Na cestě zpět, když se všichni rozprchli do všech stran, Antares přerušil tiché rozjímání cestovatelů otázkou, která ležela na jazyku všem Tossakům.

„Mohu se zeptat?"

„Jo, a příště neztrácej čas touhle zbytečnou otázkou," odsekl Makir nevrle, avšak po chvilce se otočil a pohlédl na zvědavého mladíka. Pobídl ho, ať tedy mluví, když musí.

„Ta Suria... Ona..."

„Ano, má tak trochu složitější rodinu," vzdychl si Makir, že byl takto vržen do dlouhého monologu plného vysvětlování rodinných vztahů. „Její otec byl Xetingský obchodník, který se tu zakoukal do zdejších holek. Obzvlášť Suriina matka byla kus. Jenže vztahy se v té době zostřovaly. On sice dělal, co mohl, aby je nějak uklidnil, obchodníky usměrnil a Černé medvědy neznepřátelil. Ale to nešlo takto pořád. Nakonec nás Xetingští napadli. Suria měla sotva rok a něco, byla fakt malá. V bojích si její otec vybral stranu našich a to se mu nevyplatilo. Umřel a ona ho nikdy nepoznala. Celé dětství trávila chozením po vesnicích a posloucháním příběhů o jejím otci. Milovala ho, i když si ho ani nepamatovala."

„A ty narážky Haladana Chaitali?"

„Toho idiota? Ach, Suria je němá. Nikdy nepromluvila ani slůvko, už od narození. Občas se jí kvůli tomu děcka smáli, přeci víte, jak ti smradi můžou být drsní –"

„Otče!" Tafana ho propalovala nebezpečným pohledem.

„Ano, ano. Prostě, měla to těžké. A její vzhled – ty blonďaté vlasy a oči, co získala po otci, to z ní dělalo snadní cíl. Jednou si jí však všimla Karina a samozřejmě ji před děckama ochránila. Ihned se staly kamarádkami, že jo, a vyrůstaly spolu. Jsou si velice blízké. Trochu jako sestry."

„Trochu jako sestry?" zopakoval Antares, který zachytil zvláštní tón v Makirových slovech.

„Říkám, že jenom jako. Co ti k tomu mám víc říct?"

Náčelník měl pocit, že pochopil něco skrytého, co neříkal Makir nahlas, ale jako kdyby to rozhlašoval všude kolem. A tak se pouze skromně usmál. Stařec měl v něčem pravdu. Co k tomu má říct. Je to záležitost těch daných lidí.

„A co to mělo být s tím... Strýcem?"

„Dilvar má mladší sestru. Kdysi dávno byli oba svědky konfliktu mezi místními a Xetingskými obchodníky. Když to začalo jít do tuhého, jeho sestra se rozběhla a připletla se jim pod nohy – tak samozřejmě, že jí dali flákanec a odkopli pryč! Jenže Dilvar, to byl drsný mladík. Popadl meč, co ležel někde, ani nevím kde, a vrhl se na ty obchodníky se zuřivým pokřikem. Hned je zahnal pryč.

Člověk by řekl, že malá holka viděla svého drsného brášku a vezme si z něj příklad, bude chtít budoucího manžela o stejném charakteru. Kdepak! Vzala si to prcka Zonphona! Ale že ho sekýruje! Krev se nezapře!"

Faletta se musela zasmát, úplně si to dokázala živě představit.

„Ale jsem ráda, že nám pomohou. Že konečně... Konečně," nakonec vydechla, jelikož stále nedokázala najít slova, kterými by vyjádřila svoji úlevu, svoji radost. Mohla jen položit ruku na Antaresovo rameno a jít mlčky po jeho boku, a tímto těsným kontaktem sdílet ty nepopsatelné pocity, u kterých nevěřila, že je někdy zažije.

„Už nikdo nezemře kvůli nespravedlnosti. Už nikdo nás nebude nahánět jak psy... Jak by byla Kiretta šťastná... Jak by byla na tebe pyšná..." slzy jí najednou vklouzly do očí a ztěžovaly jí každý její krok. Ještěže měla svého synovce, který jí beze slova naváděl dál, přes skalky a travnaté porosty, do údolí kotliny.

„Už se nemusíte ničeho bát," přikročila k ní Tafana a citlivě položila dlaň na její paži. Faletta překvapeně vzhlédla. Ano. Nemusí se bát. Nejsou sami. Konečně se nemusí snažit, bojovat proti předsudkům, předstírat někoho jiného... Nyní to není pouze na jejich bedrech. Stará žena vděčně kývla hlavou.

Nejsou sami.

Tossakové je v Klahamu vítali jako hrdiny války, kteří nesou domů vítězství a válečnou kořist. Radostně poskakovali, smáli se, zpívali a tančili. Ty měsíce příprav a pochodu konečně přineslo ovoce. To nejsladší ovoce, co kdy mohlo být. Domov.

Nevadilo jim, že budou muset být rozdělení. Nevadilo jim, že je nyní čeká práce s výstavbou nové osady. Vždyť na to jsou zvyklí. Nedělali to samé v Holých kopcích? Tak si to zopakují!

Nejen muži, ale i ženy prudce zdvihávaly své ruce a hlásily se o výpomoc. Tito lidé pak nebudou přesunuti do vzdálenějších oblastí Anaghy a Chaitali, ale najdou přístřešky zde v Klahamu či v Zubharanu. Jen tak budou moci dennodenně pracovat, a noci trávit buď pod širým nebem, nebo v přilehlých osadách.

Brzy po schůzi se v Klahamu objevili zástupci dvou vzdálených měst. Zastávali roli průvodčích, aby se jim přidělená skupina dostala do určených oblastí co nejrychleji a nejefektněji. Tábor, který vznikl kousek od Klahamu, se najednou zredukoval. A brzy z něj zmizel i zbytek lidí, který se přesunul z trávy do obydlí a začal svou novou etapu života.

Většina zvěře byla taktéž přesunuta do Anaghy. Haladan Anaghy, Karina, poskytovala zvěři trávou zarostlé nivy kolem řeky, která jejím městem protéká. Tamější oblast byla příhodnější než louky, které obklopovaly Klaham a byly za těch několik týdnů naprosto spasené. Ani letní deštíky a mohutné bouře nestíhaly kropit zem a tahat z ní nová stébla zeleně.

Po rozdělení a přesunu části mužů do okolí Zubharanu mohly započít stavební práce. Dilvar jim osobně představil pláň, kterou jim kmeny Černých medvědů darovali, spolu s přilehlými zdroji vody, lesy a jinými zajímavostmi. I Antares se účastnil této výpravy. Slíbil přeci, že Dilvara navštíví. Avšak místo čaje a místa k posezení, ihned vyrazili do přírody, aby neztráceli ani minutu. Pouze večer, když jejich koně zastavili, aby se utábořili, nastal vhodný okamžik na rozhovor.

„Doufám, že náčelník Tossaků není uražen za nedostatečnou pohostinnost," ušklíbl se Dilvar, jak narážel na neustálé oslovování toho mladého kluka jeho společníky.

Antares si z jeho slov nic nedělal. Alespoň, už byl naučený podobné věci ignorovat.

„Jaká nedostatečná pohostinnost? Darované nářadí není dostatečné? Mně přijde až dost."

„To jsou jen věci, na kterých jsme se dohodli. Ne pohostinnost."

„A nebyl jste to vy, kdo to navrhl?" prozíravě pohlédl do temných očí Haladana, skrytých ve stínu a jen lehce ozářených plamenem ohně. Dilvar se hrubě zasmál.

„Ano, to ano. A jak to vypadá v Klahamu? Snad Zonphon neopustil od svých slov, ten jeden blbec."

„Přišli pro naše lidi ještě dříve, než k nám dorazil posel ze Zubharanu. Alespoň jsme měli více času na organizaci lidí a jejich rozdělení."

„A ta tvoje teta, co ti hlídala záda?" ať se Dilvar rozhlížel kolem sebe celý den jakkoliv, tu silnou ženu dosud nespatřil.

Antares jen poskromnu sklopil zrak. Zakrýval svůj úsměv, když si vybavil její vyvádění.

„Bylo jí více potřeba v Klahamu," odvětil diplomaticky a vůbec nezmiňoval ten výstup, kterým se chtěla přidat ke skupince a odebrat se do průsmyku s nimi. Antares měl co dělat, aby vytasil všechny možné argumenty a nechal ji ve městě. Nechtěl ji podceňovat, to ani náhodou. Faletta je silná, ta by ještě teď postavila celý dům sama vlastníma rukama. Ale nemohl si dovolit ji zatěžovat. Už toho udělala mnoho. Je na čase, aby si i ona odpočinula a nestarala se o záležitosti, které náleží mladším.

„Hm, škoda. Zdálo se mi, že by se osoba jako ona na stavbu hodila."

„To nepochybně. Ale i dobrý kůň se nesmí příliš přetěžovat."

„Haha!" Dilvar se opět rozesmál a usrkl něčeho, co schovával v tykvi upevněné na pásku. „A co ty? Jak to máš ty?"

„Já?" nechápal Antares.

„Nepřetěžuješ se? Nic proti tomu nemám, každý z vás ze sebe nyní musí vydřít pot a krev, aby se plán zadařil. Ale na schůzi jsi pěkně bouchl. Neměli bychom nejprve s Makirem zařídit –"

„Ne, není třeba," přerušil Antares klidně, jeho netečný obličej nic neprozrazoval.

„Opravdu? Víš, něco jiného je mít v sobě tuhle věc, něco jiného pak tahat tolik lidí přes celé země, pak se snažit přemluvit nás, zatvrzelé páprdy, a něco jiného je pak držet smutek za ztracenou lásku."

Antares prudce trhl hlavou, v jeho šedivých očích pouze děs a strach. Jeho srdce se náhle rozbušilo, až tepalo jeho končetinami. Už zapomněl, jaký to je pocit...

„Tak jsem se trefil?" vítězně tasil zuby Dilvar a opět se napil. Antares se s hlubokým nádechem srovnal a dělal, že se nic nestalo.

„Víš, jak jsem řekl – přijdeš mi divný. A tak jsem se snažil sečíst všechno, co si nějak dokážu představit, že jsi asi musel prožít. Nějaká ta smrt, jasně, ztráty, kdopak je nezažil – a pořád mi něco chybělo. No, co jiného to asi muselo být? Je mi líto, žes ztratil svou milou. Asi to byla hodně tragická ztráta. Možná nějaká zrada navíc... Makir taky jednu dobu takto vypadal."

„Jsem v pořádku," pravil přesvědčivě Antares, jenže Dilvara by nepřesvědčil ani medvěd.

„To si možná myslíš. Ale dám ti radu. Čím víc budeš v hajzlu, tím více s tebou budou duše otřásat. A čím více budou s tebou otřásat, tím více budeš mít tendence být ještě ve větším hajzlu, a to poskytne duším ještě více prostoru pro nějaké otřásání. Máš silnou vůli, řekl bych. Málo lidí by zvládlo to, co ty. Ale na ni se nemůžeš spoléhat pořád."

„Musím," odvětil mladík rozhodně.

„Jenže to nepůjde takto do nekonečna."

„Půjde," nadále si Antares stál za svým, čímž Dilvara jen pobuřoval.

„No jo, stejně někdy uděláme všechny ty rituály a bude klid. To snad vydržíš do té doby," nakonec rezignovaně pravil, jelikož viděl, že přes toho kluka neprojde. „A ta tvoje ztracená láska? Copak provedla?"

„Antaresi!" Kosum konečně našel svého přítele a přisedl si k němu. Netušil, že ho právě zachránil z trapného momentu ticha.

„Podívej, co mám. Pravou horskou pálenku. Tu jsi ještě neokusil, to ti povídám. Dal mi to tam...ten..." Kosum si konečně uvědomil, kdo to okupuje druhou náčelníkovu stranu, a jeho hlas se vmžiku vytratil do tmy noci.

„Někdo si libuje v dobrém pití?" nadzvedl pobaveně Dilvar obočí a již nastavoval svoji tykev. „Tak to musíš určitě ochutnat. Zde mám pěkně vyleženou, několik let zapomenutou."

Před mladým náčelníkem se nyní vyskytovaly dvě nádoby a on měl ochutnat, co se v nich nachází. Nejspíše je to to samé pití, možná říkal Dilvar pravdu a jeho byla přeci jen starší, avšak... Ze které měl ochutnat?

Kosum mu osobně přinesl pití jako přítel, kterému důvěřoval a nebál se trochu upít. Co upít! S Kosumem by vypili tykev celou!

Jenže Dilvar byl Haladan. Zvláštní, strach nahánějící muž, který byl cítit aurou smrti. Antares tušil, že příběh s mladší sestrou není jediný, který mu špiní ruce. Že toho je daleko více. Avšak jako někdo, kdo dlužil svému okolí za pomoc, neměl by jeho pohostinnost odmítnout.

Vzal tedy do ruky jeho tykev, přesto ji nezvedl k ústům. Vzpomněl si totiž na obchodníky z Furthu, na které s Iazou narazil. Na jeden veselý večer, který mu druhý den přivedl akorát kocovinu. A který ho naučil zajímavého způsobu koštování, který v životě nezkusil. Možná je právě teď ta vhodná chvíle.

Zvedl svoji pravou ruku, její hřbet naprosto narovnaný. Jedním krátkým, rychlým, přesto neuvěřitelně elegantním pohybem na ni nalil tenký proužek tekutiny. Celou dobu hleděl vpřed, vůbec si nevšímal, co to jeho ruce tvoří. Že se dlaň s linkou pálenky přisunuje k jeho nosu, pomalu pod ním cestuje doleva, aby ochutnávač nasál co nejvíce aroma. Jakmile již nebylo co čichat, hřbet jeho ruky se mu otřel o ústa a přenesl na ně pálenku, aby muž zakusil její konzistenci, teplotu a následně i chuť.

Antares si olízl ústa. Nebyla nejchladnější, přeci jí v tomto teplém dni muž nosil připoutanou na pásu. Alkohol mu na okamžik znecitlivěl jazyk, avšak jakmile polkl, ucítil něco podivného, neobvykle aromatického.

„Jehličí?" zamumlal tiše, čímž probudil muže z upřeného pohledu. Nejen Dilvara a Kosuma, ale i další, Tossaky i muže Černých medvědů. Všichni byli okouzleni způsobem ochutnávání, které Antares předvedl. Přestože to byl muž, a i jeho dlaně měly daleko od jemných a tenkých prstů dam, bylo na jeho pohybech něco podivného, očarujícího. Připomínal jim ty hadříky hedvábí, které se k nim dostali od Xetingčanů, plachtící ve větru. Neodkázali popsat, jak moc v té chvíli výjimečný byl.

Mladík si uvědomil, jak na něj všichni podivně civí. Bylo to... Moc? Neurazil je náhodou tím, že se z tykve nenapil? Nebo...

Náhle si představil, jak by vypadal Duen, kdyby se pokusil o to samé...

Nechtěl ho povolávat do své mysli, ale on tam tak nějak sám spontánně skočil. Využil všechen svůj šarm, aby ochutnal dobré pití, a završil to jeho typickým svůdným mrknutím.

A Antaresovi ihned došlo, co mohlo být asi špatně. Ještěže byla tma a červených konečků jeho uší, stejně tak ruměnci na líci, si nikdo nevšiml.

Kdo ve Furthu vymyslel tak podivný způsob ochutnávání?

„Opravdu tam cítím jehličí," pokračoval klidně.

„Ano, je to vypáleno z jednoho našeho stromu," Dilvar konečně odpověděl na jeho slova, zatímco Kosum pochopil, proč byl jeho bratříček z Antarese celý bez sebe. „Není to úplně jehličí, ale blízko tomu."

„Setkal jsem se s pálenkami z ovoce, rýže, obilí, plné chutí koření i aromatických květů. Tohle je však pro mne novinka."

„Taky jsem byl překvapen tou chutí," přitakal Kosum a pohlédl znovu na nádobu ve své ruce.

„Tolik toho máte ve své zemi?" divil se Dilvar, avšak Antares jen zavrtěl hlavou.

„Mnoho spíše přicestuje skrze obchody. A také jsem hodně cestoval. Co ke mně nedoputovalo, já sám si k tomu našel cestu."

„Cestoval?"

„Ano," odvětil stručně Antares, který nechtěl rozebírat jeho minulost – ať už strávenou pod křídly Iazy, nebo jeho neustálé bloudění světem s jedním nepředvídatelným mužem. „Až... Až budeme mít alespoň nějakou úrodu, rád bych směnil kousek za jeden džbán této pálenky."

„Směnit? Klidně ti ho pošlu, není třeba nic směňovat."

„Nemůžeme si vzít nic zadarmo," namítal okamžitě náčelník.

„Ber to jako součást pomoci," ušklíbl se Dilvar a strčil Antaresovi tykev do dlaní, než se zvedl a odešel.

Kosum hleděl střídavě na dar a na mohutná záda bojovníka.

„Antaresi... Upřímně... Vím, že nám pomáhají a nemůžeme se jim dostatečně odvděčit, avšak... Někteří lidé mi nahánějí strach. Už abychom měli svoje a nemuseli se s nimi více bavit."

„Naše osada bude spadat pod Haladana města Zubharan. Kontaktu s ním se nevyhneme."

„Tak snad bude co nejmenší..." hlesl Kosum a pevně stiskl to, co držel v ruce. Teprve pak si uvědomil, proč sem přišel.

„Dáš si?" zvedl nádobu ne moc nadšeně, jelikož Antares právě obdržel jinou a lepší.

Aniž by náčelník něco řekl, vytrhl mu tykev z rukou a hned si dal několik loků.

„Děkuji," stručně odvětil, vrátil Kosumovi pití a již po zbytek večera nevyslovil ani slůvko.

Když po třech dnech konečně stanuli na místě, kde se má nacházet jejich budoucí domov, Antares nezabránil úsměvu. Bylo to zde... Nádherné.

Průsmyk Druhých strážců se tak nazývá, jelikož po Prvních strážcích – velkých horách strážících vstup do údolí zvenčí, zde další dvě ostré a špičaté hory strážily průsmyk vedoucí k Zubharanské dolině. Sami, když navštívili Zubharan a došli pro nástroje, byli vedeni jinou stezkou, z druhé strany těchto hor. Byla prudší a náročnější, ale bezpochyby rychlejší. Zato si byl jist, že vrcholky těchto hor musel určitě už vidět, z dálky, když vkročili do Velkých hor poprvé. Ano. Nemohou být od hranic daleko, ale stále je dělí možné dva dny cesty pěší chůze.

Přestože i zde se mísily strmé části a mírné doliny, nebyl by problém rozestavit domky po svahu a použít nížiny k pěstování plodin. Obzvlášť z obou hor tekly dolů bystřiny, zanořující se do trávy průsmyku, vyživující je vším, co nabrali po cestě sem. Pokud by vykopaly nádrž, budou mít přírodní napajedlo, a možná by se zadařil i chov ryb.

A kdyby sem ještě zasadili pár plodících stromů...

Antaresovy oči ještě nikdy nezářily tak, jako právě teď. Rozhlížel se kolem sebe, jeho šat vířil ve větru a jemné vlasy ho švihaly do obličeje. On přesto s úsměvem na tváři koukal kolem sebe, zatímco se mu nápady lily do mysli jako voda z bystřiny do džbánu, až by nejradši vzal do ruky pergamen a brk a všechno to zapsal.

Jenže to nemá. Ačkoliv!

Dilvar se zájmem sledoval toho rádoby náčelníka, jenž každou chvílí působil úplně jiným dojmem. Jednou se tvářil strašně diplomaticky a pokorně, jindy zas vyzařoval až příliš velkou vůdcovskou autoritu. Pak zase vypadal jako stydlivé, ustrašené dítko, natož pohodil hlavou a byl z něj rozený znalec a obchodník, sebevědomý v tom, co dělá. Některé jeho pohyby byly pohyby bojovníka, jiné zase ladné jak smyslné tanečnice. A nyní ho posedla hospodářská mánie, která ho nejspíše zachvátila i před opuštěním jejich původního domova, jinak by se sem netáhl s vozy plnými zrní.

Haladan Zubharanu prostě nemohl spustit zrak z toho mladíka, jenž nyní zmateně kroužil kolem sebe, jako kdyby měl v ústech něco, co nevěděl kam vyplivnout. Nakonec však ze sebe strhl vnější tuniku, utkanou z lněného plátna, a utíkal s ní k jedné z bystřin. Jeho společník, Kosum, mu byl v patách.

Dilvarova zvědavost způsobila, že i on sesedl z koně a následoval ty dva Tossaky, zjistit, co to vyvádí.

A jaké překvapení ho donutilo zastavit v půlce kroku, jakmile spatřil, co to ten kluk dělá.

Svoji tuniku použil jako plátno, zatímco nořil své prsty do bahna a nanášel je na rozprostřenou látku. Kreslil svými prsty zdejší okolí, celou oblast průsmyku, a rovnou do ní zaváděl již hotové stavby, náznaky domků, polí, zvířat. Antaresovy oči prakticky neopustily jeho dílo. Soustředěně vyjadřoval vše, co spatřil ve své mysli, dokud nebyl spokojený.

„Co myslíš, Kosume? Bude se to Falettě líbit?"

„Určitě, Antaresi. Bude nadšená!"

„Jen si nejsem jistý s tím závlahovým systémem. Musím se zeptat, jaké tu je podnebí. Protože – zkus si představit spotřebu vody. Jsou tu dvě bystřiny, ale z té vody budeme zalévat pole, napájet zvěř a sami ji využívat pro vlastní spotřebu, pro praní, vaření... Koryty oddělíme pitnou vodu a přivedeme ji přímo k domácnostem. Zbytek půjde zvěři a polím. Další vykopané příkopy vodu rozvětví napříč pole a dole opět spojí. Ale když bude sucho, tato koryta vyschnou. Bude nutné vykopat alespoň dvě, možná tři nádrže proti proudu bystřin a pak ještě jednu nebo dvě zde."

Antares se poškrábal na bradě, než si založil pruh vlasů za ucho.

„Nějak si musíme poradit s tající vodou z ledovců. To je vlastně to jediné, co nás bude převážně zásobovat. Ale také může i ublížit. Až nastane jarní obleva, proud vody bude násobně větší. Asi... Asi přidáme ještě jednu nádrž ještě před osadou. A pomoci ní zajistit regulaci vody proudící do koryta do domácností."

Antares si umyl ruce od bahna a nechal Kosumovi chvilku na zpracování všech informací.

„A rýži..."

„Rýži nejspíš pěstovat nebudeme. Můžeme zkusit udělat jedno políčko, jak se jí bude dařit, ale voda z hor je příliš studená na to, aby porostla."

„Ještěže jsme nakoupili tu pšenici," usmál se Kosum a kroutil nevěřícně hlavou. Antares to měl opravdu vše do detailu promyšlené. Předtím cestu sem, nyní samotnou osadu. Jak neskutečně byl rád, že pod takovým náčelníkem může sloužit a pomáhat mu.

„Co to vidím za umělecké dílo?" Dilvar nakročil k roztaženému oblečení, které tímto dalo sbohem nošení a oficiálně se stalo plánem stavby.

„To je... Osada. Tedy, jak by mohla vypadat," Antares se vyšvihl na nohy a oprášil svá zablácená kolena. Samozřejmě opadly pouze přilepené rostliny, hnědé fleky však na jeho oblečení nadále zůstávaly.

„Hm, ke tvé otázce... Více se boj oblev než sucha. Suchých tu je jen několik dnů v létě. Ale mysli na mráz. Těmi nádržemi alespoň zabráníš zamrznutí vody v celé její hloubce, takže se jich neboj," zkřížil Haladan vítězně ruce, považoval se za zachránce těchto naivních lidiček.

Ačkoliv moc naivních ne. Ten Antares byl opravdu velice znalý.

„Děkuji," kývl náčelník hlavou a opět upřel své oči na mapku zatím neexistující osady. Jeho srdce hlasitě bilo. Bilo vzrušením, bilo nadšením. Nemohlo se dočkat, až bude jeho návrh zrealizovaný.

A jejich domov bude postavený.