlastní oči..."

„Vaše Veličenstvo. A pan Duen?" otázal se hladový strážný, který se těšil na veřejné Duenovo ponížení.

„Přivažte ho ke koni. Půjde s námi. A vyřiďte Lawanovi, že se omlouvám, ale měl jsem urgence."

Strážný se uklonil a pokynul svým podřízeným, aby konali tak, jak bylo řečeno.

Všechno se najednou dalo do pohybu. Duenovi už bylo jedno, jak moc s ním cukali, jak moc byla jeho hrdost potopena, když musel dělat doprovod koni. Hlavně, že šli. Že byla bitva zastavena. Že to stihl včas. A že Bashia přežije.

Zpoza rohu vily vykoukl vousatý muž se světlými vlasy a znepokojeně se zamračil.

Bashia se zhluboka nadechl. Pevně sevřel jílec meče, jako kdyby ho měl uklidnit. A možná i uklidnil. Alespoň se jeho nádechy srovnaly, trochu. Přesto měl najednou pocit, že nebyl připraven. Nebyl připraven na to, co je čeká.

Jeho šedivé oči odrážely odstín zataženého nebe. Nejspíše brzy začne pršet. A déšť pak omyje zraněná těla od krve a daruje jim zpět jejich tvář.

Doufal, že když už, tak bude moci ležet zády na zemi a hledět vzhůru. Že jeho poslední pohled bude představovat kapky snášející se k zemi. Chtěl to tak. Ze všech věcí si přál takovou maličkost a i ta mu připadala jako ten největší luxus.

Pohlédl vedle sebe. Kosum pevně zatínal své čelisti, jeho dech taktéž nepravidelný. Ale místo strachu z něj cítil hněv. Ano. Nedivil se mu. Vždyť naproti nim se přeci blížili zabijáci jeho bratra!

I Dilvar postával po jeho boku. I ten v sobě držel agresivní emoce a jen vyčkával na vhodný okamžik, kdy je vypustit ven.

Jenže ten nenadcházel. Stále ne. Ačkoliv vojsko, obří masa mužů v stejných uniformách, vybavených kovovými pláty a chrániči, byla čím dál blíže.

Přesto lidé Černých medvědů neudělali ani krok. Vyčkávali v dolině a oddalovali svoji smrt co nejvíce.

Bashia odněkud zpoza jeho zad zaslechl tiché potahování. Ano, i pláčem se dá vyřešit skutečnost, že zažívají své poslední chvíle života. Jenže pláč není řešení. Jestli chtějí něco udělat, něčemu zabránit, něco zachránit... Musí pozdvihnout své meče!

Země se otřásala pod kroky tisíců a tisíců mužů. Cinkání jejich brnění rozechvívalo ušní bubínky všech obránců. Tak takový zvuk zvěstí smrt? Ptali se někteří sami sebe.

Ještě nedávno armáda představovala jakousi černou tečku na obzoru. Nyní jim pomalu mohli vidět do tváří. Tedy, jejich dolní poloviny, zatímco horní polovinu kryla přilba. I tak byly jejich čelisti tvrdé, bez emocí, jelikož zabít Tossaky a vyhladit kmeny Černých medvědů... To byla pouhá prácička, kterou zvládnou za jedno odpoledne!

Muži říšské armády hromadně vstupovali do průsmyku. Když zjistili, že je průchod bezpečný, jejich sebevědomí ještě více narostlo.

Bashia suše polkl. Dilvarova ruka na meči se taky nedočkavě třásla. Kosum skřípal zuby.

První řady říšské armády si sáhly za záda.

„Teď!" vykřikl náhle Bashia a zvedl meč do výšky. Toto znamení spustilo sérii akcí, které mělo zajistit prvotní obranu. Tossaci zdvihly pláty z kůry stromů či stlučených prken dřeva, a zatímco první řada jimi mířila před sebe, ostatní si jimi kryly hlavy. Akorát včas. Rány šípů vypálených z kuše byly silnější než hod kamenem. Někteří měli co dělat, aby pláty nad hlavami udrželi. Jiní si navzájem vypomáhali. Salva šípů je měla kosit a zbavit se velké většiny, přesto škoda byla tak desetinná.

Někde se rozštípl plát, jindy proletěl šíp škvírou v obraně. Zasáhl člověka do ramene, stehna, nebo fatálně do hrudi. Lidé pohotově zastupovaly vzniklé díry v obraně, ačkoliv těch děr bylo čím dál víc a úloha tudíž nebyla jednoduchá.

Naštěstí v tom nebyli samotní.

Stejně, jako odpadávali lidé Černých medvědů, dělo se něco, co způsobovalo úpadek vystřelených šípů ze strany říší.

Hbité a přesné jako orly lovící svoji kořist, strefovali domorodé šípy vojáky v uniformách. Sice jejich úkol byl těžší, jelikož mířili z větší vzdálenosti a vojáci měli zbroj, jejich celoživotní zkušenosti v lovu z úkolu udělal hru, v níž se jednotliví lukostřelci s nadšením předháněli.

Zmatení říšané netušili, jestli nadále střílet před sebe, nebo do svahů podél nich, kde by se měli ukrývat střelci.

Nakonec to vyřešil jeden rázný příkaz.

„Kupředu!"

„Na ně!" ozval se Bashia v tom stejném momentu. Pláty byly odhozeny stranou, muži se rozběhli kupředu. Pevně svírali zbraně a doufali, že to málo, co se naučili, jim prodlouží život co nejdéle.

Náraz vojsk byl strašlivý. Chaotický.

Bashia se postřehl, že nevnímá nic. Nic, kromě toho, kdo má kde krk, kdo má kde srdce, kdo má kde stehno a jak se k němu dostat co nejšikovněji. Jako kočka prolézal kolem vojáků a zanechával za sebou zranění, menší nebo fatálnější. Rozhodl se vojáky co nejvíce předchystat ostatním, aby měli o to snazší zabití a zároveň on sám se nemusí zdržovat detaily.

Jeden člověk tam. Druhý zde.

Ruce se mu potily – ne, klouzaly po cizí krvi, která mu zatekla mezi prsty.

Nevšímal si toho. Nevšímal si ničeho. Prostě se probojovával dál. Bez zaváhání, bez přestávky. Jakékoliv jiné myšlenky byly zbytečné.

Vojsko protivníka se na ně hrnulo jak lavina. Tam, kde před chvílí padl muž, najednou stál zase další, celý zdravý a nezraněný. A jeho mužů kolem něj ubývalo. Ne, nemohl si dovolit pohlédnout na zem. Nemohl si dovolit vidět ty ztráty. Musel jít nadále kupředu.

Když už pohlédl na bok, spatřil Dilvara, jak nemilosrdně seče vojáky. Nejprve mečem, jiného dorazil sekyrou. Střídal tyto své zbraně neuvěřitelnou rychlostí, že se sotva někdo odkázal k němu přiblížit na dva kroky.

I Kosum si počínal dobře. Trochu poškrábaný, zakrvácený, ale plný sil ukazoval své zkušenosti získané z učení jak Tossaků, tak později Duena.

V dálce pak řval agresivně Hyrean. Kdokoliv mu nastavil meč, tak nakonec skončil buď bez nohy nebo bez hlavy. Síla toho muže, jehož kroky provázel tanec dvou dřevěných korálků, byl opravdu obdivuhodný.

Jenže to byly ukázky těch, kterým se dařilo. Ne nespočtu těch, kteří již stihli v prvních minutách padnout.

„Antaresi!" zařval Dilvar, zatímco vytáhl sekyru z něčích střev.

„Ano!" kývl, když spatřil situaci kolem sebe. Rychle odbyl vojáka, zalovil v tunice a vytáhl kus kovu, který na rozdíl od meče nebyl zamazaný krví a pořád se hezky leskl. Plát pozdvihl do slunce a hlasitě vykřikl: „Teď!"

Zatímco první teď si mělo poradit s palbou šípů, druhé teď bylo vhodné do situace, kdy velká část vojska bude nastoupena v průsmyku. Odlesk světla přestavoval znamení pro osoby schované vysoko na špici skal Prvních strážců, aby uvolnily lana, aby povolily vše, co drželo obří balvany a useknuté kmeny na svahu.

Vojáci, kteří byli doteď zabraní v boji, náhle zpozorněli. Tyto hromovité zvuky se jim nelíbily. Nemohli však příliš odvádět pozornost jinam, aby to náhodou zase neschytali.

Jenže ty hromy byly hlasitější a hlasitější. Ze svahů se trhaly stromy a keře a padaly dolů, spolu s obřími kameny, které byly schopny rozdrtit celou skupinu lidí k nepoznání.

Kutálející se balvany ihned smetly vojáky, kteří jim nestačili utéci. Neměli kam – namačkaní v průsmyku se těšili kupředu, nyní nemohli ani zacouvat. Spatřili pouze stín a byl konec.

Kromě balvanů, válely se ze svahu pevné kmeny stromů, které měly nemenší účinek.

V konečném důsledku se vojáci, jež nestihli do průsmyku vkročit, neodvažovali postoupit dál. A ti, kteří byli uvnitř, neměli kam utéci.

Bashia potřetí vydal signál. A spolu s tím signálem se ze stran slezli další bojovníci, v rukách drželi meče i kopí a s neuvěřitelnou vervou se hnali na vojáky. Karina vedla tuto skupinu a ihned odřízla všechny, kdo přeci jen chtěl utéct, od vysočin Xetingu.

Tak... Začátek byl dobrý. Teď se jen udržet co nejdéle, pomyslel si Bashia, zatímco mu pot stékal po čele a jeho ruce se nedokázaly zastavit.

Přestože jejich pasti a strategie se vyklubala jako velice úspěšná, stále neměli v početní převaze šanci. Sice vojsko pomyslně rozpůlili, budou rádi, když si poradí i s tou jednou půlkou. Lidé Černých medvědů však byli s kopím velmi zruční. Stačilo mrknout na bojovnou Karinu, která představovala samotnou smrt, a cítil se neuvěřitelně hrdý na to, že může bojovat po jejím boku. Jenže to bylo vše. Museli nechat také množství lidí, aby zůstalo u průsmyku Druhých strážců, kde čekaly další pasti a jejich poslední obrana, kterou řídila Faletta. A jakmile padne i ona, Velké hory skončí.

Jak tak Bashia bojoval, většinou dokázal vojáky zvládnout hned během několika kroků. Nevyšel úplně bez zranění a začínaly se na něm kupit štípavé škrábance, přesto zatím neměl s ničím problém.

Jenže únava ho zmáhala. A pak narazil na soupeře, na kterého je několik kroků málo.

Nejprve si myslel, že je jako každý jiný voják. Jenže jakmile se jejich meče setkaly, jakmile se prvotně oťukaly a zjistily tak sílu toho druhého, musel Bashia svraštit obočí. Zdálo se mu to? Ne... Nezdálo.

Jak si s vojákem vyměnili dalších pár výpadů, byl si více jistější.

Ty kroky znal. Jako kdyby ho ten voják kopíroval – ne. Jako kdyby Bashia kopíroval toho vojáka.

Tohle může být problém. Ale... Jestli nezvládne tento problém, jak se může podívat ostatním spolubojovníkům do očí s čistým svědomím?

A tak se snažil o to více. Ať to bylo marné jakkoliv.

Jenže každý jeho krok byl předem přečten. Každý jeho pohyb vyblokován. Jestli Duen uměl bojovat, tak... Kdo je ten muž?

Bojovali spolu dlouze, jako kdyby kolem nich žádná bitva neprobíhala. Jen neurčité šmouhy, které vytvářely pozadí jejich souboje. Výsledek byl však jasný a neodkladný.

Nakomec Bashiovi přeci vypadl meč z ruky a padl na zem. A u jeho krku se drželo ostří.

„Nechci tě zabít," pravil voják velice známým, trochu zachraptěným hlasem.

„Tak proč bojuješ?" odvětil Bashia naprosto vyrovnaně. Smrt jako smrt!

„Stejně jako ty. Protože musím," při těchto slovech si voják sundal přilbu a odkryl tak jak svůj obličej, nevýrazné vodové oči a blonďaté, slámové a velmi zacuchané vlasy.

Dexun.

„Musíš? Řekni mi. Komu tu jde více o život?" posunul se Bashia blíže, jeho krk skoro napíchnutý na meč.

Dexun na okamžik zpanikařil a ustoupil zpět.

„Nechci... Nechci tě zabít. Fakt ne," zopakoval a kroutil zmateně hlavou.

„Jestli mě nechceš zabít, co plánuješ? Když to neuděláš ty, udělá to někdo jiný od vás."

„Jenže... Už nechci na svých rukách další nevinnou krev! A slíbil jsem to Duenovi!"

Duenovi?

„Musíš se rozhodnout, Dexune. Jestli –" Bashia ani nestihl dopovědět větu, když najednou postřehl, jak na jeho tělo letí meč. Byl tak rozhozen Dexunem, že zapomněl, uprostřed jakého chaosu se to nachází. A to byla fatální chyba.

Cink!

Sotva zavřel oči, aby se oddal své smrti, vyrušil ho zvuk těšně u jeho těla.

Rychle je tedy zpátky otevřel. Dexun využil meče, kterým Bashiovi hrozil, aby cizí čepel včas zastavil.

Cože?

„Dexune, co to – " divil se i samotný útočník, přesto mu nebyla dána příležitost se plně vyjádřit, jak ho legendární opilec Adranuchu ihned poslal k zemi.

Bashia toho akorát využil. Zvedl svoji zbraň, zapátral v tunice a přikročil opatrně k Dexunovi s nabídkou.

„Jestli se chceš zachránit, odčinit alespoň částečně to, co jsi nám provedl... Víš, co máš dělat," nato mu vložil do dlaně svoji brož, stříbrnou brož se vzorem Tossaků a kmene Černých medvědů, a mlčky odešel pryč.

Dexun byl jak socha. Měl nehorázné štěstí, že se mu všichni tuto chvíli vyhýbali. Pevně stiskl ozdobu, až mu vystoupily na rukou šlachy, a přiložil si ji k ústům.

Z jeho očí tekly slzy.

„Odpusťte mi! Odpusťte!"

Tichý šepot slyšel pouze on sám.

Nato si setřel slzy z očí, připnul brož na uniformu a s hlasitým řevem zabil druhého vojáka říše.

Bashiu boj s Dexunem neuvěřitelně vyčerpal. Snažil se být nabuzen adrenalinem, co to šlo. Přesto se již nějakou chvíli spoléhal na energii duší Tossaků, které slíbily, že mu v kritických chvílích pomohou. Ne že by Bashia zrovna byl v extrémně kritické chvíli, ale silou navíc nepohrdl.

I tak se už modlil, ať to skončí. Netušil, jak dlouho to potrvá. V jakém stavu se bitva nachází. Kde je Karina, kde je Dilvar, kde je Kosum. Neměl tušení. Jen doufal, že není tím posledním, kdo stojí na nohách.

Ach, a už ani ne to.

Někdo ho říznul do lýtka. Okamžitě se mu bolestí podlomila noha a on padl na kolena.

Ne! Musí pokračovat! Nemůže tu klečet! Jako kdyby vyčkával, až mu někdo usekne hlavu!

Než se však stačil zvednout, už musel vyblokovat meč, který ho definitivně povalil na zem. Rychle protivníka odkopl, a když už oba zkoušeli měkkost trávy, zapíchl mu pohotově meč do srdce. Za jeho zády zaslechl svištění vzduchu. Další meč. Rychle se obrátil a tak tak zabránil dalšímu zranění. Měl však neblahý pocit, že tohle jsou už jeho poslední kroky, které takto činí. Tossaci jsou daleko za ním. On je obklopen říšany. Kdo by mu v této chvíli pomohl?

„Stop!"

Voják zasel další úder. Bashia musel pohotově uhnout, až sebou zase hodil do trávy. Švihnutím odhodil meč, který mu chtěl udělat díru do břicha.

„Přestaňte! To je rozkaz!"

„Rozkaz krále!

„Přestaňte bojovat!"

„Zpátky! Zpátky!"

Podivné pokřiky ozývající se ze strany armády říší zmátly nejen vojáky říší, ale také i kmeny Černých medvědů.

Vždyť vyhrávají. Vždyť jak se jim dařilo i přes riziko překonávat zablokovaný průsmyk a doplňovat chybějící muže?

Lidé Černých medvědů však náhradu neměli. Mizeli. Velice rychle.

Muž, který před chvílí málem Bashiu zabil, se jen ohlédl dozadu, avšak z rozkazu si nic nedělal. Vždyť o jaký kousek mu uniklo to potěšení! Přece si nemůže nechat ujít příležitost!

Jeho meč byl opět připravený zasáhnout.

Bashia semknul své tenké rty k sobě.

„STŮŮŮŮŮJ!" pokřik byl silnější a hlasitější než kdy dříve – jeho zdroj se rychle posouval kupředu.

Voják, který doteď pevně tiskl rukojeť meče, přeci jen zapochyboval. Vstal, do Bashii silně kopl, a nakonec odešel pryč.

„PŘESTAŇTE BOJOVAT!"

Do několika minut se z chaotického bojiště stala galerie soch. Vojáci postávající v pozoru, očekávající pokračování toho podivného příkazu; a lidé Černých medvědů, kteří popadali dech a počítali své dosavadní ztráty.

Zdálo se, že se skrze armádu něco probíjí kupředu. Bashia se s námahou postavil, přestože mohl udržovat rovnováhu pouze svojí zdravou nohou. Pomohl si mečem, který zapíchl do země, a vyčerpaně se o něj opíral.

Srdce mu stále divoce bušilo.

To divné, co přerušilo bitvu, bylo několik koňů s jezdci.

Posouvali se kupředu, pak se dlouze rozhlíželi, a zase se posunuli o něco blíže. A čím menší vzdálenost mezi lidmi Velkých hor a jezdci byla, tím rozlišitelnějšími se stávali.

A to srdce, které doteď bušilo jak celá plejáda bubnů, se nyní zastavilo. Jako když dohraje píseň a tanečnice přestanou se svými pohyby. A hudba utichne.

„Tam! Vaše Veličenstvo, tam je!" vykřikl jeden z jezdců s nadšením, ačkoliv čím blíže se Bashiovi dostávali, tím rychleji se to nadšení proměňovalo v něco hrůzostrašného. Ve vztek – ano, nehorázný vztek a zlobu. V neuhasínající krvežíznivost, která si však nežádala krev Bashii. To ne. Ale krev každého vojáka říše a nejlépe i krev jejich panovníků, obzvlášť toho, kdo seděl na koni vedle něj.

„Tam je... Váš syn, Feishen."

Bashia vytřeštil oči, podobně jako Enler Dalan vysedávající na koni, když toho mladíka spatřil.

Byl zakrvácený, vyčerpaný, jeho vlasy poletovaly všude možně. Ale nemohl popřít fakt, který mu ten zločinec celé dny pořád masíroval do hlavy.

Opravdu, jako kdyby před sebou viděl mladou konkubínu Miran. Tak něžnou, tak krásnou...

Enler sesedl z koně a hnal se k zraněnému chlapci.

„Feishene! Jsi to opravdu ty? Můj syn, Feishen? Opravdu?" začal prohmatávat jeho tělo, jeho paže, ramena, jestli náhodou nejsou zraněná. Také osahal i jeho tvář, která se zdála reálná – musela být reálná. Bashia přesto nehnul ani brvou. Dokonce se na panovníka vůbec nedíval. Jeho oči směřovaly jinam – za tím svázaným jezdcem, který s panovníkem přijel.

Když zachytil jeho pohled, Duen ihned odhodil veškerý vztek vůči každému, kdo Bashiovi jen zkřivil vlas, a na svou lásku se zaculil; Bashia ho však jen probodával chladným pohledem. Pohledem, který říkal jasně:

Tohle ti neodpustím, Duene.