„Ještě nezačalo setkání, a už se chcete zabít? Já myslel, že to je moje úloha," ozval se chraplavý hlas ze vchodu do jeskyně a všichni až zděšeně nadskočili, jak neočekávaný byl.

Jediná Nugia se zvedla a její obličej se rozjasnil. Nechala zem zemí a rozběhla se pryč s hlasitým „Strýčku!". Brzy nato se však objevila opět v sále, akorát nestála pevně nohama na podlaze, ale nesla se na ramenech ve vzduchu.

Její strýček, Dilvar, byl velice odlišný od ostatních reprezentantů měst Černých medvědů. Sám byl vyšší než Karina a na svůj starší věk velice dobře stavěný. Nugia tak mohla bez strachu vysedávat na jeho širokých a pevných ramenech a držet se ho za husté, velice zcuchané vlasy, motající se do volných kučeravých vousů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o Haladana nebo vůbec, muže Černých medvědů. Žádné barevné korálky, žádné výšivky. Jeho oblečení bylo čistě ze lněného plátna a králičích kůží a vše se drželo v tmavých odstínech, až působil chladně a velice děsivě.

Jen Nugia z něj respekt neměla. Vesele hopsala a hnala svého koníčka k většímu výkonu.

Ve stínu Dilvara se táhly tři osoby, oblečeny v podobném stylu - jako kdyby barvy pro ně neexistovaly. Jen temnota a chlad.

Až před křeslem sundal Nugiu na zem a usadil se. S překříženými nohami, natáčel hlavu a zvědavě vyčkával, kdo setkání zahájí.

„To je ale veliká pocta! Dilvar nás přišel navštívit!" tleskl rukama Zonphon, ale jeho oči rozhodně radostné nebyly.

„Kvůli tobě jsem sem nepřišel," zachraptěl a ohlédl se po Makirovi. Zdál se, jako kdyby v tom všem hašteření stařec dávno usnul. Jenže ne, a zvědavého pohledu si okamžitě všiml. I toho, jak ho nevítaná pozornost brzo opustila a přesídlila vedle, na skupinu Tossaků.

„A ti jsou...?"

„Tak!" rozmáchl se Makir rukama, zatímco jeho hluboký hlas začal drnkat noty zahájení setkání. „Jsme tu všichni, a bylo to teda náročné, ano, a můžu za to já, že jsem vás sem v tom horku zavolal! Ale mám tu záležitost na probrání. A asi by to chtělo ji vyřešit předtím, než se stihnete navzájem pozabíjet."

Zonphon jen otráveně plivl na zem.

„A protože jsou všichni zvědaví na tuhle tu bandu, tak... Konečně máte prostor, představte se," odbyl si Makir své a nechal to na tom klukovi, co se vždy tak divně dívá.

Antares se tedy chopil příležitosti. Udělal krok kupředu - čistě ze zvyku, jelikož jeho slova by doputovala k Haladanům, ať by stál kdekoliv. Zastrčil si vlasy za ucho a každému se dlouze zadíval do očí.

„Jmenuji se Antares Danha Tossakii. A přicházím za vámi... Zvenčí. Z Namasilie," sálem se roznesl tichý šum. Nebyla to však slova. Spíše neklidné vrtění osob, které čelily něčemu neobvyklému.

Dilvar se pod vousy nenápadně ušklíbl.

„My, Tossacký lid, jsme přišli za vámi, za lidmi Černých medvědů, z jednoho prostého důvodu. Hledáme pomoc. Vaši pomoc. Vím, že Velké hory patří pouze vám. Že se s nikým o ně nedělíte. Ale prosím... Udělejte výjimku, podělte se s námi... Jinak nás čeká pouze smrt..." Antares se odmlčel, aby pohlédl na Falettu, jež si pevně tiskla dlaně na srdci.

„Podělit se o hory? Jaký nesmysl!" odfrkl si Zonphon a hodil hlavou na opačnou stranu.

„Bohužel, musím souhlasit se Zonphonem," načala Karina s lítostivým výrazem v očích. „Není v naší moci vám pomoci. Nevím, o co jde, ale proč my? Na zemi je spoustu místa, a cizincům zásadně nepomáháme. Kdysi se nám to vymstilo. Krutě vymstilo."

„Čelíme tomu samému, co vy. Ještě horšímu. V rukách krále Namasilie nás čeká buď smrt, nebo doživotní otroctví v dolech... A král se nebojí zajít tak daleko, aby vypálil celou vesnici, aby zabil... Aby zabil každého, do jednoho, ženy i děti..."

„Ale to se nás netýká," přehodil si nohu přes druhou Zonphon. „Naopak, nepřinášíte nám ohrožení?"

„A kolik vás vůbec je?" vyptávala se Karina.

„Přes dva tisíce, hádám?" nadhodil Dilvar jen tak, načež na Antarese mrkl, až mladíkovi naskočila husí kůže.

„Jak to..." Tafana po Makirově boku jen ohromeně vyhrkla, koukajíc na Haladana Zubharanu.

„Medvědi nemluví jen k tobě," Dilvar se zahleděl na přestárlého Makira, jenž nadále mlčel, ačkoliv byl jím takto potupen.

„Přes dva tisíce? To rozhodně není malé číslo," špulila rty Karina a kroutila hlavou - i kdyby jejich srdce roztála, o tolik lidí se nemohou postarat. Prostě ne.

„Jsme všichni přeživší. Kdyby to nebyla naše poslední možnost, jediná šance na přežití, jak zajistit dětem budoucnost, v níž se nebudou muset bát... Tak bychom vás neobtěžovali. Ale to bohužel nejde."

„Ej, nehraj nám tu na city, chlapče. Nemáte tu co dělat. Makir vás měl rovnou všechny oddělat, jen co jste přešli hranice. Hm? Makire? Nemáš za úkol je hlídat, ha?" Zonphon zvědavě vyčkával odpověď.

„Vždy jsi byl nejméně kompromisní z nás a trval jsi na nejpřísnějších pravidlech. Očividně se to změnilo," přidal se Dilvar s úsměvem na rtech.

„Nezměnilo," tiše sykl Makir, jeho hluboký hlas až rozvibroval těla všech přítomných.

„A přesto jsi je pustil dovnitř."

„Mám své důvody," odsekl, než na Antarese pokývl, aby pokračoval. Ten se nejprve zhluboka nadechl.

„Jak jsem řekl, nešli bychom do Velkých hor, kdyby to nebyla naše poslední možnost. Ale možná to je naše jediná možnost. Jelikož to je to, co náš předek chtěl. Předek, který s vámi sdílí společnou krev. Který kdysi před lety opustil Velké hory a založil nový rod, nový kmen, jehož potomci s vámi dnes mluví."

„Co je to za pohádky," mrmlal Zonphon, ale Antarese nepřehlušil.

„Náš předek, který nese jméno Pukhon, před lety přišel do Namasilie a zachránil ji od hladomoru. Použil moc duší jeho dětí, které uvázal k naší krvi a které tu nyní stojí také, po našich bocích! Pukhon nás chránil po generace a Tossacký rod vzkvétal, kdyby... Kdyby falešná obvinění nezpůsobila, že v královském rodu Dalan zakoření nenávist. A ta se táhne. A je silnější než kdy jindy. A ta nás vyhnala tam, odkud přišel. Kam se jednou toužil vrátit. Do Velkých hor!"

„Blbost!" už to nevydržel a vykřikl Zonphon.

„Jestli mi nevěříte!" zkousl čelisti Antares, jehož duše se opět bouřily. Makira nějak překously, nakonec jim pomohl, ale jestli se celou dobu snažili dostat svůj kmen k takovýmto lidem! A tak Antares přepažil svoji ruku a roztáhl svoji dlaň. Jen ať jsou svědky!

Nemusel se ani snažit. Drahokamy zaseté do skal se okamžitě rozblikaly a oslepovaly lid Černých medvědů; i pochodně se staly nestálými s jejich neznámými divokými tanci. A to ani nepožádal duše, aby vytvořily plamen.

Makir natáhl svoji zchřadlou dlaň, aby stáhl dolů Antaresův rukáv.

„To není třeba. Nechceš jim přeci uškodit, hm?"

Pravda... Antares povolil svoji ruku, a jak se uklidnil on, tak i duše se utišily a zalezly zpět do jeho podvědomí.

„No, jednoduše, tady tento mladík a jeho rodina, sice trochu velká, patří k nám. Teda ten Pukhon, kdokoliv to tedy je, patřil k nám. A vzal s sebou všechno užitečné, co se doma naučil, a využil to ve světě při konání dobra. Takže, Dilvare, jak jsem řekl - měl jsem své důvody."

„A on ti stačil jako důvod? Kvůli nějaké minulosti zatáhnout mezi nás tisíce neznámých lidí?"

„Přesně!" vyhrkl Zonphon, který výjimečně s Dilvarem souhlasil. „Pche, vůbec nemusí být od nás a tu historku s původem si mohl taky snadno vymyslet. Stačilo by, aby ven vyklouzlo nějaké jméno a je to! Ale co, nějaký Pukhon, ten ani není od nás."

„Od nás také ne," dodala Karina čistě informačně.

„Pukhon?" zvedla hlavu Nugia a neustále nakrucovala hlavu, jak úpěnlivě přemýšlela. „Pukhon! Ale tatí! Ty zase lžeš!"

„Proč já si to děcko s sebou bral..." lamentoval tiše podsaditý chlapík, přesto ho každý slyšel a jen se nad jeho situací smál. „Kdepak holčičko, kdo by to byl?"

„Maminka mi vždycky říkala, že když se někdo narodí, tak je jeho jméno napsané na skálu. A když umře, tak u jeho jména vyroste kytička. Ale Pukhon u svého jména žádnou kytičku nemá!"

„Pukhon byl z Chaitali?" rozneslo se okamžitě sálem, ani Nugia pořádně nedořekla, jak ji maminka prováděla kolem skal.

„To nemohl být Pukhon, určitě to bylo jiné jméno," kroutil hlavou Zonphon, avšak dcera se nedala.

„Ne! Byl to určitě on! Protože široko daleko byly samé kytičky, jen u jeho jména..."

„Alespoň je vidět, že se obyvatelé Chaitali za ty roky vůbec nezměnili, že?" Makir si zkřížil ruce na prsou a užíval si svého širokého úsměvu, i vybledlé Zonphonovy tváře. „Ten váš Pukhon vůbec nebral ohled na nic a vzal naše techniky do světa. A tito lidé, kteří před vámi stojí, teď nesou celou jeho rodinu. Jsou navždy uvázáni k nepokoji, dokud jejich duše někdo nevysvobodí. Alespoň měl tu soudnost je naučit rituál. Aspoň to."

„Ale ten chlapec se zdá poněkud více svázán než ti tři," Dilvar ukázal bradou na Falettu, Sopanese a Kosuma.

„No to byla prý nějaká tragédie -"

„Byl to zločin!" vyhrkla Faletta, než se zase stáhla zpět. Nyní, po tom všem, nebyla na svůj čin úplně pyšná.

„Tak tedy zločin," opravil se s důrazem Makir, „a tak v něm straší ti, co umřeli."

„Nebude to lehké, určitě musí být rozhořčeni z toho, že se jim nedostala spravedlnost," uvažovala Karina a její velké oči ovládl smutek.

„Ale nebude to nemožné," namítl Dilvar a zadíval se významně na Antarese. „Mám tady řešení. Zbavme je toho závaží a pošleme je pryč. Možná mají společného předka, možná je jen naučil naší technice, ale už dávno nepatří mezi nás. Nemají tu co dělat."

„To přece nemůžete!" tentokrát to byla krásná a mladá Alaska, která v afektu udělala několik kroků kupředu, dokonce před jejího uctívaného dědu, a rozvířila nejen svůj šat, ale také debatu v sálu. „Přece... Přece je nepošlete zemřít! Cožpak si nevytrpěli dost? Cožpak... Nejsou to lidé jako my?"

„Ah, Alaska? Vnučka se ti povedla, Makire. Tedy, spíše bych měl pochválit Tafanu, Makir beztak při výchově nehnul ani prstem," Zonphon si neodpustil poznámku.

„Alasko, uklidni se," Makir tichým, avšak velmi hlubokým hlasem upozornil vnučku na nepatřičné chování. Ta se však nedala. Oči jí jiskřily slzami, když si opět vybavila Kosumův příběh o ztraceném sourozenci, o tom, jak trpěli, jak strašlivě umřel... Nemohla nechat jeho smutek nepovšimnutý!

„Ti lidé tady ztratili vše! Všechno! Rodinu, přátele... Haladane města Anagha! Jak byste se cítila, kdybyste ztratila Surii?"

„Alasko!" sykl Makir a tahal ji za halenku dozadu, jenže ona se ani nehnula. Celý sál na ní visel očima, na její naivitě, ale zároveň neuvěřitelné empatii, díky níž sami začali pociťovat emoce, které si nikdy nepřipouštěli. A přestože Karina chtěla nejprve tu drzou slečnu okřiknout, nakonec se přeci jen natáhla pro Suriinu dlaň a pevně ji stiskla. Samotná Suria také téměř plakala - vždyť měla ještě stále v živé paměti, jak byl její otec zabit, když bránil kmeny Černých medvědů před jeho vlastními lidmi v Xetingské stráži.

„A vy, Haladane města Chaitali! Co kdyby Nugia uhořela v plamenech a vy byste jí nedokázal odtamtud vytáhnout, jen byste slyšel její křik?"

To si Zonphon nemusel představovat. Stačil mu její křik, když si narazila koleno...

„Haladane města Zubharan! Vím, že byste nikdy nevzal do ruky meč, kdyby vaši mladší sestru nezranili Xetingští! A ty dědo! Že nikdy nezapomeneš na toho zrádce -"

„Už dost, Alasko."

Makir na vnučku nezvýšil hlas. Dokonce se zdál naprosto nedotčen tím, co všechno řekla. Jeho hlas byl neobvykle klidný, až to dívku zarazilo a spolkla svá další slova. Nehybně postávala, slzičky jí stékaly po tváři, a konečně byla schopná popadnout dech. Až na to, že se jí to nedařilo, a tak jen fňukala a cukala svými rameny.

„Já jen... Já jen nechci, aby byli zabití jak naši bažanti. Jako Kosumův bratr," popotáhla, její hlava sklopená. Zato Kosumovi se rozevřely oči údivem. Chtěl něco říci, ale dokázal jen povolit ústa a nechat je nasát vzduch. Alaska pokračovala. „A vy - Vy je chcete poslat... Chcete je poslat zpět?"

„Né! Tatí! Já nechci uhořet v plamenech! Tatí! Prosím! Neposílej je zpět!" Nugia se rozběhla ke křeslu a skočila otci na klín.

„To tu ale máme představení," zamumlal Zonphon pro sebe, než Nugiu pevně objal a pokoušel se ji nějak uklidnit. Jak ale přesvědčit malou holku, že rozhodně neshoří v plamenech, bez toho, aniž by měl po ruce něco sladkého? Nečekal, že všechno stihne sníst v pouhé polovině cesty!

Antares sledoval to brečící dítě i zoufalou Alasku. Karinu, jak smutně shlíží na jedno a to samé místo ve zmenšenině hor. Na Surii, která se pokoušela zakrýt znovu vyvolaný zármutek. Na Dilvara, který drtil pod vousy své zuby, jak ho opět ovládl vztek. Melancholický výraz Makira. A nejen oni. I ti za nimi jen pevně mnuly rty k sobě a přenášely Alasčiny slova na jejich rodinu. Příbuzné. Ty nejbližší i vzdálené.

Rozhodl se trochu přiložit do ohně.

„Všechno, co byste si jen představovali, my opravdu zažili. Já sám jsem nikdy nepoznal své rodiče. Ani bych tu nyní nestál, nebýt Faletty. Přišla o sestru, o rodinu, o všechny. Kosum... Vychovával svého mladšího bratra, celý život a sám. Bez rodičů, bez strýců a tet. A tento bratr zrovna nedávno umřel. Sopanes zase vyrůstal bez otce. Ten totiž uspával Sopanesovu sestru ve vedlejším pokoji, když propukl požár. Lehl si vedle ní a zaspal. Ani jeden z nich se neprobudil, když je olizovaly plameny ohně.

Je tomu akorát rok, co jsem byl ve vězeňském pracovním táboře v Písečných horách. Místo, kam by panovník Enler nejraději podsunul všechny Tossaky, jen aby mu hledali jeho drahocenné opály. Potkal jsem tam dva Tossaky, Daonuna a Sumaleeho. Oba každý den pracovali, jak jen mohli, aby pomohli ostatním vězňům v dodržení limitu. Daonun byl starý muž. Pocházel z vesnice Arpan, kde zase propukly rozsáhlé otravy z vody. Ani jedno jeho dítě nepřežilo, a jeho žena se nakonec raději zabila, než aby překonala ten smutek. Po dvaceti letech, zemřel zavalen kameny. Sumalee zase, podobně jako já, své rodiče nepoznal. Byl jeden ze šťastlivců, kteří unikli plamenům. A také šťastlivý, že si ho někdo všiml, jeho drobné dětské postavy, a nenechal ho bloudit lesy, dokud by neumřel hlady či žízní. Dozorčí ho zbičovali až ke kostem. Umřel v horečkách, v nichž vyvolával své rodiče...

Každý z nás si s sebou nese stejný či podobný příběh. Na bedrech nám leží bolest, kterou jen stěží neseme. Haladane města Chaitali. Říkal jste, že hraji na city. Ano, hraji. Protože city, to je jediné, co nám ještě zbylo. Co nás definuje. Co nás určuje. Co nám říká, že jsme lidé, žijící a cítící, a ne figurky Enlera Dalan. A co vy? Máte city, nebo budete jenom figurkami svých předsudků?"

Makir si zkřížil ruce. Ani se nemusím snažit. Za chvíli bude mít vyhráno.

„I kdyby... I kdybychom vám pomohli. Je vás stále hodně," pravila Karina, jež nebyla proti samotné idee pomoci, ale nemohla si pomoci být realistická. Jejich města jsou malá městečka. Slyšela, že města okolních říší jsou desetkrát větší. Obyvatelstvo Černých medvědů je hodně rozseté v okolí, na každém vhodném místečku k žití. Jsou pak zahrnuti do jednotlivého města a spadají pod daného Haladana. Pokud se jedná o větší osadu, dokonce bývá pojmenována. „Jestli je vás opravdu tolik, nemyslím si, že by vás nějaké z našich měst dokázalo pojmout. Nejde jenom o střechu nad hlavou, ačkoliv ta je zásadní, ale také o jídlo, jehož máme tak akorát jen pro sebe, a navíc bude zima..."

„Ano, to jako nejde," přidal se Zonphon, který pořád držel schoulenou Nugiu, jež už jen občas popotáhla.

„Víme, že je nás mnoho, i jaký dopad to může mít na život ve Velkých horách. Snažili jsme se proto co nejvíce ulevit té zátěži. Vzali jsme s sebou zvěř - skot a drůbež, vozy plné letošní sklizně. Nakoupili jsme ještě další zrno, abychom měli dostatek i na vysetí... Nechceme vám být na obtíž. Toužíme pouze po povolení a místu k žití."

Dilvar překvapeně nadzvedl obočí. Věděl o nějakých vozech, ale rozhodně nečekal tak detailní přípravu.

„Nechci ani... Nechci ani, abychom vám tu přišli něco kázat. Jakmile se zabydlíme, sestoupím z pozice náčelníka a pojem Tossakové zanikne. Budeme spadat pod Haladany jako každý jiný. A tento drahokam bude odhozen tam, odkud byl Pukhonem sebrán. Tedy, ze skal Velkých hor."

„Co?" Faletta vytřeštila oči a nevěřícně hleděla na synovcova záda. Opravdu - opravdu chce odhodit to, co si jejich kmen vybudoval? Opravdu se chce nadobro vzdát práva vůdce, dokonce chce jejich lid předhodit Černým medvědům jako nějakou levnou pracovní dílu? Na co to jen myslí?

I Sopanes se zděšeně ohlížel kolem sebe. Jenže brzy přišel na to, že byl jediným takto ohromeným. Protože každý z lidu Černých medvědů se spokojeně usmíval, jak k nim doplula slova, která pro ně byla jako med.

A Antares si toho byl moc dobře vědom.

„To... Je rozumné. Nechceme tu žádného dalšího Haladana. Není tu pro něj židle," odfrkl si Zonphon.

„Ano... Ale přesto... Co s vámi?" Karina si stoupla a přikročila k mapě Velkých hor. Měla nádherný pohled z vrchu, díky čemuž spatřila vyznačené její město, Anagha. Protkával ho rubín o velikosti palce.

„Navrhuji - rozdělit Tossaky mezi sebou? Každý dokáže pojmout menší skupinku lidí, ne?"

„Karino, jak jen můžeš být tak bezcitná? Teď ti tu doslova brečeli kvůli tomu, jak je neustále něco rozdělovalo, a ty jim chceš tohle trauma zopakovat?" Zonphon si musel do velké ženy popíchnout.

„Tak je máme všechny strčit tobě? Když už ten jejich předek pocházel z Chaitali? Ha?" Bylo jasné, že tlustý a téměř bezvlasý Haladan nebude odpovídat. „A co navrhuješ ty, ha?"

„Chtějí tu být - chtějí, abychom se s nimi podělili o Velké hory. Tak tady, budiž. Oni se o sebe už nějak postarají."

„Já a bezcitná, jo?" vrčela zpátky. „Zima přijde co nevidět, obzvlášť zde, a oni nebudou mít střechu nad hlavou? To už je raději pošli zpátky. Smrt v rukách nepřítele bude milosrdnější, než je nechat umrznout!"

„To už Karinin návrh byl přijatelnější. Rozdělit si je mezi sebou, to by každé město mohlo najít kapacitu, nejen ve centrech, ale i v přilehlých osadách. Je to však jen dočasné řešení," ozval se Dilvar.

„Dočasné?" divila se Karina, než vydala hlasité „Aha."

„Jak řekl Zonphon, chceš je snad držet od sebe napořád?"

„Jenže to znamená spoustu práce a času! Chceš jim vystavit vlastní osadu? To nestihneme!"

Dilvar se jen ušklíbl.

„A spěcháme?"

Karina opět pohlédla na miniaturu Velkých hor. Jsou rozlehlé, to ano. A i přes mnohdy nepřístupný terén, horská úbočí a strmé skály, stále poskytují dostatek půdy pro chov, pěstování a jiné způsoby hospodaření. Kde se však nachází nejlepší místo, kam Tossaky umístit a zajistit prospěch napříč celými generacemi?

„Co červený sráz?"

„Málo dřeva," odvětil Dilvar okamžitě.

„Mokré údolí?"

„Také," odsekl, ačkoliv samotné místo na usazení tisíce lidí nebylo špatné. Kdyby však nechtěli vystavit celou osadu od základů, a k tomu je potřeba velké množství dřeva. A jelikož je mokré údolí víceméně holé, tahat velké kmeny celé dny pouze uškodí všem.

„Okolí světlého vrcholu?" navrhl Dilvar sám. Na rozdíl od jeho přísedících Haladanů, kteří si užívali klidu svého sídla, Dilvar byl poutník. Měl prochozené celé Velké hory hned několikrát. Nemeškal, protože by chtěl ostatním dělat naschvály. Ne, ty časy dávno pominuly. Meškal, protože se vždy nacházel úplně někde jinde, a jeho pomocníci měli co dělat, aby ho opět nahnali do Zubharanu.

„A bude tam dost prostoru pro pěstitelství? Co vím, kromě pár seschlých borovic a skal tam toho moc není," poškrábala se Karina na líci, očima probodávala ten hrbolek na mapce.

„Není nejideálnější, ale poslouží."

„Říkali jste, že v mokrém údolí je málo dřeva. Pokud tam je však hlína, kamení a vysoká tráva, nic více není třeba," vmísil se do rozhovoru Antares, jelikož právě tyto materiály bohatě stačily k tomu, aby Tossaci znovu vystavěli svoji osadu v Holých kopcích.

„To ano, chlapče. Dejme tomu, že domy mít budete. Ale čím pak chceš topit, ha? Ani vrby či osiky se tam nikdy nechtěly ujmout."

„A co hned tady, v průsmyku Druhých strážců?" Makir dělal, že nic neřekl, a nechal diskuzi volný průběh.

„Chceš mi je dát na triko?" Dilvar netušil, jestli se má smát nebo zuřit.

„Budeme je mít napůl," usmál se Makir na zarostlého muže, z jeho obličeje však byly vidět pouze oči pod hustě porostlým kořenem nosu.

„Je to sice blíže hranicím, ale proč zacházet dál? Ideální místo," přitakala Karina a spokojeně usedla zpátky do křesla, ruce zkřížené.

„Naprosto perfektní," zubil se Zonphon, který se právě zbavil zbytečných zodpovědností.

„Tsk!" odvrátil DIlvar nasupeně hlavu, jelikož byl v naprosté menšině. Nikdo by však nepochopil, že průsmyk je místo pro něj a jeho lid důležitý. Je to nádherná kombinace přírodního útvaru a historie. A nyní místo vysokých skalnatých sloupů bude koukat na nahuštěné slaměné střechy domků?

„Bude to skvělé místo pro budování vesnice. A já, Karina, Haladan města Anagha, vám poskytnu své muže, aby pomohli při stavbě. A to stejné očekávám i od ostatních."

„Děkuji vám," uklonil se Antares uctivě a ostatní Tossaci ho v gestu následovali.

„Když vám také poskytnu muže, poskytnete mi na oplátku ženy?" Zonphon se lišácky na mladíka usmíval, ten však neztratil hlavu.

„Budeme nanejvýš vděční, když se postaráte o nemohoucí stařešinu našeho kmene. A kdyby těch žen bylo málo, můžeme poskytnout i naše děti. Nyní jsou jejich požadavky na jídlo velké a nestíháme je s našimi zásobami pokrýt."

Karina málem vyprskla smíchy. Stihla se včas zastavit, i tak její heknutí uslyšel každý v sálu. Zonphonovy uši zrudly. Nejenže si ho dobírá Karina, ale i tomu holomkovi, který by měl být vděčný za každé zrnko rýže, začíná stoupat ego!

„Tossacký lid bude rozdělen rovnoměrně. Poskytnutí mužů na pomoc pak dobrovolné," zahlásil Dilvar, otrávený z toho, že nikdo nic nebere vážně. „Také poskytnu nějakou výpomoc, nástroje, bez toho se neobejdete."

„Děkuji vám velice," Antares se opět poklonil, tentokrát však ke své levici.

„Navrhuji začít stavět co nejdříve. Do zimy se určitě nestihne ani třetina, ale nejen pro ně bude lepší, když se odstěhují do svého nového domova co nejdříve. I na naše města to bude zátěž. A tak ti Zonphone doporučuji, abys místo objímání žen také popadl sekyru a posekal v průsmyku pár stromů. Možná, když předvedeš své schopnosti, některé ženy budou chtít do Chaitali dobrovolně!" zasmála se Karina přes celý sál.

„Tak tedy, domluveno," završil Makir hlavní rozpravu o tom, co s Tossaky. Vyhráno však nebylo. Ještě dlouhé minuty se čtveřice dohadovala, kolik lidí kdo dokáže přijmout, co se zvířaty a obilím, kolik lidí může na stavbu poskytnout a kdy začít. Antares ustoupil do stínu a s letmým úsměvem sledoval, jak se jeho sen, sen všech Tossaků i sen samotného Pukhona plní.

Nyní bude už vše tak, jak má být.

Antares sevřel svoji tuniku na prse a zhluboka se nadechl. Ano. Nyní je čeká jen světlá a barevná budoucnost.

Když schůze konečně skončila, všichni se hned hrnuli ven, na čerstvý vzduch, na denní světlo. Přestože již slunce zapadalo, každý na své pokožce zachytil pár zlatavých paprsků a vnímal je jako něco nádherného, ojedinělého. I Antares zavřel na okamžik oči a zhluboka vdechoval horský vzduch, který měl nyní symbolizovat jeho domov.

Vedle sebe náhle uslyšel kroky. Ne, to Faletta nebyla. Ani žádný jiný Tossak. Dokonce i chůze Makira vydává jiné zvuky.

Kroky, které se k němu blížily, byly těžké a tvrdé. Kroky statného muže, bojovníka. Otevřel tedy v mžiku svá očka, jejichž barva nyní splývala s šedým povrchem skal, a otočil se na návštěvníka.

Copak po něm chce obávaný Haladan Zubharanu, Dilvar?

Diplomaticky se pousmál a uklonil hlavu.

„To si nech pro Makira, ten na to dbá."

Dilvar přikročil k Antaresovi a natočil se tak, aby měl před sebou přesně to, co obdivoval před chvílí mladý náčelník. A to svah plný skal, košaté borovice a spoustu travnatých ostrůvků zapuštěných do sivého podkladu.

„Možná jsi teď vyhrál, ale pravý boj teprve začíná."

Antares několikrát na Dilvara mrknul. Měl hnědošedé oči, zvláštně ostré. Jako kdyby dokázaly probodnout skrze lidi a odhalit jejich nitro. Nemluvě o jejich přirozené vlastnosti, nahnat strach pouhým pohledem. Jenže mladý náčelník tyto jejich vlastnosti naprosto ignoroval.

„Já vím."

„Jo?" vysmívavě se Dilvar ušklíbl.

Antares neodpovídal. Jasně, že stále neměli vyhráno. Než se postaví vesnice. Než se přichystá pole, obdělá půda. Než se zajede do kolejí hospodaření. Co je ještě čeká v zimě? A co v budoucnu? Antares veřejně přislíbil odevzdání své moci. To se Tossakům určitě nebude líbit.

Dilvar na něj dlouze hleděl, a jen Nugiino neustálé mumlání všude kolem vyplňovalo chvíli ticha mezi nimi.

„Zdá se, že ano. Nevím proč, ale přijde mi, že... Kolik ti vůbec je?"

„Dvacet... dva," uvědomil si Antares, že mu vlastně nedávno přibyl další rok života.

„Hm, přijdeš mi starší než samotný Makir. Možná za to mohou ty duše, co s sebou neseš. Ale něco je na tobě divného. Něco, co ty lidi donutilo ti věřit a následovat tě až sem. Něco, co probudilo Makira ze zimního spánku a přesvědčilo ho, aby za vás řekl jedno dvě dobrých slov."

„Tossakové šli, protože neměli jinou možnost. Věřili mi a následovali mě, protože jsem jejich náčelník. A Makir... Je jenom zvláštní a vypočítavý. Není však udivující, že se nás zastal."

„Mysli si, co chceš," odfrkl si Dilvar, který toho netečného chlapce nějak nemohl vystát. Opravdu na něm bylo něco podivného. Čím déle se vyskytoval v jeho přítomnosti, tím více to pociťoval a chápal, proč se Makir takto nevídaně angažuje v celkové pomoci. Ještě nedávno tento stařík na setkání usnul! „Každopádně. Neber mě jako pomocníka nebo zachránce, a už vůbec ne nějakého přítele. Zas tak tě neznám. Neznám tě vůbec. Ale až to budete mít k průsmyku, klidně se zastav v Zubharanu. Stejně by bylo fajn, kdybyste si ty nástroje osobně vyzvedli. A můžeme hodit řeč. Velké hory skrývají mnoho, co tě starý Makir naučit nemůže."

„Děkuji za nabídku. Rád se zastavím. A snad to bude brzo, nechci stavbu domů odkládat," mladík pohlédl na nebe, jehož oranžové odstíny postupně rudly, zatímco se kře borovic stahovaly do stínů skal, kde je lapila temnota.

„Rozumná volba. Dobře tedy," Dilvar hodil za záda své rozcuchané lokny, ať mu je vítr pořád nenahání do obličeje, když v ten moment jeho oči něco zaujalo. Hleděl na lem Antaresovy tuniky a odolával nutkání natáhnout ruku. Nakonec to však nezvládl. Nikdy se přeci nedržel zpět. A už vůbec nebude oproti takovému prcku. A tak stříbrnou sponu objal a přejel po jejích křivkách hrubým palcem.

„Najednou není divu, že Makir stojí za tebou. Jen jsem netušil, že je jeho vkus poněkud... Netradiční. A není příliš starý?" ohlédl se po starci, který se opět rozkašlal, zatímco Tafana jen kroutila očima do nebes. Asi řekl zase něco chytrého.

Antares sebou nadskočil. Pohlédl na hlavní cíl Haladanovy pozornosti, než si oddechl a sponu z tuniky sundal. Byl v ní zasazen akvamarín. Ani netušil, kdy a proč si ji na sebe připevnil.

„Nevěděl jsem, že Klaham se dal na výrobu šperků."

„Nedal," přerušil jeho opovržení plná slova klidně Antares a předpažil dlaň se sponou. „Vyrobil jsem ji sám."

„Tohle?" vzal do rukou stříbrnou brož, načež si povšiml, jak zvrásněný má vnitřek dlaní tento mladý náčelník. Jak podivné zranění... Stalo se mu to při tom opěvovaném požáru? Ne. Zranění se mu nezdálo tak staré. Tipoval to na poslední roky.

„Můžete... Klidně si ji nechte," odvětil Antares, přestože jeho oči nadále hleděly na světlounký akvamarín zasazený ve sponě.

„A co s tím budu dělat? Myslíš, že by mi slušela? Haha, jen ber zpět. Hm, zajímavé. No, jak jsem řekl. Stav se."

Dilvar se otočil a opustil blízkost jeskyně.

Jak zvláštní. Všichni zde chtěli přečkat noc a vyrazit až na druhý den ráno. Jenom tamten člověk upřednostňoval strop z hvězd než chladného kamene a lůžko z trávy a mechu.