„Ten muž!" mohla Faletta jen syčet nadávky. I přes všechnu pomoc si stále nemohla navyknout na ten bezohledný přístup k jejich situaci, na jeho neustálé dokazování si, že je něco více, že Pukhon byl jen obyčejný zmetek, který utekl, a že celou dobu dělají vše špatně.

Podkopával její život, její víru, její identitu! Nemohla však pořádně otevřít ústa. Jelikož věděla, že má pravdu. A když pohlédla na svého synovce, stále ještě nosící podobu po konkubíně Miran, okamžitě ztratila jakoukoliv chuť si stěžovat.

„Je znalejší. A může nám pomoci."

„Ano, ale! To, co si dovoloval! Na tebe si dovoloval! Na nás! Na naše utrpení!"

„Nikdo nemůže pochopit naši bolest, teto. Ale zde... Budeme mít možnost začít nový život. Takový, jaký si Tossaci zaslouží. Žádné ukrývání. Žádný strach. A minulost bude konečně pouze minulostí. A to, že Makir není tak vřelý... Také musel zažít spoustu věcí. Otevřené Velké hory, například. Nebo událost, kdy duše nemusela úplně spolupracovat..."

„Myslíš...?" chytla se Antaresových slov žena a ihned jí došlo, co tím chtěl říci. Jenže náčelník nic dál neříkal. Jen semkl rty a vracel se za svým lidem.

Jak Haladan slíbil, tak se také stalo. Ženy s malými dětmi našly přístřeší v několika domcích hned na hranici s loukou, aby to měly blízko k jejich partnerům, nebo jiným příbuzným. Podobné péče se dostalo lidem, pro které byla cesta až příliš náročná a vyžadovali opravdový odpočinek spojenou s nutností doplnit síly živinami a léky. Ostatní Tossakové se však nadále museli omezovat. Noci trávit pod širým nebem, zabaleni v kožiších, jelikož horské prostředí na ně v noci uvalovalo chlad. Ačkoliv vždy, kdy o něco žádali, bylo jim to dáno; nadále čekali na svůj vysněný ráj, připravovali své pevné ruce na budování chatek a domů a těšili se svého každodenního obyčejného života.

Antares vždy chodil mezi lidmi, vyptával se, co je potřeba, a dělal vše, aby žádanou věc poskytl. Takto lítal od rána do večera a zavřel oči až mezi posledními, jen aby nikoho nezanedbal. Doufal jen, že Tossakové budou mít dostatek trpělivosti, že mu budou věřit. Že když už došli tak daleko, tak vyčkají ten poslední moment, než vše slíbené dostanou. Že zvládnou tyto stresy, chladné noci, silné bouře a skromné příděly jídla, dokud nebude po střetnutí Haladanů. Jenže dny plynuly, jeden za druhým, a Makir nikde.

Faletta už otráveně prskala kolem sebe. Vanideen měl co dělat, aby ji uklidnil a držel daleko od Antarese, jenže ten přes veškeré jeho snahy jedovatá slova slyšel. Sám přemítal, jestli má za Makirem dojít či nikoliv. Věděl však, že jakýkoliv pokus bude odbytý posměškem a připomenutím pomalosti medvědích lidí.

Stále se však uklidňoval. Měl jak. Byli na místě, stihli to ještě v létě, a nyní mohli pouze pozorovat, jak se dny rapidně krátí a jak málo času přes den je. Štěstí jim doteď v rámci možností hrálo... Mohlo to dopadnout hůře.

Náhle si povšiml Kosuma, jak sedí a jen drolí v dlaních placku, do níž se sotva zakousl. Pokoušel se za ním chodit, pravidelně s ním hovořil, avšak nedokázal zabránit tomu, že ten muž ztratil vůli žít s odchodem jeho mladšího bratra.

Zvedl se a pomalu se položil vedle něj. Na nebi se zrovna začaly stahovat mračna.

„Kosume."

„Ah, Antaresi," odložil napůl rozdrolenou placku, aby ji náčelník neviděl. Ten však včas zachytil jeho ruku a to veledílo si pobaveně prohlížel.

„Krmíš mravence?"

„Nechutná mi."

Antares si kousek odlomil a dal do úst. Chutnala jako každá jiná obilná placka, jen poněkud tvrdší tím, jak stará byla.

„Měl bys více jíst. Nemůžeš přeci dovolit, aby byl Suka svědkem toho, jak se ničíš. To by si pro svého bratra nepřál."

Kosum však zavrtěl hlavou.

„Přál by si žít. Přál by si tohle všechno vidět... A kvůli mně... Neuvidí nic."

„A myslíš, že touží po tom, aby ho tvoje duše tak brzo následovala?" tiše se vyptával, jako vánek hladící listy trávy, jemně jimi třepotajíc.

„Ne, Antaresi... To ani já nechci. Jen nemám hlad."

„Nemáš hlad už hodně dlouho. A síly tě rychle opouští. Copak budu dělat, až vyrazíme na setkání, a já nebudu mít doprovod?"

„Jak doprovod? Faletta nepůjde?" pozvedl hlavu a vousy se mu krátce zatřásly.

„Faletta, ano. Ale chtěl jsem vzít i tebe a Sopanese. Vám věřím nejvíce. Kdyby... Kdyby cokoliv. Vanideen to tu zatím bude strážit. Jenže s takovou tě tu budu muset nechat," Antares nehrál žádnou lítost a stanovoval fakta tak, jak jsou. A Kosum si toho byl vědom.

„Tak ať..." nakonec hlesl a nic víc neříkal.

„Kosume... Tam, kam půjdeme, se nedostala cizí noha po celá staletí, možná tisíciletí. Copak to nechceš vidět? Za Sukontu?"

Mladý muž však jen pokrčil rameny. Přestože se mu jeho slova hezky zavrtala do mysli, otupěn smutkem před světem, na čem mu vůbec záleželo?

„Říkal jsi, že se na tebe mohu obrátit. Ale jsi toho nyní hoden?" načal Antares trochu vyčítavě. Jeho společník jen zamrkal očima. „Náš úkol stále není splněn, pořád potřebuji... Potřebuji oporu. Ale tu ztrácím, Kosume. Už jak jsem přišel z Eleorsu, jen kulhám... A nyní... Nyní nebudu moci chodit vůbec."

„Antaresi..." semkl rty pod vousy muž, který měl tu ojedinělou možnost vidět jejich sebevědomého náčelníka takto plného pochyb a nejistoty. Vždyť to byl také člověk! Každý si myslel, na základě Falettiných slov, že ten mladík, co k nim přišel, je ztělesněním Pukhona. Že je roven Namasilijským bohům! Že Kaa a Ree jsou jeho sestry!

Jenže nic z toho přeci není pravda.

Když se potkali poprvé, Antares působil jako nevinný a křehký chlapec, který však skrýval určitá tajemství. Jaká? Že trávil drsné měsíce v pracovním táboře, že byl svědkem smrti Daonuna a Sumaleeho, že se dostal ven a sám se snažil najít tajemný kmen Tossaků? Že vložil své srdce do rukou muže, který ho však zradil a donutil ho odejít? A to sám nevěděl, co skrývaly vzpomínky náčelníkova dětství.

A přes to všechno, kdy Antares jakkoliv projevil nějakou slabost? Smutek, lítost? Kdy žádal o pomoc, kdy se spoléhal na jiné?

Nikdy.

Naopak.

Vesničané mu nikdy nenechali chvilku klidu.

Kosum byl po jeho boku dostatečně dlouho, aby si toho všiml a snažil se všemi způsoby míru zatížení redukovat, že se sám zhostil nějakých úkolů a pak jen Antaresovi nahlásil, co se stalo.

Kosum ztratil svého bratra, jedinou rodinu, kterou kdy měl.

Ale stále byl Tossak. Nebyli všichni lidé kolem jeho rodinou? Nebyl Antares jeho rodinou? Copak na ně takto zanevřel?

Bylo na čase se probudit. Antares měl pravdu.

Opět, ten člověk, obyčejný člověk, působil jako pevný sloup, jako vzor pro všechny ostatní. I Antares ztratil mnoho lidí, na kterých mu záleželo. Ale kráčel neohroženě dál. A Kosum... Měl by si z něj vzít příklad. Zvednout se na nohy a neopustit jeho bok, ať se děje cokoliv. Chránit ho i vlastním životem.

Podíval se na placku ve své ruce. Sotva v ní cítil sílu. Jak má udržet meč v ruce, kdyby se cokoliv stalo? Ta slibovaná ochrana životem, jak ji chce provést?

Zakousl se do placky a pohotově polkl sousto.

„Se mnou můžeš počítat."

„Dobrá," oddechlo se náčelníkovi, když spatřil, jak se do očí toho muže navrátily jiskry života, a jeho vůle byla opět pevná jako kus skály.

Avšak některé věci urychlit nelze. Než stačil Kosum nabrat alespoň třetinu své síly zpět, zavítal Makir mezi uprchlíky s jasným vzkazem. Zítra se vyráží.

Makir je čekal u svého domu. Kolem něj netrpělivě ryli botou do země jeho společníci, dva mladí muži ve zbroji, starší dáma a dívka s lukem. Každý byl oblečen v jedné z těch vyšívaných halenek, na první pohled vypadajících stejně. Jen s trochou pozornosti si Anatares povšiml odlišností mezi jednotlivými vzory.

„Tady to je Raein a Tian, synové mé neteře. Tohle je Tafana, má dcera, a Alaska, má vnučka. Budou mi dělat doprovod, a možná se něco i přiučí," zamrkal na dívku, která zrovna vykvétala jak vlčí mák. Čokoládové oči a vlasy podobného odstínu měla zapletené do copánků, které, podobně jako jejího dědy, zdobilo množství barevných korálků. Nešlo však o kombinaci všemožných barev, ale konkrétně červenou, až neobvykle výraznou, že takovou nikde Antares neviděl. Copak to je za pigment, který používají? Samozřejmě, i její výšivka byla pouze z červené, a působila jako živoucí květ, který nikdy neodkvete.

Kombinace červené a černé může vyvolat vášnivé pocity mezi mladíky, i staršími milovníky žen. Avšak díky větší mezeře mezi počátkem obočí, jenž bylo navíc rozevřené jako kniha, působil její obličej mile a nevinně, navždy zproštěn jakýmkoliv myšlenkám na nemravnosti.

Její matka sdílela trochu té krásy, avšak protkaná šedinami se již nemohla chlubit tak plným odstínem kaštanů, a od červené také dala ruce pryč. Avšak i ona nesla zvláštní výraz lhostejnosti a bláhovosti, jako její dcera. A možná, při troše fantazie, i samotný Haladan.

Zato bratři si byli podobní, jako kdyby opustili lůno matky v ten samý den. Jen těžko by někdo uvěřil, že je dělilo pět let vyčkávání na sourozence.

Haladan měl obzvlášť krásnou rodinu. Nenarušenou konflikty, plnou radosti a bezstarostnosti.

Tossaci si nemohli pomoci, ale skrytě mu závidět, co měl zde vybudované a Tossaci bohužel ztratili.

Poskromnu se tedy představili a beze slova opustili Klaham.

„Dopisy, které jsem poslal, daly poněkud zabrat. Většinou to máme tak, že jakmile někdo zažádá o svolání, je datum dohodnuto na nejbližší úplněk nebo nov nejdříve sedm dní od odeslání dopisu. Tohle já nehlídám, na to mám lidi, že, Tafano?"

„Mluv k věci, otče," odsekla hrubě, pravá dcera svého otce, a pohodila otráveně vlasy.

„Jenže úplněk byl sotva byl tři dny zpátky! Jak dlouho byste ještě čekali, ha? A protože by bylo fajn to vaše zrno někam uskladnit, místo toho ho furt mít ve vozech, a ty chudinky slepice – no, vidíte, jak se snažím všechno uspěchat? Navrhl jsem den, který je tak nějak mezi, a hnal je, aby přišli. Naštěstí všichni souhlasili, akorát Haladanovi z Chaitali dlužím vnučku – au!"

Tafana kopla vlastního otce do lýtka, až se jeho suchá vrásčitá kolena málem zabořila do hlíny.

„Opovaž se a tebe jim dám jako bonus!"

Makir chvilku pokulhával, než se z týrání plně oklepal.

„Takže výsledkem je, že tam teda jdeme, a Haladanové už ví, že se jedná o velmi náročnou záležitost. Tak se pak snažte vypadat zuboženě, jinak vám neuvěří, že jste uprchlíci, stejně jako já."

„Dědo..." povzdechla si Alaska, než zavrtěla hlavou a odvrátila ji na louky, na kvítka, která ještě mezi posledními předváděla své barevné okvětní lístky.

Kosum řečem starého muže naslouchal jen napůl. Pořád nebyl plný sil, ale jelikož už něco slíbil, byl odhodlaný to splnit za každou cenu. Jenže nehodlal plýtvat energií na bezvýznamné řeči. A i když je ignoroval, pořád se mu divoká slova vkrádala do jeho mysli. A tak se sklonil k zemi, kde utrhl stéblo trávy a přiložil si ho k ústům.

Starý Makir pomalu utlumil svůj hluboký, hrůzostrašný hlas. I dvojice bratrů se ohlédla za sebe. Jeden dokonce chytl řemínky své jednoduché vesty z kůže, aby zbytečně necinkaly, a nerušily tak tichou, smutnou melodii, kterou Kosum vyhrával. Tossaci jen pevně semkli rty, jelikož přesně věděli, komu je tato melodie určená. Co tyto bolestivé tóny znamenají.

Bolest skrytá v hudbě se překvapivě dotkla i znuděné Tafany, a také dívky, která byla svědkem něčeho takového poprvé...

Většina písní Černých medvědů je radostná, plná veselí, oslavující Akhalu, medvědy, ale i běžný život jejich lidu. Jen málo z nich popisují smutek při úmrtí partnera. Proč? Protože proč by to měla být smutná událost? Přežívající k sobě přijme duši své druhé polovičky a navždy tak budou spolu!

Proč má tedy ten muž tak smutné oči? Proč se jeho ruce klepou, zatímco drží stéblo trávy a nechává své srdce zpívat?

Faletta položila dlaň na Antaresovo rameno a pevně jej sevřela. Snažila se potlačit slzu v oku, která neustále vykukovala ven. Podařilo se jí to však, až když skladba dohrála a Kosum svévolně nechal vyklouznout list z dlaně.

„Ten dostatečně zuboženě vypadá, ten půjde jako první," ušklíbl se na Kosuma.

„Dědo!" Alaska zvýšila svůj hlas, a to, co před okamžikem znělo jako cinkot zvonku, nyní přivolávalo stejné hromy, jako to dokázal ten stařec.

„Pro koho ta píseň měla být?" přichomýtla se k neznámému a pokoušela se mu pohlédnout do očí. Ty byly totiž pevně ukotvené na zemi.

„Pro mého bratra."

„Co se mu stalo?" vyzvídala dívka dál.

„Byl zabit."

„Zabit? Dědo, jak zabit? Jako když zabíjíme bažanty?" zvolala na statnou postavu bělovlasého muže.

„Hůř. Mnohem hůř," odpověděl místo jejího dědečka Kosum, kterému se před očima vybavila Sukontova postava, krev valící z jeho úst, zatímco jeho vnitřnosti vykukovaly ven otvorem v břiše.

„Fuj, a kdo by to dělal?"

„Někteří lidé jsou zlí, děvenko. Nic si z toho nedělej," Faletta rychle zachytila Alasku a vedla ji dál od Kosuma, aby zbytečně nedloubala do jeho citlivého místa.

„Jak zlí? Je fakt, že ani u nás nejsou někteří schopni se domluvit, ale... Jak zabít? No a co rodiče? Co další bratři? Nemáš sourozence?" zahlížela na Kosuma i přes Falettinu silnou ruku, která ji tlačila vpřed.

Přestože to od ní nebylo ohleduplné, Kosum přesto pohlédl na tu dívku, na její zvědavost i naivní hněv z nespravedlnosti, který pocítila možná poprvé. Jak byla dosud chráněna před okolním světem! Stejně, jako byl jeho Sukonta...

A tak se rozhodl její zvědavost ukojit.

„Mrtví. Rodiče... Oni uhořeli. Při velkém požáru, který schvátil celou vesnici. Jenom pár nás přežilo. Faletta, Antares, já a můj bratr, například. Nesl jsem ho v noci z plamenů ven. Nemohl jsem se ani nadechnout, všechen kouř a dým mě škrábal a zamlžoval před očima. Plameny tak strašně pálily, všechno mě bolelo, ale musel jsem si jich nevšímat. Popadl jsem Sukontu z postýlky a běžel ven. Nad námi se propadala střecha. Hořící kousky připomínaly déšť, zářící déšť... Kterého se člověk nemohl dotknout. Ale ani venku nebyl klid. A rozhodně ne prostor pro nádech. Všichni křičeli. Řvali. Brečeli. Tak urputné zvuky jsem nikdy neslyšel. A od té noci... Je slýchám snad neustále, vždy, když zavřu oči. I Sukonta strašně brečel. Brečel mi přímo do ucha. Běžel jsem se Sukou, pevně ho svíral, aby mi nespadl... Zakopával jsem o ohořelá těla, vyhýbal se šlehání plamenů... Nemohl jsem si zacpat uši, ani zakrýt nos. Myslel jsem, že brzy omdlím. Že to vzdám. Že nemám sílu nás zachránit. Ale musel jsem. Už kvůli Sukovi.

Pamatuji si, že když jsem opustil poslední hořící dům Radgostu, vyčerpáním jsem padnul k zemi. Ale Sokuntu jsem ani na okamžik nepustil. Nevím, kdy přestal brečet, kdy usnul. Ale ráno dřímal na mé hrudi, a když se probudil i on, tak se na mě široce usmál, plácal mě po obličeji a svým tenoučkým hlasem volal mé jméno..."

Kosum dovyprávěl a v očích měl slzy.

Ani Faletta to neudržela a neustále si otírala mokré cestičky na lících, které nemohla svést na smítko v očích.

A co teprve zvědavá Alaska. S pootevřenými ústy, plakala snad od třetí věty, kterou ten tajemný muž vyslovil. Poslouchala jeho slova a zároveň vnímala pocity, které se za nimi ukrývaly. Nedokázala si představit, jaké utrpení to asi muselo být. A možná ani její matka ne. S vyděšením a údivem si přeměřovala cizince a na každém dokázala najít hned několik znaků, že jejich minulost bude stejně tak strašlivá – ne-li ještě horší.

Makir se pro jistotu ani neohlížel.

A to je to příběh pouze jedné osoby...

Možná k nim neměl být tak nevrlý... Ačkoliv co, jak to měl vědět, ha?

Možná by mohl zkusit tentokrát nesedět stranou a trochu se při schůzi Haladanů angažovat, aby ti chudáci neskončili na louce do konce věků. Asi jo, trochu by jim pomoci mohl.

Klaham, městečko schované v dolině mezi horami, nebylo jediné místo, kde se Medvědí lid zdržoval. Jakmile putovali hlouběji do Velkých hor, střídaly se kopce, průsmyky, doliny a skály. Antaresovi přišlo celé toto území jako vrásčitá dlaň umírajícího starce. Nebo také Makirova. A v každé dolině, sníženině, ale i na svazích, se nacházeli ojedinělé domečky. Jeden, dva, někdy celý shluk. Nebo dva shluky oddělené poli. A všude tam žili lidé a hospodařili.

Makir vysvětlil, že Klaham je sice největší osada široko daleko, Medvědímu lidu však náleží celé Velké hory.

„A má každá tato domácnost svého Haladana?" nadhodil Antares, když na to přišla řeč.

„Ne, to ne. Naštěstí! Většinou jen ty větší, no, více zabydlenější oblasti. Navíc, co by se těmto lidem chtělo co zabírat všemi těmi záležitostmi, co Haladan řeší? Nějak se to kdysi rozdělilo, kdo kam může jít hledat pomoc, kdo kam náleží. Všichni jsou spokojení a já mám více starostí!"

„Otče!" Tafana nemohla svého otce často vystát.

„A neříkám pravdu?"

Na to jeho dcera nic neřekla, jen nechápavě zavrtěla hlavou.

Přístřeší několika takovýchto domků dokonce využili k přespání, než dorazili na místo střetnutí.

Sopanes nerad přiznával, ale raději by ještě jednou přespal v jedné z těch domácností, než aby vkročil do jejich zapovězeného doupěte.

Půl dne jen šlapali do kopce. Drobné zerodované kusy skály jim klouzaly pod nohami a Makir k tomu vybral tu nejprudší stezku, o které všichni pochybovali, že ji starý a ukašlaný Haladan zvládne. Jestli si chtěl něco dokázat, nemusel přitom padnout a již se neprobudit. Avšak starý muž předčil všechna očekávání, když se držel v čele a nakonec stanul na vítězné skalce.

Místo setkání Haladanů byla podivná jeskyně, jejíž vchod se schovával za několika skalnatými výběžky, a poté zaváděla návštěvníky do složitého bludiště, které jakoby nemělo začátek ani konce. Antarese však udivilo, jak hladký je povrch vnitřních zdí, jak na ní nejsou žádné známky po nástrojích, ale ani po vodním živlu. Jeho prsty automaticky padly na chladnou skálu, která ukrývala nevšední bohatství ve formě mnoha minerálů.

„Jo, tohle taky dělali kdysi tou tvojí mocí. A bylo to taky to poslední, co udělali, než jejich využití zakázali. Ale aspoň máme dobré místo, kam se schovat před naštvanými ženami."

Unavená Tafana jen zavrčela, neměla energii na další bezvýznamná slova.

„Každý Haladan má svoji vlastní komnatu, pro sebe i hosty, jenže zrovna tu naši dali co nejdál, tak se hlavně neztraťte."

Slovo „neztratit se" hrálo momentálně tu nejdůležitější roli, jelikož síť chodeb, jíž procházeli, byla neskutečně dlouhá, jednotvárná a složitá. Sopanes už teď ztrácel naději, že se odsud dostane živý a že nejspíš skončí někde ležet, kde shnije do dalšího setkání těchto staříků. A než došli do místa, kde se chodbička rozšířila ve tři velké pokoje spojené zúžením, utekla snad celá věčnost.

„Nebylo snazší zvolit jinou cestu?" nadhodil Antares, když jeho společníci vyčerpaně padli na zem.

„Haha, potřebovali jsme nějak zabít čas. Jak vidím, tebe neošálím," ušklíbl se do světla pochodně Makir a přesunul se do nejzazší komory, která patřila čistě jemu.

„Počkej, ona byla ještě nějaká jiná cesta?"

„Ano," odkývl Antares, čímž Sopanese naprosto pobouřil.

„Já toho dědka –"

„Klid. Musíme to přečkat, a kdo ví, poté se s ním už nikdy nesetkáme," zachraňovala situaci Faletta, která si již navykla toho přestárlého podivína ignorovat.

Jelikož došli na místo setkání dříve, než bylo třeba, museli ve chladné jeskyni přečkat noc. Přestože Antares se skupinou Tossaků ještě večer vykoukli ven, aby netrávili celou dobu v temné díře, nakonec všichni spočinuli na chladné podlaze kamene a v tomto nepřirozeném a zvláštním prostředí se pokoušeli usnout. Pro jednou byla síť chodeb přeci k něčemu dobrá – rozlehlý vnitřní areál utlumil zvuky příchozích lidí, Haladanů jiných vesnic a měst. Ráno je tak všechny čekalo překvapení, když vykoukli na ranní slunko a před vchodem dovnitř vysedávala skupina různorodých lidí.

Podobně jako Tossaci o den dříve, i oni nechtěli zabíjet své mládí v černočerné tmě jeskyně.

„Ah, někdo tu už je," poskočila na zadku malá holka, která si právě užívala ty nejlepší roky naprosté ignorance. V ústech cumlala nějakou sladkost a její rodiče se ani nesnažili ji obléci do honosného oblečení vhodného k setkání všech vůdců, a tak na ní visela pouze volná tunika, vhodná na roztrhání.

S jejími dětskými slovy se každý otočil ke vchodu do jeskyně a tu čtveřici neznámých lidí si zvědavě prohlížel.

Nový doprovod nějakého Haladana? V duchu si nebyli jisti. Tafana přeci vypadala jinak, a Makir nikoho jiného jako svůj doprovod nevyužívá.

Antares usoudil, že by se měli představit, ať alespoň trochu ze sebe otřepou tu nefamiliaritu se zdejším lidem.

Jenže jen co sepjal ruce a chystal se uklonit, už se zezadu řítil Makir, který vycítil možné komplikace a rozhodl se cizince stáhnout zpátky do jeskyně.

„Ej, co to lezete na nohy, měli byste si odpočinout, šup šup! Čau Karino, Zonphone... Nugia tolik vyrostla! No to koukám!" krátce se zasmál na venkovní skupinu a zase tlačil do Faletty a Antarese, aby zmizeli ve skále. „Šup šup!"

„Co zas chystáš, Makire? Je to od tebe velice nezvyklé, dělat takové tajnůstky!" mladá žena, Karina, si složila ruce do kříže. Byla vysoká, vyšší než Antares nebo Makir, přesto se zdálo, jako kdyby na ní halenka volně plandala. Přestože na první pohled připomínala oblečení lidu Klaham, při důkladnějším prozkoumání jeden spatřil, že střih byl mnohem odlišnější. Rukávy jí sahaly pouze dvou dvou třetin ruky, kde se lehce rozšiřovaly, a límeček jí zakrýval část krku. Zato Klahamští se nebáli odhalit kus své klíční kosti. Pokrčené nohy jí skrývala dlouhá rovná sukně, působící vážně a elegantně, přestože její oči byly naopak velice rozevřené, široké a hravé.

„Ještě kdo chybí?" rychle se vyhnul Makir tématu, „Chaitali, Anagha... Ještě Zubharan? Tak to bude zázrak, jestli Dilvar přijde."

„Taky bych na něj nečekal," odfrkl si poněkud široký a nízký mužík s pěti vlasy na hlavě, avšak plnovousem plným stužek a korálků, a upravil si vestu z ovčí kůže, kterou zakrýval vykasanou košili s vyhrnutými rukávy.

„Tatí! Ale já chci strýčka vidět!" ta malá holka ihned povyskočila a začala rozzlobeně dupat do země. Sladkost přitom stále držela v ruce. Karina si při pohledu na tu scénu odfrkla. Naklonila se k jiné dívce s nezvykle světlými, až blonďatými vlasy, a očima modrýma jako nebe. Dělala, že šeptá – kryla si dlaní ústa – ale na hlasu neubrala.

„Jakého tvrďáka vždy hraje... Ale neuhlídá ani vlastní dceru."

Ta neobvyklá dívka se jen tiše zachichotala.

Zonphon, Haladan města Chaitali, po ní vrhl vražedný pohled a stáhl dcerku k sobě. Nugia se však nedala. Odstrčila taťku od sebe a věnovala mu hezké vyplazení jazyka.

„Alespoň nějakou mám," nakonec zabrblal, načež ty Karininy veselé oči ihned ochladly a její ramena ztuhla. Dlaň, kterou se opírala o kameny, přeměnily skály v drť.

„Oj, a někdo zase nikdy nevyrostl. No tak, zalezte k sobě, ještě budeme mít na hádky hodně času," jako typický stařec, který zlomil nad svými dětmi hůl, mávl Makir dlaní, než s povzdychem následoval Tossaky. Bylo mu jedno, co se dál venku stane. Konfliktu se snažil zabránit.

Antares, který se doteď držel vzadu a pokoušel se zachytit co nejvíce, se nadále nemohl lepit na stěnu skály. Pokračoval do jeskyně, kam byl před chvílí hnán.

Makir jim už z nějakého důvodu nedovolil, aby vykoukli na slunce, a tak všechny pohlcovala určitá sklíčenost. Alaska se mezitím otřepala a opět se usadila za Kosumem, který trávil veškerý čas pouhým sezením a hleděním do blba.

Chvíli na něj koukala, pak chtěla něco říct, poté zjistila, že vlastně neví co, a opět mlčela a koukala na něj. Takto to pokračovalo, s přestávkami, kdy vstala a šla za svojí matkou, nebo se na něco ptala bratrů. Avšak zaujetí tou skupinou cizinců, a ten smutek, který Kosum nesl... Nechtělo ji to vůbec opustit.

Jak se hodiny táhly, Makir náhle vstal, pořádně zakašlal a odešel. Trvalo mu to dostatečně dlouho na to, aby si Faletta myslela, že někde uklouzl na skále nebo zkolaboval ze svého kašle. Když se však opět objevil, ve své plné stařecké kráse, rozpřáhl se rukama do široka a s radostí promluvil.

„Jelikož Dilvar nebyl schopný přijít, opět, tak na něj kašleme a začínáme setkání. Ostatní Haladanové se pomalu odebírají do sálu, takže máme ještě čas – nechceme tam přijít jako první."

Antares se pobaveně ušklíbl, avšak jeho veselý výraz všem unikl. Zato Faletta se mračila, vůbec to nechápala. Co když to na ně bude vrhat špatné světlo? Přijít poslední? Cože?

Chystala si útok na Makira, už si dala ruce do pasu, ale sotva otevřela ústa, Tafana sama zašla za svým otcem a kroutila nechápavě hlavou.

„Zase to nepřeháněj."

„A proč? Nechme jim pár minut, možná trochu více, vždyť se doteď vyhřívali na sluníčku!"

„Alasko, pojď. Jdeme jim vzkázat, že titul Haladana byl předán mladší generaci."

„Tafano!" zvolal Makir, a ať byl jeho hlas hluboký a strašlivý jakkoliv, na jeho krev neměl vliv. „No tak jo. Seberte se. Honem! Co se flákáte, na zemi sedíte! Vždyť jdeme na setkání!"

Vyhnaní Tossaci pak neměli jinou možnost, než následoval Makira a podivnou sebranku lidí Černých medvědů do hlavního sálu, který sídlil v samotném srdci skály. Sestup do ní v mnohém připomínal Rokli smrti, avšak každý kousek pod jejich nohama byl hladký jako oblázek v řece. Naprosto dokonale vyhlazený a rovný, předčíval mramor použitý v samotném Adranuchském paláci.

Temná stezka pohlcovala každou píď, kterou prošli, a pokaždé jim odhalila nový schod či chodbičku. Avšak ke konci se jim zadařilo zahlédnout světlo vycházející zpoza rohu, a čím více se přibližovali, tím silnější světlo a zřetelnější ozvěny byly.

„Makire, měl bys titul Haladana už opravdu přenechat mladším. Kvůli čekání na tvoje kulhání mi zas vyhládlo," postěžoval si Zonphon a zkřížil ruce.

Seděl v křesle, jenž vyrůstalo ze skály. Tvořeno stabilním podsedákem, vysokým opěradlem i dodatečnými opěrkami na ruce, představovalo jakýsi trůn Haladanů. Umístěno na severní straně velkého sálu, Zonphon měl skvělý výhled na další tři stejná, skalnatá křesla, rozmístěná rovnoměrně od něj. Nelišila se prakticky ničím. Chladná jako všechno kolem, ozářená pouze pochodněmi, které občas zavrtaly svými plameny do čouhajících drahokamů vrhajících na sál barevné odlesky. Za ním se u zdi krčila Nugia a prstem malovala do země obrázky a kousek od něj ještě postával doprovod dvou dospělých mužů.

Na západní straně seděla Karina. Křeslo bylo na ni poněkud malé, a nohy se jí tak krčily do nepohodlného ostrého úhlu. I ona byla obklopena doprovodem. Blonďatou dívkou a dalším starším mužem.

Makir bez zaváhání zamířil ke křeslu na východní straně. Všichni ho automaticky následovali jako kačenky svoji matku, dokud se však nezastavil a neukázal ledabyle na zástupce Tossackého lidu.

„Vy, vy se postavte... Prostě někam."

Makirovo nespecifické „prostě někam" bylo poněkud zmatené, jelikož popravdě – kam by se mohli postavit? Nebyl zde žádný roh, žádný kout, ani speciální křeslo pro návštěvníky. Nemohli si stoupnout ani doprostřed sálu, jelikož tam se vyskytoval zajímavý útvar. Podobně, jako ze skály trčely židle, tak uprostřed sálu vyrůstaly z podlahy podivné vlny, ostré špičaté výběžky nebo zaoblené hrbolky. Velké jako samotný člověk, možná i větší, vyobrazovaly celé území Velkých hor, každé údolí, každý hřeben, řeku, sráz i vrchol. Zmenšené tak, aby se sem vešly, přesto důvěryhodně znázorňující poměry velikostí, vzdáleností a rozlohu. Neuvěřitelný počin, na kterým Antares mohl jen oči nechat.

Jak jen dokázali využít moc duší, aby něco takového vytvořili?

A o to majestátnější to dílo bylo, když v některých místech, třeba na vrcholku té největší hory, zářilo něco zvláštního, zajímavého. Zrnko zlata, které poukazovalo na důležitost toho místa.

Tossaci opravdu neměli nějaké speciálně vyhrazené místo, a proto nadále stáli tam, kde je Makir zastavil, mezi křeslem východu a jihu. A to zelo prázdnotou.

„Dilvar tu není. Myslím, že to ukazuje na jeho nezodpovědnost dostatečně. Nebudeme zase tady kvůli němu nocovat, jen aby se neobjevil! Navrhuju zahájení!" Zonphon se v křesle Haladana cítil jako největší pán a neváhal převzít slovo.

„Tatí! Co jsem ti říkala?" na první pohled dcera zabraná do obrázků nasupeně zvedla hlavu a otce zdrbala.

„Běžně bych čekala, ale... Dilvar se už předvedl. A my nemáme tolik času. Také jsem pro zahájení," promluvila Karina a zapřela se pohodlně do tvrdého opěradla.

Makir mlčel. Nikdo po něm však nic říci nechtěl.

„Pche. To jim dovolíš, otče? Dilvar je sice grázl, ale zrovna on by tu měl být..." ozvala se tiše zpoza Makirova křesla Tafana. Její slova se však velice snadno roznesla sálem, což byla jedna z jeho unikátních vlastností – každý hlas, jakkoliv tichý a nevýrazný, bude slyšet stejně jako křik dítěte.

„To ano. Ale není to Makir, komu bys tohle měla říkat," pohlédl na ni podsaditý Haladan města Chaitali.

Karina jen zaujatě sledovala debatu.

„Nemůžeme však zahájit bez toho, abychom mu dali šanci!" obhajovala se Tafana svým tvrdým hlasem.

„Šanci měl. Měl jich hodně. A stejně jako my, měl také stejné množství dnů na přípravu a na cestu, jako my. Třeba já. Já to mám nejdál, a i tak jsem tu byl dříve než tady Karina. Ale její zdržení se dá nějak vysvětlit," lišácky na ni mrkl, načež si jen znechuceně odfrkla a odvrátila hlavu pryč.

„Vidíš? Ani to nepopírá!"

„Máš problém, Zonphone? Jestli ano, nikdo ti nebrání předat titul někomu jinému! Aspoň se nebudeš muset účastnit setkání a mě už životě neuvidíš!" vyštěkla Karina.

„Mně nevadí pohled na tebe. Jsi krásná pořádná ženská, kdo by se na tebe nechtěl dívat?" zubil se na ni Zonphon skrze svůj vyzdobený plnovous. Nugia opět zanechala malby a naštvaně křikla.

„Tatí! Já to řeknu mamince, že zase mluvíš s jinýma holkama!"

„Ále, děvenko, Karina je přece Haladan, mluvit s ní musím!"

„Ale maminka říkala, že pokud nějaké řekneš, že je krásná, tak se nemáš vracet domů!"

Všichni přítomní drželi v ústech smích. Nebylo nic lepšího, než sledovat velkého a arogantního Haladana Chaitali, jak je veřejně ponížen.

„Prosím tě, Nugio..." pobaveně se ohlédl na holčičku, ta byla ale smrtelně vážná.

„A já jí to řeknu. Já nechci, aby ses vracel domů. Ty mi jen zakazuješ hrát si s paličkama. Maminka mi to dovolí."

„Jaké paličky! To jsou insignie děděné po generace!" začínal pěnit Zonphon.

„Maminka mi to dovolí!" zopakovala opět Nugia a rozhodla se svého otce ignorovat.

„Poslouchej, děvenko. Jestli se nemám vracet domů, kdo tedy s tebou domů půjde?"

„Mik, že?" pohlédla na doprovod jejího otce, ten však dělal, že není do rodinné hádky vůbec zatáhnut.

„Surio, koukej. Takto vypadá stařecká demence v pokročilém stádiu. I sedmiletá dívenka je chytřejší než její otec," Karina opět naznačila blondýnce, aby se sklonila, přestože její hlas zaslechl i Antares.

„Ale já aspoň umím mluvit," zase zabrblal muž v kožené vestičce.

Karině náhle přetekla trpělivost. Vyskočila na nohy, čímž převýšila všechny přítomné v místnosti. Měla pouze štěstí, že sál byl vydolen opravdu pořádně, a ani kdyby natáhla obě ruce, stropu by se nedotkla. Sahala si k pasu, kde se nacházela její dýka, a s krvežíznivostí v očích se hnala k tomu hňupovi z Chaitali.

Nebýt světlovlasé dívky, která ji včas zachytla za zápěstí, by Zonphonovi vyřízla srdce z hrudi.

Antares zaujatě sledoval jejich hbitost a pohyby.

„To, že můžeš mluvit, neznamená, že musíš mlet stále samé sračky," zavrčela a usadila se zpět. „Ještě jednou řekneš něco takového a tvůj jazyk si vyvěsím nad dveře."

Ne. Nebyla to planá výhružka. Každý v místnosti pocítil náhlý chlad, který však nebyl způsoben přirozenou vlastností skal. Karina to myslela smrtelně vážně.

„Ještě nezačalo setkání, a už se chcete zabít? Já myslel, že to je moje úloha."