„Cože?" zastavil se Duen a nevraživě na ženu koukal. Podobně jako Bashia. Jenže jeho pohled naopak směřoval na Duena.

„Ano! Tři roky zpátky! V létě! Přijel jsi sem, do Eleorsu! Strávili jsme spolu několik nocí, než jsi odešel a... A zanechal jsi mě v jiném stavu!" vyhrkla, v očích slzy, jak ublížená se cítila. Poznala muže, který jí nasliboval hory a doly a nakonec ji nechá samotnou, opuštěnou a k tomu – s dítětem na krku, nezaopatřenou... Bez místa, kde sklonit hlavu ke spánku.

„Blbost," odfrkl si a chtěl opět popohnat Bashiu, aby oba zmizli z tohoto prokletého místa co nejdříve. „Je ze zdejšího nevěstince, očividně mě chce dostat do pasti, jak ze mě vymámit co nejvíce dalů."

„Ne! Tak to není!" vykřikla poté, co zaslechla jeho šepot. „Tehdy jsi říkal, že pracuješ pro krále a plníš tajné úkoly, a – a scházeli jsme se vždy v hostinci u přístavu, já tam vypomáhala a – a vždy jsme se setkali vzadu u spíže a – a – a pak jsi odešel!" spustila v pláč, který byl slyšet široko daleko a přitahoval nevítanou pozornost kolemjdoucích. Aby ji rychle utišil, zatáhl prudce za její zápěstí, a aniž by se s ní mazlal, strčil ji do uličky se stokou. Bashia ho celou dobu následoval, nepřirozeně pomalým krokem.

„Hele, holka. Přestaň nám tu něco nakecávat. I kdybych s tebou něco měl, což asi možná jo – něco si vybavuji – otce dítěte si najdi jinde. Já si vždycky dávám pozor. A jestli si vybavuješ takové detaily, tak si mezi nimi musíš vybavit i čím jsem tě před děckem uchránil," hodil s ní rozčileně o zeď domu a ohraničil cestu úniku rukama, aby se jí mohl dívat přímo do tváře. Aby si uvědomila, z jaké výšky na ni hledí. Aby pocítila intenzivně tu výhružku v jeho očích, kterou jí bránil v dalších lžích.

„Ale... Tys byl jediný! Jak bych mohla mít dítě s někým jiným?" slzy jí tekly po tváři, po jejím hněvem a zoufalstvím zkřivené tváři, jak se dožadovala spravedlnosti – ale nadřazená síla muže jí v ní bránila.

Bashia postával opodál a jen drtil rty pevně k sobě. Ať se Duen snažil obhajovat jakkoliv, přesto jeho soucit šel směrem k drobné ženě. K jejím dlouhým vlasům a nevinnému obličeji, ke štíhlému pasu s velkými ňadry. Určitě musela být Duenův typ a nebyl žádný důvod, proč by Duen měl odmítnout své pudy, svoji přirozenost... Proč by spolu nemohli strávit pár intimních chvilek, z nichž...

Opravdu? Duen má dítě? S jeho stylem života... Neměl by se divit... Ne, neměl...

Měl očekávat, ne – vždy přece věděl, že Duen patří mezi ty lidi, kteří zanechávají potomky všude, kam se pohnou. A dívky v bezvýchodných situacích jsou pak dávány starým vdovcům, kteří by mohli mít už vnoučata. A že tyto dívky jak z růže květ, před nedávnem ještě dovádějící na polích, nyní musí kojit bastarda a k tomu vychovávat nevlastní děti po vdovcově zesnulé ženě, kteří by jí mohli být i sourozenci.

Vždy to věděl. A vždy takové lidi nenáviděl.

A z nějakého důvodu se mu podařilo tento fakt zapomenout – téměř, až do této chvíle.

Kdy Duena dostihla minulost a ukázala se přímo před celým městem.

„Co já vím, komu všemu ještě rozevíráš nohy? Ale moje rozhodně není!"

„Ale je!" stála si za svým žena, která by určitě věděla, kdyby byl otcem někdo jiný. A kterou přemáhala zloba, když z ní Duen dělal obyčejnou lehkou děvu.

Kterou se nakonec musela i stát, aby sebe a své dítě uživila.

„Je, on... Určitě je tvůj!" Jak jen to ještě více vysvětlit?

Bashia, jenž doteď mlčky přihlížel, udělal krok kupředu, dokud se neobjevil po Duenově boku.

„Hej, Bashio, já fakt o ničem nevím. Opravdu! Já navíc nemůžu mít děcko, proč bych chtěl? Vždy jsem si dával pozor, dítě je to poslední, co bych potřeboval!"

Bashia však ignoroval jeho hlas, jeho zlobu i znechucení nad pouhou představou, že by měl být otcem. Rozhodl se ho nevšímat si, alespoň nyní, jinak... Nebyl si jistý, co by to s ním dokázalo udělat. A proto jen odstrčil Duenovu ruku bokem, tu, co bránila ženě v odchodu, a nabídl jí kus látky na utření slz.

Vděčně na něj pohlédla, do úsměvu jí však nebylo. Vymanila se z té těsné blízkosti muže, jenž ji opět jenom ponížil, a pokoušela se dát do kupy.

„Nyní, když jsi Duena našla... Co je tvým dalším cílem? Chceš pouze uznání, peníze, aby tě pojal za ženu...?"

„To teda –" už chtěl namítnout Duen, jenže nečekal, jak ostré a nebezpečné oči na něj v tom okamžiku pohlédly, že mu jeho slova zaskočila zpátky do krku a nikdy nespatřila světlo světa.

„Já..." žena zaváhala. Ani se jí nesnilo, že by něco takového mohla získat. Avšak, když jí to ten starý muž nabídl... Je to Duenův otec? Dokáže to zařídit? Nemusela by se starat o jídlo, o dostatek dalů, o střechu nad hlavou. Nemusela by snášet to každodenní trápení, které jí v nevěstinci potkává. Její syn by vyrůstal v čistém prostředí, byl by vzdělaný, slušně oblečený, a až by vyrostl, vzal by si nějakou urozenou slečnu...

Navždy by utekli z bídy.

Ano. Jenže něco je přesto přednější než její představy.

„Můj syn, můj... Můj Ichias... Je... Je nemocný. A je to s ním čím dál horší. Já chtěla jen... Chtěla jen pomoc. Aby mi pomohl. Je jeho otec! Nemůže ho nechat zemřít!"

„Ale já nejsem –"

„Kde je tvé dítě?" přerušil Bashia Duena a ani mu nevěnoval kus pohledu. Následoval ženu a schválně se vyhýbal všem nenápadným pokusům Duena, dotknout se ho, zastavit ho, nebo pouze na sebe upoutat pozornost, aby mu mohl zazpívat stále tu samou písničku – že to dítě nemůže být jeho.

Jenže ani jednou se mu nepodařilo jen se dotknout Bashiových vlasů, pohladit rukáv jeho šatu. A s každým krokem k nevěstinci i on ztrácel tu odvahu na něj vůbec položit svůj prst.

Už nic víc neříkal a následoval dvojici do jedné z těch vykřičených budov v Eleorsu.

Ačkoliv žena nadále vzlykala, nová síla a naděje jí dodala sílu udržet si pružný krok a hrdě tyčit bradu, přestože jejich cílová destinace takovým ženám bradu srážela dolů.

Zavedla je do nevěstince naproti.

Hned při vstupu je vítaly bohaté závěsy, z toho nejlepšího hedvábí dovezeného z Furthu. Barvy nahého těla a růžence studu, pevné a odolné, přesto jemné jak pavučinka. Ozdobené vyšíváním květin a ovoce, lákající návštěvníky na všechny chutě slasti, které zde mohou poznat. Před závěsem látkovým se ještě nacházel závěs z korálků, z polodrahokamů všech barev, obroušených do hladkého tvaru a zakomponovaných do celkového útvaru, jenž z dálky připomínal rozkvétající třešeň. Cinkaly při každém průchodu, oznamovaly, že někdo další je nespokojen se svým životem a šel najít útěchu do tohoto pochybného podniku.

Duen byl na taková zření zvyklý. Zato Bashia se musel dostatečně obrnit před tím, co ho čekalo – už jen na základě divokých vzdechů vycházejících zpoza opony, že dokonce zapomněl obdivovat tu nádhernou kompozici při vstupu, na níž by běžně nechal oči a ještě by si ji promnul mezi prsty.

Pevně semkl čelisti. Netušil, na co se připravit, až je ozáří světla lucerniček. Jeho nepřirozená strnulost Duena po boku bavila. Jenže toho odlehčení ve formě pobavení si nemohl užívat naplno. Sám měl zúžený krk i hruď očekáváním, co se to ještě doví. A jestli je pravda opravdu tak hrozivá.

Prošli závěsem. Otevřelo se jim široké prostranství, osvětlené všemi možnými typy světel, od malých svíček ve skleněných nádobách, po dlouhé a štíhlé svíčky, šlehající svým plemenem na všechny okolo. I pevné lampiony, házející barevné odlesky a navazující intimní atmosféru podniku, a dokonce pár lamp olejových.

Vyšívané tapety zakrývaly holé zdi, propracované akty pak probouzely chtíč klientů svými nezvyklými výjevy. Nábytek se zde nacházel jen čalouněného charakteru, aby zajistil pohodlí při jakékoliv činnosti. Nebylo však údivem, že tyto činnosti za sebou zanechaly nesmazatelné stopy, ať se pracovnice nevěstince snažily jakkoliv je vydrhnout.

Honosnost byla cítit s každým krokem. Ale zároveň jakási lacinost, tím přehnaným naaranžováním, které postrádalo utříbenost a styl. Bashia, zvyklý na prosté a ponuré interiéry, na jednoduchost a eleganci, tento křiklavý styl nemohl nějak vystát. Celému to dodávalo stísněný pocit, jako kdyby byl pod neustálými útoky z neznámých směrů. Jak srna uprostřed lesa, nevědě, že na ni míří své luky hned několik lovců.

A pak, když sjel očima ze zdí na jednotlivá posezení, na kulaté stolky v koutech místnosti, na napůl zatažené závěsy – spatřil něco, co vidět rozhodně nechtěl. Skupiny mužů hrajících karty, nebo jen zapojeny do diskuzí. A v jejich klínech jim jejich obnažené partie ukrývaly nahé ženy, buď svýma rukama, ústy, nebo je pohltily celé do sebe.

Bashia znechuceně odvrátil obličej. Ale bohužel na stranu Duena, který s pobavením hleděl nejen na celou tu maškaru nahých těl, ale i na starcovy rudé špičky uší, zakrývající zahanbení muže, který nemá tak vytříbené zkušenosti s potěšením ženského těla.

Žena, která je do tohoto doupěte rozkoše zavedla, nejprve musela odkývnout své paní, že se jedná o její návštěvníky a ne klienty tohoto nečistého podniku. Teprve poté zamířila do boční části budovy, na místo, kam smí pouze personál podniku a nikdo jiný. V porovnání s předchozími prostory, chodbičky, v nichž se muži ocitli, byly prázdné a ponuré. Jakékoliv tapety zmizely, podlahu tvořily neustálé výdutě dřevěných prken, o něž nemálo pracovnic zakoplo, až si mnohdy vyvrtlo kotníky. Jen pár lampionů, rozmístěných dostatečně od sebe, aby jich nebylo příliš ale ani málo, jim osvětlovalo cestu do pokoje této ženy. I přes stísněnost a veškeré negativní kvality této chodby, Bashia se z nějakého důvodu cítil mnohem lépe než v té přečančané hale.

Už zvenčí se dal zaslechnout suchý, dráždivý kašel malého dítěte. Kašel, který dokazoval, že za dveřmi se nachází někdo nemocný, někdo skutečný, reálný. Někdo živý. Doteď se totiž mluvilo o Duenově synovi jako o nějaké věci, nějakém faktu.

Ale tento syn byl malý človíček. Osoba, z níž jednou bude další nafoukaný mládenec, perlící jednu poznámku za druhou.

A když žena dveře do pokoje otevřela, tento človíček nabyl i své podoby.

Bylo jasné, že kvůli nemoci, která Ichiase naprosto vyčerpávala, bylo jeho tělíčko drobné a nevyvinuté, než jako je tomu u jeho vrstevníků. Že bude menší, hubenější, že jeho ručky budou postrádat ten dětský tuk a líčka nebudou tak nafouklá. Ale Bashiu hlavně ohromilo, do jaké míry bylo to dítě droboučké. Žena nelhala, že jsou její jedinou nadějí. Že jen dost drahá medicína dokáže navrátit tomu dítěti život.

A možná ani to ne.

Přesto mu očka zářivě jiskřila, když spatřil známou osobu ve dveřích, a již radostně zvolal: „Mamí!"

Zatímco Bashia vešel za matkou dítěte, Duena jakoby opařilo ještě na prahu. A krok vpřed bylo těžké provést.

Jak moc plánoval, že jakékoliv tvrzení ihned vyvrátí, nyní to bylo ještě těžší. Když spatřil to dítě, všechny pochyby, co v sobě nosil, se okamžitě vypařily. A ať to bylo těžké přijmout jakkoliv, popírat to nemělo smysl. A jestli chce nějaký důkaz – nebyl ten živý tvoreček důkazem dostatečně velkým?

Hleděl na něj ze vzdálenosti několika kroků. A v pokoji nebylo zrovna nejsvětleji.

Nejenže s ním sdílel ty šibalské modré oči, celá jeho hlava byla poseta blonďatými loknami, kroutícími se po celé jeho hlavičce, jak sukno zlatých vláken, jen ho namotat na vřeteno.

Až byl ohromen, jakou podobu s ním sdílí. Dalo by se říci, že v něm dokonce vidí sám sebe.

...Je to... Opravdu jeho syn?

On?

Jeho syn?

Musí... Musí být. Ichias...

Vždyť ani si doteď nevzpomněl na jméno té ženy. A ona mu odnosila dítě? Sama? Bez pomoci? Proč se nehnala do Adranuchu a nepožadovala po něm daly? Nebo... Cokoliv?

Ale vychovala ho tady, v nevěstinci, s tím nejlepší, co zvládla.

A teď tu oba stojí a hledí na ten usmrkaný a zakašlaný balíček, který zapomněl na všechny bolesti jen s jedním pohledem na svoji matku.

A ta se k němu kloní a pevně ho objímá, zatímco představuje ty dva strejdy, kteří ho přišli navštívit.

Duen však nadále neřekl ani slovo. Ani se nepřiblížil k tomu klukovi na krok. A zrovna, když se po něm otočil Bashia, jelikož mu chtěl očima naznačit, aby se vzdal a své dítě přijal; novopečený otec se otočil na patě a utekl pryč, aniž by řekl sbohem.

Nezůstalo po něm ani smítko prachu.

Bashia si jen vzdychl, než se skrčil k dítěti a pohladil ho po hlavičce.

Štítilo se ho, nemělo rádo neznámé lidi, obzvlášť muže. Ať bylo malé jakkoliv, už teď cítilo, že se děje občas něco špatného, že muži mamince ubližují a nejsou nic dobrého.

Bashia to chápal, a proto se zbytečně nesnažil na sílu. Pouze dřepěl a hleděl na toho malého prcka, který se během chvilky opět rozkašlal.

Zvláštní myšlenka mu proběhla myslí.

Jakpak se asi má Chasan? Má chlapečka, nebo holčičku? A... Podařilo se jí začít nový život, nebo... Skončila podobně, jako tato žena?

„Jmenuji se Bashia," podal ženě ruku, jelikož mu to přišlo slušné. Ať už měl v nitru chaos jakýkoliv, pořád cítil za důležité, aby poznal matku tohoto dítěte...

„Radina."

„Duen... Promluvím s ním. Jen není připraven, na něco takového..."

„To budete nesmírně hodný! Prosím! Chci jen bezpečí pro mého syna! Chci jen tohle, ať se děje co se děje! Kdybyste s ním promluvil! Ať zaplatí Ichiasovi léčbu, a třeba, ať nás vezme sebou! Klidně budeme žít stranou, ale ať půjdeme s ním!" sevřela mu dlaň oběma rukama, a jen s obtížemi se uvolnil a ustoupil na stranu.

„Pokusím se," zamumlal tiše, přes veškerou bolest, která ho píchala do srdce, a odešel.

Jen co vyběhl ven, zaznamenal Duenovu postavu v bezpečné vzdálenosti od toho hříšného místa.

Jako kdyby v něm viděl Delaia a pokoušel se před ním ukrýt.

Bashia si jen ironicky odfrkl a vrhl se kupředu, naprosto ignoruje Duenovy snahy ho dohnat, i jeho neustálé volání.

„Bashio, vydrž, vyslechni mě!"

„Bashio!"

„No tak! Bashio! Hej, to děcko..."

„Copak jí nevěříš? Beztak to má s jiným blonďákem!"

„Bashio!"

Duen dokázal rozčileného starce zastavit až v jejich pokoji, kde již neměl kam utéci.

Prudce sebou trhl na Duena a propaloval ho tak nenávistným pohledem, až měl mladík podivný pocit, že mu spaluje veškeré oblečení, dokud se neocitl nahý. A tím neskončil. Každé mrknutí byla řezná rána nožem, která odstranila kus jeho kůže, s trochou masa nalepeného na ní, a takto byl celý ořezán, vrstvu po vrstvičce, až na holé kosti.

„Bashio – Já... Já to fakt nevěděl! Já bych nikdy... Nikdy bych nechtěl dítě, a nejsem idiot, to snad víš! Nevím, jak se to mohlo stát, Bashio! Fakt nevím!" Duen zoufal, celý jeho svět byl náhle podkopán, a to krásné vystavené na povrchu se propadlo do té díry, v níž se nyní nacházela jen hromada suti. Opravdu byl zmatený. Používal střívka. Ty ještě natíral speciální mastí, která ničila zárodky. Vypouštěl to ven – pokud nebyl zrovna v nevěstinci, kde se ženy také o sebe umí starat. I přes to všechno – má dítě? A kolik jich ještě má, že o nich neví? A co má teď dělat?

Bashia stál jak kus kamene, nic se na něm nezměnilo. Ani ten pohled v jeho očích, který chtěl Duena na místě mrtvého.

Ale no tak! To přece ne! Tak to být nemá! Když – až k neuvěření – našel někoho, s kým by strávil celý svůj život, přimotá se mu do cesty nemanželské dítě? Co si to pro něj Ilai nachystal?

„Bashio, prosím tě, zapomeň na ni. I na to děcko. Stejně si myslím, že není moje. Prostě ne –"

„Duene!" okřikl ho stařec, až mu vlasy stály hněvem na hlavě. „Je tvé! Je! Nesnaž se před tím utéct!"

Jistota, s jakou Bashia potvrdil jeho otcovství, byla až příliš velká. Duen se chtěl už zeptat, namítnout něco, ale jeho úmysl byl rychle přečten.

„Cítil jsem... Cítil jsem krevní pouto. Zeptal jsem se Pukhonových dětí a... Je tvé, Duene. Ichias je tvůj syn," rázně vysvětlil, než se rozhořčeně otočil a nastavil Duenovi svá záda, zatímco se pokoušel uklidnit pohledem z okna. Duen tu nebyl jediný, kdo byl ztracen ve svých emocích.

„Jenže..." Jak je to možné? Duen pořád pendloval z přesvědčení, že dělal vše správně a dítě mít nemůže, k přesvědčení, že tu má jasného potomka a on neví, co s ním. „Já ale nevím..."

„Je to tvůj syn," zopakoval tiše Bashia, do jehož očí se pomalinku hnaly slzy. Nechtěl si je však utírat – jak nápadné by to bylo? A tak jen drtil rty o sebe a potlačoval svůj hněv, svůj smutek, i ostatní emoce, jež mu chtěly rozervat tělo zevnitř.

Z nějaké nevýslovné intuice Duen postřehl, že Bashiova zatuhlá záda se mu úplně tak nezdají. A bylo by údivem, kdyby to bral Bashia s dostatečným odstupem, jako všechny ostatní záležitosti.

Jednalo se tu o Duena. O jeho... Jeho syna. A že to bylo něco velkého. Byl to pokračovatel rodu, byl to závazek vůči rodině své, vůči rodině té ženy, vůči tomu dítěti. Jak jen může nechat jediného potomka rodu Ran, aby tu shnil v nevěstinci?

A jak mu vůbec zajistit jinou budoucnost, s tou bezvýchodnou situací, v níž se momentálně nacházel?

„Možná je, přesto... Co já zmůžu? Nic! Můžu jim nechat jen pár zlatých, a to je všechno. Nemůžu se s ní oženit, ani nechci. V životě bych nechtěl, i kdyby to měla být poslední možnost, i kdyby mi držel někdo meč u krku," snad to nenapadne Bashiu, zhrozil se v okamžiku Duen, který nechtěl riskovat hněv velkého Tossaka.

„Navíc, já... Nevím, co ti k tomu říct. Prostě to bylo. Ano, bylo, dávno. Před tím, než jsem tě potkal. Sám víš, jakou minulost jsem měl, ale... Jsem jiný! Díky tobě. Od té doby, co jsem tě potkal, jsem již nikdy nebyl jako dříve. Opravdu! A chápu, že je těžké mi uvěřit, já sám bych si asi nevěřil, ale Bashio..."

Se starcem to ani nepohnulo. A tak Duen musel udělat opatrný krok kupředu, k oknu, a tiše se za ním plížil.

„Já se opravdu změnil! A ty teď jen vidíš, jak mě ošklivě dohání minulost... Asi se nemůžu nijak obhajovat, tady s tím, ale věř mi, že to nikdy nebylo mým úmyslem. Mít dítě, nebo ti jakkoliv ublížit, Bashio. Ale nikdo z těch lidí, absolutně nikdo, ve mně nevyvolal to, co ty. A fakt jsem nikdy nezažil, co zažívám s tebou. A jak moc ti chci být nablízku a... A chci, aby ses na mě otočil, a podíval, a... Nestraň se mi, Bashio. Miláčku!"

Starý muž byl však nadále tou vytesanou sochou z kamene, až se bál, že jeho srdceryvný proslov neslyšel.

„Bashio, otoč se na mě, hm?" Duen musel k němu až přikročit, obejmout ho zezadu, aby si ho mohl natočit tváří tvář. V duchu si pobaveně odfrkl. Jeho kamenný, zatuhlý obličej vyjadřoval přesně ten stejný truc, jaký vídá i u jeho mladé podoby. Byl tak průhledný, jak jen si toho dříve nemohl všimnout? Pohladil jeho tvář a založil jeden neposedný pramen vlasů za ucho. Ale s tím vousáčem to ani nepohnulo. Ten vztek byl jednoduše příliš velký na to, aby se dal tak jednoduše zkrotit.

„Bashio. Prosím. Nech minulost minulostí, stejně to už nezměníme. Myslíš, že jsem chtěl mít dítě? Myslíš, že chci s ní být? Ne! Postarám se o ně, jo, budu jim posílat daly, ale ty jsi ten, se kterým chci být a trávit své chvíle. Bashio, zlato," hladil ho po vlasech, ale nadále ho sžehal chladný pohled těch dvou známých očí.

Bashio... vydechl utrápeně Duen, když už ztrácel veškeré své naděje a snahy, že se mu podaří probít se skrze led stojící mezi ním a jeho milencem. Nejhorší je, že Bashia je odolný vůči všem jeho běžně používaných zbraní. Jak má tedy opět zkrotit to trochu přerostlé kotě?

Natáhl se vpřed, aby položil polibek na ty rty zastíněné vousy. Ano, to už se něco dělo a Bashia sebou překvapeně cukl, dokonce, jako kdyby se snažil odtáhnout. Ale ne naštvaně, to ne, to by se na něj díval jinak. Jeho oči naplnila panika. Aha!

A tak Duen neváhal a využil své příležitosti. Prohloubil polibek ještě více, a dlaň přejíždějící po jeho hustých vlasech sklouzla na zátylek, aby si ho přitiskl blíže. Bylo to vlastně poprvé, co políbil jeho stařeckou verzi. Nikdy k němu nevyjadřoval intimní – nebo až přespříliš intimní gesta. Dotyky, objetí, to ano, ale polibek –

A to je právě to, co Bashiovi sebralo slova z úst, co naprosto odválo všechen vztek, který v něm sídlil. S vědomím, jak moc si Duen váží čistoty a přitažlivosti jeho partnera, nikdy by ho nenapadlo, že by se pustil... Že by políbil to, co sám kdysi nazval „starou šiškou". Kdyby to byl jen polibek, nevinný a přátelský... Ale ten záletník se vůbec nedržel zpět! Jako kdyby se jednalo o tu mladou krev, o obličej bez vrásky, jako kdyby ty vousy na jeho bradě nesídlily, jako kdyby jeho tvář nebyla drsná a hrbolatá a jeho oblíbené heboučké vlasy jak stébla trávy.

„Due –"

„Pššt..." umlčel jeho snahy o protest Duen, zatímco si vychutnával tu slast nacházenou v jeho ústech. A po které toužil, ani netušil jak. Měsíce zvláštních představ jeho fantazie se konečně stávaly skutečností. A přicházejí akorát vhod!

Sám si nikdy nemyslel, že by se k něčemu takovému skutečně uchýlil. Pociťoval občas zvláštní chvilky, to ano, dokonce i v Adranuchu... Možná za to mohly chvíle strávené v Písečných horách, nebo větší sblížení se s Bashiou. Avšak nyní bez problému útočil na jeho ústa, na jeho tělo... Doslova se ho nemohl nabažit. Nenutil se. Chtěl to. Lákalo ho to a užíval si to. Přestože ten pocit škrábání na tváři byl dost nezvyk, myšlenka, že ochutnává svého Bashiu, dokonce jeho mužnou, starší podobu, že ty pohyby v ústech mu jsou dávno známé, a fakt, že...

Na toho člověka si až příliš zvykl. Až příliš se na něm stal závislým, a to ještě nedávno hovořil o „špetce zdravé závislosti". Jak zdravé! Byl schopen po něm toužit i v jeho stařecké podobě, dokonce i po tom...

A také měl hodně zakořeněné, že i to mohutné tělo mu nebylo úplně lhostejné. Byl svědkem, jak téměř skomíralo, jak ho tvořila jen kost a kůže, a jak se postupně proměnilo zpět ve zdravé a pevně stavěné.

Jinými slovy, pod tím vším to byl jeho Bashia. Vždy byl. A on ho miluje. Ať je jakýkoliv.

Jeho ruce, vědomě či nevědomě, klouzaly po jeho ramenech, pomalu, smyslně, aby nenarušily průběh polibku, aby ho pouze podpořily sugestivními pohyby. Přecházely na jeho hrud a z ní pak na boky, které krátce mnuly, než zatáhly za volný cíp pásu a šup, tunika se Bashiovi rozevlála, aniž by si něčeho všiml.

„Duene, nemám se –"

„Ee!" přerušil ho ihned Duen, všechny možné protesty zastavil jedním rázným a káravým pohledem. A aby toho nebylo málo, ještě dravěji se na něj vrhl, aby ty blbosti, s čími ještě přijde, jednou provždy umlčel.

Sunul s ním na židli, na kterou ho usadil, zatímco neuvolnil jeho tvář ze své moci.

„Ach, Bashio," obejmul ho kolem krku, zatímco se obkročmo uvelebil na jeho stehnech a zasypával ho polibky podél jeho krku, šíje, až na vystouplé klíční kosti.

„Nedělej to, Duene, vždyť – Ah!"

Už polibek bylo něco ohromného a neuvěřitelného, naprosto od Duena neočekávaného. Ale že mu zabloudí do kalhot, v tomhle stavu, a dotkne se ho tam; že ho svými šikovnými prsty obejme a vyloví ven, a že ani takto nepřestane, a ještě ho pěkně vzruší a vytáhne do maximální velikosti –

„Asi jsem ti to nikdy neřekl, ale s tím, jak vypadáš, tak se divím, že sis ve Viniperu nikoho nenašel," ušklíbl se, jak volnou rukou stáhl rozevlátou tuniku definitivně z těla a odhalil jeho ramena, pevná a masitá, přecházející v paži, již sotva mohl uchytnout do své dlaně. Lechtal ho, když prstem putoval po jeho kůži a udržoval s ní slaboulinký kontakt; tak droboučký, až Bashiovi připadalo, že se mu to jen zdá. Že si jen představuje ten elektrizující dotyk, jak mu obkresluje svaly, zachází do jeho podpaží, následuje obrysy jeho prsou, a dokonce brnkl do jeho bradavky. Co se mu však určitě nezdálo, bylo pevné sevření jeho prsu, vlhké polibky, které se probourávaly skrze srst až na jeho kůži, a horko v jeho rozkroku, jak se dotkl něčeho druhého, stejně rozžhaveného.

„Duene, nedělej to," jeho hlas, nyní hluboký, vyzařoval až nevídanou smyslnost. Sám Duen netušil, jak moc to na něj zapůsobí. Zesílil stisk jejich přirození a ty se o sebe třela, pevně se na sebe mačkala, jako samotná těla, jimž náležela.

„Kdybych nechtěl, myslíš, že bych byl na tom takto?" mrkl na něj. Celou dobu na něj poočku koukal. Zachytával jeho reakce, které mu náhle přišly všechny tak roztomilé, ačkoliv to nebylo to malé princátko, ale drsný lovec. I tak nesl své kouzlo, podobně sladkou vůni, tu eleganci, a ten stejný pohled v očích. A přestože neměl ten štíhlounký pas a kůži jak mléko, do čehož se zprvu zamiloval, stejně tak byl spokojen i s pevnými boky, vyjadřující mužnost a sílu. Opravdu mu nevadilo, že se do toho tak pustil. Měl své kouzlo. Kouzlo, kterému Duen propadl.

„Bashio, již dlouho jsem o něčem přemýšlel," ušklíbl se Duen. S tím, jak moc se jeho vnější koutky očí kroutily nahoru, jak zahnutá vzhůru byla i jeho ústa – Bashiovi bylo ihned jasné, že z něj vypadne jenom čistá kravina. Ale co zmohl? Jenom ho poslechnout. Nic jiného mu stejně nezbývalo. Byl plně v Duenově moci a jen okamžiky ho dělily od výbuchu potěšení.

„Nejsi náhodou pořád ještě panna? Tedy, panic?" Duen už očekával, že po něm muž střelí zabijáckým pohledem. Nemýlil se. Úsměv se mu ještě rozšířil.

„Tak jsem si říkal, že by tě někdo měl odpanit, ne?" naklonil se k jeho obličeji a zvedl se, aby se posunul více kupředu. Namáčkl se na Bashiovu hruď, zatímco si stáhl kalhoty níže.

„Ne, Duene. Co to děláš?" Bashia rychle chytl lem toho kus oblečení, který odhalil hýždě jeho druha, a tahal s ním nahoru.

„Nech mě, jo?" připlácl na cizí dlaň ruku Duen a zastavil ho v jeho snahách.

„Tohle nemusíš," říkal sice jeden starý muž, ale jako kdyby Duen slyšel prosbu toho kluka s chladnýma očima, připomínající soumrak zataženého dne.

„Chci být tím člověkem, Bashio. A víc do mě nevrtej, už tak si připadám dost divně."

„Tak toho nechej," chtěl se zvednout, dokonce i s Duenem na klínu, ale ten jak na potvoru zvedl nohy a překřížil je za opěradlem židle, udělal jakousi klec, vězení, z něhož Bashia nemohl uprchnout.

„Duene!" zvýšil hlas, ale místo rozumné reakce bylo jeho ucho zaváto horkým vzduchem, následován stejně smyslným šepotem.

„Šššš..."

Bashia byl jeho. Chtěl ho mít jen pro sebe. Celého ho ovládnout. Být pro něj tím jediným. Tím prvním a posledním. A dokázat mu to všemi způsoby. A jestli to znamenalo, že se pro jednou vzdá svého sladkého potěšení, a místo toho ho nabídne jemu, obzvlášť po celé té aféře, která je zasáhla...

„Kdys vůbec stihl nabrat ty svaly?" zasmál se, aby odlehčil situaci, ačkoliv netušil, jestli více kvůli Bashiovi nebo sobě. Jednou rukou se držel opěradla, zatímco druhou bloudil dozadu, aby nasunul na Bashiu střívko, a také hmatal tam na své místo, kam dosud mířil jen s lístečkem po vykonání velké potřeby.

Nebylo to úplně snadné, nachystat se, takto, sám. I jeho výraz, věčně nesoucí výsměvný úškleb, nyní spíše představoval útrapy spojené s jeho nesmyslným a tvrdohlavým rozhodnutím.

„Duene, to já po tobě nechci," zastavil ho Bashia a druhou rukou si nadzvedl jeho obličej, na němž už vyrůstaly kapičky potu.

„Nechci," opakoval, když ho pohladil a ten pot setřel dolů, zanechal jeho obličej jen vlhký, pružný, a jako vždy – nádherný. Jak jen může něco takového chtít? On, ve své staré odpuzující schránce? A k tomu, po Duenovi? Vždyť Duen, to je silný, dominantní muž, který se nikdy neskloní jen kvůli něčemu nebo někomu. A už vůbec ne kvůli Bashiovi. Tak proč to dělá? Proč se do toho tak nutí? Je to kvůli... Jeho dítěti?

„Odpustím ti, jen se do toho nenuť, Duene... Opravdu to nepotřebuji, tak –"

„Uh –" Oba dva umlkli ve stejném okamžiku, když Duen prudce zastrčil část Bashiova údu do sebe. Náhle roztažen, měl v sobě něco, co mu nepatřilo, něco cizího; nebylo to úplně pohodlné. Měl nutkání to dostat ze sebe, ale to nesměl. Naopak. Potřeboval to celé pohltit, dostat to do sebe, zahřát to vnitřním teplem. Potřeboval a chtěl.

Bashia už chtěl něco namítnout, začal se vrtit, aby z Duena vyklouzl ven.

„Mlč," Duen zamumlal udušeně mezi zrychlenými nádechy, které pohybovaly s celou jeho hrudí, roztahovaly ji do všech stran, ale stále mu nepřinášely dostatek kyslíku.

„Teďka mlč," odfrkl si, již mělčeji a uvolněněji, zatímco se pustil opěradla a obě své ruce nasměřoval kolem Bashiova krku. K něčemu je Bashiovo mohutné tělo přeci dobré. Sloužilo mu jako opora, jako zeď, o kterou se mohl opřít a věděl, že se nezhroutí. To, co pro něj znamenal sám Bashia.

Pomalu zasouval Bashiu do sebe, zatímco cítil, jakou neplechu to dělá uvnitř něj. Jak se dotýká jeho sliznice, roztahuje ji, dráždí ji, naplňuje ji Bashiou a vymazává jeho myšlenky a starosti z mysli. Cítil bolest svého otvoru, zatímco pohlcoval i drobné chlupy obklopující Bashiovo přirození. Možná to přece neměl dělat...

Takhle se cítíš se mnou v tobě? Napadlo rychle Duena v celém tom stresu a do srdce ho píchla hluboká lítost a provinění. Proč jsi neřekl, že se ti to nelíbí?

Ale proč se tedy všichni jeho partneři, včetně Bashii, tak vrtěli rozkoší?

„Vyndej to ven, Duene," prosil stařec, který dělal vše možné pro to, aby skryl to vzrušení, ty slastné pocity, které Duenův těsný vnitřek poskytoval. Samozřejmě, že se mu to líbilo. Až nepředstavitelně. Nikdy nezažil nic podobného, ten tlak masírující jeho orgán, tak těsný dotyk mezi ním a Duenem, a hlavně – tak slabého a zranitelného Duena, zatímco přijímal svého partnera dovnitř. Duen pro to není, proč jen zachází tak daleko? Co chce dokázat?

Duen už chvíli seděl na Bashiových tříslech a bylo jasné, že to zvládl. Že to, co ho uvnitř lechtá, dráždí, pulzuje a pohybuje celou jeho podstatou při sebemenším záchvěvu, je Bashia. Jeho milovaný Bashia. A ten chce, aby toho nechal.

Chtěl toho nechat. Z části. Z části v něm ale vzrůstalo určité nadšení. Radost, že Bashiu takto ovládl. Že na něm sedí, má ho uvnitř něj, a že cítí jeho tvrdost, jeho vzrušení. A že když se pohne, tak Bashia udělá –

„Uh!"

Přesně tohle. Přestože to znamenalo, že pokaždé probudí tu bolest, která ustála jen, když se nehýbal; zajímalo ho, jak Bashia bude reagovat, když s ním bude zacházet podle svého uvážení.

Když se zvedne a zarazí zpět.

I přes jeho třesoucí nohy, když bude sjíždět svojí zadnicí po tom krvím nabytém orgánu.

„Trochu jsem se přepočítal s tvojí velikostí," vyslovil dráždivá slůvka, jako kdyby toho nebylo dost, a opět se zavlnil tělem vzhůru a zpět. Tak, jak to kdysi udělal sám Bashia. Klouzal po něm, svůdně se prohýbal, snažil se mu přinést tu největší rozkoš. A brzy zjistil, že i on nevyjde z boje s prázdnýma rukama.

Aha, tak proto, usmál se, když rázem pochopil význam Bashiovy tehdejší dravosti. Když tohle dělal, opakovaně se něco probojovávalo skrze jeho vnitřek a naráželo na tvrdý úd uvnitř něj. Netušil, co to je, ale pokaždé, když se zavlnil a stalo se to, jeho celým tělem projela vlna slasti. Zvláštní, nikdy nepoznané, a poněkud odlišné, než když se stará o sebe svým předkem, ale... Dělalo mu to dobře.

Tak takový je to pocit. Ačkoliv věděl, že něco takového je, sám to nikdy nezažil. Až teď, tady, s Bashiou. A ten, když zpozoroval Duenovu změnu, pokoušel se sehrát své pohyby pánví, aby Duena co nejvíce stimuloval. Jak si sám pamatoval, co dělá dobře jemu, pokoušel se to převést na Duena. A když mu ještě uchytl vzrostlou část, nakonec to vznešený pán z rodu Ran nevydržel a sesypal se Bashiovi na rameno.

A ten ho na oplátku uchytil do pevného objetí.

„To bylo ještě rychlejší, než když to děláme, ehm, normálně. Znamená to, že to budeme opakovat častěji?" nemohl si stařec odpustit poznámku, zatímco jeho obličej hladily Duenovy voňavé vlasy, a on přejížděl dlaněmi po jeho zpocených zádech, horoucích jak plamen.

„O tom jen můžeš snít!" odsekl prudce, ale nenaštval se. Nadále setrvával v tom pevném stisku, Bashiu stále v sobě, a pokoušel se nějak dát dohromady po tom celém rozčarování ze všech pocitů. Měl totiž pocit, jako kdyby se rozpadl na tisíce kousků.

„Gratuluji, Bashio," nakonec ze sebe dostal a zahleděl se mu hluboce do očí.

„Proč?"

„Už nejsi panic," ušklíbl se a hluboce ho políbil, zatímco opět začal pohybovat svým spodkem. Ano, ještě jednou by ho mohl obšťastnit, ať není úplný chudák. Jenom jednou...