Kap.

Kap. Kap.

Tichý šum vyplňoval klidné údolí. Na nebi se stále držel pochmurný závoj šedi, přestože déšť konečně ustával. Pravidelné ťukání kapek už jen dopočítávalo chvíle, kdy déšť nadobro skončí. Už to bude za chvíli. Už jen moment. A to prázdné údolí se opět naplní životem a hlasy lidí.

Hučení bystřiny nyní bylo hlasitější než obvykle. Dokonce se v některých místech tvořila pěna a její bělavé bublinky vykukovaly zpod drobných klasů, jenž začaly rašit všude kolem. Nyní, naplněná vodou deště i z hor, bylo jenom jediné štěstí, že její koryto bylo nedávno zvětšeno a voda se nevylévala pryč.

Ne. Nezdálo se, že by déšť nadobro ustal. Naopak, po krátké odmlce opět zesílil a hučení se rozlehlo po celé krajině. Tančící jehličí borovic a právě rašící poupata listnáčů přijímaly tento jarní deštík jako dávného přítele a povrch jejích větviček i listů se leskl jako oči zalité slzami.

Antares přes sebe přehodil plášť a vyrazil ven. Už ho nebavilo déle čekat. Ne, on už nemohl čekat. Přešel přes jednu bystřinu, poté přes druhou, než nakonec s naprosto mokrými botami stanul před rozdělanou prací. Vzal do ruky sekyrku a začal osekávat trám dřeva.

„Antaresi! Antaresi!" křik se ztrácel v šumu deště, nemluvě pak, že nepronikl ani skrze rány nástroje. Teprve, až když osoba stála téměř u volaného, práce ustala.

„Copak se děje, Kosume?"

„Co děláš? Pořád ještě prší. Všichni se schovávají a ty –"

„Hm?" zdálo se, že Kosum s sebou nepřinesl nic důležitého, a tak Antares opět popadl sekyru a začal pracovat.

„Nesmíš prochladnout. Jak se mám pak podívat na Falettu, když budeš nemocný?"

„Neboj, to se nestane."

„Stačí, abys před ní kýchl a už na mě vrhá vražedné pohledy. Antaresi, prosím! Vydrž aspoň, než déšť ustane!" zoufal Kosum, který byl stejně tak promočený jako jeho přítel.

„Nemám čas. Jdi se schovat."

„Jak nemáš čas? Antaresi!" Kosum měl nutkání chytnout tu nezbednou sekyru a vytrhnout ji mladíkovi z rukou. „Nemusíš se tak hnát! Koukej, kolik jsme toho stihli! Je to až neuvěřitelné! Hráze, koryta, dokonce třetina budov už stojí! Půda je zaoraná, ovce se pasou na kopcích. Co ještě více chceš?"

„Přesunout tu Tossaky, přece," zastavil se Antares a pohlédl nechápavě na Kosuma. „Ještě... Ještě toho spousta chybí, a i když se tu přesuneme, než se vše zaběhne, výroba, sklizeň, dřevo..."

„Ano, ještě je co stavět, ale to přece pár minut počká, hm?"

„Jen... Nemůžu prostě jen tak sedět..." vydechl náčelník, jehož vlasy byly naprosto promočené a lepily se mu na tvář. Prameny ofiny již přesahovaly bradu a bez námahy je dokázal svázat do copu. Jenže na to neměl čas. Musel pracovat.

Kosumovi se zamrazil úsměv na rtech. Až po dlouhých vteřinách jeho obličej pohasl, jak semkl rty k sobě a hluboce si povzdychl.

„Já... Chápu. Já to mám taky tak. Ale nějak... Už to jde. Trochu. Ale přes to všechno se prostě nechci nechat zabít pouhou nemocí... Víš co? Příště, až bude zase pršet, přijdu za tebou. Simak, ten posel ze Zubharanu, mi vždy donese kus jejich horské. Nějak se to u mě kupí, a potřebuji pomoc s její likvidací. Hm?"

Antares se jen letmo pousmál.

„Ano, to zní dobře."

„A k tomu mi Alaska donesla i nějakou z bobulí z Klahamu, tu jsem ještě nechutnal. Není na to teď náhodou ideální příležitost?"

„Ano," nadále se pousmíval Antares a jeho úchop sekyry pomalu povoloval. Úchop, který mu byl tak známý a příjemný. Navracelo to jeho vzpomínky do dob, kdy byl starým Bashiou. Kdy byl jeho život neuvěřitelně jednoduchý. Kdy se staral pouze o to, co bude ten den.

„Tak co kdybychom ji šli ochutnat? Mělo by u mě ještě hořet ohniště, takže nám oblečení rychleji uschne."

„Dobrá..." nakonec to Antares vzdal, přestože jeho oči vyjadřovaly dostatečný smutek z loučení se s nástrojem. Když se naposledy po sekyrce ohlédnul, měl za to, že v tom šeru a mlze, která se na kopcích vytvářela, spatřil velký pohyblivý útvar.

Medvěd...

Jen krátce se zamračil, než následoval Kosuma do teplého a útulného domova. Jednoho z mála, které se jim zatím podařilo vybudovat.

Když započaly práce na osadě, nebyly to domy, co se začaly stavět jako první. Překvapivě, kromě pár provizorních přístřešků pro dělníky, bylo nutné zpracovat okolí osady, postavit hráze, rozšířit koryta bystřin, nasbírat kamení a pokácet dostatek stromů, aby měli vůbec z čeho stavět. I s velkou pomocí z ostatních oblastí, dokázali pouze to, co bylo v jejich silách. Jak přišla zima, pracovníci se vrátili zpět, a jediní, kdo se zde zdržoval, byli odhodlaní Tossaci se svojí nezlomnou vůlí. V čele s Antaresem, jejich náčelníkem a spasitelem, dodělávali načaté a načínali nové, a malé domky konečně začaly zdobit místní krajinu. Přes tu nejstrašnější zimu si však ani jejich vůdce nedovolil trávit čas roubáním v několikadenní vánici. Až s počátky oblevy mohly práce na stavbě pokračovat.

Nyní odhadoval, že třetina domků pro Tossaky byla vhodná k obydlení, a dokonce mnozí pracující se svými rodinami tady již přes měsíc žili. Jiní, kdo byli bez rodin, se o prostor dělili s dalšími. Jen Antaresovi vždy podstrkávali celistvý domek, do nějž nevkročí nikdo, kdo by předem nezaklepal na dveře.

Faletta si už taky brousila zuby na svoji chýši, mnohdy tu trávila celý týden prací, než byla Antaresem vyhnána do Klahamu, aby si odpočinula.

Jednou za čas tu dokonce měli návštěvy diplomatické. Makir zásadně neopouštěl svůj vyhřátý podsedák, dokud to bylo nevyhnutelné, obzvlášť pak v zimě. Avšak jeho dcera a vnučka, o nichž se šuškalo, že by mohli být příštími Haladany, tu mnohokrát přinesly něco dobrého na zakousnutí. Přestože byly omezované velkou vzdáleností mezi jejich domovem a osadou, jejích výtvory vždy Tossakům dobily energii.

A i Dilvar neseděl ve svém sídle. Neustále křižoval Velké hory, a při této příležitosti – pokud to měl po cestě – se mu zachtělo vyzkoušet na oplátku pohostinnosti Tossaků. Ti však nemohli nabídnout nic, kromě čaje z bylinek, které nasbírali cestou do hor. Antares si hned na to vzpomněl na dar, který od Haladana obdržel, jenže ten mávnul rukou se slovy, že by si jej měl nechat pro sebe. A tak mlčky popíjeli obyčejný vývar z bylin a diskutovali vznikající osadu.

Z nějakého důvodu, již nebyl tak strašlivý, jak se zdál. Všechny jejich sedánky mu připomínaly staré dobré časy s Iazou, a tak jeho návštěvy nikdy neodmítal. Možná to bylo tím, že Dilvar přeci měl nějaká léta na krku a Antares měl vždy blíže starším, protože... Se starším jednoduše cítil.

A nyní, sotva si usedli k ohništi a Kosum vytáhl pálenku, zaslechli klepání na dveře.

Krátký vzájemný pohled mluvil za vše.

„Dále!"

Do malé chýše, kde nyní byl pouze Kosum s náčelníkem, vešla naprosto promočená osoba. Voda stékala proudem ze splihlých vlasů, černých jako uhlí, a přecházela na husté vousy. Z kalhot neustále kapalo a z bot čvachtalo tak, že s každým krokem muž za sebou zanechal celou louži. A kožich, jenž měl aspoň trochu chránit muže před promočením, vypadal jak pes vymáchaný v kaluži.

Antares udiveně zvedl obočí.

„Nevybral sis zrovna dobré počasí na projížďky, Dilvare," pousmál se a natáhl pro hrnek, který mu Kosum podával. Haladan města Zubharan se bez dalších pobídek usadil k nim na zem. Kosum tak neměl jinou možnost, než nabídnout hrnek i jemu. Tiše rozlil pálenku.

„Tušil jsem, že bude pršet, ale doufal jsem, že to sem stihnu ještě před průtrží," vzal do ruky hrnek a krátce si k němu čuchnul. To mu bohatě stačilo, aby se zašklebil a trhl mokrou hlavou dozadu. „Trnková od Makira? No tak, Antaresi, myslel jsem, že máš na víc."

„Nemám nic. Ta je Kosuma. A ještě potrvá, než si nějakou budeme moci vyrábět sami."

„Oh, tak to se omlouvám, Kosume. Od Alasky?"

Kosum jen semkl rty, více se k tomu nevyjadřoval. Nato se napil pálenky. Antares ho následoval.

„Žádné speciální ochutnávání?"

Náčelník málem vyprskl pálenku před sebe. Vzpomínka na jeho snahu být diplomatický a držet si odstup ho nepříjemně zašimrala v žaludku.

„Furthský způsob ochutnávání si nechávám jen na opravdu speciální pití," vymluvil se z toho s naprosto kamennou tváří, než se Dilvarovi zadíval do očí.

„Tak to mě těší, žes mě bral tak vážně. Kruci, jak dlouho ten déšť ještě potrvá?" naklonil se Dilvar, aby viděl skrze okno, jenže ten pohled ho vůbec netěšil. Nečekal však, že mu znalý náčelník hbitě odpoví.

„Pár hodin, minimálně. Ale žádný prudký déšť. Pouze mrholení, a v tom se již dá něco dělat."

„Takže jsi to byl opravdu ty, kdo tam jako jediný pohazoval sekyrou!" návštěvník se ušklíbl a pohladil si mokré vousy. „Opravdu vzor pro ostatní. Ani chvilka nepřijde nazmar."

„Zima skončila, otepluje se. Může se pracovat."

Tato stručná a velice upřímná odpověď Dilvara opět donutila zakroutit hlavou. Jak to, že ten poněkud křehce vyhlížející mladík – dle obličeje a spíše štíhlé postavy – je tak zabraný do práce dělníků? Kde je jeho honosná róba, kde je ten kámen, co mu visel na čele?

„Mimochodem, před chvílí kolem prošel medvěd, směrem na Zubharan. Nenese náhodou něco...?"

„Medvěd? Hm... Může to být jen náhoda. Jejich teritorium je velké, sám je občas vídám na pochůzkách," mávl rukou Dilvar, ačkoliv jeho mysl byla ve střehu. Možná medvědi mohou chodit okolo, ale není úplně v jejich zvycích se takto běžně ukazovat. Navíc, musí vědět, že se zde staví osada a rušnému místu se vyhýbat.

„Měl bys vyrazit, jakmile déšť trochu ustane. Máme nějaké suché oblečení, a dokonce i nepromokavý plášť. Kdyby šlo o něco vážného," vyčetl mu obavy z tváře Antares a poklidně vstal, aby prošmejdil Kosumovy skříně. Ne že by zrovna Kosum velikostně odpovídal mohutnému Dilvarovi, jeho spolubydlící už ano. A tak brzy vytáhl nějaké tuniky a kalhoty, které se střihem sice lišily od Zubharanského oblečení, stále byly čisté a suché.

„Nejsou úplně nové..." váhal Antares, když si povšiml díry ve švu a na rukávu, avšak to už Dilvar chňapl po nových hadrech a položil si je vedle sebe. Hlavně ne do té louže, co se pod ním vytvářela.

„Stačí. Měl jsem i horší. Jinak, na západ odtud, asi den dva dny, se teď pohybuje stádo sobů. Viděl jsem tam nějakého nemocného jedince, tak by neuškodilo vyslat pár mužů, než ho odloví samotná divoká zvěř."

„Masa teď máme dostatek, ještě nám zbylo i sušené maso ze zimy. Ale jestli chceš, můžu ho nechat dopravit do Zubharanu. To by nebyl problém," upil Antares pálenky, která ho úplně neoslovila, ale rozhodně nepatřila mezi nejhorší, co za svůj život ochutnal.

„Co budete tahat jednoho soba do Zubharanu!" zasmál se Dilvar, avšak Kosum se jen pohodlně opřel rukama o zem a na Dilvara se ušklíbl.

„Jeden sob nakrmí desítky lidí. Za tu cestu se to oplatí. A kdo ví, možná po cestě narazíme ještě na jiné nemocné zvíře. Je ještě chlad, maso vydrží, berte nabídku, dokud můžete."

„Dobrá, dobrá. A co za to?"

„Nic. Nic není třeba. To je za všechnu tvoji pomoc. Jen nevím..."

„Hm?" vyzvídal zarostlý muž.

„Nevím, kolik sobů budu muset poslat Karině a Zonphonovi. A co teprve Makirovi..."

Hlasitý smích vyplnil prostory chatky. Hrubý hlas Dilvara a poněkud jemnější Kosumův vytvářely melodii, která v tomto okamžiku Antaresovi rozehřála srdce. Pousmál se a založil vlas za ucho.

„Zonphonovi se odvděčíš tím, když budeš hlídat jeho dceru. Celé léto, minimálně. Víš, kolik mi leží na stole dopisů, ať vezmu svoji neteř do Zubharanu? A na každý takový dopis existuje další dopis, od mé sestry, v němž odvolává vše, co její manžel napsal."

„To by se dalo zvládnout. Co říkáš, Kosume?"

„Nugia se tu neztratí," usmál se, jelikož ta chytrá holčička se všem vryla do srdce pouze v pozitivním světle.

„To říkáte teď," ušklíbl se Dilvar, ale dále mlčel. A brzy po dopití pálenky je opustil.

Po jeho odchodu Antares opět uvažoval, že by pokračoval v práci, nebýt Kosuma, jenž se mu přisál na oblečení jako pijavice. Stahoval ho k zemi, aby dopil svůj hrnek, který vždy nenápadně dolil a zajistit tak pádný důvod na odpočinek.

Oheň, hřejivý žaludek z pálenky a šumění deště. Tři věci, které k sobě neoddělitelně patřily. Tři věci, které stačily ke štěstí. Krátkému a velice prchavému štěstí.

Antares už opravdu toužil něco dělat. Alespoň předtím, než se setmí. Měl poslední možnost a už se nechtěl nechat opět Kosumem ošálit a přemluvit k delšímu odpočinku. Jednoduše ne.

Jenže sotva vstal, opět na jejich dveře někdo zaklepal.

„Dále?"

Bylo to, jako kdyby Antares prožil ten stejný okamžik dvakrát. Dveře se rozevřely a odhalily tak temnou, trochu promočenou postavu. Přestože části jejího těla nesly mokré fleky, rozhodně z něj ale nelila voda jako předtím. Jenom vlasy a vousy se pořád lepily k sobě jarním deštíkem.

„Dilvare?"

„Nerad ruším od práce, ale asi jí budeš muset na pár dní nechat," pohotově se usadil, lehce zadýchaný. Nejspíše se do osady na koni hnal, jak mohl. A v chladném dešti to rozhodně nemohlo být nic příjemného.

„Cože?"

„Narazil jsem na toho medvěda, jak jsi o něm mluvil, jenom kousek odtud... A mám neblahý pocit, že můžeme brzo očekávat dopis od Makira."

„Ale..."

„A co to má co dělat s Antaresem?" ukradl náčelníkovi slova Kosum. Jestli mluví o dopisu, který bude iniciovat setkání Haladanů, budiž. Ať si ho Dilvar přečte a bude jednat na základě jeho znění. Jenže Antares je možná náčelník Tossaků, formálně však spadá pod Dilvara. Je obyčejný člověk, jehož autorita je pouze místní a po vystavění osady padne úplně, jakmile odevzdá svoji vůdcovskou čelenku.

Dilvar odpověděl poněkud unáhleně. Jeho oči ostřejší než kdykoliv předtím.

„Řekl bych, že to s ním – ne, s vámi má dělat víc než dost. Určitě sebou vezme i tu tvoji tetu. A ty, ty pojď taky. Čím víc od vás, tím líp, budete se mít jak obhajovat."

„Obhajovat?" opakoval po něm nechápavě Kosum.

„Pěkně jste nám to zavařili. Kruci," cizinec si musel promnout obličej. Působil poměrně znepokojeně, jako kdyby měl každou chvílí kopnout do nábytku, ale držel se zpět, aby čerstvě stlučené stolíky nerozbil. A čím delší chvilka od té zprávy uběhla, tím více nervóznějším se stával. I přes všechny okolnosti, které znal a snažil se zohlednit... Pořád mu to nedalo. Nechtěl, aby se historie opakovala. Ale nejspíš už byl dostatečně starý, aby zažil příchod nového cyklu.

„Prý se u hranic začínají hromadit cizí muži. A rozhodně to nejsou žádní další Tossaci," odfrkl si ironicky.

Antares ztuhl. Co? Co se to... Jací muži? Jaké hranice? Copak...

Ne, ne! Nikdy!

Antares zděšeně ustoupil o několik kroků dozadu, než opět popadl dech a s ním i rovnováhu, jinak by sebou dávno sekl o zem.

„Jací... Muži..." šeptal, téměř nevydával hlas. Připadal si jak ve snu. Jak v podivném snu, který ho strašil každou noc v osadě Holých kopců...

„Nevím. Nic víc nemám," odsekl prudce. Nepotřeboval vědět. Sám si to dokázal domyslet. A nemohl si pomoci být otráven z faktu, že nebýt Tossaků... K ničemu takovému by nedošlo. Určitě. Přece, žili si klidně, bezstarostně, celá dlouhá léta. A najednou se tu přifaří obří skupina cizích lidí a uběhne jen pár měsíců a tohle? Jen idiot by si myslel, že tyto události nejsou spojené.

Pak si však všiml, jak bledým se ten mladík stával.

„Antaresi?" začínal mít starost, když spatřil ten drobný třes, který se ho zmocňoval. Nadešla ta chvíle, kdy si ho duše braly mezi sebe?

„Musím... Musím to vidět. Kosume, osedlej koně. Máš na starost osadu. Já se vrátím... Ne, nevím, kdy se vrátím. Zamířím rovnou do Zubharanu. Jestli je to pravda, setkání Haladanů nás nemine..."

Stačil jeden nádech a z náčelníka se stal nový muž. Zvedl zrak, který již nebyl zděšený, ale plný odhodlání a špetky hněvu. Postoj jeho těla vyjadřoval chuť k boji. Než stačil kdokoliv cokoliv namítnout, vystřelil Antares z chatky ven, jen aby ze své vlastní chýše pobral plášť a připoutal na svůj pas meč – kdyby cokoliv. Déšť neustával, ale konečně přešel v to slíbené mrholení, které mu osvěžovalo obličej a drželo ho při zdravém rozumu – v reálném světě.

„Hej, Antaresi," pokoušel se ho zastavit Dilvar, jenže marně. Mladý náčelník byl jako blesk, až nešlo uvěřit, jak rychle se nachystal na několikadenní cestu k hranicím, zpět a pak do Dilvarova sídla. Podařilo se mu to, až když upevňoval luk a toulec se šípy k sedlu koně.

„Chystáš se tam jít? Ověřit to?"

„Musím to ověřit. Prostě musím. Jelikož... Možná to jsou obchodníci, možná pouzí cestovatelé. Ale pokud je to přesně to, čeho se všichni obáváme, a u hranic se hromadí stráž... Je to stráž z Xetingu, nebo z Namasilie? Pokud z Namasilie, z jakého důvodu by Lawan Xe dovolil Enlerově vojsku vstoupit na území? A když z Xetingu, tak proč by to dělali, když nemají žádný pádný důvod? Vy jste jim nic neudělali, my také. Jenom jsme prošli územím, a kdo ví, jestli o tom ví... Prostě... Chci doufat, že to jsou opravdu jen obchodníci. Naivně..."

Aby řekl Dilvar pravdu, neměl vůbec ponětí o tom, co se děje za hranicemi. Bylo mu to ukradené, vůbec se ho to nedotýkalo. Avšak jméno Lawan Xe znal moc dobře. Byl to on, kdo stál za těmi ozbrojenými konflikty, a s kým se tehdy Makir setkal, aby podepsal vzájemnou dohodu o míru a přerušení veškerých kontaktů.

Probudila se v něm náhlá zvědavost. Jakási touha pochopit, co se to vlastně děje. Kdysi byl pouhým mečem, pouhou zbraní, kterou Zubharanský Haladan posílal na místa bojů. Ale nyní byl starší, zkušenější. Nesnášel dohadování Haladanů na setkáních, ani všelijaká rozhodování týkající se jeho území. Přišlo mu to poněkud nepodstatné – každý dokáže rozhodnou za něj, tak co. Jenže jméno Lawan – jako symbol tehdejšího teroru, jméno jeho úhlavního nepřítele, bylo důležitější než nějaké vzájemné štěkání. Už nebyl to dítě, které si myslelo, že useknutím hlavy vyřeší vše. Ne. Musí jít konfliktu do hloubky, ať už chce jakkoliv moc.

A Antares mu to pouze pomohl si uvědomit.

Proto neváhal a vyskočil na koně, čekaje, až bude Antares plně připraven.

„Počkej ještě na mě," Kosum volal dopředu, jak vedl dalšího osedlaného koně, aby udělal trojici kompletní.

„Kosume, já tě však potřebuji tady!" naléhal Antares a jeho kůň nervózně přešlapoval na místě.

„Už jsem chlapům řekl, co se děje. Ví, co dělat, čekat nás nebudou," muž úplně ignoroval příkaz náčelníka.

„Kosume!"

„Antaresi. Myslíš si, že budu sedět na zadku, když vím, že vrazi mého bratra jsou hned za rohem? To si opravdu myslíš?"

„Nebudeme s nikým bojovat," namítl Antares, zhrozen představou, že by Kosumova trpělivost přetekla a on by na ty muže zaútočil.

„To vím. Ale pochop. Jestli je tu někdo, kdo zaručeně pozná, že se jedná o říšskou stráž, tak to jsem já. Měl jsem tu příležitost. Hned několikrát. A i pro tebe bude lepší, abys měl případně více svědků. Nemyslíš?" namítal muž, a jeho vousy byly plné jisker posledního světla dne, odrážejícího se od jimi zachycených kapiček. Představovaly jeho vůli. Jak praskající oheň.

„Měl bys ho nechat jít," dodal Dilvar, když zachytil to odhodlání v mužových očích. Za svých návštěv se s Kosumem mnohokrát setkal, jelikož působil jako taková pravá ruka náčelníka. Ne že by ho znal do hloubky, ale už na setkání Haladanů mu došlo, že se nejedná o naivního pajduláka, který vidí včeličky a motýlky všude. Přestože byl poklidný a konal práci dobře, až nyní spatřil divokost ukrývající se v jeho srdci. Divokost jménem pomsta.

Mladý náčelník si jen těžce povzdychl. Vlasy měl přimknuté k lícům a rty smočené padlou vodou. Ještě chvíli se zdrží a rovnou tu mohou přespat a vyrazit druhý den.

Opravdu se nechtěl s Kosumem hádat, ne zrovna teď. Každá minuta, která ho dělila od pravdy, byla příliš drahá.

A tak jen přikývl mlčky hlavou, než kopl koně do slabin a popohnal ho kupředu.

Jen ať se mýlí. Jen ať se mýlí...

Tisíce kapiček je v pravidelném rytmu švihalo do obličeje. Každou chvílí někdo pustil na okamžik otěže koně, aby si setřel vodu z tváře a mohl tak vidět před sebe na cestu. Obzvlášť řasy se nabízely jako skvělý lapač vody, která pak mířila přímo do očí a mlžila pohled vpřed.

Avšak ani přes tyto nepříjemnosti nikdo nelitoval svého rozhodnutí ukojit zvědavost a uklidnit své srdce. Jak by jinak mohli usnout v bezpečí domova, když je sžírala úzkost a strach?

Snažili se cestovat, jak nejdéle to šlo. Nakonec však Dilvar dvojku zavedl do malého přístřeší skály, kde alespoň trochu v suchu mohli přečkat noc.

Antares odepnul ze svého pasu pochvu meče a položil ji vedle sebe. Nebylo překvapivé, že oči drsného Haladana padly zrovna na zbraň a zvědavě si ji prohlížely.

„Mohu se podívat na ten meč?"

Antares podiveně vzhlédl na Dilvara. Nejspíš nečekal, že od Dilvara někdy taková otázka padne. Avšak nebylo divu – vždyť Dilvar bývá považován za největšího bojovníka všech mužů Černých medvědů. A žádný bojovník nepromarní chvíli, kterou by mohl strávit diskuzí zbraní.

Mladý náčelník mu tedy pouzdro s mečem podal.

„Hm, překvapivě lehký," komentoval Dilvar, jen co jeho ruce padly na tu krásnou věc. Hned meč vytáhl z pouzdra. Jak ho ohromil lesk, který vydával!

„Lehký, tenký, snadno se ovládá, ale nemá ten pravý silný švih," začal jím kroužit v ruce. Možná to bylo tím, že on sám měl v oblibě těžší zbraně. Chvíli si s ním hrál a hledal známky zdobení, kterého bylo však minimálně, než jej vrátil jeho majiteli. „Jako by byl vyroben přímo pro tebe."

Antares se jen skromně usmál, když jej převzal zpět.

„Vidíš, kdy a kde jsi ho vlastně koupil?" najednou si vybavil Kosum, který tomu dříve nevěnoval moc pozornosti. Obzvlášť, když měl ještě v živé paměti tu zrezivělou věc, kterou si tolik náčelník cenil. Ale pak... Když vlastně bojoval tehdy s panem Duenem, to už nový meč měl. Musel mít. Jakoby mu došlo něco tajného, a tak okamžitě zavřel ústa a dělal, že se na nic nezeptal. Jenže mléko již bylo rozlité.

Antares však nehnul ani brvou.

„Dostal jsem ho. Byl vyroben na zakázku, takže nejsi daleko od pravdy, Dilvare," ušklíbl se, zatímco si přisunul zbraň blíže.

„Je to už doba, co vidím něco takového. Víš, překvapivě, my meče nevyrábíme. Sice se v jednu dobu o to Haladan Chaitali pokoušel, ale byly to jen samé křápy. Třeba ten můj, ten tu ani nemám, ten jsem kdysi sebral vojákům, co sem naskákali. Určitě je starší než ty či ty," střídavě ukázal na Antarese a Kosuma. „Ostatní od nás jsou na tom podobně. Všechno, co máme, je pouze nasbírané a pokradené zbraně ze všech vpádů a konfliktů. Ale nic nového."

Mladík ukousl kus masa, zatímco naslouchal důležitým poznatkům.

„A tvoje sekyra?" mrkl na něco, co většinu času zdobilo Dilvarova záda. Ať už byl na pochůzce, nebo přítomen na setkání Haladanů; na zádech mu vždy seděla tato zbraň.

„Nejnutnější věc na přežití. Hned po noži, samozřejmě. Dřevo, někdy nepřátelské zvíře; není nic, co bych s ní nesundal k zemi," zazubil se a vystřel hrdě své zvlhlé vousy vpřed.

„Zajímalo by mě, jak byste si poradil s Hyreanem," zasmál se Kosum, který by ze všeho nejradši viděl právě souboj těchto dvou. Měli podobnou stavbu kostí, podobný přístup k boji. Jen Hyrean působil civilizovaněji tím, jak si zaplétal své vousy do copů a zdobil je dřevěnými korálky.

„Hyrean?"

„Náš společník. Mimochodem, také je v osadě. Divím se, že nechtěl s námi," odvětil okamžitě Antares. Kosum mu odpověď poskytl rychlostí blesku.

„Byl zabraný do karet. A stejně, zprávu jsem radši předal Sopanesovi. Hyrean by okamžitě dělal povyk."

„Dobrá volba," usmál se Antares a vyhlédl ven do deště. Vlastně, neviděl téměř nic. Jen tmu, černou a hlučnou.

Brzy se uložili ke spánku. Následující den bude neméně náročný.

Antares se probudil jako první. Celý jeho spánek byl spíše plachtěním na mračnech deště než potápění se do hlubin temné studny. Nejedou až zamrkal očima, než opět usnul, jen aby neustále poslouchal ten šustivý podklad, který ho nakonec dostal na nohy a doprovázel ho při pozorování východu slunce.

Kosum i Dilvar otevřeli své oči nedlouho po něm. Mlčky se sbalili a pokračovali na hranice. Déšť přes noc ustal, ale nadále se střetávali s přeháňkami, jež se objevovaly zcela náhodně a vždy v nejméně vhodných chvílích. Především, když projížděli kotlinou, kde se nevyskytovalo moc stromů, pod nimiž se schovat.

Překročení hranic je teprve očekávalo. Nechtěli na sebe večer příliš upozorňovat a svítit na obzoru pochodněmi. Antaresovo srdce se nervózně chvělo, a tato noc byla ještě horší než předešlá. Tentokrát už nemohl spát vůbec. Po několika hodinách převalování se přeci jen zvedl a trávil chvíle dlouhým procházením se, které vedlo k tomu, že se nedlouho nato probudil i Kosum a této náčelníkovy nevídané nervozity si všiml.

„Antaresi... Děje se něco?"

„Ah, promiň, Kosume. Jdi spát, už tě nevzbudím."

„Obáváš se těch lidí? Že to bude vojsko?" Kosum se místo zavření oči usadil a vyčkával na svého náčelníka.

„Ne, nic. Opravdu. Jen se mi nechce spát," slabě se na společníka usmál, jenže toto gesto pohltila tma.

„Říkal jsi, že potřebuješ oporu. A já ti slíbil, že jí budu. Nebo jsi lhal? Víš, jak bylo těžké dostat se... V té době, kdy Suka... A pomáhat ti? Dělal jsem to jen pro tebe. Nebo byla má snaha zbytečná a vůbec mě nepotřebuješ?" Kosum mluvil tiše a vyrovnaně. Aniž by si svůj proslov nacvičoval, vkládal do něj přesně ty emoce, které tam patřily, a v takové míře, aby jich nebylo příliš ani málo. A vším útočil na ty nejcitlivější oblasti, takže Antarese zasáhl v plné míře.

Náčelník si povzdychl a usedl zpátky na své místo.

„Tak to není... Jen si příliš domýšlím věci. A čím více o tom přemýšlím, tím více se zamotávám a... Potřebuji se jen vymotat. Nic víc."

„Antaresi..." ať se snažil mladý Tossak jakkoliv, přes pomyslné hradby náčelníka se nedostal. „Jsme v tom společně. To snad víš."

„To se ale netýká těch lidí, tedy, týká, avšak... Pořád si říkám, pokud to budou opravdu lidé Enlera Dalan... Kdybychom se opravdu setkali... Co... Co bude?" Antares semkl své rty v přímku a dal si pauzu na uspořádání myšlenek, než tichým tónem pokračoval dál.

„Bojím se, že sotva uvidím toho muže, nejspíš... Nejspíš se neudržím a zabiju ho, Kosume. Ani na okamžik bych neváhal. Za to všechno, co udělal... Ale... Co pak bude s mojí matkou?"

„S tvojí matkou?" nechápal Kosum. Co to má co dělat s Kirettou Danha Tossakii, která již dávno umřela v ten osudný den požáru?

Antares si posměšně odfrkl.

„Pamatuješ, jaké všelijaké klepety se šířily osadou, hm? Ohledně toho, kde jsem vyrůstal, kde mě Faletta celou dobu schovávala?"

„No... Něco jsem zaslechl," poškrábal se Kosum na bradě, snažil se ty střípky paměti ze starého života nějak poskládat k sobě, ale neměl žádný ostrý obraz. Jednoduše, ty povídačky byly tak různorodé, že se těžko našly dvě, jež by měly spolu společného i něco více než jen Antaresovo jméno.

„Faletta nemohla najít lepší skrýš před říšským vojskem, než je samotné sídlo toho, kdo po nás šel. Palác, Kosume. Vyrůstal jsem v Adranuchském paláci," prozradil sklíčeně Antares, který nikdy nechtěl s pravdou najevo, avšak když už ji prozradil Duenovi, a Faletta ji také znala... Kosum má stejné právo ji znát jako oni dva.

A ten téměř hýkl, když zazněla ta osudná slova.

„Vyrůstal jsem tam, ale ne jako syn služebné nebo tak. Ale jako nejstarší syn korunního prince, později panovníka, Enlera Dalan."

„C – Cože?" vydal ze sebe Kosum, ne proto, že by nerozumněl. Jen tomu nedokázal uvěřit. Nedokázal si spojit jedna a jedna dohromady. Představit si, že tato slova jsou pravdivá.

„Byla náhoda, že konkubíně Miran po porodu umřel chlapeček, a Faletta se znala s porodní bábou, která měla na starost porod té konkubíny... Nahradila mnou tělíčko v kolébce a nikdo si ničeho nevšiml. A tak jsem získal matku, která mě vychovávala a dala mi jméno Feishen. Moje matka... Sice není skutečná, vychovala mě jako vlastního. Milovala mě a obětovala pro mě vše. A já... Já ji takto podváděl, Kosume. Podváděl jsem ji a vydával se za dítě, které již nežije..."

„Ale nic jsi nevěděl," namítl hned to první, co ho napadlo, přestože stále plně nezpracoval tuto skutečnost.

„Měl jsem vědět. Měl jsem... Nevím. Měl jsem ji ochránit. Byla to má vina, že to takto dopadlo. Pouze má vina..." Antares suše polkl, náhle ztratil veškerá slova. Nebylo to dávno, co si vybavil ten den. Den, kdy přišel o vše. O své vzpomínky, o svoji matku, o střechu nad hlavou. Jak jen mohl zapomenout!

„Má vina..." špitl do slz, které potlačoval, jak jen mohl.

„Antaresi... Nevím, co se stalo, ale určitě to nebyla tvá vina. Stalo se to, protože se to stát muselo. Víš nejlíp ze všech, že to, co se nám děje, není ničí vina. Přestože také pořád cítím Sukovu krev... Na svých rukách a... Dal bych cokoliv, abych si to s ním vyměnil... Chtěl jsem ho následovat, bez zaváhání bych si vrazil dýku do hrudi. Ale byl jsi to právě ty, kdo tyto myšlenky zahnal. Kdo mi řekl, že tohle není moje vina. Ačkoliv pořád se cítím, že na jeho smrti mám podíl, a toho pocitu se nikdy nezbavím; také vím, že některé věci jsou prostě nevyhnutelné. Řekni mi. Stále nevím, co se stalo. Ale... Nestalo by se to jinak, třeba? Nenastal by jiný okamžik, který by vedl ke stejnému důsledku?"

Antares chtěl vypouštět tato chlácholivá slova druhým uchem ven. Své viny se nezbaví, to věděl jistě. Ale Kosum měl pravdu. A drobný hlásek uvnitř něj mu neustále opakoval, že má toho Tossaka poslouchat a vzít si jeho slova k srdci.

Ano... I kdyby k tomu nedošlo ten den, stejně by si někdy královna Hiamon vzpomněla, že ve Starém paláci žije ilegitimní syn Jeho Veličenstva a má vysokou šanci získat korunu.

„Kdybych Enlera opravdu zabil... Kdo se postará o moji matku?" nakonec vyslovil svoji největší obavu, načež úplně utichl. On i Kosum. I déšť ustával. Již bylo slyšet pouze kapání vody ze stromů. Nebe na obzoru se začínalo pomalu zesvětlovat.

„Ještě ani nevíme, kdo jsou ti muži zač. Příliš předbíháš," zasmál se Tossak, ačkoliv jeho smích nebyl vůbec upřímný. Pouze se pokoušel zakrýt fakt, že tyto obavy byly až příliš opodstatněné. „Až moc ses zamotal. Nech to být."

Antares jen přikývl hlavou, ale jeho myšlenky se nadále pohybovaly kolem vzpomínek na milý obličej, který znal celý život, a neopustil ho, ani když ztratil veškerou svoji paměť.

Kosum si ještě trochu odpočinul, než slunce definitivně vyšlo a trojice opustila přístřeší skály.

„Vidíte tam ty skály?" ukázal Dilvar před sebe, na zerodované sloupce horniny tyčící se do výše jak pahýly stromů.

„Ano," odpověděli okamžitě Tossaci.

„Tak tam byla domluvena hranice mezi územím Černých medvědů a Xetingem. Bylo zapovězeno cizincům překročit tuto hranici, a kdo to udělal... Většinou si na něm pochutnal medvěd ještě dříve, než nám to stihl nahlásit," ušklíbl se Dilvar a poohlédl se po svých společnících. Avšak ani jeden nevyzařoval to znechucení a překvapení, které očekával. Asi nezněl dost hrůzostrašně.

„Musíme se dostat za tamty skály, abychom vůbec viděli, co se děje za hranicemi," uvažoval Antares.

„Jako, pravdu máš, ale tam se úplně nedostaneme. Nebo tedy ve výhledu nám bude bránit další řada kopců. Když ale půjdeme ze severu, kde se povrch poměrně srovnává, dostaneme se nepozorovatelně mnohem dál."

Kdo měl právo na tento návrh cokoliv namítat? Tossakové to rozhodně nebyli. Vždyť zdejší terén téměř neznali, narozdíl od Dilvara. V napjatém mlčení hnali své koně, aby přešli co největší vzdálenost za co nejkratší moment.

Možná ti muži zde už nejsou, třeba.

Možná se medvěd spletl – přeci jen, je to zvíře, že?

Ale jak mohou být zvířata chytří? Nevyužíval sám Antares pomoc netopýrů? Nebo to byla pomoc duše, jež našla své spirituální zvíře a vstoupila do něj?

Ačkoliv toho slyšel od Makira spoustu, nadále si nebyl plně jist, kde se ukrývá pravda.

„Stát!" rychle zahlásil Dilvar, přestože si dával pozor, aby nemluvil příliš hlasitě. Tossaci zatáhli za otěže koně a ten Kosumův až vykopl nohama vpřed, jak překvapený byl. I Antaresův musel několikrát na místě přešlápnout, aby se zklidnil. Obzvlášť, když se doteď téměř bez zastavení řítili vpřed.

„Tam!"

Tato slova však nebyla třeba. Každý vidět, co měl Dilvar na mysli. Že narazili na trn v oku nejen Tossackého lidu, ale všech z kmenů Černých medvědů.

Kdyby mladý náčelník neseděl v sedle, určitě by se mu podlomila kolena a padl by k zemi.

Jeho obavy se naplnily. Noční můra se stala skutečnou.

Nevěděl, jak jen to je možné. Jak k tomu mohlo dojít. Nechápal. Nedávalo mu to smysl.

Ale co s tím mohl udělat?

Jako vždy, pouze se prát s důsledky něčeho, čemu nikdy nemohl zamezit...

Hleděl na stany tyčící se hrdě k nebi, i některé teprve vznikající. Viděl koně, jak jsou vedeny sem a tam; viděl muže kličkující mezi obydlími. Viděl plameny ohně ve velkých ohništích, rozmístěných rovnoměrně po ploše. Viděl několik figurín a terčů, jež byly využívány k ukrácení času procvičováním bojových dovedností.

Viděl zbroj, poněkud nesourodou, a uniformy odlišných střihů a zbarvení.

Viděl dvě obří vlajky, jež dominovaly svojí velkolepostí, pestrostí i zpracováním.

Jedna, kterou neznal tak podrobně, spatřil ji však mnohokrát ve svitcích a díky nim si okamžitě vybavil, jaké zemi patří.

A ta druhá, ji vídával téměř pravidelně. Po čas svého dospívání snad každý den, když vykoukl z okna nebo se rozhodl utéct pryč. Při svém vandrování pak mnohdy všechny významné domy poukazovaly, komu náleží jejich vděčnost za vysoký post v radě. Správce Viniperu se také nemohl vynadívat na tento symbol náležitosti a oddanosti, ostatně jako každý jiný správce města. I v Písečných horách byly pracovní tábory označeny vlajkou Namasilie, aby se lidem připomnělo, kdo je krmí, kdo jim dává daly, pro koho pracují. Pro koho umřou.

A nyní, znázorňují vojákům, za koho bojují.

Xeting a Namasilie.

Co jen dělají obě vojska před Velkými horami?

A to se teprve začali shromažďovat. Zatím zde mohlo být do deseti tisíců lidí, avšak kapacita stanů, které se teprve budovaly, by dokázala pojmout minimálně dvojnásobek. A další se nejspíše budou ještě stavit.

Co to je? Vojenský tábor? Tady na hranicích?

„To jsou oni," byl to překvapivě Dilvar, kdo promluvil jako první, když spatřil známou uniformu Xetingčanů. Tmavě modrá, indigová košile, černé kalhoty a kožené chrániče ramen a předloktí. To je takový ležérní základ pro volný pohyb. Avšak jakmile k tomu přibydou hrudní a zadní pláty, chránič paží, krční límec, pevná sukně a helma s indigovou ozdobou... Jako kdyby se přenesl v čase do let, kdy měl sotva šestnáct. Kdy byl holomek, který stále upřednostňoval šprýmy před zodpovědností a holkami. Kdy si však osud rozmyslel, že místo dospívání v horách ho čeká boj na život a na smrt.

A ten se znovu zopakuje.

„Xetingčané. A tam pak Namasilijčané. Zdá se, že jich není moc, ale nejspíše přijedou další. Všichni jsou od armády, žádná běžná stráž. A vybavení jsou také dostatečně. Mají na sobě těžší zbroj, meče, luky a... Ah," Antares polkl, když spatřil čouhající stroje naoko zakryté plachtou. Ty nikdy neviděl na živo, pouze v nějakých svitcích knihovny.

„Co to je?" natáhl se Dilvar k Antaresovi, ten však ani nemrkl a nadále hleděl na tu složenou zbraň hromadného ničení.

„Měli... Měli bychom se vrátit. Je nutné svolat setkání Haladanů, co nejrychleji!"

„Makir se toho určitě zhostil, ačkoliv s jeho šnečí rychlostí..." zašpulil rty vousatý muž, který měl nemalé pochybnosti o výkonu svého společníka.

„Mohu poslat ptactvo. Můžeme rychle sepsat dopisy a já pak nasměruji holuby, aby je doručili co nejrychleji," navrhoval mladý náčelník.

„Hej, neříkal ti Makir náhodou něco? Musíme se hlavně dostat do Zubharanu. Tam už mám poštovní holuby. A stejně si myslím, že jen co přijdeme, už na nás bude dopis čekat."

„To je pravda, Antaresi. K tomu, tyto novinky bychom měli všem říct osobně. Bude to nejlepší popsat přímo, co jsme viděli. A navíc..." Kosum se ohlédl za sebe na tmavý flek na obzoru, „si nemyslím, že by se chystali k útoku hned teď. Sám vidíš, že se zabydlují."

Zabydlují.

Antares si nad tou ironií musel odfrknout. Měli to být Tossaci, co se měli v klidu zabydlet ve Velkých horách. Proč jim nedají pokoj? Byl to Enler, kdo na ně přišel a vyburcoval Lawana k spolupráci při útoku? Nejspíš. Určitě. Co jiného, že?

Duen říkal –

Kdysi slyšel, že Enler a Lawan mají skvělé vztahy. Že je v nejbližší době stvrdí svazkem svých dětí. Nastal ten okamžik? Byla o tom ta návštěva, která proběhla minulé léto? Přijal Lawanovu dceru do rodiny a na oplátku vyžaduje armádní posilu při pomstě Tossakům? To je nenávidí až tak, že se přiklání k tak agresivnímu řešení?

Alespoň čekal, až nastane jaro. Kdo by chtěl mrznout pod Velkými horami, že?

Zdá se však, že hlavní postavy dění zde nejsou. A kdo ví, jestli vůbec opustí pohodlí svých domovů, aby na potenciální útok dohlížely...

Kosum hleděl na oči jeho přítele. Z běžně jemného a netečného pohledu vznikly ostré oči dravce, jež si vyhlídly kořist na poli. Oči vzteklého psa, který chce roztrhat ruku svého pána. Oči, v nichž se nacházely ohnivé ledovce, řezající jedním pohybem.

Takto vypadá nenávist, pomyslel si Kosum, jenž byl zaražen tím, co vidí. Přestože měl na jazyku pár slov, bál se je vyslovit. Bál se, aby nebyl spolknut a rozdrcen těmi pevnými čelistmi, jež by rozemlely i diamanty na prach.