„Tahle schůze je jen pro vybrané. Pane Duene, prosím, odejděte," Faletta předvedla životní výkon, když tomu muži řekla slůvko „prosím". Také, že do něj vnesla dostatečnou dávku odporu, aby si byl návštěvník vědom, že tu není vítán. Ale buď byl Duen hluchý, nebo debil. Místo otočení na patě se usmál ještě zářivěji, partu obešel a rozvalil se na Bashiově posteli.

Stařešina, která byla grandiózním příchodem toho mladíka naprosto zaskočena, málem dostala infarkt, když tento akt spatřila.

Jak si to jen dovoluje?

I Faletta, která o jejich vztahu věděla, už sahala na svůj pás, rozhodnutá vysunout dýku z pochvy a zaražením do srdce toho mešťana navždy přišpendlit k Bashiově posteli – když už si o to tolik prosí!

Bashia její vražedný úmysl ihned vytušil, ale neměl zato ji nějak v činu zabránit. Sám jen vrhal po tom zmetkovi mrazivý pohled, kterým mu jasně dával najevo, že pokud hned teď neodejde, udělají si z něj Tossaci večeři.

„Slyšel jsem, že se plánuje nějaký výlet? Já rád výlety! A kam se půjde?"

Ty půjdeš leda tak za Delaiem! Utrousila ve své mysli Faletta a zuby jí nahlas skřípaly, jak drtila tato slova v ústech.

„Nikam. A teď laskavě odejdi," klidným hlasem pravil Bashia, ani na něj nepohlédl. Nenapsaná záležitost na stole ho zajímala více.

„Ale já určitě slyšel něco o výletě. Na východ, nebo na západ... No jo, obě destinace jsou lákavé, ale..." Duen si podepřel rukama hlavu. Opravdu připomínal pána celého domu, celé vesnice, přestože zrovna on byl tím největším cizincem široko daleko.

„Vás se to netýká, pane Duene. Vy se nejspíše vrátíte brzy do Adranuchu," vzala si za vzor Antaresovo chování Faletta, čímž se zklidnila a byla schopná něco říci, aniž by to po tom individuu nenávistně nekřikla.

„A já si říkal, že bych vám mohl při výběru pomoct... Přeci, jako jeden z vás si myslím, že mé slovo by mělo být bráno velice vážně..."

Duene, už mlč! Okřikl ho Bashia očima, které až neobvykle rozevřel, zatímco své rty pevně semkl, div nerozdrtil tu masu svalstva v kaši.

Zatímco náčelník měl pocit, že bouchne, že přeci jen využije tu moc duší v něm a pomocí ní vyhodí Duena z okna; stařešinové si jen pobaveně odfrkli, jak vtipná a arogantní jim jeho řeč přišla.

„Jeden z nás? On zrovna!"

„Pche, kde ho jen náš Antares sebral?"

„On snad nemyslí svá slova vážně!"

Duen, přestože moc dobře slyšel všechny jejich poznámky, ani jednou necukl svým zářným úsměvem, který vrhal na své okolí. A to se ještě musel držet zkrátka. Nasupený Bashia, připomínající polního křečka, s těmi všemi zrnky nastrkanými ve svém chřtánu, byl prostě neodolatelný – jednoduše ho musel škádlit dál. Nešlo přestat. A neznal zábavnější činnost.

Zábavnější? Jak pro koho!

„Jako být vámi, já bych asi šel raději na západ. Ono, ve Furthu není zas taková sranda – alespoň co jsem slyšel. Zatímco Xeting, všechny výborné pálenky z Winaie, proslulé lehké děvy v Gochanu, a divadelní hry v Liwu! To by stálo za to vidět."

„Pane Duene..." načal stařík z Valie, kterému se také nelíbila Duenova přítomnost zde, a k tomu jeho nespoutaná řeč! Jenže Duen si vůbec nevšímal další snahy ho odsud vyhodit a mlel si dál své.

„Jo, a ty čisté vody plné svůdné pěny, stačí v nich jen smočit nožku a i vy budete hnedka mladí jako blechy," mrkl koketně na starou bábu, jež se okamžitě zděsila představou, že by se na stará kolena měla promenádovat někde na pláži.

Obzvlášť, když dávno nemá pro koho...

„A jejich země není zas tak neúrodná. Tedy, je to horší se severem než s jihem, obzvlášť Winai je taková obilnice země, ale někde se dá zakopat si do půdy a možná i něco vyroste."

„Duene," nyní ho upozornil samotný Bashia, aby zmlkl.

„Já jen říkám, co všechno se dá vidět, když už se rozhodnete jít na západ!" obhajoval se, jako kdyby byl křivě obviněn z nějakého činu a on byl nevinná dívčina, která ještě nepoznala svět.

„Opravdu. Odejdi," klidným tónem, přesto respektovaným, promluvil k lenochovi na posteli. Celá posádka staříků vrhala na obě osoby svá pozorná očka a vyčkávala, jestli ten měšťan uzná jejich náčelníka, nebo ho mají za neposlušnost potrestat.

Nakonec se z toho Duen vykroutil, že ani jedno.

Neodešel. Ale než stačili stařešinové sestrojit plán, jakým mu nejlépe vrátit jeho drzost radě, už se odrazil od matrace, přesunul do sedu a opírajíc se dlaněmi o matrac, otevřel svoji hubu na dalších pár slov.

„Protože jestli už půjdete na západ, bylo by fajn si to všechno projít. Jelikož až dorazíte do cíle, asi pak v životě nebudete mít tu možnost."

„Jo? A pročpak?" posměšně zakoukla na Duena stařena z Valie.

„No, ono dostat se z Velkých hor zas do Xetingu není zrovna výlet na pár dnů," pokrčil rameny Duen a našpulil rty nad tímto primitivním faktem. Jenže pro ostatní primitivní nebyl – obzvlášť když netušili, proč do toho zatahuje Velké hory.

Jen blázen by se vydal do Velkých hor.

„Velkých hor?"

„A kam jinam chcete jít?" obrátil se Duen na stařešinu, jíž za celou dobu neopustil ten vykukaný výraz. „Snad ne do Xetingu? S tím, jaký kamarádíček Lawan s Enlerem je, tak skončíte v poutech tak či tak!"

„Lawan Xe nebude vědět, kdo jsme a odkud přicházíme," obhajoval se Bashia a nastavil Duenovi svůj bok. Tomu však ignorace nevadila. Věděl, jak si pozornost získat zpět. Obzvlášť, když celá skupina po něm neustále očkem pokukovala, nebo dokonce na něm přímo visela pohledem.

„A jak dlouho? Teďka zrovna v létě by měl ten úžasný panovník zamířit do Adranuchu. A kdo ví, copak poletuje pro dvorku paláce, a co se dostane do uší tomu panovníkovi. A to chceš riskovat?"

Bashiovi jen krátce zacvakalo obočí.

„Jasně, Enler by jen tak nic neřekl. Ale kolik ukecaných eunuchů brázdí chodby paláce? Vsadil bych se, že Lawan o všem ví už dávno."

„A co tedy navrhuješ, ha?" vyštěkl na tu usměvavou primadonu Bashia, frustrovaný, že ať se snaží jakkoliv, nemůže najít to správné řešení, nemůže bez obav ukázat na jednu jasnou cestu, která by nemířila do záhuby.

„Velké hory!"

„Pche," odfrkl si Bashia a nechápavě kroutil hlavou. Duen si z něj musí dělat srandu. Jako vždy.

„Nesměj se, myslím to vážně," Duen si ve svém sedu ležérně přehodil nohu přes druhou a zaklonil se na obecenstvo. „Není to naprosto ideální destinace?"

„Ideální destinace? Jen hory, skály, chlad a sníh. Jak ideální?" vyštěkl jeden stařec a okamžitě přišel se všemi důvody, proč tak absurdní návrh nebrat vůbec v potaz. „Jak v takových podmínkách přežijeme? Jak nakrmíme naše lidi?"

„Někteří lidé tam očividně přežívají..." špulil rty Duen, jak na něco narážel. A Tossakové měli přijít, na co. Jenže ze všech přítomných lidí, chytal se pouze Bashia s Falettou. Jen díky tomu, že tito dva měli nacestováno ze všech Tossaků nejvíce, a také nejvíce poznali celou krajinu a narazili na největší množství rozlišných lidí. Třeba na pocestné z Xetingu.

„Ale proč zrovna tam?" i tak nechápala Faletta, jelikož jí to rozum nebral.

„Copak jste úplně blbí? Odkud asi ten váš slavný Pukhon přišel? Vyhrabal se ze země? Spadl z nebe? To těžko!" ne že by Duen ztrácel trpělivost, jen nečekal, že vědomosti toho slavného kmene budou na bodě mrazu. Alespoň bude jeho zapojení se do rozhovoru o to přínosnější.

„Pukhon? On –"

„Jo, patří mezi medvědy. To jste to nevěděli? Vlastně ne, jinak byste neřešili takové dilema," plácl se jakože do hlavy Duen, přímo se jim přede všemi vysmál.

„To nemůže být pravda," zakroutil hlavou jeden ze stařešiny, ale nikdo jiný se k němu nepřidal. Každý přemítal nad něčím, co jim nikdy nebylo osvětleno – ten záhadný muž, který spasil celou Namasilii a zachránil ji od hladu – kde se vzal? Byl to muž jako každý jiný, kdo pouze chtěl zachránit své děti, nebo... Kdo to vlastně byl?

„Avšak, jak si můžeme vaše tvrzení ověřit?" inteligentní otázku položila stařenka z Valie.

„Tak, jednoduše. Buď se vloupat do Adranuchské knihovny, jako jsem to udělal já, nebo se zeptat přímo lidí z kmene medvídků," zatímco mluvil, uvolnil jednu ze svých rukou, takže se podepíral pouze zprava, a na volné levé ruce si kontroloval zanesenou špínu za nehty.

„Kmeny Černých medvědů," opravil ho Bashia, který nesnesl, aby takto Duen prznil jméno nějakého jiného lidu.

Sám o nich sotva něco slyšel. Pouze mu kdysi cosi Iaza zmiňoval, když se vydávali na západ, a spatřil poznámku na jedné z jeho map.

Bylo známo, že se ve velkých horách, vysokých tak, že propichují nebe a řežou ho vejpůl; nachází nějací domorodí obyvatelé. Že to je jediný lid, který v tak nehostinných podmínkách žije. Odděleně, samostatně, téměř neznámě. Podobně, jako Píseční lidé – ačkoliv ti již byli zkroceni předkem rodu Dalan a Enler pak naposledy za nimi zavřel dveře, aby je už ani jednou nenapadlo se proti říši opět bouřit.

Jenže tyto kmeny byly divoké, vůbec nic se o nich neví. Možná jen to, jak ostrá je muška jejich luků, že se snad žádný zatoulanec nevrátil z jejich území živý. A jelikož obývají území mimo Xeting, a o nějakém kontaktu s vnějším světem se hovořit nedá; lidé zapomínají, že se ve Velkých horách nachází něco živého. Že by tam mohly žít skupinky lidí, spadající do kmene Černých medvědů, nebo jak se sami sebe nazývají podle zvěře, která členité pohoří okupuje.

A kdo by se vůbec chtěl do hor vydat? Toho odvážlivce by čekala pouze smrt. Buď by spadl ze skály, nebo by ho trefil do srdce šíp.

Jako destinace pro jejich kmen to neznělo moc dobře.

„Tak jak vysvětlíte Pukhonův příchod? Komu se narodil, odkud pocházel? Kdyby od Zvučných planin, jako si všichni myslí, proč se tam tedy se svojí rodinou neusadil? Proč za nimi neposlal tu těhotnou dívčinu, hm? Jenže ne, usadili se poblíž hlavního města."

„Vybral tamější krajinu, aby sloužila svojí úrodou pro následující generace. Aby se nemusel potýkat s nedostatkem jídla, vody, s nemocemi. Aby náš kmen byl vždy pohromadě," ozval se starý muž z Radgostu.

„Možná měl spory se svojí rodinou," pokrčil rameny další. Duen se jen usmíval nad blbostí těchto lidí.

„Já vím, že věříte na nějaké triky a že jsou dost podobné s Kaa a Ree, ale z jakého důvodu by Pukhon utekl ze Zvučných planin? Byl podvodník, nebo proč? Tak jsem zapátral – není zač, mimochodem; já věděl, že se to bude jednou hodit – a co jsem v textech nenašel! Všem vesničanům pomohl potomek medvědů, ten od medvědů, velký medvěd a jak ho všelijak ještě nazývali."

„Potomek medvědů?" nadzvedl obočí Bashia.

„Jo, všemi možnými způsoby. A kde máme medvědí lid? Na západě. Proč tam neposlal svou milou? Protože by to chudinka těhotná nezvládla."

„Pořád však nemáme žádnou jistotu, že by nás přijmuli. Obzvlášť tolik lidí," odvětil Bashia a mnul si ruce. Netušil, do jaké míry brát Duenovy informace vážně. Opravdu si to vyhledal, nebo právě vycucal z palce, jako to uměl? A navíc... Proč by to vůbec v Adranuchu zjišťoval? Určitě měl plné ruce práce jiných záležitostí, hlavně těch, které se týkají jeho rodiny...

Proč by zjišťoval cokoliv o Pukhonově původu?

Jenže stačil jeden pohled, a přestože v celé místnosti převládal stín, Bashia mohl s naprostou jistotou říci – Pukhon byl opravdu popisován jako potomek medvědů.

I kdyby to tedy byla pravda – jak jim to pomůže v řešení, když na přípravy sotva mají nějaký čas a všude číhají stráže?

Jeho pochyby Duen hbitě zaregistroval a v následujících větách proto mířil na tato slabá místa.

„Území pod vládou kmenů Medvědích lidí je velké, velké jako celé Zvučné planiny s přilehlým okolím. Tam se určitě ztratíme. Kdo by se odvažoval, hm?"

Bashia pouze semkl nervózně rty.

„A co se týče přijetí – zrovna tito by vás měli přijmout nejsnadněji. Žádné papírování, žádné nejistoty kvůli mezinárodním vztahům Namasilie. Takže?"

„Vtrhneme tam jako cizí lidé! I kdyby Pukhon skutečně odtamtud pocházel, nikdy to před nimi nedosvědčíme!" vyskočil do střehu jeden stařík, a bylo obdivuhodné, jak jeho kolena stále pruží a dovolují mu takové náhlé akce.

„To by... Něco vymyslím," nakonec Bashia neřekl, co mu padlo na mysl, a pouze uchlácholil stařešinu Tossaků. „Ještě je času dost. Pouze jsem to navrhl, přestože odejít vůbec nemusíme... Můžeme to odložit na příští rok. A mezitím si rozmyslíme, kam budeme směřovat."

„Ale Antaresi! Snad to nezvažuješ!"

„Ještě je brzo na zvažování něčeho... A nyní, myslím, že naše schůze je u konce."

Všem došlo, že vysedávat zde déle nemá smysl. Že padlo vše, co mělo, že semínko pochyb a přemýšlení již bylo úspěšně zasazeno do každé přítomné hlavy. Nyní jen najít ty správné důvody pro a proti, které na příští schůzi před jejich náčelníka předhodit a ty absurdní plány naprosto zničit. A tak se mlčky pobrali a zmizeli, jen Faletta si dávala na čas, aby mohla v posledním okamžiku využít svůj ostrý zrak a podpálit jím Duenovu tuniku, zabodnout do něj dvanáctkrát svojí pomyslnou dýkou a k tomu mu podříznout krk.

„Takové diplomatické ukončení!" střídavě pohazoval Duen s nohama a zahlížel na dveře, které se před chvílí konečně zavřely a vyhnaly ty otravy pryč. „Ale taky bych to už utnul, je fakt, že mě z jejich řečí už bolela hlava."

„Jak dlouho..." načal Bashia, pořád sedíc u stolu, s neuvěřitelnou chutí do sebe nalít dva hrnky pálenky.

„Hm?" zvedl Duen obočí a koutky úst mu na okamžik opadly.

„Jak dlouho jsi poslouchal?"

„Já? Poslouchal? Ále, takhle nevychovaný nejsem. Šel jsem jen kolem, a cítil velký příliv negativní energie vycházející z tvého příbytku, takže jsem se rozhodl tě zachránit. Nejsem to hodný člověk?"

„Duene... Cokoliv, jen mi nelži. Slyšel jsi vše?" opatrně vzhlédl od stolu, jen aby narazil na vážný Duenův pohled.

„Něco málo..." pořád se zdráhal přiznat, že se mačkal na zeď u okna celou tu zatracenou hodinu, co na sebe skrytě štěkali a cenili navzájem své zuby – tedy, jen ti, kdo je měl. Avšak jeho poselství bylo jasné.

Ano... Tohle už je prostě Duen...

Bashia si mohl jen povzdechnout a promnout obličej, než se zvedl a usadil se na postel, hned vedle Duena.

Rovný jako opěradlo židle, zkřížil si na plecích ruce a přemítal, co vůbec říci... Jestli to bude mít nějaký smysl.

„Takže fakt chcete pláchnout? Jen tak? To se bojíš Enlera až tak moc?"

„Možná," pokrčil nevýrazně rameny Bashia, sám netušil, proč se této myšlenky tak ujal. Možná to bylo ze sobeckého důvodu. Možná prostě chtěl utéci, pouze on sám, pryč, z Namasilie – z této prokleté země. Možná ho nenápadně poháněly duše uvnitř něj. A možná chtěl vyloučit i tu nejmenší pravděpodobnost, že by měl opět stát tváří tvář Enlerovi z rodu Dalan, a čelit tak té nenávisti skryté uvnitř něj.

Bashiova zdráhavost, již doteď plně skrýval, vyplula plně na povrch. Až Duenovi změklo srdce a rukou objal přísedícího muže.

„Poslouchej mě, Bashio. Nejsem takový hajzl, abych blekotal nějaké nesmysly a snažil se vás strhnout kdo ví kam. O tom medvědím muži jsem fakt četl," pokoušel se přesvědčit mladíka, ten se však chytl něčeho jiného, nad čímž mu zašmikalo obočí.

„Právě ses nazval hajzlem?" ušklíbl se Bashia, a na jeho chladném obličeji jakoby vykvetla první sněženka. Duen se jen rozpačitě zasmál.

„Tak ale, netvrdím, že jsem kdysi nedělal nějaké hovadiny, to zase jo..."

Náčelník mohl nechápavě jen kroutit hlavou, avšak ten neškodný úsměv mu z tváře brzy zmizel. Koutky úst mu zmrzly v nehybnou sochu. Jeho myšlenky, úvahy i životní obavy byly nečitelné, dokonce i před samotným Duenem. Už chyběl jen mlhavý opar vycházející z jeho nosu, ukazující na to, že se stále jedná o živoucí bytost.

Mladý měšťan, zvyklý pouze na vtípky a radovánky, už chtěl něco říci, trochu odlehčit hutnou atmosféru. Jenže to se do jeho těla opřelo něco horoucího a zanořilo to hlavu do jeho šíje.

Kolem jeho nosu zavanula vůně Bashiova těla.

Statné tělíčko náčelníka bylo okamžitě ovinuto nečestnými dlaněmi a přitisknuto blíže na hruď Duena. Neprotestoval však. Hleděl do vršku, kde počítal dřevěné tašky kryjící jeho příbytek před deštěm.

„Asi si naivně myslím, že když opustíme tohle místo, zmizí i veškeré starosti s osadou spojené. Jenže ne... Bude to horší. Zajistit dostatek obživy pro celý kmen, udržet se v teplém prostředí přes zimu, nemluvě o tom, že míříme k horám... Je to blbost," uvažoval nahlas Bashia, a něčí bojovné dlaně ho konejšily po paži.

„Ty jsi náčelník. A co si usmyslíš, to také bude. A není to zase taková blbost. Je pravda, že pokud má na vás Enler spadeno, asi to nenechá jen tak. Určitě bude posilovat své skupiny a rozhazovat sítě široko daleko."

„Jestli však nebude přijatelnější přeci jen východ. Možná by se nám podařilo to přihlášení našeho obyvatelstva, nemuseli bychom se obávat o nic."

„To jo, ale... Nejsou to vaši. A něco mi říká, že ti medvědi v horách vás hned luky a šípy nezastřelí," položil do Bashiových vlasů polibek a v duchu mu srdce plesalo radostí, že se mu přeci jen podaří svůj prohřešek takto vyžehlit.

„Co tě vede k takové jistotě?" zašeptal Bashia, který nadále sledoval pozůstatek letokruhů na dřevěných taškách.

„Třeba ta vaše věc s těmi dušemi? Pořád tomu sice nevěřím – raději – ale jestli na tom něco je, tak mi řekni, odkud to ten Pukhon přinesl. Napadlo ho to jen tak? Kdyby byl od Zvučných lidí, blekotal by furt něco o Kaa tohle a Ree tamto, a jak mu pomohly s obnovou půdy. Jenže ne," předhazoval ledabyle svoje úvahy napůl vycucané z prstu a doufal, že jimi Bashiu okouzlí dostatečně, aby otevřel své srdce a staré sváry nechal daleko za sebou.

„A jen málo Zvučných lidí dokáže uvolnit svoji duši. A těch, jimž se to podaří, není mnoho. Většinou skončí jako podvodníci, nebo naopak lovci, a jen málokdo vypomáhá svojí mocí na pozemcích..." navázal na něj Bashia a jeho tělo celé ztuhlo napětím a vzrušením z nového objevu, až by chtěl jen vystřelit do sedu a rozběhnout se za stařešinou, předložit jim tato fakta.

„Hm-m," kývl hlavou Duen, rád, že nemusí namáhat své hlasivky i nervy neustálým vysvětlováním, co tím má na mysli. A také rád, že jeho partner nepatří mezi ty přihlouplá individua, která ani po stém vysvětlení nepochopí, jak vznikají děti.

„A ovládnout něco takového není jednoduché. Tossakové k tomu tíhnou, je to pro ně snazší, jelikož ve svém nitru nesou Pukhonovy děti. Ale běžní lidé, nebo lidé zvuční... Jen tak osvobodit své děti by nezvládl."

„Osvobodit?" trhl hlavou Duen, kterého tento pojem pobavil. Bashia však nijak nereagoval.

„Musel si tedy nějaké techniky, nebo přinejmenším dost podrobnou teorii, přinést s sebou. Jestli potřeboval zachránit své děti, musel být rychlý, nesměl otálet. Neměl na to desítky let času, ale možná pouhých pár měsíců, možná pár let. Takže je možné, že všechno, co si předáváme z generace na generaci, pochází od něj... Od kmenů Černých medvědů."

„Přesně to jsem měl na mysli," dodal vítězně Duen, jenž opravdu toto chtěl sdělit své drahé polovičce, jen více zabalené do své intuice, jíž až Bashia zhmotnil ve slova.

„A jestli oni znají tyto techniky, pokud se za ta staletí neztratily, tak bychom se snadno před nimi ověřili jako jejich příbuzní."

„Takže výlet máme již povolený?"

„Ještě ne," mladý náčelník, teď spíše připomínající kočku lísající se ke svému majiteli, rázně svrhl všechnu Duenovu naději. „Nepřijde... Stále mi to nepřijde dostatečně přesvědčující."

„Jak nedostatečně přesvědčující? Každý zápis o oživení půdy z té doby vykresluje Pukhona jako huňatýho medvídka s roztomilými tlapami. Co víc chceš?"

„Duene..." Opravdu nazval Pukhona roztomilým huňatým medvídkem?

„Především nemáme mapu. A přestože jsem ji jednou viděl, bylo šero a já ji nedokáži jen tak nakreslit. A bez mapy se lehce ztratíme. Budeme rádi, že dorazíme k průsmyku Velkých hor. A dál? Co dál?"

„Tak ji koupíme někde po cestě. V Dialu ji určitě najdeš," mávl by rukou Duen, ale protože držel Bashiu v náruči, mohl jen krátce zvednout dlaň, než ji opětovně připlácl na poddajné hedvábí Bashiovy tuniky.

„Možná... Nebo... Iaza ji bude určitě mít."

„Iaza? Co zas on?" z nějakého důvodu, vždy, když na toho obchodníka padlo slovo, měl Duen sto chutí zacpat si uši nebo Bashiovi ústa a utnout konverzaci ještě v bodě zrodu.

„Je začátek léta. Iaza by se měl nyní vracet ze svých výprav a směřovat podél západního pobřeží až do Hemsu. Pokud si pospíším, určitě ho zastihnu za kopci, v přístavním městě Eleorsu. Tam se vždy zdrží déle."

„A? To chceš takto sám vypadnout a hnát se přes Namasilii, jen kvůli jedné malé odkoupené mapičce?" nechápal Duen. Neviděl v tom jednoduše logiku. Je navíc hledaný – proč by jen takto vystavoval svoji tvářičku ostatním, jen tak?

„Ano, mapa je důležitá, ale není to jediné, co bych od Iazy vyžadoval. Iaza má letité zkušenosti s cestováním. Určitě musel zaslechnout něco o kmenech Černých medvědů, jak je kontaktovat, jestli s nimi dokonce náhodou neobchodoval. Nezmiňoval se o nich, ale nevylučuje to, že na ně nikdy nenarazil."

To Duenovi stále nepřišlo jako dobrý důvod.

„Iaza má navíc skvělé spojení s Adranuchem. Díky známostem nemá problém cokoliv zařídit."

„Hm?" otráveně nadzvedl obočí pan posluchač, jenž už nechtěl slyšet nic více.

„Tvé udání..." načal Bashia, a poté se jen opatrně podíval nad sebe, jak se asi Duen tváří, když vytáhl citlivé téma. „Neměl jsi šanci kohokoliv kontaktovat, že?"

Duen mlčel. Ačkoliv se zdálo, jako kdyby téměř nedýchal; ve skutečnosti zapínal své hrudní svalstvo takovým způsobem, že nemělo šanci se roztáhnout při nádechu a stáhnout dovnitř při výdechu. A on se začínal dusit. Až se mu nedobrovolně roztřásly ruce touto akcí. A Bashia se jen kousl do rtu, káraje se, že přeci jen tuto záležitost opět načal.

„Iaza bude moci zaslat dopisy tvým známým. Vybraným. Instruovat je o tvé situaci... A zjistit, jak na tom je tvá rodina."

„Pche, to je zbytečné."

„Není, Duene. Přestaň si to nalhávat."

„Ale fakt to není třeba! A to bys šel jako ty sám?"

„Já jít musím určitě. Nikoho jiného Iaza nepozná. Ale nejspíš mi Faletta přiřadí celou skupinu, která by mě měla chránit."

Duenovi vypadl z úst posměšek. Jo, to se nediví. Faletta střeží Bashiu jak ten nejdrahocennější opál pod sluncem. Stačí totiž jen malá chvilka nepozornosti a na opálu se může objevit škrábanec. Protože, ačkoliv je opál jakýkoliv drahokam, nádherný a ceněný, patří mezi nejměkčí nerosty. Jenže Bashia není opál, je to diamant, tak co Faletta přehání?

„A nestačí jen jeden člověk, který vydá za všechny?"

„A kdo– Ne. Ty nemůžeš. Poznají tě," okamžitě zavrhl a trhl odmítavě hlavou do boku. Bashia ještě dokáže vyklouznout ze spárů stráže. Hledaný je především na severu, kdo by ho hledal někde na západním pobřeží? Ale Duen? Ten je hledaný po celé zemi! A zná ho každý, kdo měl tu čest navštívit Adranuch!

„Také podceňuješ mé maskovací schopnosti? Už jsi zapomněl, kdo oblbl ty tupce v táboře Aida? Kdo překonal půlku Namasilie se statusem hledaného, aniž by se ho stráž jen dotkla?"

„Není třeba, abys chodil. Netýká se tě to, a navíc... Můžeš tu odpočívat. Máš tu pohodlnou postel, pravidelné a vydatné jídlo. A sám víš, co člověka čeká na cestách."

„Samozřejmě, že vím. Romantika... Jen ty a já, ve dvou..." sklonil se blíže k jeho uchu, aby mu tato svůdná slůvka dokázal šeptat přímo jeho mysli.

Jenže Bashia na flirtování nereagoval. Alespoň ne na první pohled. S mrazivým pohledem pokáral Duena, jenž nemohl přijít s ničím normálnějším.

„Tady ti to bude více vyhovovat," obhajoval své přesvědčení náčelník, než sevření kolem jeho těla náhle zesílilo a on byl strháván dozadu na postel, kam padala i jeho živá podložka, o níž se opíral.

Následovalo tvrdé přistání, obzvlášť, když dopadl na pevné kosti svého společníka.

„Nejvíc mi to vyhovuje s tebou, Bashio. A kdo ví co za lumpárny bych udělal, kdybys mě tu nechal samotného... Bez dozoru..."

To jsi malé děcko? Bashia nepotřeboval mluvit, aby mu Duen rozuměl, přesto se jen zpětně zazubil a začal sebou kývat ze strany na stranu, a s ním utiskovaný náčelník taktéž.

„Due – Duene!" marný byl mladíkův útěk z této lidské klece. Teprve po chvíli, kdy se mu již začalo motat v hlavě – v žaludku minimálně – tohle kolísání utichlo, jen aby jeho ucho zavál horký dech, nesoucí odvážná slova jednoho muže.

„Budu tě následovat kamkoliv, Bashio. I do samotných Velkých hor."

Hořící ouško bylo krátce zchlazeno polibkem, než se rozhořelo ještě více, a Duenovy otravné kývavé pohyby opět propukly v plné síle.