Bashia si dával s promýšlením jeho strategie na čas. Věděl však, že každá minuta je drahá. Než vyrazí, než se dostanou do Eleorsu, přičemž neví, co je může na cestě ještě potkat... Nejraději by vyrazil již hned. Jenže druhá, ta zodpovědná a logicky smýšlející půlka ho držela ukotveného na místě. Starý Bashia totiž nejedná impulzivně, nenechá se ošálit naivní vyhlídkou úspěchu. A kromě touhy vidět se po dlouhé době se starým přítelem, získat mapu a pomoci Duenovi s nalezením pravdy, nenašel žádný jiný zásadní důvod, proč by měl opustit osadu Tossaků.

Celý den strávil nepřítomným chozením sem tam, které završil sedánkem u jezera, dokud pro něj nepřišel nějaký Tossak a nepožadoval jeho přítomnost v osadě. S povzdychem si opravil svoji tuniku a jako náčelník a osoba zodpovědná za všechny obyvatele, vracel se zpátky problém vyřešit.

Nebe bylo až nepřirozeně modré. Jen ptáci občas přelétly přes tu nekončící plochu připomínající moře – jelikož se v pohledu na něj také mohou lidé ztratit. Byl mimořádně teplý den a nádech žluté se tahal po celém obzoru. Hedvábná pomněnková tunika, jíž Bashia právě nosil, však svojí kvalitou mladíka velice překvapovala. Měl možnost mnout v dlaních různé typy látek, vyžíval se v informacích o jejích vlastnostech a původu. Přesto nikdy neměl možnost zkusit na vlastní kůži, jak takové kvalitní zboží funguje oblečené na živoucí postavě. A nyní, když ho Faletta nutí nosit to nejlepší z celé osady, poznává, jak moc se liší kvalitní materiál od levné látky.

Na to, že měl pod vnější tunikou ještě spodní, připadal si pořád, jako kdyby byl obalen v mráčku a unášen proudem vzduchu. Jediný pot, který na jeho těle vznikal, akorát přilepoval rudý drahokam k jeho čelu.

Horko mu však začalo být, až když se k němu přichomýtl Duen a přisunul si ho k sobě úchytem za pas.

„Přestaň," zavrčel tiše a pokoušel se vytrhnout. Nemohl být však příliš agresivní. Stačilo sebou trhnout příliš prudce a Duen by mu rozvázal pás, čímž by způsobil hromadné pištění místních slečen, které si na náčelníka stále dělaly chutě.

„Jsem tvůj ochránce, ne snad? Neměl bych tě doprovázet všude, kam se jen pohneš?" odvětil Duen, ačkoliv jeho oči sledovaly okolí, aby nepůsobil příliš nápadně.

„Zde ochránce není třeba."

„Vždyť jen trénuji. Na tu naši výpravu."

Ah, výprava. Bashia jen pevně semkl rty, jak stačilo málo a něco, na co na okamžik přestal myslet, opět vyplulo na povrch jeho hlubokého oceánu myšlenek.

„Nikam nepůjdeme," rychle odsekl, aby se toho klíštěte zbavil.

„Co? No ták, Bashio! Přeci to jen tak nenecháš plavat? Myslel jsem, že ty důvody byly dostatečné."

„Je to pořád velký risk a... Mí lidé mě potřebují zde. Nemohu nikam jít," mluvil tiše, zatímco hleděl před sebe na cestu, aby náhodou o něco nezakopl.

„Hele, ta tvoje tetička to tu zvládala před tebou, zvládne to i za tvé nepřítomnosti. A všechno, co jsme včera rozebrali, není nic jiného než pravda. To si ji nechceš ověřit u zdroje?"

„Cena za ověření je moc vysoká."

„Ale výsledek stojí za to! Šup Bashio, bal si saky paky, ještě zítra půjdeme pryč!"

Duen se ve vesnici opravdu až příliš nudil. Takto natěšeného a motivovaného ho Bashia v životě neviděl. Ne že by tu žil nepohodlný život – Bashia měl za to, že přiměřený dostatek všeho v průměrné kvalitě požadavky rozmazleného měšťana částečně ukojí. Jenže očividně ho život v osadě brzo omrzel, a polehávání si nevážil tolik, jako první dny, kdy sem dorazil po týdnech na útěku.

„Pryč? Kam pryč?" jeho nadšená slova však nebyla postřehnuta pouze chladným společníkem, ale také statnou ženou, jež se právě přichomýtla k chlapcům zpoza domu. „Snad ne do Velkých hor!"

„To taky," neudržel jazyk za zuby Duen, čímž jen nasupil oba Tossaky a ten balíček štěstí v jeho náruči se náhle ocitl volný.

„Jděte napřed, dorazím později," pokynul ke svému doprovodu, přestože Duen jako jediný pořád stál na místě, jako kdyby tuto výzvu neslyšel. A také neviděl ty vražedné oči, zavádějící ho do chmurného rána s příslibem deště než jasného slunce.

„Antaresi! Opravdu to myslíš vážně?" se špetnou zoufalství v očích, Faletta naléhavě hleděla na svého synovce. Ale jeho netečného výrazu se ani nedotkla.

„Velké hory by nakonec pro nás opravdu mohly být jediným východiskem," načal, zatímco se rozhlédl kolem sebe a přikročil ke své tetě blíže, aby nemusel mluvit příliš nahlas.

„A že kmeny Černých medvědů by nám mohly být přeci jen blíže..." dodal, než stačila Faletta něco namítnout. Krátce pohlédl na Duena, jenž byl i přes svůj běžný úsměv plně soustředěný a připraven svůj nápad obhájit – nebo jen vyčkával, kdy se opět spustí ta hádka mezi tetou a synovcem a on ji bude moci s pobavením sledovat.

„Ale v této chvíli není bezpečné tam jít. Ne dříve, než se situace uklidní," věnoval opět Duenovi svůj názor, za nímž si pevně stál, a nehodlal ho v této chvíli měnit. Nesměl se nechat oslepit nadějemi a chabým doufáním, a jeho stará osobnost ukrytá v této schránce si to moc dobře uvědomovala.

„Bashio! Vždyť včera –"

„Včera jsme jen uvažovali možnosti. Ale ne, Duene. Tohle není ta správná cesta," odsekl, než se omluvně na Falettu usmál.

„Doufám, že nic neplánuješ, Antaresi. O co jde?"

„Řeknu ti to k večeru. Teď není vhodný čas, ani místo," jeho šedivé oči prolítly kolem dokola, jen matně zaostřily na vesničany ženoucí se sem a tam, než opět spočinuly na jeho tetě.

„A teď mě omluvte," jeho tunika se roztočila jak sukně tanečnice, když se otočil a mířil tam, kam původně zamýšlel. V jeho zádech nechával dvě osoby, zmatené tímto chováním, přesto s žádnou jinou možností, jak se s ním vypořádat.

Duen chtěl již jít, nehodlal s tou babiznou trávit o samotě jen o vteřinu déle. Jenže sotva se chystal vzdálit a hledět si svého – někde nabrat trochu té švestkové a vylehávat ve stínu, jelikož slunce bylo dnes obzvlášť ostré; Faletta ho zachytila za paži a donutila setrvat na místě.

„Nikdy nepochopím, že si vás můj synovec vybral," načala chladným hlasem a v jejích očích jiskřila nenávist taková, že dokázala osobu proklít a uvalit na ni neštěstí na celý život. „Mohu to jen tolerovat a přát mu štěstí. Avšak jakmile uvidím, že mu jen trochu ublížíte – že kvůli vám uroní jen jedinou slzu; nebo že ho zmatete a strhnete ho na špatnou cestu – vězte, že mi Tossakové na to nezapomeneme. Ani my, ani Pukhonovy děti."

No to je výhružka, utrousil v duchu pobaveně Duen.

„Nemusíte se bát, tetičko. Bashia je tak tvrdohlavý, že i kdybych zkoušel všelico, řekl cokoliv, byl v posteli dobrý jakkoliv, stejně si půjde za svým," zazubil se na ni a přátelsky ji poplácal po paži, ignoruje ten zlověstný záblesk, který předvídal brzký fyzický útok. Avšak k němu nedošlo, jelikož ruku stáhl, ještě jednou se zaculil a konečně utekl pryč. Měl pocit, že ho něco bodá v zádech. Nepříjemné hejno včel.

Když se pak k večeru plížil s večeří do domu velkého náčelníka, zaslechl nedobrovolně dvojici hlasů zevnitř té hliněné chajdy. A jelikož se nehodlal s tácem vracet zpět, ale rušit je by bylo neslušné, tak se zase opřel o zídku k oknu. Nahřátá hlína mu příjemně masírovala záda, jen ty korálky ověšené dokola otravně cinkaly při sebemenším záchvěvu vzduchu. Stačilo by být méně opatrný a v místě u okna by zahrály celou píseň, jak by se strhly spolu s Duenovou průchozí postavou. Jenže díky skvělému výcviku, nevychýlil svým plížením ani jeden provázek.

„Je to pravda?" zaslechl Falettin hlas, poněkud zjemnělý, ohromený tím, co se právě dozvěděla.

„Je to vysoce pravděpodobné," opravil ji Bashia, který nechtěl uvádět věci na nepravou míru.

„Ale tabulka náčelníka nic takového neuvádí..."

„Jak mohla ta těhotná dívka vědět něco o Pukhonově původu? Zapsala jen to, co jí Pukhon říkal, jelikož on sám psát neuměl. Nejspíš. A ty informace se pouze týkaly našich duší, duší jeho dětí a jakým způsobem se dá tohoto docílit. To nejdůležitější, co bylo nutné předávat z generace na generaci, aby jeho potomstvo nedělalo nic špatně a vážilo si jeho oběti. Noví náčelníci k tomu připisovali další věci, dokud tabulka nenabyla podoby, jakou známe. Je však vidět rozdíl mezi písmem té ženy a ostatních Tossaků."

Duen se u okna ušklíbl. Zajímavé, rozhodně zajímavé. A jak kruté. Zajímalo by ho, jestli rod Dalan chová k Tossakům takovou zášť zrovna z tohoto důvodu, nebo...

„Nikdy jsem neuvažovala o původu Pukhona. Když přišel ten... Pan Duen s možností, že pochází z Velkých hor, moc jsem tomu nevěřila. Možná se zápisy mílí, možná jeho kmen má spojitost s medvědy, ale ne s těmi z Velkých hor. Je však pravda, že božstvo Kaa a Ree, které je nám velice blízké, a přitom tak odlišné... Proč kromě podvodníků není víc lidí jako jsme my? Proč se za ta staletí neobjevili lidé chovající v sobě duše jiných lidí?" povzdychla si Faletta, jejíž svět se hroutil s těmito novými poznatky, a zároveň dával smysl větší než kdykoliv dříve.

„Pokud pocházel z jiné oblasti, daleko od nás, kde neuznávají božstvo, ale jen sílu sebe sama... Přesto, přijmou nás? Je jisté, že nás nezavrhnou, i přes společný původ? Podívej se jen na historii země Namasilie a Xetingu. Jak se vztahy lidí v čase měnily, jaké boje nastaly, jaké důsledky měly. Jak byl Písečný lid zotročen, jak se neustále pokoušel o nové a nové vzpoury. Jak odříznutí od ekonomiky jsou Zvučné planiny, přesto náleží Namasilii a musí odvádět daně jako každý jiný lid... Co když se kmeny Černých medvědů navzájem znepřátelily, co když nás všechny pozabíjí, jen co vkročíme na jejich území?"

„To ti, teto, bohužel zodpovědět nemohu," odvětil Bashia a Duen viděl před očima ten jeho chladný obličej, jeho sebejisté oči, jeho v tenkou přímku vytvarované rty. Viděl, jak ostře na ženu hledí, a jak proměňují nejistotu v něco pevného a přijatelného, v něco, s čím se dá již bojovat. „Ať půjdeme kamkoliv, čeká nás jen nebezpečí, hlad, smrt. Důležité je však dostat se z dohledu Enlera Dalan. A se zbytkem si již nějak poradíme. Bude důležité pobrat co nejvíce zásob, co máme. Možná by nebylo na škodu nakoupit ještě rýži, poslat pár lidí do Naranu a obejít zdejší obchodníky. Úrodu pšenice necháme na zásev. Velké hory nejspíše nebudou dobrým prostředím pro pěstování rýže, a budeme se muset spolehnout pouze na jiné plodiny."

„Vidím, že to máš promyšlené," poznamenala Faletta, ale nikoliv sarkasticky. Spíše obdivovala, s jakými návrhy její synovec přicházel.

„Celé měsíce nedělám nic jiného, než že přemýšlím o tomto," hlesl mladík a načal tak chvíli čistého ticha. „Ať to již má něco společného s úprkem našeho vězně, nebo ne; tady zůstat stejně nemůžeme. Ne, když se král dal do pohybu. Dařilo se nám krýt se zde dostatečně dlouho. Přes desítku let. Zrovna začíná období sklizně. Naší prioritou bude všechno důkladně uskladnit, a jakmile sklidíme i pšenici, můžeme vyrazit."

„Ale to je brzo!"

„Nebo příliš pozdě..."

„Stihneme se nachystat?"

„Když začneme hned, postupně, tak určitě ano. Je jen třeba nakázat, ať muži stlučou nové vozy na všechny zásoby, a to bude pro ně nejvyšší priorita. A ať procvičují všechny bojové kroky, které se naučili. Půjdeme přes území Zvučných planin a nedělám si iluze, že se nám budou vojenské hlídky vyhýbat..."

Faletta pevně semkla rty k sobě. Ať chtěla v kotlinách Holých kopců zůstat jakkoliv moc, věděla, že její sen je nereálný. A že má Antares přeci jen pravdu. Nejspíš by neměla dále protestovat, a náčelníka naplno poslechnout. A dělat vše pro to, aby se jejich přesun povedl bez sebemenších obtíží.

„I když s tím budu souhlasit já, otázkou je, co na to řeknou stařešinové Tossaků."

„Ať řeknou cokoliv, Holé kopce opustíme," pravil Bashia s takovým odhodláním, až Duenovi naskočila na rukou husí kůže. Sám odhrnul svůj rukáv a s překvapeným úsměvem hleděl na tu strukturu, co mu příliš často kůži nezdobí.

„Chceš ignorovat, co řeknou?"

„Nebudu to ignorovat. Vezmu to v potaz. Ale můj názor to nezmění."

Duen přilepil ucho na zeď a z překvapení přešel do pobavení, jelikož něco takového by zrovna řekl on sám. Je vidět, že se Bashia učí od nejlepších!

„Řekni mi, teto. Jak moc ti pomohla stařešina, když jsi se snažila shromáždit všechny Tossaky a založit osadu v Holých kopcích? Jak moc se pokoušeli rozdělit Tossaky, aby dosáhli vlastních cílů? Vím, že pro nás všechny je pomsta Enlerovi důležitá, ale... Můžeme si ji dovolit? S tím, jak na tom jsme? Ty jsi sama vždy viděla, že přežití je důležitější než pomsta, ať jsi ji chtěla vykonat z celého srdce. Jenže oni... Nevidí, že musíme zajistit místo pro další generace Tossaků!"

Faletta utichla. Až měl Duen pocit, že odhalili jeho přítomnost a nyní si jen šeptají, aby nepoznal, o čem dále diskutují. Jenže Duen měl sluch lepší než běžní lidé. A žádný šepot nezaznamenal. Naopak, řekl by, že dokázal zaslechnout jedno velké polknutí. Stará žena se zhluboka nadechla.

„Jak moc jsi vyrostl, Antaresi," pohladila jeho paži s nostalgickým úsměvem, u ní ne příliš často vídaným. „Když jsem byla ten den zavolána do paláce tou konkubínou, byl jsi takový malý zamlklý hoch. Zamlklý, přesto ti v očích hrály ty nezbedné jiskry, kvůli kterým se na tebe přišlo. Měla jsem obavy, když jsem tě nechala jen tak... Jestli to zvládneš. Nepochybovala jsem, že tě duše Tossaků v tobě ochrání – a to také dělaly – avšak... Taková mladá a jemná duše, a byla takto vhozena do světa! Kdybych tě jen mohla vzít s sebou, kdybych jen nemusela žít v nejistotě, se strachem z Lovců, kteří zrovna byli velice aktivní. Když jsem se s tebou setkala podruhé, bolelo mě vidět to tvé utrpení, skrývající se v tvých očích. Jak jsem ti jen chtěla všechno říct, prozradit o tvé minulosti, zbavit tě toho břímě – tvé neexistující ženy... Mohla jsem jen dovolit duším uvnitř tebe, aby mi tě začaly pomalu vracet. A jak jsi sem přišel, do naší osady... Tvé první týdny zde, jak málomluvný a nejistý jsi byl... A teď, teď statečně bojuješ za to, co považuješ za správné. Bojuješ za nás! Jak hrdá na tebe jsem, Antaresi..."

Brečí? Je možné, že té slavné drsné tetičce ukápla slzička? Duen chtěl vykouknout z okna, nemohl si nechat ujít tento ojedinělý okamžik, ale nějaká nepoznaná soudnost ho přeci jen držela přikovaného k zemi a žádný emocionální výjev na vlastní oči nespatřil.

„Dobrá. Začneme se chystat. Po sklizni vyrazíme. Zítra svoláme shromáždění, kde všechno vyřídíme."

„Děkuji, teto," odkývl její souhlas, její konečné slovo, že bude stát za ním a jeho plánem, než přešel na další záležitost. „Mám však ještě něco."

„Hm?"

„Velké hory jsou bludiště pro běžný lid, a snadno bychom zabloudili. Pamatuji si však, že Iaza měl ve svém voze několik map, a jedna z nich znázorňovala část Velkých hor. Přichází období, kdy se bude pohybovat ve západní Namasilii a na nějakou dobu se zdrží v Eleorsu."

„Antaresi?" Faletta zvýšila hlas, jak jí ihned došlo, kam ten kurážný mladík míří, a s čím v následujícím momentu přijde.

„Chci se tam s ním setkat."

„To přece nejde, Antaresi!" Ano, její největší obavy se vyplnily.

„Musím. Věř mi. Iaza má procestované všechny končiny. Je možné, že bude něco vědět o kmenech Černých medvědů, že mi dá typy, možná dokonce kontakty! A pokud od něj zjistím, že jít tam je nemožné, vydáme se na východ."

„A to chceš jít sám? Jsi náčelník, měl bys zůstat zde!"

„Jsem náčelník. Ano, to vím," při těchto slovech si shrábnul ofinu z čela a cinknul prsty do rudého drahokamu na své čelence, aby jí dal jasně najevo, že mu je to neustále připomínáno. „Ale Iaza pozná jenom mě. Důvěřuje mi. A já jemu. Ukážu se ve své staré podobě, nebude vědět nic o Antaresovi, nic o našich plánech. Neznám žádný jiný důvěryhodný zdroj, který by byl tak znalý a otevřený."

A co já? Namítal nasupeně Duen za zídkou.

„Ten Iaza..."

„To je ten obchodník, který mi zachránil život, když mě sebral z ulice a u sebe zaměstnal."

„Aha..." pokývala Faletta hlavou, jak si ihned pospojovala dvě informace v jednu. „Je to přeci ale vzdálenost. Do Eleorsu..."

„Nic, co by se do deseti dnů nezvládlo. Jeli bychom na koních, vyhýbali se městům. A má přítomnost zde chybět nebude. Když zadám úkoly a všichni je budou plnit, nic jiného není třeba. A navíc vím, že pod tvým vedením k ničemu neočekávanému nedojde, a že se na tebe mohu plně spolehnout."

Faletta se krátce uculila nad komplimentem, jenž na její stará ramena padl. Bylo to, jako kdyby její starosti, tu těžkou tíhu, kterou nesla ty celé roky, náhle odvál větřík pryč, a ona se cítila lehká, jako znovu narozená. Někdy je důležité přiznat zásluhy lidem a ukázat jim, že to, co celou dobu dělali, je smysluplné. A přestože bylo toto uznání nenápadné, podobně, jako Antaresova útlá postava, znamenalo pro ni celý svět.

„A koho budeš sebou chtít?" mohla znovu jenom ustoupit – dneska obzvlášť nechávala toho hocha, aby bylo po jeho. „Hyreana? Sopanese? Kosuma? Ti nejvíce takto cestují a ví, jak to jinde chodí. Nebo někoho jiného?"

„Hyrean musí zůstat v osadě. Je nejzdatnější bojovník a od Duena toho převzal nejvíce. Měl by své vědomosti přenášet na další muže i ženy naší vesnice. A podobně Sopanes. Kosum je zase nejzběhlejší v místních záležitostech – nehorázně mi pomáhá v řešení všech možných problémech, které nastanou. V následujícím měsíci bude zas oporou pro tebe."

„A koho tedy?" když odmítl všechna zřejmá jména, kteří lidé ho budou doprovázet? Zase to nesmí být žádní nezkušení Tossakové, musí umět bojovat, musí mít zkušenosti, aby svého náčelníka ochránili...

„Duena."

„To ne!" vyštěkla, jakmile zazněla první slabika jména a ona si hned domyslela, jak toto jméno pokračuje.

„Vím, že mezi sebou máte rozpor. Ale nedělám to proto, abych vás ještě více rozhádal. Avšak Duen na tuto cestu bohatě stačí. Je to nejlepší bojovník, jakého znám. Je dostatečně prohnaný – kdybychom se dostali do nějakých komplikací, určitě přijde s cestou ven, jakkoliv nemožnou. Má zkušenosti s jednáním s různými typy lidí. A cesta ve dvou bude nejrychlejší, nejméně nápadná, než kdybychom cestovali ve skupině. Kdo by věnoval pozornost dvěma starým mužům?"

„Starým?" odfrkla si znechuceně Faletta. Ten nablýskaný měšťan, který se první týdny v osadě promenádoval s dokonale zapletenými vlasy na Adranuchský způsob, byl cokoliv, jen ne starý.

„Věř mi, ale umí se proměnit k nepoznání," ušklíbl se Bashia, před očima obrázek zašpiněného Duena a jeho celého obrázku v táboře Adia.

„No to teda nevím," pochybovala, což bylo přirozené vzhledem k tomu, jak byla jednou svědkem vyšilování toho Duena, když mu na tuniku dítě šplíchlo trochu bahna.

„A zamysli se. Pokud bych jel sám, v doprovodu jiných, a Duen by tu zůstal... Dokázala bys ho snést? Jeho každodenní výstřelky? Obzvlášť, když se začne nudit. Kdo ho bude hlídat a krotit ho?"

Copak jsem nějaké děcko, co potřebuje hlídání? Vážně použil tenhle důvod jako ten hlavní, proč bych ho měl doprovázet? Lamentoval Duen, který si tehdy jen dělal srandu.

Faletta zvažovala všechny argumenty a ať se jí to příčilo jakkoliv, rozhodně tu nechtěla trávit celý měsíc v jeho přítomnosti, poslouchat jeho poznámky a být cílem jeho povýšeneckých pohledů. Jenže její hrdost a strach o svého synovce jí slepila ústa, a proto nevykřikla „Vem si ho!" v okamžiku, kdy si tento náročný měsíc představila.

„Víš, proč tě s ním nechci pustit... Bojím se o tebe! Není vůbec zodpovědný, není pracovitý. Jak tě může ochránit? Jedině, když k vám přidám ještě někoho."

„Viděla jsi ho bojovat, ne? A navíc, už jsem s ním mnohdy cestoval a nic se mi nestalo."

Faletta váhala. Váhala jako nikdy v životě. Váhala, jako ten den, kdy vložila do Antarese všechny Tossacké duše z Radgostu. Nebo ten den, kdy se rozhodla ho zanechat na ulici, aby ho ochránila před nebezpečím číhající na Tossaky z královské strany.

Asi... Jestli mu Antares opravdu tak důvěřuje, není to bezdůvodně. Kolikrát jí říkal o činech Duena, jichž byl svědkem?

„Jakmile to s Iazou vyřídíte, vraťte se urychleně zpět."

„A vy buďte připravení. Pokud vše bude nachystané, jakmile se vrátím, vyrazíme."

Vzájemná domluva mezi pokrevními příbuznými byla jak naděje pro celý kmen, jeho záchranu, jeho nejistou budoucnost. Znamenala sílu slunce, jenž momentálně spalovala vše v dosahu, přesto byla nezbytná pro život na zemi. Představovala zničení i spásu, otevírala dveře do nepoznaného světa.

Co je však za těmi dveřmi čekalo, nikdo netušil.

Plánování je jednoduché. V rámci možností. Člověk se zavře, izoluje se, zatímco vymýšlí různé varianty, přichází s novými nápady, s novými možnostmi, jak nějakou cestu provést. Všechno ještě několikrát rozkope na základě vlastních poznatků, na základě poznatků lidí ostatních, nebo na základě úplných novinek, které vzniknou z kombinace všeho předešlého.

Bashia tak rozvíjel svoji počáteční myšlenku, která ho napadla nedlouho poté, co poprvé vkročil do osady, a postupně ji nechal rozkvést v bohatý květ – přímo kvetoucí keř, a jen si vybrat to kvítko, které utrhnout a zastrčit za ucho. Chtěl, aby, když už přijde před Tossaky s něčím tak velkým, vše bylo promyšleno, vše znělo bezpečně a jistě. To se mu bohužel nepodařilo. Chtěl po Tossacích příliš a mohl nabídnout tak málo.

Byl tedy rád, že se mu povedlo převést Falettu na svoji stranu, a nalomit s Duenovou pomocí stařešinu. Stále však nebylo vyhráno.

A nyní stál před největší výzvou, která ho v rámci jeho plánu čekala.

Stanul na vyvýšenou hromadu, aby měl výhled na všechny obyvatele a oni na něj, a zopakoval si přesně to, co se stalo před těmi měsíci, kdy sem poprvé dorazil. Kdy ho vyvedla Faletta přede všechny, nasadila mu čelenku náčelníka a zvolala: „Přivítejte Antarese! Našeho právoplatného náčelníka!"

Tehdy na sobě cítil tisíce očí plné údivu, překvapení a ohromení; mnohdy dokonce zvláštního strachu, jelikož mezi ně zavítala osoba, jíž vůbec neznali, a jež byla ihned prohlášena za vůdce vesnice.

Nyní oči, které na něm visely, byly plné očekávání. Nadšení. Jejich milovaný náčelník má něco, co jim chce sdělit. Určitě to musí být něco skvělého! Nebo... Něco naprosto zničujícího. Raději zavrhovali tu druhou možnost, ačkoliv každá čtvrtá osoba měla nepřirozeně povislé koutky úst.

Bashia si všechny důkladně prohlédl. Chtěl vidět obličej každého, kdo ho bude následovat do Velkých hor, kdo se vzdá života zde a bude s ním hledat místo, kde je nikdo nebude chtít zabít. Chtěl si pamatovat každého, s nímž sdílí byť kousek společné krve, spojen sílou Pukhonových dětí, která proudí skrze jejich těla a shromáždila je zde, mezi Holými kopci. Chtěl si je vštípit do paměti, jelikož kdyby se něco nezadařilo... Aby věděl, kdo ho bude v noci ve snech pronásledovat.

Nakonec se však očima vrátil zpět. Zakotvil na usměvavém Duenovi, který neustále přesouval váhu těla z jedné nohy na druhou. Už dávno věděl, co je obsahem dnešního shromáždění, a tak tu stál pouze z nějakého vnitřního pudu být přítomen vždy tam, kde se něco děje. Určitě bude později rozebírat reakce všech lidí a dělat si z nich srandu – to si byl Bashia stoprocentně jistý. Přesto zahlédnout jeho tvář v davu, spatřit ten ozařující lesk jeho zlatavých vlasů a pronikavý pohled modrých očí, srovnatelných s jasným nebem – jeho rychle bušící srdce se na okamžik srovnalo.

Je to tu. Může začít.

Dav přeživších Tossaků, i málo těch, kteří se narodili za posledních dvacet let, pozorně naslouchal slovům jejich velkého náčelníka. S postupným odhalováním obsahu jeho slov vymizely poslední úsměvy z tváří davu a nad nimi se zatáhla mračna. Chladný a sebejistý tón Bashii jen umocňoval hrozbu, kterou naznačoval, a jejíž neméně nebezpečné řešení nabízel. A jakékoliv nadšení mezi lidmi vyprchalo, zmizelo, jako kdyby nikdy neexistovalo.

Co to je za náčelníka, že přichází s takovými zprávami? Odejít? Nechat jejich nový domov být a opět hledat místo někde jinde? Jaký král Enler Dalan, co má za právo je vyhánět, zabíjet jejich druhy, kdykoliv se mu zachce? Ať odejde on a nechá je být!

Bashia cítil jejich zoufalství. Cítil ho mnohokrát silněji, jelikož i jeho útroby byly schváceny stejným zoufalstvím, neustálým, trvajícím celá dlouhá období.

Přesto nedal na sobě znát jakékoliv pochybnosti, jakoukoliv slabost. Musel být tím silným vůdcem, a o to silnějším, jak mladý a mnohdy jako zkušeného mohl být považován.

Kromě vyplašených očí Tossaků, Faletty a Duena, ještě jedny druhy očí ho se zájmem pozorovaly. Rozzlobené, výhružné. Dva stařešinové odsuzovali celý Bashiův nápad s odchodem, a o to více, když bez větší konzultace s ním přišel před celý dav. Nyní je rozhodnuto a oni nemohou zasáhnout. Jak to jen mohla Faletta odsouhlasit?

Jenže s nimi Bashia již předem počítal. A tak jim nevěnoval větší pozornost, než byla zapotřebí, uklonil se a stáhl se do svého domu. Stejně očekával, že za ním vtrhnou. Dříve, či později než Duen.

Staří přeživší z vesnic nejspíš využili veškerý zbytek své vitality, že předběhli všechny zvědavé mladé, kteří se chtěli ujistit v daných instrukcích. Jako první zabouchali na Bashiovy dveře, jen co se dav začal rozhánět pryč na svá původní stanoviště, do svých domovů. Sotva se otočil, co bezostyšně vešli dovnitř, jakýkoliv respekt k jejich náčelníkovi ta tam.

Bashia si jen v duchu odfrkl.

Už od Duena pochytávají špatné zvyky.

Překvapivě však v jeho obydlí stanuli jen dva lidé ze tří. Stařena z Valie smířeně přijala osud Tossaků, který tomuto kmeni nikdy nepřál.

„Antaresi! Jak jsi jen mohl rozhodnout o takto důležité záležitosti!"

„Nic jsi nám neřekl! To naši pomoc nepotřebuješ? Myslíš si, že když jsi veliký náčelník, můžeš rozhodovat úplně o všem, a sám?"

„Opuštění osady je velká věc a ty jsi nám ani nedal vědět?"

Agresivní skřípavé tóny naplnily kulatou místnost, nesly sebou útočná slova na mladého muže v lehoučké tunice. Otevřené dveře domu dovnitř vpouštěly vánek, který si pohrával s hedvábnými vlasy jejich Antarese a odvanul mu ofinu na stranu. Již mu sahala až k čelistem, ale pořád nechtěla držet na místě, když se ji kdokoliv pokusil založit za ucho. Jeho čelo a rovné, něžné obočí, bylo plně odhaleno. A nad kořenem nosu, sluneční světlo vpouštěné do příbytku pohlcoval a odrážel drahokam ve tvaru kosočtverce, rudý jako krev tepoucí v těle každého Tossaka.

„Dal jsem vám vědět. Informoval jsem vás o svém úmyslu. Byli jste u toho. Tehdy jsem to pouze nenavrhoval. Tehdy jsem diskutoval, která možnost bude nejlepší. Odchod z Holých kopců rozhodně proběhne, a nyní poté, co jsem se přesvědčil o té nejlepší variantě, jsem jen sdělil lidem, co je čeká."

„Antaresi! Myslíš, že to jde tak snadno vyřešit?"

„A pomohli byste mi? Jen se snažíte najít důvody, proč to nejde. Jenže já potřebuji opak. Potřebuji všechny důvody, proč to jde. Všechny nápady, které tento plán pomohou provést a dotáhnout do konce. A dokud tohle od vás nebudu mít, tak nečekejte, že vaši přítomnost na poradách budu požadovat jako stěžejní."

„Co si to dovoluješ! Vždy jsem říkal Falettě, že spoléhat se na ztraceného syna nástupnice náčelníka nemá smysl! Že náš kmen nepovedeš tak, jak je třeba! Že naše lidi pořádně neznáš, že mezi nás nepatříš a nikdy patřit nebudeš!" vyštěkl muž z Valie, a jeho bledý, stářím mrtvolný obličej nabyl až nebezpečně červené barvy.

Bashia, který doteď držel všechny své emoce plně na uzdě, jen zaskřípal zuby.

Bylo jasné, že stařec schválně zaútočil na místo, které Bashiu nejvíce bolelo, aniž by o tom kdokoliv věděl. Že každý cizinec, jakkoliv přivítaný v novém prostředí, je stále pouhým cizincem. Že zvolení Antarese jako náčelníka byla sice předem domluvená věc, o které se vědělo ještě před jeho narozením, přesto dost kontroverzní. Někdo, kdo neznal Tossacké zvyky, kdo vyrůstal obklopen bohatými lidmi Adranuchu, kdo nepoznal hlad a bolest, a najednou se objevil v jejich vesnici a přišel si pro svůj titul – jak by někomu takovému mohli věřit? Jak by se jím mohli nechat vést?

Celé týdny a měsíce pobíhal sem a tam, jen aby se s těmi lidmi seznámil, poznal je, poznal jejich práci, jejich rodiny, jejich příběhy. Aby jim co nejvíce porozuměl, získal jejich důvěru a uměl je vést k lepšímu životu. Jen aby věděli, že se na něj mohou spolehnout, stejně jako on na ně.

Ale zdá se, že přesto není plně přijat. Že jeho pocit je reálný, že si celou tu dobu nic nedomýšlel. Že maska Antarese není dostatečně důvěryhodná, že se dostatečně nesnažil. Že není takovým náčelníkem, jak se od něj očekává.

„Měli jsme se ještě jednou zeptat Pukhonových dětí, jestli tě chtějí jako náčelníka. Teď už je pozdě. Vedeš Tossaky akorát do záhuby!"

Všechny zhasnuté svíce v pokoji rázem vzplanuly. Plamínky, které běžně mývají velikost jednoho nehtu, někdy jen lehce rozežehnou knot, připomínaly plameny ohniště. Šlehaly do výše, divoce a nespoutaně, odrážejíc hněv, který stejně tak hořel v Bashiově nitru. Olizovaly zdi, dřevěné trámy poličky zabudované nad nimi – přesto nic z toho nezapálily.

Stařešinové zděšeně vytřeštili oči. Dech se jim zarazil v krku.

„Ano? A souhlasily by s vámi Pukhonovy děti? Souhlasily by s vámi všichni umrlí z Radgostu, kteří našli pokoj v mém nitru? Nejspíš měly důvod, proč mě zvolit. Nejspíš věděly, že tací lidé jako vy nikdy nedovolíte Tossackému lidu, aby přežil!" vykřikl a plameny ohně opětovně zasyčely.

„Antaresi..." snažil se ho uklidnit stařec z Radgostu. Jenže mladíkova hruď nadále divoce pulzovala, jeho šedé oči odrážely ohnivé odlesky místnosti a pevně sevřené rty na jeho obličeji plně zmizely.

„Přijďte příště s něčím užitečným, co nám pomůže na cestě. Neplýtvejte mým časem," procedil skrze zuby, a kolem něj se plameny začaly zmenšovat, redukovat, dokud z nich nebyly opět ti neškodní mihotaví drobci osvětlující místnost.

Muž z Radgostu zatáhl za rukáv svého společníka a oba okamžitě utekli pryč.

Ani za sebou nezavřeli dveře. Opět.

Přestože v jeho okolí nyní nikdo nebyl, před kým potřeboval udržovat svoji tvář, pořád nebyl schopen udělat nějaký pohyb, vzpamatovat se ze svého výbuchu, který právě předvedl.

Jak jen... Jak jen mohl... Co ho to popadlo?

Stiskl tuniku na své hrudi, jako kdyby držel v dlani své srdce.

Jak chladné je... proběhlo Bashiovou myslí, když se o jeho prsty otřelo několik stříbrných a zlatých řetízků, které mu zdobily tuniku.

A co když měli... Pravdu?

Bashia začal zděšeně oddechovat, stisk jeho dlaně se stával silnější. Až měl pocit, že ten chladný kov taví a tvoří z něj pouhou lesklou kuličku.

Byl to až dotyk na jeho ramenu, co povolilo jeho svaly a uvolnilo ztuhlá záda. A s nimi ho zavanula známá vůně květin, dříve tak intenzivní, až se z ní lidem motala hlava; nyní zjemnělá a působící jak lék na jeho duši.

„Už zase jsi poslouchal za dveřmi?" špitnul, zatímco spustil svoji ruku a přemístil ji na zabrané rameno. Přejel palcem po reliéfu kloubů prstů, patřící mužské ruce neobvykle jemné a hydratované. Ne jak ty jeho suché, popraskané dlaně...

„Já?" nevinně nadnesl Duen. „Nebylo třeba, dveře byly otevřené."

„Cože?" prudce se otočil Bashia, a opravdu – neslyšel zaklapnutí, ani teď, ani předtím. Jak mu náhle bylo špatně.

„Šššt," ovinul kolem něj ruce Duen a přitiskl si ho k sobě. „Ti dědci si to zasloužili. Divím se, žes je takhle neseřval už dříve."

Nebo mě. Já bych se asi pochcal strachy na místě, dodal ve své mysli Duen, kterého ten mladý muž nepřestával překvapovat. Možná ho přeci měl na jejich cestách více poslouchat. Ehm. Sice již párkrát na Duena vyletěl, přesto – kdyby se takto utrhl z řetězu třeba tehdy, kdy si z jeho mužské neschopnosti dělal srandu... Nebo když ho popichoval Kiet s Bunmou... Raději na to nechtěl myslet.

„Jsou to vážení lidé, Duene. A já... Co když měli pravdu? Měli pravdu, já věděl vždy, že tohle není pro mě a –"

„Jsou to zarputilí dědci, kteří umí myslet jen na sebe a na minulost. Takoví lidé už jen přežívají svoji smrt. Navíc, jak důležité jejich slovo může být? Nejsi to ty a ta děcka v tobě, co o všem rozhodují, ha? Vybrali tě, tak co. Dělej si, co chceš. Proč se na ně ohlížet?" Duen dával Bashiovi své nejlepší životní rady, jaké měl a jaké mu pomohly v každé situaci. Také, že se na něj Bashia káravě ohlédl, jak mu tato skutečnost docvakla. Přesto musel uznat, že mu jeho slova pomáhají. A tak oplatil objetí a zabořil svůj obličej do jeho ramena.

„Nikdy jsem nechtěl nic z toho. Být princem, být náčelníkem... Je to jak neviditelné vězení," začal Bashia hlubokým a vyrovnaným tónem šeptat do Duenovy tuniky. Jako kdyby doufal, že jeho slova pohltí a nedovolí jim, aby je slyšel někdo jiný. Někdo živý. „Ale je to něco, pro co jsem byl zrozen. A s tím již nic nenadělám. Stejně, jako se bohatí rodí do bohatých rodin a chudí do chudých, já byl narozen pro to, abych byl náčelníkem Tossaků. Tolikrát jsem už unikl smrti, asi právě z tohoto důvodu. Abych byl zde, v osadě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Přesto si někdy přeji..."

Bashia se zhluboka nadechl a nasál Duenovu vůni. Nejen ty květiny, jež ho věčně obklopují, ale také jeho vlastní maskulinní pach, jenž ho zavane vždy, když má slabou chvíli a tento zvláštní a nepředvídatelný muž je mu po boku, aby ho ukonejšil.

„V Písečných horách, ten den, kdy zemětřesení zavalilo všechny... Správce dolu mi vložil do ruky dýku. Chtěl, abych měl poslední slovo u zraněných. Abych rozhodl, kdo přežije a kdo ne. Abych jim zkrátil trápení, o minuty, o hodiny, o dny... Možná by někteří přežili, možná ne. Ale ten den jsem ji zabodl do cizích hrudí tolikrát, že to nedokážu spočítat. Někdy mám pocit, že to já měl skončit pod těmi balvany. Že to já měl být zbičován k smrti... Že... Že jsem měl zarazit tu dýku... Do vlastní hrudi, ne do jejich... Protože s každým bodnutím, jako kdybych zabil kus sám sebe. Jak takový člověk jako já mohl přežít? Proč? Kvůli čemu, jakému poslání? Jak jen člověk jako já, jemuž z rukou kape krev cizích lidí, mohu rozhodovat o osudu Tossaků? Co když mi na rukách skončí i jejich krev?"

Duen trpělivě naslouchal Bashiově otevření, před očima měl tu chodící vrásčitou kostřičku, které tehdy zachránil život. Je tohle důvod, proč takto zanevřel na přežití? Proč bylo jeho cílem záměrné vyhladovění? Proč chtěl následovat ty zavalené za Delaiem do podsvětí?

Jak moc musel být na Duena naštvaný, že mu jeho snahy zkazil.

„Nic takového se nestane," pohladil Bashiu po vlasech, jež ho okamžitě zalechtaly na dlani svými jemnými pramínky. „Bylo to navíc i mé rozhodnutí, namočil jsem tě do toho. A hej, nejsem tu náhodou já? Prohnaný bojovník, nejlepší v Adranuchu?"

Bashia zvedl svoji hlavu a zhrozeně na svého společníka hleděl.

„Neexistují žádné dveře, které by mě od tebe oddělily. To si pamatuj," políbil ho na čelo, nato ho opět sevřel do náruče, z níž nebylo úniku. Především neměl zrovna tolik kuráže, aby ten Bashiův upřený pohled zvládl o něco déle. Obzvlášť poté, co byl svědkem toho seřvání stařešiny. Opravdu Bashiu nechce naštvat.

V tomto momentu se zrovna dostala k Bashiově domu Faletta. Chtěla být u Antarese, kdyby si náhodou stařešina dovolila zpochybňovat rozhodnutí náčelníka a její volbu Antarese podporovat. Nevěděla však, že přišla pozdě. Spatřila pouze dvojici, jak se uprostřed pokoje láskyplně objímá, něžné hlazení Antaresových vlasů i zvláštní, nevídaný výraz na Duenovi, který neměl šanci spatřit dosud nikdo kromě toho muže v jeho náruči.

Možná se přeci nic nestane, když nechá Antarese s Duenem jít samotné...

Otočila se a rozhodla se, že jejího synovce navštíví později.