Bashia na nic nečekal a již vyrazil z domku tak rychle, že měl Duen problém ho následovat. Lidé se po nich jen zmateně ohlíželi – mnozí slyšeli jejich hádku, nebo byli pouze překvapení spatřit svého náčelníka takto zbrkle pohybujícího se a naštvaného. Antares byl především známý svůj stálým klidem. Jenže nyní, jako vystřelený šíp, překonával jakékoliv překážky, dokud nebyl na dosah cíle. Rozevřel doširoka dveře vězení a mávnutím už pobízel Duena dovnitř, načež za nimi hned zavřel dveře a zkřížil ruce na prsou.

„Je tvůj, ptej se! Jen se ptej!" odfrkl si, jak v sobě dusil chuť Dexuna na místě uškrtit. Však jaký měl problém vůbec toho muže vyslýchat! Poté už za ním ani jednou nešel, jelikož se bál – bál se, že se neudrží.

Opřel se o zeď, aby byl od Dexuna co nejdál. A ten si povšiml své vzácné návštěvy. A že to není jedna osoba, ale rovnou dvě.

„Duene! To je on! To je ten náčelník! Dej si pozor!"

Bashia na jeho varování vůbec nereagoval. Jen si povzdechl a překřížil nohu před druhou. Vždy měl trpělivosti na rozdávání. A sice nebyl sám sebou, pořád by tu mohl čekat celé dny, dokud se Dexun neuklidní.

„Duene! Tak na co čekáš? Uteč!"

Duen na muže u dveří jen krátce pohlédl, ale setkal se pouze s mrazivým pohledem, a tak se opět věnoval Dexunovi. Ano... Ty otázky.

„Dexune, ty... Proč tě zavřeli?"

„Proč? Proč jen..." nechápal, že Duen vůbec nevnímá, co mu Dexun říká, a místo toho se ptá na takové kraviny. A ani ten náčelník se nezdál nějak v pozoru, ohrožen Duenem, jenž byl na jeho identitu upozorněn.

„Proč tu sakra jsi?" nevydržel Duen a vykřikl.

„Řekni mu, co jsi řekl nám. O té noci... O všem. Duen má právo to vědět," pobídl Bashia z kraje, když na sobě cítil váhavé oči Dexuna. Nejspíše hledal nějaké indicie, jestli má lhát, jestli raději nemá říkat nic... Jenže ten náčelník chce pouze pravdu. Pravdu, kterou on už nechce znovu přiznávat! Pravdu, které unikal již přes dvacet let, a která stále tkví na jeho těle, drží se ho jako závaží, jenž ho stahuje ke dnu!

On už nechce... Ne...

„Dexune..." už chtěl poprosit o smrt, jenže Duen stiskl jeho ramena a přivedl ho zpátky do světa žijících.

„On mi nic neudělá, my se..." mrkl za sebe na mladíka, „známe, už nějakou dobu. Tak jen řekni, o co jde? Co jsi udělal? Proč tě nazval vrahem?"

„Já... Duene, ne, nenuť mě! Prosím, nenuť mě!" začal Dexun škemrat, jako kdyby ho schvátilo šílenství. Hmatal po Duenovi, chtěl jeho lítost, smilování – jen ať nemusí opět vytahovat na světlo něco, co mělo zůstat dávno pohřbené.

„Dexune! Cos to u Ilaie provedl?" podivný pocit se náhle zmocňoval Duena, když spatřil jeho nevídanou reakci. Vždy si podobné scény spojoval s jeho propitostí, avšak... Nyní byl střízlivý jak blecha. Co to má jen Dexun na svědomí? Co mohl...

Prudce se ohlédl po Bashiovi. Začínal tušit, jen se modlil, aby to nebyla pravda. Snad by raději utekl, nechal Dexuna být, zapomněl na celý svůj výstup a opustil tuto chajdu, než aby přijal pravdu za skutečnost. Jenže Bashia pokynul bradou opět k jeho učiteli. Jasné znamení – jen se ptej dál!

„Dexune! Cos kruci provedl!" netrpělivě zatřásl rameny toho neupraveného muže, páchnoucím po potu a moči, a pokoušel se do něj dostat rozum.

„Duene... Odpusť! Odpusť že... Nejsem takovým mistrem, jakým bych měl být... Že... Že jsem vás učil zásadám boje, že jsem... Že jsem chtěl, abyste byli dobří, a já... Já vás takto zklamal! Já vás takto potopil! Odpusť mi to, Duene!" začal vzlykat, a každé popotažení tohoto dospělého muže jen probouzelo soucit v každém, kdo by na něm jen spočinul pohledem.

V každém, kromě Bashii a Duena.

„Dexune!" okřikl ho a divoce třásl jeho tělem.

„Já... Já tu noc, Duene... Já je všechny zabil, já... Ať už mlčí, ať už mlčí!" stiskl si pevně své uši, jen aby zabránil jakémukoliv zvuku, aby se dostal do jeho hlavy.

Duen pustil Dexuna. Nyní hněvem sršel po Bashiovi, jenž se pořád opíral a všechno pozorně sledoval.

„Co jste mu provedli? Bashio! Co se mu stalo?!"

„Neudělali jsme nic. To jen on nedokáže nést následky činu, který provedl. Následky masové vraždy," procedil hněvivě skrze zuby.

Duen na něj chvíli civěl, než opět sebou trhl a klekl si k Dexunovi.

„Koho si zabil? Povídej! Koho?"

„Tos – Tossaky! Já –!" zajíkl se, a slzy mu tekly po tváři, smývaly špínu, která mu za ty dny ulpěla na lících. Zanášely ji do vzrostlého strniště a vnášely do něj tmavší odstín. „Já měl dluhy, já měl mnoho dluhů z hraní, a – Jeho Veličenstvo, tehdy ještě korunní princ, ono říkalo..."

Duen, který ještě před chvílí měl na Dexunově rameni položenou ruku, náhle padl na zadek. Ruka pustila kůži legendárního opilce. V jeho uších mu zvonilo, přesto se do nich lily další slova a další slova, prokládaná vzlyky a potahováním. Už nechtěl slyšet více, přesto se z pozice nezvedal. A Dexun nadále mluvil.

„Chtěli vzpouru... Prý chtěli uspořádat vzpouru, a... A tak já... Měl jsem je zastavit, zničit hrozbu... A že mi zaplatí, vyplatí všechny dluhy... Ten večer jsem tam šel, posypal všechny domky hořlavým práškem... Ještě teď slyším jejich řev, jejich pláč! Bylo to strašné, Duene! Strašné! Všude oheň, všude... Horko a oheň, a ten řev! Ten řev! Ať – Ať už přestane! Prosím!" opět si sklíčeně sevřel hlavu a chvíli sebou jen tak kolísal, ze strany na stranu, dokud se jeho hlava znovu nepročistila.

„A ty další dvě vesnice... Nezbyl mi prášek, ale jejich studny... Měli je tak dobře polohované, že... Já nechtěl, Duene! Já nechtěl!"

„A teďka... Král mě opět vyslal je zabít? Zabít všechny, co zbyli? Duene! Tohle ne! Tohle nechci!" rozbrečel se jak malé dítě, obličej si neustále utíral do své špinavé tuniky. Nakonec však všechno vzdal, a pouze skláněl svůj zoufalý obličej k zemi, ve snaze ho skrýt před bohy na nebesích. Skláněl jej, dokonce jej do země zanořil, ať už se na něj má obtisknout hlína či nikoliv. Tak toho litoval! Tak moc! Tolik let ho tyto činy naháněly! Myslel si, že jim unikl, že stačí vypít hrnek pálenky a již neuslyší jejich řev, přesto... Jak ho ošklivě minulost dohnala!

A proč zrovna před Duenem? Proč před tím chlapcem, ve kterém viděl svoji spásu, svoji naději? Měl být tím nejlepším z něj, měl představovat jeho vykoupení, a nyní...

Kéž by ho takto Duen neviděl.

Jenže viděl.

S pootevřenými ústy, rukama se opíral zezadu o zem, jinak by se nadobro převrhl. Nevěřícně hleděl na Dexuna. Na svého učitele. Na muže, ke kterému celý život vzhlížel. Kdo nahradil roli jeho otce. Kdo ho tisíckrát zachránil před jakýmkoliv nebezpečím, prominul mu všechny šprýmy, učil ho bojovat, ale také přežít, a užívat si života...

A on... On je... Kolik lidí jen té noci umřelo? Kolik lidí umřelo poté, na následky otravy?

Pohlédl na Bashiu.

Dexun... Mu zabil rodiče?

Ten Dexun, který se s ním smál a po večerech s ním popíjel?

To nemůže... Nemůže... Prostě ne...

Duen byl tak v šoku, že úplně vynechal zvuk Bashiových kroků, a pak jen zděšeně nadskočil, když se něco letmo dotklo jeho ramena.

Jen krátce vzhlédl do jeho soucitných očí, než se sebral a utekl z domu pryč.

Mladý náčelník jen mlčky sledoval jeho postavu, jak nadobro zmizela a on se ocitl s Dexunem v místnosti sám.

Nic neříkal. Jen se na vězně krátce s odporem podíval.

Možná měl přeci souhlasit s Falettou. Popravit ho před celou osadou. Tak by Duen nikdy nezjistil, co Dexun provedl, ani kdo může za jeho smrt.

Jenže právě kvůli Duenovi ho nechal žít – ani netušil proč. Možná už měl na rukou sám dost krve, a nechtěl, aby přibyla další. Obzvlášť pro Duena tak důležité osoby.

„Měl jsi je poslechnout..." šeptal Dexun do země. „Měl jsi mě nechat zabít... Neměl jsi s nimi bojovat... Proč... Proč jen..."

Bashia se na Dexuna natočil. Původně neměl v plánu s ním mluvit, diskutovat, vůbec být v jakémkoliv kontaktu. Nechal ho žít – a to bylo vše. Nezajímal se o to, jak s ním bude zacházeno.

Přesto si neodpustil krátký dovětek, než i on odešel z tohoto nepříjemného místa pryč.

„Protože život je bolestivější než smrt."

Nyní, když pravda vyšla najevo, Bashia byl úplně bezradný. Duen se mu ztratil.

Nejenže ten muž tak náhle přišel o rodinu, ztratil i svého druhého otce, takto, lusknutím prstů. A může za to právě Bashia. Bashia, který uvěznil Dexuna, který z něj vytáhl tajemství, jež bylo strašnější než cokoliv, co se Duen za svůj život dozvěděl. Který z této vzorové osoby udělal zločince, odvržence, hodného smrti.

Co si Duen jen myslí? Co to s ním udělá? Opět s ním zavíří emoce, a to již nenávratně? Stanou se z nich dvě osoby, které se navzájem neznají?

Odejde z osady a do pár týdnů přijde s celou armádou královské stráže?

Všechny tyto myšlenky ho dusily, zatímco naoko poklidně kráčel do svého příbytku. Až když se za ním zavřely dveře a ocitl se ve známé temnotě, sesunul se podél zdi a své drahé oblečení ponořil do prachu.

Proč jen... Proč.

Proč na sebe museli v tom Viniperu narazil. Proč ho jen následoval do Dialu. Proč neutekl z jeho přítomnosti ihned po svém osvobození z tábora. A proč ho nadále neznámá síla sváděla k Duenovi blíže, napříč časem i vzdálenostmi.

Kdyby se jen nesetkali, Duen by se nikdy nedozvěděl pravdu. Potáhl by s celou kopou vojáků sem, do Malých kopců, a Tossaky by zcela vyhladil. Dexun by byl mrtvý, popraven zdejšími lidmi. A pravda by se navždy pohřbila a nevykoukla na světlo světa.

Jenže Bashia, jako člen Tossackého kmene, pokračovatel rodu Danha a velký náčelník Antares, tohle nesměl dopustit. Dlužil Tossackému lidu svůj život. Chránili ho, přijali mezi sebe. Nebýt něj, tak by se nenarodil, nepřežil by požár... Dlužil jim. A odhalit celou pravdu a potrestat nespravedlivost byla jeho povinnost.

Avšak také dlužil Duenovi za to, co všechno pro něj, jako Bashiu, udělal... Dlužil mu za to, že mu lhal. A takto se mu za vše odvděčil.

Jak jen tohle zvládnout, aniž by Duena načisto ztratil?

Pevně uchytil své paže a jeho celým tělem procházel třes. I jeho hlava v okamžicích nahlas duněla, jako kdyby měla prasknout a uvolnit všechny emoce v jeho nitru. Pevně tiskl ruce k sobě, pokoušel se srovnat dech. Až po chvíli byl schopen se postavit, otřepat od té špíny a působit honosně, jako vůdce svého lidu.

Opustil temnou chýši, rozhodnut si toho člověka najít a přijmout cokoliv, co na něj Duen chystá. Pokud už není pozdě.

Procházel celou osadou, vítal její občany. A přestože se za ním běžně hrnou jeden po druhým, nyní se nikdo neodvažoval pouze vyslovit pozdrav. Bashia, ať se pokoušel zachovat klidnou tvář jakkoliv, stále měl poněkud rychlejší tempo chůze a jeho obočí se mírně krčilo. Stačilo si uvědomit tyto dva fakty a každému došlo, že v porovnání s jejich kamenným a klidným Antaresem, na tomto je něco zvláštního. Něco, co si nedovolili rušit. Možná byl povolán Falettou, možná opět onemocněly slípky...

Jenže nešlo o nic z toho. Bashia naléhavě hledal jednu osobu, ale nechtěl nikoho požádat o pomoc a prozradit mu, co ho trápí. Akorát by to opět rozjelo další kolo vysvětlování a bouřlivých emocí, a on si nebyl jist, jestli to ještě zvládne. A tak hledal mlčky, ani Kosuma se na nic neptal. Všechno bylo stále ještě čerstvé, neusazené.

Opravdu proud vody strhne ten kamínek, který se potápěl ke dnu, a odvane ho na jiné místo?

Bashia vzhlédl na nebe. Jako kdyby to byla hladina řeky a on byl tím oblázkem na dně, který marně čekal na přítele.

Už chtěl využít své moci, které se tak moc štítil, aby se zeptal zvěře. Ačkoliv zvířata nikdy neměla inteligentní a komplexní mysl, jejich instinkty, smysly a schopnost vycítit emoce člověka vždy stačily k tomu, aby vznesený dotaz či požadavek byl úspěšně těmito tvory vykonán. Zeptal by se duší uvnitř sebe, aby navedly ptáky a zajíce za Duenem, a oni by se okamžitě vrhly vpřed.

Jak moc zoufalý asi byl, když chtěl sáhnout po takovémto prostředku?

To si sám Bashia ani nechtěl připustit.

Avšak v té chvíli spatřil v prachu otlačky bot. A vzhledem k tomu, že Duen nadále nosí své původní, pohodlné boty z Adranuchu, nebylo těžké si odvodit, že tyto stopy musí patřit jemu. Zdály se i poněkud čerstvé. Rozhodně se jich Bashia hned chytil, a díky svým loveckým schopnostem se již prodíral keři a houštím, dokud nedorazil k opuštěnému místu mezi stromy.

A tam ho našel.

Seděl na napůl nahnilém kmeni, který se zanořoval do malého močálu o rozloze jedné Tossacké boudy, a prsty opakovaně zanořoval do škvír kůry stromu, občas kus odloupnul. Jeho vždy upravené nehty se už několikrát nalomily, za nimi pak usedla vrstva naškrábané kůry a bahna, jenž v deštích ocákalo kmen ze všech stran a vklouzlo i do nejjemnějších puklinek. Zdálo se, že si ničeho z toho nevšímá. Že ho netrápí suché ruce, hlína, listí ve vlasech, ani ušmudlaná tunika. Že to, co sedí na tom kmeni, není Duen.

Bashia ho sledoval zdáli, neměl se k tomu vykročit vpřed. Měl by ho nechat raději samotného? Ať se s tím smíří sám? Nebo... Proč ho vlastně hledal?

Duen si určitě musel být vědom, že se někdo blíží a je to nejspíš právě ten lhář, který uvěznil Dexuna. Přesto mlčel, jak se zvuky šustění listí vytratily a opět nastalo ticho. Ticho vyplněné bzučením hmyzu a cvrlikáním ptactva.

Jak jen to všechno může působit tak mírumilovně? Tak nadějně? Když on se potácí v temnotě?

Příliš zapřel prstem do kůry a ta mu opět odštípla ku nehtu a zapíchla se mu do lůžka. Nad tou nehoráznou bolestí už musel syknout a probudit se ze svého transu; nenávistně hleděl na své zranění.

A v tomto momentě i Bashia vylítl vpřed, uchytl Duenovu zraněnou ruku a začal sát na jeho prstě, ve snaze dostat tu třísku z rány ven. To se samozřejmě naštvanému muži nelíbilo a opakovaně trhal, aby na něj ten zrádce již nesahal. Bashia se však nedal. Pevně svíral jeho dlaň i samotný krvácející prst.

„Nehýbej se," přestože jeho hlas byl plný odhodlání, nedokázal pohlédnout Duenovi do očí.

„Prosím," dodal po chvilce, když pořád cítil slaboulinký vzdor a cukání zraněné končetiny. Zdá se, že tichý Bashiův hlas přeci jen stačil, aby se muž s bolístkou srovnal a s nečitelným, až hněvivým výrazem pohlížel na kmitající řasy.

„Proč tu jsi? Nech mě být," odsekl otráveně, zatímco se Bashia trápil se zlobivou třískou v nehtovém lůžku.

„Bojíš se, že teď skočím pro celou armádu?"

Bashia se na okamžik sekl. Ano, i tahle myšlenka poletovala jeho zmatenou myslí. Hrála si s ním. Mátla ho.

„Přišel jsem za tebou," odvětil nakonec a zkoumal prst, jestli je v něm stále stopa po třísce, nebo se mu ji podařilo úspěšně vytáhnout ven. Mnul něžně nejen místo s rankou, ale i všechny ostatní prsty. Nakonec se rozhodl odtrhnout kus látky z jeho tuniky, aby mu prst zavázal.

„V pokoji mám mastičku... Donesu ti ji do tvého domu."

„Není třeba."

„Tak přijď ke mně, ať –"

„Není třeba," odsekal opakovaně Duen a stáhl ruku s uzlíčkem z pomněnkové barvy k sobě.

Bashia byl bezradný. Opět jsou na bodě mrazu. Opět ho Duen nenávidí. Nic se nezměnilo...

„Omlouvám se... Že jsem ti to tajil. Já –"

„Huu, počkej," přerušil ho Duen a trhl s Bashiovou hlavou, aby mu mohl pohlédnout přímo do očí. Uchytil ho za čelist, aby mu neunikl ze spárů. „Jak se... Jak se jen můžeš omlouvat za něco takového? Co si jen myslíš? Že jsi rozbil hrnek? Potrhal mi šaty? Za tohle se omlouvá. Ale... Myslíš, že ti něco takového jen tak odpustím? Opravdu si to myslíš?"

Bashia jen pevně držel rty u sebe, zatímco byla jeho brada nadzvedávána a on neměl jiné možnosti, než se přímo podívat na ten surový hněv v Duenových světlých očí.

„Hodlal jsi mě držet ve stínu? Nebo jsi mi to chtěl říct? Něco jako – hele, tak trochu vězníme tvého učitele, stojí za naším vyvražděním, a chceme ho dát na oprátku? Hm?"

Mladý náčelník stále mlčel.

„Vůbec ti nepřišlo blbé za mnou lézt do postele, zatímco Dexun, on – on –" Duen se zalkl a pustil Bashiovu bradu. Potřeboval odvrátit pohled, klidně čumět na tu hnusnou bažinu, jen aby nikdo nespatřil, že mu do očí lezou slzy.

„Jak jsi jen mohl, Bashio? Jak?" vykřikl rázně a jeho vlasy vířily jak závoj, když prudce otočil svojí hlavou, aby zas na toho zrádce mohl pohlédnout. Zrádce, který zatím neřekl ani slovo, a z jeho rtů se stala tenká linka, z očí pak prázdné kameny, jež ztratily svůj veškerý lesk a slávu. „Hodlal jsi mi to říct? Nebo jen oznámit jeho smrt? Co s ním vůbec plánuješ?"

„Bude žít," tohle bylo jediné, co mohl Bashia s jistotou říci. Tak dlouho, jak bude náčelníkem, Dexun bude žít.

„Bude žít? A jakýpak život? Vždyť se má hůř než prase!"

„Nic lepšího pro něj nemám..." tiše, přesto stále sebevědomě odpovídal Bashia Duenovi. „Musíš pochopit, že na jeho rukách je krev –"

„A jsou snad tvoje ruce čisté?" vyštěkl v obraně Duen. Ani netušil, jaký účinek tato slova budou mít. Jak silně udeří na jednu z mnoha jizev, nesoucí se na Bashiově srdci, odkazující na ten tragický den v Písečných horách.

Ano. Jeho ruce jsou taktéž pokryté krví.

Přesně těmito rukami sevřel rukojeť dýky, kterou pak prudce zabodl do srdcí těch, kteří byli na rozcestí, a pomohl jim si vybrat tu správnou cestu...

Rychle zkousl své emoce a zhluboka se nadechl, ačkoliv cítil, že udržet rty rovné je čím dál těžší, jak s nimi cukají jeho líce a do očí se mu vhání pálivý pocit.

„Dexun bude žít," zopakoval, čímž uzavřel debatu – pokoušel se.

„Tak jestli má žít, není jedno, jestli je uvázaný nebo volný? Nech ho jít!" argumentoval Duen, načež předhodil návrh takový, až se Bashiovi na okamžik zastavilo srdce.

Cože? Nechat ho jít? Ani náhodou!

„Ne," odvětil krátce a dostatečně rázně, aby bylo jasné, že jeho odpověď nic nezmění.

„Tak co s ním chceš dělat, ha? Chovat ho jako dobytek? Do konce jeho života? Vždyť to bylo už dávno, on byl mladý a blbý a –"

Bashia nevěřil svým uším. A tam, kde se ještě před chvílí náhle vyplavil smutek a smetl jeho vědomí jako přívalová vlna, nyní hřmělo a blýskalo se. Zvedl se vítr, vlny prudce narážely do útesu. Přicházela taková bouře, kterou by žádný živáček nepřežil.

„Bylo to dávno? Jak dávno? Jestli to bylo dávno, proč si každý Tossak pamatuje tu noc, jako kdyby se odehrála včera? Proč pravidelně každý uroní slzu, když si vzpomene na své ztracené blízké? Chceš všechny tímto urazit? Chceš urazit ty zesnulé, kteří zemřeli neprávem? Duene! Dexuna jsem nechal naživu jenom ze své dobré vůle. Nebýt mě, setkal by ses jen s jeho holými kostmi! A jestli ho necháš jít... Tak mi věř, že dlouho živý nepobude!" chladně završil svůj výbuch, který na okamžik Duena ochromil. Pořád si nemohl zvyknout na rozzlobeného Bashiu. A začínal zjišťovat, že přestože by si nikdy z něčího hněvu nic nedělal, něco na tomto mladíkovi je, co ho nutí pokorně sklonit hlavu, naslouchat mu a jeho slova nevyvracet. Něco z jeho stařecké osobnosti, jež vyvolávala respekt a jež se promítala do jeho mladé tváře.

Bashia si smutně povzdechl. Trvalo mu chvíli, než se srovnal, přesto překvapivě jeho oponent ani necekl. Zvedl dlaň a opatrně, s velkou mírou váhání, ji položil na Duenovo rameno. Až když si byl jistý, že ho nesetřepe jak pes mouchu, nechal ji volně padnout a jeho rameno pevně stiskl.

„Nechal jsem ho žít právě proto, že vím, co pro tebe znamená... Ale také si uvědom, co pro mne znamená můj lid. Každý by měl nést následky za své činy. Ať jsou jakékoliv. Dexuna nevyjímaje," pokračoval, jako kdyby předtím svůj hlas vůbec nezvýšil. „Sám jsi zmiňoval, jak se chceš pomstít za svého otce. Za nespravedlnost, která se vás dotkla osm let zpátky. Rod Tossaků je na tom stejně. Chtějí spravedlnost. Chtějí se pomstít za smrt jejich příbuzných. Sester, bratrů, dětí... Rodičů..." Bashia opět potřeboval chvilku, aby mu jeho rty necukaly a neztratil nic ze své vyrovnanosti.

„Dexun se tu nebude mít špatně. A nebude pořád zavřený takto... Chce to čas. Pro obě strany."

Duen mlčel, a vlasy se mu kroutily kolem obličeje, občas se otřely do něčeho, co vytvářelo leskl na jeho lících a směřovalo to až k jeho bradě.

„On je jediný, koho mám, Bashio... Nikdo jiný mi nezbyl. Už nikdo... Jen on. A ty mi tu říkáš, že je vrah? Že... Že si nezaslouží žít? Kdo z nás si zaslouží žít, ha? Kdo?" Duenův hlas opět nabíral na síle, jeho pohled opět opustil močál, aby mohl Bashiovi vyčíst všechno, co ho trápilo, co ho mučilo. Jelikož v jeho nitru byl takový vztek, taková hromada nenávisti, a v dohledu nikdo, na kom by mohl své pocity vybít. Kdo by dokázal tu negativitu z jeho nitra vytáhnout a vstřebat. Nikdo, kromě Bashii.

Jenže sotva otočil hlavou, Bashia ho celého objal a strhl do své náruče. Bradu nořil do hebkých světlých vlasů, něžně jimi projížděl dlaní, když hladil Duenovu hlavu. I když se ten muž chtěl vyvléknout z tohoto přepadení, nebylo mu to dovoleno. Mladý muž vynaložil veškerou svoji sílu, aby ho udržel v těsném stisku, aby Duen nadále spočíval na jeho hrudi a nevrtěl se. Aby se uklidnil a dal průchod všem svým emocím... Které doteď vždy uchopil jinak, než měl.

A opravdu.

Po chvilce zápasení v Duenovi přeci jen nějakým neznámým způsobem přepnulo. A všechno jeho vrčení, všechen hněv a zloba, to vše se přelilo do hrnku s popisem „smutek", který nevydržel tento nápor a začal okamžitě přetékat.

A do Bashiovi tuniky se začaly smáčet slzy, zatímco na jeho zádech byla látka pevně svírána a krčena.

„Jak... Jak byl vůbec chycen?" zamumlal tiše Duen, s obličejem nadále schovaným v pomněnkovém oblečení Bashii. Ten jej pořád hladil. Za celou dobu, co tu mlčky seděli, nikdy nepřestal přejíždět po jeho hlavě, následovat prameny zlatavých vlasů až k jeho bedrům.

„Faletta chtěla poslední nákup, než se plně uzavřeme před okolím. Bylo to pár týdnů před tvým příchodem. Měl to být nákup semen obilí, nějaká zvířata... Já s nimi nešel, zůstal jsem v osadě, kdyby se cokoliv stalo. Aby byli Tossakové co nejméně nápadní, veškerý doprovod zůstal mimo Madee, zatímco do města vkročila Faletta, Marleen, Vanideen a Doren. Měli představovat rodinu, a ta by nemusela lákat tolik pozornosti jako skupina neznámých mužů.

Dexun... Občas dělal pochůzky po Madee, a jednou právě narazil na Falettu. A ona ho poznala. Tu noc, kdy se to stalo... Dohlížela na moji matku a byla neustále vzhůru. Viděla ho, Duene. A takový obraz se nikdy nezapomíná. Takže když na něj narazila na ulici, byla si jistá, že to je ten..." Bashia raději polkl slovo vrah a pokračoval dál. A Duen jen naslouchal, utlumenými horkými dechy zahříval Bashiovu hruď.

„A tak ho sledovala. Snadno přišla na jeho zvyky. I na to, jakým alkoholikem se stal. Jeden večer se domluvila s Tossaky mimo Madee, že nachystají past. Jak se Dexun opět opil, mladá Marleen se k němu přichomýtla, sváděla ho a zavedla do pokoje. Jenže tam už čekali Tossakové, a opilého Dexuna snadno svázali a unesli."

„Ten idiot," zamumlal sarkasticky Duen, přestože se mu z toho faktu chtělo opět brečet. Kdyby nebyl takový idiot a ochlasta, nenechal by se tak lehce dostat. Jenže tato idiocie byla pro jeho učitele typická.

„Nic se mu tady nestane, Duene. Můžeš mi věřit," a jako stvrzení svého slibu, políbil Duena do vlasů.

„Tobě a věřit?" odfrkl si, neznělo mu to zrovna důvěryhodně, po tom všem. Bashia si jen povzdychl.

„Copak jsem ti někdy lhal? Tajil, ano. Měl jsem své důvody, a ty víš které. Ale nikdy jsem ti nelhal."

Na tom něco pravdy bylo. Duen tak jen sešpulil rty, než se zhluboka nadechl a zvedl se zpátky do sedu.

„A nebojíš se, že nyní, když je Dexun pohřešovaný..."

„Bojím," odvětil Bashia, aniž by nechal Duena doříct svoji myšlenku. Věděl, na co se ho bude chtít zeptat. A sám nad tím přemýšlel každým dnem, každou nocí. „Pro Tossaky je to způsob, jak dosáhnout spravedlnosti. Jenže pro zbytek Namasilie... Je to pouze krok jejich útoku. Kdo pak bude věřit takovým zatracencům? Obzvlášť král Enler Dalan, on... Každou chvílí čekám, kdy se sem nažene armáda a Tossacká krev opět zalije zemi."

„Tak proč jsi mi rovnou neřekl – Hele, Duene, chci z těch chlapů udělat bojovníky. Nauč je všemu, co umíš?" pokrčil Duen lhostejně rameny a ušklíbl se.

Rázem se divil sám nad sebou. Jakoby se nadechl čistého vzduchu a ten mu pročistil plíce a osvěžil mysl. Nikdy netušil, že se jednou bude moci takto cítit... Obzvlášť poté, co ho zastihly tyto neočekávané události.

Bashia však na něj vážně pohlédl.

„To jsem nechtěl. A nechci. Nechci tě zatahovat do našich záležitostí. Nesmím."

„Už se stalo, můj milý Bashio," natočil hlavu na stranu a jen se krátce usmál. Jenže jeho úsměv mu nedržel na obličeji tak dlouho, jako obvykle, a během chvilky se vytratil.

„To, že nám pomáháš, beru jako tvoji dobrou vůli. Jako způsob, jak se odvděčit vesnici. Ale to stačí. Nic více po tobě nechci," kroutil hlavou náčelník, jenž byl již pevně rozhodnut Duena držet od těchto záležitostí bokem.

„Copak mě neznáš? Určitě sis všiml, jak se tady nudím – nic proti, ale taková malá nudná vesnička není nic pro mě. Alkohol sice máte dobrý, ale chybí mi ruch, chybí mi akce. A co rád dělám, když se nudím?" přehodil nohu přes kládu, aby na ní seděl obkročmo, a koutky jeho lehce začervenalých očí se vytáčely nahoru. To bylo znamení, že v té tupé hlavičce zase naskočila nějaká lumpárna.

„Ne, Duene. Zkus mě pro jednou poslechnout," zoufal Bashia, naprosto vážný.

„Bashio, hele. Jsem hledaný člověk. Už je jedno, jestli budu mít ke své jedné vlastizradě připsanou ještě další. Bude se mnou konec tak či tak. Tvá snaha o nevím co, o co se to pokoušíš, je prostě k ničemu. Naprosto marná. Takže se s tím smiř! Nebo, ještě vím o jednom způsobu, jak mě zaměstnat..." svůdně zamrkal očima Duen, ačkoliv si byl naprosto jistý, že ho Bashia odmítne, uraženě trhne hlavou a bude dělat, že se stal vzduchem. Jeho častá reakce, obzvlášť, když ho zachytil po čas jeho pochůzek. Takže si nic nesliboval – byl to jen jeho zvyk, mít tyto poznámky.

A měl pravdu. Bashia na něj pouze hleděl nečitelnýma očima, v duchu mu musel nadávat do idiotů, připraven se zvednout a opustit tuto nepříjemnou bažinku, která občas zabublala, jak se uvolňovaný plyn dostával na hladinu.

Taky že se zvedl. Jenže místo k odchodu, následoval Duenovo obkročné sezení a natáhl se pro polibek, poněkud divoký a naléhavý. Duen se nestačil divit, co to na něj leze, a jakým způsobem ho to atakuje.

Těžko by mu však Bashia vysvětlil své obavy, které se týkaly Duena, jeho opuštění vesnice a finálního odloučení, po němž by si oba šli vlastními cestami. Těžko by mu vysvětlil svoji radost, že se Duen sebral, zdánlivě mu odpustil – nebo alespoň pochopil jeho úmysly, že se s ním nadále baví jakoby nic.

Co kdyby neměl šanci ho ani naposledy obejmout, předtím, než odejde? Jediný člověk, který o něm věděl vše...

„Děkuji," zašeptal, když po polibku zabořil svoji tvář do Duenova ramene a vstřebával fakt, že se konečně zbavil toho strašlivého tajemství.

Ohromený Duen jen vrátil objetí zpět, ačkoliv poněkud zdrženlivě. Ten Bashia ho stále nepřestává udivovat...

Člověk by byl hodně naivní, kdyby si myslel, že takový výstřel zůstane nepovšimnut. Že hádka a křik v domě náčelníka, a následně návštěva jediného vězně v osadě, bude přehlídnuta a nikdo si víckrát nevzpomene, že se něco takového odehrálo. Lidé v osadě žili v těsném kontaktu, byla to rodina. Samozřejmě, že každý věděl o tom druhém více, než sám o sobě, a jejich Antares nebyl výjimkou. Na pováženou je pak rozhodnout, co všechno je pravdivé a co ne. Obzvlášť, když Faletta některé informace, jako jeho přeměňování a napojení na krále, naprosto před ostatními utajila a pouze sdělila, že vyrůstal v bezpečí, v jiné rodině.

I tak mezi lidmi vznikaly všelijaké historky, příběhy o zázračném dítěti, o fyzickém napadání jejich náčelníka v dětském věku, o vyrůstání v domě nějaké šlechty či dokonce někdo tvrdil, že jejich Antares celou tu dobu byl vychováván Muži zamrzlého moře. Nebo že přišel z Xetingu.

Avšak jakmile oblastmi rozezněl křik, okamžitě očka zaneprázdněných vesničanů zamířila za zdrojem, a když spatřili jejich Antarese a toho měšťana, okamžitě zbystřili všemi možnými smysly.

Jedno slovo sem, druhé slovo tam, a zanedlouho byla Faletta připravená u Bashiova domu a čekala na jeho příchod. A jaké překvapení, když jejich náčelníka doprovázel ten měšťan, s rukou přehozenou přes Antaresovo rameno!

Stačil letmý pohled na postavu u jeho dveří a Bashia ihned věděl, kdo to je a co se chystá. Pevně semkl rty a jediným nádechem se srovnal, v očekávání přijmout jakékoliv kázání, jaké bude třeba. A Duena při tomto procesu ochránit.

„Antaresi! Pane Duene..." lehce se uklonila, na etiketě si však záležet nedala.

„Můžeš dovnitř, teto. Jen mu dám mastičku a budeme sami," rukou ji pobídl do svého domku.

„Může tu zůstat. Chci mluvit s vámi oběma," otočila se na dva mladé muže, kteří jí byli v patách, a složila si ruce na plece.

Snad Kosum držel jazyk za zuby, modlil se Bashia, jemuž chybělo toto jediné, aby se po dnešku úplně nezbláznil. Jeho spořádaný vzhled byl pouhou přetvářkou jménem Antares, jakou dokázal zvládnout každodenní chaos probíhající v jeho nitru.

„Tak, copak se děje, tetičko?" zvesela se usmál Duen, jen co za ním Bashia zavřel dveře. Pravdou bylo, že kromě nějakého míjení se na cestě, Faletta nikdy s Duenem přímo nemluvila. A tak ji toto oslovení okamžitě rozhodilo, až několikrát zamrkala, jestli slyšela dobře.

A Bashia, který byl stále natočen ke dveřím, přemítal, jestli je opět neotevřít a neutéci pryč.

Nezáleží na tom, jestli Kosum držel nebo nedržel jazyk za zuby. Duen se postará o to, aby to bylo jedno!

Jak jen ho chtěl mladý náčelník v tom momentu uškrtit. Místo toho pouze promnul část mezi svým obočím, a jakoby se nic nedělo, vkročil do středu pokoje.

„Teto, posaď se," lehce se usmál a nabídl jí židli. Zatímco podrážděná žena usedávala, využil chvíle, aby Duena sžehl svým vražedným pohledem. Poté se usadil naproti a ignoroval fakt, že pro jeho milence žádná židle nachystaná nebyla.

„Určitě víte, proč tu jsem, že? Tak nebudu ztrácet čas zbytečným tlacháním. Pane Duene. Slyšela jsem, že prý se s vězněm znáte. Je tomu tak?" opřela se lokty o stolek a nepřátelským pohledem přeměřovala toho arogantního měšťana, který jí leze na nervy už jen svou existencí. A jestli se s tím Dexunem zná, je alespoň vidět, jaký typ osoby to asi musí být.

Duen přikročil ke stolku, pomalým a zdrženlivým krokem.

Ta jeho teta mu nikdy nepřišla sympatická. A nyní se s ní má vybavovat o jeho životě? Ne. Díky. Nechce. Neměl by raději popadnout tu mast a vypadnout? Bashia to zvládne, ne? Ukecá ji, prdne na jejich příběh spoustu nějaké omáčky a bude hej. Něco, jako co pravděpodobně udělal s tím Kosumem, že se o něm již více nezmiňoval.

„No, jako, to popírat nebudu," mhouřil na ni své oči, jak se ji snažil přečíst. Bashia se okamžitě vmísil do rozhovoru.

„Je to přeci vůdce jednotky, do které byl Duen přiřazen. Od něj jsme získávali všechny informace o jejich pátrání po Tossacích," vysvětlil Bashia a přitom krátce na Duena pohlédl.

„Ano, to já vím. Ale že by vám záleželo na jednom nadřízeném, aby se kvůli tomu takto hádalo?"

„Sloužil jsem pod ním hodně dlouhou dobu," zazubil se zpátky na podezíravou ženu. Ne. Opravdu se s ní nechce vybavovat. Koutkem oka pozoroval prostředí pokoje, jestli nespatří povědomou dózičku a v mžiku nevyběhne ven.

„Co se děje, teto? Znají se jen déle."

„Antaresi, buď ke mně upřímný. Pokud se pouze znají, proč jsi zamítl návrh Dexuna popravit?"

Bashia rychle lapl po dechu, jak chtěl něco namítnout, ale nebyl puštěn ke slovu. Faletta totiž pokračovala.

„Ledaže bys právě čekal na příchod pana Duena, aby se mohl s naším vězněm setkat. Proč?"

Docela jí to pálí, ušklíbl se Duen, který doteď o té protivné bábě neměl moc vysoké mínění. Dobrá, podstrčila Bashiu té konkubíně do kolébky, ale jakou má mít jistotu, že pravý Feishen přirozeně umřel, nebo byl úmyslně udušen?

Bashia chvíli mlčel. Jeho obličej se však ani nehnul, jak nespustil zrak ze své tety.

„Znají se nějakou dobu. Jenže čas nedokáže vyměřit sílu přátelství. Mýlíš se však. Nechtěl jsem, aby se setkali. Jen jsem nechtěl prolévat další krev."

„Prolévat další krev? Nebo poskytnout příležitost, aby tento muž o nás posbíral informace, předal je našemu vězni a vypustil ho za říšskou armádou?" vyskočila okamžitě, a pohled upřela na Duena. Antares v tom nemusí být nutně zapleten. Avšak Duen, ten by je mohl zradit snadno.

„Nic takového –"

„Nemějte obavy, tetičko," přerušil Bashiu Duen a s úsměvem od ucha k uchu přikročil blíže ke stolu, dokud se nad něj nesklonil a neopřel lokty o dřevěnou desku.

Bashia napjatě pozoroval každý jeho pohyb. Byl si jistý, že jestli se k Falettě dostane jen o kousínek blíže, skončí s rozbitou hlavou a přetrhnutým krkem. Jenže jakoby si toho nebezpečí Duen nebyl vůbec vědom. On, jehož bojové instinkty ho musely neustále alarmovat, když se v jeho okolí objevil krvelačný jedinec s úmyslem zabít.

A Faletta rozhodně takovým jedincem byla. A v duchu si představovala Duenovu smrt dokola a dokolečka.

„Já rozhodně žádné úmysly vás nějak zradit, něco nakecat a tak, nemám. Mně by to k ničemu nebylo, víte? Já tu jsem spokojen. Mám oblečení, co jíst, trochu bych jen zvýšil kvalitu těch vašich hader a určitě bych nešetřil na koření, ale jinak je tu dobře. Pálenku máte skvělou. Co bych já chtěl takové pěkné místečko zničit, hm? Rozhodně ne."

Bashia odolával zakroucení hlavy nad těma sračkama, co Duen sypal na stůl, ale raději nadále působil jak kámen a doufal, že jim Faletta uvěří.

„Dobře tedy," semkla Faletta překvapivě rty po chvilce zvážení slov toho měšťana. „Ale blízcí si tedy jste?"

Duen jen lhostejně krčil rameny a špulil rty, jakoby si sám nebyl jistý, jestli ano či ne.

„Tudíž teď, když se vězeň setkal s někým blízkým a promluvil s ním, můžeme ho tedy konečně popravit?"

„Ne!" vykřikl Bashia i Duen zároveň. Náčelník při tomto zvolání dokonce vyskočil na nohy a pevně bouchl dlaní do stolu.

„Teto! Já předtím něco řekl!"

„Není lepší smrti, než umírat po boku svých milovaných. Teď má tu příležitost. A ty mu ji nechceš dopřát?" ohrazovala se nechápavě, přesto Bashia nepolevil.

„Ne," chladně odvětil, že se Duen nestačil ani nadechnout.

„Copak ho tu chceš nechat, mezi jeho nepřáteli, po celý jeho život?"

„Ano."

„To nás chceš vystavit tomu neustálému riziku, co kdyby utekl? Antaresi! Takhle to nemůže dál pokračovat! Smrt je pro něj milosrdenství!" i Faletta již odsunula židli svým rázným vstáním, jak ji přemáhala frustrace nad chováním jejich náčelníka.

„Řekl. Jsem. Ne. A tak to zůstane!" mrazivě na ni shlížel, jeho hlas přibýval na síle. Až se Duen musel ošít. Takového Bashiu neznal. Takto nezlomného a bojovného za své rozhodnutí. Vždy to byl tvrdohlavý dědek, to bezpochyby, a často lámal nad Duenem hůl, když se ho snažil cestou do Dialu přesvědčit o plánech cesty. Jenže to bylo tehdy. Tehdy byl starým, smutným dědou, který neměl důvod proč žít.

A nyní v něm zapálená jiskra až příliš hoří, až příliš divoce plápolá a pohlcuje vše, co se s ní dostane do kontaktu.

Pokud má takto pod palcem osadu, jakým by asi byl rázným vládcem říše?

„Jednou názor změníš, Antaresi. Do té doby budu čekat," naposledy promluvila, než očima pohrozila Duenovi a náčelníkův dům nadobro opustila.

Teprve poté, když celá místnost utichla a napětí ve vzduchu se rozplynulo jako dým, Bashia svěsil svá pevná ramena a padl vyčerpaně na židli. Jeden hluboký nádech mluvil za vše. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Už chtěl padnout do postele, a to sotva bylo odpoledne.

Slyšel tiché kroky. Ano, Duen ještě neodešel. Měl by mu dát tu mast, ať už má klid definitivně od všeho.

Než stihl otevřít oči, něčí dlaně mu padly na čelo a stahovaly z něj tu nejtěžší čelenku, která kdy existovala. A místo, kde ho doteď chladil krvavý rubín, bylo nyní zahřáto teplými rty. Bashia se neodvažoval otevřít oči v tom nádherném uklidňujícím momentu a místo toho spokojeně zamručel.

Duen si pobaveně odfrkl.

„Vůbec bych teď neřekl, že dokážeš takto zavelet a zkrotit všechny neposlušné podřízené. Jsi si jistý, že s Enlerem nemáš společnou krev?"

Bashia prudce rozevřel oči, aby Duena upozornil, že o tomto mluvit nesmí, natož povolil ústa a několikrát zamrkal.

„Mají respekt jenom kvůli Pukhonovým dětem. Kdyby nic takového nebylo, určitě by si vybrali jiného náčelníka."

„Třeba Falettu?"

„Třeba Falettu," jen tak prohodil, nechtěl se moc o tom bavit, když konečně unikl z těchto záležitostí a dočkal se klidu. Přesto po chvilce dodal: „Ona chce pro Tossaky pouze to nejlepší. Nebýt ní, kdo ví, jak by to s námi bylo. Se mnou, i se všemi ostatními. Dala je dohromady, ochraňovala. Neměl bych si takto dovolovat, jenže..."

„Jenže?" nadzvedl obočí Duen, stále se nakláněl nad Bashiovým obličejem a lišácky se na něj usmíval. Mladík opět zavřel oči a zhluboka se nadechl. Opravdu si připadal jak odhozený jádřinec jablka – to, co zbylo poté, co si každý ukrojil svoji část, a co nikdo nechce.

„Jenže mám také tebe... A navíc, osada nemůže fungovat tak, jak fungovala doteď. A není tu celou dobu. První domky vznikaly až několik let poté, co došlo k požáru. Do té doby Faletta hledala své lidi, seskupovala je a putovali napříč krajinou někam, kde by je přijali. Nějakou dobu žili mezi Zvučnými lidmi, avšak jak jich bylo více a více, museli najít pro sebe nové místo. Tady. Každopádně... Všechno se mění. Svět je dynamický a... Kdo ví, co zase přijde..." třeba to, co se dělo poslední měsíce. To nikdo nečekal, a ejhle. Dva cizí lidé, ne-Tossaci, žijí mezi nimi.

„Myslím, že Dexun svých činů vždycky litoval," načal Duen, zatímco zatáhl za Bashiovu židli, aby ji odsunul do stolu. Nato si mu sedl na stehna. Bashia jen vyplašeně hleděl na toho nepředvídatelného muže, který mu položil ruce na ramena a nadále na něj upíral své prozíravé oči. „Vždycky mlel nesmysly, když se ožral na šrot. A v Ildě a Madee, nikdy neprojevil větší snahu je dostat. Nechtěl je dostat. Ale musel, kvůli králi."

Bashia, přestože se nechtěl dále šťourat v tomto tématu, pozorně poslouchal Duena, který mu obmotal ruce kolem krku a začal zasypávat jeho šíji polibky.

„Nikdy se neoženil, nikdy neměl žádný vážný vztah. Měl jen nás. Ty, které učil. A své kolegy na ústředí. Ale většina si z něj jen dělala srandu. Pořád chodil nalitý, páchl na celý dvůr. To fakt nechceš. Kdybych měl spočítat, kolik dalů mi dluží za všechny poblité a roztrhnuté tuniky!"

Vždy mě vytáhl z malérů. A byl to i on, kdo pomohl tobě, Bashio. V duchu pokračoval, zatímco jeho ústa primárně určená k mluvení přešla na druhou funkci, kterou oplývala, a Duen se konečně dočkal toho slíbeného „potom".