Akorát prošel kolem Duena, který se vracel ze své čůrací pauzy. Vůbec si ho nevšímal, ignoroval ho. Chtěl jít co nejrychleji pryč, daleko od tohoto místa, daleko od Kieta, daleko od Duena...

Jenže jednou z charakteristických vlastností jeho partnera byla neodbytnost. Obzvlášť, když spatřil nasraného Bashiu, jako v životě ještě ne. A ten se tak okamžitě hnal vpřed za Bashiou a snažil se dohnat jeho horlivý krok.

„Bashio! Hej! Bashio! Zpomal!" vyvolával na něj, byl si jistý, že ho musel slyšet... Jenže místo zpomalení stařec ještě zrychlil, ani skřípavá bolest v kolenních kloubech ho nezastavila.

„Co ti zas je? Bashio!"

Duen za ním pobíhal, přesto trvalo dva bloky, než ho zachytil za rukáv a trhnutím zastavil na místě. V krku měl sucho, hlasivky naprosto pohmožděné. Určitě na sebe musel upoutat pozornost celého Eleorsu, ale bylo mu to jedno. Potřeboval zjistit, co se stalo.

A Bashia, do nějž se vtělil samotný Delai, mu to nechtěl říct.

„Bashio, zlato, co tak přede mnou utíkáš, hm?" pokusil se po pohladit po obličeji, jenže jeho zápěstí bylo pohotově zachytnuto - tak rychle, že to cvičený bojovník ani nezaregistroval. A starcova obličeje se nedotkl.

„Nech mě."

„Tos už dneska říkal. A co to teďka je? Povídej!"

Jenže Bashia neříkal nic. Nemohl nic říct. Drtil své čelisti tak moc, že i kdyby chtěl, stejně by žádné slovo skrze jeho ústa neprošlo.

„No ták! Nebyl jsi to ty, cos mluvil cosi o tom, jak si máme mezi sebou říkat věci a tak? No? Koukej, jak se tím řídím. Ale ty to nedodržuješ!"

„Duene," zavrčel Bashia a odhodil sevřeným zápěstím pryč.

„Bashió!" protáhl Duen a s psíma očkama se pokusil o jiný tah, pohladit svého rozzlobeného milence po paži. Jenže opět se mu to nezadařilo. Dotkl se pouhého vzduchu.

„Co zas? Něco ti navykládal Kiet? Je to hajzl, nemůžeš ho brát vážně. Šel jsem s ním si někam sednout jen kvůli novinkám, ale i ty musíš brát s rezervou."

„Nemůžu ho brát vážně? A tebe snad ano?" odsekl hněvivě zpět, až tím Duena naprosto překvapil. Takže Kiet konal? Ne však úplně, jak očekával...

„Nikoho upřímnějšího tu nenajdeš. Jsem jen tvůj," mrkl na něj koketně, jenže se neshledal se změknutím starcova srdce.

„Tak dobře, nejupřímnější Duene!" vyštěkl Bashia s posměškem. „Tak mi tedy řekni. Byl jsi to ty, kdo sabotoval můj pobyt ve Viniperu? Byl jsi za Sederikem, aby mi nedal práci?"

„Eh?" Duen čekal cokoliv, co by snadno rozvířil mávnutím ruky a naštvaného partnera udobřil v horoucím objetí. Obzvlášť, když si představil, jaké sračky Kiet umí občas vypustit z úst.

Čekal tedy všelico. Kromě tohoto.

Kromě kostlivce ve skříni, kterého úspěšně schovával tak dlouho, že jeho přítomnost vůbec nepociťoval. Až na něj zapomněl. A nyní, jak na to přišla řeč... Kostlivec ze skříně vyskočil s tou největší parádou, v Duenovském stylu, oblečen do nejluxusnějších šat a s fanfárou oznamující jeho příchod.

„Já..." načal, ale v šoku nějak nedokázal nic říci. Obzvlášť, když z Bashiova obličeje vycítil, že on si odpověď odvodil z jeho reakce sám.

„Takže ano..." nevěřícně vydechl, než si promnul svůj obličej. „Opravdu..." opakoval, jako kdyby nedokázal uvěřit tomu, co slyší. Přestože tomu vnitřně již plně uvěřil.

„Tys... Tys mě připravil o práci... O střechu... Jen abych ti šel zachránit zadek?"

„Co?"

„Tys takto bezostyšně zničil můj život... Jen abych zachránil ten tvůj? Tys takto zabil... Bezcitně... Všechna zvířata, a málem i mě samotného... Abys mohl spát nadále ve svém luxusu? Duene? Vážně? Vážně jsi takový typ člověka? A já... Já si myslel..."

„Počkej - hej! Jaké zabití zvířat, to na mě neházej!" pochytil Duen, že mu v jeho slovech něco nehraje.

„A nebyl jsi to teda ty? Abych šel s tebou, udělal jsi opravdu vše v tvých silách! Podpálil jsi můj dům! Duene! A já ti opravdu věřil! Já!" hněv se v Bashiovi mísil se smutkem a do očí toho tvrdého muže se rázem lily slzy a znemožnily mu čistý pohled na věc, na tuto situaci, na tento svět.

„Hele, ať jsem byl hajzl jakýkoliv, tohle je moc i na mě. Tohle bych neudělal, nikdy!"

„A proč to Kiet tedy říkal, ha? Proč to zmiňoval?"

„Protože to byl on, kdo asi!" vykřikl Duen zpět v tom vzteku, v té snaze se oprostit od obvinění, které bylo neprávem udělené, avšak... Okamžitě si uvědomil, co řekl.

Zatajil se mu dech. Tak teď to ale opravdu posral.

Bashia na něj upíral své zaslzené oči, ale i slzy začaly rychle schnout, jak ani nemrkl, jak ani nedýchal, jak se snažil utříbit si vše, co se dozvěděl.

Duen... Duen byl ten žhář... A tvrdí, že to byl Kiet... Jenže Kiet říkal něco jiného a -

„Tys... Tys celou tu dobu věděl, že Kiet... Nebo jsi to byl ty sám, kdo mu to nařídil?" zesílil svůj hlas, až se po nich kolemjdoucí lidé otáčeli.

„Ne, já -" pokoušel se zachránit svoji kůži, přestože věděl, že je to předem marný boj. Měl jen štěstí, že Bashia nevyužil svoji moc, aby mu na místě zlomil vaz. Soudě podle jeho pohledu v očích, měl sto chutí udělat právě tohle.

„Tys celou dobu věděl, kdo to byl? Tys... Tys nechal vypálit můj dům, jen abych -" Bashia se pokoušel nabrat dech, ale jeho celé tělo se roztřáslo, až nepřirozeně, a lomilo jeho páteř vejpůl. Duše v něm skotačily, křičely, chtěly se dostat na povrch a provést za Bashiu jeho pomstu, pomstít tu bolest, kterou musel prožívat, která ho pronásledovala ve snech, která mu dokola předhazovala vřeskot jeho umírající zvěře.

„Ne, Bashio, já o tom opravdu nevěděl! Až pár dní nato za mnou přišel Kiet a prozradil mi -"

„Lháři!" vykřikl Bashia a třesot s ním lomcoval, jako kdyby ho schvátila neznámá nemoc. „Jsi jen lhář, Duene! Obyčejný lhář..."

„Bashio, no tak, zlato, musíš mi věřit!" přikročil k němu, aby ho obejmul, aby uklidnil jeho rozdivočelé tělo, které nevědělo, co se sebou dělat. Jenže sotva se Duenovy ruce dotkly Bashii, byl prudce odstrčen, až neobvykle velkou silou, že nebýt dovedných nožek, rozvalil by se po zemi.

„Jak jen! Jak jen ti můžu věřit? Že nemůžeš za ten požár? Opravdu mi to chceš navynakládat?"

„Ale já říkám pravdu!"

„A Kiet snad ne? Přišel by s tím, pokud bys v tom neměl prsty?"

Bashia ustoupil o několik kroků dozadu, aby se mohl opřít o zeď a zhluboka se nadechnout.

Každý nádech mu pročistil mysl, a čím více nádechů on provedl, tím jasnější mu bylo, co musí provést.

Ano. Nikdy nebylo jiné cesty...

Pohlédl na toho viníka, jehož obličej byl neobvykle naplněn zoufalstvím. Málokdy se na tu zářivou tvář vkrádají takovéto negativní emoce.

Jenže to nic neznamená.

„Duene. Tohle nejde. Prostě... Ne. Tohle se nedaří," načal, již ztišeným hlasem, jelikož nemusel přeřvávat duše v jeho nitru. Zahnal je zpět, jakmile si usmyslel, jaký úkon musí provést. A ony s ním souhlasily. „Jen si navzájem ubližujeme. A já nejsem kus kamene, do kterého můžeš rýt léta a léta a neudělat do něj ani díru. Nejsem... Tohle už nezvládám. Všechny tvé přestřelky, Dexun, tvé dítě, a nyní... Já ti nevěřím, Duene. A nevím, jestli někdy dokážu."

„Bashio, co to říkáš, hm? Počkej, hej, tohle vše se dá vysvětlit, já -"

„Já slyšel tvé vysvětlení, Duene. Mnoho tvých vysvětlení. Beru je v potaz. Ale... Ničí mě to. Nehorázně mě to ničí, neustále si k tobě budovat důvěru. Dokázal jsem překousnout vše, věděl jsem, jaký jsi člověk a s čím do toho jdu, přesto... Je toho až moc. A já více nezvládnu. Ne... Takže, bude nejlepší, když se vydáme každý vlastní cestou."

„Bashio, tohle mi nemůžeš udělat, hm? Já opravdu náležím jen tobě, vždyť jsme se sobě oddali! A všechno se změní, všechno bude dobré, jen mi dej čas a věř mi, že s tím nemám nic společného, já -"

Duen zoufal. Cítil, jak jeho život skomírá, jak se jeho duše propadá hlubinami temnoty, jak se jeho nepředstavitelná noční můra stává skutečností.

Bashia přece nemůže odejít, nemůže ho nechat, nemůže...

„Nedělej, že ti kvůli tomu patřím. I Tossak se může zmýlit."

„Ale nemusí!"

„Zmýlil se," odsekl chladně Bashia a naposledy pohlédl Duenovi do očí. „Stále si stojím za svým. Nesnaž se mě sledovat. Mezi Tossaky už nejsi vítán. A jestli se objevíš... Nemůžu garantovat tvé přežití. Sbohem."

Odrazil se od zdi a hnal se pryč, daleko pryč, pryč z Duenova dohledu. Kdyby se totiž jenom jedinkrát otočil a spatřil ho za sebou, donutilo by ho to překopat své přesvědčení. A to nechtěl. Ne. Rozhodně ne.

Ať mezi nimi byly jakkoliv šťastné chvíle, nedokázaly přehlušit tu bolest, která je následovala. A ta nedůvěra, kterou pociťoval už od Duenova příchodu do osady, vůbec neustala. Jenom rostla, i přes to, jak moc se ji snažil Bashia udupávat a zakrývat. Jeho činy, jeho propuštění Dexuna, jeho charakter, který jednoduše nutí k pochybám... Jak se mu jen mohl oddat? Jak jen mohl následovat své srdce, i přes hlasité pokřiky své mysli, že to vždycky skončí takto?

Oba, rozdělení, navždy.

Čeká ho cesta do Velkých hor. Má zodpovědnost za tisíce Tossaků. Nemůže si dovolit být zlomeným vůdcem, který neustále odpouští prohřešky svého partnera, na úkor spokojenosti jeho lidu. Kolikrát upřednostnil Duena před Tossaky? Kolikrát kvůli němu riskoval? A proč? Aby byl opět zklamán, zraněn a podveden?

Neměl ho nikdy k Tossakům navést. Neměli se nikdy potkat. Nikdy.

Tohle byl nevyhnutný konec, k němuž měli dospět, je jedno jakou cestou.

A ať by byl jejich život o samotě jakkoliv přenádherný, taková idylka je nereálná. A on již dávno není ten naivní muž, jakým býval.

Pobral pohotově všechny své věci, zaplatil hostinské za pár dalších dnů, vzal svého koně a ještě do večera odešel z Eleorsu.

Duen stál na místě, jako opařen horkou vodou.

Bashia... Bashia zmizel. Bashia odešel. Bashia ho nechal zde, samotného a...

„Bashio..." šeptl tužebně, jako dítě hledající svoji maminku. Hleděl na místo v dáli, kde ještě před chvílí vrhala v silném slunci stín mohutná záda, a jakoby pořád viděl jeho obrys, jeho tělo, jak mizí v davu.

„Bashio..." šeptl podruhé, pokoušel se vzpamatovat z toho, co se událo. Bashia se s ním... Rozešel? Odešel a... Již se nevrátí? Již se v životě neuvidí? Jen tak? Jen... Tak? Po tom všem?

Takto bolí rozchod? Takto ho bodá do srdce a svírá hruď? Takto bolí samota? Zlomené srdce?

Ne! To nemůže jen tak nechat! To nemůže... Kiet! Ten hajzl Kiet! Věděl, že s ním nemá nikam jít, ale zvědavost ho zradila a teď...

Rozběhl se zpět do té chajdy, kde se před chvílí snažil sníst ten nechutný blaf. Vzteky bez sebe, praštil dveřmi tak, že z nich odpadlo prkno a vzniklou dírou dovnitř vtrhlo slunce. Ten zrádce tam nadále vysedával, očividně čekal na výsledek své práce.

„Kiete, ty sráči!"

Sotva Kiet vstal, aby čelil naštvanému společníkovi přímo, schytal další ránu do čelisti, nemálo slabší než ta předchozí.

To je dvojka, utrousil posměšně ve své mysli, vůbec nebyl naštvaný, že byl takto veřejně zmlácen.

„Cos to Bashiovi nakecal? Proč jsi mu lhal! Proč!"

Kiet se však usmíval a trpělivě vyčkával, až se Duen uklidní.

„Proč jsi mu řekl, že to já můžu za ten požár? Ty jeden hajzle! Já tě zabiju!"

„A můžeš si to dovolit?" ušklíbl se Kiet, čímž zamrazil vztek na Duenově obličeji.

„Cože?"

„Že v mé blízkosti jsou mí společníci. Vyčkávají na můj povel. Řekni mi. Můžeš si to dovolit, aniž bys nemířil přímo do vězení?"

„Pche! Já věděl, že jsi přišel hezky vybavený!" odplivl si Duen, přímo na Kietovu vyšívanou tuniku. Ten si toho gesta nevšímal.

„Jo? A přesto jsi mě pozval na oběd?"

„Nestáli ti za prdelí jako teď, když sis je v mezičase k sobě zavolal. A chtěl jsem si ověřit. Chtěl jsem si ověřit, jaký nehorázný sráč jsi!"

„A? Tvůj výsledek?" zkřížil ruce na prsou Kiet a úsměvem pobízel Duena k odpovědi.

„Že jsi to byl opravdu ty. Tys byl ten zrádce, co před krále vysypal všechno o naší cestě za opálem. Bunma to nebyl a Sanoh není tak pitomý. Nikdo další nemá tak velké ambice, ani peníze, aby přeplatil mé úplatky. Takže, kdo zbývá? Ty. Ty jeden -"

„Jen si nadávej, Duene, nadávej. Jen pokračuj. Nic jiného totiž nedokážeš. Na nic jiného nezmůžeš! Že já jsem sráč? Já? Ne, Duene. To ty! Ty, a ten tvůj nosánek zdvižený nahoru, celé ty roky! Pche, že jsi příbuzný králi. A? Jsi jen ubohý pes! Snášel jsem tvé ponižování, myslel si, že mě tvá společnost vyzdvihne nahoru, ale... Ne. Co neuděláš sám, to nemáš. Tak jsem to udělal. A co z tebe teď je? Co je z tvého rodu? Nic. Jen banda sraček!"

Sotva Kiet domluvil, už mu byla střelena na obličej další rána.

„Takhle o mé rodině nemluv, ty hovado jedno!"

Duen si povšiml, že pár mužů venku sebou cuklo, jak chtěli přiběhnout svému pánovi na pomoc. Zdá se však, že nějakým gestem je Kiet udržel na místě. Odplivl krev a upravil svůj postoj.

„Proč ne? Stejně se teď válí ve svých výkalech, proč bych jim tak neměl říkat?"

„Kiete!"

„No?" usmíval se oslovený, i přes krvavé rty a zuby a stékající rudou kapičku na bradě.

„Jsi jen závistivý a žárlivý parchant. Víš, proč jsi to nikdy nedotáhl výš? Že prý moje vina? Fakt? A není to náhodou tím, že jsi jen neschopný spratek, který nikdy neuměl skutečně nic?"

„A ten spratek je nyní volný, zatímco ty jsi hledaný."

„Ale proč! Proč jsi do toho musel zatáhnout moji rodinu! Proč!"

„Já ji nezatáhl!" obhajoval se s nevinným pohledem Kiet a ukazoval prázdné a čisté pracky. „To Jeho Veličenstvo! Ono rozhodlo, že vás zatknou všechny!"

„Jen se opovaž se takto vymlouvat! Srabe! A co teď, ha? Co teď plánuješ? Slíznout smetanu za mé dopadení? Jo? Tak se pokus. Ale co si pamatuji, vždy jsi byl takový chcípáček, co mě nikdy v souboji neporazil. A že máš s sebou nějaké hezouny? Jen sem s nimi, rád si zatancuji s více partnery!"

„To neudělám, neboj. Jsi v bezpečí," zazubil se krvavými zuby, zatímco poklidně postával na místě. Když ho Duen důkladněji prozkoumal, opravdu neměl důvod mu nevěřit. Obzvlášť, když po ruce neměl meč, a každý z jeho kumpánů měl po meči jednom.

„Jo? A co teda chceš? Mám ti za to políbit nohy nebo co?" odfrkl si sarkasticky, měl chuť mu plivnout do obličeje.

„Nic. Jen mě baví tě pozorovat. Už jsem pochopil, proč jsi vždy byl spíše pozorovatelem, než aby ses pouštěl do akce. Je prostě lepší se pohodlně usadit, nic nedělat, vědět, že máš čisté ruce... A přijde mi lepší sledovat, jak se ponořuješ do sraček, jak si ztratil všechno, co jsi kdy měl. Jak se stáváš jen ubohoučkým tulákem, kterého... Jednou někdo ubije k smrti na maso. Je to zábava, nechci se o ni ochudit."

„Tak proto jsi Bashiovi lhal? Aby mě opustil? Proto jsi mu řekl, že já jsem způsobil ten požár? A proč ses nepochlubil ty? Koukej, jak krásně ti to jde, jak hezky jsi přede mě předhodil všechny tvé úžasné činy. Proč jsi mu neřekl, že to ty jsi založil ten požár? Žes to chtěl držet jako tajemství - jenže ne, ty se prostě musíš chlubit, a pár dní nato jsi za mnou došel a pod tento čin se podepsal. Proč jsi mu to neřekl takto? Hm?"

Jenže Kiet neodpovídal. Pouze se culil, nadšený svým vítězstvím, které Duena dostalo na kolena. Ne, co na kolena. Na zem. Ještě chvíli a začne mu olizovat boty.

„Být tebou, dávám si ve spánku pozor. Nikdy nevíš, kdo ti vleze do peřiny a podřízne ti hrdlo," zašeptal tajuplně Duen, načež se otočil a opustil jak podnik, tak celou ulici.

To hrdlo by mu měl podříznout co nejrychleji. Ještě dnes. Nejlépe.

Takto přesvědčený Duen se ještě nějakou dobu potuloval po ulici. Ve veškerém svém vzteku, zklamání, smutku a zoufalství však úplně zapomněl, že netuší, kde Kiet spí. A když se vrátil zpět k podniku, nikoho již nenašel. A v hostinci zase nenašel žádnou stopu po Bashiovi.

„Ano, ten muž zaplatil dalších pět nocí, vzal koně a odešel."

Pět nocí...

Vážně si myslíš, že mi stačí pět nocí na to, abych na tebe zapomněl?

Ten večer si Duen koupil dva džbány pálenky a zavřel se do pokoje. Seděl na posteli, prsty přejížděl po spoji mezi jejich lůžky, který vznikl přiražením dvou nezávislých postelí k sobě. Zanořoval prsty do deky, jíž se přikrývali, zatímco v těsném nalepení vedle sebe leželi. Vybavoval si přesně Bashiovy dotyky, jeho něžné polibky, jeho šedivé prozíravé oči mladé podoby, nebo ty bahnité, zkušené a soustředěné oči starce.

Miloval je obě. Miloval obě tváře. Miloval obě těla. Miloval toho, kdo byl uvnitř nich.

Nikdy v životě nevěřil v lásku. Nevěřil v to, že by potkala zrovna něj.

A když na ni narazil, na tuto výjimečnou věc, která ho naprosto strhla s sebou a udělala z něj jiného člověka... Tak o ni přišel. O něj přišel.

O svého Bashiu...

Bylo to už čtvrtý den, co obyvatelé Eleorsu nacházeli na ulici nového opilce. Většinou byli smíření s těmi, co tu dlouhodobě žili, každý den se koupali v lihu a zdobili zvratky jen vybrané rohy ulic. Jenže k těmto stálicím najednou přibyl někdo další. Nebylo to zrovna příjemné zjištění. Nejenže budou jejich ulice bohatší o další litry moči, zvratek a sraček, nedělalo to ani dobrý dojem na správce města a nejvýše postavené občany. Jak mohou jít na procházku, když to je jeden opilec tam, další opilec tady? To není jak spadlé listí, které lze shrabat, aby nekrylo mramorový chodníček. Tohle byla smradlavá těla, páchnoucí hůře než kravín! Co to je za estetiku? O žádné se nedalo mluvit! Estetika Eleorsu upadá!

Stále však situace nebyla zas tak dramatická, aby ji správce města musel řešit. Tak co, nový opilec. Jakmile má u sebe dostatek dalů, aby svoji spotřebu pokryl, nemůže si stěžovat. Podporuje ekonomiku města! S tímto argumentem přicházel vždy před urozenou smetánku, a zatím mu úspěšně procházela. Z prodaného chlastu odvádí daně. Část daní jde do kapsy těchto lidí. Takže se teoreticky dá považovat tento opilec za jejich zaměstnance!

„No dobrá, no," odfrkla si nespokojeně jedna z honosně oblečených žen a několikrát zamávala vějířem před svým obličejem. Jakoby chtěla odvát ten puch alkoholu, který se z nového bezdomovce táhl.

To byla ta nejvyšší vrstva. Střední a nejnižší vrstva tělo na ulici nevnímala. Jen občas do něj někdo kopl, aby si vybil svoji frustraci, a zrovna takový opilec se k tomu nabízel.

„To nenecháte člověka spát, vy hovada?" obořil se opilec a zakřičel přes celou ulici. Pár lidí se po něm poohlédlo, ale dál ho neřešilo a pokračovalo ve své cestě. Až na jednoho človíčka.

Přišel k tomu pytli látek a masa a nenápadně do něj šťouchl svým prstíkem.

„Něco jsem snad říkal, ne?" rozkřičel se spáč, a ten človíček zděšeně uskočil vzad. Málem by spadl, jenže to ho zezadu podepřely silné nohy; silné - jelikož nesly takové zodpovědnosti, jaké se nikomu nemohly ani zdát. Nohy matky.

„Pane Duene," jemné oslovení mělo probudit předstírajícího spáče do nového dne.

„Mmmm," oslovený se však zavrtěl hlouběji do deky, k tomu pociťoval šílený bolehlav. Nechtěl ani vědět, co za sračku to do sebe předchozí den lil.

„Due..." špitl malý človíček pisklavým hlasem a opatrně se plížil ke spícímu a nakukoval tam, kde měl být obličej.

Duen odhrnul svoji deku. Jen o kousínek, aby mohl spatřit toho otravu, co ho takto budí.

Tak na tohle fakt nemám náladu, zavrčel v duchu, jen co spatřil modravé oči a zářivé kučeravé vlasy.

„Duene, prosím... Neválej se takto na zemi. Není to zdravé. Můžeš se nachladit."

„To je mi šumák."

„Due...?" kluk ještě neuměl pořádně mluvit, jelikož neměl moc příležitostí jít ven, dostat se mezi děti, své vrstevníky i starší, a něco od nich pochytit. A když už se mluvit snažil, rozkašlal se na celé kolo. A tak jeho řeč vázla. Zato šibalství v očích za poslední dny neuvěřitelně vzrostlo. Kluk se připlížil tak, že v nečekaném momentu odhrnul deku z Duenovy hlavy a rychle uskočil zpět.

Ten zmetek! Zavrčel Duen, jenže jen co otevřel oči, nemohl se na to dítě plně zlobit.

Nebyl totiž stejný?

V srdci ho píchla bolest.

„No, co se děje?" zachraptěl, zatímco se pomalu sunul do sedu. A když si byl jistý, že z něj nevyjde žádný nečekaný balíček, tak se i postavil na nohy.

„Pojď se mnou, takhle nemůžeš déle zůstat. Musíš se najíst. Napít - vody. Nesmíš se takto trápit."

„Já se netrápím, já se opaluji!" hrdě vytasil svoji bradu, jenže alkohol mu stále proudil v žilách a místo ostrého pohybu se rozvlnil jak žížala.

„Pojď... Dlužím ti to. Za všechno, cos ty a tvůj přítel udělali pro mého syna."

Než stihl Duen cokoliv namítnout, již ho chytla za paži a táhla od jeho dosavadní postele pryč, ne však k nevěstinci, ale k jedné drobné hospůdce. Ichias poskakoval kolem nich jako králík na poli.

Duen stihl jen třikrát zamrkat a před ním se objevil hrnek s vodou a rýžová placka se zeleninou.

„Jez, potřebuješ to."

„Že to říkáš zrovna ty," utrousil, jelikož on neměl problém si cokoliv koupit. Ale žena, která dosud žila v bídě, a nyní ho zve na jídlo? Přesto vzal do ruky placku a bez ostychu se do ní zakousl. Je fakt, že mu v žaludku celkem kručelo. „A co malej?"

„On... Je jako vyměněný. Nevím, co se stalo, co tvůj přítel udělal, ale... Od toho dne, ani jednou nezakašlal! Ani jednou nedostal horečky! Za těch pár dní jen jí, aby nabral svaly, a skáče divoce, až je těžké ho udržet na místě. A proto chci poděkovat. Z celého srdce."

Bashiovo kouzlo...

„Já si tvé díky nezasloužím," odfrkl si a jeho ruka s plackou padla na stůl.

„Ale ano. Zasloužíš! Díky tobě mám našetřeno pro malého na školu. Nemusím se bát o jeho budoucnost. A těším se, jak ho uvidím růst," Radina zasněně pokoukla na Ichiase, který se zabavil plašením holubů.

„Takže zůstáváš v nevěstinci?"

„Ano," odkývla, čímž Duena však nepřekvapila. „Paní je hodná a holky skvělé. Pár dětí tam už je, takže nebude vyrůstat sám. A má práce... Není zas tak špatná. Jsou dny horší, ale i dobré. Nic lepšího teď nemám."

Duen nic neříkal, jen pokýval chápavě hlavou a ukousl zase z placky. Radina chvíli sledovala, jak zamlčený ten muž je, zatímco do sebe ládoval jídlo, a sbírala odvahu načít jiné téma. Nechtěla však, aby odešel naštvaný a její dar nechal na stole. Jenže to se zas bála, že pokud bude vyčkávat moc dlouho, odvaha jí opustí. A tak, když snědl již dvě třetiny pokrmu, zhluboka se nadechla a spustila.

„Chtěla jsem vám poděkovat již dříve, ale nemohla jsem vás najít..."

„Hm..." žvýkal Duen a možná ani nevnímal, co ta žena říká.

„A když jsem vás konečně našla, tak... Vy jste spolu? Tedy... Byli?"

Duen přestal jíst a položil nedojedenou placku na tác. Radině se zatajil dech, přesně toho se obávala. Avšak bála se zbytečně. Duen jen pevně semkl rty a dal si pár dlouhých vteřin načas, než jemně pokývl hlavou s tichým „Hm."

„Já... Nechtěla jsem vás sledovat a nechtěla jsem být taky důvodem... Opravdu nechtěla! Já jen chtěla, aby moje dítě žilo. Aby bylo zdravé, aby si mohlo hrát s ostatními!"

„Chápu," hlesl a oči mu na okamžik blikly na toho chlapce, který pobíhal všude kolem, než si všiml stánku s proutěnými hračkami, a to už utíkal ke své mamce a tahal ji za její lehký přehoz.

„No tak, to nemůžeš. Kde máš ptáčka?"

Malý kluk vytáhl ze své kapsy dřevěnou, ledabyle vyřezanou sošku, a pochlubil se s ní před mamkou.

„Ukaž strejdovi, jak ptáček lítá."

„Fruuuu fruuu," začal se soškou mávat všude kolem a sám se do té hry tak ponořil, že s ním odletěl pryč.

„Kvůli němu mě vyhodili z hostince. Neměla jsem kam jít, ale potřebovala jsem daly, potřebovala jsem někde vychovávat svého syna. Tady na mě byli milí. A paní nás nechává se o děti starat. Navzájem si pomáháme. Není to nejlepší prostředí, ale lepší si nemůžu dovolit. Nemusím se bát, že nebudeme mít co jíst. Vždy se najde nějaký zákazník, a to stačí pro něj na jeden dva dny... Jenže když ochořel... Je to jediné, co mám, Duene. Kdybys ztratil to jediné, co máš... Co by s tebou bylo?"

Duen si to nemusel vůbec představovat. Právě ho opustil Bashia. Ještě to ani nedokázal zpracovat. Chtěl se utopit v chlastu, ale neměl na něj chuť. Přišel o rodinu, o domov, o Bashiu... Je tohle dítě také to jediné, co mu zbylo?

„Když jsem tě viděla, musela jsem okamžitě za tebou. I kdyby byla jen malá šance, že jsi to opravdu ty. I kdyby byla jen malá šance, že se Ichias uzdraví. Ale musela jsem to zkusit. I kdybys mi dal jen pár dalů na léky, bohatě by to stačilo. To je jediné, oč bych žádala. Samozřejmě, kdybys nás vzal k sobě, kdybys malého vychoval - nemohla bych si přát víc. Ale nejsem naivní. A doba strávená v nevěstinci mě dostatečně poučila. Nikdo si nikoho nikdy nevezme k sobě, můžeme jen škemrat daly, dokud toho muže nepřivedeme na dno. Jenže ty už na dně jsi, že? A o to více si vážím, že jsi nám pomohl. A cítím se špatně, že jsem ti musela lhát..."

Radina se zastavila. Potřebovala pro sebe pauzu, odmlku, aby opět sebrala svoji odvahu a pravila něco, co jí dlouho tíží na jejím srdci. A co si Duen zaslouží vědět, po tom všem. Obzvlášť, když byla tím důvodem...

„Ichias není tvůj syn."

„Eh?"

Počkat. Tak nejprve tvrdí, že je, i když Duen říká, že není, a když to Bashia potvrdí, a dokonce i Duen to nějak a jen trošku jakože přijme, tak najednou není?

„Pár měsíců po tvém odchodu jsem potkala tvého bratra. Říkal, že je z rodu Ran, a já si ihned vzpomněla na tebe. Dlouho jsme o tobě diskutovali, i o jeho životě... Byl šarmantní, měl mnohé z tebe. Když začal naléhat, tak jsem svolila a... To jeho syn Ichias je. A také to vychází i časově. Takže se neboj. Jenže on je teď... Taky ve stejné situaci?"

„Zavřený," opravil Duen skrze zaťaté čelisti.

„Aha..." hlesla Radina a znepokojeně pohlédla po roztržitém dítku.

„Kdybych věděla, že mezi vámi vyvolám takové rozpory, že vás to rozdělí, tak bych -"

„Není to tvá vina," hlesl Duen, přímo zlomeně špitl. „Není."

„Ale já vás viděla, jak se hádáte a -"

„Není..." zopakoval bezduše Duen, jehož myšlenky brouzdaly všude možně, jen se nedržely v přítomném světě.

„Nechtěla jsem ti lhát, ale jsi jeho bratr a... Já opravdu jen chtěla uzdravit Ichiase," pokoušela se ještě obhájit Radina, ale Duen už nic neodpovídal. Jen mlčel, prázdně hleděl do svého talíře a jeho ušmudlaný obličej se propadal zármutkem.

Seděl, nedokázal ze sebe dostat ani hlásku. Hleděl na hrnek, který držel v ruce, a měl dilema, jestli ho roztříštit hozením o stěnu, o zem nebo vlastní dlaní. Nemohl uvěřit, že... Kvůli Thanamovi, zase... Zase mu zničil život, jeho duch, který ho nepustí z rukou, neustále mu přináší jen neštěstí! Tak moc chtěl Thanama zabít, tak moc!

A zároveň cítil, jak v něm puklo to poslední, co ho drželo pohromadě.

Pokud ztratil Bashiu, a dokonce ani to dítě není jeho... Zrovna, když si na něj tak navykl...

Byl opravdu úplně sám.