Osada, kterou doteď tvořilo pouhých pár domků, žila jako nikdy předtím. Dosud toto holé prostranství okupovalo pouze množství mužů a pár statných žen, které pomáhaly se stavbou, nebo vařily dennodenně pro dělníky jídlo. Pravidelné ťukání do dřeva, řezání pilkou, sekání kamene a míchání bahna tvořilo každodenní melodii, která ustala jen v nejchladnějších dnech, kdy se krajina zahalila do bílé pokrývky a vykoukla až po několika měsících.

Nyní, když melodie mohla opět hrát, však zněla jinak. A nebylo to tím, že by muži snad zapomněli vyhrávat na tyto nástroje. Spíše se změnila skladba nástrojů. Místo dřeva a kamene vyzváněl kov, jeho tepání, jeho cinkání, když dva muži spolu bojovali; a pilka zabloudila hlouběji do lesů, odkud přinášela malá dřívka, vhodná pro výrobu luků a šípů.

Antares zrovna tasil meč oproti Kosumovi, aby si dali jedno kolečko boje.

Než však stihl udělat výpad, uslyšel krátké povědomé hvízdnutí. Jen co vzhlédl vzhůru, spatřil na nebi poletující siluetu orla, jak kroužila vysoko mezi mraky a s každým kruhem se snesla o něco níže.

„Běž," pokynul mu bradou Kosum, čímž uvolnil náčelníka ze svých spárů a on sám zamířil za Sopanesem.

Náčelník okamžitě pokynul bradou, zasunul meč zpátky do pouzdra a kráčel hbitě krajinou, která se původně měla proměnit v zelené pole a přinést Tossakům úrodu. Nyní však sloužila jako místo, kde mohli muži i ženy cvičit se zbraní, kde stály narychlo postavené stany pro Tossaky, kteří se již nevešli do zaplněných domků.

Orel slétával stále níže a níže, dokud neusedl na Antaresovu ruku. Zatímco se mu drápy zaryly do kůže i přes vrstvu oblečení, jíž na sobě měl; jeho oči ani nemrkly, ani jeho čelo necuklo bolestí. Zahleděl se hluboce na orla, který jakoby mluvil, přestože se jeho zobák nepohnul. Nakonec pohladil zvíře po peří na břiše, než zvedl ruku do výše a nechal ho odletět pryč.

Akorát k němu kráčela Faletta.

„Nějaké novinky?"

„Do tábora včera došlo kolem deseti tisíce Namasilijských mužů. Už jich brzo bude čtyřicet tisíc."

„Čtyřicet tisíc?" vyjekla Faletta. Nato se uklidnila, aby se ohlédla kolem po průsmyku. Čtyřicet tisíc mužů... Mužů silných a dobře cvičených. A tady je pouze hrstka lidí, kteří umí pouhé základy. Kteří se celý život věnovali řemeslu, než aby se učili umění boje. Lidé různého věku. Od patnáctiletého Droda, po sedmdesátiletou stařešinu Tossaků. Dívka zesnulého Baryana, která sotva měla osmiměsíční holčičku, nebo šikovná švadlenka ve středním věku. Kdokoliv, kdo měl obě ruce, a nemusel mít ani obě nohy, se účastnil na přípravě na velký boj. Boj, který bylo jasné, že prohrají.

Antares jim všechno vysvětlil. Jen co přišli do osady, byli seznámení s osudem, jaký je čeká. Dokonce měli na výběr. Zůstat, nebo utéci? Zamotat se mezi lid Černých medvědů a žít si dál jakoby nic... Ale na jak dlouho? To byla hlavní otázka, která napadla každého Tossaka. Na jak dlouho...

A tak si Baryanova dívka řekla, že jestli má zajistit byť jen den života navíc pro svoji dceru, popadne co může a vrhne se naproti tomu vojsku... A možná se jí podaří zabít vojáka, možná dva. A i ti dva udělají rozdíl a možná armádu zpomalí... Aby se k její dceři jen tak nedostali.

„Kolik jich jen může ke konci být?"

„Klidně i padesát, šedesát tisíc?" odhadoval Antares netečným hlasem. „Pokud se skládají ze dvou armád, mohou si dovolit i větší počet. Generálové jejich armád nejsou hloupí – ví, že terén Velkých hor není zrovna ideální pro souboj. Nás se jim vyhnat ven nepodaří, takže budou muset zahájit útok oni. Ale potýkat se s průsmyky, skálami a srázy s sebou bude nést ztráty. A proto čím více lidí, tím lépe pro ně."

„Považují vojáky za obyčejné figurky..." odfrkla si znechuceně Faletta.

„Nejen vojáky," opravil ji Antares.

„Myslím, že bychom proti nim měli – někdy – nějakou šanci?"

Mladý náčelník se zamračil. Pohladil si bradu, zatímco se pokoušel přijít s odpovědí, která by byla nejrealističtější.

„Možná. Ano, myslím, že možná i měli... Ale to by museli bojovat všichni lidé Černých medvědů. Museli by být připraveni, rozmístěni na strategických pozicích. Jak jsem říkal i na setkání, že kdybychom přišli s množstvím různých pastí, odřízli je od dodávek, útočili na ně spíše podle než přímo... Tak by šance určitě byly."

Faletta si povzdychla. Neměla slov pro to, co se stalo, a musela se pouze smířit s tím, co měla nyní. A to meč v ruce a vůli zničit jakéhokoliv vojáka, co se k ní přiblíží jen na krok.

„Jak jsme jen mohli někteří doufat, že se probojujeme do Adranuchu a zabijeme krále. Jak naivní jsme tehdy byli," zasmála se pro sebe, ráda, že se nakonec situace vyvrbila tímto způsobem. Že příchod Antarese nebyl podnět k útoku, ale k útěku. Ačkoliv je vojáci stejně dohnali... Alespoň neumře jako naivní a hloupá žena, jakou kdysi bývala.

„A jak to vypadá s vrcholy průsmyků?" Antares obrátil pozornost na úplně jiné téma. Stará žena se ho vděčně chytla a veškerá nostalgie a lítost jí zmizela z obličeje.

„Snažíme se, co to jde. Nějaké balvany šly uvolnit, jiné jdou hůře. Něco málo se podařilo mužům nahoru dostat z jiného místa, ale je to náročné. A koně v tom terénu pracovat nemohou. Osvědčily se kolejnice z kmenů stromu, ale i tak..."

„Já vím..." vzdychl si Antares a zahleděl se na ostré špičky skal. „Avšak pokud se nám podaří zajistit co nejvíce vrcholů a správně to načasovat, způsobí to vojsku velké ztráty."

„To muži ví, neboj se. O to více se snaží! Jenže..."

„Kéž bychom měli více času," přečetl jí myšlenky mladý náčelník a jeho teta pouze přitakala. „Nedostatek zbraní, výcviku, chráničů... Vím, že tohle nedopadne dobře. Byl jsem s tím smířen, jenže..." jak moc frustrující a bolestivé je vidět ty všechny životy, jak dělají vše pro to, aby umřeli co nejhonosnější smrtí?

„Vybrali jsme si to. Každý z nás si to vybral, nezávisle na tom, co si přeješ ty. Každý zde ví, za co pokládá život. Za náš kmen, za naše děti, které možná budou moci dospět, za lid Černých medvědů, že nás vzal mezi sebe. I když jen na tak krátkou dobu," odfrkla si jedovatě, pořád se nezbavila jistého hněvu z jejich zrady. Ale starali se o Tossaky dobře, to jim vytýkat nemohla.

„Celý můj život, již od požáru v Radgostu, jsem věděla, že někdy nadejde ten den. Den, kdy zemřu říšským mečem, nebo budu popravena pověšením, něco z toho. Nelituji cesty, jakou jsem se vydala. A nelituji toho, že jsem tě následovala, Antaresi. Že jsem tvá teta a že tu nyní stojím, připravena zvednout meč a bojovat po tvém boku. Tak by si to přála Kiretta i Duval. A já se těším, až je opět uvidím..." usmála se do větru a cítila, že nikdy neměla tak klidnou duši, jako právě v tomto momentu.

Antares ji chytl zezadu za rameno a přitiskl k sobě. Vítr si pohrával s jejich vlasy a zamotával je do čelenky náčelníka. Ten rubín ve tvaru hranaté kapky ho nikdy nehřál tolik, jako nyní. Vždy byl chladný a těžký, nepříjemný na nošení. Jenže dnes, dnes se zdál jako pohlazení slunečních paprsků.

„Tak, dost řečí, vzhůru do práce. Nesmíme dávat našim lidem špatný příklad," odkašlala si Faletta a opustila svého synovce, aby mohla pomoci ženám s šitím kůže v pevné vesty.

I Antares se otočil a zamířil jinam. Sám netušil kam. Práce bylo spoustu, až by se nejradši roztrhl na kousky a pomáhal všude. To však nešlo. A tak zamířil na nejbližší koutek, vystřídat Hyreanovo učení.

Neměl šanci udělat ani jeden krůček.

Ohromný řev upoutal pozornost každého přítomného Tossaka. Toho, co pracoval venku, i toho, kdo se ukrýval v domku či ve stanu. Neobvyklý a strašlivý zvuk všechny donutil vykouknout ven a zjistit, co se to děje.

Antares pohotově trhl hlavou. Z nějakého důvodu byl děs to první, co ho v tom okamžiku ovládlo.

Už je to tady? Udělalo vojsko první krok? Tak brzy?

Neuklidnilo ho ani spatření mohutné postavy černého medvěda na svahu, stojícího na zadních, vytaženou vzhůru jako člověk. Jako socha bojovníka vytesaná z kamene, třikrát větší než skutečný člověk.

Sotva lidé dokázali vstřebat majestátnost toho zvířete, jejich hlasy vyjekly v údivu.

Antaresovi se zasekl dech v plicích.

Netušil, co se to děje.

Jen Faletta se doširoka rozesmála.

„Antaresi! Antaresi! Přišli! Oni přišli!" rozběhla se zpátky za synovcem, aby uchytla jeho ruku a tahala ho kupředu. Její síle nešlo vzdorovat, ať byl mladík silný a statný jakkoliv. A nejen ti dva.

Všichni zanechali v tom momentu své práce, jen aby se shromáždili a mířili naproti davu, který připomínal temný mrak na obzoru. A tento mrak, podobně jako vycházející slunce, nejprve odhalil svoji horní hranu, a každou chvílí byl větší a větší, dokud nezakryl celý kopec.

Byli to lidé, většinou muži, avšak i ženy. Byly to vozy a stáda oslů a koní. Byly to kmeny Černých medvědů, které se rozhodly vzít osud do vlastních rukou a pomoci Tossakům v obraně svého území.

A v čele tohoto davu kráčela velice vysoká postava, jejíž meč visící na pase připomínal spíše větší dýku a jejíž ruka svírala dlaň další, poněkud menší osoby.

„Karina a Suria... To jsou lidé Anaghy!" vyhrkla nadšeně Faletta a její srdce tak hlasitě bušilo radostí, až si ho pletla s tempem vlastních kroků.

Nakonec se však zastavila a s údivem si uvědomila, že pořád jí celé tělo pulzuje až po konečky prstů a nemůže se toho zbavit. Popadala divoce dech, avšak úsměv jí z obličeje nezmizel. I Antaresův věčně chladný obličej vypadal nadšeně.

Okamžitě se před Haladanem zdvořile uklonili.

„Antaresi, Faletto, to není třeba," mávala ledabyle rukou Karina. „Není třeba prokazovat úctu někomu jako jsem já. Haladan, který se raději schová v koutě, než aby chránil svůj lid," sklonila potupně hlavu.

„Chráníš svůj lid svým způsobem. A jako Haladan jsi uznala, že bojování tvému lidu neprospěje. Jsi Haladan, jaký má být, a který pokládá životy svých lidí na první místo," namítal Antares a jeho slova nebyla pouze diplomatickou omáčkou.

Karina se dlouze zadívala do šedých očí mladíka, který to myslel naprosto vážně, a slabě se usmála.

„A jaký Haladan je ze mě teď, když tu stojím se svými muži a ženami, připravena vztáhnout meč na protivníka?"

„Haladan silný, statečný a neohrožený. Milovaný svými lidmi, kteří se nebojí za společný cíl položit život," odvětil mladý náčelník a rubín na jeho čele zrovna pohltil sluneční záři takovým způsobem, že připomínal oheň uzavřený ve skleněné baňce. Oheň divoký a silný, plápolající za každé příležitosti. Oheň odrážející vůli Tossackého lidu.

„Taková slova si nezasloužím," zachichotala se žena, avšak Suria zavrtěla hlavou a vážně jí pohrozila prstem. Poté, co jí několika elegantními pohyby dlaní sdělila své osobní myšlenky, se otočila na Antarese a zdvořile uklonila hlavu. Tentokrát její ruce tančily pro něj a Karina tlumočila.

„To, co dělá Xeting nám, a Namasilie udělala vám, se nedá odpustit. Je zbabělé, že po tolika letech jsou Haladanové líní bojovat za to, co nám náleží, a vyžádat spravedlnost pro padlé z obou stran. A o to zbabělejší od nich je, že veškerou svoji zodpovědnost za ochranu Velkých hor přenechali vám. Ale tak to být nemůže. Nesmí. Je to hanba lidu Černých medvědů. A proto tu jsme. Abychom se té hanby zbavili. Abychom vám sdělili, že nejste sami. A že jsme připravení s vámi Velké hory chránit a položit za ně život," skončila Karina tlumočení, načež se široce usmála, a ještě za sebe dodala: „Tak. Přesně tak."

„Je nám nesmírnou poctou, že nám pomůžete."

„Jaká pocta! Je to naše povinnost! A všichni Haladanové se na ni vykašlali! Ale my ne. A tady jsme. Je nás kolem sedmi tisíc, všichni boje schopní muži a ženy. Vezeme s sebou i zbraně, které skončily v našem vlastnictví po ukončení bojů, i nějaké nepodarky, které v rukách našich lidí vznikly. Není toho mnoho, Anagha se nachází nejdál od hranic a v bojích se příliš neangažovala, a sami spíše lovíme kopím... Do Chaitali jsem již posílala dopis žádající zbraně, ale bez odpovědi. Do Klahamu se pak chystám zajít. Snad Makira přemluvím... A když ne jeho, Tafana mi určitě pomůže to udělat nějak... Bez jeho vědomí," šibalsky mrkla na Tossaky.

„Děkujeme," usmíval se mladý náčelník, jenž cítil hřejivost ve své věčně chladné hrudi, a nemohl si pomoci, než být šťastný. Ano. V takové bezvýchodné situaci... Byl opravdu šťastný.

„Prosím, následujte mě. Nebudeme mít asi dost místa ani materiálů pro vaše utáboření..."

„S tím si nedělej starosti. Přišli jsme vybaveni."

„Tak prosím. Ať si po cestě můžete odpočinout. A pak probereme plán obrany, který nyní s vaší pomocí bude potřebovat velké změny," ušklíbl se radostně Antares a pobídl dav kupředu.

Jak vstoupili na planinu průsmyku a zkracovala se vzdálenost mezi příchozími návštěvníky a Tossackými stany, jak samotní Tossaci spatřili pomoc, velké naplněné vozy a boje schopné lidi; jedna osoba za druhou začala tleskat. S každým krokem se přidal další Tossak a potlesk se stával hlasitějším a hlasitějším. Radost v očích lidí, kteří najednou zjistili, že jejich situace není zas tak bezvýchodná a smutná, byla neuvěřitelná. Potlesk burácivý. Vítali své zachránce, své spolubojovníky; odvážlivce, kteří se rozhodli hodit svůj život na váhy nakloněné ke smrti.

A tato odvaha si nutně potlesk žádala.

Lidé kmenů Černých medvědů si potlesku užívali, rozveselil jejich pochmurné obličeje a odvál zbytky strachu z jejich srdcí. Jelikož, co více si mohli přát, než umřít po boku tak vřelých lidí?

Bylo poznat, že od tohoto okamžiku již tak tvrdě pracující Tossacký lid pracoval o to více. Na rozdíl od léta jim v činnostech nebránilo horko a s novou motivací se prakticky nedokázali zastavit. S pomocí lidí Anaghy byly mnohé pasti nachystané raz dva.

A sotva uplynuly tři dny, z druhé strany průsmyku se začalo ozývat velkolepé dunění.

Mnozí ve strachu vykoukli ze stanů – už se obávali, že pasti povolily a kameny se zřítily předčasně dolů. Zmocnil se jich strach z možných zranění i nechuť past chystat znovu. Když však spatřili zdroj toho zvláštního, chaotického zvuku, vylezli pohotově z příbytků a volali na své druhy.

I Kosum popoháněl Antarese ven, přestože ho již neskutečně bolely nohy a před očima viděl svůj právě nalitý hrnek pálenky.

„Co se zas děje?"

„Co se děje? Antaresi, no tak, musíš jít ven!"

„Už jdu, už jdu," znaveně mumlal, zatímco namočil svůj obličej do šera zapadajícího slunce. Obzvlášť v průsmyku již zavládla tma, jak na něj vrhaly stín vysoké strany skal a tmavé koruny jehličnanů.

A v té tmě se něco hýbalo. Celá vlna temných postav se hnala vpřed, jako rozpínající se mraveniště. Všichni v tmavých látkách, zabaleni v kožiších, a hlavy jim překrývaly mohutné kulichy. Spolu s nimi drncaly vozy plné kovu, jenž při každém pohybu řinčel, jako kdyby se neustále řítily kusy balvanů ze skály a drolily se v písek.

Nesli s sebou strach a děs. Přestože tyhle pocity Antares jako jediné nepociťoval. Obzvlášť, když viděl husté vousy muže, který celý tento dav vedl.

„Pojď, musíme blíže."

„Dilvar?"

„Kdo jiný," ušklíbl se mladík, jenž se v mžiku pustil do kroku. A opravdu, nezaměnitelný muž vedl celou armádu bojovníků na toto místo, kde se sdružovali pouze nejodvážnější. Když spatřil blížícího se náčelníka, popohnal svého koně vpřed, jen aby před mladým mužem několikrát s koněm přešlápl, než z něj seskočil na zem.

Jako kdyby s jeho seskokem zaduněly celé hory. Až Kosumovi naskočila husí kůže.

„Dilvare, rád tě vidím," Antares pokývl zdvořile hlavou, zatímco skrýval svůj pobavený úšklebek.

„Řekl bych, že ještě raději než říkáš, hm? Myslíš, že ti jdeme zachraňovat zadek?"

„A jdete?" nadzvedl troufale mladý náčelník jedno obočí, čímž Haladana jen rozesmál. Avšak jen málo lidí se při zvuku toho hrubého a chraplavého smíchu dokázalo uvolnit.

„No, řekněme, že se dožadujeme oplacení našeho pohostinství. Měsíce jste u nás přespávali, jedli naše jídlo... Tak nyní ty měsíce musíte vrátit."

„Pokud se spokojíte se stany," poukázal Antares na množství plachet a rychle uhnětených boud na přespání, které stihly neuvěřitelnou rychlostí po příchodu Kariny vyrůst.

„Nejsme nároční," pravil Dilvar napůl stále ze srandy, napůl vážně.

„Je vás tu... Poněkud více," pokud uměl Haladan Zubharanu dobře počítat, viděl daleko více lidí než pouhé dvě tisíce.

„Ano, někdo vás už předbě –"

„Dilvare! No to koukám!" zkřížila si ruce přes prsa Karina, zatímco vykračovala pozvolna ke dvojici.

„Ah, Karino... Vyhnalo tě sem svědomí, nebo Suria?"

„Od obojího trochu. A rozhodně mě hnali rychleji než tebe. Není ti hanba? Jsi tak blízko, zatímco my museli přecestovat celé Velké hory, a i tak jsi přišel později?" hezky si na něj posvítila, hrdá, jak to z Anaghy tak krásně stihli.

„Trochu jsem se zdržel. Ono totiž chvíli zabere, než se vyrobí toto," mávl dozadu na své muže, kteří okamžitě ustoupili a vytvořili tak chodbičku k jednomu z vozů. Antares ani Karina k němu nemuseli jít blíže, měli dostatečný výhled na muže u vozu, jež prudce odhrnuli plachtu. V tom mžiku také povolili jednu stěnu, takže se rázem s nepředstavitelným rachotem vysypal na zem obsah korby, který vylekal snad všechny koně i další místní zvířata, nemluvě o lidech.

I ti, kdo s nezájmem skryli své obličeje, znovu vykoukli vystrašeně ven. Až jim málem spadla brada na zem.

I Antares překvapeně rozevřel své oči a nevědomky vykročil kupředu. Muži, kteří stále poněkud zavazeli, mu hbitě ustupovali. Přestože toho mladého Tossaka pořádně neznali, věděli, že je přítel jejich vůdce. A zároveň z něj pokaždé měli prapodivný pocit.

Mladík konečně dosáhl té kupy lesklého kovu a sklonil se pro jeden kousek, co zrovna upoutal jeho zrak. Uchopil rukojeť meče, aby jej zdvihl do výšky a několikrát s ním zakroutil. Jeho drobné, leč silné zápěstí zanechávalo některé muže v údivu, obzvlášť při pohledu na to štíhlé tělo, které robustní meč drželo.

Usmíval se, avšak jeho úsměv nebyl daný spokojeností nad výrobkem, nýbrž právě tou dětinskostí a nedokonalostí, kterou nesl.

Lidé Černých medvědů si nikdy nemuseli kout takovouto zbraň. Přestože jsou skvělí v tvoření kopí a dýk a sekyr; meč je poněkud vytříbenější záležitost. A i když jsou na první pohled hrdí, že vytvořili meč – ne, rovnou stovky a stovky mečů; nejedná se o nic než ostrý zploštělý osten železa, nikoliv však zbraň.

O rovnováze, aerodynamice a dalších vlastnostech se nedalo ani mluvit. Také byl těžší, než jak byl zvyklý. Ne že by si měl na co zvykat, jelikož jeho meč je obzvlášť jak pírko ve větru, přesto...

„Bude nám to muset stačit..." povzdychl si, načež odhodil meč zpátky na hromadu.

„Nejsou kdo ví jak skvělé, ale furt lepší než to, co plodil ten skrček v Chaitali," ďoubl Dilvar nohou do hromádky, než bradou naznačil svým mužům, ať je opět naskládají do vozu.

„Lepší vůbec něco... Ale stále si nejsem jist, že se nám podaří ozbrojit každého našeho muže."

„To asi ne. I kdyby Zonphon a Makir přinesli jejich věci, co se u nich desítky let skrývají, i bez toho, že by se obrany účastnili... Rozhodně ne."

„A také... Jak moc se těmito zbraněmi zvýhodníme, když se budou hůře ovládat a naši lidé na ně nejsou zvyklí?"

Dilvar jen pokrčil rameny a koukal na tu hromadu šrotu. Nechtěl si to přiznat, jelikož byl zprvu nadšený, když za ním došli kováři a předložili jejich prvotní výrobek. Jenže jak začali vyrábět ve velkém, i to něco málo dobrého se ztratilo a on sám v duchu věděl, že jít s takovými zbraněmi proti královstvím je sebevražda.

Antares jen nahlas řekl, co se mu skrývalo v nitru duše.

„Zvyknou si. Musí. Ještě máme trochu času," nakonec to byl mladý náčelník, který začal přesvědčovat sám sebe a záležitost zbraní vypustil z hlavy.

„A co jiného vůbec máte?"

„Naše meče, luky, šípy, pak staré meče dovezené z Anaghy spolu se spoustou kopí a dalších luků..."

„To jde. Zase nás nepodceňuj, s kopím dovedeme zázraky."

„Však viděl," přidala se Karina a šibalsky se na toho kluka ušklíbla. „Měl jsi být svědkem toho souboje. Antares versus já. A hádej, kdo vyhrál."

„Ty?" znuděně na ni pohlédl.

„Samozřejmě! Ale bylo to dlouhé, už jsem myslela, že to vzdám. A co jsem si všechno neodnesla!" začala vyhrnovat své rukávy, spodní lem halenky i sukni, jen aby ukázala fialové šrámy, které jí po boji zůstaly.

Suria opodál nasupeně tiskla rty k sobě.

„Nechám vyklidit jeden z domků, kde budeš pobývat, zatím si můžeš odpočinout v mé chýši. A ostatní by mohli co nejdříve pomoci se stavbou dalších..."

„Není třeba," zastavil hned rukou Antarese starý bojovník. „Nerad spím na pevných základech. Spíš mi zatím můžeš popsat, jak na tom jsme."

Letmý úsměv daný radostí z další pomoci i shledání se starým známým ihned vystřídal vážný výraz, jak byl Antares nucen vyjevit nahlas tu ne zrovna moc příjemnou realitu.

Pozvolným krokem se dal do chůze, po jeho stranách Haladanové dvou velkých měst a tudíž poloviny celých Velkých hor. Přestože s Karinou situaci probral, Dilvarův příchod opět trochu karty obrátil a dovolil zesílit aktivní obranu. Převahu stále rozhodně neměli, obzvlášť s tušenou strategií říší ignorovat velké ztráty. Ale aspoň mohli posílit obrané linie, které zprvu, tvořené pouze Tossaky, byly k smíchu.

Diskuze pokračovali až do noci. Antares přizval ještě Falettu a Vanideena, podobně jako Karina a Dilvar své věrné lidi. Díky nim a notným poznatkům, ať jejich snaha o obranu vypadala jakkoliv temně, v Antaresovi začínalo vzkvétat něco malého a hřejivého. Něco, co si doteď nepřipouštěl k srdci, a ještě nějakou dobu nechtěl. Ale již do jeho nitra vklouzla a pohodlně se usadila. Naděje.

„Velké hory musíme ubránit. A není jiné možnosti. Je jasné, že na naší straně to nebude úplně sluníčkové, ale nic jiného nám nezbývá. Ti lidé... Jsou až moc opovážliví," bručel Dilvar, zatímco již v hluboké noci opouštěl spolu s Karinou a dalšími jejich lidmi Antaresovu chýši. Mladý náčelník je vyprovázel, pod velkýma očima se mu již tvořily ospalé kruhy a i jeho energie klesla hluboko pod minimální úroveň. Všechno to plánování, vymýšlení více přijatelnějších kroků, při nichž by nemusely být ztráty tak velké, a navíc, po celém dni práce; to ho již naprosto vyždímalo.

Přesto nadále bystře sledoval situaci a držel bdělost oběma rukama, ostatně, jak byl vždy zvyklý, ať se staral o statek nebo o celou osadu.

Jediná Faletta ho prokoukla a byla připravená stáhnout Antarese zpět do chýše, pokud by se rozhodl ještě něco dnešní noc provést. Podobně jako všichni Tossaci si dlouho myslela, že je její synovec nezničitelný. Že se jedná o silnou postavu s nekonečnou sílou, že dokáže všechno, co si usmyslí. Jeho netečný obličej a téměř nepohnutelné emoce její představu jen umocňovaly. Přesto se našlo pár okamžiků v osadě, kdy ho viděla oslabeného. A obzvlášť celá cesta do Velkých hor, pravda o duších, a nakonec první slzy, jež od něj viděla, ji donutily se probudit. Hledět na Antarese jako na člověka – ne na nějakou nedotknutelnou figurku, jakou je pro Tossaky Pukhon.

Naštěstí se zdálo, že Antares se odebere ke spánku sám.

Než si stará dáma stihla oddychnout, prořítilo se kolem ní nějaké zvíře. Bylo rychlé a hbité a sama nedokázala ve tmě rozeznat, o co se to jedná. Než se stihla za tou letící šmouhou ohlédnout, již seděla na náčelníkově ruce.

Haladanové se taky zvídavě ohlíželi, této situace byli svědky poprvé.

„Copak se děje?" zeptal se mladý muž puštíka, který na něj natáčel svůj srdcovitý obličej. Snažil se ze všech sil zakrýt přemáhající únavu.

„Hm?" svraštil během chvilky obočí, jak vzhlédl před sebe, do tmy hor, na nebe zasypané hvězdami.

„Něco se děje?" Dilvar přikročil zpátky k náčelníkovi, ten však mlčel. Mlčel a něžně hladil mladou sovičku. „A co to zvíře...?"

„Podobně, jak vy komunikujete s Akhalou, tak Antares našel pár duším spirituální zvíře, a ti nám teď pomáhají se sledováním situace za hranicí. Jen díky nim víme, kolik vojáků tam je, kdy přišel nový pluk a přibližně kolik mužů sčítal. Máme na své straně několik orlů, pár puštíků, holubů a vran."

„Alespoň jsou duše ochotné," poznamenala Karina uznale, jelikož z jejích zkušeností, přestože nebyly velké, duše neradi opouštějí své pohodlí. A čím delší doba od jejich smrti uplynula, tím těžší je s nimi vyjít.

„Jsou to Tossaci. Jsou stejní jako my. Je to jejich povinnost, stejně jako naše bránit Velké hory," odvětila Faletta a pohlédla na svého synovce. Stále bojoval se znepokojením i otázkou, jestli zprávu puštíka prozradit či nikoliv.

„Tak co se děje? Neříkej mi, že se vydali na pochod," zamumlal Dilvar unaveně – i kdyby se vydali, asi by v této situaci boj přenechal mladším a on sám si trošku podřímnul.

„Oni ne, avšak..." Antares hledal slova, avšak místo nich se dlouze zahleděl na Falettu, jako kdyby doufal, že ona ho pochopí. Samozřejmě, že nepochopila.

„Nic. Nic důležitého. Jděte si odpočinout. Bude stačit, když se o tohle postarám sám."

„Antaresi –" chtěla něco namítnout Karina, ale upokojivý úsměv mladíka jí jakoby říkal, že ho mají nechat samotného. Proto jen pokývla hlavou a stáhla Dilvara s sebou na odchod.

„Antaresi?" Faletta doufala, že když kolem nich již nikdo nebyl, nyní jí prozradí, co se děje. Jenže náčelník mlčel.

„Tak co? Musí to být něco vážného! Proč mi nic neřekneš?" začínala o něj mít strach.

„Zítra. Zítra ti to řeknu. Nyní pojďme spát," vypustil puštíka na svobodu a sám zašel do chatky, jeho ruka pevně svírajíc sponu na svém oblečení.

Trochu mu trvalo, než si utříbil myšlenky a vytvořil plán. Jakmile však byl, měl co dělat – nejraději by okamžitě vyběhl ven a hnal z osady pryč. Srdce mu bušilo adrenalinem, ale sám cítil, že ho únava zmáhá. A možná se udrží takto probuzeným několik minut, stejně po několika hodinách bude muset složit hlavu do koberce z mechu a odpočinout si.

Takže i přesto, jak moc se mu to nelíbilo, musel se vyspat. I kdyby jen krátce.

Faletta ho tedy pustila, a tak usnuli poslední bdělé osoby v celé osadě.

Avšak jen na moment.

Noc se z posledních sil bránila paprskům slunce, jež se začaly prodírat skrze nebe a osvětlovat východní část horizontu. Východ, kde se nachází jejich nepřátelé. Jak může to nádherné slunce zkrývat svou krásou tak zlé lidi?

Antares si uvázal na pas pouzdro s mečem, jehož jílec pevně sevřel. Možná až příliš křečovitě, nemohl si však pomoci. Popadl osedlaného koně a zvedl ruku do výše. V okamžiku mu na ni přistála drobná sovička, puštík, který ho navštívil pár hodin zpátky.

„Budeš mě vést," špitl mladík, než nechal dravce uletět, zatímco se vyšvihl na koně a popohnal ho ke cvalu. Měl co dělat, aby dohnal tu letící smršť. Sám byl však hnán emocemi, které mu pomalu nedaly spát. Dýchal rychle, jako kdyby běžel na vlastních nohách. Krčil se ke hřívě hřebce, jež ho lechtala po obličeji. Přesto na tváři nevyjádřil jediný diskomfort.

Brzy slunce vykouklo celé, jeho cesta však stále nekončila. Cválal pomalu bez zastávky. Kdyby kůň sám nezaváhal a u malé říčky nezpomalil, asi by ji Antares bez povšimnutí přešel a nenechal se zvíře ani napít.

Uběhl téměř celý den a teprve k večeru si mladík uvědomil, že za celý den vlastně ani nejedl. Neměl vůbec chuť. Bylo mu to jedno. Už zažil mnoho dnů s prázdným žaludkem, takže mu nepřišlo podivné, že i dnešek mezi ně patří.

Už se nějakou dobu prodíral lesem. Musel být blízko hranic, někde u severu. Zahlédnout puštíka mezi těmi kmeny bylo čím dál obtížnější. Mnohdy dlouho seděl nehybně na větvi a připomínal pouze další útvar stromů, jichž tu bylo nespočet a navazovaly podivný dojem kouzelného lesa. Vždyť kdo by si nespletl holé větve s kostěnýma rukama, neobvyklé boule jako oči ducha stromu, mechové porosty jako vousy sahající až po zem?

Antares, ačkoliv v lesích prožil část svého života, se také párkrát nevědomky otřásl.

Puštík, kterého následoval, se náhle zvedl z větve a přelétl na levou stranu. Téměř mu zmizel z dohledu, když tohle udělal. Antares musel okamžitě zastavit koně, aby ho navedl jinam a svého průvodce neztratil. Avšak... Raději ho nechal stát na místě. Jemu samotnému se zatajil dech.

Mnoho metrů od něj se po svahu pohybovalo velké, temné zvíře. Jeho černá srst připomínala vchod do drobné jeskyně, jenž byl však pohyblivý. Posunoval se v návaznosti na kroky, které vykonalo. Když položil svoji velkou tlapu dopředu a následoval ji zadní, opět byl o něco více vlevo. Jeho hřbet byl krásně oblý, ať již provádělo kroky, nebo něco začmuchalo na zemi. Jeho dlouhý, zesvětlený čumák zavrtal krátce do houští, než si odfrkl a pokračoval dál.

Antares se v životě nikdy nevyskytoval tak blízko medvědovi. Kolikrát ho viděl na svazích, daleko od osady, ačkoliv nyní byl skoro na dosah. Je jedno, jak velká vzdálenost je v této situaci dělila. Stačila chvilka nepozornosti a jak snadno by byla překonána.

Byl tak soustředěn na jízdu a na sovičku, že naprosto ignoroval jakékoliv zvuky, například chůzi tohoto velkého a honosného zvířete.

Má počkat, až se vzdálí? Chtěl ten pták pouze upozornit na možné nebezpečí? Proč se tedy nevrací?

Antares postával na hřbetu koni a pokoušel se ho udržet co nejvíce v klidu. Aby byli nenápadní a nepoutali na sebe pozornost.

Jenže to se to hloupé zvíře s duší Tossaka sneslo téměř k tlapám medvěda a ještě před ním rozvířilo prach na zemi, než vzlétlo opět ke stromu. Medvěd následoval očima tu drobnou sovičku, těžko říci, jestli rozzloben, nebo pouze zvědav na činění toho ptáčka. Jenže jen co otočil hlavou, všiml si postavy v dáli. A ta mu samozřejmě přišla mnohem zajímavější než kdejaký pták.

Nechal své původní plány být a již se otočil, aby za tou kuriozitou přišel blíže.

Antares měl srdce až v krku. Jeho kůň začal okamžitě nervózně přešlapovat, vědom si nebezpečí, a mladík měl co dělat, aby jej opět uklidnil.

Nevydal však ani hlásku. Skoro nespustil z medvěda zrak. Pokoušel se odvodit co nejvíce – jeho náladu, jeho povahu, která se vůbec nebála neznámého. Netušil, jestli ta pomalá medvědí chůze zvěstí něco špatného, nebo by měl být rád. Přesto nebyl schopný žádného činu.

Má utéci? Kdyby měl utéci, proč ta sova schválně proletěla pod medvědím nosem?

Nějaké nově narůstající tušení ho navádělo, aby odhodil všechny své emoce, všechny své předsudky a strach; aby seskočil z koně na zem a oddal se tomuto setkání. Byl nanejvýš opatrný a dával dobrý pozor, jestli svými pohyby medvěda nerozzlobí. Přesto se nezdálo, že by na jeho dopad na zem jakkoliv nepřirozeně reagoval. Nebo naopak – reagoval naprosto nepřirozeně. Vůbec si ho nevšímal.

Antaresovo srdce bylo opravdu jak sada bubnů hlasitě bijících v sálu paláce, doprovázející kroky návštěvy i tance umělkyň. Rozechvívalo celou jeho osobou, zabraňovalo mu v jakémkoliv pravidelném nádechu. Brzo začal lapat po vzduchu, ale ani to nemohl dělat pořádně, aby na něj medvěd náhodou nezaútočil.

Jenže on ne. On hleděl svýma hnědýma očima, téměř bez mrknutí, na člověka před ním. Jeho mohutná hlava se ani nepohnula, jeho uši sotva zastříhaly, když se k nim nachomýtla muška. Jeho čumák se vždy nakrčil, když medvěd provedl nádech, ačkoliv světlá srst obklopující zrohovatělou kůži sebou vůbec necukla.

Co teď? Antares byl naprosto bezbranný. Stačil jeden špatný krok a bude po něm. Mohutná medvědí tlapa ho srazí k zemi a zabije dříve, než vůbec stihne zvednout meč vůči říšskému vojsku... A lidé Černých medvědů nebudou mít ani tušení, proč a kam odešel. A proč se nevrátil. Co když si to vyloží špatně? Že utekl ze strachu? Co pak?

Stát tu do nekonečna také nemůže. Co když kůň každou chvílí zpanikaří a naruší ten klid mezi nimi?

A tak riskoval. Musel. Co jiného mohl dělat?

Zhluboka se nadechl, než zašeptal jedno krátké slůvko.

„Akhala."

Náhle musel ustoupit o několik kroků dozadu. Jeho mysl byla úplně bílá, dech zrychlený. Viděl před sebou svou matku, Iazu, Chasan, lid v Radgostu i spoluvězně z tábora. Viděl i tvář každého Tossaka, kterého znal. A tvář Duenovu.

Medvěd se postavil na zadní. Už tak, že jeho hlava byla tak čtyřikrát větší než Antaresova; na zadních ho s výškou úplně předběhl. Byl větší než samotný kůň!

Je konec?

Medvěd zvedl tlapu. Byla zakončená pěti dlouhými, zakroucenými drápy, ostrými jak břitva.

Antares zavřel oči. Nechtěl vidět, jak se mu zarývají do hrudi. Přesto byl na ten pocit připraven.

Jenže on nepřicházel. A drápy, které měl cítit ve své hrudi, zalité horkou krví pumpující z jeho žil, ho začaly šimrat ve vlasech.

Vyděšeně rozevřel oči. Svůj pohled měl zastíněný chlupatou končetinou, která se uvelebila na jeho hlavě. Letmo položená, nepřikládala moc tlaku. Jako kdyby byla zvyklá toto provádět a znala moc dobře, jak moc si může dovolit padnout na tak křehké bytosti.

A skrze ni proudilo teplo. Teplo, které párkrát moc dobře zažil – v poslední době dokonce mnohem častěji tím, jak vysílal spirituální zvířata na pochůzky. A skrze to teplo proudila nejasná slova a obrazy, jež se plně zvěčnila v jeho mysli, aby mu předala jasné poselství, které toto zvíře neslo.

Ne, zvíře ne.

Ale dávný předek lidí Černých medvědů.

Jeho předek.

Jakmile v té změti chaotických obrazů pochopil, co se ta stará a poničená duše snažila říci, pevně semkl rty. Zdá se, že lidé nejsou jediní, kdo je armádou říší znepokojen.

„O tohle se postarám. Zrovna tam mířím. Není třeba se tím více zabývat... A co se týče vojska... Nedovolím, aby Velkým horám ublížili. Aby ublížili lidem, kteří v nich žijí. A udělám všechno pro to, abych tomu zabránil. I kdyby to mělo stát můj život."

Akhala sundal tlapu z Antaresovy hlavy a dopadl na všechny čtyři.

„Hlídám jejich postup. A pokud se rozhodnou vyjít do boje, budeme připraveni."

Medvěd pokývl hlavou a jeho zvláštní, jakoby lidské oči umístěné na těle mohutného zvířete chápavě mrkly.

„Děkuji za vše, co pro náš lid děláš," nakonec se hluboce uklonil, ruce spjaté k sobě, a v této pozici dlouze přetrvával. Až jakási chlupatá koule – medvědí hlava – mu pózu rozrušila svým nepřetržitým dloubáním, čímž Antarese povzbudila a srovnala mu zkřivená záda.

„Děkuji," dodal ještě jednou, načež medvěd jen krátce zařval hromovitým hlasem, jímž koně opět rozdivočel a Antaresovi vyvolal mráz na zádech; poté pohodil hlavou a odešel si po svých pryč.

Mladík ještě dlouze postával na místě, jeho tělo roztřesené, neschopné pohybu, než k němu opět zamířil puštík a divoce mu mával křídly před nosem.

Ano, měl by jít. A vyřešit to jednou provždy.

Nebylo to již moc daleko. Létající průvodce byl čím dál pomalejší, čímž naznačoval, že se místo setkání blíží. Několikrát se také ztratil, aby místo určil přesněji a Antarese naváděl správným směrem.

Slunce zapadlo. Mladý náčelník měl poněkud problém nadále následovat sovičku a její vzdušné kreace. Už chtěl sesednout z koně a utábořit se, jelikož nemělo smysl v té tmě slepě bloudit. A možná... Možná přeci chtěl ten okamžik co nejvíce oddálit.

Jenže sotva se naplno rozhodl, nemohl své rozhodnutí zrealizovat.

V dáli spatřil světlo, droucí se skrze kmeny stromů, ozařující celý hustý les. Puštík se mu ztratil. A jeho srdce se zase rozbušilo.

Cítil se slabě, vždyť dnes ani nejedl, a k tomu měl už za sebou jeden silný zážitek. Je schopný čelit druhému?

Seskočil z koně a přivázal ho opodál ke stromu, aby nebyl příliš na dosah. Sám si lehl do hlíny a listí, na obzoru ten světlý bod, ta hvězda snesená k zemi. Oheň plápolal a Antares měl pocit, že jeho žár cítí až sem, na tom chladném podkladu ve tmě, daleko od plamene.

Trpělivě vyčkával. V ruce držel rukojeť meče, oči nespustil z ohniště. Byl zaměřený na jakýkoliv pohyb – na přiložení dřeva, na obrácení se té osoby, která v jeho bezprostřední blízkosti ležela. Na pohození hlavy koně, jenž osobu doprovázel. Sledoval ten pomalý život, sám se ani nepohnul, ani nevydal hlásku.

Až hluboko v noci vstal a svým tichým a opatrným krokem se přibližoval k ohništi.

Dal si obzvlášť pozor na své kroky. Aby nepřišláply větvičku, aby nerozhrabaly kameny. Jako ladná tanečnice, nebo jako tichý duch, přiblížil se balíku zabaleném v dece už na dva kroky. Na jeden krok. Stál přímo nad ním. Tlumil své nádechy a pokoušel se tlumit i své srdce, na které se chystal svalit veškerou vinu, kdyby se osoba probudila. To se však nezdálo pravděpodobné. Nehybně spala, vypadala jak kukla motýla a jen pramen hnědých vlasů čouhal ven – přestože v plamenu házel poněkud rezavé, až zlaté odlesky.

Antares vysunul svůj meč z pochvy. Nadešel ten moment. Ten okamžik.

Ten, který si jeho lid zaslouží. A který jim odepíral.

Nikdy ho nenapadlo, že by musel něco takového provést. Že by měl opět držet čepel nad bezbrannou osobou a ukončit její život. Jednou to však zvládl. Zvládl až příliš dobře, dle správce tábora, Medarda. Proč by to neměl zvládnout znovu? Jenže nyní... To bylo poněkud jinačí.

Proč? Protože tu osobu znal? Vždyť znal i lidi, kteří v táboře umřeli!

A ti byli nevinní! Zatímco tato osoba...

Udělej to, Antaresi, šeptali mu duše v něm, zatímco sevřel rukojeť meče.

Je to zrádce, a ty takovými pohrdáš, přidal se hrubý hlas starého muže z Viniperu. Neváží si ničeho. A nikdy si nevážil tebe.

Antares se zhluboka nadechl. Ano. Měl by to udělat. Jenže sotva chtěl zabodnout ostří meče do toho spícího těla, kukla se skutálela k ohni, deka se z ní odmotala a ven vystřelil jasný a honosný meč, který okamžitě odvrátil špičku Antaresova ostří na stranu.

Les rozeznělo hlasité cinknutí.

Antares se však nedal. Neúspěšný pokus o zabití si nebral k sobě – jako kdyby jej předem očekával. Přeci jen, znal tu osobu až příliš dobře na to, aby si myslel, že by se mu jeho čin podařil.

A tak se dal do boje. Cizinec měl co dělat, aby se švihu vyhnul a dostal se na nohy, připraven plně odvracet přicházející útoky. Část něj se v duchu ušklíbala – pěkně se se svým mečem sžil; bylo vidět, že trénoval.

A ta druhá jen plakala.

Bashio, to jsem přece já! Duen!