„Duene, co se stalo," Bashia využil chvíle a položil sebevědomě otázku, zatímco hladil po hrudi svého partnera, a jejich nohy byly navzájem propletené, jak stonek vinné révy kolem dřevěného kůlu.

Doufal, že nyní, když překonali tu bariéru a opět se sblížili, by mu mohl odpovědět. Doufal.

Zapomněl však, že Duen je člověk, který odděluje fyzický požitek a hluboké emoce. Ne, který hlubokými emocemi pohrdá. A ta bariéra, kterou překonali, byla pouze fyzického charakteru.

A Duen tak jen odvrátil tvář a zaťal čelisti.

Aha, takže nic, Bashia si povzdechl a tempo jeho dlaně zpomalilo.

„Jsou to tvé záležitosti. Tvá rodina. Ale nezapletl jsi se s mými záležitostmi dostatečně? Copak nemohu na oplátku vidět za tvoji stěnu?" frustrovaný byl mladý hoch dostatečně. Právě překonal sám sebe, odhodil strach a přesvědčil se, že se s Duenem nemýlil. Dokázal sebrat odvahu, provést věci, které by sobě nikdy nepřiznal. Hnal se za tím, co mu říkalo jeho srdce. Jakékoliv jeho vyčerpání náhle nahradila zlost, která měla dost času, aby se v něm nahromadila. Nyní nadešel její čas, aby vykoukla a Duena zdrbala.

„Myslel jsem, že mě považuješ za něco víc, než jen za své potěšení. Svoji formu zábavy," odsekl a zvedl se do sedu. „Je tohle pro tebe pouhý způsob, jak mohu nejrychleji splatit dluh?"

„Bashio, zadrž," Duen chtěl zachytit jeho ruku, ale proklouzla mu mezi prsty.

„Že já... Že já si myslel... Ach, nic," promnul si Bashia obličej, tohle nemělo smysl řešit. Věděl, že taková možnost tu je. Možnost, z níž vyjde zklamaný. A zklamaný o to více, jak moc se snažil k Duenovi dostat blíže.

Začal přes sebe házet tuniku a jeho pohyby byly čím dál prudší. Byl naštvaný sám na sebe. Ano. Věděl, do jakého risku jde. Ale nějak cítil, že to není risk. Že tak to má být.

Mýlil se. Všechno dělal jen pro co?

Setřásl ze zad pokus o objetí. Podruhé se mu to však nepovedlo, a na jeho rameno přistála něčí brada. Jeho paže byly pevně přitisknuty k tělu, neměly ani kousek volnosti, ani kousek prostoru, jehož by mohly využít ke svému vysvobození.

„Pššt," pokoušel se zkrotit ten náhlý vztek v jeho Bashiovi, na který nebyl příliš zvyklý. A vůbec, Bashia ho neustále překvapoval.

„Jen ti chci pomoci. Nechci, aby to všechno padalo pouze na tvá bedra."

„Jenže padá, Bashio. Padá, a ty to změnit nemůžeš. Nesnaž se," šeptal mu do uší, ale rozzuřenou kočičku se nedařilo vůbec uklidnit.

„Jestli je to to, co si myslíš, o čem jsi silně přesvědčen, tak mě můžeš rovnou pustit," nakonec se přeci jen vyškubl ven, ačkoliv ne úplný. Jeho přehozená tunika zůstala ve vlastnictví Duena. A ten, asi aby Bashiu ještě více vyprovokoval, se k ní přiklonil a zanořil do ní svůj nos.

„Hm... Voní po tobě," zazubil se, avšak Bashia jen zakroutil hlavou. S tímto idiotem se nemá smysl bavit.

Jenže, teďka odejít nemůže. Ne takto. Celý nahý, místy lesklý od kdo ví čeho.

Nevadí. Ještě může vzít Duenovu tuniku. Když vlastník brzy ukradeného zboží zaznamenal, jaké má jeho milenec záměr, okamžitě mu zablokoval cestu.

„Ále, neutíkej. Nechceš opustit něčí pokoj, takto uprostřed noci. Co by si vesničani pomysleli?"

„To je mi jedno. Pusť mě," zavrčel a podařilo se mu protivníka na moment znejistit.

„Nachladneš," s úsměvem přišel s dalším důvodem, proč by Bashia měl setrvat v jeho posteli nejlépe do rána.

Ne, nepodařilo se mu Bashiu obměkčit. Spíše naopak. A jeho štíhlé, ale silné tělo bylo nyní připravené přeprat i samotného medvěda.

Duena nikdy nenapadlo, že by viděl nahého Bashiu, jak hbitě proklouzá kolem a již otevírá dveře ven. Vždyť si Duen dělal jen legraci!

Rychle se za ním rozběhl, aby ho stáhl do domu, a v mžiku zavřel dveře. Zběsile oddechoval, tato akce mu tedy řádně rozproudila krev v žilách. A k tomu, naproti něj, vražedným pohledem ho probodával Bashia, který byl ještě rozzuřenější než kdy dříve. Kam se vypařil ten jeho tužebný pohled? Kde jsou ty vzrušením zastřené oči? Nyní jsou ostré jak nože.

„Víš... Víš co? Nejprve se všichni uklidníme, jo? Sedni si, počkej, tady máš deku, ať neprochladneš, hm?" hněvem zatuhlé Bashiovo tělo, připomínající jedno velké poleno, navedl zpět na postel; a již přes jeho ramena přehodil teplou přikrývku a upravil její lemy, aby Bashiu celého zakrývaly. Po celou dobu na sobě cítil dvojici ostrých očí, jak ho řežou a svlékají zaživa z kůže. Ach, měl by si to nějak vyžehlit...

Ale...

Bashia musel chápat, že jeho problémy jsou pouze jeho. Že se s nikým o ně nedělí. Nikdy se nedělil. A spoléhat se na ostatní – k čemu to dosud vedlo? Nejlépe je kopat za vlastní hrob. Bashia byl vždycky takovýto, ne?

Ale je fakt, že pokud ho něco trápilo, znepokojovalo, nebyl tím, kdo to před Duenem vždy vše vysypal? Kdo mu věřil natolik, že mu svěřil nejen vlastní osud, ale i osud všech Tossaků, jen tak... Kdo mu svěřil svoji vlastní budoucnost?

Bashio... Dlaně, které ještě před chvílí srovnávaly cípy přikrývky, mu padly na postel a položily se podél stehen sedícího.

„Já mohu čekat, Duene, dokud nebudeš připravený. Ale musím vědět, že to máš v plánu."

„Jo, já jen..." nejsem zvyklý sdílet s někým svůj život.

Jenže nyní je ta nejlepší chvíle začít. Otevřít se tak, jako to udělal ten zatvrdlý děda!

„Ani nevím, co bych ti řekl," pustil lem matrace a přiložil ruku na hřbet Bashiovy dlaně, načež po ní začal přejíždět prstem a něžně laskat její pokožku. Stačilo ji podebrat, zvednout, a spatřil by četné jizvy způsobené popáleninami. Jaký kontrast mezi tou hebkou kůži na povrchu, a vráskami skrývajícími se na dlani.

„Cokoliv, Duene. Cokoliv," dlaň, která zrovna nebyla Duenem svírána, byla vyzdvižena do výše, kde pohladila utrápenou tvář věčně veselého a bláhového muže. Toto gesto bylo jako spouštěč, jenž odválo poslední zbytky odporu, poslední zbytky nedobytné zdi, která na straně Duena ještě dlouho stála. Od dob jeho dospívání – ne, již od dob, kdy byl unesen. A jak snadno teď předal klíč k těmto dveřím Bashiovi – prvnímu, a nejspíše i poslednímu člověku v celé Namasilii.

Ach, Bashio. Ty ze mě děláš úplně jiného člověka...

Usadil se vedle něj, a aniž by řekl nějaké slůvko, popadl lem přikrývky a přehodil ji i přes svá záda. V těsném namačkání na Bashiu, kterému se to ne tak úplně líbilo, se schovával pod stejným kusem látky a vnímal tlukot srdce, který nepatřil jemu, ale tomu, kdo z něj dokáže vytáhnout to nejlepší.

„Víš, jak jsme tehdy... Jak jsme mířili na aukci do Dialu, ukrást ten nejlepší opál, co se v Namasilii nacházel?" načal, avšak ne tak hlasitě a jistě, jako když mluvil o všeličem jiném.

„Hm," Bashia mlčky přikývl, nechtěl příliš zasahovat do Duenova vyprávění.

„Ten opál, ten byl ukraden mým bratrem. Thanam, on... On byl dozorčím nad opály ještě přede mnou. Ale protože se naše rodina trochu dostala do úzkých, co se týče peněz, a on rád všechen luxus – já ti myslím říkal, že je horší než já – tak jakmile se mu do ruky dostal takovýto kousek, kašlal na všechno a prodal ho," Bashia pozorně naslouchal a snažil se vše dát do spojitosti s tím, co mu kdysi Duen řekl, jen tak prohodil, naznačil, nebo si Bashia sám domyslel. Jenže ať ho napadly scénáře jakékoliv, rozhodně žádný nepoukazoval na skutečnost, že ten opál byl z Písečných hor, a k tomu se dostal na aukci činěním Duenova vlastního bratra. Téměř nedýchal, jen jeho tělo se mírně chvělo. Duen si to vysvětlil po svém a k mladíkovi se o to více přitiskl. Objal ho jednou rukou kolem pasu a zahříval mu záda svojí hrudí.

„Jenže Jeho Veličenstvo již bylo informováno, že něco takového k němu směřuje. A já neměl jinou možnost, než ten opál získat zpět, zatímco můj bratr předstíral ochoření. Kdyby se jen profláklo, co za divadlo naše rodina předváděla, a jak jsme Jeho Veličenstvo obelhávali! Což ano, profláklo... Přišla k nám stráž a zatkla všechny. Do jednoho. Ani nevím, co mě to popadlo. Vzal jsem do rukou meč a prorval se ven. A co za to mám... Jsem hledaný, je na mě vypsaná odměna, v každé vesnici mě chtěli zatknout. Komu by se nešikl tučný svazek dalů? Stačí na mě ukázat prstem a je to... Já... Nevím, co dělat, Bashio. Vůbec nevím..." sesypal se, jako suchý hrad z písku, který zprvu působil jak silná a mohutná stavba. Ačkoliv stačil jen lehký závan větru a rázem po stavení není ani stopy.

„Už jednou byl můj otec zatčen. Dostal se ven, ale od té doby jen živoří a dělá podřadnou práci. Myslel jsem, že mu pomůžu nahoru, že když se budu snažit, když budu dělat vše, co král nařídí, že... Že by mu to mohlo pomoci. Dokonce jsem se namočil do těch příšerných politických bojů, jenže než se mohlo cokoliv rozjet, tak..." Duen se umlčel, nemusel říkat nic více. Bashia jeho dlaň pevně stiskl.

„Kdysi jsi mi řekl, že tvá matka je sestřenice krále. Určitě Jeho Veličenstvo nepošle všechny do tábora. I kdyby jen tvého bratra. Enler Dalan je vypočítavý, ale zdá se, že má pro tvoji rodinu slabé místo," uvažoval naprosto vážně Bashia, nesnažil se pouze najít slova, která by uchlácholila smutnou duši. „Učil jsi se v paláci. Tvá vazba na palác není pouze po krvi. A možná by šlo najít podezřelé, kteří si tuto aféru připravili a ve vhodném okamžiku ji vypustili před krále, a pokusit se jejich tvrzení vyvrátit. Podplatit, či jinými způsoby..."

„To by bylo pěkné, Bashio, ale nemožné. Jak se jen mohu dostat do Adranuchu a provádět nějaké pátrání? A co ty? Nezapomněl jsi, že jsi taky mezi hledanými? To jsme ale dvojka!" sarkasticky se zasmál, jelikož jejich situace byla přímo ubohá.

„Mám tam sice Kieta, ale ten není schopný pořádně ničeho. A Galahar –" vypadlo mu z úst, než si uvědomil, že Bashia o jeho plánech s bývalým správcem tábora Mohun nevěděl nic. A samozřejmě, mladík překvapeně zakoukl na ten živý ohřívač a trpělivě vyčkával na vysvětlení.

„Tak trochu jsem zařídil, že se Galahar dostal do Adranuchu," zazubil se zpátky a doufal, že mu to nějak projde. Obzvlášť, když ještě kdysi měl s tím mužem potenciální pletky a ten mu navíc nedávno potvrdil, že na rozdíl od Duena na ty pletky nezapomněl. „Copak si zaslouží hnít někde v horách? A k tomu, když je schopnější než polovina členů rady? Teďka za mě zařizuje ty nudné věci v radě a donáší na všechny své příbuzné rodu Gii."

Bashiovo tělo však nadále zůstalo nehybné, neobvykle ztuhlé. Hleděl vpřed, téměř mrtvolně, a pevně tiskl své tenoučké rty k sobě.

Jak mohl Duen zapomenout, proč se takto chová! Jasně, žárlivost taky, ale především...

„Nemusíš se obávat. Nic mezi námi není, prosím tě! Čistě profesionální vztah, věř mi. Jak bych jen mohl jít za jinými, když mám tebe, hm?" políbil ho na ucho, ale Bashia ani nemrkl. „Naopak. On sám ví, že někoho mám a že na mě ani nemůže položit prst. Ví, že jsem s tebou," svůdně mu šeptal do ouška a cítil, jak Bashiův tep rapidně stoupal.

Copak po celé Namasilii rozhlašoval, že se dal dohromady s nějakým starcem?

Bashia netušil, jestli je to další z jeho srandiček, nebo ne. A jestli o Galaharovi opravdu mluvil pravdu. Přesto tato chvíle byla pro oba klíčová. A tak ze sebe nějak dokázal setřepat to podivné šimrání a dívat se na celou situaci objektivně.

„Mohu jen doufat, že nadále bude sbírat informace. A když nebudu v Adranuchu, budou mu členové rady rodu Gii důvěřovat o to více. Jelikož někdo mému otci určitě bránil v povýšení. Svádím to na ministra Veřejných věcí, Fuhe z rodu Xia, který přebral místo, na nějž měl být můj otec dosazen, a rod Gii. Ale to jsou pouze mé odhady. Chtěl jsem přijít na něco více... A možná někdo mé snahy zpozoroval a zastavil mě daleko předtím, než jsem vůbec stihl něco odhalit."

Že by jeho návštěvy v knihovně nebyly zas tak utajené? Avšak to, co on vyhledával, mělo daleko od záležitostí sesazení Ramana z rodu Ran.

„Což mi ale připomíná, úplně mimo téma. Něco málo jsem pohrabal v záznamech, jelikož mi Dexun předtím řekl, že Tossakové kdysi chystali nějaké rozbroje. Zajímalo mě, co se stalo nebo tak, ale nic jsem nenašel. Nic, kromě záznamu o požáru. A také záznamu o tvém narození... Od tvých společníků jsem slyšel..."

„Je to pravda," přerušil Bashia Duena, než ze sebe stihl vymáčknout finální otázku. Otočil se vzad, aby mu mohl pohlédnout přímo do očí, dokonce se natočil i svým tělem. „Moje matka byla Kiretta Danha Tossakii, otec Duval Rinar Tossakii. Faletta – tu jsi už musel mnohokrát zde vidět, a byla to i ta žena, která mě tehdy v Sittu sháněla – je má teta. V ten den, kdy jsem se narodil, zrovna propukl požár, a má matka umřela. Faletta mě vzala za jednou porodní bábou, která se vdala za Tossaka, a zrovna se starala o konkubínu Miran a... Její chlapeček skonal. A tak Faletta nahradila toho chlapečka mnou. A já se tak stal Feishenem, synem Jeho Veličenstva..."

„Takže..." Duen si ve své hlavě spořádával právě zjištěné informace, které jen potvrdily, co slyšel, a doplnily je o nová a šokující fakta, „ty tedy s rodem Dalan..."

„Nemám nic společného," odkývl Bashia mlčky a drtil o sebe rty. Také pro něj nebylo obvyklé, aby někomu prozradil své pozadí, svoji minulost.

Duen se svalil dozad na postel a podepřel si hlavu rukou.

„Ale vždyť vypadáš jak –"

„Jen moc Tossackých lidí, nic víc," odpověděl mu na nevyřčenou otázku. „Stejný trik, díky němuž jsem byl schopen trávit roky jako... Bashia."

„A jak to teďka máš?" Duen druhou rukou začal sedícímu mladíkovi přejíždět po ruce, lehce, jako drobný mraveneček cupitající po zdi, aby se dostal za nádobou s něčím sladkým, položenou na poličce.

„Uzavřel jsem... Nesměj se. Uzavřel jsem s těmi uvnitř mě dohodu. Nyní jsem v bezpečí, není třeba mě skrývat."

„Takže žádné staré přepadovky nemíváš?" přestože napomenut, i tak nezabránil menšímu výsměvu.

„Nějakou dobu už ne," povzbudivě mrkl na Duena a natočil se k němu i svým tělem. „Alespoň v tomto mám klid..."

„A co jiného tě trápí? Kromě otravných vesničanů, kteří neznají pojem osobní prostor?"

Náčelních těchto otravných vesničanů odsoudil Duena svým pohledem. Bylo jasné, co tímto chtěl Duenovi vyjádřit: A ty snad tento pojem znáš?

„Všechno možné. Osada je hodně izolovaná, musí být co nejvíce soběstačná. A o to více, jestli chceme úplně omezit vyjížďky mimo kopce, aby si nás nikdo nevšiml. Jenže lidí tu je příliš. Je to obtížný úkol. Okolní zvěř je téměř vylovena a... No, s Falettou probíráme všechny možné alternativy, jak si s tímto problémem poradit," Bashia se odmlčel, a ten drobný mravenec se mezitím rozhodl, že z ruky přeskočí na Bashiovo tělo a začne ho lechtat po žebrech. „Chce, abych využil síly těch, co jsou uvnitř mě. Co zahynuli v Radgostu při požáru. Jenže já nechci. Využít je takto, nechat jejich duše téměř zmizet... Co bych pak byl za člověka?"

„No ale říkáš, že stejně už zemřeli, ne? Co na tom, jestli jejich duše nebo co je či ne?" mraveneček se zastavil napůl cesty, jak Duen vznesl tuto notnou poznámku.

„Pro mě jakoby nezemřeli," odvětil Bashia zamračeně. Ty stíny, které na něj vždy dohlíželi, které ho chránili před smrtí – každý stín měl svoji tvář, svůj hlas. A jen s Falettinou pomocí za poslední měsíce s nimi poprvé dokázal přímo komunikovat a poznat tak své předky, své příbuzné...

„Chci – tedy, chtěl bych, a dlouho o tom přemýšlím – vyvést Tossaky z Namasilie. Tady je čeká jen zajetí a smrt. Enler Dalan, stejně jako jeho předci, si brousí zuby na zapředení těchto lidí do Písečných hor, aby mu hledali opály a jiné nerostné bohatství. A kdo nebude moci mu v dosažení tohoto cíle pomoci, toho zabije. Vždyť co udělal, a to ještě ani neseděl na trůnu?" Bashia rozhořčeně vyštěkl, jeho dlaně se sevřely v pěsti. Musel se několikrát nadechnout, aby potlačil ten vztek, znásobený vztekem těch uvnitř něj, kteří občas zasahovali do jeho emocí. Proto nesnesl pohled na strážné, proto nikdy netíhl k Jeho Veličenstvu – nejen kvůli jeho domácímu vězení. Proto by Sarala nejradši rozmáčkl jak hmyz. Nejen kvůli sobě. Ale kvůli těm, kteří nesnesou pohled na zrádce rodinné hodnoty.

„Ten požár, Duene. Ten nevznikl jen tak. Někdo ho zinscenoval. Někdo tu noc posypal domy hořlavým práškem. Nikdo neměl šanci utéci," pevně zaťal čelisti, že sotva se tato hrůzná slova dostala ven. Jeho dech byl stále nepravidelný. Nejraději by zabil, úplně zničil toho, kdo tento hrůzný čin provedl. Jenže nemohl. Ta loutka, která škrkla kameny o sebe, byla až příliš vzácná a drahocenná. A do paláce se sotva dostane, aby uťal strůjci hlavu – samotnému králi Namasilie.

Duen se vyšvihl do sedu a hleděl na Bashiu jako na samotného velkého Pukhona.

„Cos říkal? Ten požár nebyl náhoda?"

„Ani ty otravy ve Valii a Arpanu. Daonun, ten, jehož příbuzné jsem hledal, tak byl z Arpanu. Pohřbil všechny své děti," rozklepaný dech Bashii nesrovnalo ani Duenovo pevné objetí.

„A za to může panovník? Jsi si jistý?"

Bashia prudce otočil hlavou a Duenovi až naskočila husí kůže z toho chladu, toho ostrého ledu, který jeho oči okupoval. Ta jistota, nezlomná jistota, která byla více než jen pouhé přesvědčení, ke kterému došlo po několika dlouhých nocích přemýšlení.

„V průběhu staletí byli Tossakové odvrhnuti společností. Nikomu nic nedělali. Žili v klidu, v míru, dokonce poskytovali své území pro panovníkovi ženy, které byly v očekávání. A co za to dostali?"

„A jsi si jistý, že žili v klidu a v míru, jak říkáš? Nemůžeš vědět, co bylo před těmi desítkami let. Dexun mluvil o rozbrojích. Komu by se líbilo být utlačován, ha?"

„Rozbroje?" Bashia si jedovatě odfrkl. „Ano, rozbroje. Jaké rozbroje koho ospravedlňovali, aby zabil nevinné lidi? Aby téměř vyhladil celý kmen? A ty si jsi jistý, že Dexun má správné informace? Že právě jemu se dá věřit?"

Duenovi přišlo, jakoby Bashiu takto nepoznával. Ten muž, který krčil nos nad životy jiných, nezajímal se o nic, a jen tiše odsuzoval morální prohřešky, nyní jak rozžhavený uhlík spaloval vše v okolí svým žárem, svojí nevídanou energií.

„Učil mě, a řekl bych, že i částečně vychovával. Proč by mi lhal?"

Bashia chvíli prudce na Duena hleděl, než ten žár v sobě uhasil, led skrytý v očích roztopil.

„Ano, máš pravdu. Proč by ti lhal..." vydechl, avšak jeho řasy se nadále chvěly jak listy osiky, a po zádech mu přejel mráz.

„A tím náčelníkem, to jsi jako vyhrál v souboji nebo co, že jsi se jím stal? Zrovna ty," ušklíbl se, a jeho veselý obličej pomohl Bashiovi setřást všechny své předchozí emoce a přepnout na jiné téma.

„Já měl za to, že jsi vše už vyzvěděl, minimálně od tří lidí," mrkl na světlovlasého mladíka, jehož jiskřivé veselé oči byly pro něj momentálně jediným světlem v tomto temném životě.

„Ale chci to slyšet od tebe," svůdně špitl, načež políbil Bashiu na jeho odhalené rameno.

„Na rozdíl od vládců, kdy se jejich synové vždy předháněli ve svých schopnostech, aby byli králem jmenováni korunními princi; mezi Tossaky je to mnohem snazší. Nedochází k žádným bitkám a hádkám, jelikož náčelníci nejsou zvoleni svým lidem, ale Pukhonovými dětmi. A ty Tossakové respektují jako své božstvo. Ale je to... Je to něco více než víra v Ilaie a Delaie. Jelikož Pukohonovy děti v nás jsou, a vztah k nim je mnohem více... Intimnější."

„Počkej, a jak jsi mluvil o těch z Radgostu a těch dětech, tak jako všichni se dívali na nás, jak....?" sekl se Duen a celým jeho tělem projel mráz. Jako, ať žije bláhový život jakkoliv a rozhodně se za něj nestydí, nikdy neměl úplně úchylku nechat se při sexu sledovat jinými lidmi.

Bashia jen pobaveně kývl hlavou. Ta změna výrazu na Duenově obličeji stála za to.

„Existuje náčelnický rod, to ano, který střeží minulost a kulturu našeho lidu. Avšak nástupníka volí právě Pukhonovy děti. A ty zvolili moji matku. Jelikož měla jen jednoho potomka, tak to padlo na mě," v krátkosti dovysvětlil Bashia, než si tiše povzdechl.

„Nebudu lhát, byl jsem překvapený, když jsem tě viděl v tom tvém ohozu," zazubil se na mladíka, kterému jeho tunika neobyčejně padla. Nejen střihem, látkou, avšak i barvou. Podtrhovala tu tajemnost oplývající jeho zření, zvýrazňovala jemnost jeho obličeje. Úplně sebrala Duenovi slova. Zajímavé, že tak odříznutý kus země a přesto si dovolí pár kusů toho nejluxusnějšího zboží. Počkat, nečekali dokonce v Madee na medvědí kůži?

„Faletta chce, abych chodil jako náčelník," převrátil mladík očima, jelikož nikdy nebyl tím, kdo musel cokoliv dokazovat. A nyní byl takto nucen. Snažil se rebelovat, ale jak to dopadlo? Faletta je drsná žena, která si prošla mnohým, a s níž si není radno zahrávat. Jejího hněvu již dostatečně ochutnal. Přesto je však jeho tetou. A i přes veškeré nesouhlasy, stále nad Bashiou dohlíží a neuvěřitelně mu pomáhá s údělem náčelníka.

„Měl bych být jejich Antaresem, ale někdy si připadám, jako kdybych byl pořád tím starcem," prozradil po chvilce ticha své nejtemnější obavy. „Jako kdybych už prožil celý svůj život, já... Nevím, kým vlastně mám být."

Duen ho opět políbil na heboučkou pokožku ramena.

„Pššt. Jsi dokonalý takový, jaký jsi."

„Já nepotřebuji být dokonalý, jen chci vědět, kdo jsem," namítl mladík a otočil hlavou na Duena. Na člověka, který se na něj díval jako na Bashiu. Kdo od něj neměl žádná očekávání. Kdo ho bral tak, jaký je. Jako každý jiný člověk. A jak krásné akvamaríny se schovávaly v jeho panenkách!

„Jsi můj," tentokrát ho políbil na šíji, „A já tě už nenechám nikam jít."

Něžné dotyky hřejivých rtů šplhaly po jeho krku až na líce, a když se po chvíli okouzlení Bashia nastavil, tak zahrnuly i jeho drobné rty. A zatímco měl Duen Bashiu takto ve své moci, rukou sklouzl do jeho rozkroku.

„Už nikdy ti znovu neublížím, Bashio. Nikdy," šeptal, zatímco Bashia lapal střídavě po dechu, střídavě pak hltal Duenova ústa.

„Pomůžeš mi je rozplést?" nadhodil Duen a poukázal na své zapletené vlasy, které sice na útěku měl úplně rozcuchané a svázané v pouhý cop, před příchodem do osady si však dal až nepřiměřeně záležet. Chtěl být opět tím starým Duenem, kterého Bashia znal. Jenže jím dávno nebyl.

Jeho partner zrovna polehával vedle něj, ty dlouhé, zlatavé lokny prohraboval a svými prsty je pečlivě rozčesával.

„Hm?"

„Už není důvod, proč je takto mít."

Míra zapletení vlasů má symbolizovat postavení člověka ve společnosti. Vzor zapletení dokonce často poukazuje na rod, ke kterému nositel účesu náleží. Obzvlášť v Adranuchu je tento zvyk dodržován a velice se na něj dbá. I když, existují výjimky, například Dexun, jehož copy jsou spíše cucky schované v houští vlasů.

A jelikož jeho matka byla pyšná jak na svůj rod, i na rod svého muže, vštěpovala Duenovi tento zvyk již od mládí. Symbol rostliny, který nosí i na svém páse, byl něco, co se hluboko zarylo do jeho duše.

Jenže teď rod Ran zanikl. Jeho rodina je ve vězení, on hledaný. O jakém postavení by se dalo mluvit? Lusknutí prstů a žádné není.

Bylo na čase dát sbohem své minulosti a posunout se dál.

„Ano," měkce přitakal Bashia a pomalu, jako kdyby se chtěl dotknout vážky na hladině jezera a přitom ji nevylekat, rozevřel sponu, jenž držela pohromadě konečný cop. Pramínek po pramínku, rozplétal vzájemně se objímající vlákna vlasů, jako kdyby tím rozvazoval i Duenovy vazby na starý život, který dosud vedl. Zvlněné lokny se začaly rozpadat po celé jeho hlavě a zahrnovaly ji leskem od odrážející se svíce, jak její světlo zacházelo do každé vlnky vlasů jako do řetězu korábů na řece.

Takto postupoval, od zadní části jeho hlavy až k linii čela, kde se nacházely copy nejdrobnější. Rozčepýřené vlásky, uvolněné z těsného účesu, ihned zvesela poletovaly všude kolem, a některé s jakousi dětskou radostí začaly Duena provokativně lechtat po nose a škrábat ho na očích. Ne však na dlouho. Lehkým pohybem shrnul Bashia tyto nezbedné vlasy a neustále po nich přejížděl rukama, podhrabával je a uhlazoval, zatímco je sbíral dozadu, aby je sepnul v malý drdol.

Výsledek nebyl úplně ideální, ať se snažil jakkoliv, jelikož ty rozdivočelá vlákénka neustále nacházela další a další způsoby, jak se dostat z nového účesu na svobodu.

Duen vycítil, že se jeho společník již nehýbe. Dílo bylo dokonáno. Nahmátl za sebe, aby něžně stiskl volnou dlaň, a natáhl ji ke svým ústům, kde na ni snesl drobný polibek.