„To jste na cestě pouze vy dva?" promluvil Bashia lehce znepokojeně, po dlouhých minutách, co opustili Viniper.

Počasí jim přálo, zatažené mračno se rozešlo a konečně odhalilo azurové tóny stínované napříč celou oblohou. Mlha, která doteď byla náručí všeho smutku, byla najednou ta tam, sotva se vzdálili od té osudné vesnice. Jakoby vše bylo pouhým snem, vysněným za divoké bouře, hromů a blesků. Bashia stále nevěřil, že ty dva roky zahodil jen tak. Ne, nezahodil. Že se tak snadno vypařilo něco, co tak dlouho budoval. Co mělo být jeho životem. A najednou, kde je? Sedí na koni, opět jako muž bez střechy nad hlavou, bez peněz v kapse – avšak nyní již nějaké měl – a bez místa, kam se může po každé cestě vrátit.

Přišel si jako vítr obkružující budovy, hledá, hledá, ale nikde pro něj není místo.

„Ne, ještě nás čekají dva společníci v Sittu. Poslali jsme je dopředu, zatímco jsme si udělali s Kietem okruh na jih."

Sitt je jedno z přístavních měst, které bylo poškozené mahagonovým hospodářstvím, přestože se nenachází na Mokrém mysu. Jeho příjmy zachraňuje rybolov a přírodní bohatství, které jim přinášejí okolní mohutné kopce. Díky tradici rýžování zlata jsou jeho budovy podstatně odlišnější než chatky na Mokrém mysu.

„Odkud jste šli? Přišli jste od Písečných hor?"

„Přesně," potvrdil s úsměvem Duen, přestože Bashia viděl pouze jeho hnědě zbarvený kašmírový plášť. Zato Bashia se hřál dobrým kožichem.

„Takto projdete celou zemi," odfrkl si Bashia, trochu v nevíře, jakou trasou se to ti dva rozhodli jít. „A neměli jste problém?"

„Problém?" Duen jen natočil hlavu plnou systémem spletitých copánků.

„Myslí tím ty lidi," podotknul trochu otráveně Kiet a hleděl kolem sebe, jakoby nic.

„Aha, ne, problém nebyl," mrkl kamsi do dáli, Bashiovi ale bylo jasné, že taková pohoda na východě rozhodně nebyla. Dokázal si představit tu situaci, kterou také tolikrát zažil. Zároveň mu přišlo vtipné, co si asi velký pán Duen myslel, když tam putoval ve snaze ukořistit znalce. Velice naivní představa. Až od něj takovou naivitu neočekával.

Co říct. Duen se zdál jako bohatý pán, pro něhož se cestování mimo nejbližší okolí Adranuchu stalo během let tabu, jenž porušil až nyní. Nebo alespoň jeho cesty se úspěšně vyhýbali problematickým částem Namasilie, jako je pověstný východ. Jeho cesta, Bashia stále neví, za jakým účelem přesně, ho pak dostala do krajů o naprosto odlišném podnebí i s naprosto jinými lidmi. A tak se hrdý muž snaží vyhýbat povídání o záležitostech, které mu ukřivdily, případně ukřivdily jeho velkému egu.

Bashia nedokázal potlačit úsměv. Ten mu však dlouho nevydržel, jelikož ho přepadla opět bolest v boku a rozkašlal se na celé kolo. Jeho společníci se po něm jen nezúčastněně ohlédli, natož pokračovali v cestě jakoby nic.

Bashia polkl slinu, aby si navlhčil podrážděné hrdlo, a napil se z tykve, kde sídlil již studený léčebný odvar z bylin. Ne že by mu to však pomohlo. Ale zmírnilo to ten tlak v hrudi, který ho nutil vychrchlat celé plíce.

Měli štěstí, především Bashia, že do večera stihli dojít do menší osady, kde po poptání našli pár volných lůžek na přespání. Nemuseli tak řešit s přibývající zimou dostatek dřeva – a to suchého – na oheň, a taktéž osobu, která bude ten oheň strážit celou noc, aby plameny nezhasly. A taktéž to bylo požehnání pro Bashiovo zranění, které se po půlce dne cesty zdálo trochu natažené. Využil ohniště uvnitř chatky, v níž našel nocleh, a uvařil si nový bylinný čaj.

Také by to nebyl Bashia, kdyby nevytáhl ze svých šat smotaný pergamen, pečlivě zabalený do kusu látky, a ve chvilce společného sezení u ohně jej rozvinul před hodnými hostiteli.

Uvnitř se ukrývala podobizna ženy, přímo nádherné ženy; přestože již zasažené sílou stáří, neubíralo jí to na kráse. Vlasy lemující tvář měla spletené do tisíce drobných copánku, sevřené vzadu ve vysoký drdol. Její oči mandlového tvaru vyjadřovaly otevřenost a vlídnost; svým rovným, lehce do oblouku zakřiveným obočím uklidňovala všechny rozbouřené duše. Plné rty se jí kroutily do úsměvu, který vrhala na všechny obdivovatele kresby, jakoby byl každý jejím dlouhodobým přítelem, kterého po mnoha letech opět potkala. Všechny její gesta byla podtržena skladbou drobných vrásek, takže celá překypovala vlídností matky starající se o milované dítě.

Taková byla žena, kterou hledal. Bashiova žena.

Nebylo to Bashiovo dílo, to ne. Ale na základě jeho vzpomínek, útržků mysli s její tváří a Iazových známostí, nechali nakreslit její obraz, který pak ukazoval všude na cestách, v každé vesnici, kde zastavili byť jen na vodu.

A nyní, když opět cestuje, nic mu nebrání po ní dál pátrat, najít alespoň stopy, které by ho k ní zavedly. To byl jeho cíl poslední léta, která budoval ve Viniperu. Získat dost prostředků, aby opět mohl projít křížem krážem Namasilii, ale i Xeting či Furth, a najít osobu, která je nedílnou částí jeho vzpomínek.

Avšak reakce hostitelů byla stejná, jako všech ostatních, s nimiž v posledních letech setkal.

„Ne, bohužel."

Bashia stáhl svůj pergamen a opět ho zabalil, opatrně a citelně, jako věc cennější než je jeho život. Toužil využít čas a ještě projít okolní obydlí, jestli náhodou někdo tuto ženu nespatřil, ale jen co vykoukl ven a spatřil Kieta u chatky opodál, jak se motá ke stromům si odskočit a vyzpěvuje písně o dívkách a broskvích, rozhodl se ještě počkat. A tomu domu se v budoucnu vyhnout.

Bývalý lovec si myslel, že s pomocí léčivých odvarů bude moci ihned skákat a lítat jako předtím. Že ho bolest opustí hned při první příležitosti a již se spolu nesetkají. Není třeba zmiňovat, jak hluboce se mýlil. A tak jen co se zbudil, namoženost z včerejší cesty byla jak nůž, který mu rozparoval břicho a trhal střeva vejpůl.

Přestože vstal se svítáním, byl přikovaný k lůžku na dlouhé minuty, než ho právě jeho společníci donutili vydat se na cestu. A tak jen secvakl čelisti k sobě, s tím, že tak zběsile drcená v zubech byla právě ona zlobivá bolest, a sedl na koně, který na tom jakoby nebyl o nic lépe.

Bashia cítil jeho utrpení, se kterým nemohl nic dělat. Jen doufal, že vydrží alespoň do místa jejich cíle.

Ačkoliv v této zimě, v níž plánují cestovat, bude přežití každého dne svým způsobem zázrak.

A tak to pokračovalo i další dny. Zatímco obkružovali vysoké kopce, které si získaly název Malých hor, byli svědkem toho, jak se ranní mrazíky držely na trávě každým dnem déle a déle. Bashia se téměř nehýbal, jak zamrzlá socha držel otěže, a huňatý starý kožich ani ošoupané rukavice neudržely teplo, které jeho tělo produkovalo. Noci strávené v teplém prostředí světnice se střídaly s promrzlým dnem. Starý muž se nestihl ani zregenerovat a už byl opět hozen na milost divoké přírodě.

A tak se muži ani nenadáli a už se před nimi objevila široká rozsáhlá vodní plocha, s hladinou lesklou jak vyleštěné drahokamy na Duenově pásu, a s nimi i první domky, skromné dřevěné stavby s oploceným dvorem, které o sobě tvrdily, že již náleží blízkému přístavnímu městečku.

Duenův úsměv se náhle rozšířil, když se již blížili k cíli. Nepřiznával to nahlas, ale také se zimou dost bojoval, nezvyklý na dlouhodobé potulky. Ačkoliv tu měli nabrat pouze své společníky, svoji ochranu proti banditům a dalším možným nebezpečím, když se vydají na dlouhou cestu na sever; plánoval se zde zdržet déle než na pouhé přenocování. Nejen se zahřát, ale také nechat odpočinout své tělo, které nemělo klidu už velké množství dní. Vlastně od doby, co se vydali k Písečným horám. Zatímco jejich společníci se poté odpojili a nyní své volné dny trávili v opojení alkoholu obklopeni dívkami, Duen měl co dělat, aby se mu podařilo najít znalce drahokamů. Teď, když byl úkol splněn a skupina se opět dá dohromady, není důvod si trochu neužít.

Oproti Viniperu, které získalo svůj titul města teprve před nedávnem, je Sitt sice malé, ale daleko rozvinutější město, než jaké Viniper kdy bude. S bohatým přístavem, kde si obchodníci předávali dary moře za cinkající svazky dalů, s budovami o více jak dvou patrech, s načančanými slečinkami i mládenci na ulicích. Muži zdůrazňují své postavení, ženy se předvádějí před svými přítelkyněmi. Duen se cítil jako doma. Jako kdyby Adranuch neopustil.

V Sittu byl, párkrát. Není tolik vzdálený od Adranuchu a jižní klima sebou přináší teplejší vzduch a určitou atmosféru, která chybí i hlavnímu městu. Hory blízké, přesto dostatečně vzdálené, neovlivňují negativně přímořské podnebí, a velké ostrovy nedaleko pobřeží zabraňovaly bouřlivému příboji.

Sitt byl ideální město pro zábavu i obchod, zlato v kopcích a drahokamy jen posilňovaly jeho reputaci. Avšak černý opál, který Duen tak nutně potřeboval, zde nebyl k nalezení. To se ani nemusel snažit hledat.

Byli domluveni, že se setkají v hostinci U Hladového psa. Bashia samozřejmě věděl, o jakou budovu se jedná. Nebyl by to pravý obchodník, aby Sitt nenavštívil a neprošmejdil křížem krážem. O to více ho překvapilo, když z Duenových úst – muže, který si zakládá na své eleganci a každý den si poctivě upravoval spletené copánky a leštil drahokamy na pásu – vyšel právě název tohoto hostince.

Nebyl to žádný pajzl, v němž se setkávali nejpochybnější existence celé Namasilie, ale nejluxusnější hostinec v Sittu to také nebyl. Jeho proslulost byla spojená hlavně s kvalitní pálenkou, vyrobenou z rýže. Její tajemství však tkvělo ve zvláštní chuti získané z květin, které se do pití dávali v procesu zrání. Díky nim pak člověk necítil oheň v krku, ale sladkost na jazyku a bohaté aroma v nose. A z tohoto důvodu se pila úplně sama, dokud člověk neskončil na stole, nebo pod ním.

Mnoho ostatních hostinců a výrobců alkoholických nápojů se samozřejmě pokoušelo zjistit, co za květiny se to v drinku ukrývá. Nikdy by je však nenapadlo, že se nejedná o jednu, ale balíček různých květů, a to jedovatých i nejedovatých druhů; a že kromě květin se v drinku louhují i listy aromatických bylin a sušené plody borůvek. Tajemství je jako vždy přenášeno jen v rámci rodu, z generace na generaci. Dokonce se říká, že když se jednomu pacholkovi, který v hostinci jednu dobu vypomáhal, podařilo odkrýt toto tajemství, na druhý den zmizel a od té doby ho nikdo nikdy neviděl.

Na to, jaké legendy obklopují tento hostinec, vypadá jako každý jiný. Spoustu obouchaných stolů a polorozbitých laviček, puch alkoholu a fleky všelijakých původů kolem, hluk lidí neutichající, ať je zrovna jakýkoliv čas dne, a dynamika obsluhujících, kteří se téměř za celý den nezastaví.

Duen toto ráno obzvlášť věnoval péči svým copům a vytáhl svůj schovaný hedvábný šat světlé modré, k němuž krémový pás s tyrkysy a akvamaríny obzvlášť ladil. I Kiet, který sice dbal na nějaký základ, přesto nebyl tak precizní a puntičkářský jako Duen, se také vyzdobil do svého, v čemž se poprvé s Bashiou setkal. Vidět opět jeho oděv vyvolalo ty nepěkné vzpomínky, které v Bashiovi probudily spící trpkost a on tak promluvil o to méně než obvykle.

Avšak, jelikož i tak jeho slov bylo co na ruce spočítá, nikdo si této změny naladění nevšiml.

Do hostince se dostali kolem odpoledne. Akorát včas na pozdní oběd, po němž toužili všichni v cestovatelské trojici. Navíc, konečně to vypadalo na změnu od Viniperské stravy, stejně tak od rýžových placek a sušeného masa, které si nabalili na cestu. Něco teplého, vydatného a chutného je postaví na nohy, i kdyby byli na sklonku smrti.

Bashia přesně věděl, co očekávat od zbytku Duenovy party. A je potřeba říci, že se nemýlil ani trochu.

Muži, kteří měli být bojovníci a ochránci, momentálně vykazovali spíše jiné dovednosti. Třeba, kdo toho vypije na jeden zátah co nejvíce, kdo se po kolika panácích dokáže udržet na jedné noze, komu se podaří dostat tu dívčinu v rohu venku za roh „na procházku" a podobně. Nebyli v tom sami, za těch pár dní, co se Duen a Kiet zdrželi odbočením na jih, si zde našli společníky o podobných zájmech – bohaté měšťany vyhlížející zábavu než starosti a zodpovědnost.

Kdo byl první, kdo rozpoznal svého ztraceného druha – jestli Kiet s Duenem, nebo ti opilci – to Bashia přesně nedokázal zaregistrovat, jak rychle se to všechno semlelo. Bylo to jen krátké „Duene! Kiete! Sanohu! Bunmo!" a nekončící objímačky plné puchu pálenky a několik dní starého guláše na jejich oděvech.

„Duene, promiň, ale nenašli jsme to, co jsi chtěl," ihned sklopil oči jeden z dvojice, tmavovlasý muž s vlasy rozcuchanými jak metla, přestože se nezdálo, že by ho to nějak trápilo. Duen ho jen s úsměvem poplácal po rameni.

„Buď v klidu, Sanohu, my úspěch měli," mrkl na společníka a podobně se usmál i na toho druhého, který alespoň měl to své koště svázané ve vysokém copu.

„Jo? A to je...?" právě ten druhý, Bunma, zakukoval dozadu, kde se nacházela osoba, jež do jejich kroužku na první pohled vůbec nepatřila. Muž sedřený věkem i starostmi, s šedinami proplétajícími jeho vlasy, stejně jako jeho vousy; v kožichu se zašitými děrami a kamenným obličejem, který nápadně připomínal jejich přísné otce, před nimiž utekli na dobrodružnou cestu.

„Ach, ano. Dovolte mi představit, tohle je pan Bashia, který nám zásadně pomůže při výběru. Pane Bashio, Sanoh a Bunma," Duen ihned nadhodil profesionální tón a úsměv, který s pravým úsměvem měl jen málo společného.

Bashia jen kývl hlavou, neměl náladu se s dalšími lidmi toho typu vybavovat. Potřeboval se najíst a zapít to něčím teplým, ne poslouchat bandu arogantních spratků, kteří objevují svět s bezohledným přístupem.

Jakmile si odkývl svoje, okamžitě se otočil a usadil. Udržoval přitom dostatečnou vzdálenost od skupiny, přesto si nesedl naschvál příliš daleko. Stačilo hodit po hostinské pohled a ona okamžitě věděla, co je třeba udělat. Než se vůbec Duen a jeho skupinka zklidnila a obklopila stůl, Bashia již dávno držel lžíci a hřál své hrdlo gulášem.

„Hele, pane Bashio, nechcete si přisednout?" zvolal Bunma, přičemž potlačoval smích, podobně jako zbytek davu, do něhož se usadili. Duen jen kryl svůj úsměv pohledem do talíře, z něhož si právě nabíral jídlo.

„Jo, pojďte k nám, my vám nic neuděláme!" zasmál se jiný muž, a to už začali i ostatní házet různé poznámky, kterých měl Bashia brzy po krk. Jelikož však žaludek toužil po něčem dobrém, dokázal úspěšně ignorovat cokoliv, co ti opilci vypustili z úst, a najedl se téměř do syta.

„Rozhodně ho neokrademe."

„Né, to né. Na něm není co okrást!"

„Haha, to věřte, to není," potvrdil Kiet a spustil se v smích.

„Většinou to je takto. Buď se staneš do třiceti bohatý, nebo ne. Potom to už těžko změníš," házel někdo nějaké z prstu vycucané moudro.

„Ne. Je to jinak. Lidem je to souzeno. Buď je jim bohatství souzeno, nebo ne. Někdo se může umakat k smrti a stejně bude žít v bídě. S tím nic nenaděláme," pokrčil rameny jiný.

„Přesně tak! My máme to štěstí, že chlapi, a bohužel, s ostatními nic nenaděláme."

„Je nám to líto, ópravdu," jeden z mužů se jakože lítostivým pohledem rozhlédl po svém okolí a měl jen štěstí, že ostatní byla buď také hotova, nebo jim byl život milý, a nevrátila mu to s úroky. Navíc, nebyli jediní, kteří tudy procházeli. Hostinská zažila už spoustu návštěvníků, kteří mleli ještě větší sračky, takže nad tím jen mávla rukou a čepovala pití do hrníčků.

„Tam se omlouvej, panu Bashiovi," šťouchal do druhého jeden z opilců.

„Omlouvám se, že mám víc peněz než vy!"

„Než vy kdy budete mít!"

Smích se ztrácel ve smíchu ostatních skupin, a jelikož měl Bashia hlavu ponořenou v lžíci, ani nepostřehl, že vtipy byly mířené na něj. Protože skupina zjistila, že starý muž není vůbec zábavný, soustředila své popichování na jiná témata. Bashia měl na chvíli klid.

Pomalu to balil, jeho lžíce ťukla o talíř a byl přichystaný se zvednout. Otřel si rukou vousy, sílu převedl do nohou. V půlce pohybu ho však zastavil náhlý pohyb na stole přímo před ním. Kolem jeho ramena se mihla ruka a položila před něj hrníček pálenky. Zvláštní vůně, nepotlačená ani zdejším puchem, patřila pouze jedné osobě. Věděl to jistě, vždyť s ní celý týden cestoval a tu vonnou věc, kterou na sebe patlal, čichal každý den.

Duen Ran se usadil naproti bývalému lovci a jelikož měl v sobě už také něco tvrdšího, opět nezabránil svému koketnímu já, aby vyběhlo nevědomky na povrch. Jeho úsměv s přimhouřenýma očima byl věnován čistě tomu naštvanému starcovi, kterého se snažil uplatit něčím dobrým a opět žehlit prohřešky jeho doprovodu.