Nad hlavní město Namasilie se snesla noc. Veškerý život na ulicích utichl, pobíhající dítka zalehla do postelí, a i dospělí lidé se stáhli do svých obydlí. Rušné obchody ustaly a zanechaly tak za sebou pouze prázdné konstrukce stánků, jejichž majitelé nyní v teple svého domova přepočítávali svůj výdělek za celý den. Lampiony posazené u vchodů budov i na průčelích však jakoby odrážely hvězdy na nebi, které se snesly k zemi a umožňovaly lidem splnit si sen – dosáhnout na jednu z hvězd a přát si přání. Ovšem – nebyly skutečné. A jestli se jejich přání splní, o tom nemohou ani doufat.

Někdo však doufal. Přestože se nespoléhal na sílu lampionu, jehož držel v rukou. Hnal se uličkami a neustále se ohlížel, občas dokonce namířil světýlkem vzad, aby si na případného pronásledovatele posvítil. Nakonec však přeci jen, v jednom okamžiku svíčku uvnitř lampionu zhasl, čímž se zahalil do tmy noci, a splynut se stíny temnoty se ještě pár uliček plížil. Člověk by řekl, že bez jakéhokoliv zdroje světla každou chvíli narazí do zdi nebo zakopne o kámen. Jenže tomu tak rozhodně nebylo. Záhadný muž znal nazpaměť každý kousínek této cesty, jíž prošel už nespočetněkrát, včetně zrnek písku, míst, kde se nejčastěji tvoří kaluže, i opadaných kouscích na zdech. Znal to tu jak za dne, tak i v noci. Kdysi, když byl ještě mladý holomek, pamatoval si, jak počítal každý svůj krok při svém opatrném našlapování vpřed, a na dané číslo zabočil a mohl počítat od znova.

Nyní, se všemi těmi zkušenostmi, nic takového nebylo třeba. V mysli se mu promítala celá cesta takovým způsobem, že by ji prošel i se zavřenýma očima a dorazil bezpečně do cíle.

A brzy se ocitl na místě, které měl již celé měsíce poznamenané v pomyslném diáři, společně s datem, kdy se má na toto místo dostavit.

Dnes.

Jak příhodné, že vše dosud běží podle plánu!

Naposledy se ohlédnul – ale to jen čistě ze zvyku, jelikož ve tmě sotva viděl – a již klepal na branku.

Byla to drobná, malá dřevěná vrata, kterou proleze bezpečně jen dítě, zatímco ostatní se musí skrčit, aby se nebouchli hlavou o zdivo. Ve velké většině případů používané pouze služkami nebo samotnými pracovnicemi podniku. Jenže občas, pokud měl člověk dostatek známostí, dobrých kontaktů, hodně dalů v kapse a udělal na paní domu dobrý dojem, mohl jimi projít i on, a to i v nejméně vhodných časech.

Třeba uprostřed noci.

Jako zrovna muž, který jen jemně na tato dvířka poklepal, a ihned se mu otevřela dokořán, vábící ho do sídla všech hříšníků.

Zděné oplocení dosud dobře zvuky izolovalo. Nedalo se říci, že přes něj neuslyší ani řev dítěte, přesto hromadné vzdychy, mužské i ženské, burácivý smích a občasné prásknutí opasku plně proniklo do jeho ušních bubínků až po průchodu těmi drobnými vrátky. Nic si z toho však nedělal. Žádné pohoršení nepociťoval. Byl jednoduše zvyklý. A především – i kdyby chtěl, takové radosti si nikdy užít nemůže.

Byl zaveden do skryté místnosti ve sklepení tohoto menšího, pouze dvojpatrového nevěstince. Slečna, která ho po cestě vedla, byla velice mladá. Vlasy měla temné jako noční obloha, pod níž procházeli. Nebyla tu dlouze, přesto vždy dostatečně diskrétně provedla to, oč ji žádal, ať to bylo cokoliv. Brala každý dal navíc, který by se jí mohl zakutálet do dlaně.

Nejprve se musel protáhnout do útvaru připomínající studnu a postupně po nenápadných schůdcích sešlapovat až na dno této temné díry. Nebylo to však obtížné – na samotném dnu již byla umístěna louče, jejíž plameny mu usnadňovaly každý krůček vedoucí do hlubin uschlé studny.

Jakmile spočinul na štěrkem vysypané půdě, aby nezanořil svoji drahou a luxusní obuv do bahna, dívka otevřela dvířka vedoucí do tajné chodby, popadla louč a po interiéru studny se náhle ocitli v podzemním koridoru, dlouhým však jen pár metrů. Na to, jak tajemný muž neměl doposud žádný problém se zdoláním této problematické cesty, nyní mu to již dávalo zabrat. Především proto, že chodbička byla velice úzká, pouze pro jednu osobu, aby jí prošla na místo určení. Jenže ten návštěvník vydal v pase skoro za celé dvě osoby, a tudíž mu každým rokem přišlo složitější a složitější prosoukat se do sklepení.

Avšak i dnes to zvládl. A to stačí. Kdo ví, jestli ještě jednou tudy bude muset projít.

Vyložené kameny a prosakující voda páchnoucí po hlíně a plísni brzy vystřídaly dlažební kostky, zdi pak dřevěné obklady, natahující však vlhkost ze země, že se po těch letech na mnoha místech drolily, nebo na nich rostla krásná barevná plodnice houby.

Než stihl tajemný cizinec spočítat, o kolik od minule povyrostla, již byl naváděn do místnosti, která se od zbytku sklepení dramaticky lišila.

Teplo, příjemná vůně páleného olejíčku, do toho hřejivé výpary čerstvě zalitého čaje a hlavně – sucho – až člověk ihned zapomněl, jakýmito podivnými prostory byl dosud prováděn.

„Račte dál. Váš host již čeká," pokynula dívka do místnosti, sama si tam však neráčila vstoupit. Její úkolem bylo hlídat, obsluhovat, ale neposlouchat, na nic se neptat. Dělat, že nikdo z nich neexistuje a že se zde rozhodně společně nesešli.

„Ano," odkývl ji, natož překročil práh na místo skryté před celým světem, kromě osoby, jež na příchozího již nějakou dobu čekala.

Seděla u malého mahagonového stolku a v klidném tempu popíjela jasmínový čaj. Když slyšela zvuky oznamující příchod jeho partnera, ani se neohlédla. Nadále vyčkávala, dokud dveře nebudou zavřené, dokonce si usrkla z hrnku. Až když byl plášť příchozího pověšen na háčku a židle naproti ní zavrzala, odložila hrnek stranou a krátce se na protější osobu pousmála.

„Vítej, příteli," oznámil muž se zářivým úsměvem vystupujícím z mohutného strniště, jehož medové vlasy v olejové lampě házely až rudé odlesky.

„To jsou má slova. Vítej v Adranuchu!"

Oba se zasmáli a podali si přes stůl ruce, čímž naznačili svoji vzájemnou radost ze znovushledání, obzvlášť po tak dlouhé době.

„Jaká byla cesta?" nadhodil slušně ten silnější muž, na jehož tváři naopak po strništi ani stopy, avšak jehož vlasy se všemi copy a krucánky představovaly umělecké dílo vyhlášeného sochaře.

„Dlouhá. Přestože nám počasí přálo, vítr foukal opačným směrem. Dostat loď alespoň kus cesty sem stálo mnoho sil."

„Ale ne tvých," ušklíbl se chytře obtloustlý muž bez strniště.

„To pravda. Ale jako kdybych pádloval já sám, jak úmorné bylo sledování jejich lenosti a neustálé pohánění, ať se dají do pohybu. Kdo jiný za ně byl zodpovědný?"

„Zdá se, že moc ochotné pracovníky nemáte."

„Jak kdy," cukl koutkem úst muž se strništěm a napil se čaje. „Avšak již jsme tu. Prošel jsem si program návštěvy. Sestavoval jsi ho sám?"

„Ne celý. Samir a Tunlap mi s tím pomohli. A samozřejmě, pak také všichni, kdo se programu budou účastnit. Nevěřil bys, jak je těžké dát dohromady celý umělecký klub v jeden den, v jednu hodinu. To bylo samé – Ale jemu se v té době má narodit dítě! A – trpím onemocněním a v té době budu na ozdravném pobytu v Chatmanu! Snad sem na nějakou dobu opět nepřijedete – nemyslím to ve zlém, ale..."

„Pokud tohle půjde jako po másle, nebude důvod," usmíval se zarostlý muž, který soucítil s povinnostmi jeho druha. „A? Jak to tedy probíhá?"

„Zrovna včera ke mně dopluly nejnovější informace!" tajemně se usmál muž, jenž si vychutnával ten krásný moment, kdy drží v sobě radostnou zprávu, kterou však zná jen on, a svého parťáka může jen o dlouze napínat.

„A?" účelu se mu podařilo. Odlehčený postoj zarostlého muže v mžiku zmizel, jak se zarazil a s hladovýma očima vyčkával na prozrazení té věci.

„Jde to až nepřirozeně dobře podle našich plánů."

„Hm?"

„Sám jsem to nečekal. Však si pamatuješ, jak jsme dávali dohromady různé scénáře, různé lži a divadla, jimiž dosáhnout podobného účinku, ale tohle..." muž kroutil nevěřícně hlavou, oči mu zářily spokojeností.

„Tak mluv! Co se podařilo?"

„Můj informátor mi zrovna včera zaslal dopis. Tady," zalovila osoba ve své luxusní tunice, zprvu schovávané pod ošklivým pláštěm, avšak nyní v této místnosti plně vystavující na obdiv její přenádherné Adranuchské výšivky. Ty zdobily nejen prostor ramenou, ale rozšiřovaly se až do oblasti pasu, kde ohromovaly svojí bohatostí, množstvím a propracováním. Vždyť z dálky to vypadalo, jako kdyby na jeho tělo usedávalo hejno motýlů! A jejich třpytivá křídla v různých pozicích zavření, stejně tak pod různým úhlem letu, naskýtala realistický pohled – až se mu nejednou stalo, že nějaké zvědavé dítě přiběhlo a chtělo si na něj sáhnout s nadějí, že jeden motýl usedne i na něj!

Muž vylovil jeden smotaný svitek a pošoupl ho ke kolegovi, bradou pokynul, aby se dal do čtení.

Muž nejprve váhavě hleděl na společníka, poté na svitek, nakonec se však neudržel a prudce po něm chňapl, aby se mohl dát do čtení té úžasné novinky.

Tlustší návštěvník si zkřížil ruce přes hruď a pozoroval obličej čtenáře hltající napsaná slova dopisu, jehož obsah znal téměř nazpaměť. Užíval si pohledu na změnu výrazu, jež přecházela ze soustředěné a zamyšlené přes nevěřícnost, překvapení až po chuť vítězství.

„Tohle..."

„Ano," potvrdil holobradý chlapík, který přesně věděl, co má ten jeho soused na jazyku.

„To je..." pořád hledal slova, zatímco ukazoval svitkem v ruce.

„Já vím. Fascinující."

„Ale nelze se jim divit."

„To ne, to je pravda."

„Pán bude mít radost," nakonec se skromně usmál muž se strništěm a vrátil svitek zpět.

„Bude mít možnost bezstarostně načít témata, která chtěl probrat, aniž by musel lhát. A my máme o starost méně. Nemusíme ani kontaktovat Sběratele a strojit zase nějakou šarádu."

„Konečně méně práce," oddychl si muž, který plně souhlasil s tím, co má jeho druh na mysli. „Nemusíme čekat, nervózně si okusovat nehty, jestli ano nebo ne... Je to opravdu skvělé."

„No a... Tvůj pán na tom stále trvá, ano?"

„Jinak by sem nepřijel. Sice pořád přemýšlel, jestli to neposunout o rok, dle toho, jak se situace vyvine, ale už ho nebavilo čekat. Už nastražil příliš mnoho léček, a čekal hodně dlouho. Navíc, jaká je teď situace v paláci... I trpělivý muž už ztrácí svoji trpělivost."

„Ano, nelze pořád jen čekat. Někdy se člověk musí rozhodnout, jestli to riskne a provede obchod, nebo bude vyčkávat dál, a ty ideální podmínky obchodu padnou," souhlasil plnější muž.

„Nyní mu nebude nic bránit. A je známo, kam putují? Míří do Xetingu, nebo opravdu do Velkých hor?"

„Co na tom záleží? Důležité je, že se Jeho Veličenstvu dostane zpráva o jejich přesunu. Mám to již zařízené, kdo mu to předá a kdy. A k tomu tato informace k němu zamíří hned z několika zdrojů, z minimálně dvou hlídek, kde mám své lidi. Tvůj pán si může stěžovat na neposlušné kmeny, jak se mu zlíbí. Cestičku má zametenou," spojil prsty svých dlaní k sobě, jeho tvář neopustil podlý úsměv. „Dlouho zakořeněná nenávist, smítko pochyb zaseto již dávno... Nyní je na čase, aby tvůj pán sklidil ovoce."

„Ano," pokývl souhlasně hlavou muž se strništěm a upil svého čaje. „Pamatuješ ještě, jak krušné byly začátky? A najednou bum, dopadlo to lépe, než jsme si představovali?"

„Jak lépe? Málem jsem v jednu chvíli vypustil duši, jak příšerná situace nastala! Tvůj pán, že prý chce jen rovnoprávnost. Že chce pomoci nastolit mír! A hle, najednou jsou tři vesnice dočista srovnány se zemí!"

„Tak strašné to nebylo, ne? Musíš uznat, že opravdu jen pomohl rodu Dalan upevnit svoji moc, vytrhat neposlušný plevel."

„Plevel? Tossakové již celá desetiletí – ne, staletí žili odděleně, a zmínky o jejich moci dávno zapomenuty. Kdo ví, jestli nějakou moc měli, ale asi ano, větší, než jakou mají ti podvodníci ze severu. Je fakt, že se jich tehdejší Jeho Veličenstvo přesto obávalo, kdyby cokoliv... Jenže tvůj pán si již tehdy předchystával prostor pro ty jeho velkolepé plány, a potřeboval se zbavit kohokoliv, kdo by znamenal velkou hrozbu. Třeba Tossakové. Jakou vojenskou sílu by asi měli, kdyby zapojili tu svoji moc?" mrkl na cizince z jiné země.

„No, to si ani nechceme představovat."

„Tehdy jsem vážně zapochyboval, jestli mi ty daly stojí za pomoc tvému pánovi, ale... Je na čase, aby nastala změna. Podívej, jak tato země za těch dvacet let upadla. Rod Dalan si nezaslouží sedět na trůnu. Myslíme si to všichni. Měl využít příležitosti ještě v dobách, kdy došlo k povstání v Písečných horách a země byla nejohroženější."

„Chtěl, opravdu chtěl, jenže to sám řešil právě potyčky s kmeny Černých medvědů. No a v té době začal přicházet s plánem, jak tyto problémy co nejelegantněji vyřešit a všechno se to začalo rozjíždět. Mimochodem, jak se má Doeb?" rozvzpomněl si na známého přítele muž pocházející přes záliv.

„Už se těší na tvého pána, ačkoliv je přesvědčený, že během návštěvy šance na setkání nenastane," odvětil ten elegantněji oblečený, Adranuchskou výšivkou obklopený muž.

„Jedině s obtížemi. Tady si člověk musí hlídat vlastní záda," souhlasil vousatý cizinec a pouze si povzdychl.

„Přesně. Zrovna to bylo nedávno, pár měsíců zpět, co se jeden muž rozhodl trochu zavrtat v minulosti. Moc dlouho ale nevrtal. Krátce nato byl na něj a celou jeho rodinu uvalen zatykač, a já až poté s obtížemi zjistil, po čem pátral. Zdá se však, že mě ale někdo předběhl, a s mnohem vyšší efektivitou. Kdybych já měl přicházet s plánem, jak na něj hodit špínu, trvalo by to kdo ví jak dlouho," ušklíbl se obtloustlý měšťan nad tou ironií, která mu ušetřila námahy a zanechala jeho pracky čisté. Nebo alespoň prosté této špíny.

„Všechno nám přeje, zdá se."

„Pět Namasilijských bohů dávno říši opustilo. Přichází vláda Haixana. Říkám to dobře?" ihned se obrátil na svého přítele, jelikož nechtěl urazit jejich božstvo špatnou výslovností. Jeho společník se jen přátelsky usmál, potěšený touto pozorností, a kývl hlavou.

„Ano, Haixan."

„Naštěstí, ve spisech stejně nic není, nenašel by nic. Což je ironie – jeho učitel byl právě ten, kdo vykonal rozsudek nad těmi vesnicemi."

Muž se strništěm, jenž se doteď pořád pousmíval, nyní zmateně zašmikal obočím. Cože? To byla náhoda... Ošklivá náhoda. Jakoby si opravdu z nich Haixan dělal srandu. Vysmíval se z pětice bohů a užíval si všech škod, které mohl napáchat.

„Co? Počkej, jeho jméno si matně vybavuji..."

„Dexun, Dexun z rodu Dan," připomněl mu muž v motýlí tunice.

„No ano. Ten velký dlužník, že?"

„Správně. Úplně se nabídl, nemusel jsem nic nadhazovat, nic našeptávat. Jeho jméno bylo tak proslulé, že s ním korunní princ Enler přišel sám, když přemítal nad tím, jak otci ulehčit strasti a udělat si lepší očko. A jak sobě připravit zemi na vládnutí."

„Kdo by chtěl vládnout v zemi, kde hrozí v jeho prvních letech nějaká vzpoura, že?" zachechtal se bradatý muž.

„Až na to, že k žádné vzpouře nikdy nemělo dojít. Ale kdo by to jen tušil. Stačilo pár figurek tvého pána, které předstíraly všude, kam došly, jak strašně tajemní jsou, jaký velký převrat plánují... A kdo by jim nevěřil? Obzvlášť, s tou tichou nevraživostí vůči Tossakům tak bláhového a naivního rodu, jako je Dalan?"

Cizinec, který sotva přijel do Adranuchu a nestihl se v hlavním městě ani pořádně hlédnout, se naklonil nad stůl a podepřel si dlaněmi svoji bradu.

„Víš, když Enlerovi došla trpělivost a poslal toho Dexuna na ty Tossacké vesnice, a můj pán se o tom dozvěděl... Kdybys viděl, jak se smál! Jak se Enlerovi smál! Prostě... Nemohl uvěřit tomu, že pár jím vyslaných podvodníků, co prostě někde řeklo pár lží, povede k vyhlazení celého lidu! Chtěl jen narušit stabilitu, ale tohle..."

„A nyní zas," ušklíbl se ten načesaný muž, až se i copánky na jeho hlavě ironicky pošklebovaly.

„Nyní zas," zopakoval muž se strništěm a usrkl čaje. „Stačí najmout pár ubožáků, co si chtějí přivydělat, a donutit je předstírat Tossaky a kupovat zbraně, určené na pomyslnou vzpouru. Jen málo ten váš panovník ví, že všechny zbraně se stejně pašují k nám, a po menších úpravách jsou připravené k zbrojení Xetingského vojska."

„Elegantní!" obdivoval Adranuchský měšťan plán, na jehož uskutečnění měl on sám velký podíl. Stačilo zatáhnout za pár nitek, vyslat pár svých mužů, najít pár správných obětí... A že se mu podařilo vybrat obzvlášť šikovného obětního beránka, kterého se dosud nepodařilo lapit!

„Jen taková řešení přináší můj pán. Jen to trochu vázlo v nastolení spolupráce se Sběratelem, ale nyní... Kdo by věřil, že Sběratel bude někdo takovýto."

„Já to tušil," přiznal obtloustlý muž, „měl jsem tušení. Jeho pravidelné výlety do jiného sídla, zrovna v období, kdy probíhá aukce... Velké množství obchodních známostí přes rodiče... Ale musíme mu uznat, jak mladý se rychle stal úspěšným. A jak ochotně s námi ihned začal spolupracovat. Má ještě slibnou budoucnost. A když mu tvůj pán po tom všem pomůže, stane se pomalu nejbohatším v obou říších."

„Ano. Náš pán je však štědrý, velice štědrý. Nemusí se bát, svoji odměnu dostane."

„Ale jak to bylo o fous! O několik týdnů později, a byl by hozen do Adranuchského vězení! Slyšel jsi o tom zátahu stráže v Dialu, co nastalo minulou zimu?"

„Samozřejmě. Až se můj pán obával, aby tím nebyly naše plány poškozeny!"

„Naštěstí ne, jelikož Sběratel včas dostal zprávu od svých lidí v Dialské stráži, a odešel ještě před zahájeným aukce. Ano, a to mi přišlo tehdy zvláštní, že se objevil v Adranuchu dříve než je zdrávo. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost," pokrčil obtloustlý muž rameny, v té době byla totiž jeho pozornost upřena na něco jiného, a to záležitost vězňů a jak je musel král Enler postupně propustit, aby neurazil rody Adranuchské smetánky. Jaká hanba!

„Ale pak to šlo, ne? Až překvapivě dobře. Jakmile nám Sběratel otevřel dveře, tak ten ptáček, co byl dosud chován v kleci, mohl roztáhnout svá křídla a rozletět se do světa. Tak si říkám. Je vůbec ještě někdo, kdo upřímně stojí za vaším králem?"

„Překvapivě – stále ano. Jsou to ti věčně věrní říši, kteří na ten nepořádek zde nedají dopustit. Ale kdo ví, jak se to ještě změní, až se události dají do pohybu. I kdyby totiž nestáli za námi, stále budou poslouchat svého panovníka. Budou muset. Takže si s tím nemusíme lámat hlavu," mávl nad tím zdobený návštěvník rukou a více se tím nezatěžoval.

„Teď už jen doufat, že se nám povede i tento poslední krok. Že váš král mého pána podpoří, a... Vykope sobě vlastní hrob."

„Ano. A nevidím důvod, proč by neměl. S tím, jaké mají vztahy, jaké se ty vztahy teď posilní – pokud dojde k tomu sňatku – jako kdybychom byli spojení už teď."

„Haha, zase nepředbíhej," zasmál se muž se strništěm, jenž to tak slavně stále neviděl.

„Nemohu si to dovolit?" zubil se druhý, avšak jeho společník jen usrkl čaje. Už mu dávno vychládl. Více jak polovina byla pryč a zbytky lístků na dně hrnku se stávaly čím dál zřetelnější.

„To já nevím. Jak to máte? Slyšel jsem totiž..."

„O korunním princi Chalermovi? Ano, tos slyšel dobře," na okamžik mihl přes baculatější obličej návštěvníka nejistý stín, než pokračoval dál. „Není zrovna narozen pro panování. Je slabý, hodně slabý. Duchem sice chytrý, to zase jo, ale co takový kluk? Není na tom špatně, že by byl nemocný, jen... Enler ho jmenoval korunním princem jen na popud své ženy. Původně chtěl ještě počkat, jak vyrostou jeho další děti, ale... Tak, jestli bude umět vládnout, co už sejde na tom, jestli bude chodit na výpravy nebo ne. A pokud dojde ke sňatku mezi těmi dvěma, tak není důvod proč se obávat. Bude jasným nástupníkem na trůn. Krev rodu Xe a Dalan se spojí. Jak snadno pak bude moci tvůj pán tahat za nitky a ovládat zemi? Příliš snadno. Problém by však byl, pokud toho kluka opravdu něco schvátí. V zimě obzvlášť mývá pravidelně horečky a kašel. Nedivil bych se, kdyby to jednou neustál. A to by pak bylo špatné."

„Ano. Dcera mého pána je už tak starší než korunní princ. Nemohla by si dovolit čekat na dospění nějakého dalšího nástupce. Jedině zvolit dceru jinou, avšak žádné nevěnoval při výchově tolik pozornosti, jako svým dvěma nejstarším. Doufal, že ji provdá za syna Enlera, ale... Neměl přeci staršího syna? Pamatuji si, že nějaká oznámení proběhla, ještě ten rok, co došlo k likvidaci Tossaků," vzpomněl si matně muž se strništěm, pro nějž to byla již dávná historie, a od té doby toho neslyšel o potomkovi vůbec nic. Hlavně Enler v té době nebyl ani panovník, pouze korunní princ, a tudíž oslavy nebyly tak mohutné, aby o nich bylo slyšet za hranice.

„To ano. Syn nějaké konkubíny. Jenže do toho se vložila Její Veličenstvo královna Hiamon, a bezostyšně je izolovala od zbytku paláce. Nejprve ji přesunula do nejzadnější části křídla konkubín. A jak plynul čas, starý panovník zemřel, Enler nastoupil na trůn a Hiamon také otěhotněla, ta konkubína i se synem zmizeli z očí všech, umístěni do Starého paláce. Hiamon se vůbec nedržela zpět. Již od prvních chvil, kdy bylo oznámení narození Feishena – tak se jmenoval – tak předstírala těhotenství a potraty, jen aby odpoutala pozornost krále od toho dítěte. A dařilo se jí to. Obzvlášť, když reálné potraty zažívaly další konkubíny krále, co byly přesunuty do speciální vily, nebo přežívaly své šťastné chvíle v paláci. A šest let zpátky – asi nějak tak – ten kluk zmizel."

„Zmizel?" překvapeně rozevřel své oči cizinec.

„Ano, zmizel. Jenže povyk kolem toho dělat nemohli. A tak vše proběhlo v tichosti a o jeho zmizení ví jen pár osob v paláci."

„A... Kam? Našel se?"

„Ne. Přestože Hiamon poslala pár svých lidí, aby ho našli, jen roky neúspěšně křížili Namasilii, avšak královský syn nikde. Nejspíše utekl z říše, nebo umřel. Těžko říci," pokrčil rameny muž s vyšívanou tunikou. „A také těžko říci, jestli se někdy objeví a bude si nárokovat trůn. Stejně není zvolen korunním princem a jakoukoliv přízeň otce, jenž o něm téměř nevěděl, jen tak nezíská. Opravdu to teď stojí pouze na Chalermovi. Na něm a na tom, jestli se podaří jejich svazek a pozici zajistit co nejdříve."

„S tím si zase nemusíš dělat starosti ty," ušklíbl se zarostlý muž a pohodlně se zapřel do opěradla. Byl jednoduše hrdý na to, pod jakým mužem to pracuje. Společník sedící naproti jen zvědavě nadzvedl obočí, s nadšením očekával, co to zase Lawan Xe plánuje.

„Proč?"

„Můj pán se snaží vždy všechna rizika minimalizovat. Když ví, že mladý princ není tak vitální, jak by měl být, kdo ví, jak moc úspěšné bude jeho sémě, zaseté do těla jeho dcery o svatební noci... A jak často budou spolu trávit noci, aby zplodili potomka. Jestli korunní princ Chalerm je vůbec schopný držet tempo s jeho dcerou, aby otěhotněla co nejdříve, nejlépe během prvního půlroku jejich sňatku."

„A jak to chce udělat?" divil se muž, který ještě o ničem podobném neslyšel.

„Už našel mezi svými lidmi mladíka, který je schopný – plodný – a podobá se svými rysy na Enlera Dalan. S mladým princem sice neměl šanci se osobně setkat, ale nemusí to být perfektní. Takže jakmile proběhne společná svatební noc, bude následně ke své dceři připouštět tohoto mladíka, dokud neotěhotní. Důležité je, aby byla těhotná co nejdříve. A kdo bude tušit, že dítě není prince? A jakým způsobem mohou původ jejího dítěte zpochybnit? Podoba bude, čas bude odpovídat... Je však nutné, aby ke sňatku došlo co nejdříve. Kdo ví, jak se zdravotní stav korunního prince zhorší, a jestli Enler opravdu neudělí titul jinému synovi. To pak bude vyžadovat jinou cestu."

„To by skutečně udělal své dceři?" udivoval se muž s vyšitými motýly na svém oblečení. Je Lawan Xe opravdu takto... Až příliš vypočítavý?

„Nic jiného bych od něj ani neočekával," ušklíbl se jeho společník, hned nato však dodal, „ale není to tak, že by se k ní choval jak k dobytku, jestli myslíš zrovna na tohle."

Jak chtěl nyní ten široký muž strčit hlavu do písku, jelikož právě tohle ho doslova napadlo při prozrazení té úžasné strategie.

„Ten mladík se s královou dcerou zná. Schválně jim dává volnost se blíže poznat před tím vším, a stejně tak promluvil i se svojí dcerou a vysvětlil jí, čeho se snaží dosáhnout. Ani bys nevěřil, jak moc jsou jeho dcery podobné na svého otce. Ne vzhledem, ale povahou. Dívka ihned souhlasila. A podle všeho, s tím mladíkem si rozumí více, než kdy bude s korunním princem Chalermem. A řekl bych, že se až těší, až ten sňatek proběhne, aby se konečně mohla tomu chlapci poddat," zasmál se muž, který moc dobře znal chtíč a vášeň mladých.

„Když to říkáš..." zašpulil rty muž sedící naproti. „Takže zatím jedeme podle plánu."

„A Tossakové se dali do pohybu," ujistil se cizinec, a už se nemohl dočkat, až všechno přetlumočí svému pánovi.

Jak krásná to noc...

Byla to obrovská událost. Panovník sousedního Xetingu po letech zavítal do Namasilie. Mnozí lidé si ani nepamatovali, kdy naposledy tu měli tak váženou návštěvu. Bylo to ještě předtím, nebo poté, co se jim narodilo jejich dítě? Co provdali svoji dceru a nyní jejich vnoučata divoce pobíhají pod dvorku? Celá dekáda musela určitě uplynout, vždyť tehdy neměli vlasy protkané šedinami!

Šediny nešediny, každý obyvatel Adranuchu se v tento den oblékl do gala, hodil na sebe tu nejlepší tuniku, co měl ve svém šatníku, ověsil se všemi šperky ze své sbírky, a už se tlačil k cestě, aby mohl alespoň na okamžik zahlédnout královský kočár vezoucí slavného Lawana Xe. To, že neuvidí ani jeden jeho vlas, jim nevadilo. Museli být přítomni na takto významné události, i kdyby měli utéci před samotným Delaiem.

Xeting, nato, že to byla sousední země, se svojí kulturou hodně lišila. Ať už architekturou domů, jejíž prvky jsou ke spatření například v Dialu, svojí vlastní historií, svým náboženstvím, jenž uznávalo pouze jednoho boha Haixana, nebo platidlem. Hruhry, tenké plátky kovu o stejné hmotnosti, si musel každý přeměnit na daly, pokud chtěl v Namasilii provést nákup, například mahagonového zboží. Také za to mohl fakt, že zatímco od Namasilie Xeting odděloval hluboký záliv, ze západu objímal Xeting původně Winai a Velké hory, nyní další země, kudy do Xetingu proudí jak obchodníci, tak kočovné kmeny zanášející cizí kulturu a míchající ji s tou Xetingskou.

Rozdílná kultura se pak projevovala ve zdobení kočáru, v kombinaci barev, jakou oplýval, i v plemene koně, jenž bylo zapřaženo v celém průvodu. Každý detail křičel i na toho největšího lajdáka a ignoranta – jsme cizinci a jsme bohatí. A Adranuchštím se tento výrazný pomyslný pokřik velice líbil a nemohli se ho nabažit.

Průvod mířil městem až k samotným hradbám paláce. Přestože nemohlo být jasnější, kdo to do Adranuchu přijel, stráž si zrovna v tomto okamžiku nemohla dovolit něco zanedbat. Kontrolovala identitu každého ze služebnictva, i každého strážného, dle seznamu, jenž jí byl předem zaslán, a teprve takto zkontrolovaní jedinci a vozy mohli vjet dovnitř.

Překvapivě, celá složitá procedura netrvala déle než několik minut. Připravená posila ihned vylétla ven a rozdělila si jednotlivé vozy, a tak Lawan Xe nemusel příliš dlouho čekat a již se ocitl v prostorech paláce. Stejnou procedurou si konvoj musel projít i na vstupu do města, což mohlo ubírat na nutnosti absolvování ještě druhé. Jenže bezpečnost je bezpečnost. A nikdy se nesmí vyloučit možnost, že by se mezi sluhy připletl někdo z města a pronikl tak snadno do paláce dělat neplechu. Nebo hůře, spáchat atentát na krále.

Celá návštěva byla tak důležitá, tak ceněná, že dokonce samotný Enler Dalan ve svých honosných rudých šatech se zlatou výšivkou po celém jejich povrchu vyšel ze svých komnat, a nečekal ani v Hale předků, ale rovnou šel s několika strážnými přivítat Lawana Xe osobně. Se svojí chotí po boku, královnou Hiamon, světlevlasou ženou s přísným pohledem; scházeli spolu ze schodů paláce.

„Lawane!" vítal Enler panovníka Xetingu se zářivým úsměvem.

Lawan se zpětně pousmál. Přestože měl za sebou náročnou cestu, jíž by každý absolvoval nejraději ve svém nejpohodlnějším oblečení a na jejímž konci by vypadal, jako kdyby utekl z vězení; tento panovník na sobě nedal nic znát. Učesaný, se svými vlasy vyčesanými vzhůru a zamotanými v jeden složitý drdol, ozdobený drahokamy a zlatem; oblečen v šatech hodných závisti, a s jasným obličejem, jako kdyby si právě užíval volna někde v lázních; stanul před Enlera a přátelsky ho objal.

„Rád tě zase vidím!"

„Já také! Už to jsou léta, že?" položil Enler ruku na Lawanovo rameno a poplácal dávného přítele.

„Velice dlouhá léta. Bylo na čase, abychom se opět viděli. A jakou radost mám z toho, být opět v Adranuchu a spatřit jeho nádherné ulice a spokojený lid!"

„Jsi tu vždy vítán! Tyto ulice můžeš vidět kdykoliv, kdy se ti zachce!"

„Přesně tak, králi Lawane. Naše říše je vám otevřená," poklonila se Její Veličenstvo s veškerou svojí grácií a šarmem.

„Kdybych neměl na starosti vlastní ulice Liwu," zasmál se Lawan a kroutil pobaveně hlavou.

„Musíš být unaven. Pojď, zavedu tě do tvých komnat. I pro tvé služebnictvo máme dostatek místa. A o koně bude postaráno, ani se nenaděješ. Odpočiň si. Zítra je pak nachystán program, na který tě zvu. Tvůj rádce by s ním měl být srozuměn, a kdyby cokoliv bylo nejasného, neváhejte se optat mého služebnictva. Rádo vám pomůže."

„Nemusel sis dělat takovou starost, Enlere. Svolávat takové osobnosti!"

„To je to nejmenší, to je to nejmenší," rozpačitě se smál Enler, a již naváděl Lawana za svým věrným eunuchem.

Tento eunuch by již starší a v paláci prožil snad celý život. Jeho služby si Enler obzvlášť nemohl vynachválit. Nyní ho „propůjčil" Lawanovi a bylo to, jako kdyby se vzdal svého oblíbeného šperku. A jeho dlaně byly rázem prázdné. I tak spokojeně sledoval konvoj, jak je provázen rozlehlými pozemky paláce, nádhernými zahradami, které v posledním měsíci prošly výrazným zvelebněním, než se otočil a odebral se zpátky do svých komnat.

„...A pro vašeho rádce máme nachystané komnaty hned vedle, aby vám byl vždy po ruce, kdyby bylo třeba. Stejně tak vaše služebnictvo, které bude neustále k dispozici," předváděl mírně zakulacený eunuch s bradou holou jako dětská prdélka místnosti, které byly stejně luxusní a zdobené, jako samotná Hala předků. Až Enlera tehdy přemohla mírná závist, když byl proveden komnatami poprvé a uvědomil si, že jsou stejně tak luxusně vybavené, jako jeho vlastní. Jenže než aby měl svého přítele Lawana urazit, zkousl své pocity a odešel pryč.

Mahagonem, zlatem a drahokamy se zde rozhodně nešetřilo. A díky vedení skvělého umělce, jehož palác zaměstnává, všechny ozdoby nabyly umístění a vzhledu nejlichotivějšímu, jakého šlo dosáhnout.

„Zde, račte prosím," eunuch sklonil poníženě hlavu před štíhlým mužem s medovými vlasy, a naváděl jej přes nádvoří do jemu přiřazených komnat.

„Doufám, že s ubytováním budete spokojen jak vy, tak i Jeho Veličenstvo. Prosím, kdyby cokoliv nevyhovovalo..."

„Ne, je to v pořádku," ušklíbl se zarostlý návštěvník a mlčky následoval plnější postavu eunucha, zatímco se kochal jeho složitým zdobeným účesem.

„Zde je váš program, ještě jednou, kdyby byla třeba," předával nakonec eunuch muži svitek, než se uklonil a odešel pryč.

Nikdo z přítomných nevěděl, že nepředal rádci jeden smotek, ale rovnou dva. A že ten druhý byl zároveň pozvánkou na noční sedánek v nevěstinci...