Tossaci se začali z radosti objímat, objímali své druhy, družky, dávali pusu všem dětem v okolí a i kozy a ovce se neobešli bez pevného stisku.

„Zvládli jsme to!" křičeli všichni a opakovali to ještě dlouho poté, co se u skály utábořili, aby si odpočali do druhého dne.

„Doufám, že nás ve Velkých horách přijmou, protože tohle si už nikdy nechci projít znovu," pravila před Antaresem Faletta, která ještě pořád cítila srdce až v krku z jejího pádu do propasti.

„Do Namasilie se už nikdy nepodíváme," odvětil jí tiše a vzhlédl před sebe, na husté lesy voňavých borovicí a smrků. „A jak to zvládá Kosum?"

„Tak, jako každý Tossak. Musí jít vpřed, dokud má síly. Nechala jsem u něj Larana a Samianu, ať na něj dohlíží."

„Dobrá."

„Jak asi stařešinové zblednou, až se doví, jak jsme to dobře zvládli!" hrdě vyzdvihla bradu Faletta. Pokoušela se starostlivého synovce trochu povzbudit, jelikož i přes to všechno, stále v jeho netečném výrazu nacházela zdrženlivost a smutek.

„Nezvládli."

„Nešlo to zvládnout úplně skvěle. Ať bychom šli kamkoliv," Faletta věděla, že naráží na útok stráže, který jí však přišel nevyhnutelný. Jen je zasáhl více, než předpokládali.

„To jim však stačí."

„Jen ať si dovolí něco remcat! Nakonec to budou oni, kdo špatně nakoupí zrno, a my jim to budeme vyčítat!"

Antares se slabě pousmál. Ano, to by bylo pěkné.

Se stařešinou a vozy měli sjednané místo setkání až daleko za Naranem. Tím, že se vozy mohly pohybovat po cestách a zapřažené o koně byly jednoduše rychlejší, mohli tak Tossaci na nich zařídit vše, co bylo třeba, a zbytečně se nezdržovat čekáním. Pokud však prošli kontrolou.

Jelikož však byli v Xetingu, nebylo třeba se nikam hnát a spěchat; skrývat se před zraky stráží. I Antares změnil svůj přístup a místo neustálého pohánění vpřed dával častější a delší pauzy, při nichž si dokonce Tossaci našli něco k jídlu i v přilehlé krajině.

Deštivé počasí střídané s teplem vyhánělo kloboučky hub vzhůru a s Antaresovou pomocí měli brzo plné hrnce na polívku pro celý jejich národ. Květy heřmánku a řepíku se trhaly ve velkém, aby bylo z čeho vařit léčivé čaje, jakmile nastane v horách zima. Zrnka kmínu a anýzu mířila na vysušených květenstvích k nebi a ochucovala mdlé pokrmy svými charakteristickými aromaty.

Obraná stébla byla odhazována na zem, kde se dostala Antaresovi pod nohy. Bezmyšlenkovitě vzal jeden suchý štěteček do svých rukou a dlouho na něj hleděl, než jej odhodil zpátky, kam patří.

Jak zvláštní, že některé rostliny jsou tolik ku prospěchu, zatímco jiné, co kvetou úplně stejně, dokáží člověka pouze otrávit...

Jsou už v Xetingu.

Po několika dnech se z lesů kolem nich vynořily naložené vozy překryté plachtou a jejich jezdci začali divoce mávat.

„To jsou oni! To jsou naši!" křičelo jedno dítko, když poznalo svého jednonohého otce mezi cestujícími na voze.

Antares si jich zprvu nevšiml, jelikož za nimi jeli z boku, avšak jakmile uslyšel tento křik a do toho začalo hučet řinčení otěží a drnkání kol, i on se nadšeně ohlédl a s úsměvem je vítal mezi nimi.

Ačkoliv už jen jejich zjevení značil úspěch, i tak nezabránil podvědomému počítání, kolik vozů vidí, a jestli to souhlasí s množstvím vozů, které je opustilo. Jestli se něco nestalo, jestli nějaký neztratili.

Ne.

Všichni živí a zdraví, veselí, že se opět setkali a že jejich cestě za svobodou již nic nebrání.

„Vítejte!" zvolal diplomaticky Antares na stařešinu. „Jaká byla cesta?"

Slova se ujal jeden z postižených mužů.

„Nebylo to úplně růžové. Stráž nás dlouho, opravdu dlouho prohledávala. Dokonce po nás chtěla, abychom všechno zrní přesypali na zem a pak zase zpět! To jsem jim říkal – no to ne, pánové. A co ty ztráty, co tímto vzniknou? Kdo mi je zaplatí? A jak to já zvládnu, s mojí chorou nohou? Tak nic, vyhrnuli si rukávy a začali přehrabovat zrní sami, pěkně hrabali až na dno! Každého vozu! A co nedělali u slepic! Málem všechny vyletěly ven, jak si mysleli, že v jejich podestýlce se něco schovává! Ale pak si otevřeli ten dopis, co jsi napsal, Antaresi, a když viděli to písmo a to všechno, tak nás museli pustit. Pak už vše probíhalo snadno."

„To jsem rád," poplácal muže po rameni a hleděl na vozy, které je opouštěly napůl plné. Nyní, s dokoupeným zrnem, byly plachty až vyduté.

„Už jsem se opravdu začínal bát, že přijdu i o svoji druhou nohu, jak přísně zhlíželi, ruce pořád na meči, hrůza! A z vaší strany?"

„Nepodařilo se to bez ztrát," pravil Antares stručně, více to rozebírat nechtěl. Stařešina se toho však okamžitě chytla.

„Ztráty?"

Oči Antarese blikly na Kosuma, jenž se pokoušel o úsměv, když si povídal s někým na voze.

„Říšská stráž je ještě mazanější, než jsme si mysleli. Ale stále je to dobré. Přišli jsme pouze o pár lidí. Pořád lepší, než aby nás umřely stovky, kdybychom chtěli zůstat," vtrhla do rozhovoru Faletta a položila dlaň na náčelníkovo rameno.

„A kdo?" nebylo třeba více rozvádět, na co se tím chtěla stařešina zeptat. Odpověděl opět Antares. Cítil, že je to jeho povinnost, nést zodpovědnost za životy i smrti jeho lidu. A tak vylovoval každé jméno s důrazem, obzvlášť pak, když se dostal k tomu jednomu. Sukonta.

Stařešina nic neříkala.

Po krátké pauze opět pokračovali dál. Společně, s cílem na dosah, naděje je nabyla novou energií, která vrátila úsměv na tvář a rozezněla konvoj smíchem a písněmi.

A Velké hory již byly na obzoru.

Antares vytasil s mapou získanou od Iazy. Konečně nadešla chvíle ji využít. Najít místo, kudy vstoupit do kotliny a přiblížit se Medvědímu lidu co nejblíže. Vkročit nadobro do těch hor a ztratit tak možnost bezpečného odchodu, jak budou ihned obklopeni strmými skaliskami.

Snad se celou tu dobu nemýlil, a když ano... I tak by to byl pro Tossacký lid konec.

S hlubokým nádechem pohlédl na Falettu a Vanideena, kteří se mu momentálně drželi po boku a podobně jako on, i oni hledali tu zbylou odvahu a sílu udělat ten poslední krok. Když si povšimli jeho pozornosti, jen povzbudivě kývli hlavou.

Ano. Nemá smysl otálet.

Copak ho ten horský vzduch nevolá? Copak ho nešimrá hravě po nose jako slečna, která svůdně láká muže do své komnaty?

Složil mapu a pokračoval v cestě.

Jen tak málo a budou zachráněni.

Jen tak málo.

Chladný vzduch nabyl ostré vůně, jakmile se dostali přes úzkou bránu do oblasti průsmyku. Okolní hory připomínaly stráž paláce – nehnutě postávaly a hlídaly vstup na posvátné místo. Propouštěly muže Černých medvědů a zároveň varovaly běžné lidi, že pokud budou pokračovat ve své cestě, smrt je nemine.

Tossaci ohromeně zírali kolem sebe. Již teď si připadali utlačováni, hnáni zpět. Zvyklí na zeleň a útulnost Holých kopců, nedůvěřivě prohlíželi sesuté sutě z vrcholků hor, malé hlavičky borovicí šplhající po svazích. Viděli jen nehostinnou zem, nepřátelskou, nebezpečnou. Jak by se zde jen mohli uživit a přežít?

Jsou tu vůbec ti Medvědí muži?

Mířili hlouběji do průsmyku. Ještě stále se vyskytovali v oblasti zaznamenané na mapě jejich náčelníka, a tak neohroženě, krok za krokem, hledali svůj domov, který nikdy neměli. Statečně se vyhýbali rozcestím, právě díky získané mapě, a jejich nohy si musely zvykat na čím dál strmější terén.

Mají však za sebou Rokli smrti. Může být ještě něco náročnějšího?

„Koukejte!"

„Antaresi!"

Údivy Tossaků se šířily jako lavina. Všichni lapali po dechu, když se jim na obzoru ukázal velký, pohybující se tmavý útvar. Mohutnější než jelen nebo sob, černý pomalu jak havraní peří. Pomalu překračoval houští mezi borovicemi a házel hlavou ze strany na stranu.

Antares zvedl zrak z kamení pod svýma nohama před sebe, na protější svah. Jako kdyby se ten medvěd zrovna díval přímo na něj. S tlapami nakročenými vpřed, jeho velká chlupatá hlava mířila právě Antaresovým směrem.

Byl to úchvatný zážitek.

To, co znal pouze z trhu jako hřejivé kožichy s hustou srstí, nyní viděl v té nejnádhernější podobě, jaká mohla být. V přirozené, nesoucí se na tom nejlepším modelu, který znal. Na samotném živém zvířeti.

Jeho ohromení netrvalo dlouho. Medvěd brzy odvrátil svoji hlavu, otočil se a hnal se zpátky, odkud přišel. Dál od té neznámé skupiny, která mu narušila teritorium.

„Nádherný kousek. Z něho by byl nádherný kožich," zavtipkovala Faletta, která si obzvlášť potrpěla na medvědí kůže.

„Teto!"

„Haha!" cinkavý smích dámy se roznesl skupinou a náčelník jen hanbou sklopil hlavu, že jí na ten žert skočil.

Zanedlouho nato přenocovali. Obklopeni horami, bylo pro ně těžší usnout, než když se mačkali mezi stěnami Rokle Smrti. Únava je však postupně strhla do říše snů, a dokonce i ty, kteří spánku vzdorovali nejvíce. Nakonec i samotný náčelník objal pochvu meče, a teprve když něco takto svíral, mohl v klidu zavřít oči a nechat čas bezstarostně plynout.

Ráno cesta pokračovala. Díky horskému vzduchu jim nebylo tak horko a mdloby nepřicházely tak často jako na Zvučných planinách. To však neznamenalo, že slunce nebylo ostré a nezbarvovalo těla Tossaků do ruda. Antares opakovaně vyhrnoval své rukávy a zase je stahoval zpět. Nemohl se zbavit něčího pohrožení, které mu opakovaně hrálo v hravě a upozorňovalo ho na možnost spálené pokožky.

Když takto své rukávy stáhl již po desáté, jejich obzor se zatměl.

„Stát!" náčelník se ani nemusel namáhat, jeho teta svým rázným hlasem zastavila všechny bez výjimky. I samotnou zvěř.

Místo toho mu dlaň padla na rukojeť meče a jeho oči se zostřily. V jejich netradiční šedi se okamžitě objevily blesky, které nepravidelně jiskřily a děsily každého, kdo se mu podíval do očí.

„Buďte připraveni," šeptl po své levici, kde už Sopanes taktéž hrozil svojí pózou a Hyreanovi opodál už cukala ruka, která chtěla jeho meč ukázat zdejšímu slunci.

Ten stín, který se před nimi objevil, nebyl nic jiného, než množství lidí oděných v tmavých materiálech, s luky ve dlaních, připraveni zamířit a propíchnout šípem srdce kohokoliv.

Nebylo nutné se ptát, co byli ti lidé zač. Kdo jiný by okupoval Velké hory než kmeny Černých medvědů?

Byl ten medvěd včera předzvěstí, že osudové setkání nastane co nevidět?

Přestože domorodých lidí nebylo více jak dvě stě, natož aby jich bylo přes tisíc jako Tossaků; neznamenalo to, že nedokáží Tossakům přivodit krutou porážku. Kdo ví, jestli se ještě neschovávali za sedly, kolik mají šípů a jak přesné jsou jejich mušky. Nemluvě o tom, že se nacházeli na své domácí půdě, zato Tossakové byli vetřelci.

Antares naznačil svým mužům, ať zůstanou na místě. On sám se nedobrovolně pustil rukojeti meče a se zvláštním pocitem, že mu něco chybí, vykročil kupředu.

Musel být opatrný, nechtěl působit nebezpečně. Povšiml si, jak muži na svahu sebou trhli, připraveni tasit zbraně a zbavit se jakéhokoliv ohrožení.

Snad mu dovolí dostat se dostatečně blízko.

V čele postával vysoký a starý muž. Vousy měl prošedivělé, jako posypané popelem, a husté vlasy mu zdobilo množství korálků a přívěsků. Rozdělovaly je do jednotlivých pramenů označených korálkem, avšak jakmile vyklouzly zpod zdobené ozdoby, každý vlas jednoho pramene se vydal jinou cestou, za jiným korálkem. Ve výsledku mu hlavu kryla síť barvených ozdob a odlišovala ho v tom od ostatních, kteří si dali korálků do vlasů pouze poskromnu. Jeho bok byl obklopen jak muži, tak i ženami, pevně svírajícími obruč luku, hledícími na Antarese naprosto bez milosti.

Jejich luky měly prazvláštní zdobení. Kromě rytin sahajících od jednoho konce až po druhý; z místa napojení tětivy na obruč jim visela barevná třáseň, hrající všemi barvami, od žluté, přes červenou po modrou. Jednotlivé odstíny zakomponované do této ozdoby se shodovaly s běžně užívanými barvami na dřevěných korálcích, které si na sebe nasazovali.

Jejich z dálky temně působící oblečení mělo tyto barvy v sobě zakomponované také, a to velice zajímavým způsobem. Zatímco samotné plátno bylo nejspíše utkáno ze lnu, všechny švy, podehnutí a další úpravy plátna byly provedeny tlustou barevnou nití. Toto robustní sešití látek mělo však jak praktickou, tak estetickou funkci. Najednou byl každý šev jinačí a originální, aby se odlišil od jiných. Mohl měnit v průběhu své cesty barvu. Mohl nést barvy rovnou dvě.

A k tomu byly tyto halenky bohatě vyšívané. Avšak nebyly to rostliny ani zvířata, kdo se nesl honosně na jejich oblečení.

Byly to vzory. Nic neříkající, ztracené vzory, složené z přímek, křivek a kružnic. Namasilijčan by řekl, že se někdo na těch košilích učil vyšívat, avšak pravda je taková, že každý steh vyplňující ten vzor byl precizní. Že ten vzor vypadá přesně, jako to jeho tvůrce zamýšlel, a k jeho provedení využil veškeré své letité zkušenosti.

Pro Bashiu však bylo nejdůležitější, že přesně s těmito vzory se setkával již od svého narození. Na dřevěné sponě, a později na rámu kolem dveří jeho chýše. Vzory, které on sám vyráběl po nocích ze stříbrných drátků a drahokamů. Které si Tossaci předávali od pradávna.

V srdci mu poskočilo, jak ho osvítila zásadní myšlenka. Myšlenka, která dosud byla pouhou domněnkou a předpokladem, ale nyní byla skutečně potvrzena a uznána.

Duen měl pravdu.

On měl opravdu pravdu.

Muži Černých medvědů... Oni jsou opravdu Pukhonovy předci!

Oči mu krátce zazářily, brzy se však veškerá radost uklidnila, jak musel nechat minulost minulostí a čelit přítomnosti.

Promluvit s tímto kmenem a požádat je o pomoc.

Byl od nich vzdálen na deset kroků, co konečně zastavil. Blíže si nedovoloval přistoupit. Už tak byl dost na raně. Všichni jeho společníci po něm zdálky hladově koukali, plni obav o svého náčelníka. Takto blízko nebezpečné skupině by pak bylo snadné ho zabít, hbitým vystřelením šípu či jednou ranou kopí.

„Co se to opovažujete vstupovat do našich hor! Chcete zemřít? Naše hory jsou pro vás zakázané už po desetiletí! A vy i tak máte tu kuráž sem jít?" hlas toho starého muže zněl jak hřmění bouře. Hluboké, lehce chraptivé a hlasité zakřičení až otřáslo horami, i skupinou Tossaků opodál. Jako kdyby byl živým ztělesněným bouřivé přírody, hory mu patřily a poslouchaly každý jeho rozkaz.

Antaresovi bylo jasné, že nyní musí být nanejvýš opatrný. Nesmí tento lid jakkoliv rozzlobit.

Opatrně a velice pomalu sundal ze svého pasu pochvu meče. Při tomto pohybu všichni medvědí lidé cukli, myslíce si, že chce zaútočit.

Odhodil meč téměř k nohám medvědích mužů, načež sepjal ruce k sobě a hluboce se uklonil. Oči ukotvil na jeden klacík u svých nohou. Každou větu vyslovoval v této úctu vyjadřující poloze. Mluvil dostatečně nahlas, aby přehlušil své silně bijící srdce, které nešlo utišit.

„Muži a ženy Černých medvědů. Mé jméno je Antares Danha Tossakii, a jsem vůdce Tossackého lidu, který můžete spatřit za mnou. Není naším cílem vás rozrušit. Nepřicházíme jako nepřátelé toužící po bohatství hor. Nechceme vás zneužít a přinést užitek lidu za hranicemi. My toužíme po bohatství jiném. Pro nás je bohatstvím doušek vody, kus jídla v ústech a střecha nad hlavou."

„Pche! Jako kdyby nebyly země za hranicemi dostatečně velké a rozsáhlé! Cožpak tam nemáte dost vody? Cožpak tam není dost jídla? A co vám brání postavit si střechu nad hlavou?!" prudce zaútočil slovy starý muž, očividně stále plný zloby z nespravedlností, které se jim kdysi dostalo. Antares mohl s jistotou říci, že určitě zažil uzavření lidu Černých medvědů.

Čelíc jeho slovům, stále nezvedal hlavu a pokračoval.

„Ať jsou země velké jakkoliv, pro nás tam není místo. Můj lid totiž není nikde vítán. Všude, kam vstoupíme, nás čeká jen krutá smrt. Dlouhé generace byl můj lid obětí útlaku Namasilijského rodu panovníků, ústící v hromadné vraždě našich lidí, při níž jsme ztratili naše rodiče, bratry, sestry, děti..."

„Asi jste museli něco udělat, když se k vám takto chovají," odfrkl si stařík.

„Má královská krev, a krev dle nich nadřazeného lidu, mít nějaký důvod, aby páchala zlo?" odvětil chytře Antares, čímž poukázal i na nespravedlnost, která se dostala medvědím lidem.

Stařec jen tiše něco zamumlal, jak absolutně prokoukl Antaresovu snahu v něm vyvolat vzpomínky.

„Přišli jsme o vše. O naši rodinu, o naše domovy. A když jsme chtěli začít nový život na novém místě, zjistili jsme, že královský rod chce dokonat to, co začal. Zničit nás úplně. Opustili jsme naše útočiště a nyní hledáme pomoc u vás."

„Tady pomoc nenajdete. Nejste tu vítání. Je mi jedno, co se vám stalo, odkud jste přišli, co chcete. Jděte pryč. Tohle území náleží jen kmenům Černým medvědům a nikomu jinému. A jestli neodejdete, dokonáme to, co ten váš panovník začal," vychrlil podrážděný stařec, načež mávl rukou – považoval svá slova za definitivní – a chtěl odejít.

„A kdybychom také patřili mezi kmeny Černých medvědů?" vyhrkl Antares a zvedl hlavu, pohlížel na ohnutou postavu starce na odchodu. Ten se okamžitě zastavil, mrkl na kurážného mladíka, než se nahlas rozesmál. A opět. S jeho smíchem se snad třásly i hory a i bouře se vysmívala s nimi. Jeho hluboký hlas vyvolával husí kůži, zakrytou dlouhými rukávy Antaresovy tuniky.

„Cože? A jak byste to chtěli udělat? Všichni Černí medvědi jsou pouze zde. Odejděte!"

„Náš velký předek nesl jméno Pukhon. Přišel do Namasilie a spasil ji před velkým hladomorem. Jeho odkaz neseme v sobě, každý z nás. Zde!" Antares odepl jeden ze svých doplňků na tunice a bez zaváhání ho hodil před sebe, jen ať si ho chytí a pořádně se na něj podívají. Na to, co je v tento moment spojovalo. Na vzor, který vyrobil vlastníma rukama.

Chytla ho žena po vůdcově boku, a než jej předala dál, sama si šperk prohlédla. V jejích nepřátelských očích se probudil údiv. Zato starý muž své emoce držel skryté. Nedal znát nic, co by mohl jeho protivník zneužít.

„Pche. To nic neznamená! Každý mohl vidět naše oblečení a vzít si z něj inspiraci!" rychle přišel s argumentem, nad nímž jeho lidé spokojeně pokývali hlavou.

„Jestli mi stále nevěříte..." Antares se sklonil právě pro ten klacík, co mu ležel u nohou, a zvedl jej před sebe. S předpaženou dlaní, prosil ze všech sil duše z Radgostu, ať mu propůjčí svoji sílu, kterou v posledních dnech tak ledabyle zneužíval.

Duše však dvakrát neváhaly. Naopak, s radostí vedly své příbuzné napříč Roklí smrti, a nyní byly odhodlané protlačit Tossaky mezi kmeny Černých medvědů.

Větvička v jeho dlaních vzplála. Plamen krátce švihl do výše, jak se natěšené duše nedokázaly úplně kontrolovat a chtěly předvést vše, co dokáží; než se zredukoval do malého dýmu.

„Pukhonův odkaz se nese v každém z nás. To on nás za vámi dovedl. To on nás vždy strážil a nabádal, abychom našli naše kořeny a utekli ze země, kde se před lety usadil."

Pukhone... Ty jsi zde také, že? Nejenom tvé děti a tvá žena. Neopustil bys je. Kdo by opustil svoji rodinu? Po generace jsi nás chránil, usměrňoval své děti, aby nám pomáhaly. Zachovával vzpomínku na Černé medvědy formou ornamentů, které si pamatuje každý z nás. Abychom jednou, někdy... Měli se kam vrátit.

Plamen ochromil všechny muže Černých medvědů. Už nebylo jak popírat skutečnost, které čelili. Že ty stovky, tisíce lidí před nimi, nejsou nic jiného, než jejich příbuzní.

„Prosím. Pomozte nám. Pomozte nám jako sobě rovným!" Antares opět sklopil hlavu, dokonce hlouběji než předtím. Jestli nezabere ani tohle... Jak jinak přibrat medvědí lid na svoji stranu?

„Velký Haladane, Pukhon je naše jméno, a všechno tohle... Si nemohli jen tak vymyslet."

„Haladane, oni opravdu patří nám."

„Pomůžeme jim, Haladane?" tiché otázky se hrnuly na starého vůdce a Antares dokázal několik z nich zachytit. Starý muž byl však pořád nepřesvědčen – původ stále nic neznamenal.

„Je vás hodně, nemůžeme vám poskytnout útočiště," nakonec pravil, i přes nespokojenost jeho společníků.

„Máme vozy plné obilí, máme rýži, neseme s sebou zvěř. Nejdeme naprázdno. Nepřicházíme, abychom byli pouze přítěží a živili se ze snahy jiných. Chceme pracovat. Chceme pěstovat, chovat. Bez pomoci však nemůžeme začít. Bez vaší pomoci."

„Je vidět, že jedete na jistotu!"

„Spíše nemáme jinou možnost. A pokud i tato padne, jestli nás zabijete vy, stráž nebo my sami umřeme hlady, už v tom nebude rozdíl."

Starý muž, Haladan, vykročil kupředu. Snadno překročil vzdálenost, která je od sebe oddělovala, a nakonec vrásčitou dlaní pozvedl obličej mladíka do své roviny. Nepustil ho však. Pevně svíral bradu, zatímco jeho obličej natáčel do všech stran. Tajemný pohled šedých očí ho však neustále následoval. Až byl udiven, jaká neobvyklá osoba to před ním stojí a prosí o pomoc.

„Antares, jo?"

Mladík mlčel.

„Jak silný musíš být, abys držel všechny ty střípky v sobě a nenechal se od nich pořezat. Ačkoliv, zjizvený jsi dostatečně," ušklíbl se, zatímco nadále Antarese držel.

„Pukhon, ten muž, musel být pěkně troufalý, když takto utekl a použil naše tajemství pro běžný lid. Ano, ano, taky se nás dotklo to sucho, také jsme hladovali, ale nikdy... Nikdy bychom neudělali nic tak pošetilého jako on. A co zbylo? Jen pozůstatky z mocných duší, pche, které už nejde zachránit. Ale... Ale jiné jdou. Jiné půjdou. Když budou chtít. Což očividně... Nechtějí tě opustit, chlapče. Drží se tě jako klíště, a je jim jedno, jak moc tě ničí. No... Něco ale udělat můžeme. Je vás hodně, to nepochyb. Budeme se muset sejít, všichni Haladanové, a pak rozhodneme, co s vámi."

Teprve teď ho pustil, prudce odhodil jeho bradou, než se otočil a šel za svým lidem.

„Následujte nás."

Antares se naposledy vděčně uklonil, než mávl na Tossaky za ním a pobídl je kupředu.