Přestože byly obě strany stále na pozoru, už jen fakt, že jim medvědí lidé dovolili cestovat hlouběji do hor a poskytnout jim dočasné přístřeší, bral Antares jako částečnou výhru. A i když on sám nadále zůstával poněkud skeptický, Faletta z této výhry zářila štěstím. S neobvykle širokým úsměvem pomáhala matkám s dětmi a ponořovala se do slibů konečného bezpečí.

Lidé Černých medvědů je vedli skrze kopce, různé cestičky na úpatí až do skrytých míst, kde se v naprostém obklopení hor nacházela dolina, osvětlená sluncem jako hvězda na obloze. Povrch svahů přilehlých kopců byl terasovitě členěný, a na každé terase se pěstovaly různé plodiny, někde už dávno sklizené. Tyto terasy byly občas zaplněny zvířaty, pasoucími se krávami a horskými kozami. Všechny svahy se pak scházely do bodu, kde leželo místní sídlo lidí, městečko podle všech nazývané Klaham.

Nebylo monumentální jako Namasilijská města. Bylo obyčejné, spíše rozlehlejší vesnice. Mělo něco z Madee – jednoduchost a prostost, odpovídající chudobě lidí. Až na to, že zde lidé chudobní nebyli. Zde měnu nepotřebovali. Šlo jim o přežití, o přežití každého jednotlivého dne. Podobně, jako to chtěli Tossakové.

Nízké rozlehlé domky se táhly jako žížaly podél několika hlavních cest a jejich neobvykle zešikmené střechy někdy přesahovaly přes zeď téměř až k zemi, vytvářející přístřešek a ochranu před deštěm. Kolem domků vesele běhala dítka, jinde pomáhala v domácnosti, kolébala své mladší sourozence či vedla kozu na pastvu. V ruce malou větvičku, poháněla jí to zdrženlivé a líné zvíře, kterému se nechtělo ujít příliš dalekou vzdálenost.

Některé Tossacké děti, když spatřily své vrstevníky, chtěly okamžitě opustit své matky a otce, aby se zabavily a našly si nové kamarády. I ovce a kozy měly tendenci následovat své druhy, ačkoliv byly utláčeny davem kupředu. Mnozí lidé na ně s údivem pohlíželi, zanechali práce, jen aby mohli počítat, kolik cizinců se to dostalo do jejich města. Ale nikdy se nedopočítali toho správného čísla.

Haladan je vedl skrze město až na louku za ním, momentálně spasenou zvěří, takže se po těch lysinách a krátkých pahýlech stébel dobře chodilo.

„Nemáme pro vás místo, takže musíte přečkat tady. Jelikož svolání všech Haladanů nějakou dobu potrvá, tak radím se tu zabydlet klidně více. Máte tu snad všechno, voda teče hned tam v lese a svá zvířata taky můžete pást tam vzadu, tam to ještě není těmi nenažranci vytrháno. Hm..." starý vůdce si prohlédl celou směsku lidí, od mladých a zdravých mužů, přes starší, zraněné i nedávno narozená dítka. Přestože je plánoval tady nechat a více se o ně nestarat, dokud to mezi kmeny nevyřeší; pro některé to nebude tak zvladatelné jako pro jiné. Už jen fakt, že prošli celé země, aby se sem dostali, byl obdivuhodný. To těm lidem musel uznat. A tak si nakonec povzdychl, než vrásčitou rukou s mnoha barevnými prsteny a přívěsky poukázal na jednu z matek.

„A vy, vy s dětmi, zkusím ještě během dneška prp vás najít nějaké lepší místo."

„Děkujeme," pravil za všechny matky Antares a opět se mírně pouklonil. Haladan si při zaslechnutí jeho vyrovnaného hlasu jakoby na něco okamžitě vzpomněl a jeho prst z matky zamířil právě na mladého náčelníka.

„Ty, ty jdeš se mnou. Řekneš mi něco o tom, co to vůbec máte s tím Pukhonem."

„Prosím, může se mnou jít i má teta? Ona bude vědět více než já," pokývl na Falettu, která nadále držela v rukách tabulku náčelníka, přestože ji svému synovci mnohokrát ukázala.

Haladan se na ženu dlouze díval, jeho staré oči ji přísně přeměřovaly, ale ani jednou se mu nepodařilo ji zlomit, ani její vůli a odhodlání, kterým mu pohled vracela zpět.

Další divná osoba, pomyslel si, než pokynul rukou a už té bandě nevěnoval ani jednu myšlenku.

Tossaci se začali ubytovávat, rozkládat deky a stavět přístřešky z natáhnuté kůže a kůlů, které by je měly ochránit před deštěm i letním sluncem. Jejich náčelník však mířil jinam, vracel se s Falettou zpátky do města, kde v mimořádném doprovodu Haladana se opět stal terčem všech zvědavých pohledů místního lidu.

Před těmi pohledy utekli do honosného domu, dvakrát tak většího než všech ostatních, s barevně zdobenými okny a obvodovými rohy. Antares se nemohl vynadívat, jak bohatě se dají všechny vzory použít, jakou variabilitu schovávají ve své jednoduchosti. Probouzelo se v něm po dlouhé době jeho umělecké já toho starého Bashii, který si raději po nocích šperkařil, než aby využil každé chvíle k odpočinku před těžkým dnem. Avšak něco mu nesedělo. Něco podivného.

Vzpomínky strávené na život starce mu byly najednou neobvykle cizí – jako kdyby se jednalo o jiného člověka a ne o něj samého.

Ano, tak to asi má být. Takto to bude nejlepší. Mírně rozhozen, zkousl své nové uvědomění a jen pevně semkl rty k sobě předtím, než vešel dovnitř domu.

Interiér domu Haladana nešetřil doplňky. V porovnání se skromností Tossaků, pro něž střecha nad hlavou a místo na uložení hlavy byl jediný luxus, který si mohli dovolit; Haladanův dům až nápadně připomínal vyzdobené místnosti Namasilijských domácností. Ať už se jednalo o domov správce města Viniper, Sederika, nebo o samotný palác; množství sošek, barevných provazů a řetězů z kovu a drahokamů se vyrovnávalo s tím, čeho byl za svého života Antares svědkem. Jeho dům byl ukázkou bohatství Velkých hor, po kterém Xeting žadonil.

A zdálo se, že i drahokam na Antaresově čele byl kdysi součástí tohoto bohatství.

„Sednout si můžete... Třeba tam. A tady si nalejte vody. Čistá z bystřiny, živější voda do tohoto počasí není úplně vhodná," poškrábal se na nose Haladan, než před ně na nízký stolík postavil stříbrnou karafu a dvě hliněné mističky. Faletta se okamžitě zhostila nalévání a sama okamžitě vypila půlku misky.

Usazeni byli na vyšívaných poduškách na nízké dřevěné lavici. Až to Antaresovi přišlo nevhodné, zakrýt tak nádhernou výšivku svým ušmudlaným oblečením. Přesto bez váhání poslechl rozkaz a vody si také lehce usrkl. Svěží chuť vody z ledovců byla jak pohlazením po duši po celých týdnech, kdy se museli spokojit s čímkoliv, co bylo voda. Všechny pachutě hlíny, plísně a občas i hniloby mu doteď jen zanášely jazyk, který očistila až nyní tato skvělá voda.

Ta potlačovaná úleva na jeho tváři Haladana pobavila.

„Jen se nedrž zpátky, vody tu máme habaděj," posměšně poznamenal, než si sedl na protější lavici. Antares se však nenapil. Ani nic neřekl. Jen semkl rty a vážně se na Haladana zadíval.

„Jak vás mám adresovat?" začal s něčím, co mu přišlo nejvíce důležité. Jestli chápal dobře, Haladan byl pouhý titul než samotné jméno.

„Ty jsi teda přímočarý. Tedy stačí Haladan, ale jelikož budeš se mnou muset jít na střetnutí všech Haladanů, tak to nebude úplně příhodné. Jmenuji se Makir. A jak jsi správně usoudil, Haladan je má funkce zde. Být jazykem medvědů. Třeba toho, kterého jste potkali cestou sem. Šikovný to tvor, na rozdíl od jeho bratra," sešpulil rty do nostalgického úšklebku, jak se na okamžik ztratil ve vzpomínkách.

„Já jsem Faletta Danha Tossakii, Antaresova teta."

„Ty prý toho víš víc než on? Není to váš vůdce? Nebo co?" obrátil se na ni s arogancí v hlase, která se mu tam držela již od prvního setkání.

„Zastupovala jsem Antarese předtím, než převzal funkci náčelníka."

„Ale to nic nevysvětluje," nadzvedl bílé obočí Makir. Faletta cítila, jak si je dobírá, a to ji pobuřovalo.

„Co všechno byste dokázal obětovat, abyste zachránil život své rodině? Já obětovala vše. Možnost sledovat ho vyrůstat, pomáhat mu, učit ho našim zvykům. Jen aby vyrůstal v bezpečí. Ale nyní stojí zde a vede náš lid. Provedl něco, co jsem já sama za celé ty roky nedokázala. Schopností má více než dost. A jestli mu chybí vědomosti, od toho tu jsem. Abych ho v tom doplnila."

Haladan města Klaham jen dále špulil rty, jak sledoval tu energii ukrytou v křehkém těle ženy – tedy, ta se křehká moc nezdála. I lidé Černých medvědů mají v sobě energii, a ženy jsou mnohdy silnější nebo šikovnější než jejich muži. Přesto v sobě nemají tu drsnost, tu odolnost, jako tato... Faletta? A nejspíše příliš otupěli. Léta života strávená v poklidu je donutila zapomenout, jaké to je mít v sobě jiskru průbojnosti. Zato ti dva, ti se jako by vrátili z bojového pole.

Tak asi takové slaboty to přeci jen nebudou...

Makir si v duchu vzdychl. Už byl příliš starý, aby se v něm probudil tento život, aby s nimi dokázal prociťovat vše, čím si prošli. Ale vyslechnout si to může, ne?

„Takže co. Nějaký panovník vás utláčí. A?"

Faletta na Makira nevěřícně hleděla. Co? Proč to říká s takovou jednoduchostí, samozřejmostí? A s ním Antares vyjednával? Jeho musel přemluvit, aby je zavedl do Klahamu?

Copak mu jsou životy lidí ukradeny?

„Utláčí je slabé slovo! Po celé generace se na nás dívali skrze prsty, donutili nás žít izolovaně na jednom místě! A to jim nestačilo. Aby se nás král zbavil, poslal muže založit požár v naší osadě, a k tomu s hořlavým práškem! Té noci... Jen málokdo přežil. Ve zbylých našich osadách pak otrávil studny. To, co sem přišlo, je vše, co z těch osad zbylo..." Faletta střídavě křičela, střídavě mluvila téměř šeptem. Hněv jednoduše neustal, stejně jako zármutek za ztracenými. Vždyť její sestra, rodina, přátelé! I její milý té noci umřel...

„Jak jsem řekl tady Antaresovi, asi jste museli něco udělat, že oni na vás takto," pokrčil rameny stařec.

„CO?" nevěřila svým uším Faletta. Jen Antares ji uklidnil, když na její koleno položil dlaň a zadíval se jí hluboce do očí. Nato převzal slovo.

„K tomu, aby nás panovník vyhladil, nepotřeboval mít moc důvodů. Od jednoho zdroje jsme se dozvěděli, že prý naši lidé tajně domlouvali zradu a útok na palác. Že jsme plánovali rozbroje... Ale pravdou je, že nikoliv. Život v osadách byl dostačující, obchody s dalšími osadami probíhaly, nebyl žádný problém. Jenže tyto zvěsti doputovaly do paláce a znepokojily panovníka a jeho syna. Aby si upevnili moc a potlačili vzpouru, zabili většinu našich lidí."

„A co ty generace předtím? To není záležitost jen jednoho panovníka, ne?"

Antares zachovával klid, zatímco Faletta úplně pěnila. Přestože jí dosud bylo líto, že její synovec spíše zdědil povahu té konkubíny, bylo pravdou, že v takových diplomatických chvílích byla jeho povaha nesmírnou výhodou. Jejich chladný a netečný náčelník byl narozen pro to, aby zachránil jejich lid, když už nedosáhl spravedlnost v paláci. A tyto částečné úspěchy byly vším, co si mohla přát. Ke spokojenosti jí to stačilo, ačkoliv to nešlo úplně dle jejích představ.

„Naše moc, odkaz Pukhona, byla vždy trnem v oku panovníků. Jenže palác je příliš vzdálený od venkovního světa, a to, co dovnitř doputuje, má daleko do skutečnosti. Naše moc není velká, ba naopak. Avšak stačí jednu zvěst trochu přibarvit, a hned se jedná o ohrožení státu. A tak jsme se stali pro panovníky pouhými figurkami, které – buď dokáží efektivně vypomáhat jako otroci, třeba v dolování nebo v zemědělství; nebo mohou snadno svojí mocí přemoci armádu a svrhnout krále z trůnu. Hněv z paláce se pak šířil mezi lidmi, kteří na nás začali zavrhovat. Stali jsme se lovnou kořistí lovců. A museli jsme se stáhnout."

„A ten Pukhon? Co udělal, že se takto zapsal do paměti panovníků?"

Tentokrát odpověděla Faletta, která se mezitím nasloucháním vyrovnaného hlasu synovce uklidnila a byla připravená poskytnout všechny informace, které znala.

„Když nastal v Namasilii velký hladomor, nemohl se dívat, jak jeho rodina umírá. A tak zachránil jejich duše, aby netrpěly v hladovém těle, a vzal je s sebou na pouť Namasilií. Když však viděl, jak strašlivý dopad má hladomor na život v říši, nemohl pouze přivírat oči. Nechtěl, aby umřely další děti, aby další rodiče museli řešit dilema, které dítě nakrmí a které nechají umřít. Použil sílu duší, aby přivolal vodu z hlubin země a nasytil jí půdu. Rostliny hned začaly růst, kozy měly co spásat a lidé měli co jíst. A jak takto putoval a mokřil pole za druhým, hladomor ustupoval. Slova o něm a jeho činech doputovala ke králi, a ten si toho zázračného muže nechal přivolat na dvůr, kde odměnil jeho skutky bohatstvím a vznešeným titulem. Udělal z něj vysoce postaveného člena rady a hodně na něj dbal," pozastavila se Faletta, jelikož se blížil ošklivý konec tohoto krásného příběhu. Pokračoval však Antares, který měl ještě v živé paměti slova jednoho muže se zlatými vlasy.

„Kvůli tomu na něj mnozí ministři a členové rady začali žárlit. Zinscenovali podvody, namluvili králi, že Pukhon si nárokuje jeho zem, obrátili vše proti němu. A jelikož byl sám, zatímco politici drželi pospolu, brzo padl verdikt. Byl odsouzen. Předtím, než ho však stihli zatknout, byl v intimním kontaktu s jednou služkou, která při této chvilce otěhotněla. Pukhon ale brzo zemřel a těhotná služka z paláce utekla na místo, kde vznikla naše osada."

Makir si pohladil vousy. Potřeboval chvíli, aby si to ve své stařičké hlavičce dal dohromady. Poté požadoval chvíli, aby našel slova. Ale nakonec se rozkašlal, a tuto chvíli ještě o něco natáhl, jak ho škrábal neviditelný činitel jménem stáří.

„No, ten Pukhon vám to pěkně zavařil. Je vidět, jak jen doplácíte na jeho nepromyšlené a impulzivní činy."

„Zachránil lid! Kolik lidí by bez něj hladomor přežilo?"

„A kolik vás bylo na začátku, a kolik je vás teď?" oponoval s úsměvem Makir, až tím Falettu zarazil. „Z jednoho děcka – možná to byla dvojčata, kdo ví – vás najednou je tolik, že i ten váš zbytek nemáme kam umístit."

Hluboký, hromy napodobující hlas Makira ještě chvíli dolehával domem, než se stařec sípavě nadechl a pokračoval.

„Každou díru lze něčím zalátat. Děti se rodí, staří umírají. Jen díky tomu Pukhonovi těch děr bylo míň. A co z toho máte? Prokletí na celá staletí – a nejen ta od panovníka."

„Co tím..." začala Faletta, ale ostrý pohled Haladana města Klaham ji umlčel.

„Vy a ty duše jeho dětí. Tedy, co z nich zbylo. Nebo tady ten Antares. Vždyť koukej na něj, jen tak tak se drží pohromadě!" rozmáchl rukou a donutil Falettu pohlédnout na kamenný obličej jejího synovce, který jí vždy přišel stejný, plný síly a odhodlání... O čem to mluví?

I samotný subjekt dělal, že nic neslyšel, a nedal na sobě znát zachvění nejen jeho, ale celé jeho entity.

„Já vám to tedy vysvětlím, stejně byste se to museli dovědět. To, co ten Pukhon udělal, je naše tajemství, nebo prostě taková technika, kterou držíme mezi sebou. Vznikla hodně, hodně dávno, co náš předek, Akhala, zabloudil v horách a nemohl najít cestu zpět. Doma na něj čekala rodina, mělo se mu právě narodit dítě. Jenže on místo toho sháněl potravu a mezi skalami padl a zlomil si nohu. Tři dny a tři noci! Tak dlouho tam čekal a dával sbohem svému životu! Ale v tu kolem něj náhodou procházel černý medvěd. Byl to jeho jmenovec, protože ve starém jazyku Akhala znamenal černý medvěd. Na co jen mysleli jeho rodiče, když ho takto pojmenovali," zakroutil nechápavě stařec hlavou.

„Akhala poznal své spirituální zvíře, rozloučil se se svým tělem a jeho duše vstoupila do medvěda. Medvěd vyslyšel jeho prosbu a zavedl ho za rodinou. Tam duše opustila tělo medvěda a vstoupila do jeho ženy, aby si s ní mohl promluvit a pochovat si narozeného. Jenže věděl, že takto nemůže setrvat. Opět vstoupil do těla medvěda a po zbytek života toho tvora dával zdálky pozor na svou rodinu. Takže, tolik k tomu," starcův hlas v tomto dlouhém povídání začal skřípat a z hromů se stávalo nepromazané kolo, jak neměl možnost se mezitím ani napít. Nakonec se opět rozkašlal a musel si pro svoji vlastní mističku na vodu, aby zvlažil své hrdlo.

„A? Jeho duše žila s medvědem, stejně jako Pukhonovy děti tkví v nás," namítla Faletta, která neviděla, stejně jako Antares, pointu tohoto příběhu.

„Vydržte, k tomu se musím dostat, ne? Musíte nás omluvit, jsme trochu pomalejší, nemusíme pořád utíkat před vzteklými panovníky," krčil rameny, zatímco jeho oči předváděly nevinnost samotnou. Faletta měla chuť to tu všude poplivat odporem.

„Medvědi jsou naši spojenci, protože v nich sídlí duch Akhaly. A to je to. Je tam pořád. Ať se naši předci snažili ho dovést ke klidu, ať už může jeho duch odpočívat navěky v říši duší, on nechce. Už si zvykl. A teď k vám. Odpovědnost duše opustit tělo, to je velká věc. Protože jakmile tělo umře, není cesty zpět. Je svázána k tomu, ke komu přišla. A on naopak zase k ní. Dokud naplno neodejde, po smrti hostitele stáhne duši s sebou. A tak se ani té nedostane klidu. Třeba ten Pukhon. Vzal ty děcka k sobě, ale sám po smrti je nejspíš tam s nimi u vás, protože nemohl odejít. Takže, jestli se teď při mých slovech někdo vzteká, tak to bude určitě on," zakoukal se na hrudě svých hostů, jako kdyby na nich viděl Pukhonův obličej.

„Jenže co ty duše? Kam mají jít, ha? Jejich schránka umře, a co s nimi pak? Asi to je jejich instinkt, že přechází z živého do živého a nikoli do mrtvého. Takže početí, hle, nový život, šup s dušemi tam," při této příležitosti radostně pleskl, jak se dostal k dalšímu důležitému bodu jeho vysvětlování.

„Početí jedno, početí druhé, a vždy kus těchto duší přejde to toho nového tvora a splynou s jeho duší. Jako když lámete placku. Kousek dáte jednomu, kousek druhému, kousek třetímu, a kousek si necháte a sníte. Uvězníte tak tolik lidí, kolik počnete. A tak dále, a tak dále. Samozřejmě, když umřete, tak kus z vás bude viset ve vzduchu, a je nutné ho odpoutat od těch zavazadel navíc a navést ho do říše duší, jinak budete navždy bloudit jako nic, co nemá nic, necítí nic, nemyslí nic, ale nepatří to do tohoto světa a nikdy nenajde klidu. Když je to čerstvě po smrti, duše uslyší vaši prosbu, ještě mají vzpomínky a ví, že takto pokračovat nechtějí. Takže dobré. Ale jestli se to u vás děje už kdo ví kolik generací... Komu by se chtělo to tu zabalit, když už si navykl, jak skvělé je pozorovat dění venku a budoucnost tohoto světa?"

Faletta, která zprvu pociťovala jen vztek a hořkost vůči tomu lhostejnému starci, najednou začala blednout. S každým slovem, které k ní doputovalo, v ní stoupal smutek a lítost. Zdráhala se podívat na svého synovce. Litovala ho. Litovala svých činů. Na co jen myslela, když ho takto uvázala k neklidným duším Radgostu? Jak musel trpět, jak musí trpět teď? Proč se tehdy nechala ovládnout hněvem a nenávistí, že toto provedla vlastní krvi?

„Pak samozřejmě musíte myslet na to, že ty duše jsou prostě lidi. Byli lidé. Mají své zájmy, emoce. Párkrát se nám mezi lidmi stalo, že se narodila dvojčata, které byla spojena nějakou částí svého těla. Neustále tak musela chodit spolu, nemohla žít vlastní život. Neustále naslouchala tomu, co říká ten druhý, co pociťuje ten druhý. Nechci vědět, kolikačata v sobě nesete. Obzvlášť on," opět ukázal prstem na Antarese, jenž za celou dobu ani nemrkl.

Faletta sebrala poslední síly vzdoru, aby je obhájila.

„Vždy posíláme mrtvé duše pryč. Obřad je nedílnou součástí smrti. Nechceme, aby duše takto bloudily mezisvětem!"

„Aspoň že tak. Zdá se, že ten Pukhon nebyl úplný pitomec. Ale udělal někdo někdy obřad pro něj? Pro jeho děti? Ha?"

Faletta se zadrhla. O tom nikdy nepřemýšlela. Nikdo z jejích předků se tím nezabýval, nezaznamenal to do tabulky náčelníka.

„Možná jo, ale nechtěl odejít; možná ne. Ale hodilo by se to."

„A když... Nebude chtít?" zdráhala se zeptat.

„Tak ho budete muset prosit a prosit... Nebo pak máme ještě jeden způsob, ale ten nedoporučuji, je hodně bolestivý."

„Pokud jste tak proti tomu, proč se tato praktika stále šíří mezi vámi? Proč o ní tolik víte?" promluvil po dlouhé odmlce Antares, s nímž žádná z informací příliš nezamávala.

To, že duše z Radgostu nechtějí odejít, to už ví.

To, že Pukhon celou dobu nenápadně řídil kroky Tossaků, to také očekával.

Když Makir tak moc kritizuje celou věc, tak proč bylo normální, aby nějaký člověk Medvědích mužů odešel a začal ji praktikovat jinde?

„Mnozí si mysleli, nebo doteď myslí, že je to skvělý způsob, jak pomoci lidem odejít bez lítosti. Chtějí vidět své dítě vyrůstat, chtějí vidět narození svého dítěte, vnoučete, chtějí zažít cokoliv, co jim život odepřel. Když mladý chlapec přijde o nohy a jeho snem je skákat po horách a lovit pro celou vesnici, co neuděláte, ha? Lidé pro své milované poskytují dočasné útočiště v sobě samých, nebo je navedou k jejich spirituálnímu protějšku, tak, jako ho našel Akhala. Jenže my si jsme vědomi našich rizik. Před každým takovým momentem je ztvrzena dohoda. Když není ze strany duše dodržena... Tak ten násilnější způsob."

„A ještě... Využití moci duše také duši rozpůlí, nebo co přesně? Zapálení klacíku... Zachránění něčího zdraví..." nadhodil Antares, pokoušel se nebýt nápadný, což mu samozřejmě nevyšlo a Faletta na něj vytřeštila oči. V osadě pomoci nechtěl, ale někoho vyléčit? Co to jen ten kluk v té hlavě má? Samozřejmě, že teď by nebyla pro nic z toho, přesto...

„No, kdysi jsme i my využívali moc duší – třeba, pak si všimněte, že je v té skále tam tunel. Tomu pomohly právě duše. Ale s každou pomocí se ztrácely. Nebyly rozpůlené, prostě se ztratily. Dokud nezůstal jen jejich pozůstatek – jo, to znáte, zase ty jeho děti. Problém je, že někdy se může stát, že přitom přejde jedna duše do druhé. To musíte být hodně opatrní. Tak pak ten váš obřad musíte pro toho dotyčného provést," vysvětlil stařec a zhluboka se nadechl. „Prostě není dobré je využívat, jestli chcete, aby do říše duší dorazili celé a nezraněné."

Antares celou dobu pozoroval Makira, než nakonec sklopil zrak, pln svých vzpomínek, myšlenek nových i starých, jež potřeboval utříbit.

„A tobě mladíku doporučuji, aby ses těch duší taky zbavil. Čím dřív, tím líp. A to s tou Pukhonovou rodinkou ještě dovymyslíme. Uvidíme, jak se vyjádří další Haladanové. Do pár dnů bychom měli mít odpověď. No a pak budeme moct vyrazit."

„Dobrá," kývl Antares, spokojený s tím, jak se vyvíjí plán.

„S tím, co provedl ten Pukhon, je naší zodpovědností vás přijmout mezi sebe. To si myslím, že projde, ať už budou proti tomu ostatní Haladanové jakkoliv, jako třeba já. Ale ten bordel je nutné uklidit. Takže se můžeš uklidnit, hochu. Ačkoliv to bude těžké, co? No, být vámi, už se začínám koukat na hory. Musíte poznat váš nový domov."

„Děkujeme mockrát," naposledy se uklonil Antares, než s Falettou odešli, jelikož je Makir sám vyhnal ven.

„A teď jděte, už jsem na tohle moc starý."