Ráno je pokaždé zvláštní magický čas, kdy člověk s čistým štítem vkračuje do nového dne, nabyt novou energií, poháněn novou motivací, inspirován svým podvědomým, které se mu v noci otevřelo. Otevření očí se vždy pojí s uvědoměním, kdo probouzející člověk je, jak se jmenuje, kde se nachází, co bylo včera a jaké úkony ho čekají dnes. Mnohdy je takové probouzení stereotypní, běžné, a jedno splývá s druhým, jak se jednotlivé dny vůbec nemění. A jindy...

Jindy je ráno obří ranou do hrudi, jelikož dovolí všem myšlenkám a činům z dne předešlého, poháněných jiným stavem člověka, aby se promítly do mysli člověka odpočatého a klidného. A v mžiku té osobě rozpumpovaly srdce, naplnily ho pocitem lítosti, úzkosti, ale i hněvu nebo bezmocnosti.

Osoba má možnost se zpětně ohlédnout a zhodnotit, jak si počínala den předešlý, objektivně posoudit to, co proběhlo ve víru afektu.

A že měl Bashia co posuzovat.

Složil si hlavu do dlaní.

Nechápal.

Jak mohl nechat Kosuma, aby se dověděl pravdu o nich dvou?

Jak mohl dovolit Duenovi, aby se setkal s Dexunem?

Jak mohl Falettě říci všechno?

A jak mohl Duenovi důvěřovat a nechat toho zločince utéci?

Neměl by... Neměl by přeci jen raději nařídit vesnici, ať pobalí vše, co se jí vejde do rukou či na vozy, a utéci, jak nejrychleji to jen půjde?

Nebo... Byl včerejší den pouhým snem a nic z toho se nestalo?

„Antaresi?" na jeho dveře zaklepala Faletta, která sice nechala Bashiu jít, to však neznamenalo, že mu vše odpustila. A proto hned zrána, jakmile kohout zakokrhal a polapené ovce v ohradě zabečely, vydala se za jejich náčelníkem, promluvit si v klidu a s čistou hlavou.

Bashia ihned srovnal svá skrčená záda a odfoukl starosti ze svého obličeje.

„Ano, můžeš vejít," odvětil automaticky a již vstával a hrabal po své vnější tunice, kterou si okamžitě na sebe oblékl.

Faletta mezitím důkladně zavřela dveře a složila ruce do kříže.

„Antare –"

„Vím, co chceš říct. Ale svůj názor stále nezměním," přerušil ji, aby ji ušetřil toho výrazného projevu, z něhož by mu akorát praskly ušní bubínky. Nechtěl svůj názor měnit. V některých případech ani nemohl. Ale přesto... Nebyl bez pochyb. Naopak. Nikdy v životě nebyl naplněn více pochybnostmi, jako právě teď.

„Antaresi! Ale! Vždyť se podívej, jak se chová! Jak si vůbec neváží našeho lidu! Naší vesnice! On nemůže být tvým parterem! Jenom nám ublíží – a neublížil již dostatečně, ha?"

„Já si ho už ale zvolil, teto," povzdechl si Bashia, který musel opět opakovat vše, co řekl předešlou noc. Jen se to stále dotýkalo citlivého tématu, na který nyní nechtěl myslet, jak stále čerstvé a nedozrálé bylo. A především – bolestivé.

„Jenže to nic nemění. Ženu... Ženu bys mohl přijmout. Alespoň jednou. Pukhon také zplodil dítě, jehož potomky jsme, i přes hněv své ženy."

„A jak dopadlo?" nadzvedl ironicky obočí Bashia, který tuto historku znal moc dobře. Pukhon poprvé za mnoho let, od doby, co přijal duše svých dětí i své ženy do svého nitra, souložil s mladou dívkou, kterou oplodnil a sám skonal. A dívka opustila Adranuch, vydala se na místo, o kterém jí Pukhon pověděl, kde pramenila léčivá voda a příroda poskytovala jen samé dary; tam porodila a založila první osadu Tossaků – Radgost.

„Sám víš, že moc Pukhonových dětí není tak velká jako kdysi. A že i trest za porušení tohoto našeho nařízení nebude tak přísný. Když starý Hertan, ještě kdysi, když jsem byla malá holka; když si našel někoho dalšího v blízké vesnici a třikrát za ní byl, zčernaly a odumřely mu tři prsty na rukou. Nebo můj praděda – ten celý život chodil s černým nosem a celý život kašlal, až nakonec umřel na zápal. Pro zachování rodu, Pukhonova žena bude milostivá. A neprovede –"

„Dost, to stačí, teto," znechuceně zakroutil hlavou Bashia, který o tom nemohl ani slyšet. Její návrhy, ať již chtěla napravit věci jakkoliv, mu jen dělaly špatně. Má nechat Duena být a vlézt za jinou dívkou, kterou si k sobě uváže? Takto si zkrátit vlastní život, kvůli čemu? Vždyť jí řekl – Pukhonovy děti zvolí jinou linii, proč to musí být rod Danha? Vsadil by se, že rod Danha také nebyl náčelnickým rodem vždy.

„Patřím k Duenovi. Vždy budu. Ať se ti to líbí nebo ne. Takto jsem se rozhodl a takto to cítí i duše uvnitř mě. Ať již protestovaly jakkoliv."

„Tak vidíš! Ty tě ochrání! Sami vidí, co je to za člověka –"

„Právě. Vidí, co je to za člověka. Ty ne. Ty ho neznáš. Ale zároveň to jsou Tossakové. Myslí stejně, jako ty. Nakonec jim však nezbývalo nic jiného, než přijmout, co je skutečné."

„Skutečná je naše osada! Skutečný je náš lid! Jak můžeš považovat za skutečnou tu jeho přetvářku? Ty jeho činy, které nás zrazují? Přijde ti to skutečné?" Faletta se nevzdávala. Chtěla odpoutat jejího Antarese od té strašlivé osoby, která ho pouze stahovala sebou, špinila jeho čistotnou duši svým měšťanským způsobem života!

„Faletto," Bashia, jenž doteď zachovával chladnou tvář a kontroloval svůj výstup, nyní se už nemohl držet zpět. Ať měl s Duenem neshody jakékoliv, bylo to pouze mezi ním a Bashiou. A Bashia byl nyní zodpovědný za jejich kmen, nikdo jiný. Jsou to jeho rozhodnutí, která řídí osadu. Ne Falettina. A ta právě rýpala až moc hluboko, než jak bylo zdrávo. Místo toho, aby podlamovala jeho vztah s Duenem, který byl v jednom kuse nakřáplý, se jí dařil pravý opak.

„Strávil jsem pět let jako starý muž bez vzpomínek, který marně hledá jedinou stopu k pravdě, ale bez úspěchu. Strávil jsem osm měsíců zavřený v pracovním táboře v Písečných horách, kde jsem byl nucen sledovat každodenní utrpení vězňů, a pak... Jejich slzy a smrt. Byl jsem připravený zemřít. Neměl jsem žádný cíl, žádnou naději. Byl to Duen, kdo mě osvobodil a vdechl mi nový život. Kdo zachránil toho starce Bashiu a svojí otravností ho držel ve střehu. Díky komuž mohou Tossakové stále vesele pobíhat mezi domy a orat pole. Jak tedy můžeš říct, že nás jeho činy zrazují? Že nejsou skutečné? Nejsem skutečný já, kdo tady před tebou stojí? Pokud ne..."

Bashia popadl plášť přehozený přes židli a byl připravený odejít.

Faletta musela spolknout všechnu hořkost, kterou na jazyku měla. Všechnu nenávist k tomu arogantnímu mládenci z venčí. Došlo jí, že boj proti němu bude marný... Že jejich tvrdohlavý vůdce se jen tak snadno zlomit nedá. Obzvlášť, když vidí svoji situaci takto...

Opravdu má vděčit Duenovi za život jejich Antarese? Jak jen to může dopustit!

Přesto odhodlání v šedivých očích jejich náčelníka nebylo hrané.

Ach... Příliš na něj tlačila.

Sklopila hlavu, přičemž se její velká hruď roztáhla, jak vydala smutný povzdech.

„A hodláš to vzkázat našim lidem?" dodatečně se zeptala, když už si zakázala na téma Duenovy existence cokoliv nadhazovat.

„Víš, že to není rozumné. Nebo... Ne, zatím ne."

„Dobrá. Ale tajit to napořád také není dobré," naposledy semkla rty, než mlčky pokývala hlavou a opustila Antaresovu chýši.

Zanechala za sebou naoko sebevědomého mladíka, který se ihned po zavření dveří musel opřít rukou o židli a chvilku setrvat, než opět popadl dech.

Tak další boj je vyhrán.

Kolik ho ještě čeká?

Nacházel se v momentu, kdy jediná věc, po čem toužil, bylo objetí Duena. Jenže jeho rozhořčení a naštvání na něj stále nepominulo. A tak, jak se doteď vypořádal se vším, co ho potkalo, i nyní jen zkousl své čelisti a srovnal svá záda, po jeho emocích ani stopy. Nasadil si čelenku náčelníka a vyrazil do nového dne, projít vše, na co ve včerejším shonu zapomněl.

Jeho první kroky vedly k ohradě s ovcemi. Mimo to, měl co vysvětlovat ohledně Dexunova útěku. A také to jeho ignorování informací, které mu netopýr v noci přinesl. Nechtěl lhát, ale pravda by příliš ublížila Duenově životu zde. A tak musel přijít s něčím důvěryhodným, čím zdejší lid dostatečně uklidní.

„Vězeň poznal Duena, to je pravda. Při jejich hádce vytrhl Duenovi jeho sponu, aniž by si toho Duen všiml, a odemknul si s ní pouta. Poté vypustil ovce, aby nás zaměstnaly a odvrátily pozornost na druhou stranu. Nepočítal však, že pošlu netopýry, aby ho našli. A také neznal dobře náš terén. Takto v noci, beze světla – utopil se v močálu."

Tossakové jen pokývali hlavou, jakože rozumí, ačkoliv jim člověk snadno přečetl z obličejů míru zklamání, že jejich pomsty nebylo vykonáno tak, jak požadovali. Že smrt v močálu nebyla ničím oproti tomu, co si představovali ve svých myslích, čím se bavili po nocích, když popíjeli švestkovou pálenku.

Bashia se je snažil ignorovat a otočil se směrem k jeho další zastávce. Až oběhne své kolečko, plánoval, že by si zase na nějakou dobu sedl k jezeru, kde by ho nemusel nikdo rušit a on by si mohl utříbit své roztěkané myšlenky opět do jednotlivých krabic.

Jenže než k tomu vůbec došlo, zpoza jeho zad se ozval ten známý, nadmíru otravný hlas.

„No, no, no, a prý kdo tu říká pravdu!"

„Musel jsem lhát. Kvůli tobě," odsekl, aniž by se otočil, a zrychlil svoji chůzi.

„Ále, no ták! Kam se ženeš, můj milý Bashio?"

„Pryč od tebe," pokračoval ve svém chladném tónu, přesto se ocásku nezbavil. Následoval ho celou půlku cesty a vůbec nedokázal zavřít svoji hubu. A když Bashia v dáli spatřil Kosuma a vrhnul po něm zoufalý pohled, kterým mu měl naznačit, že se potřebuje té osiny v zadku zbavit, ten se jen rozpačitě zazubil a odvrhl pohled pryč – dělal, že dohlíží na věšení prádla na šňůru.

Zato jako dar z nebes působil mladší bratr toho zrádce, Sukonta, jenž vedl skupinu dětí jako hlavní kápo při jedné z jejich her.

„Suko, prosím," načal už zdálky mladý náčelník. Jeho hlas zamrazil Sukontovi úsměv a znehybnil jeho uvolněné tělo. „Duen tady říkal, že by se chtěl naučit naše hry. Je však ostýchavý a bojí se, že by jeho, jakožto cizince, děti nepřijaly a bály by se ho. Pomůžeš mu? Já potřebuji jít za starou Rimiziar. Děkuji."

Jen se krátce poohlédl po zmíněném „ostýchavém a bojácném" muži, který momentálně stál s pobaveným úšklebem, jak slyšel celou prosbu; a opustil Sukontu bez dalších instrukcí.

„Ale..." špitl mladý muž, jehož mentální věk zdaleka nedosahoval věku fyzického, a ustrašeně očima sledoval náčelníkovi záda. Teprve pak se otočil na pana Duena a věnoval mu zoufalý úsměv.

„Náčelník nakázal, tak šup, dělej. Jsem jen tvůj," ušklíbl se a rozmáchl rukama, zatímco se bavil tím roztomilým pokusem, jak se Duena zbavit.

Jen málo věděl Bashia, že během několika minut Duen rozbrečí polovinu dětí a že samotný Sukonta bude mít na krajíčku z toho, jak tento pán absolutně nehledí na pravidla a dělá si co chce, i přes výrazné připomínky.

Jak výrazné. Sukonta při nich pískal jak komár.

To už však měl Bashia štěstí, že za těch pár minut stihl zmizet k jezeru a u staré Rimiziar, ani u nikoho jiného, Duen toho zrádného náčelníka nenašel.

To, že jednou taková snaha Bashiovi prošla, neznamenalo, že se mu bude dařit i po zbytek dne, a dny následující.

Bashia měl pocit, že mu praskne hlava pod tím neustálým: „Kampak jdeš, můj milý Bashio?" „Dneska voníš obzvlášť sladce, jako květinka!" „Co se tak plašíš? Snad ti nikdo z těch Tossaků nic neudělal? Jen mi ukaž, a já toho prevíta dostanu! Na tebe si nikdo nebude dovolovat! Víš, že jsi jen můj, že?" „Bashio! Už několik dnů jsem od tebe nedostal pusu na dobrou noc!" „Copak jsi tak stydlivý, že se o své vzrušení chceš postarat sám?" „Myslels na mě v noci? Já kvůli tobě nemohl spát... Až jsem ráno neměl sílu v nohou, co jsem..."

„Dost, Duene! Už dost!" Bashia se zastavil a prudce se na Duena otočil, až do něj ten ovád málem narazil. „Stačí! Dost. Nech mě být. Nech mě pracovat. Tam máš kmen, pálenku si víš jak sehnat, sedni si a hotovo. Nemám na tebe čas. Na tvé prázdné řeči. Prostě ne."

„Ale no ták, Bashio! Víš, jak smutné je pít sám? Nechceš si dát se mnou?" koketně zamrkal na toho nevrlého mladíka a nebojácně se k němu přiblížil.

„Nemám na to čas," zopakoval Bashia, vyslovoval slůvko po slůvku. Rudý vzteky, ukročoval dozadu.

„Takhle odmítáš toho nejlepšího společníka pod sluncem? Miláčku –"

Jen, co Duen vyslovil to ambiciózní slovo, Bashiova ruka vystřelila automaticky vpřed a ucpala mu ústa, aby nemohl pokračovat ve svých sladkých umělých řečech. Jenže ten záletník byl na takovéto akce připraven. Ty svůdně přivřené oči se jen více zakroutily vzhůru, zatímco něco teplého a vlhkého přejíždělo pomalu po jeho kůži a dralo se to do úzké štěrbiny mezi prsty.

Toto dráždivé a sugestivní gesto jen donutilo mladého náčelníka vytřeštit oči a uvolnit ucpaná ústa, dát jim svobodu mluvy a bohužel – dalších bezvýznamných flirtů.

„Víš, že pokud chceš předat pusu, musíš svoji dlaň nejprve políbit ty," poučil chudáka nezkušeného Bashiu a přikročil k němu blíže, aby mu tu dlaň mohl opět uchytnout a rázně předvést, jak se to dělá.

Jenže ten špalek Bashia jen zakroutil hlavou a trhl celým tělem, aby se co nejrychleji dostal z jeho blízkosti pryč.

I kdyby... I kdyby si řekl, že by mu mohl odpustit – a že ho to láká při pohledu na jeho obličej, při jejich vzájemnému dotyku, při vdechnutí jeho vůně – každý takovýto pohled byl vždy naplněn i tou neutuchávající zlobou z toho, jak ho během toho dne takto převezl. A jaký účinek to na Bashiu doteď mělo. Jak se každé ráno neprobouzel pouze s novými starostmi, ale také se strachem, že zrovna dnes do vesnice přijede celá delegace říšského vojska.

O to více ho mrzelo uvědomění, že Duenovi nedůvěřoval tak moc, jak se domníval. A odstup od Duena byl o to větší.

„Myslím, že přeci bychom jen měli uvažovat o odchodu," promluvil Bashia do ticha, které nastalo uvnitř místnosti, jež se mohla zdát na první pohled prázdná – pokud by mihotavé světlo svíce neozařovalo několik obličejů uskupených u sebe. Snažilo se proniknout, bohužel neúspěšně, do každé skulinky na jejich obličejích. Přesto dokázalo osvítit jen hladké plochy jejich kůže, které však byly zřídkavé, jak moc vrásčité obličeje osoby nesly. Kromě Bashiovy tety, jejich společnost jim dělala stařešina Tossackého lidu – alespoň to, co z ní po všech katastrofách zbylo.

„Bojíš se toho zločince, že? Že nás prozradí, že?" odfrkla si Faletta, která možná žila ještě ve větším strachu než doposud Bashia. Možná za to mohl i fakt, že před stráží utíkala polovinu svého života.

Mladý náčelník, mladík, který byl tak třikrát mladší než většina osazenstva, nemohl ihned odpovědět. Přestože na něm visely osmery zvědavých očí, jež vyžadovaly to potřebné ujištění – on jim ho nemohl hned dát.

Těchto pár vyvolených totiž znalo pravdu. Pravdu, kterou raději před ostatními utajili. Že Dexun přežil a v žádném z močálů se neutopil. Aby nenastala panika. Není totiž nic horšího, než to.

„Nechci nic riskovat. Přestože jeho návrat s vojskem není pravděpodobný, popravdě, uvažuji o tom již dlouho. Všichni víme, co Jeho Veličenstvo král Enler provedl Tossackému lidu. Nejen za jeho vlády, ale i za vlády panovníků před ním. Jak křivě obvinili Pukhona. Přestože naši předci uznali tuto zemi za vhodnou k prosperování Tossaků... Této doby je dávno konec," semkl Bashia pevně rty k sobě a váhavě se porozhlédl po stařešině. Jak překvapeně na něj hledí, ohromena jeho návrhem, která by znamenala opustit tento „domov" a znovu hledat další. Jediná Faletta si pořád podepírala bradu a neměnně sledovala jejího synovce. Už párkrát to nadhodil – nebyla tedy překvapena, že se svým návrhem vyšel ven.

„Nemyslím, že nám hrozí aktuálně nebezpečí. Ale v nejbližší době může. A tato událost může posloužit jako dostatečný popud k tomu, abychom se k odchodu odhodlali," dodal ještě, pokoušeje se znít sebevědomě a jistě, přestože přednášel pouze své domněnky a plán, jakým přinést Tossakům konečně klid.

„Chceš po nás, abychom opět opustili své domovy?" načal jeden stařešina, který si ještě pamatuje Bashiova pradědečka. Tu osobu, jejíž podoby pro své utajení nabýval.

„Konečně žijeme v míru. A to teď máme odejít?" přidal si jiný, z Valie, která zmizela z mapy, jakmile se u většiny jejích obyvatel objevily příznaky otravy. „A kam? Nikde nás nepřivítají. Je nás hodně, aby se nás někde ujali."

„Obzvlášť nechat tu nespravedlnost nepotrestanou!" zavrčela další stařenka z Valie.

„Ano, je nás hodně na přesun. Ale málo na to, abychom potáhli do Adranuchu a porazili říšskou armádu!" obořil se do jejích slov Bashia a nakrčil své vždy rovné a neutrálně usazené obočí.

„Už byla potíž před těmi lety najít místo, které by bylo vyhovující. Holé kopce představují ideální útočiště pro náš kmen. Jak teď máme najít další?" Faletta položila otázku, poklidně, na rozdíl od rozhořčených staříků, kteří se pouze viděli, jak zde dožijí svá poslední léta.

„Musíme se jednoduše dostat za hranice Namasilie," pravil Bashia s důrazným pohledem na každého účastníka posezení. „Zvuční lidé mají sami málo. A co teprve Píseční lidé. Přestože ti by nás bez problému přijali, díky společné nenávistné historii k běžným obyvatelům Namasilie jsou příliš pod dozorem. Král Enler má určitě mezi lidmi zasazené špehy, kteří mu donášejí o tamní situaci a případným povstáním. Nechce, aby se opakovalo to, co musel řešit po svém nástupu na trůn. Náš příchod mezi ně by jim určitě dodal sílu a sebevědomí a rozbroje by se opakovaly. Neunikli bychom bojům."

„Jenže za hranice, to je moc daleko!"

„Furth daleko není. Nebo máš na mysli Zemi Zamrzlého moře, Antaresi?" stará žena prozíravým pohledem jejích kalných, napůl fungujících očí odečítala všechny náčelníkovy pohyby. Její soused do ní nedbale šťouchl.

„Jak tu může mít na mysli! Ti lidé mají sotva dost pro sebe, žít v tak nehostinných podmínkách! Jak by nakrmili o dva tisíce lidí navíc, obzvlášť, pokud se k nim dostaneme akorát před zimou!"

„O Furthu jsem slyšela..." načala opět stařena, ačkoliv jí vypadlo, co přesně za informaci to k ní došlo. Bashia okamžitě vytušil, co asi chce říci. A tak se zhostil slova a uvedl na pravou míru vše, co o té zemi již věděl, ať od Iazy nebo z doslechu od ostatních obyvatel říše, s nimiž měl tu čest hovořit.

„Sdílí s Namasilií poměrně úzkou hranici a tak lépe a důkladněji kontrolují, kdo to k nim do země směřuje. Obchodníci se musí prokazovat speciálními pečetěmi, o které mohou zažádat na úřadu v jejich městech," spustil svůj výklad, klidným a vyrovnaným tempem.

„Pečetě?" padl dotaz od jednoho ze stařešiny. Mladý náčelník kývl hlavou.

„Speciální kovové odlitky s vraženým kamenem. Pokud tyto pečetě nemají, stejně jako nemají pečetě jejich občanství, dostanou měsíční návštěvní pečeť, jejíž platnost si mohou prodloužit pak na úřadech. Nebo svolit k registraci k jejich státu. Mají sociální systém mnohem složitější a náročnější než zde v Namasilii, ale jen díky tomu mohou udržovat pořádek nad vedením jejich země, vybírat dostatek peněz z daní a investovat do prosperity Furthu," odmlčel se Bashia a pohlédl na své společníky, kteří zvídavě natahovali své dosluhující uši.

„Ano, ty pečetě," rozvzpomněla si stařena, „ano, to byl povyk, když to za mého mládí zakládali!"

„Je pravda, že ten systém je zaveden přibližně už třetí generaci. Od dob, co proběhla velká reforma, díky níž se moc panovníka výrazně omezila novými zákony, a během těch tří generací se válkami zmítaná země dokázala vytáhnout na jednu z nejvíce prosperujících v posledních letech. Zato Namasilie, s tím, jak hospodaří s Mahagonem... Nebýt nerostných surovin, Enler by byl utopen v dluzích," zakroutil nechápavě Bashia hlavou, natož však opět navázal na téma, které je zajímalo – kdepak ten prokletý panovník!

„Být v jejich sociálním systému znamená vlastnit privilegia, moci si koupit nemovitost, využívat lékařskou službu za zvýhodněné ceny, otevřít si řemeslo. Pojí se s tím ale povinnost platit daně, jejichž výše není zrovna nejmenší, a to bez výjimky. Mnoho lidí, kteří pracují ve Furthu vždy nárazově, pouze mají návštěvnickou pečeť, kterou si prodlužují. A když uplyne maximální doba prodloužení, musí opustit zemi na minimální dobu jednoho měsíce, a teprve pak opět přijít."

„A co kdybychom jednoduše pečeť neprodloužili? Co se může stát, hm? Když si najdeme místo skryté, jako zde v Holých kopcích..." přemýšlel nahlas stařešina z Radgostu.

„Samozřejmě by byla možnost jít přes Zemi Zamrzlého moře a úspěšně se vyhnout kontrole pečetí, ale legální nahlášení by našemu lidu přineslo mnoho výhod. A naopak, snadno by se přišlo na to, kdybychom pečetě neměli platné. Co mi Iaza vykládal – během jedné návštěvy v městě kontrolovali jejich pečetě hned několikrát. U bran města, pak namátkově – zaměřují se především na hostince. S takovou bychom nemohli vůbec obchodovat a byli bychom na tom stejně, jako teď."

„Proč jsou takto přísní?" divila se Faletta, která také slyšela něco o jejich systému na svých cestách, což ji přinutilo zůstat s Tossaky v Namasilii a nesměřovat dál na východ.

„Když se v zemi ještě zmítal chaos a nepořádek, země potřebovala peníze. Jenže množství neplatičů daní a přistěhovalců způsobovalo, že se do státní kasy nedostávalo tolik, kolik mělo. Tohle mělo srovnat všechny neplatiče a poslat je do vězení. Udělat pořádek v zemi."

„A jakou měli jistotu, že si nikdo nebral peníze do kapsy?" odfrkla si pobaveně stařena z Valie, která moc dobře znala praktiky chamtivých mužů.

„Nejsem si jist, ale mělo to dělat něco se systémem několika lidí. Podobně, jako když se vybírají opály v Písečných horách. Přijde dozor, všechny zapsané částky ověřené samotnými lidmi spočítá, a po něm měl přijít ještě někdo jiný, kdo to také spočítal a zavezl králi. Místa, kam dozorčí jeli, byla vždy náhodně zvolená a věděli o tom pouze kočí, takže nehrozilo, že by se dva domluvili na nějakém podvodu. Myslím..." zavzpomínal Bashia na jeden z mnoha přátelských rozhovorů s Iazou, na jeho slova, jež se navždy zapsala do Bashiovy mysli, i na druh pálenky, kterou zrovna při rozhovoru popíjeli.

„Takže cesta do Furthu znamená, že..." načal tichý stařík z Valie, aby pobídl Bashiu k rychlému a stručnému shrnutí, co by to pro jejich lid obnášelo.

„Nemáme jistotu, že se všem dostane povolení zůstat, a jsme odkázaní na neustálé placení daní, což v začátcích nemusí být úplně lehké."

„A když tam budeme bez povolení?"

„Vězení nebo práce v táboře," semkl pevně rty Bashia. Věděl, že tohle není ideální cesta, ale kdyby se jim povedlo dosáhnout úspěchu! „Na druhou stranu, ne že by vztahy Furthu s Namasilií byly kdo ví jak špatné, ale rozhodně nejsou tak vřelé jako vztahy s Xetingem. Pokud bychom se stali jejich občany, rozhodně by nás jejich panovník nevydal na prosbu Enlera Dalan."

„A myslíš, že přesně tohle by udělal panovník Xetingu, Lawan Xe?"

„A co teprve fakt, že do Xetingu bychom museli ujít velkou vzdálenost, přes celé Zvučné planiny. Všichni si nás všimnou," notně dodal stařešina z Radgostu.

„Zato podmínky žití tam nejsou tak přísné," začal Bashia s představením druhé možnosti, která ho napadla. „Víme, jak hospodařit v obtížných krajinách. Sever země u města Naran, nebo okolí města Rawan, je velice podobné Holým kopcům. Xetingské obyvatelstvo sotva zná Podvodníky zvučných lidí, natož aby znalo nás, Tossaky. Nebude mít předsudky k novému přistěhovaleckému obyvatelstvu. A není nás moc, aby to něco znamenalo."

„A jsi si jistý, že Lawanovi král Enler nic nenavykládá?"

„Proč by se měl chlubit svým nejodpornějším činem?" tentokrát odpověděla Faletta, která se dovtípila té ironie, kdyby se opravdu rozhodli pro možnost cestovat na západ.

„Je však nebezpečné odcestovat do Xetingu. Hlídky budou rozmístěné po celém severu, a Šíje přátelství je stejně tak úzká, jako hranice mezi Namasilií a Furthem."

„Ano. Cesta by zabrala spoustu času i mnoho zásob. Někteří naši jedinci by to nemuseli snést."

„Toho si jsem vědom," zamumlal Bashia a podepřel si dlaněmi bradu. Věděl, že ještě více riskantní, než se vůbec rozhodnout odejít, bude výběr té správné destinace. On sám ještě neměl jasně daného favorita. Stejně, jako doufal, že nějaká žádost u Furthského krále by mohla poskytnout hromadnou pečeť pro celý jejich kmen, také doufal, že bojové schopnosti Tossaků, vylepšené za poslední měsíce, by mohly ochránit jejich skupinu, kdyby je při cestě na východ napadla hlídka stráže. Přestože budou rozmístění různě, pokud se Tossakové budou vyhýbat městům a pohyboval se rychle – mohou se střetnout s jednou, dvěma hlídkami o několika členech. Ne s celou armádou.

Jiná však bude, pokud na základě pochybných Duenových tvrzení Dexun usměrní pozornost stráže na východ... Možná těch střetů bude více...

Právě se nacházel uprostřed důkladného přemýšlení, během něhož stařešinové i Faletta pokládali navzájem další a další dotazy, na něž si někdy navzájem odpověděli sami, jindy musel Bashia něco dodat. Byl si vědom, že se nachází v bezvýchodné situaci. Že padnou oběti. Ale že zde, ať se stane cokoliv, zůstat nemohou.

Mohou to být měsíce, mohou to být roky. Možná to budou potomci nové generace, kdo zažijí nával vojáků, útisk a to samé utrpení, které potkalo jeho rodiče.

Tossacké jméno, jakkoliv skrývané, nadále koluje mezi Namasilijským lidem. Jen tak nevymizí, ani nenávist Enlera Dalan. Tak, jako nevymizela vzpomínka na Winai a jeho královnu...

Byl hluboko ve svých myšlenkách, situoval různé možnosti a představoval si všelijaké scénáře. Pomalu neslyšel ani hlasy Faletty, ani zbytku stařešiny. Kdyby se někdo rozhodl ho probodnout, nyní byla ideální chvíle. Mimo dosah reality, byl nejvíce zranitelný.

A že někdo té možnosti využil!

Tedy, nebodl Bashiu, nepropíchl mu srdce, ale jakoby to udělal, když bez upozornění vtrhl prudce dovnitř chýše a hlasitě bouchl dveřmi.

A v tom momentu se opravdu Bashiovi šokem zastavilo srdce a duše vyskočila z těla ven.

„Zdravím! Ou, nevěděl jsem, že máš návštěvu, můj drahý Bashio! Ale vypadá to na super partu! Nevadí, když si přisednu? Máte něco k pití?" zakukoval Duen na stůl, který však zel prázdnotou, a o vůni domácí švestkové pálenky si nezvaný host mohl jen zdát.

Faletta, která se doteď dlouze dohadovala se stařenou z Valie, až se zdálo, že jí ta stoletá dáma vysála energii života; náhle nalezla svoji ztracenou sílu poháněnou nenávistí, když uslyšela ten otravný hlas. Vzhlédla na vysokého muže, jehož zlatavé vlasy plandaly po jeho zádech jako vlny na moři při každém sebemenším pohybu, a neustále se rozpadaly na jednotlivé vlásky a opět shlukovaly k sobě, připomínaje vějíře Adranuchských dam.

I stařešina Tossaků, nezvyklá na tak podivné oslovení jejich náčelníka Antarese, jen zmateně pohlédla po tom nezvyklém mládenci, který postrádal jakékoliv návyky zdvořilosti. Mezi ně patřilo například zaklepání na dveře. Mimo jiné. Nemluvě pak o respektu, který by měl náčelníkovi prokazovat.

Avšak ta podivná osoba byla jak vichřice. Jak písečná bouře. Vehnala se skrze zavřené dveře, nedala o sobě jakkoliv předem vědět, a již svojí silou zchvacovala osoby, její písek dráždil lidi v očích i v nose, a za sebou zanechávala jen zlaté peklo.

Bashia si tiše povzdechl. Byl si jistý, že Duen tu jen tak omylem nezamířil pouze ho přijít pozdravit. Vzhledem k jeho výstupu a k širokému úsměvu, kterým akorát způsoboval všem Tossakům žaludeční vředy, mohl vsadil svoji pozici náčelníka i se vším jměním, že má něco za lubem. Že beztak celou dobu stál za oknem a poslouchal celou poradu. Nebo alespoň její polovinu. Jenže jak mohl Bashia narušitele dostatečně předem zaznamenat, když byly jeho stopy kryty nepřetržitým cinkáním dřevěných korálků, zavěšených podél římsy střechy jeho domku? Ať má lovecké instinkty jakékoliv, zabrán do debaty a s tímto neustálým pozadím přehlédl občasný šumot kamínků na cestě, jež byly převalovány sem a tam Duenovou botou.

Tak Duene, co za divadýlko tu před námi chceš předvést? Bashia zkřížil ruce a zvedl zvědavě obočí, jak vyčkával, s čím tento podivný tvor přišel.

Tento provokativní pohled ze strany náčelníka byl samozřejmě zkušeným bojovníkem zachycen. Speciálně na něj se proto Duen vyzývavě ušklíbl a jeho lišácké oči nevěstily nic dobrého.

Náčelníka okamžitě přepadl zvláštní, špatný pocit. Už s Duenem nedokázal udržet přímý oční kontakt a v mžiku přesměroval své oči na znepokojenou stařešinu, která s Duenem ještě neměla tu čest. Měl pouhých pár vteřin na záchranu. Pár pouhých vteřin na vymyšlení, s jakou strategií má přijít, aby toho zmetka odsud dostal pryč.

Jenže narušitel rozhodně odchod neplánoval...

Jen počkej, Bashio. Po tomhle budeš mít co dělat, abys mě na místě nepolíbil a rovnou sis mě nevzal!