Teplý vzduch byl nasycen vlhkostí. Objímal stromy a halil je do mlhy, líbal se s povrchem kaluží. Unášel vůni tlejícího dřeva a hlíny a snášel ji hromadně mezi chatky osady. Nejprve laskal jejich základy, nakukoval štěrbinou pod dveřmi. Svými neviditelnými prsty hmatal výše, po hliněných zdech, a zanechával za sebou vlhké stopy ztmavující jíl do kaštanových odstínů. A jakmile konečky prstů dosáhly na obrys okna, vklouzl dovnitř jak milenec tajně navštěvující milou uprostřed horlivé noci.

Plížení tohoto dusného vzduchu bylo provázeno písní vody. Kapky ještě stále tiše klouzaly po dřevěných taškách, přičemž sbíraly kuráž provést osudový úkon, velký skok, který je zavede mezi své druhy v kaluži vytvořené v bahně. Tyto cinkoty, většinou pravidelné, lišící se navzájem hloubkou svého zvuku a hlasitostí, danou vzdáleností od kaluže, se rozeznívaly celou osadou. Každý Tossak ležící na lůžku nebo na slaměné podložce toto ráno naslouchal písni deště a pro každého se tato píseň lišila a byla tak pro něj jedinečná.

A to ještě nepřišel hlavní hřeb této písně, tajemné sólo. Čvachtavý dupot, šířící se zemí jako zemětřesení, nelítostivě drtící těla žížal, která byla vyhnána předchozí bouří na povrch. Kopyta šplíchala bahno na právě umytou trávu, z mokré hřívy ještě pořád tekla voda. Byl jí pln i plášť osoby, která se na hřbetě zmoklého koně nesla. Přestože se před náhlou bouří snažila ukrýt, přesto jí voda studila na holé pokožce pod všemi vrstvami oblečení a do očí jí neustále cvrnkaly kapičky z řas.

Ale na ničem z toho nezáleželo. Na ničem. To nejhlavnější totiž konečně nastalo.

Náčelník lidu osady, Antares Danha Tossakii, se konečně vrátil domů.

Nebyl to příchod, který by byl hlasitý, oslavovaný, při jehož příležitosti by propukly bujaré oslavy trvající tři dny a tři noci. Téměř nikdo si tohoto navrátilce nevšiml. Nikdo kromě hlídky, která náčelníka s radostí přivítala a pustila ho dál, zatímco nadále strážila v okolí osady, déšť nedéšť. Postupně pár rozespalých lidí opustilo své domovy, aby se zhostilo svých povinností. A ti náčelníka s nepřítomným úsměvem pozdravili. Nakonec však až Faletta, jež zrovna na cestě kvůli kontrole škod způsobené bouřkou běžela po cestě a smáčela svoje boty v kalužích, při spatření svého synovce pevně semkla ruce k sobě a radostí zvolala „Antares je zpátky!"

„Proč jsi tak promočený, to ses nikam neschoval? Pojď rychle dovnitř. Zavolám někoho, ať ti donese suché oblečení a dříví na oheň, ať se rychle ohřeješ! Pojď! O koně se nestarej, to není třeba. Rychle dovnitř! A... Kde je ten... Víš, tamten?"

Faletta spustila svoji dlouhou, starostlivou řeč, s níž nabádala náčelníka do své chatrče a zároveň mávala na dívku v dáli, aby si ji přivolala a zaúkolovala ji. Střídavě se věnovala jemu i jí, než nakonec strnula, když si všimla zásadního problému.

Duen byl mnohdy jak nepříjemný ovád, obzvlášť v době před jejich odjezdem, kdy se nehnul od Antarese ani na krok. Jenže teď... Kde je?

Splnil se jí sen a spadl do příkopu? Utopil se v močálu?

Už se chtěla radostně zasmát, ale vzhledem k situaci raději mlčela. Pohladila Antarese po paži a ten ji mlčky a pomalým krokem následoval do domku, kde ho čekala suchá zem, přítmí a příjemná vůně bylinek.

„Co se stalo, Antaresi?" s citlivým tónem se ho poptala, zatímco po pohladila po tváři. Ano. Zdál se jí jaksi smutný. Jeho šedivé oči se nelišily od nebe během sychravého počasí, kdy dokáže pršet několik dní v kuse. Kdyby nebyl mokrý celý, řekla by, že dokonce plakal. Ale těžko říci. Neodvažovala si dělat unáhlené závěry, jelikož zrovna Antares byl tak silný mladík, s nímž snad nezamávalo nic.

„Mám mapu. A mám i plán, jak se do Xetingu dostat. Vše by mělo být ve vaku," pohlédl ke dveřím, jako kdyby se chtěl ohlédnout po koni, ale skrze zeď ho nespatřil.

„Odmotejte ze sedla ten vak a přineste jej! A postarejte se o koně! Simo, dones suché oblečení pro Antarese, a založte oheň v jeho domku, ať se mu vytopí. A tady taky!" křičela Faletta a její rázný hlas jakoby zalarmoval celou dědinu, jež povzbuzená příchodem náčelníka okamžitě začala vykonávat jeden rozkaz za druhým.

Bashia si mezitím sundal plášť i vnější svršek.

„Na, zabal se mezitím do toho," přehodila přes jeho ramena kožich ze zajíců, kterým se v chladných letních nocích ráda přikrývala. Brzy si ho však Bashia musel sundat a nahradit jej suchou tunikou.

„Jen si ho na sobě ještě nech," v obavách, aby její synovec neprochladl, mu opět hodila kožich na záda a usadila ho ke stolku. Antares mezitím vytáhl mapu z vaku.

„Není tak propracovaná, jak bychom potřebovali, ale stále lepší než nic. Alespoň víme, kudy jít, a kde asi narazit na medvědí muže, aby nás povedli, kam potřebujeme. Když se zadaří," dodal, jelikož nebezpečí z jejich strany se stále nezbavili.

„Ano. Ale ten průsmyk je pěkně zdokumentovaný. Navede nás to správným směrem," usmívala se žena, nečekaně potěšená z výsledku této výpravy, které nebyla úplně fanoušek. „A ta cesta do Xetingu?"

„Rokle smrti. To je naše řešení."

„Cože? Jaképak řešení? Víš vůbec, jak to tam vypadá?" povyskočila Faletta na židli, ale silou vůle se držela v sedící poloze. Bashia si její reakce nevšímal. Byl již rozhodnut.

„A tys tam byla?"

„Ne, ale... Něco jsem už o ní slyšela."

„Pověry," zavrtěl Bashia hlavou, než pokračoval ve vysvětlování, proč zrovna tudy musí projít. A proč by se to zrovna jim mělo povést. „Iaza říkal, že přes rokli se jen málo kdo odvážil jít. Ani bandité tam nesídlí. A co by tam dělala ta ustrašená Adranuchská stráž? Budeme pro ně neviditelní. Projdeme do Xetingu, ani si nás nevšimnou."

„Ale –"

„Nebudeme v tom sami, teto. Nezapomínej, kdo nám pomáhá," Bashia položil dlaň na svoji hruď, kde ji mírně sevřel, a pokrčil tak lněnou látku tuniky. Bylo však diskutabilní, jestli naznačoval své tetě duše sídlící v jeho nitru, nebo pouze sevřel své srdce, které se mu poněkud rozpadalo.

„Požádáš je o pomoc? Přestože jsi vždy byl proti tomu?" nevěřícně hleděla na Antarese žena, jež do něj celé měsíce tlačila, aby moc duší využil k prospěchu osady, k pomstě Tossaků, jednoduše – aby ji uchytil a použil. Jenže Antares vždy odmítal. Nikdy se jí nepodařilo ho nalomit.

„Nezaváhají, když půjde o pomoc našeho lidu. A nebude třeba té moci příliš využívat. Už jen jak pomáhaly Pukhonovy děti nám, mně, Daonunovi a Sumaleemu v Písečných horách s nálezem opálů? Bude to to samé. Ukáží nám cestu roklí a o žádném nebezpečí se nedá mluvit," vysvětlil Bashia to, co ho napadlo tehdy u Iazy, když zmínil, že žádná mapa není. Ne, není. Ale pořád se jedná o skály. A kdo má se skálami blízký vztah? Bude to, jako se vrátit v čase. Jen jeho nákrčník nahradí čelenka na čele a místo provazu a krumpáče bude za sebou tahat tisíce lidí.

„Ano... To je chytré. To by šlo provést. Ale nezapomínej, že to, že budeme znát cestu, neznamená, že ji také zvládneme," důležitě se zahleděla na svého synovce.

„Já vím."

„Je mezi námi hodně starých lidí, mužů i žen. Také někteří, kteří cestu nezvládnou. Nemluvě pak o zásobách. Chtěl jsi sebou vést obilniny, které se nám podaří sklidit. Jak však tohle všechno převezeme roklinou?"

Falettin dotaz nebyl od věci. Byl důležitější než cokoliv jiného. Ano. S vozy naloženými obilím jen sotva zvládnou cestu, která zahrnuje nespočet výšlapů vzhůru i dolů, lezení po kamenech a plížení se úzkými štěrbinami.

Avšak i tohle Bashia stihl promyslet. Měl na to také celou cestu zpět. A dlouhé dny poskytovaly dostatek prostoru k tomu, aby všechno důkladně prošel, našel skulinky ve svém plánu, doplnil jej o detaily a pak si ho zopakoval ještě jednou, jestli nepřijde na něco dalšího.

Stále lepší, než si přehrávat jiné události jeho výpravy...

„Rozdělíme se. Ale až před roklí. Plánuji jít směrem na sever, obejít Madee a Kamlai a vyhnout se tak pendlujícím hlídkám i obchodníkům – obzvlášť v tomto letním období. Kdybychom šli na západ přímo, jen bychom na sebe příliš upozorňovali a brzo by se celá Namasilie dozvěděla, že dochází k přesunu tolika lidí."

„Nebude to zbytečně dlouhé?" když si Faletta představila, že musí obejít i ty kopce, co Kamlai sužují, začínala pochybovat, jestli se dostanou do Xetingu ještě před touto zimou.

„Due –" začal, ale nedokázal to jméno doříct. Přesto již Faletta věděla, o jakou osobu se jedná, a proto jen sklopil zrak a pokračoval. „Jednou mi prozradil, že stráž v rámci vyšetřování podezírala jako jednu možnou cestu pašování zbraní přes Kamlai. Přestože je v kopcích a tato možnost je málo pravděpodobná, právě tyto kopce mohou poskytnout dobré útočiště. Proto vše musíme obejít, a to co v největším okruhu. Bude nás to stát týden, možná dva navíc. Ale jsem ochoten toto riziko vzít na sebe."

„A to rozdělení? Jak to chceš provést?"

„Ti nejstarší a menší doprovod to vezmou klasickou cestou do Xetingu. Vezmou s sebou vozy, a když budou plné obilí – kdo by pochyboval, že se nejedná o obchodníky? Stráž může hrabat v zrní jak chce, ale nic podezřelého nenajde. Nezatkne je. Sepíšu k tomu nějaký dokument, kterým by se mohli prokázat, kdyby bylo potřeba. Podobných dokumentů měl Iaza u sebe nespočet. A zbytek, kdo to fyzicky zvládne, včetně dětí a zvířat, půjde roklí."

„Dobrá... Zatím nemohu nic namítnout. Ale naštěstí máme čas. Pár týdnů k dobru. Můžeme to ještě probrat a projít detaily... Představit stařešině," ohrnula Faletta nos, do tohoto úkonu se jí zrovna moc nechtělo. „Jednoduše, v čem máš pochybnosti, nejsi si jistý, nebo cokoliv – na řešení ještě můžeme přijít. Dobrá práce, Antaresi."

„Děkuji," špitl tiše a skrýval dojetí nad jejími slovy, která pouze povzbudivě podporovala jeho plán a zároveň mu říkala – nejsi sám. Máš nás. A kdyby cokoliv, můžeš se na nás obrátit.

A zrovna tohle v této době potřeboval ze všeho nejvíce.

„A ten... Tamten?" posunkem bradou naznačila, kohopak myslí a jaký odpor jí způsobuje vyslovení jeho jména.

A ani Antares ji výjimečně neopravil.

„V Eleorsu jsme se rozdělili. Měl nějaké své záležitosti, které se rozhodl řešit... Nepůjde s námi."

„Co? Počkej, to jsi šel sám už od Eleorsu? Úplně sám? Ten parchant! Já ho zabiju! Ať budu čelit hněvu Pukhonových dětí jakkoliv, já ho zabiju! On skončí s přelomeným krkem v mých rukách!"

Bashia jen lehce pozvedl koutek úst, když spatřil, jaký nával vzteku tryskal z Falettiných úst, jak barvitě popisovala všechny způsoby smrti toho arogantního měšťana, a jak slibovala na všechny své předky, že svých slov dodrží.

Jenže když se cesta podaří a do Velkých hor úspěšně dojdou... Už nikdy neuvidí ani zrnko písku z Namasilie. Natož jednoho ulhaného muže.

„A... Jsi v pořádku?" jakoby si vzpomněla, že přestože ona toho blonďáka naprosto nesnášela, pro Bashiu to byl zvolený partner na celý život. Provinile se kousla do rtů. Neměla takto vybouchnout a říct to, co řekla, avšak... Slíbil, že Antarese ochrání. Že nedovolí, aby mu někdo ublížil. A pak ho opustí a pošle do osady samotného? To je hodno trestu smrti, bezpodmínečně!

„Ano," odvětil krátce a pevně semkl rty.

Přestože oba věděli, že lže, nikdo to dál nerozebíral.

Faletta si jen hluboce vzdychla, než pohladila synovce po rameni.

Ztráta je jednoduše součástí života, můj milý chlapče. Jak je jen smutné, že obzvlášť tebe si velmi oblíbila...

Tossakové ještě nikdy neměli tolik práce. S jejich náčelníkem zpět, bylo konečně rozhodnuto, kam půjdou, kdy, a že je bude vést jejich spasitel – Antares. Toto nadšení napumpovalo do jejich žil novou sílu, novou motivaci, kterou dávno ztratili. Mnozí se totiž skrytě obávali, obzvlášť po zachycení hádky mezi náčelníkem a stařešinou, že se mladý chlapec, korunován na nejvyššího muže mezi Tossaky, už ze své cesty nevrátí. Že pro něj bude příjemnější trávit své chvíle v městech, žít jako normální člověk, mezi nimiž byl vychován, že jeho lid pro něj nebude důležitý.

Faletta to nikdy před svým synovcem nezmínila, ale měla co dělat, aby jejich vůli držela pohromadě a nedovolila těm pochybným ovečkám plně uvěřit svému strachu a stáhnout s sebou i nejbližší okolí.

Jenže Antares, silnější než kdy dříve, nasadil na své čelo stráženou čelenku náčelníka a s chladným pocitem na své kůži se postavil přede všechny obyvatele, aby je přivítal, aby je pochválil, aby je připravil na to, co se bude dít.

A to již brzy.

Poté sestoupil z vyvýšeniny a odešel do svého příbytku, vydechnout své emoce, než se pustí do oběhávání celé osady.

Tuto výjimečnou chvíli, kdy nebyl Antares v obklopení Tossaků oznamujících splnění úkolu, nahlašujících nějaký zádrhel, na nějž narazili, nebo vyčkávajících na úkol nový; využil jeden vousatý mladík, kterého už nějakou dobu něco zobalo v mysli. Jak jeho, tak i jeho neschopného mladšího brášku, který naštěstí neměl tolik odvahy, aby se pídil za řešením této záhady.

Kosum stanul před zdobený vchod náčelníkova příbytku a zabouchal na dveře.

Mladý vůdce Tossaků Kosumovi nenechal ani trochu času na obdivování vzorců vrytých do hlíny. Téměř okamžitě pokynul dále a zvláštní ornamenty tak zůstaly nepovšimnuty.

Kosum se rozpačitě ohlížel, nebyl si úplně jist, jestli má nebo nemá načít... Ale Antares... Měl jednoduše strach o jejich Antarese, a to se počítá jako dostatečně velký důvod, ne?

Přestože mu do toho nic nebylo a nikdy si nedokázal představit, že by to chtěl dobrovolně řešit... Možná, možná by to přeci měl nechat jít. A tak nervózně přešlapoval, a každé jeho přešlápnutí představovalo myšlenku opustit chýši, nebo zůstat na místě.

„Kosume... Copak se děje? Problémy s konstrukcemi klecí?" krátce se po příteli ohlédl, ale ten jen zavrtěl hlavou, přičemž klopil zrak až daleko pod zem. Ne, tohle nemůže říct, to si nemůže dovolit...

„Tak něco se zvěří? Snad se opět nevrátila ta nemoc!"

„Ne, buď bez obav, Antaresi... Já jen..." Jak to uchopit? Jak se zeptat? Kosum ještě za svůj život plný překvapení nezažil takové dilema, jako právě teď. Jeho náčelník na něj hleděl šedýma očima a jakoby viděl skrze něj, až do jeho nitra. Jakoby viděl, co mu lechtá bříško a nutí ho podstupovat tak strašlivé chvíle.

„Tak co?"

„Já... Nic. Nic Antaresi."

„Kosume..." povzdychl si Bashia a přikročil k muži blíže. „Nemusíš se strachovat. Prostě řekni, co ti leží na srdci. Ať je to, co je to, já se ti smát nebudu. Ani tě nijak odsuzovat. Takže se nezdráhej. Můžeš se mi svěřit," pousmál se, ale pouze slabě, náčelník. Jeho rty byly už nějakou dobu ztuhlé a kromě mluvy neuměly nic jiného. Úsměvy, které vytvářely, nerozdávaly srdečnost, ale pouze pocit podivné křeče, jež v Kosumovi akorát vyvolávala strach a starosti. A ty ho zavedly sem.

„Chtěl... Chtěl jsem se zeptat. Antaresi... Pan Duen... On...?"

Ačkoliv to, co Kosum ze sebe vydoloval, mělo daleko od plné otázky se všemi příslušnostmi, Bashia ihned pochopil, jak asi jeho otázka zněla.

„Zůstal v Eleorsu. Měl své záležitosti," odvětil to samé co Falettě a začal dělat, že si nutně musí nachystat na stůl sadu na psaní.

„A kdy se vrátí?"

Bashia se zarazil v půlce svého pochybu. Dalo mu práci otevřít ta slepená ústa a přinést plnohodnotnou odpověď, jíž si Kosum zaslouží.

„On se už nevrátí. Zůstal tam. Napořád."

„Ale Antaresi! Jak mohl! Vždyť jste sezdaní, pro vás není nikoho jiného –"

„Pro něj ano. A co na tom... Jaký to má význam."

„Jak, co na tom? Když se dvě duše oddají, když se Tossak někomu oddá, je to na celý život! A jeho partner, ať je to kdokoliv, je s ním od toho okamžiku navždy spojen! Jak tě jen mohl Duen opustit, když tohle všechno věděl?"

„Neopustil –" vyhrkl Bashia, než si zklamaně povzdechl a pokáral se za svůj temperament. Jaký to má význam ho obhajovat. V životě se již neuvidí... A jemu to akorát přinese více starostí.

A samozřejmě – Kosum se návnady chytl.

„Jak neopustil? Vždyť tam zůstal!"

„Bylo to více... Vzájemné," mrmlal Bashia, jenž podobně jako Kosum, rozhodně nebyl zvyklý na takové intimní svěřování jeden druhému. Dosud byla jen jedna osoba, které svěřil celý svůj život...

„Jak vzájemné? Antaresi, co se stalo? Tak opustil tě, nebo... Nebo ty jeho?" vyhrkl zděšeně, vůbec si tuto možnost nedovedl představit. Obzvlášť, když si je Tossak o to více uvědomělý zodpovědnosti za vedení vztahu s někým. A takto ho odhodit? To je jako odhodit sám sebe!

„Ano," jedno krátké a tiché slůvko potvrdilo jeho noční můry.

„Ale! Jak? Jak jsi mohl, vždyť víš, že –"

„Jak jsem řekl. Bylo to vzájemné. Tohle řešení bylo jediné schůdné. On měl své věci, které musel řešit, tak jsem provedl ten zásadní krok. Jinak to nešlo..."

„Jaké věci mohou být důležitější než pouto mezi dvěma lidmi?" nechápal stále Kosum, který jakoby tušil, že se za tím skrývá něco více. Podobně jako Faletta, i on si všiml Duenovy neodbytnosti a neustálé nalepenosti na Antaresovi, až se zdálo nepředstavitelné, že by je od sebe mělo dělit několik metrů – natož vzdálenost půlky Namasilie!

„Prostě... Tak."

„Antaresi. Vždy jsi tu pro nás a děláš vše, abys pomohl každému z nás. Asi... Asi jsem moc kurážný, ale ty také potřebuješ někoho, kdo ti pomůže. A na mě se můžeš obrátit."

„Není s čím," odsekl, ale byla pravda, že tato slova zadrnkala na citlivé struny, schovávané pod drsným povrchem všech osobností schovávaných se v těle mladíka, od silného náčelníka, přes drsného lovce i ublíženého prince.

„Jestli jsi uvážil, že je to jediná cesta, věřím ti, že je. A že se stalo něco, co vaše duše rozpojilo. Hádám dobře?"

Bashia na Kosuma chvíli mrtvolně hleděl, jak moc se zdráhal jen kývnout hlavou, aby to náhodou neuvolnilo emoce ukryté hluboko v něm.

Nakonec však přeci jen letmo cukl hlavou.

„On... Podvedl tě?" vykoktal slova, jenž pro Tossaka normálně neexistovala.

Jak se to dá říci. Podvedl? Nepodvedl? Jak podvedl? Bashia si převaloval tyto slova v mysli, než se nakonec rozhodl pro takovou diplomatičtější odpověď.

„Jednoduše... Už jsem mu nemohl dál věřit."

„Něco udělal, že?!" vyhrkl Kosum, který byl rád, že se po tom všem hádání přeci jen trefil do černého. Ačkoliv pravda bolela více než obvykle. A smutek v Antaresových očích se ho dotkl víc než cokoliv, co dosud prožil. Srovnatelný byl pouze s okamžikem, kdy za svého dětství držel dvouletého Sukontu v náruči, zatímco utíkal od plamenů a kouř mu dusil plíce.

Pro jeho rodiče již bylo pozdě.

„Ano, něco... Co už opravdu nedokážu odpustit. Nebo... Spíše mu nedokážu věřit to, co říká."

„Proč jsi ho nevyzkoušel mocí Pukhonových dětí?" nadhodil z ničeho nic Kosum. Podobně, jako chtěli vyzkoušet Antarese, když tehdy cestovali do Madee a obávali se, že se jedná o lovce. Náčelník jen semkl pevně rty, než se na Kosuma zoufale usmál.

„Především, není Tossak, nevím, jestli by to na něj šlo a navíc... I kdybych to provedl, nezáleželo by na tom, jestli má nebo nemá pravdu. Ale že jsem mu nevěřil," nato poplácal Kosuma po rameni a debatu uzavřel. Mladý muž ještě chvíli mlčky pozoroval zaneprázdněná záda jejich náčelníka, než se odebral dělat něco smysluplného.

Od tohoto okamžiku začala osada žít jako nikdy. Tempo, s nímž pracovala, bylo až těžko uvěřitelné. Již doteď se lidé osady snažili za každou cenu přežít a tomu přizpůsobovali rychlost své práce. Avšak aby mohli vyrazit, jakmile nadejde ten správný moment, jejich ruce se nezastavily od rána do večera. Ještě dlouho poté, co slunce zašlo za kopce a do údolí se snesla tma, se Tossaci připravovali a dodělávali svoji práci, jak dlouho jen jim svítila pod ruce pochodeň.

Tyto náročné týdny se zdály nekonečné. Pot z čela lidí nestíhal schnout, obzvlášť ve vzrůstajícím horku, a vyčerpání již pomalu kolilo mnohé z lidí. Antares už neslýchal nic jiného, jak musí Kosum posílat dívky s vodou, aby omdlené osoby probudily a osvěžily. Ale zdálo se, že jejich těžká práce konečně mířila ke konci. A o to více se i samotný náčelník musel ukazoval ve vesnici, obcházet lidi, pomáhat jim s prací, dokud nebyl poslední klínec zabouchnutý a všechno připravené na vyražení.

Bashia si stáhl vyhrnuté rukávy své tuniky. Nějak si vzpomněl na slova jednoho muže a ta byla jak pohrožený prst dítěti poté, co už jednou dostalo výprask.

„Zítra ať si vesničani odpočinou. Zaslouží si to. Zrno je již nachystané. A den nato vyrážíme."

Tato Antaresova slova sice padla do uší pouhých pár osob poblíž, ale roznášela se jak pyl, a než stihla ke spánku ulehnout poslední ovce v ohradě, již každý Tossak začal odpočítávat hodiny do osudné cesty.

Přestože měli Tossakové nařízený den odpočinku, Antares tento pojem jakoby neznal. Ještě jednou oblítával osadu, prodiskutoval s Falettou všechno důležité, kontroloval vozy, přítomnost náhradních kol, jestli mají dost nůší, a také potravy pro zvěř. Nakonec se však i on, na Kosumův popud, stáhl na své oblíbené místo k jezeru, kde celý zbytek večera hleděl na klidnou hladinu a ve vánku se ohýbající stébla trávy.

Jeho poslední chvilka zde.

Poslední moment, kdy může být sám sebou. Být tím tichým a klidným Bashiou. Tím Bashiou, který se celé ty týdny práce zaměstnával až ke hranici sesypání, jen aby nenastal okamžik jako tento – nemít co dělat a nechat své myšlenky volně proudit. Protože jakmile se jen na okamžik zastavil, byť jen na minutu, už ho stíhala úzkost a smutek. A on si uvědomil, že po takové těžké práci tu není nikdo, o koho by se mohl opřít a nechat své tělo padnout do jeho náruče. Nechat se pevně obejmout a poslouchat slova, která zrovna v tom momentu nejvíce potřeboval slyšet.

Nyní si mohl jen představovat, co za věty by mohly zaznít, aby ho povzbudily... Ale jelikož byl vyčerpaný až na kost, žádné věty ho nenapadaly.

Jenže takto to mělo dopadnout. On to věděl. Pevně tomu věřil. A ačkoliv mu ona osoba chyběla, rozhodně mu nechyběl pocit nejistoty, neznámých obav a zklamání, které ho zaplavovaly co chvíli. Ano. Od těchto pocitů byl náhle osvobozený. Přesto... Jakoby mu něco scházelo.

Jasně, že ti něco bude chybět. Jsi Tossak, oddal ses mu. Jste spojeni, ať už chceš či ne. Tento pocit se nezmění, jen si na něj budeš muset zvyknout, radila mu jedna jeho část. Bashia si jen smutně povzdychl, jelikož věděl, že má pravdu.

Ano, jsi Tossak. Jenže být Tossakem znamená, že nikdy nejsi sám. Takového muže nepotřebuješ, když máš jiné. Třeba ty duše, ukryté v tobě, hlásala další jeho půlka s pozitivním tónem.

Jenže jsou místa, která nelze nahradit ničím. Podobně, jako pořád považuješ za svoji matku pouze konkubínu Miran, chytře poznamenala část třetí a založila si ruce.

Bashia nakonec utnul rady všech jeho osobností a pokračoval v tupém civění na jezerní vodu.

Zítra vyráží...

Na to, kolik lidí se ráno chystalo, uvazovalo ovce a přendávalo slepice do klecí, upečené obilné placky skládali do svých nůší a ze studny čerpali vodu do svých měchů; vesnice se zdála tichá jako uprostřed noci. Nikdo ani nedutal, nikdo nic neříkal. Dokonce i děti, které běžně srší energií a jejich hlasy se rozléhají napříč celou osadou, mlčely a následovaly své rodiče.

Jen co slunce vyšlo nad obzor, Antares zavelel celému konvoji, aby se dal do pohybu. Sčítaje lid chodící po svých, několik vozů s obilím, na nichž odpočívala stařešina, vozy s klecemi, v nichž divoce máchaly křídly slepice a pár kohoutů, a pak ovce a kozy připoutané provazem a vedené vždy jedním Tossakem. Opouštěli v tichých slzách své domovy a vydali se vstříc novému, kde jejich původ nebude znamenat problém a žádný král nebude stíhat jejich životy.

Malá dítka, jejichž nožky ještě nebyly tak zdatné, aby ušly celou vzdálenost až k Velkým horám, byla posazena na některé kozy a s ručkama zanořenýma v husté srsti, užívala si jízdy na zvířatech.

Antares kráčel mezi prvními. Kolem něj bylo rozmístěno několik zdatných a ozbrojených mužů, s dlaněmi neustále na hlavici meče, kdyby náhodou narazili na stráž dříve, než bylo zdrávo. Faletta pak v podobném uskupení hlídala střed konvoje. Kdyby se cokoliv stalo, zapískala by na píšťalku napodobující křik orla, a to by vedlo k zastavení celé kolony – jako jedna z možností. Měli předem domluvené signály, kterými oznamovat dění okolo. Podle tónu a stylu, jakým by se ten imaginární orel ozval, by buď celou skupinu lidí zastavili, nebo naopak popohnali kupředu, oznámili by vyslání nějakého muže vpřed se zprávou, nebo v nejhorším případě – útok stráže.

Úplný ocásek celé řady pak tvořila finální skupina mužů připravených na boj, chránící poslední obyvatele osady před možným útokem, v čele s Kosumem a Hyreanem. Jen takto se cítil Antares uklidněný, jelikož věděl, že ti dva se dokáží postarat o všechno.

Prvním důležitým úkolem bylo dostat se z Holých kopců. Překonat úzké cestičky podél úpatí a nespadnout přitom do močálu. Jedním z úkolů, které Antares před svých odchodem zadal, bylo vytipovat nejužší místa cesty a rozšířit je vykopání hlíny z jedné strany a odhrnutím na druhou. Jen takto bylo bezpečné se s velkými vozy pohybovat, přestože na techto místech vždy celá řada zpomalila, aby se dával pozor i na ten nejmenší detail, který by mohl hrát roli v souboji života a smrti.

Už jen cesta z Holých kopců na Zvučné planiny jim zabrala půl dne. Ale jakou odměnu poskytovala! Lidé, kteří byli v osadě zavření po celé roky, naráz spatřili ty rozlehlé, nekončící pláně, květiny všech barev tlačící se na sebe, štíhlé a vysoké klasy šimrající včelky po nose. Byl to pohled, který asi jednou již spatřili, ale jakoby na něj zapomněli. A nyní zažívali tyto pocity ohromení jakoby poprvé. S otevřenou pusou a letmým úsměvem zapomněli na tu úzkost a strach. Natahovali své dlaně, aby pohladili okvětní lístky všech druhů, jež je obklopovaly. Nebo je rovnou utrhli a darovali svému druhovi, nebo dítěti na koze. Mladé dívky začaly plést věnečky, které si s radostí pokládaly na hlavu a pyšnily se sobě navzájem.

Antares se občas poohlédl, obzvlášť, když náhle uslyšel to veselé chichotání a spatřil šaty dívek točící se mezi květy, s korunami květů ve vlasech a jiskřivýma očima. Jak krásná změna to byla. Za poslední měsíc zapomněl, jakou radost přináší život, a především právě ty nevýznamné okamžiky, které poskytuje. Hleděl na dívky a nemohl se nabažit toho veselí, jaké vyzařovaly. Doufal, že trochu té radosti také načerpá.

„Co, Antaresi? Probudilo se v tobě jaro?" usmál se Aahnas, jediný muž v okolí bez brady, a na náčelníka se podle zazubil. Než mladý hoch stačil zareagovat, již pokračoval. „Amila zažívá jaro již od tvého příchodu do osady. Až dorazíme do Velkých hor, měl bys začít přemýšlet, kdo ti bude dělat společnost po zbytek tvého života."

Úsměv, který se nějakým způsobem zrodil na těch tenkých rtech náčelníka, rázem pohasl. Aniž by kdokoliv věděl proč, jejich náčelník zbledl a jas v jeho očích pohasl.

„Musím se nejprve postarat o můj lid," odvětil a jeho oči opustily květy dívek. Soustředily se na čistou trávu před nimi a na to, jak ji kdysi brodil na svém koni, a za jeho zády...

Už není nic. Jen jeho lid. A on je musí odvést v bezpečí do Velkých hor.

Mířili na sever. Antaresův plán hned od začátku byl založený na tom, vyhnout se stráži co nejvíce. Ať to znamenalo cokoliv. Takže, ačkoliv jim to zabere delší dobu, museli obejít Madee a Kamlai, a přijít k Rokli smrti ze severu. Kdo však ví, kde všude sídlí královy špehové a tajně pozorují jakýkoliv pohyb lidí v prostředí Zvučných planin...

Přenocovávali pod širým nebem. Díky létu se noci dali přečkat bez ohně. Ačkoliv na ně sever vrhal chladný závan a kožešiny byly v takových chvílích nezbytné. A když přišla bouře, to se snažili rychle dostat alespoň do nějaké sníženiny, kde přes sebe hodili speciální pláště prosycené voskem, aby z nich voda sklouzla na zem a nesmáčela oblečení lidu. Muži byli na promočení zvyklí, avšak nyní nesměli nic podceňovat. Obzvlášť onemocnění dětí by mohlo mít katastrofální dopad. Pod těmito plášti přečkávali to nejhorší z bouře. A pokud je zastihl déšť menší a trvající celý den, tyto pláště si přehodili přes hlavu a pokračovali v cestě.

A takto se drželi na cestě téměř dva týdny. Směr jejich chůze stáčeli na západ, pryč od Furthu, pryč od Země zamrzlého moře, pryč od Madee. Obzor jim zdobily vysoké kopce, které obklopovaly Kamlai ze všech stran, a řeka, která klikatila Zvučné planiny a vlévala se na sever Namasilie.

Nebylo však úplně možné vyhnout se osadám Zvučných lidí, kteří při vykouknutí z okna dlouhou kolonu lidí určitě museli spatřit. Pokud by se jednalo o obchodníky, budiž. Avšak dva tisíce lidí a vozy musely být jak pěst na oko v této neměnné ploché krajině.

Antares se pokoušel na to příliš nemyslet. Tyto osady si všimnout mohou, ale co s tím udělají? Nic. Vyslat ke koloně nikoho nemůžou, a než by kontaktovali stráž, Tossaci budou dávno pryč. Na druhou stranu, na koních je stráž může dostihnout rychle...

Očekávání, že každou chvíli zaslechne pískot orla hlásící nějaký útok, bylo den ode dne silnější.

Jejich třetí týden na cestě se už začala projevovat únava. Více a více lidí si chtělo odpočinout na vozech vedle stařešiny. Místo prvotního dětského smíchu, když byly poprvé vpuštěny na planiny a užívaly si pobíhání trávou a kvítím, teď jen hučel dětský pláč, který nechtěl ustat, ať se rodiče snažili domluvit jakkoliv.

Horko bylo mnohdy k nevydržení. Už od třetího dne cestování nenastal den, kdy by alespoň několik lidí neomdlelo. Naštěstí bylo vody dostatek. Z kopců stékala voda v podobě mnoha bystřin. Přestože byly mnohé téměř vysušené, i z takového pramínku se dalo napít a nabrat tekutinu na další cestu.

Již mířili na jih. Úspěšně obešli kopce a na obzoru se čím dál častěji objevovaly stromy. Avšak na náročnosti tohoto přesunu neubylo. Ostré slunce střídaly prudké a chladné deště a stále nenarazili žádný větší lesík, do nějž by se mohli schovat.

A to nejtěžší je teprve čekalo.

Šíje přátelství, kde se ukáže, jestli všichni Tossakové projdou do Xetingu živí a zdraví, nebo dojde ke komplikacím. Rokle smrti, o níž Antares neměl ponětí, jak vypadá, jakým způsobem projdou. Věřil pouze v pomoc duší skonalých Tossaků, kteří by je měli navést správnou cestou... Jenže to stále neznamenalo, že ta správná cesta bude bezpečná. A pak vozy se stařešinou a pár muži, která by měla projít kontrolou stráže.

Už se to blíží.

„Antaresi!" šťouchl do něj Sopanes, jelikož se náčelník na okamžik ztratil ve svých myšlenkách a naprosto ignoroval znamení ze zadní části konvoje.

„Antaresi!" Tossak na něj zvolal ještě naléhavěji a to se již Antares narovnal do pozoru a ohlížel se dozadu.

„Kolik jich je?"

„Ještě nevíme, čekáme na zprávu."

Antares se zamračil. Bylo to očekávatelné, vždyť od hranic je dělil den cesty. Přesto nechtěl, aby k tomu došlo.

Do pár minut k nim přiklusal kůň. Jeho jezdec ani nesesedal, jak se snažil zvíře ze zběsilého běhu uklidnit. Přesto to byl těžký úkol vzhledem k tomu, jak nervózní byl on sám.

„Na obzoru se objevila skupina lidí, mají uniformy říšské stráže. Jsou na koních a jedou za námi."

„Kolik?" zvedl zrak náčelník, jenž působil klidně a vyrovnaně. Přestože jeho srdce hlasitě bilo.

„Třicet."

Antares se odmlčel. Jeho myšlenky se nyní motaly kolem těch, kteří zůstali vzadu, jejichž úkolem bylo ocas celé řady hlídat a chránit... Věděl, že Kosum a Hyrean jsou jedni z nejodvážnějších mužů, přesto... Ruka mu padla na rukojeť meče.

„Sopanesi, teď povedeš Tossaky až k lesu. Víš, jaký je plán, spoléhám se na tebe. Toleerene, Roniene, jdete se mnou. Ještě pobereme pár mužů od Faletty a –"

„Ne, Antaresi. To ne. Vím, co chceš udělat, ale takový plán nebyl. Nemůžeš nás opustit, teď ne. Oni to zvládnou. Pošli jim pár mužů, to ano, ale opovaž se tam s nimi jít," prohlédl ho okamžitě Sopanes.

„Musím jim pomoci. Je jich jen třicet, nic se mi nestane a hned vás doženeme."

„Antaresi, ne," po zaslechnutí jeho slov si prorazil cestu k náčelníkovi Vanideen a rázně ho napomenul.

„Já... Musím tam jít s nimi," neměl pro to žádné dobré zdůvodnění, prostě jen... Potřeboval si být jist, že všichni budou v bezpečí. Ačkoliv je tam sám umístil.

„Jsi náčelník, Antaresi. Oni to zvládnout. A kdyby ne, umřou se ctí a pro záchranu svého lidu. Nic více si přát nemohou."

V této chvíli by svůj náhrdelník nejraději odhodil. Jaká čest! Co Sumalee? Co Daonun? O jaké cti se dalo mluvit?

Nechtěl, aby za jeho dohledu umřel kdokoliv další rukama stráže.

„Učil je pan Duen. Určitě jsou v šermu lepší než ty," ušklíbl se Sopanes, aby Antarese rozveselil. Jenže to se mu vůbec nedařilo.

„Já jen –"

Než stačil cokoliv říci, na paži mu přistála ruka starého muže.

„Veď nás."

Antares hleděl na ty naléhavé oči Vanideena, které však vkládaly veškerou naději a víru v jeho mladou a chudou osobu, a nemohl dělat nic jiného než slabě přikývnout.

Ano. Copak jim nevěří? Copak je nepřipravoval na tuto možnost? Copak všechny hodiny strávené učením se boje byly zbytečné? Ne. Oni to zvládnou.

„Toleerene, Roniere, vemte ještě od Faletty tři muže, dobré lukostřelce. Snažte se zasáhnout jezdce nebo koně ještě předtím, než dorazí k vám a... Hodně štěstí. Budeme na vás čekat v lesích před roklí."

Muži rozkazy okamžitě přijali a vydali se s poslem do zadní části konvoje.

„Ať Pukhonovy děti stojí při vás..." zašeptal Antares, jehož pohled neopustil jejich mizící siluety, dokud nezmizeli za obzorem.

„Sestav skupinu mužů, kteří nahradí Kosuma a další vzadu a budou hlídat konec, kdyby jim někdo proklouzl," zaúkoloval ještě Sopanese a s těžkým srdcem kráčel dál.

„Měli bychom zrychlit, alespoň do doby, než se ztratíme v lesích. Už jsme blízko a já nechci, aby se tato situace opakovala," ohlédl se po společnících Antares, a přestože kolem sebe viděl pouze vyčerpané a unavené tváře, považoval za nezbytné zrychlit v tempu. A Tossakové to chápali.

„Honem! Rychle!" povzbuzoval náčelníkův doprovod a svým hlasitým hlasem donutil vzhlédnout hlavu i lid schovaný až na hranici obzoru. Děti, které nyní volně běhaly v davu, uchytili nejbližší dospělí do náruče a posadili na hřbet kozy; osli byli rozehnáni vpřed a s hlasitým hýkáním tlačili osoby před nimi; kulhající pevně uchopili své hole a svojí energií překonali i mnohé zdravé, a slepice máchaly zmateně křídly a vířily svým peřím všude dokola. Kola drnkaly po zemině a sekaly kvetoucí trávu luk.

Antaresovi hučelo v uších. Při své zrychlené chůzi, později přecházející v běh, už nevnímal pomalu nic.

Stéblo trávy. Tma. Květina. Tma. Kousek hlíny. Opět tma.

Neslyšel oddechování lidí, neslyšel cinkání kovu. Neslyšel nic. Jen šustění trávy pod nohama.

Už tam budou. Už tam budou.

Už tam za chvilinku budou.

Kosum... Hyrean... Oni je doženou.

Důležitější je schovat se. Zalézt mezi stromy. Stopy za sebou nezakryjí, alespoň však nebudou na raně. Ta skupina stráže je již nedožene, protože se o ně postará Hyrean. A další už by je snad čekat neměla. Ale hlavně, ať se jim nic nestane...