„Lesy!" výkřiky se ozývaly všude z jeho okolí, a teprve na pátý z nich vzhlédl a spatřil konečně dostatečné houští stromů, jenž by se již dalo považovat za les. Rozhodně však poskytne skrýš.

Vidět cíl na dosah, jedno jak vzdálený, naposledy nabudilo všechny Tossaky, a i Antares cítil, že jeho nohy se opět snadněji zvedají a tlačí do půdy pod nimi, aby se odrazily a vyzdvihly tělo o necelý metr kupředu. A zase. A zas.

Mnoho Tossaků již vyčerpaně padlo. Jejich společníci je podepírali a drželi se vzadu, zatímco první lidé již vkročili do stínů stromů. Antares mezi nimi.

Listy stromů je rázem chránily před ostrým sluncem, až se otřásl, jaký nečekaný chlad na něj padl. Tma ovládla jeho zrak a chvíli mu trvalo, než se v lese pořádně zorientoval. Nato však spatřil osoby, jak se opírají o kmeny, jak usedají na zem nebo padlé stromy, jak zvrací z vyčerpání nebo do sebe lijí vodu.

Bylo to tak tak. Sotva to dali. Kdyby na stráž narazili o několik dnů dříve, ztracená hlídka by přivolala nechtěnou pozornost a způsobila by vyslání další jednotky, jež by neměla problém je vystopovat a na obzoru dohnat.

V lesích je sice také snadno vystopují, přesto jim hustý porost poskytuje útočiště před novými hrozbami. A pokud v následujících hodinách či dnech přijde velká bouře, najít je pak bude obtížnější.

„Nesmíme... Nesmíme odpočívat. Musíme jít dál," pravil rozhodně, zatímco vyčerpaní Tossaci na něj jen nevěřícně civěli.

„Ale –" chtěla namítnout nějaká žena, matka malého dítěte.

„Musíme jít. A je také na čase se rozdělit. I to by mohlo stráž zmást. Vozy ať pokračují na jih, a my... Jdeme."

Už nemuseli nutně běžet, důležité však bylo zůstat v pohybu a ujít ten den co největší vzdálenost. A tak Antares vykročil kupředu, zatímco vozy čekaly na další, jež se držely v druhé části konvoje. K nim se přidávaly vozíky s osly, pár předem domluvených mužů a několik nemohoucích lidí.

Faletta byla překvapená, když dorazila do lesa a než se stačila nadechnout, už musela pokračovat vzhůru do kopců. Neříkala však nic. Popřála vozkům šťastnou cestu a pohladila kozu, na níž se neslo unavené dítko.

Měl by ses držet pořádně, teď tě čeká náročná cesta, pomyslela si, než vzhlédla vpřed, do houstnoucích porostů, kde je čekala smrt.

V hustém lese padla tma dříve než na rozlehlých loukách Zvučných planin. Museli se tedy brzy utábořit, a jen drobné svíce vrhaly světlo na jejich vyčerpané a unavené obličeje, plné strachu ze známého i neznámého.

Faletta měla problém, aby našla mezi davem svého synovce. Nakonec se jí to však povedlo. A zdálo se, že jí náčelník již očekával. Nestihla ani usednout a už zaslechla jeho tichý hlas.

„Ahoj, teto."

„Antaresi," odvětila zpětně. „Kosum a ostatní...?"

„Ještě nás nedohnali. Dnes to ani nebylo možné. Budou rádi, když se dostanou k lesům," napůl zalhal Antares a pevně semkl rty.

Ne, bylo to možné. S velkou pravděpodobností. Pokud by ukradli koně stráži. A pokud nejsou příliš zranění. Snadno by je takto dohnali. Pokud však koně stačili vyplašit nebo rovnou zabít, nebo mají rozsáhlá zranění a nemohou se pohybovat tak rychle...

Opravdu si mohl dovolit jim věřit? Svěřit jim takový úkol? Neměl s nimi bojovat bok po boku, jako jejich vůdce?

Myšlenky mu jakoby přečetla Faletta a laskavě ho pohladila po zádech.

„Oni to zvládnou. Zítra nás doženou. My si mezitím musíme odpočinout. Všichni," dodala s důrazem, jakmile spatřila ten drobný náznak odmítání v jeho očích, který byl tak charakteristický pro jeho tvrdohlavou náturu.

„Vanideen mi říkal, že jsi chtěl jít s nimi."

„Hm..." Antares na to neměl co říci. Nemohl popřít své úmysly.

„Jsi náčelník. Musíš vést lid. Oni zase musí bojovat. Tak to prostě je."

„Nechci provádět rituál pro kohokoliv z nás."

„To nikdo. Ale takový je život. Přesto věřím, že nikomu z nich rituál nebudeme muset provádět."

Naivní představa. A já už nejsem tak naivní, abych tomu věřil jako ona. Antares mlčel a popadl kousek placky, do níž se během dne zakousl snad jen třikrát. Nebylo pak divu, že celý pohubl a brzy by se dal srovnávat s vězni v Písečných horách.

Moc dlouho nepospali. Jakmile slunce zvedlo tmu a listí se navrátila zelená barva, Antares urgoval Tossaky k probuzení a pokračování v cestě.

„Jenže Baryan se ještě nevrátil..." špitla mladá dívka s dítětem v náruči, když ji ze snění probudil hlas mužů náčelníka. Samotný náčelník, přestože nebyl zrovna nejblíže, její slova také zaslechl. Neřekl však nic.

„Nyní musíme jít. Oni nás doženou," uklidnila ji Faletta a díky jejímu ráznému hlasu si ji nikdo nedovolil zpochybňovat. Jak moc však pochybovala ona sama, to mohl tušit jen Antares.

Terén lesa byl náročný. Jelikož se nejednalo o obchodníky vychozenou stezku, avšak o les, kudy jen málokdo projde, aby riskoval své štěstí roklí smrti; museli se brodit skrze houští, překonávat padlé kmeny a hledat vhodné místo na překročení bystřin. Alespoň že již kráčeli ve stínu. Spálené zátylky daly mnohým zabrat, až někteří dostali horečky a dva dny bojovali s rozhodnutím, co je ještě skutečné a co jsou bludy. Bylinek na obklady již téměř nebylo, a tak museli Tossaci zapojit svůj zrak, aby se nejen dívali pod nohy, ale také kolem sebe a případné léčivky našel.

Brzo se začaly z hlíny zvedat skály. Nejprve se jednalo o drobné skalky formou menších balvanů občas rozházených kolem, avšak s každým krokem se tyto balvany zvedaly, rovnaly svá záda a shlížely na odvážné poutníky, kteří do těchto končin zabloudili.

Bylo to znamení, že se blíží. Že brzo je nebudou obklopovat stromy, ale tyto vysoké chladné zdi, jež je mají také ochránit před stráží a jinými nebezpečenstvími.

Už několikrát museli svůj směr stočit, aby obešli jeden velký skalnatý blok, a taktéž využili skal jako svých postelí a opěradel, když v lese trávili další noci.

Ale rokli se vyhnout nemohli. A jakmile stanuli před dalším blokem skály, který se však zdál jak neprostupná bariéra bránící lidem z Namasilie vstoupit do Xetingu, Antares věděl, že teprve tady to začíná.

Bylo znát, že skála má terasovité uskupení a že sotva člověk přeleze na první vlnu, čeká ho další a další. Na mnoha místech byla také puklá a skrze tyto škvíry vykukovaly ven statné byliny a chránily tak dveře do srdce skály. Tento mohutný útvar mohl člověk pouze obejít, čímž by však ztratil několik dnů chůzí, nebo se vydat skrze ni.

Jako právě Tossaci.

Ale kudy se vydají, to Antares ještě zcela nevěděl.

„Tady si odpočineme. Vyrazíme se zítřejším ránem," zahlásal, zatímco on sám se vydal ke kameni a položil na něj dlaně. Už předem očekával, jaké pocity se ho dotknou. Vůbec se nemýlil. Chlad jím projel jako blesk stromem a po celém těle mu naskočila husí kůže. Zrnitý povrch zerodované horniny mu pokryl prsty a kamínky mu zajely pod povrch nehtu. Hlouběji pod několika vrstvami skály pocítil drobnou puklinku způsobenou nezbedným kořenem rostliny a trochou působení zimy a léta. Ale až požádal o pomoc Pukhonovy děti a všechny duše zesnulých v Radgostu, cesta skrze rokli náhle zasvítila v jeho podvědomí jako cestička zapáleného sena. Táhla se od vchodu nedaleko od nich, skrze úzké prostory, prudké stoupání i kráčení podél propasti. Nebyla zdaleka jednoduchá. Ale byla to cesta. A oni ji museli absolvovat za každou cenu.

Antares svým předkům v duchu poděkoval. Až teď mu opadl jeden z těžkých balvanů, které ve svém srdci nesl. Ten druhý byl však stále větší a větší, jak neměl o Kosumovi ani nikom jiném žádné zprávy. A čas neustále běžel...

Chtěl dát svému lidu chvíli na odpočinek, nabrání sil, jelikož cesta roklí bude náročná a možná se jim nepodaří ji projít za jeden den. A také doufal, že se mezitím objeví odloučená skupinka s vítězným úsměvem na tváři.

Na druhou stranu, naprosto bez naděje také úplně nebyl. Dosud je žádná hlídka nedohnala. A to je dobrá zpráva. A této zprávy se jeho myšlenky držely, když ulehával ke spánku, přestože jeho srdce pevně držela ve svých rukách obava.

Vozy by již měly přejít hranici... Stačil jeho zfalšovaný dopis?

Ráno se Antares proudil ještě předtím, než se stihly paprsky slunce prodrat skrze listí a vnést do lesa trochu světla. Byl jediný vzhůru a rozumná mysl by opět spočinula hlavou na plášti a zavřela oči. Jenže Antares ne. Stále se nemohl zbavit nadbytku vjemů, které se na něj hrnuly ze všech stran a utlačovaly ho jako zdi rokle smrti. A právě k ní opět zavítal, opět požádal duše o radu a opět mu bylo zodpovězeno stejnou trasou, jenže tentokrát...

Jak to bývá, když se člověk ptá mnoho lidí o radu, najednou se začaly názory různit. Nové a nové alternativy vyvstávaly na povrch a jako hořící lana se přidávaly k té hlavní cestě a větvily ji v bohatou síť puklin a chodbiček skály.

„No tak," prosil duše, aby se uklidnily, jelikož ten náhlý chaos se nedal zvládnout. Čím více si jejich existenci uvědomoval, tím více se prolamovala ta bariéra, kterou Faletta v jeho dětství nastavila. A když se v osadě poprvé pokoušel s nimi přímo komunikovat, padly i poslední základy té zdi postavené mezi jeho myslí a těmi uvnitř něj.

Až na třetí popud se uklidnily a daly hlavy dohromady, aby se shodly na té jedné jediné cestě, kterou Antarese a lid Tossaků povedou.

Věřil, že jeho paměť bude z velké části stačit, aby nemusel duše prosit každou chvíli, přesto nemohl vyloučit, že se k nim opět neuchýlí, když nadejdou před nějaký důležitý bod.

Projížděl si ji v mysli několikrát, neustále přehrával a převáděl vzdálenosti na kroky. Měl na to spoustu času. Než se lid probudí a nachystá, bude si jist, že by prošel roklí i se zavázanýma očima.

Ale tolik času mu nebylo dopřáno. Spící skupinou lidí se začal šířit neklid. Jednotlivé hlavy se začaly zvedat a rozhlížet se, pokoušely se zjistit, co se děje. Obzvlášť Antares nervózně hleděl do šera mezi stromy. Opustil chladnou skálu a kráčel vpřed, po svahu dolů, kličkoval mezi porosty a ležícími Tossaky, pokoušeje se najít důvod toho ruchu.

Rozplakalo se dítě. Jeho zoufalý nářek pokryl ticho lesů a bodl náčelníkovi přímo do srdce, jako předzvěst toho, co se měl dozvědět. A co tak nějak tušil.

„Antaresi! Pojď, honem!" Faletta už také byla na nohách a tlačila svého synovce vpřed, blíže výkřikům a šustění listí.

„Potřebuji více vody!"

„Čisté obvazy!"

„Má někdo bylinky?"

Mladý náčelník měl pocit, že dále kráčet nemusí. Že už ví, co se stalo, a není třeba, aby dále zasahoval. Jenže musel. Nemohl se tomu vyhnout. A brzo tedy stanul před vyčerpaná těla, hleděl na jejich zakrvácené tuniky a otevřené rány, z nichž se stále řinula krev. Nejspíše proto, že ve snaze dostat se rychle za nimi se neustále otevíraly.

Členové bojové skupinky už byli rozděleni mezi lid, který se o ně individuálně staral. Ženy i muži si navzájem pomáhali, drželi končetiny, které bylo třeba znehybnit, míchali a podávali si masti, jež bylo nutné aplikovat na rány.

Nikdo nevyšel bez škrábance. I Hyrean nesl šrám na paži a na boku.

„Hyreane," zaslechl Antares dřevěné korálky a ohnal se směrem jejich zvuku. Vousatý muž si držel pevně ruku, kterou mu jedna žena mazala bylinnou směsí.

„Antaresi! Konečně jsme vás dohnali."

„Co se stalo?" přidřepl si k muži, Faletta stále v pozadí. Zatím toho nevěděla více, než kolik toho věděl náčelník.

„Stráž, Antaresi. Zprvu jsme měli převahu, takže jsme se nějak dokázali vyrovnat schopnostem. Pár lidí měli zranění, ale šlo to. Jenže sotva jsme si oddechli, již nás doháněla další skupina. Během bojů totiž jeden odběhl pryč a povolal místní stráž a lidi, takže se na nás vrhli jako na ovce v ohradě. Odráželi jsme je, jak jen to šlo – bylo důležité je nepustit skrz. Jenže... Docílit toho si vyžádalo své oběti a... Baryan, Ronien, Toleeren, ..." Hyrean se odmlčel, když spatřil slzy ve Falettiných očích. Jenže jeho seznam zdaleka nekončil. Stačilo se rozhlédnout kolem dokola a spočítat, kolik těl tu je, a kolik těl museli zanechat na cestě, napospas divočině.

„A kde je..." špitl Antares, jemuž se srdce náhle sevřelo, když si uvědomil jednu důležitou skutečnost.

Skutečnost, jejíž odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Takto bolestivý křik v životě ještě neslyšel.

Okamžitě se ohlédl, jen aby spatřil klečícího muže u těla, jenž bylo nehybné, chladné a ztuhlé. O žádném náznaku života se nedalo již nějakou dobu hovořit. Ten nářek přehlušil i pláč dítěte, a zdaleka nevypadalo, že by měl ustat.

V mžiku opustil Hyreana, zatímco Faletta si utřela slzy a tichým hlasem se nadále vyptávala.

„Jak se... to stalo?"

„Byla to čistá rána. Znáš ho. Stačí ho trochu rozptýlit a nedá si pozor..."

„Jeho bratr... Bude to pro něj těžké. A pro Antarese také."

„Obzvlášť pro něj. Pro nás všechny," povzdechl si Hyrean, jenž sledoval celé dění a ignoroval bolest paže.

Každým krokem se Antares pohyboval rychleji a rychleji, jakoby se snažil dohnat minulost a zabránit tomu, aby meč takto projel něčím tělem a rozevřel jeho břicho dokořán. Zakopával, dokonce se mu podařilo šlápnout někomu na prsty.

Před sebou měl však jediné.

Kosum!

Nakonec utíkal jak o sto šest. Zpomalil až, jak se pach krve zaryl do jeho nosu a probodl mu plíce.

„Kosume!"

Přidřepl si k tělu a prohlížel si nehybnou postavu. Rty měla fialové, obličej bledý jako stěna. Srdce jí nebylo již několik dní.

„Kosume..."

„Udělej něco, Antaresi! Zachraň ho!"

„Ale on..." prohlížel si tu otevřenou ránu břicha, krví prosycené oblečení. Tady... Už nebylo co zachraňovat.

„Musíš! Antaresi! Prosím! Udělej to pro mě! Je to můj bráška!"

„Kosume," zoufal mladík a snažil se ho uklidnit, položit mu dlaň na rameno, jenže rozrušený muž ho hned setřásl.

„Ten idiot se přihlásil, protože měl o mě strach! Kdybych věděl, že to udělá... Proč? Proč šel? Proč jsi mu to dovolil? Proč?"

„Já o tom neměl ponětí," pokusil se o obhajobu Antares, ale v duchu cítil, že mu není nic platná. Sám totiž považoval každou smrt za svoji chybu. Za své selhání. Jako kdyby to byl on, kdo je usmrtil, ne stráž. A tak se nezmohl na nic víc, než těchto pár slov.

„Suka je ještě mladý, pořád na mně visel, už od malička... Nemůže mě teď opustit, musí přece s námi pokračovat do Velkých hor!"

„Kosume... Nech ho jít..."

„Ne! Musíš ho zachránit!"

„Ale já nemůžu..."

„Musíš!"

„Kosume!" Faletta došla ke dvojici a okřikla toho, kdo ztratil ve smutku svůj rozum. „Pukhon si ho vzal k sobě. S tím nikdo z nás nic nenadělá. Nadešel jeho čas. Cožpak nechceš, aby si hrál s jeho dětmi, aby je hlídal a učil novým hrám?"

„Ale Sukonta..."

„Nemohl být s tebou navždy. Museli jste se rozdělit, a bohužel takto," pokračovala jemným hlasem, aby Kosuma příliš nedráždila.

„Já sám jsem ho zachránil! Já sám ho tehdy vytáhl z těch plamenů! Měli jsme jen jeden druhého!" křičel zoufale ve svém pláči Kosum, zatímco neustále hladil Sukontovy jemné vlasy. Když je přepadla ta druhá skupina stráže a Sukonta obdržel tu osudovou ránu, Kosum nechtěl věřit, že je mrtev. I přes naléhání společníků tahal jeho tělo až sem, kde na něj dopadla realita.

Sukontu nelze zachránit. Nelze.

„Tady každý z nás někoho ztratil. A nemá ani toho druhého. Měl bys být rád, že ti Pukhon dovolil strávit s ním tato půjčená léta. A nyní skončila."

„Jenže... Já bez něj nedokážu dále žít..." zhroutil se Kosum a hlavu zanořil do Sukontovy hrudi.

„Dokážeš, Kosume. Já věřím, že dokážeš. Už jen kvůli mně, kvůli Falettě, kvůli všem Tossakům," promluvil Antares, jenž pocit ztráty moc dobře znal. Jenže ať je bolestivá jakkoliv, člověku byly přiděleny dvě ruce a dvě nohy. Dvě ruce, aby se se ztracenou věcí mohl naposledy rozloučit, a dvě nohy, aby od ní mohl kráčet co nejdál, dokud na ni zapomene.

A Antares kráčel. A kráčel. Napříč země, až do Velkých hor.

„Nech Sukontu odejít za Pukhonem. Proveď rituál. Víš, že to je jediné, co právě chce," Faletta se sklonila, aby Kosuma pohladila po zádech.

Oči jí přitom blikly opodál, kde mladá dívka k sobě v slzách tiskla dítě zabalené v dece. Ano. I ona poznala sílu ztráty. Cožpak je to jejich prokletí?

Zranění byli brzo ošetřeni, přesto jim Antares nechával chvíli na vydechnutí. Nechtěl se však příliš zdržovat. Jestli dokázali vyslat druhou skupinu a ta se taktéž nevrátila, znamenalo to, že jakmile získají posilu třeba z Kamlai, opět jim budou v patách a přinese to jen další oběti. A tak, když už nějakou dobu nervózně přešlapoval na místě, poprosil Sopanese o rozhlášení, ať se shromáždí u skály.

„Nyní nás čeká nejtěžší. Musíme projít roklí. Bude to náročné a těžké. Aby se nikomu nic nestalo, postupujte jednotlivě a držte se cesty. Pomáhejte si navzájem, a v obtížnějších úsecích si dejte načas, abyste ve spěchu neuklouzli a nespadli. Já půjdu první," Antares nikdy nebyl na nějaké proslovy, a vzhledem k tomu, kde vyrůstal, i svých slov hodně šetřil. A tak na nic nečekal, na žádnou odezvu nebo reakci, a již odhodlaně kráčel k puklince, jež měla sloužit jako vchod pro tisíce lidí. Ještě předtím však popadl ze země klacík, který v jeho dlaních vzplanul, a jehož oheň byl využit pro zapálení pochodní Tossaků před vstupem do tmy skal.

Už samotný vchod mohl několika lidem způsobil pár problémů. Zúžení, které následovalo několik kroků vpřed, nutilo objemnější lid zatáhnout svá břicha a prošmiknout se bokem. Kozy museli být popostrčeny, moc se jim do toho temného prostředí nechtělo. Některé se vzpírali více, jiné méně. Nahnilá jablka pak sloužila jako návnada, na níž lákali Tossaci tato zvířata, aby je následovala.

Antares kráčel vpřed. Dával si pozor pod nohy, občas se dotknul zdi skály. Ve štěrbině naštěstí nebyla úplná tma, jelikož většinou nad sebou stále měli nebe, zakryté rostlinami, jež rostly na rozhraní pukliny. Avšak čím hlouběji šli, jím vzdálenější tento zdroj světla byl, a z rostlin se staly jen temné prsty lapající po jejich životech.

Pokaždé, když došli na rozcestí, Antares upevnil kus látky na stěnu chodby, kterou se vydávali. Zastrčil ji napůl do štěrbiny, jindy musel vtlouci důlek, do nějž by látku položil. Bylo zapotřebí, aby Tossaci věděli, kudy jít. Tempo lidí je nesourodé a závisí na jejich síle, na jejich fyzičce, na jejich stáří. Jedno prudké stoupání a klesání za sebou už měli, a mnoho lidí se dokáže zdržet opatrným našlapováním, pokud si nechtějí zničit kolena nebo vyvrtnout kotník.

Aby si byl plně jist, nepoužíval pomoc Tossackých duší jen k potvrzení trasy, ale také kontrole konvoje lidí, který se za ním táhnul. Zatím vše vypadalo dobře. Sice se tvořili mezery, nic neočekávaného. Zatím.

Čekal je totiž jeden z nejnáročnějších úseků.

Strmé klesání, které je nutilo zdolávat zavalené balvany velké jako člověk, je navádělo do jedné z nejtemnějších částí rokle smrti.

Jejich cestu začaly zdobit staré kostry zvířat, a možná i lidí, kteří zabloudili nebo se zranili a cestu zpátky již nenašli. Z vrchu pravidelně kapala voda, stékala po namalovaných cestičkách zanesených řasami a houbami. Povrch kamenů se stával čím dál slizčí, až Antares zvolal na své společníky za sebou a nakázal jim připevnit na zdi látku o barvě červené, upozorňující na obzvlášť náročný úsek. Jeho samotného začaly zlobit z toho scházení kotníky, přesto se nevzdával, dokud si sotva viděl na vlastní ruku. A z nebe se stala pouhá hvězdička, nebo měsíc vykukující z nekonečné tmy nočního nebe.

Dvakrát se mu již podařilo uklouznout. Jednou to ustál, podruhé se však pokoušel zachytit dlaněmi o zdi a rozškrábal si tak jizvy od popálenin až do krve.

Pálivá bolest ho však netrápila. Otřel si krev do oblečení, jelikož nechtěl, aby mu klouzaly mokré dlaně po kamenech, a pokračoval dál.

Jeho zranění se mu přihodilo ani ne v polovině sestupu. Jenže cesta byla ještě nebezpečnější. Mokré kameny musel scházet opatrněji než předešlé a všichni, kdo se zdrželi drobnými záležitostmi, nyní dohnaly přední část a vyčkávali, dokud na ně nepřijde řada.

Alespoň že se průsmyk rozšiřoval. Klidně by se vedle něj vešlo dalších pár lidí a tento počet se zvětšoval, jak hlouběji dolů se dostával.

Dokud nedošel na samotné dno. Do samotného srdce skály.

Byla to náhlá úleva, že Antares nemusel sestupovat ještě níže, až si na to jeho nohy nemohly zvyknout. Překračoval z jednoho kamene na druhý, dokonce se procházel po vyleštěné cestičce, vyhlazené erozí vody, připomínající mramor v paláci. A opravdu, místo, kde se ocitli, bylo srovnatelné s kdejakou Halou předků.

Voda stékající z vršku skal se zde usazovala ve formě jezírka, které bylo průzračné jak křišťál, avšak místo jiskření pohlcovalo tmu dna a působilo tak jako ten nejkrásnější černý opál na světě. Jeho hladina se občas zaleskla a na základě směru, z jakého k ní přicházel zdroj světla, házela barevné tóny. Přesně takové, jako drahokam, se kterým měl tu čest.

Louče světla pak dopadaly na pár vybraných míst, které se měnily v závislosti na ročním období. Jako ten nejkrásnější oltář pro Namasilijské bohy, momentálně ozařovaly sněhově bílé kameny na stěně tohoto sálu.

Krémové krápníky pak lemovaly převisy skály, jako trvalý závěs, jímž se oddělila postel milenců od zbytku místnosti. Ukazovaly na drobné jiskřivé části ve skále, na něž se Antares dívat nemusel, aby věděl, že má co do činění s několika kvalitními drahokamy.

Jeho tichý úžas byl časem vyjádřen nahlas příchozími Tossaky, kteří v životě nic takového nespatřili. A co si může Antares nalhávat. On také ne.

Vyčerpaně padali na kolena a na zem, skláněli obličeje k vodě a osvěžovali se po této strastiplné cestě.

Spolu s lidmi se dolů dostávala i zvěř a ruch lidí tak doplňovalo hlasité bekání zvířat, která se také nahrnula k tůni, jen aby se vrhla na její obsah a zvlažila svá hrdla.

„A že ten Delai sídlí u našeho jezera. Spíše tady má své království," odfrkla si Faletta, kterou místo úžasu zahrnula spíše ironie.

Čí sídlo to však ve skutečnosti je, to už nikdo neřešil. Důležité bylo, že si zde mohli odpočinout.

Antares se však cítil hodně nejistě. Když už chtěl něco namítnout, náhle všichni oněměli. Ze strany, odkud přišli, se ozval hlasitý výkřik. Jeho ozvěna ještě dlouho doznívala, a o to déle v uších Antarese, který vyděšeně vyběhl zpět k balvanům.

Kdyby ho přítomní Tossaci nestáhli zpět, již by běžel vzhůru.

„Co se stalo?" i Faletta doběhla za Antaresem, jenž zoufale vyhlížel vzhůru. „Někdo uklouzl?"

„Je zaklíněná," přikývl, jeho temné oči však neopustily temnou chodbičku vzhůru.

„Je tam někdo, kdo by jí pomohl?"

„Ano," vydechl, ale kámen ze srdce mu nespadl. Měl neblahý pocit, který ne a ne ustat. Duše Tossaků mu sice ukázaly, co se děje, ale neřekly mu k tomu nic více.

Tossaci jsou také lidé. A lidem se nedá věřit.

Když do několika minut sešel do skalnaté síně i zbytek podepírající ženu, jejíž čelo zdobila mohutná krvavá rána, Antares jen pevně semkl rty. Obličej té ženy byl tak smočený v slizké krvi, že nebylo poznat, kdo to je. A její noha nebyla pouze zaklíněná, ale rovnou zlomená. Kousek kosti propichoval kůži ven a dral se skrze její šat jako klacek.

Muži ji nesli, jestli jí ještě nepůjde pomoci.

Jenže Antares věděl, že ne.

Že kdyby to bylo v ten osudný den v Písečných horách, byla by z těch, které by zapíchl dýku do srdce.

Byla v bezvědomí, ztratila mnoho krve a kdo ví, jestli by jí neopuchla hlava a nakonec by nepadla. Noha by z ní udělala mrzáka. I kdyby byla malá šance na přežití, někdo by s ní zde musel zůstat celé dny až týdny a na to nebyl čas.

Museli pokračovat. Čím dříve, tím lépe.

Antares totiž cítil ve vzduchu vlhkost.

„Mamí, ještě jak dlouho?" zaslechl otázku malého klučiny, který seděl na zemi a hrál si s odpadlým krápníkem.

„Ještě kousek, Arnasi, ještě kousek."

Faletta a několik žen se snažilo zastavit krvácení ženy, ale bezúspěšně. Ačkoliv stará teta náčelníka po něm několikrát vzhlédla, jakoby doufala, že ho přesvědčí využít moc svým duší, vždy se setkala jen s prázdnem. Její synovec měl totiž jiné starosti. Hleděl vzhůru a vůbec se mu to nelíbilo.

„Co tě trápí?" nakonec přenechala boj o život jiným a pokusila se pohlédnout do duše jí nejbližší osoby, jíž ji vždy byla svým způsobem vzdálená.

„Bude pršet. Věděl jsem, že bude pršet, ale nenapadlo by mě, že se ocitneme zde. Ta tůně je pozůstatek dešťové vody. Je hluboká několik metrů. A vše, na čem stojíme, je její břeh. Vidíš, jak hladký je? Jakmile začne pršet, všechna voda z celé skály steče sem. Koukej, jak ty krápníky dosahují do stejné délky. Tak tam pak bude nová hladina, jak déšť ustane. A my v ní budeme plavat."

„Co?" Faletta zděšeně hleděla vzhůru. Sama by na sebe mohla třikrát stoupnout, než by na ně dosáhla. „Ale co když nebude pršet tak moc?"

„Necítíš tu bouři?" obrátil se na ni zoufale Antares. „Mohli jsme tu strávit noc, jenže místo toho se budeme drát vzhůru. Kdo ví, kde se budeme moci na chvíli zastavit."

Faletta mlčela. Byla si plně vědoma té nutnosti si někde odpočinout, nabrat síly. Ne jen tak krátce jako teď. Obzvlášť, když se zanedlouho setmí. Budou usínat mezi zdmi skal? Nejspíše.

Rokle smrti se nejmenuje roklí smrti z nijakého důvodu.

Kam asi míří ty další cesty, kterými se nevydali?

Žena s rozbitou hlavou skonala. Její krev vytvářela cestičku napříč skalami, než se zapustila do tůně a dodávala jí místy rudý nádech. Pár Tossaků si k ní pokleklo, aby provedlo rituál odvádějící její duši za Pukhonem. Sotva pozvedli své hlavy, zvuk kapající vody začal zesilovat.

A náhle jimi všemi otřásl hrom.

„Je to tady," zašeptal Antares znepokojeně, zatímco vzhlížel vzhůru. Štěrbina byla však příliš úzká a vzdálená, než aby dokázal vidět něco jiného než flek světla.

„Honem, musíme pokračovat dál. Tady to bude brzy zatopené, rychle! Vstávejte!" volal, zatímco tančil mezi jednotlivými těly a hnal se k východu – záchraně před jistou smrtí.

Faletta se přidala. Pomáhala ženám a starým na nohy, vyháněla všechny vpřed. I přes hluk ztěžujících si Tossaků jí neunikl zvuk vody, který se z obyčejného kapání měnil ve šplouchání potůčku. Antares měl pravdu. Musí rychle pryč.

Naléhavost v hlase nejvýše postavených však měla negativní účinek. Lidé se začali hromadit u cesty vzhůru, tlačili do sebe, cpali se před sebe a postrkovali do těch před nimi, aby si pospíšili. Tento chaos rozhodně nebyl cílem a jen těžko se dal ukočírovat, jakmile jednou vznikl. Ani pár prozíravých lidí nedokázalo svými radami zklidnil Tossaky a rozdivočelá zvířata. Faletta měla co dělat, aby nepřišla o svůj hlas, jak se všechny snažila překřičet.

Tůně se již začínala vylévat z břehu. Na jejich hlavy také tekla voda.

Antares se škrábal po skalách, jak rychle jen dokázal, aby nikoho nezdržoval.

Až mu opět uklouzla noha a padl na svá kolena. Rozdrnčelo to celým jeho tělem.

„Jsi v pořádku?" zastavil se u něj Sopanes a pomáhal mu zase na nohy. Antares jen mávl rukou, pomoc nepotřeboval.

„Musíme jít vpřed," jasně řekl, i když každé pokrčení nohy sebou neslo bolest tisíce bodnutí nožů.

Nic, na co by nebyl zvyklý ze svých stařeckých let. Dohání ho jeho vlastní tělo.

Cesta se několikrát opět rozvětvila a stoupání se začalo mírnit. Poslední Tossaci, kteří opustili skalní síni, už močili své nohy ve vodě až po stehna. Mnoho však v tom spěchu stihlo také padnout a rozedřít si kolena, dokonce zlomit končetiny. Naštěstí nikdo nebyl zraněn natolik, aby to znamenalo jistou smrt.

Teprve až Antares s jistotou věděl, že jsou všichni v bezpečí, zpomalil a dal tak prostor odpočinku jeho kolenou a kotníku.

Když již nadobro opustili ten strmý svah, náčelník zastavil a poslal po mužích sdělení. Jako tichá pošta, všichni Tossaci se dozvěděli jediné – zde přenocují. Stísnění v úzkém klínku, opřeni o vlhké zdi; zakončovali den rozloučením se s padlými a doufali, že nový den bude znamenat nové naděje.

Takto bolavá těla Tossaci ještě nezažili. Večer nějak ulehli, avšak všechno vyčerpání je v noci dostihlo, a ráno se jen s obtížemi zvedli, aby mohli pokračovat. Stezka roklí je však nějakou chvíli šetřila. Klesání ani stoupání se jim několik hodin vyhýbalo, a oni tak pouze mířili vpřed, za světlem. V jednom okamžiku se dostali tak vysoko, že hlavy těch nejvyšších vykukovaly nad skálu a měly tak výhled na mohutné kmeny stromů rostoucích na této skále, držící se povrchu svými hrubými kořeny jako pták svými drápy.

Ale to jen na okamžik. Poté je čekala opět cesta do nitra skály plná zatáček a rozcestí, mechů obrůstající zdi, hnízd ptáků i zbytků po jejich tělech.

Toto nitro se však od toho předchozí den zásadně lišilo.

Jen, co Antares udělal několik kroků vpřed, musel se okamžitě uchytit zdi a zavolat na Sopanese, ať umístí další rudý praporek.

Kudy nás to jenom vedete, postěžoval si náčelník svým duším, jelikož zapochyboval, jestli bojují o Tossacké přežití či nikoliv.

Jenže odpovědi se mu samozřejmě nedostalo. A tak se jen tiskl na mazlavou zeď, zaschlé strupy otíral o lišejníky a v tomto vlhku sídlící brouky, a posouval se krok za krokem, podél zdi do bezpečí.

Stačilo totiž jen špatně došlápnout, ztratit rovnováhu kvůli kamínku, a celý by letěl do propasti, která tuto úzkou cestičku lemovala.

Ani se neodvažoval do ní hodit pochodeň. Děsilo ho, jak hluboká by mohla být. Už jen ozvěna jejich kroků působila jako hučení zlých duší uvězněných v Delaiově chýši. A padnout do ní by znamenalo čirou smrt.

Tossakové tak museli opět čekat, až ti pomalejší opatrně přejdou, než sami dojdou na řadu. Nestěžovali si však. Stále vyčerpaní, užívali si každé minuty, kdy si mohli sednout na zem a zhluboka se nadechnout.

Už aby byli venku.

Jeden Tossak ještě zůstal u praporku a pomáhal jednotlivcům přejít ke zdi, zároveň také ukázal na propast, které se mají vyhnout. Avšak v takovém velkém množství lidí musela nadejít chvíle, kdy ani jeho asistence nebude stačit a člověku podklouzne noha. Třeba Falettě.

Akorát podala ruku Tossakovi a udělala krok kupředu. Její mokré boty náhle podjely a jak se snažila nepadnout, omylem přešlápla na kraj skály. Bez pevného podkladu pod nohama a s jejím těžkým tělem, okamžitě se řítila dolů. Necítila nic než vánek obklopující její tělo.

Bylo to tak tak, že ji Tossak nepustil ze svého úchopu, ačkoliv to s ním trhlo až na kolena. Jinak by načisto letěla do propasti. Oběma rukama svírala jeho dlaň, v očích strach a děs.

Takto skončí? Nebyly to plameny ani oprátka říše, ale propast, která ji pohltí a zavede za Pukhonem, za její sestrou?

Cožpak neuvidí blaho Tossaků, až dorazí do Velkých hor?

To už nikdy neuvidí svého synovce a jeho štěstí?

Dorazí vůbec... Do cíle?

Jejich stisk byl brzy promazán potem. Je jedno, jak se snažila Faletta přehmatávat. Nadále jí ruce klouzaly dolů.

Opravdu tu skončí.

Tossak, který jí držel, jen třeštil oči hrůzou. Viděl, jak mu padá, jak nemá sílu ji dál udržet. Ať dělal cokoliv, ať se snažil jakkoliv, každou chvílí měla ruce níže a níže. Brzy sklouznou na jeho prsty a pak už nebude cesty zpět.

Matka s dítětem, která byla další na řadě, pohotově vložila své dítě máloleté dceři, jen aby se přikrčila, chytla Falettu za ruce a pomohla s taháním nahoru. Přestože nebyla příliš silná, každé ruce navíc Falettu zajistily a uchránily před pádem do propasti.

Tossak, který byl už dávno ve třetině celé stezky, se mezitím vrátil zpět. Sám riskuje pád, taktéž chytl pevné ruce ženy a tahal nahoru. Spolupráce tří lidí již měla účinek. Lokty Faletty přesáhly okraj skály a už se mohla zapřít a pomoci vlastní silou vytáhnout své tělo nahoru.

Jakmile se její nohy ocitly nahoře, skutálela se na bok, co nejdál od temné hlubiny propasti.

Zhluboka oddychovala, podobně jako její zachránci, kteří, stejně jako ona, ještě pořád měli před očima smrt. Ještě stále viděli, jak její tělo visí z útesu, jak padá dolů, jak se ztrácí v temnotě... Jak jejich dočasná vůdkyně, která je všechny dala dohromady a zajistila jim bezpečné místo k žití, umírá.

A jaké štěstí, že se jim ji podařilo zachránit.

Moc dlouho se nemohli vzpamatovávat z tohoto zážitku. Žena si od dceři převzala dítě a Faletta vykročila kupředu, přestože jí srdce pořád nahlas bušilo a před očima lítaly mžitky. Věděla však, že nesmí čekat, nesmí otálet. Čím dříve tohle bude mít za sebou, tím rychleji se bude cítit v bezpečí.

Nakonec se podařilo všem úspěšně přejít ten úzký chodníček a pokračovat dál. Naštěstí to nejhorší měli za sebou. Nyní jen museli držet svá zvířata zkrátka, aby neutekla špatnou cestičkou v tomto bohatém labyrintu a nestrhla by s sebou své pány do neznáma.

Zadařilo se.

Antares už cítil vítězství. Obloha nad ním se neustále přibližovala, téměř jim zakryla celé hlavy, a v dáli spatřil nakukující porost. S nadšením koukl na Sopanese a jeho krok se zrychlil, až téměř běhal, když vyskočil ven a vyměnil tak prostředí skal a vlhka za půdu a vůni listí.

Jeho srdce skotačilo radostí.

Byli venku. Byli venku a byli v Xetingu.

Byli v bezpečí.

________

"interiér" Rokle smrti:

Na cestě do Velkých hor.

Zespodu zleva: Hyrean, Antares, Faletta; Kosum, Vanideen; Aahnas.