„Antaresi! Antaresi!"

Divoký buchot roztřásl dveřmi náčelníka, z některých míst k tomu opadly kusy suchého bláta, jímž byly zdi omítnuty.

Bylo již ráno? To se mu tak dobře spalo? Jenže i tak se cítil unavený a zničený, a to ho příliš dlouho Duen nezdržoval. Kolikrát to dělali? Dvakrát? Ne, třikrát? A to nepočítá Duenovy přídatné hrátky. To by přeci jen vysvětlovalo jeho únavu.

Rozevřel oči, smířený s tím, že nový den začíná a on ho tak trochu zaspal.

Jenže místo ojedinělých paprsků denního světla, které se obvykle draly dovnitř skrze malá okýnka; v místnosti byla absolutní tma.

Je ještě noc? To se mu také nezdálo, ale nejspíše to byla pravda. Hmátl po svém boku.

Byl prázdný.

Nějakým způsobem, ať už byl rozespalý jakkoliv, si okamžitě spojil jedna a jedna dohromady. Vystřelil prudce do sedu – až moc prudce – a jen si vyčerpaně mnul obličej a rozdýchával své zbrklé probuzení.

A aby toho nebylo málo, naléhavý hlas se nadále ozýval zpoza dveří, na které v pravidelných intervalech osoba bouchala.

Snad... Snad ne... Snad se nestalo...

Polemizovat mohl, jak chtěl. Ale i tak byl nucen na sebe hodit nějaké oblečení a vykouknout ven, na noční oblohu. A pod tou oblohou stála osoba, Tossak, který mu občas vypomáhal s úkoly.

„Antaresi! Omlouvám se za buzení, ale někdo... Někdo otevřel ohradu s ovcemi a vypustil je všechny ven!"

Cože? Vykřikl ve svém nitru, navenek jen vytřeštil oči. Rozhlédl se kolem, ale pořádně nic neviděl. Venku byla tma a pochodeň rozzařovala jen nejbližší okolí.

„Rychle, sežeň co nejvíce mužů, ať se pustí do hledání ovcí! Pokud jen některé z nich lapne vlk, tak –"

„Ano, už jsem jich pár zaúkoloval, brzo by měli nastoupit všichni."

„Výborně," oddechl si Bashia a hnal se kupředu, na místo nehody.

Jenže, jak se tak rychle hnal a srdce mu bušilo na celou osadu, vyskočilo na něj zpětně to, co ten muž pravil. Rázem se zastavil, aby se mohl nadechnout a položit krátký dotaz. Bál se jej položit. Bál se uslyšet odpověď, kterou již předem znal.

„Říkal jsi... Někdo otevřel?"

„Ano, Antaresi. Dvířka byla rozevřená dokořán. Buď je někdo zapomněl zavřít, nebo..."

„Ten zmetek!" vyprskl naštvaný Bashia a bylo mu jedno, kdo u něj stál či nestál a jak moc překvapený ten Tossak byl. Hnal se o to rychleji na dané místo. Jelikož hned blízko ohrady, jen o pár domečků vedle, byl právě ten dům, jehož okna byla zatlučena prkny a v němž sídlí někdo, kdo nepatří do jejich rodiny.

Bashiovi bylo jedno, že se začíná dusit, že nemůže popadnout dech. I tak byl příliš pomalý. A jakmile vtrhl dovnitř – místo zelo prázdnotou.

Během chvíle ho doběhl jeho společník a celý pokoj ozářil pochodní.

Opravdu. Zbyly jen řetězy s okovami, jenž držely vězně na místě a nedovolily mu se pohnout o pár metrů dál.

Bashia popadal dech. O to horší to však byl úkon, když se ho zmocňoval vztek jeho i skrytých duší v něm, rozzlobených z toho, že jejich vrah prchl na svobodu. Potřeboval se předklonit, ale zdá se, že ani tohle nebylo dostačující. I přihlížející muž byl znepokojen, když spatřil jejich náčelníka v takovémto stavu.

Až po dlouhé chvíli se Bashia srovnal, semkl pevně rty a vykročil ven z domku.

„Hlavní je pochytat všechny ovce. To je vaší prioritou. Pomůžu vám – Jsou ještě v západní stodole netopýři? Vyšlu je s vámi, aby vám pomohli ovce nalézt. I toho zločince."

„Děkujeme, Antaresi. Jsou, stále tam jsou."

Bashia jen odkývl jeho vděčnost, než se rozběhl na opačnou stranu osady. Jeho lehký přehoz za ním v té rychlosti vlál jak dým z ohniště, a občas odhalil kus jeho hrudi, občas sklouzl na jeho rameno. S tím se však vůbec nezaobíral. Nevšímal si chladu dopadajícího na jeho pokožku. Nesměl totiž ani na minutku otálet.

Ani jak se netopýři rozletěli do okolí, neměl chvíli klidu. Opět se hnal zpět, k domku strůjce tohoto zmatku, a bez jakéhokoliv ohlášení vtrhl dovnitř.

„Duene! To snad nemyslíš vážně! Ty jsi opravdu musel udělat podle svého, že?" hnal se k jeho posteli a násilně odhrnul na stranu deku, jen aby odhalil polonahé tělo toho hajzla, k tomu nadále dělajícího, že tvrdě spí.

Bashia měl sto chutí ho z té postele skopnout na zem, hezky ho chytnout za ucho a tahat ho po podlaze až před jeho dům. Pak ho spoutat, přivázat za větev stromu a nechat ho postávat takto nataženého a na špičkách celou noc. Ano. Tohle by měl udělat!

„Uhm, Bashio... Co se děje?" několikrát rozespale zamrkal, snažil se v té tmě najít obličej.

„Ty –! Ty se ještě ptáš, co se děje? Nehraj to na mě, Duene!"

„No táák... Co se stalo, že mě budíš uprostřed noci? Au!" Duen povyskočil, když ho ten slavný náčelník i v absolutní tmě dokázal štípnout do bradavky. A to dost ošklivě. Hezky při tom použil nehty.

„Řekni mi, že se mi to jen zdá. Že nejsi takový idiot, abys vypustil někoho, kdo o nás ví téměř vše. Abys poslal člena armády za jeho druhy! Řekni!" Bashia pěnil jako nikdy jindy. Jeho křik byl jako ostrá jehla, která píchla Duena do srdce. Jenže Duen je člověk, jenž má srdce z papíru. A taková jehla mu nic moc neudělala.

„Klid, Bashio. Vždyť o nic velkého nejde – Au!"

Tentokrát to Duen schytal do obličeje. Zůstal ohromeně sedět, stejně ohromeně, jako samotný Bashia, který dal Duenovi facku. Ještě stále cítil brnění své ruky. Pálila ho – jak asi musí pálit Duenova tvář? Hleděl na svoji dlaň, divoce funěl, a netušil, jestli by se teď měl uklidnit, nebo ho to ještě více rozdmýchalo.

Nemohl si však pomoci. Jak nejde o nic velkého? Jde o životy tisíců lidí! O životy jeho rodiny! A Duen –! Duen je jen tak odhodil? Jen tak? To se nad tím ani pořádně nezamyslel?

Byla chyba ho sem přivést...

„Já dělal... Já dělal všechno, Duene, aby... A ty –!" Bashia si jen vzdychl. Už opravdu nevěděl, co se sebou. Nezvládal se. Nezvládal zachovat svůj pověstný klid. Jako kdyby to v jeho stavu šlo. „Víš, co jsem ti kdysi řekl. Jestli stráž zkřiví někomu jen vlásek –"

„Nikdy mi to neodpustíš. Ano, pamatuji," pravil chladně Duen, a jeho úsměv a smích byl ta tam.

„Takže ti je jedno –" navázal hned Bashia, iritován, že i přes to všechno Duen pořád provedl, co provedl.

„Není. Ale také se to nestane. Dexun nic neřekne," pokračoval na stejně vážné notě Duen.

„Co už udělal kvůli svazku dalů? Jak můžeš vědět, že nás neprozradí?"

„Slíbil mi to. A Dexun by nikdy nic takového neudělal."

Bashia stejně nevěřil. Stejně ho beznaděj ovládala, a on jen kroutil hlavou a mnul svůj obličej. Jak se jen v tak krátkém čase mohou nachystat? Sbalit všechny věci a odejít? A hlavně, kam?

„Neudělá to. Už o nás ví, netroufne si. Nebude sem vést vojáky."

Duenova slova, ať už zněla jakkoliv důvěryhodně, rozhodně Bashiovi nepomáhala. Už jen věřit Duenovi byl mnohdy risk, který se ne vždy vyplatil. Jako třeba teď. A věřit přes něj někomu dalšímu?

„Je to pro tebe zábava? Sledovat, jestli armáda přijde, nebo ne?" načal rázem ironicky Bashia, jak mu došla další možná skutečnost, možný důvod tohoto Duenova činu. Neříkal přeci, že se nudí? A co dělá unuděný Duen?

„Bashio..." chtěl se natáhnout pro svěšenou dlaň, jenže sotva pohladil její jizvy, byla vytržena pryč.

„Stejně ho brzy najde netopýr. A problém bude vyřešen," zamumlal pro sebe náčelník, pro kterého bylo tohle světlo v té beznadějné temnotě, do které jej ten hajzl uvrhl.

„No ták, zlato, musíš mi věřit!" hrábl opět po Bashiově ruce a prudce ji stáhl k sobě, aby mu již neutekla. „Dexun na vás nic neřekne. On toho všeho lituje. Nepůjde v těch samých stopách jako kdysi. On se změnil!"

„Ale pochop, Duene! Víš, co všechno jsi uvrhl v nebezpečí? Prošel sis osadu důkladně? Udělej to. Zapamatuj si obličej každého z nás. Budou tě honit v nocích, pokud sem vkročí jen jedna noha stráže."

„Tak, jako honí tebe?" odsekl nekontrolovatelně Duen, jak mu na mysl vyskočila Bashiova pravidelná noční buzení. Dlaň, kterou doteď svíral, se povolila. Jakoby se z ní ztratil život.

„Ano, jako honí mě," odvětil chladně Bashia, než cukl rukou a byl opět volný.

„Ale říkám ti. On nic neřekne. Beztak přijde s něčím, že se příliš opil, někam spadl do příkopu a strávil měsíc ve spánku. S jeho reputací, kdo by mu nevěřil?" pokoušel se vrátit téma zpět na cestu, jíž se ubíralo, jelikož měl dojem, že toho za celý den zkusil na Bashii až příliš. Ještě trochu a vykopne jeho prdel pryč z osady. A to by zase nechtěl.

„Takže jste to byl opravdu vy, pane Duene?" ozvalo se ode dveří, v nichž postávala robustní silueta ženy – ženy, kterou zrovna v této chvíli Bashia nepotřeboval. S jejím příchodem se místnost rozzářila světlem a odhalil se tak rudý obličej Bashii, jehož oči byly podlité krví; a stejně tak chladná tvář Duena, jemuž do výhledu vkročil jeden z jeho úhlavních nepřátel. Zdálo se, že jeho líc byl trochu zarudlý. A nemluvě o pachuti krve, kterou ještě stále cítil v ústech.

„To jsem neřekl. Jen přicházím s tím, jak by se asi uprchlý vězeň choval, až dorazí mezi své lidi," odvětil, připraven na pořádný souboj slov.

„Antaresi... Říká pravdu?"

Bashia mlčel, natočen k Duenovi. Ačkoliv nastal dlouhý okamžik ticha, ani na jeden moment se jejich oči nesetkaly. Duenovi škublo obočí, když spatřil tu zdrženlivost, to podivné váhání. Ah, asi to opravdu přehnal.

Bashia se obrátil na Falettu, a s hrdě vzpřímenou postavou pronesl verdikt.

„Ne. Byl to on."

Co? Kruci, Bashio! Jsi normální? Říct takto pravdu? Už chtěl vyskočit a vnést do Bashii trochu rozumu, jenže něco ho drželo přikovaného k matraci.

„Co jsem ti říkala? Je to pouze riziko! Riziko pro náš celý kmen! Teď tu jen můžeme sedět a čekat na smrt! Celé ty roky, kdy jsme se snažili žít, tak –! Měli jsme ho zabít. A jeho vyhnat. Což můžeme udělat i teď."

„Hej – Hej, Bashio – Nevyhánějte mě. Já furt opakuji, Dexun není žádnou hrozbou! Takže se uklidněte! Prostě jsem to udělal, no a co? Pořád si stěžujete, jak není jídlo a tak, no neulehčil jsem vám to? Hm?" začal Duen škebrat a lapal po Bashiově ruce. A když se mu to nedařilo, tak alespoň po rukávu jeho přehozu, kterým si toho mladíka tahal k sobě. Jenže on stál jako socha z mramoru. Téměř se nepohnul, ani sebou necukl. A už vůbec se po tom psovi neohlédl, ať kňoural jakkoliv.

Faletta zatím vykročila před dům, aby sehnala dva statné muže, kteří by Duena svázali a odhodili kamkoliv, mimo jejich domov.

„Samozřejmě bych ho nechal v tom vašem vězení, kdybych si nebyl jistý. Bashio, no tak, naber trochu rozumu! Copak ti ti lidé vymyli mozek? Dexun nám naopak může pomoci, může odvádět pozornost pryč! Není to právě to, co chceš? Aby se na Holé kopce nikdo nedíval?"

Proč se jenom zakoukal do tak tvrdohlavého tvora, ha? A jak takový mladý, křehký klučina dokáže působit jako nejvyšší vrchol Písečných skal? Jsou věci, které mu hlava nebrala.

„Bashio! Měli bychom si věřit. Věřit a všechno si povídat. Ne? Já ti všechno řekl, a věřím ti taky dostatečně. Tak co ty? Kdepak mám tu důvěru?"

To si ji musíš nejprve zasloužit! Sarkasticky poznamenal Bashia, a poprvé se na toho blázna řádně podíval. Nemusela zaznít ani jedna hláska – Duen přesně věděl, co si o něm Bashia myslí.

„Tak to ber jako takovou zkoušku. Zkouška ohněm. Tedy, raději ne, nechci, aby to tu shořelo. Prostě zkouška. A uvidíš, že tě nezklamu!"

Co si jen jeho srdce myslelo, když ukázalo na Duena a řeklo Bashiovi, že tento člověk se stane jeho životním partnerem?

Muselo být úplně šílené, podobně, jako se šíleným stával sám Bashia.

Natolik šíleným, že dal na Duenova slova a k tomu provedl ještě jinou věc.

„Teto, není to třeba," ozval se, jeho hlas již uklidněný, avšak pohaslý a zvadlý jako květina bez vody. Byl jednoduše unavený. Psychicky i fyzicky.

„Jak není třeba? Antaresi – koukej na něj! Slyšel jsi ho, co všechno řekl? A co udělal?" vkročila naštvaně do pokoje a nenávistně ukazovala na toho lempla na matraci.

„Ano," hlesl odevzdaně Bashia.

„Vyženeme ho ven, nebo tu dlouho nesetrvá. Až se vesničané doví, co provedl, tak –"

„Nemohou udělat nic, teto," smutně se usmál Bashia, a krátce se ohlédl po tom člověku, jenž mu obrátil svět vzhůru nohama. Několikrát.

„Co tím myslíš? Proč by nemohli? Zakážeš jim to? Udělej to. Ale věř mi – mnoho Tossaků bylo dost proti tvému rozhodnutí toho vězně ponechat naživu. Až se doví novinky, zákaz nebo ne, půjdou si za svým. Nemůžeš je pak z něčeho vinit."

„Prostě... Nemohou. Nejde to proti mému zákazu. Jde to proti Pukhonovi."

„Co... to..." vůbec nechápala Faletta, a nechápala ani poté, co se na ni Duen spokojeně zazubil a vykoukl zpoza Bashiových zad.

„Duen a já... Jsme se oddali jeden druhému. A udělá-li nějaký Tossak něco Duenovi, bude se zpovídat jeho dětem."

Tomu říkám divoká karta! Zatímco Duen kvetl radostí jak pampeliška, Bashia naopak už chtěl padnout na svoji postel jako suchý list a zapomenout na celý den. Nemohl. Ještě stále měl před sebou Falettu a očekával její plný hněv.

„Počkej, Antaresi. Jak jako oddali? Vždyť jste oba muži!"

„Tetičko, nepodceňuj chlapský sex – je mnohdy lepší než s uťáplou holčičkou!" zvolal vesele Duen, ale moc dlouho se neradoval. Bashia ho okamžitě praštil po hlavě, aby zmlkl a nemíchal se do toho, co se snaží vyřešit.

Pozdě.

„Jak jen... Antaresi! Ale to nemůžeš! Musíš pokračovat v rodu! Musíš mít děti, které to po tobě převezmou! Musíš si najít dívku, a že jich tu je spousta! Co ti ten muž udělal? Co ti namluvil, žes s ním takto souhlasil? Není ani Tossak! A možná se to nevztahuje na dva muže! Zeptáme se Pukhonových dětí, schválně, co si o tom pomyslí!"

„Nesnaž se, teto," kroutil Bashia hlavou, a jeho vlasy jako sukýnka tanečnice vířily do všech stran. „Nesnaž se. Pokud nebudu mít nástupce – Pukhonovy děti zvolí jiný rod, který to převezme. Já se už oddal. A věděl jsem, co to s sebou přináší. Nesnaž se zpochybnit mé rozhodnutí."

„Antaresi!"

„Je to už tak. Já si zvolil tuto cestu. A pokud někdo Duenovi něco provede, nebude se zodpovídat pouze Pukhonovým dětem," zakončil to s chladným dovětkem, z jeho poslední energie, kterou v sobě nacházel, než opustil Duenův dům i Falettu v naprostém šoku, postávající na cestě.

Chtěla se za ním rozběhnout, vyptávat se ho dále. Ale cítila, že toho nejspíše bylo na Antarese hodně. A že vypadal dost nevyspaný. Přestože měla chuť seřvat jak svého synovce, tak ten jeho úlet, který vysedával na matraci a nervózně se culil; jen zavrtěla hlavou – zítra je také den. Alespoň částečně vychladne a Antares si do té doby sám rozmyslí, co chce.

Duen jako jediný vyšel z celého dne jako největší vítěz. Vyhnul se Kosumovi, užil si s Bashiou, sice to ne zrovna křehké kvítko nehorázně vysíral, až si vysloužil pěknou facku; Falettě také čelil tak napůl a k tomu pomohl Dexunovi na svobodu. A že mu Bashia věnoval před odchodem varovný pohled, co už. Však uvidí, že se Duen nemýlil.

Ať už byl Dexun zhrožený a překvapený jakkoliv, že po nespočtu prchavých románků jeho učeň zakotví zrovna u Tossaka, který přežil velký požár a dokonce je na seznamu hledaných; stále má v sobě soudnost. Stále považuje Duena za svého syna. A stále se nemůže zbavit těch křiků, toho pláče, který jej doprovází každou noc. Jestli ho Ilai zavedl do Tossacké osady, asi to bylo za nějakým účelem. Druhá šance na vykoupení se ze svých činů. A možná poté ty hlasy ve své hlav nebude nadále slyšet. Možná.

Když už byl Bashia na hranici spánku, vkradla se dovnitř jeho pokoje černá šmouha, aby se schovala v temnu domu a ohřála se u Bashiova těla. Usedla na polštář, zanořila drápy do jeho vlasů a škrábla ho po uchu. Po vysněném spánku opět zbyla pouhá touha, jelikož Bashia rozevřel doširoka své oči a pohladil netopýra po hlavě.

„Děkuji. Jsi šikovný. Vem si ze stolu ovoce a můžeš jít," zašeptal, načež to zvíře roztáhlo svá blanitá křídla a přeskočilo z postele na stolek uprostřed pokoje.

Právě mu přišel oznámit, že našel polohu uprchlíka.

Nebyl moc daleko od tábora. S oslabenými končetinami a vyčerpaným tělem se ani dál dostat nemohl.

Bashia vzal v potaz místo, kde se Dexun nacházel, načež zavřel oči a ponořil se do říše snů.

__________

Musela jsem...