„Přivítejte panovníka Lawana z rodu Xe!" hlasitý hlas se rozezněl celou Halou předků. Až se všechny zdobené a staletí staré cennosti otřásly před tímto výrazným oznámením. I některým lidem naskočila husí kůže, ani ne z faktu, že spatří panovníka Xetignu, ale z pouhého ohlášení.

Král Enler vděčně pokývl na starého věrného eunucha, který po jeho boku stojí snad už od dob jeho dospívání a představuje živoucí encyklopedii zvyků Adranuchského paláce a etikety návštěvy. Nechal na jeho bedrech velkou část plánování, občas sám vnesl nějaké poznatky, ale jinak neviděl důvod, proč by neměl tyto starosti přenechat právě na něm. Vždyť kolik úkolů pro něj bezchybně provedl, kolik úspěchů díky němu dosáhl?

Wirian byl vždycky tím spojníkem, kterému se podařilo potajmu vyřešit to, co královi oficiálně ne. Kde jinde by sehnal tak dobrého služebníka?

A jaký je rozdíl mezi eunuchy ze škol a eunuchy, které školil samotný Wirian! To se ani nedá popsat.

Po tomto ohlášení se rozezněly bubny. Velké kolosy blány natažené na zlaté konstrukci se šířily celou halou a v pravidelném dunění udávaly rytmus chůze. Přes celou Halu předků byl roztažen rudý brokátový koberec, prošívaný zlatou nití, ladící k brokátu, který zakrýval zdi a zvyšoval hodnotu místnosti. Podél koberce pak byly poskládány stoly z mahagonu, jelikož jiné dřevo se v této unikátní místnosti ani nepoužívalo. Vyřezávané nožky a zdobené desky nechávaly v úžasu každého hosta tohoto banketu. Ještě nikdy si nepřipadali tak hrdě jako v tomto okamžiku života, kdy měli tu možnost být svědky životní události. Návštěva panovníka Xetingu a očekávané dohodnutí sňatku mezi těmito dvěma říšemi.

Řada stolků vyplňovala celou místnost s výjimkou dvou míst. Uprostřed místnosti byl prostor vyklizený, určen pro pozdější program tanečnic a další vystoupení. A na konci haly, v jejím čele, se nacházelo několik stolů, mnohem větších a honosnějších, než jaké měli ctění hosté. Tyto stolky byly určeny pro královskou rodinu – pro Jeho Veličenstvo krále Enlera, Její Veličenstvo královnu Hiamon a korunního prince Chalerma. Místa již byla obsazena a členové královské rodiny vzhlíželi na celou Halu předků, oblečeni ve slavnostních oděvech, jež celkově vážily i několik kilogramů. Obzvlášť Chalerm byl v množství vrstev oblečení zatěžkán jak plným pytlem mouky, a kromě nehybného sezení nebyl schopen ani zvednutí ruky. Zato královna Hiamon si této události užívala.

Její oděv, z množství saténových a brokátových tunik, každá z nich mohutně vyšívaná stříbrnými a zlatými vlákny a se zasazenými drahokamy, byl velice náročný na nošení. Pro ni to však byla ojedinělá příležitost ukázat svoji krásu i postavení. Své světle hnědé vlasy v odstínu jílovité půdy nesla zapletené v účesu, jehož trvalo půl dne vytvořit. Každý vlas byl stažen do copu, jenž byl namotán na zlatou kostru spony, a ta svým tvrdým kovem neustále bodala do její hlavy. Přes třicet takových spon pak koukalo ven a dělalo dojem okvětných lístků, v jejichž středu je lůno květiny, opatrně spletené dohromady. Aby nevypadl ven ani jeden vlásek, byl účes zpevněn vonnou mastí, šířící kolem sebe vůni levandule.

Avšak rodina rodu Dalan nebyla jedinou, která měla to právo obsazovat vyvýšenou tribunu Haly předků. Dva stolky vedle nich zely prázdnotou, čekající na příchod Lawana a jeho ctěného rádce.

A ti právě mířili vpřed, jako největší osobnosti v celé slavné hale.

Po krátkém přivítání se usadili na jim daných místech.

Zábava mohla začít.

Jako kdyby někdo právě lusknul prsty a celá atmosféra se změnila. Hosté, většinou z řad ministrů, rady, vojenské kariéry i největších obchodníků, se mezi sebou začali bavit, zatímco se ke středu haly vrhla skupina sluhů a přinesla na holé místo smotaný kobereček. Synchronizovanými pohyby jej rozmotali, až to připomínalo ladný tanec, a odhalili tak čistě zlatý povrch tohoto plátna, který okamžitě všechny oslepil a v mžiku převedl jejich pozornost na centrum místnosti.

To bylo akorát vhod. Hosté tak mohli zaslechnout tiché a tajemné tóny strun, které, jako schované za oponou, probudily v divákovi zvědavost. Nutily ho nastražit své oči a uši, aby mu neuniklo nic z toho, co se bude dít.

Jak tóny sílily a přecházely do vyšších hladin, přicházely do haly v hedvábí oděné tanečnice. Pohybovaly se ladně, až byly jejich kroky prakticky neviditelné. Přímo se vznášely nad podlahou, a jejich sukně z průhledných látek tvořily iluzi heboučkých mráčků, na nichž se nesly. Každý závan vzduchu zamihotal jejich rukávy a některým hostům připomínaly tu jarní, po květinách vonící mlhu, a jak se skrze ni snažili dojít domů, zatímco na jejich rtech ještě zůstaly otisky dívčích rtěnek. Přestože měly dívky vlasy sepnuté nahoru, pokaždé jim z účesu schválně unikal pramen vlasů, který se zamotával do závoje a lákal muže, aby natáhli ruku. Aby se ho dotkli, čichli si k němu a ponořili se do omamné vůně mládí.

Za doprovodu strun nastoupily na zlatý kobereček, kde se uklonily králům a nastavily svá těla do stejné pozice.

Struny utichly. Avšak na pouhý moment.

V mžiku se totiž rozezněly znovu. A k nim se přidaly flétny a píšťalky. Spolu započaly veselou melodii, jež doprovázela dívky při okouzlujícím tanci. Vedla je a naváděla jejich těla do neuvěřitelných poloh, které by jim mohl závidět i ten nejohebnější mistrný bojovník. Jejich rukávy se vznášely a žily svůj vlastní život, který však dívky naprosto dokonale doplňoval a celý tanec obzvláštňoval. Nejen muži, ale i pár přítomných žen nemohlo z tanečnic spustit své oči. A cokoliv si doteď o sobě myslely, jak podřadně se oproti nim najednou cítily!

Lidé byli tak ponořeni do sledování představení, že si nepovšimli sluhů, jež přinášeli tácy s jídlem a pokládali je před ně na stůl.

I Lawan s úsměvem hleděl vpřed, popíjel své víno a občas se usmál na hostitele, zatímco dívky předváděly výkon svého života.

Nakonec vše musí jednou dojít do konce. Hudba dohrála. Dívky zamrzly v póze, v níž započaly svůj tanec, a sál propukl v hlasitý potlesk.

„Jak koukám, stále tu máte tak skvělé tanečnice! Lepší než i nás v Liwu."

„Haha, to si nedovolím tvrdit! Ale jsem rád, že se ti vystoupení líbilo!" smál se zpětně Enler na Lawana, který musel okamžitě pochválit Namasilijské dívky.

„Byl bych rád, kdyby jednou zamířily i k nám. Xetingčané budou nadšení, pokud je u nás uvidí. Hned bych jim zařídil představení v Liwu, v Gochanu i v Yishi."

„Byla by to pro ně pocta, takto reprezentovat naši zemi!"

„Avšak u vás je také velké množství talentovaných lidí," vmísila se poskromnu do rozhovoru královna Hiamon a poočku mrkala na Lawana. „Jméno Tisandra a jeho nevýslovný talent ve hře na flétnu je znát po celé naší zemi."

„Tisandr je opravdu talent, který se rodí jednou za tisíce let," pokýval hlavou Lawan. „Na Liwanském dvoře hrál ve svých třinácti. Opravdu talent!"

„Tak jeho musíš naopak poslat za námi. Rádi si poslechneme jeho kouzelné tóny, o nichž všichni jen zasněně básní!" Enler s nadšením reagoval, měl výbornou náladu. Nato však opět natáhl krk kupředu, jelikož se rozezněly nové tóny hudby a dívky se opět daly do tance. „Hele, další tanec!"

„Ten si nesmím nechat ujít," přidal se Lawan a s vínem v ruce, pomalu popíjel, zatímco jeho ruce uždibovaly přinesené dobroty.

„A Její Veličenstvo královna nemohla přijít...?" načal král, jelikož v dopisech Lawan nikdy nezmínil důvod, proč se jeho choť cesty nezúčastnila.

„Ano, tolik jsem se na ni těšila! Jak moc chtěla vidět naše zahrady!" přidala se Hiamon a neskrývala jisté zklamání, že její přítelkyně zůstala doma.

„Zrovna to bohužel vyšlo tak, že v těchto dnech má přijít na svět můj potomek, a královna proto chtěla osobně dohlížet na veškerou péči, která se matce i dítěti dostane!"

„Och, jak je to od ní laskavé! Obdivuji její starostlivost a zodpovědnost! Každá budoucí královna by si z ní měla vzít příklad."

„Haha, ano, to ano," zasmál se Lawan a vděčně pohlédl na Hiamon, která, jako žena na stejné pozici, plně chápe veškeré úskalí a starosti královny.

Aby se to dítě však dožilo vašeho návratu do Liwu, ušklíbla se v duchu a napila čaje.

„A ani dcery nechtěli přijet? Náš malý Chalerm nemohl přestat mluvit o tom, jak bude moci konzultovat všechny básně a příběhy s Luvilou. Až byl v posledních dnech k nevydržení!"

Očkem pokoukla na svého syna, jenž byl momentálně plně soustředěn na to, aby se pod tíhou šat nezhroutil – natož aby poslouchal, co to jeho královská matka povídá. Avšak z horka a fyzické námahy mu již červenaly líce, a to si matka vyložila po svém. Okamžitě se zahihňala a sklopila svůj obličej.

„Jak stydlivý je! Stačilo zmínit Luvilu a hned se celý červená!"

Král Lawan se na chlapce v pozadí krátce podíval. Jeho pohled byl odměřený, přesto s v jeho očích ukrývalo něco zvláštního, čeho si nevšiml nikdo. Nikdo kromě jeho rádce po boku.

„Mrzí mě, že jsem vás takto zklamal, ale Luvila zrovna dokončuje své studium a nemohla si dovolit přijít."

„To musí být naprosto mimořádná dívka. Můj muž mi prozradil, že základní zkoušku již měla za sebou v sedmnácti. Jakýpak kurz absolvovala nyní?"

„Chtěla zdokonalit své vyšívací schopnosti, a shodou okolností do Liwu dorazil skvělý řemeslník, jehož výtvory zdobí náš palác. Požádal jsem ho tedy o školení. Nečekal jsem však, že Luvila z vlastní iniciativy požádá ještě vynikajícího dvorního flétnistu o lekce hraní a k tomu neustále navštěvuje naši knihovnu. Musel jsem to tehdy utnout a říci jí, do kdy se takto bavit může, aby nestrávila učením celý život. Netušil jsem však, že v té době pojedeme sem."

„Ach, chápu. Chápu."

„Královské slovo se musí dodržovat, Hiamon," připomenul královně Enler, když viděl její smutek a zklamání.

„Slyšela jsem na Luvilu samou chválu, nemůžeš mi dávat za zlé, že jsem se na ni těšila. Chalerm také. Takto vzdělaná dívka, jak by k němu seděla!"

„I já slyšel o Chalermovi, jak vzdělaný a kultivovaný mladík to je," odvětil Lawan a zvědavě si prince prohlížel. Hiamon zaslechla v jeho slovech naznačení, kterého se okamžitě nadšeně chytla, jak jen matka dítěte může.

„Myslíte?"

„Ano. Jako stvořené k sobě jsou tyto duše," usmál se na královnu panovník Xetingu. Enler se taktéž nehodlal návnady pustit. A rozhodně nechodil kolem horké kaše.

Krátce pohlédl na svého věrného eunucha, se kterým ještě ráno rozebíral tuto možnost, a jestli ji uchopit nebo ne. Enler tušil, že k takovému konci vždy dojdou, ale nebyl si jist, jestli tento úkol a naplánovanou budoucnost Chalerm zvládne. Pořád ještě vkládal své naděje do Azara, syna od konkubíny, který však překvapivě na svůj věk nesl znaky dobrého studenta i možného panovníka. Obzvlášť poslední dobou za ním chodil často a čím dál víc byl přesvědčený, že by přeci měl ten titul udělit jemu.

Avšak poslední rok, od představení Chalerma do společnosti a udělení titulu korunního prince, si i on vedl celkem dobře. Chce to sice ještě roky studia a účasti na pravidelných schůzích rady, ale jejich diskuze nebyly prázdné. Jen kdyby byl více průbojnější! A silnější! Kolikrát mu zařídil výcvik a akorát z toho chlapec skončil několik týdnů na lůžku?

Byl to však jediný syn královny Hiamon. A nebyl slepý, aby neviděl, jak moc jí na něm záleží. Jak moc ho celý jeho život tlačila dopředu. Obzvlášť, jak naléhala na jeho otitulování a na tento sňatek. Jak by ji zlomilo, kdyby ho upozadil? Hiamon se zdá jako silná žena, ačkoliv v soukromí je křehká a něžná a prošla si jíž mnohým. Nemůže jí opět ublížit. Jak zničená byla, když tehdy potratila?

A bylo pravdou, že někomu titul korunního prince musel dát. Co kdyby si to Delai rozmyslel a vzal by si Enlera s sebou dříve, než by jeho mladší synové stihli dospět?

I Wirian si tohle myslel.

Jenže sňatek dvou rodů, to bylo zase něco jiného. Luvila je sice kultivovaná, avšak od Chalerma starší. A pokud má po Lawanovi silnou a rozhodnou osobnost, nebude příliš Chalerma utláčet? Párkrát to před Hiamon nadhodil. Jenže ta byla již pevně přesvědčená, že lepší nevěsty nemůže být. Dle Wiriana naopak může Chalermovi pomoci, když bude mít po boku zkušenější osobu. K tomu dodal, jak jeho známí v Liwuském paláci jen chválí milou a vstřícnou povahu té mladé dívky.

Jenže ať měl pochybnosti jakékoliv, Hiamon se do toho už vrhla naplno. A to způsobem, že již nelze ustoupit zpět.

„Jestli si to opravdu myslíš, Lawane, tak... Nebylo by vhodné dát tyto duše dohromady?"

„Přesně o tomto jsem přemýšlel, Enlere," panovník se zpětně na svého přítele usmál. „Nedovedu si představit jiného aktu, kterým upevnit naše přátelství, než je sňatek našich dětí."

Bláhový úspěch a splněné sny v Enlerovi probouzely dávno zakopané vzrušení. Ano. Proč pochybovat. Bude to skvělé. Vždyť tohle spojení k sobě uváže obě říše dohromady, a nikdo, žádný nepřítel, si na ně nikdy nedovolí.

„O tomto sňatku se bude hovořit ještě dlouho, po celé generace!"

„Přesně jako jejich duše patří k sobě, stejně tak naše rody i naše země. Udělejme to tedy tak, Enlere. Ať se naše krev navždy proplete!"

„To abychom to vyhlásili, že?"

Lawan souhlasně kývl hlavou. Jak Namasilijské tanečnice opět zastavily svá těla, vyhlásil král tuto radostnou zprávu, díky níž propukla celá hala v nadšené tleskání a radostné usmívání.

To, o čem se dosud jen mluvilo, je zde. Svatba mezi rodem Dalan a Xe.

Program zaměstnal hosta na celý den. Vystoupení, diskuze, procházky po zahradách paláce. Král Enler doprovázel Lawana kamkoliv, kam se pohnul, a neustále probírali všechno možné, od politiky, důležitých událostí, po drobnosti jako výběr látky či oblíbené víno. Léta odloučení musela být dohnána, a zdálo se, že jeden den na takové dohnání nestačí.

Když se v odpoledních hodinách dostali zpátky do Haly předků, již byla prázdná a po hostech nezbylo nic. Slavnostní oběd skončil úspěchem, ale přeci jen, Enler chtěl dopřát Lawanovi i trochu soukromí, a proto měl být večerní program skromnější. Ještě jedno velké střetnutí je však čekalo před odjezdem panovníka, do té doby mohli radní rozdýchávat tento ohromný zážitek, a šířit zvěsti o sňatku dvou rodů.

Jenže sotva vkročil do haly, už se za panovníkem Namasilie rozběhl mladý eunuch a v rukách nesl smotek pergamenu.

„Teď ne," odmávnul ho pryč, nyní měl vyhrazený čas na hosta, nechce řešit pozvání konkubín do jejich pokojů, ani žádné další drobné záležitosti. Ale eunuch jen pokorně sklopil hlavu.

„Neslyšel jsi?"

„Vaše Veličenstvo... Je to důležité... Je to..." eunuch se opatrně podíval na Lawana, jehož netečný obličej ho donutil opět sklopit hlavu, ještě hlouběji než předtím.

„Mám návštěvu, veškeré záležitosti mohou počkat."

„Novinky ze severu, Vaše Veličenstvo!" vyhrkl a vystrčil smotek před sebe, aby ho měl panovník na dosah.

Sever...

„Nechci tě omezovat, Enlere. Oba víme, že vládnutí nepočká. Já si zatím dám to tvé dobré víno," vykročil kupředu a zanechal tak krále rodu Dalan s eunuchem o samotě.

Jen díky ohleduplnosti hosta mohl naštvaný panovník převzít smotek a poslat toho nevychovaného eunucha pryč.

Otráveně jej rozevřel, čekal bezvýznamnou záležitost, která ho musela zrovna teď vyrušit od zábavy.

Jak hluboce se mýlil!

Král se okamžitě zamračil, jak pročítal krátký vzkaz jednoho člena severní hlídky.

„Šest tisíc ozbrojených Tossaků opouští Namasilii. Přidalo se k nim množství podvodníků. Podle našich zdrojů míří za posilou."

„COŽE?!" vykřikl nekontrolovatelně král, a jeho oči mu střelily vzhůru. Shodou okolností stál nedaleko obrazu svého předka rodu Dalan, jak stojí na poli a kontroluje úrodu. Jen málokdo si všiml, že se u vyobrazení krále nacházel flek, nenápadný, vzniklý pozdější úpravou obrazu a zamalování nechtěného motivu. Nebo přesněji, nechtěné osoby – Pukhona, který byl ještě na vrcholu své slávy a v největší oblibě panovníka. Po jeho zradě však veškeré stopy po tomto cizincovi zmizely. A jeho podobizna na obraze byla navždy zakryta.

„Co se děje, Enlere? Něco neodkladného?" zvolal od stolu Lawan, který upíjel z číše a prohlížel si všechny starožitnosti, jež se v Hale předků nacházely.

Enler Dalan se musel uklidnit. Zmačkal zprávu do kuličky, nakonec ji však zastrčil do svého rukávu a vykročil k příteli.

„Ne, nic důležitého. Ne všechno jde vždy tak, jak by mělo."

„Naprosto tě chápu. Také musím pořád něco řešit. Přestože je Xeting ucelený, neustále ke mně přichází zprávy o banditech, o nespokojených občanech, o pozastavení dodávek esenciálních surovin... A teďka... Ach," Lawan si vyčerpaně povzdechl a promnul obličej. „A teďka si zase začínají dovolovat kmeny Černých medvědů. Už kdysi vyvolávaly rozruch, který jsem vyřešil zákazem vstupu jejich členů na mé území, jenže... V posledních třech letech jsou opět aktivní a dovolují si čím dál víc."

„Barbaři!"

„Ale co s nimi mohu udělat? Mám nasazených pár hlídek, které hlídají hranici území, ale kolik mé stráže již při plnění úkolu zemřelo? Nemohu je nijak potlačit, jsou ve výhodě. Znají terén lépe než my. Dokonce se říká, že na své straně mají medvědy!"

Zatímco by běžný panovník vyprskl posměšně „nesmysl!", Enler takový nebyl. Moc dobře věděl, co dokáží Tossaci, a jak si podvodníci dovolují a neustále ho okrádají o zboží ze Zvučných planin.

„To je od nich opovážlivé! Takoví lidé – ne, to nejsou lidé – znají pouze sílu, a tou musí být potlačeni!"

„To ano, ale víš, Enlere... Má země je velká, rozlehlá. Snažíme se prosperovat, nějak, a podporovat oblasti, které nejsou tak úrodné. Třeba oblast západu," schválně se Lawan vyhnul užitím pojmu Winaie, „nám neustále přivádí ovoce, zeleninu, obilniny, všechno možné. Ale přes polovinu produkce exportujeme pryč, na sever, kde je chladněji a sucho. Raději zaměstnám všechny muže západu, a klidně tam dovezu muže ze severu na výpomoc, aby pracovali na zajištění naší obživy. Není důležitější mít co dát do úst?"

„Samozřejmě," přitakal Enler.

„Mír nás příliš ukolébal," vydechl si Lawan smutně a zakroužil číší s vínem.

„Já už také musel posílat armádu do Písečných hor, však víš. Brzo po mém nástupu na trůn. A to mě naučilo jednomu – nikdy se nenechat ukolébat."

„Má chyba. Přestože jsem v poslední době investoval do vojenského vybavení a výcviku, muži nejsou tak ochotní. Mají se dobře tak, jak žijí. Jaké výhody jim dát, aby se sami přihlásili?"

„Ano, spoustu talentů takto proteče mezi prsty jen kvůli jejich lenosti. Bohatství, pozemek, dům a titul je vše, co tito obyčejní lidé chtějí. Copak ani na tohle neslyší?" udivoval se hostitel panovníka sousední země.

„Někteří ano, jiní ne. Avšak ne dostatek. Ale co se dá dělat. Uvidím, jak se tento konflikt v budoucnu ještě přiostří. Možná dají pokoj, možná ne. Možná také touží po půdě, kterou by mohli orat, akorát... Nic není zadarmo. A pokud nebudou odvádět daně..."

„Tací barbaři daně nikdy odvádět nebudou, Lawane. Jak vzdorovali Píseční lidé, když jim byly daně zavedeny. Jak protestovali, když se u nich začaly stavět doly. Ale přesto si nikdy nevšimli, jak náhle začala jejich města vzkvétat, jak lépe najednou jejich lidé žili! Jen díky tomu, že do nich Namasilie investovala! Zavedení pracovních táborů, kde si sami mohli vydělat na žití dle svého vlastního výkonu, je také dost motivovalo. Ale kdo pohlíží na to, že se jim teď žije lépe? Ne. Oni budou neustále předhazovat jejich minulost. Minulost, kdy nežili ani jako lidé!"

Lawan si jen povzdechl nad tíhou starostí panovníka, kterou s Enlerem sdílel. Všichni dole, ti, kteří jen vzhlíží k paláci, si nedokáží představit, jakou zodpovědnost to panovník má. Jak těžká ramena musí každý den nést. Ne... Pro ně jsou pouze ti dobře oblečení bohatí páni, co umí jen mluvit a nic nedělat.

Uběhlo již několik dnů plných hostin, vystoupení, dokonce i výletů za Adranuch, kterými Enler představoval svoji zemi svému budoucímu svatovi. Už mu přišel další dopis oznamující pochod Tossaků, který nesl podobné informace a prohloubil mu vrásky na čele.

Jak to, že jich je tolik? Neměli snad všichni umřít před dvaceti jedna lety?

Co plánují?

K čemu pašovali ty zbraně, a nyní přemísťují lidi?

Kolik jich už čeká za hranicemi na posilu?

Co bude pak? Chtějí zaútočit na Namasilii? Chtějí zaútočit na Adranuch?

Byl čím dál nervóznější. Nemohl tedy ani dlouho spát a vzbudil se prakticky okamžitě, co zavřel oči.

Hiamon ležela vedle něj, její nahé tělo zakrývala tenká vrstva hedvábí.

Měl dvůr plný konkubín s těly hezčími a obličeji mladšími. A dokonce, několik z nich si oblíbil až převelice. Třeba ta Drahara Gii, která Chalermovi dávala vždy krásné dary. Služebné i eunuchové o ní vždy hezky mluvili a vždycky udělala to, o co jí Její Veličenstvo požádalo, ať to byl požadavek při milování jakkoliv bizarní. Ach ano, ta je hodně dobrá, jen škoda, že za těch deset let zde zatím porodila pouze dvě holčičky. Trávil u ní v posledních letech snad nejvíce času. Její kouzelné prsty a sladká slůvka, už jen to, jakým způsobem nalévala čaj, jak otírala hadříkem zarosenou konvičku a jak uměla otírat tou stejnou rukou tělo Jeho Veličenstva! Splnil by jí první poslední.

A když už si myslel, že stárne, že jeho srdce už nemůže přijmout nikoho dalšího, tak mu Hydagyr nabídl svoji vnučku. U Ilaie, jako kdyby zapomněl, jaké to je, držet v náruči tak mladičké tělo! Její nevinnost ho přitahovala, celý měsíc po jejím přijetí se nemohl odtrhnout od jejích komnat!

Hydagyra samozřejmě odměnil, stejně jako celou jejich rodinu. Jeho věrný ministr mu musí sloužit až do své smrti!

Ale i přes tuto rozmanitost osob a zážitků, královna Hiamon byla pouze jedna. Nesla s ním nejvíce útrap, podporovala jeho rozhodnutí. Měl by být tedy dobrým a spravedlivým králem a trávit i v její loži svůj čas.

Jenže dnes obzvlášť spát nemůže, a ani vyčerpání z aktu ho neuvelebilo ke spánku. A tak vstal, uvázal kolem pasu župan a vykročil ven.

Byla polovina léta a teplý vzduch se v paláci držel ještě dlouho po západu slunka. Rozhodl se vzít to do svých komnat delší cestou a provětrat si tak starostmi ztěžklou hlavu. Ale místo oddechu se mu ještě přitížilo. Eunuch Wirian postával u jeho dveří, kdo ví jak dlouho, jelikož jeho oči vykazovaly známky únavy.

Pospíšil si tak, aby ho mohl pustit dovnitř.

„Vaše Veličenstvo, moc se omlouvám za vyrušení..."

„Co tu takto čekáš, uprostřed noci?" načal král, zatímco si vysvlékl župan a nahý překročil místnost pro svoji saténovou tuniku, přes níž si přehodil ještě královsky rudý plášť.

„Vyčkával jsem, jestli se od Jejího Veličenstva vrátíte, nebo u ní strávíte celou noc... Bohužel, zprávy nemohly počkat."

„Zprávy?" zarazil se panovník, jehož se zmocnila neblahá předtucha. Má to co společného s jeho nynějším trápením?

„Ano, Vaše Veličenstvo," vytáhl eunuch ze svého pláště svitek a pohotově jej nabízel vladaři.

„Hm..." popadl tu prokletou věc, naprosto bez nálady. Poslední zbytky jakékoliv energie ho opustily vzápětí.

„CO? Jak je to možné? Jak si to dovolují?!" rozkřikl se na celou místnost, až starý eunuch nadskočil a padl na kolena. Hlavou zabořil do koberce, jako kdyby byl on sám viníkem a čekal potrestání.

„Jak si jen dovolují vztáhnout meč proti mým mužům! Jak si jen dovolují je zabít! Šedesát? Šedesát mužů, jen tak? Cože?"

„Vaše Veličenstvo!" zvolal od země eunuch, ale byl přehlédnut.

„Ti... Ti – Ti –" hledal slova král, ale žádná nadávka nebyla dostatečně popisná. „Ti zmetci! Ti barbaři! Zvířata! Že já je tehdy nenechal pronásledovat! Že já je nenechal zabít do jednoho! Kdybych věděl, že jich přežilo tolik! Že nadále budou chystat vzpoury, že budou na nás takto bezostyšně útočit!" panovník zuřivým krokem chodil kolem místnosti a popadal klidný dech. To mu však nešlo.

„Dexun... Kde je Dexun? Co dělá? Proč je tehdy všechny nezabil? Proč je nemůže najít? Jak těžké může být, ukrýt šest tisíc lidí! Vždyť to je celé město! KDE JE DEXUN?!"

„Vaše Veličenstvo, Dexun je přece v Ildě! Přes měsíc byl nemocný –"

„Nemocný? NEMOCNÝ? Jak ho jen můžeš obhajovat? Beztak byl opilý, že se nemohl hnout! A ti jeho muži ho jen obhajují a kryjí, koupeni za hrnek pálenky! Dexuna... Ihned povolej zpět! Chci ho zde, v Adranuchu!"

Švihl svitkem po eunuchovi, ale netrefil se, a tak se smotek odrazil od země těsně vedle kulatého těla sluhy a odpadl opodál. Těžko říci, jestli se král netrefil schválně, nebo byl až tak moc schvácen hněvem.

„Zabít je... Zabít je všechny! A... Říkal jsi, že směřují na západ? Ví Lawan, komu to poskytuje úkryt?"

„Vaše Veličenstvo, kdyby to král Lawan věděl, určitě by vám to řekl. Chtěl by si znepřátelit vás, otce nastávajícího jeho dcery? Ačkoliv o naší historii vědět nemůže, rozhodně by mu přišlo divné, odkud se k němu ti cizí lidé hrnou..."

„Ano... Ale sám mi říkal, že nyní drží hlídky u Velkých hor. Musí je mít rozeseté po severu, nejen u hranic. Tak proč nic neřekl?"

„Vaše Veličenstvo, a stihly k němu tyto zprávy dojít? Vždyť jak dlouho je zde, jak dlouho trvala cesta sem? Možná na něj také čekají sluhové se všemi těmito zprávami..." mumlal eunuch, přesto stále zřetelně, do země.

Enler se na okamžik zastavil. Ano, to dávalo smysl. Dávalo.

„Vstaň."

Eunuch zvedl své tělo velice zdráhavě.

„Jenže Tossakové přeci pašovali zbraně. I kdyby si nevšiml lidí, zbraní musel."

„Ne nutně," oponoval eunuch s poníženě sklopenou hlavou.

„Mluv," pokynul král, aby Wirian řekl svůj názor.

„Zatím víme, že zbraně vykupovali a shromažďovali. Ale nemuseli je nutně vozit přes hranice. Mohli je držet ve svém skladu a teprve nyní využít a vzít. Zprávy hlásily, že Tossakové jsou ozbrojení. To musí být teprve to, co nakoupili a nakradli. A i kdyby měli jeden dva vozy navíc, ty by šlo snadno převést přes hranice, aniž by si toho někdo všiml..."

„Ale proč míří do Xetingu? Proč? Copak – Copak nechtějí vyvolat konflikt tam a svést to na mě? Rozhádat naše země, vyvolat válku?"

Eunuch mlčel. Nechal panovníkovi volnost v proudu jeho myšlenek.

„No to teda ne! Musím okamžitě mluvit s Lawanem! Musím to s ním co nejrychleji ujasnit! Co když k němu již dorazili zprávy a... Chalerm... Žádný sňatek nebude... Přátelství mezi námi padne... Jak na to doplatí naše říše? Xeting je velkým odběratelem našeho mahagonu a drahokamů, kde budeme pak udávat naše zboží? Musím... Musím za ním hned jít!"

„Vaše Veličenstvo! Je noc! Král Lawan bude určitě spát... Vyčkejte na ráno. Promyslete si, jak to s ním proberete! Odhalit existenci Tossaků bude rovno odhalení vaší slabosti. Je potřeba přijít se strategií!" volal zoufalý eunuch na rozdivočelého krále.

Ačkoliv se zprvu zdálo, že slova nějakého sluhy vůbec nefungují, ke konci přeci jen král zpomalil, pouhou píď od dveří ven.

„Ano... Je noc. Musí spát. Ale zítra... Zítra naplánuji pád Tossaků. Bude to jejich konec, Wiriane!"

Že by se král konečně dobře vyspal, o tom nemohla být řeč. Sotva zavřel oči, viděl před sebou krále Lawana, viděl před sebou všechny dokumenty o Tossacích, viděl své mladé já, které si uprostřed noci zavolalo Dexuna k sobě a sdílelo s ním svůj plán.

Doteď si pamatuje ten děs v očích zadluženého mladíka, ale také velké zoufalství, které jasně sdělovalo: Určitě to provedu. Musím. Protože mi nic jiného nezbývá. A tak započal něco, co se navždy zarylo do historie Namasilie – přestože nikdo přesně nevěděl, co se stalo. Oheň, otrava, jednoduše neštěstí pro někoho, kdo stejně nebyl moc oblíbený. A když se jezero Osahan tak znečistilo a přejmenovalo na Delaia, otravy zbylých dvou osad byly spíše spojovány s nepitelnou vodou a nikomu nedošlo, že proběhly o několik měsíců dříve.

Nikdy si nemyslel, že ho tento čin bude takto pronásledovat.

Ale jaká by byla Namasilie nyní, kdyby to neprovedl? Jestli by jeho otec nemusel ještě do několika měsíců nebo let táhnout s armádou na osady... A kolik lidí by kvůli jejich povstání zemřelo. Ochránil Namasilijčany, jak nejlépe mohl. Ale následky přesto zůstávají. A nyní šedesát mužů padlo, když se snažilo Tossaky dopadnout.

Hned po snídani zavedl Enler Lawana do soukromého salonku blízko Haly předků. Běžně byl využíván na porady, na konverzace mezi čtyřma očima, jako právě teď. Jelikož to nebylo na programu, byl panovník sousední země trochu zmaten, ale viděl Enlerovi na očích, že se jedná o něco vážného.

Jenže než do malé zdobené místnosti vkročil samotný Enler, přiběhl do jeho stínu Wirian, hlavu poníženě sklopenou.

„Co se děje?" zašeptal tiše Enler sluhovi.

„Nesu důležité doplňující zprávy pro Jeho Veličenstvo."

Enler Dalan nejprve semkl rty. Rozhodoval se, jestli si je nechá až po schůzi s Lawanem, nebo hosta vystaví čekání, zatímco si tyto důležité zprávy poslechne. Nakonec omluvně na Lawana pokývl, než se stáhl dál od salonku a přísně si eunucha přeměřoval.

„Tak co, vyklop to."

„Tento sluha včerejší noc pracoval, aby Jeho Veličenstvu přinesl co nejvíce informací v této choulostivé záležitosti! Ještě tu noc zašel do knihovny, kde se snažil přijít na důvody, proč Tossakové míří na západ a ne na východ. Ano, znepřátelit obě říše může být jejich cílem, ale tento sluha si nebyl jistý, jestli s tolika muži si mohou dovolit takto riskovat."

„A?" přestože chtěl Enler vědět, na co eunuch přišel, dlouhé blebtání okolo ho unavovalo. Obzvlášť, když jako panovník nemá vůbec čas.

„Našel jsem zmínky o něčem, co by mohlo směr jejich cesty vysvětlovat. A také i důvod, proč král Lawan nemá o jejich cestě ponětí. Podle všeho... Pukhon..." toto jméno vyslovil obzvlášť velice tiše a ostražitě, a nebylo by jeho gestikulace, ani sám Enler by netušil, o kom mluví, „byl sám původem z Velkých hor..."

„Co to říkáš?" svraštil král zmateně obočí. Ne že by svému sluhovi nerozuměl, jen se potřeboval ujistit, že chápe správně. Něco, co by ho v životě nenapadlo.

„Že ten muž do Namasilie přišel z Velkých hor, a jeho předci jsou tedy kmeny Černých medvědů."

A Lawan mluvil o tom, jak jsou v poslední době muži těchto kmenů neklidní...

Král si podrbal bradu, zatímco sluha u něj postával a vyčkával na další instrukce.

Mohou... Mohou spolupracovat? Mohou muži Černých medvědů poskytnout Tossakům útočiště, zázemí, zbraně i další muže, aby jim nic nebránilo v útoku na Namasilii a pomstu za chování rodu Dalan?

Jenže mezi nimi je přece ještě Xeting!

Avšak Lawan zmiňoval, že jeho armáda není v dobrém stavu a sever je navíc chuději obydlen. Všichni muži Černých medvědů projdou Xetingem, aniž by si toho Xetingská armáda všimla, natož je zastavila...

Bud Šíje přátelství opět prolita krví?

„Vaše Veličenstvo..." zamumlal obtloustlý eunuch s holou bradou, aby vyrušil krále z přemýšlení a připomněl mu, že na něj čeká v salonku host.

„Ach, ano... Děkuji ti, Wiriane. Tohle... Tohle je hodně důležitá informace."

„Je to pouze má povinnost, Vaše Veličenstvo," eunuch skromně sklopil svoji učesanou hlavu.

„Mám pro tebe ještě jeden malý úkol, Wiriane... Věřím tvým schopnostem i tomu, že určitě máš svoji síť informátorů, tak mi něco zjisti."

„Ano, Vaše Veličenstvo," pokývl eunuch, vyčkávaje na přidělený úkol, jehož znění si po těchto novinkách nedovedl příliš představit. Enler se chladně ohlédl očima, jestli není nikdo jiný v dosahu, a hlavně, jestli Lawan stále vyčkává v salonku, než tiše promluvil.

„Potřebuji zjistit, tajně, jak velká je Lawanova armáda."

„Copak ho nepodezíráte –" překvapeně zvedl eunuch zrak, ale ihned byl zastaven zvednutou královou dlaní.

„Nikdy si nemůžu být příliš jistý. Udělej to."

„Ano, Vaše Veličenstvo," eunuch odhodlaně přikývl, natož odešel a zanechal tak královskou dvojici o samotě, probírat až příliš důležité záležitosti. Důležitější, než spojení dvou rodů skrze sňatek. Důležitější než samotná Namasilie.

Alespoň má trochu času na návštěvu rádce krále Lawana.

Musí s ním přeci zkonzultovat zadaný úkol.

Byla by škoda zakopnout před cílem.

Obzvlášť, když je tak na dosah!