Jestli to bylo vědomě či nevědomě, výsledek byl ke konci stejný. Bashia a Duen se sotva během dne viděli. Jakoby se sobě navzájem vyhýbali. Jenže takto to vypadalo pouze naoko. Ve skutečnosti vždy dohlíželi na toho druhého, když si toho dotyčná osoba nevšímala. Pohlíželi na to, co dělá, jak se jí daří. Ale že by přišli za sebou a navázali rozhovor? Ani náhodou.

První dny Duen strašil Bashiu s večeří. Vyčkával, až přijde z pochůzek domů, a vybafl na něj celý tác s nejrůznorodějšími potravinami. Bashia vždy upřednostňoval jednoduchá a lehká jídla. Byl spokojený s kaší nebo s kouskem sýra. Po Duenově příchodu však začala večeře náčelníka opravdu vypadat jak večeře vysoce postaveného muže. Pestrý výběr surovin pak vystavoval člověka dilematu, co sníst jako první – alespoň člověka jako Duena. Bashia jen kroutil hlavou, jak zbytečné toto plýtvání je.

Nakonec mu to nedalo. Zkáral Duena až neobvykle drsně. Adranuchský měšťan vždy považoval Bashiův vztek za něco malého, roztomilého, jako takový ten vzdor dítěte – a je jedno, jestli to bylo za dob jejich výpravy do Dialu, nebo v dobách pozdějších. Tentokrát však i on pocítil tu autoritu, kterou Bashia využívá při řízení vesnice, kterou možná nabral i v Paláci, jako potomek krále – cokoliv. A tak se blonďatý muž mlčky zvedl, vzal tác s jídlem a opustil chýši. A od té doby za Bashiou ani nepáchl.

Na jednu stranu doufal, že ten vztek to „ne zrovna křehké kvítko" Bashiu přejde, a náčelník zaklope na jeho dveře a pozve ho třeba na oběd. Cokoliv. A Bashia zase nějak doufal, že takový ovád jako Duen se brzo přichomýtne jakoby nic a opět spustí své otravné bzučení.

Jenže den za dnem plynul, a najednou to bylo až příliš dnů nato, aby jeden z nich sklopil svoji hlavu a přiznal prohru ve hře, která již dávno přestala být platná.

Z toho důvodu jen kradli sobě navzájem pohledy, ale nikdy nepřekonali tu vzdálenost mezi sebou.

A tak to možná bylo nejlepší. Bashia neměl starosti navíc, a Duen si mohl vysedávat s nohama vyloženýma na sudě a nedělat nikomu sluhu.

Jenže to bylo pouze naoko.

Množství otázek v každém z nich je dusilo dnem i nocí.

Avšak vyhýbat se sobě navzájem na věky věků nemohli donekonečna.

Jedno ráno, ještě při snídani – aby návštěvník náčelníka zastihl – někdo zabouchal Bashiovi na dveře. Na prahu postával Toleeren, vousatý muž, který byl součástí skupiny Tossaků mířící do Madee, a hleděl na náčelníka s vážným výrazem ve tváři.

Lehce se uklonil a vyčkával, jestli bude pobídnut dál nebo ne. Jenže jejich náčelník nikoho neodmítal. A dnešní den také nebyl výjimkou. Toleeren se brzy nato ocitl uprostřed kulaté místnosti. Ani si nesedal na nabídnutou židli.

„Antaresi. Přicházím za tebou... Vím, co jsi hlásil, a co jsi všem vzkazoval. Vím, že pan Duen je tvůj přítel a bude tu s námi žít, jak dlouho bude chtít. Že na něj nemáme vztáhnout prst a měli bychom se k němu chovat jako k sobě rovnému. Jenže... Každý v této vesnici se něčím přičiňuje na jejím chodu. Stará se o dobytek, okopává pole, zpracovává kůže nebo tká plátna. Ale pan Duen... Dennodenně vysedává na slunku a popíjí naši pálenku. Od rána do večera! Ani nehne prstem! Antaresi... Kvůli němu se vyklidil jeden dům. Pro jeho pohodlí ztratili pohodlí naši bratři. Jestli tu má žít, měl by si své místo zasloužit!"

Bashia si nemohl pomoci, ale koutek jeho úst pomalu letěl nahoru. Nebylo to zrovna příhodné se v této situaci smát, obzvlášť do tváře zoufalého Toleerena, ale co jiného zmohl? Duen je jednoduše Duen, a že ostatní neznali jeho zvyky, nad tím mohl pouze pokrčit rameny. Samozřejmě chápal, proč jsou takto rozzlobení, a být Bashiou zpřed rokem, zaklepal by na své dveře kvůli té samé věci také.

Teprve po tomto ušklíbnutí nasadil vážnou tvář náčelníka a položil Toleerenovi ruku na rameno.

„Něco s tím udělám. Nemějte starosti."

A mužovo trápení padlo z jeho hrudi na zem jako vyschlé bláto a rozpadlo se na prach. Prach, který teď špinil podlahu Bashiova příbytku.

Je sice pěkné, že Duen neztratil nic ze svých koníčků, které bohatě vykonával ve městech i po cestách; nakonec je to však Bashia, kdo za ním musí zajít a něco s touto nemilou záležitostí provést.

Ach, k čemu se to zase upsal.

A tak se po snídani oblékl do čistého, připnul si jen polovinu z věcí, které na sebe věsí obvykle, a s hlubokým nádechem vykročil na denní slunce.

Duena našel snadno. Většinou okupoval jeden z několika špalků, jež byly naskládané kolem ohniště, a nohou se zapíral do děravého sudu, který byl obzvlášť oblíbeným místem Sukonty. V ruce držel hrnek pálenky a vystavoval obličej do jediného paprsku slunce široko daleko.

Musel se zastavit. Nostalgický pocit mu sevřel srdce, když spatřil toho bezstarostného Duena, jeho zlatavé vlasy a uvolněné tělo, vysedávat jen tak, celé hodiny... Jako kdyby byl opět starým Bashiou a následoval toho mladíka napříč tábory Písečných hor, sloužil mu, vypomáhal...

Jak moc se všechno změnilo.

Nyní věděl, že ta naoko bezstarostná poloha byla stísněná úzkostí a strachem, že každý sval v jeho těle musel být pod neustálým napětím. Ale přesto se snažil dělat vše, jako předtím, jako kdyby se snažil zapomenout, že k něčemu strašnému vůbec došlo.

Bashia vykročil kupředu a zastavil se až před odpočívajícím Duenem.

„Ach, Bashio, nemůžeš si stoupnout někam jinam? Stíníš," postěžoval si se zavřenýma očima.

Jenže otázaný nadále postával, jakoby si té poznámky ani nevšiml.

„Fakt se nemůžeš jen posunout? Nevidím přes tebe na slunce."

„To mě nezajímá," pravil náčelník, a jeho nezvyklé odseknutí přinutilo Duena rozevřít svá očka a několikrát na mladíka zamrkat. Co to je? Vstal z postele špatnou nohou? Nebo se ho zmocnila přísnost toho dědka, kterým kdysi býval, a na jakoukoliv náklonost k Duenovi zapomněl?

„Á, někdo si na mě stěžoval, hádám," dovtípil se téměř okamžitě a opět zavřel oči a založil své ruce. Co říkali ostatní ho absolutně nezajímalo. Ani dříve, ani teď.

„Ano," nelhal Bashia a Duenovu teorii potvrdil.

„Zaplať mu a pošli ho někam. Jo, daly bych měl mít tady, počkej," začal se hrabat v rukávu, ale velký náčelník ho ihned zastavil.

„Nechci tvé daly. Chci tvé ruce."

„Ooh, jen si je vem, tady je máš," svůdně na Bashiu zamrkal a nabídnul mu obě dlaně, přímo nastavené tak, aby na ně někdo položil polibek. Avšak žádný na ně nepadl. A ještě byl mlčky zdrbán Bashiovým přísným pohledem.

„A chci, aby pracovaly," upřesnil, když pořád visely volně ve vzduchu a Duenovy koutky očí se stáčely vzhůru.

„Vždyť pracují. Koukej, jak statečně likvidují přebytek staré pálenky," zvedl nádobu a zamával jí Bashiovi před očima. Ten toho využil, sebral mu ji a položil dva kroky opodál.

Takhle to nepůjde. Samozřejmě. Duen může na jakékoliv řeči zvysoka kašlat. A i kdyby, co by byl schopen udělat? Vyrůstal v přepychu, nemusel si prát oblečení, nemusel lovit zvěř – pokud to zrovna nebylo ze zábavy. Sotva sešije kabát nebo poorá pole. Dokonce měl Bashia značné pochyby, že by dokázal utrhnout jablko ze stromu!

A vesničané po něm chtějí, aby pracoval? Ačkoliv je Duen znalec dobrého pití, neumí jej vyrábět. Nepomůže tedy s žádným z kroků procesu. Jinak řečeno – ve vesnici je k ničemu.

Musí na to jít jinak.

V čem je tedy Duen dobrý? Ne že by nebyl dobrý v mnoha věcech, jednoduše se ty věci nehodily k chudobnému životu na vesnici. Kázat o historii nebo učit mladé Tossaky, jak sbalit slečny v hostinci, to nebylo zrovna něco, co chtěl Bashia mezi svými lidmi šířit.

„Vstávej," napadlo náhle Bashiu něco, co by snad fungovat mohlo.

„Ne, nechce se mi," a ještě více se rozvalil na svém pařezu.

„Vstávej. Vyzývám tě."

„Hm?" nadzvedl pobaveně obočí, chtěl se mu hlasitě zasmát. Ale smích si šetřil, tušil, že Bashia určitě přijde ještě s něčím vtipnějším.

„Říkal jsem, že tě vyzývám. Vyzývám tě k boji," řekl Bashia více nahlas, než jakým způsobem mluvil k Duenovi, aby ho slyšeli i lidé v nejbližším okolí. A opravdu. Už nějakou chvíli Tossakové tajně shlíželi na dvojici u ohniště, ale jakmile zazněla tato slova, vykoukli ze svých úkrytů a vykročili k jejich náčelníkovi blíže.

„To neuděláš."

„Ale přesně to udělám. Budeme spolu bojovat. Teď. Hned."

Duen se s posměškem na tváři pomalu zvedl, a jakmile jeho prosezená zadnice opustila povrch pařezu, Bashia vykročil blíže ke středu vesnice, kde by jim při boji nemělo nic zavazet v pohybu.

„Jsi si jistý? Abys ještě neutíkal domů s pláčem v očích," popichoval Duen, ale místo naštvaného a uraženého Bashii se setkal jen s jiskřivýma očima, které změnily chladný obličej v obličej kurážný a veselý.

Bashia byl odhodlaný s Duenem bojovat, ať se děje, co se děje. Pokynul dvěma Tossakům, ať jim přinesou jejich zbraně, a stanul svému protivníkovi čelem.

„Duene z rodu Ran. Já, Antares z rodu Danha Tossakii, tě vyzývám na souboj meči. Prohrává ten, kdo bude tím druhým odzbrojen, nebo se vzdá," hlásal Bashia nahlas, vyvolával do širokého okolí, občas se po lidech ohlédnul, jako by jim to osobně vyřizoval, ale většinou očima spočíval na Duenovi a na jeho otráveném úsměvu.

„Když mě porazíš, můžeš pokračovat ve své činnosti. Ale když ne, budeš pomáhat s chovem ovcí," Bashia hlasně zvolal, a upoutal pozornost i těch, kteří si této záležitosti nechtěli zprvu všímat. Všichni se zastavili v půli kroku a ohlíželi se po jejich náčelníkovi, jenž vyzýval toho líného měšťana. Dokonce i Faletta si povšimla nevídaného ruchu a nenápadně se protlačovala hloučkem k centru dění.

„Nemyslíš, že je to trochu nefér, můj milý Bashio?" ušklíbl se Duen, jemuž tohle Bashiovo hraní přišlo sice roztomilé, ale vůbec ho to nebavilo. Proč by s ním měl bojovat? Proč by měl takto vynakládat svoji energii, když je výsledek předem známý? Samozřejmě, že vyhraje. Nebo má takto předvést své schopnosti, aby si pak nikdo na něj neodvážil stěžovat? Je tohle Bashiův plán?

„Je to fér. Podmínky jsem řekl. Nebo s nimi nesouhlasíš?" přestože byl Bashia na první pohled zcela vážný, drobný úsměv se mu vkrádal do obličeje.

„Nesouhlasím s tím, proč bych měl bojovat," zkřížil na prsou své ruce a znuděně postával, zatímco Tossakové na něj v duchu plivali svůj odpor.

„Copak odmítáš výzvy? Nebo si netroufáš? Ano, jak by mě takový neschopný, líný měšťan, co se umí jen bavit a rozhazovat daly, mohl porazit? Víš vůbec, co je to meč?" vysmíval se Bashia a kurážně na Duena zvedl obočí.

„Pche," odvrátil hlavu Duen.

„Nebo se stydíš? Stydíš se, že prohraješ přede všemi? Že se ti budou chudákovi vysmívat?"

„Bashio..." přestože dosavadní provokace byla jak píchání klackem do kamene, Duen si sám ani neuvědomoval, že začínala být úspěšná. A do jeho prázdného úsměvu se nyní vkrádala špetka nebezpečí, která v některých lidech vyvolala husí kůži. Bashia si z ní však nic nedělal. Byl na něj zvyklý. Dokonce byl rád, že ji vidí – že je v Duenovi stále kus síly a vůle bojovat. Jen si nikdy nepředstavoval, že bude věnována jemu. Že místo lidí, jako je Bunma nebo správce dolu Adia, se bude takto usmívat právě na něj.

Akorát včas jim byly přineseny meče. Zatímco Duen obdržel kovovou, bohatě zdobenou pochvu; Bashia se spokojil s koženou, avšak nově ušitou. Pomalým a opatrným pohybem vytáhl meč z pouzdra, a ještě chvíli si prohlížel tu lesklou čepel, která ještě neměla to štěstí s někým bojovat.

Předpažil ruku a špičkou meče namířil na Duena. V jeho očích se chladně zablýsklo. Byl připraven ze sebe dostat jen to nejlepší.

„Ne že toho budeš litovat," upozornil vyzývaný Bashiu, a následoval ho v tasení meče.

„Nikdy."

„Tak dobrá," stanul do pozoru a rázem zavládlo ticho. Až mrtvolné ticho. Na to, jaký bohatý kroužek lidí se kolem nich vytvořil, ani jeden pozorovatel nemukl, téměř nedýchal. Měl příležitost sledovat jejich náčelníka, jak bojuje proti tomu lenochovi!

Nejprve si všichni byli jisti, že mladý vůdce vyhraje. Vesnicí se stihlo roznést slovo o šikovných pohybech, které měl problém překonat i Hyrean. Avšak jakmile nastala tato chvíle, kdy Duen pevně uchytil rukojeť meče a jeho bláhový úsměv nahradilo soustředění, jistota z nich opadala. To sebevědomí, které v protivníkovi nacházeli, nemohlo být pouze hrané. A někteří dokonce začínali mít o jejich náčelníka strach.

Boj mohl začít.

Privilegium prvního kroku nechal Duen na Bashiovi, jako takový dárek, šanci se předvést, než bude zkosen Duenovou agresí. A Bashia se toho privilegia plně zhostil. Provedl výpad vpřed, který byl však Duenem snadno odražen. Bashia si ani nedělal iluze, že by byl jakkoliv úspěšný, avšak to neznamenalo, že by bral boj jen tak, naoko. A proto, jakmile se jejich čepele setkaly, bez zaváhání vykroutil zápěstím a meč podebral, až Duena svým náhlým krokem překvapil. Téměř ho vyvedl z rovnováhy!

No to teda ne! Jestli Bashia na Duena takto, tak i on se nebude držet zpět. Rozhodně nebude! Stejně, jako zrychlily jeho kroky, i pohyby zápěstím byly náhle rychlejší a síla převáděná do meče větší. Jen co Bashia vybral jeden útok, již musel být na pozoru před druhým.

Duen rozhodně Bashiu nešetřil – kam se hrabalo to mírné oťukávání, které předváděli tehdy večer u ohně? Bashia musel hbitě uskakovat, ohýbat se a vykrývat tvrdé rány, které od Duena dostával.

Že by ho neměl takto provokovat? Mléko již bylo rozlité, teď jen musí dělat vše, co umí, aby neprohrál příliš rychle. Nechtěl Tossakům udělat příliš velkou ostudu.

Avšak marný úplně nebyl. Za ty měsíce se rozhodně neflákal, nelelkoval jen tak po vesnici a ukazoval prstem na ostatní. Vždy, když našel nějakou volnou chvíli, vzal do ruky starý zrezivělý meč a procvičoval si vše, co se od Duena naučil. Někdy požádal Hyreana o pomoc. Boj s různými typy lidí ho alespoň připraví na rozlišné situace, které by mohly nastat. Takže jeho schopnosti rozhodně nebyly zarezlé, vrzající, jako zbraň, s níž cvičil. A dokonce teď, když staré železo odhodil a nahradil ho novou zbraní, ukutou jemu na míru, připadal si jak proud vody, jako vánek větru – kolik toho udělá jeden obyčejný meč.

I Duen poznal ten rozdíl. Meč padl Bashiovi do rukou, jako kdyby byl součástí jeho samého. Byl s ním hned jistější, odvážnější. Nemusel být opatrný, jako když používal ten zrezivělý šunt nebo svíral jílec meče Duenova, jenž je mohutnější a trochu těžší.

Ano... Rozhodně změna k lepšímu. Přestože nyní mu to do karet moc nenahrávalo.

Bojovali spolu dlouhé minuty. Dav musel neustále couvat, aby jim udělal více místa, zatímco na opačném konci se lidé hrnuli vpřed, kvůli lepšímu výhledu. Mnozí nervózně zaťali pěsti, když došlo k nějakému většímu kroku, a dech jim zaskočil v krku, když se zdálo, že jejich náčelník prohraje.

Nastalo několik takových okamžiků, kdy Bashiu zradila země, a on tak neočekávaně zakopl o kámen vykukující z hlíny, či šlápl na klacek, jenž měl tendenci se kutálet. Ještě nebyl ve vnímání okolí tak zběhlý, jako jeho protivník, který s mečem jakoby po zemi tančil. Jeho nohy se snad vznášely, jinak si lidé neodkázaly představit, jak se dokázal takto ladně otáčet, být za jedno s jeho zbraní, a předvádět takové kreace, nad nimiž zůstával rozum stát.

I Bashia, přestože viděl Duena bojovat už několikrát, byl ohromený z pohybů učence Dexuna z rodu Dan. Měl co dělat, aby zvládal ovládat své tělo a nenechal ho opařeně stát z honosnosti, jíž si Duen za svého šermování zachovával.

Oba již začínali být unavení. Těžko však říci, kdo více. Bashia byl poslední týdny neustále v pohybu, avšak jeho vyčerpání suplovala vytrvalost, díky níž zvládal den za dnem a na jeho výkonu nebylo poznat ani malé ztráty. A líný Duen si nařídil dietu o jezení a minimu pohybu, takže náhlá fyzicky namáhavá činnost ho zmáhala více, než kdyby si souboj dal po týdnech intenzivního tréninku.

Bashia se však nehodlal vzdát, ačkoliv mu pot stékal po čele a sytil smaragdovou stužku, na níž visel krvavý drahokam.

Skrčil se, aby mohl zamířit svůj meč na Duenův bok. Rychlé zápěstí soupeře však vytočilo meč tak, že jej v mžiku překřížil a tlačil ho od sebe. Místo, kde se obě zbraně o sebe zaklínily, představovalo také místo, kam přenášeli bojovníci své těžiště. Jak se toto místo posouvalo podél dlouhé čepele a Duenův meč hladil čerstvě nabroušené ostří toho Bashiova, i soupeři na sobě zakotvili pohledem, jenž do boje přinášel další dvojici mečů, avšak skrytých za jejich ostrýma očima.

Bashia zabral. Musel zabrat, jinak by mu Duen snadno odřízl kůži z hřbetu jeho dlaně!

Na to byl však Duen připraven. Náhlým povolením se Bashia prudce vrhl dopředu, a než se mohl vzpamatovat, otočit a bránit si levobok; Duen do něj šťouchl a poslal náčelníka k zemi.

V mžiku mu u krku viselo chladné ostří. Místo pohledu na zbraň, upíral svůj chladný zrak na výherce tohoto souboje.

Bylo jasné, kdo vyhrál a kdo prohrál. Nikdo neměl o tomto faktu pochyby. Přesto nikdo nepropukl v jásot, nikdo nezačal oslavovat triumf výherce, jakoby tomu bylo při běžných soubojích.

Jelikož nyní byl výhercem nějaký měšťan, dokonce ani ne Tossak. A poraženým byl jejich náčelník. Jejich milovaný Antares, jenž měl přinést naději, prosperitu, a především jejich vítězství nad útlakem království.

Jak jen... Jak jen to je možné? Dav zůstal stát s otevřenou pusou v údivu.

Zato poražený mladík, který vyválel svoji nejdražší tuniku v hlíně, se lehce usmíval, a s radostí přijímal nataženou ruku svého přítele. Teprve, když opět stál na dvou a meče již byly schované ve svých pouzdrech, vesničané se rozpovídali – museli svému okolí sdělit každý svůj dojem z tohoto ohromujícího souboje.

Bashia si oprášil oblečení, než podal svoji dlaň na stisk s jasným a zřetelným: „Vyhrál jsi."

„Pochybovals snad o mně?"

„Já ne," pousmál se Bashia, zatímco se lidé dosud udržující kruh navalili ke svému náčelníkovi, i k jeho zkušenému a obratnému příteli.

„A tak co, stálo ti to za to? Cos tím chtěl dosáhnout?" posmíval se Duen poraženému náčelníkovi, jelikož nemohl pochopit, proč se Bashia dobrovolně nechal ponížit před vlastním lidem. Proč Tossakům předvedl, že člověk zvenčí je stejně lepší než jejich nejvyšší autorita.

Bashia však neodpověděl. Jen se na vítěze nadále usmíval, mlčky se otočil a vzdaloval se od místa boje. Duen musel natahovat hlavou, aby jeho hlavičku neztratil v davu. Tu se však k němu přimotal jeden z těch chlápků, kteří ho zajali na cestě do vesnice, a jeho zjevení doprovázel cinkot dřevěných korálků.

Ach, to je ten smraďoch, pomyslel si v duchu čistý a upravený muž, jenž měl ještě v živé paměti nehorázný puch, který toho Tossaka obklopoval po celou cestu do osady.

„Pane Duene," začal, vůbec si nevšímal, že pozornost osloveného pána se upoutávala jiným směrem. „Chtěl bych s vámi bojovat."

„Eh?" a jak se ta pozornost vrátila zpět, když zazněla tak absurdní žádost.

„Chtěl bych s vámi jeden souboj."

Pche. Ten Bashia je pěkně vychcaný. To mám teďka vycvičit celou jeho armádu, nebo co?

V mžiku Duenovi došlo, o co se ten opovážlivý mladík pokoušel skrze tyto srandičky. Jak by se někdy mohl Duen starat o ovce? Zato v boji je jako doma. A zrovna před celou vesnicí bylo na Duena ukázáno a nepřímo vzkázáno, že jestli chtějí zdokonalit své schopnosti, měli by jít za tímto mužem. A pokud budou mít hubu prořízlou dostatečně, jako bonus dostanou lekci se vším všudy.

U Ilaie, to mu ještě scházelo...

Však co už. Mohl odmítnout. Mohl říct ne a dát sbohem. Vždyť to bylo součástí jejich sázky, ne? A Duen vyhrál. Už mu nic nebrání sednout na špalek a strávit tam zbytek života.

Ale... Jestli má tedy nějak „přispět" do osady...

„Jindy," odsekl a utíkal vpřed, skrze hustý dav vesničanů, přímo do Bashiova obydlíčka.

„Chytrý plán, velice chytrý," zvolával za jeho zády, když konečně od sebe odstrčil dostatek obyvatel, aby se mohl prorvat až ke štíhlé postavě náčelníka.

„Jaký plán?" lhostejně odvětil, ani se neotočil.

„Však víš. Chceš ze mě udělat generála? Generála vaší skromné armádky? Učit prcky zacházet s nožíky a praky?"

„Říkal jsem snad něco takového?" dále mluvil do větru.

„Neříkal. Přímo jsi to demonstroval!" dohnal konečně Duen Bashiu, zrovna u dveří od jeho domku, a opřel se o hlínou oplácanou zeď. Na okamžik se lekl a mrkl za sebe, jestli se ta křehká stavba nerozpadá, ale nato opět nasadil svůj sebevědomý výraz a mrkal sugestivně na poraženého.

„Chtěl jsem si zabojovat. A jestli někdo za tebou přijde... Je to pouze na tvé dobré vůli."

„Dobrá vůle, jaká sračka. Copak tě nenapadlo, že mohu všechny odmítnout?"

„To můžeš," nevyvracel Bashia a vstupoval do potemnělé místnosti. Duen ho bez pozvání následoval dovnitř. „Ale doufal jsem, že to neuděláš. Je to pouhé minimum, co za ubytování zde můžeš udělat."

„Pche, tak zrádný plán!" kroutil stále Duen hlavou, lišácký úsměv jej však neopustil. „Proč je neučíš ty, ha?"

„Nejsem dobrý. A nemám čas," vzal Bashia do ruky jedinou hořící svíčku a jejím plamínkem rozzářil i ostatní, jejichž knot už před několika hodinami ochladnul.

„Ale čas na vyrušení ze spánku máš, co?"

Tentokrát musel Bashia přerušit svoji činnost a sjet Duena vražedným pohledem.

„Tak jo. Nic neslibuji. Jeden trénink jedné osoby na jeden den. Nic víc."

„Dělej si, co chceš," odsekl Bashia a vrátil svíčku na původní místo. Ihned byla místnost rozzářenější a teplejší, jak v ní plamínky všude vrhaly odstíny vycházejícího slunce.

„Jo, a mluvil jsi o nějakém cosi za moje bydlení – ale nejsi to náhodou ty, kdo tady tak plýtval jídlem, každý večer požadoval večeři hodnou králů?" vytasil Duen uměle vytvořenou výtku, která by měla být spíše směřovaná na něj než na Bashiu. Avšak technicky byla večeře vždy zanášená za náčelníkem a na jeho účtu tedy ta vytříbenost nyní leží.

Bashia jen zavrtěl hlavou, již zapomněl, jak otravný někdy Duen dokáže být.

„No a ne?"

Jako kdyby byl v chýši sám, jelikož jediné, co mu odpovědělo na jeho otázky, bylo cinkání korálků zavěšených po obvodu domku.

„A ještě mě tak napadá, ten náš souboj. Podmínky se týkaly pouze mě, co získám nebo nezískám, když vyhraji. Ale ani slůvko o tobě. Není to nefér? Měl jsem si něco vydupat, kruci!"

„Bohužel, už je pozdě," ušklíbl se Bashia, přehrával lítostivý pohled.

„Ale není! Ne úplně. Hele, a co takto kompromis? Já totiž na rozdíl od tebe nejsem nekompromisní. Zvyšuju svůj limit na dva lidi za den. A na oplátku s tebou budu opět večeřet."

Nabídka, která pro Bashiu rozhodně nebyla nevýhodná, mladého vůdce vesnice vskutku překvapila. Přestože by se dalo polemizovat nad tím, co tou večeří myslí a co všechno taková večeře obnáší, rozhodl se Bashia výjimečně nehledět na všelijaké okliky a krátce kývl hlavou. Proč by neměl souhlasit? Vždyť jak nesvůj se cítil poslední dny, kdy neměl možnost tento otravný obličej vidět zblízka?

„Ale až od zítřka," přestože ještě nenastala ani doba obědu a do večeře bylo daleko, dnes měl jiné plány a jiné starosti. Nad tímto detailem Duen jen mávl rukou.

„Zítra tedy," potvrdil, čímž byl jejich pakt vytvořen a vše, co bylo nutné prodiskutovat, již padlo. Vše, co nebylo závažné a těžké. A tak se otočil a mířil pryč, nachytat ještě trochu toho sluníčka, než se před ním budou množit davy mladých zajíců, kteří poprvé viděli meč.

„Duene, na něco jsi zapomněl," zvolal ještě Bashia, když už Duen překračoval práh domku. Stáhl se zpět do interiéru a jen přivřel dveře.

„Já? Co bych měl zapomenout? Já nikdy nezapomínám," ihned se obhajoval, se svým samolibým úsměvem na tváři. Nezdálo se, že by měl ponětí o tom, na co náčelník narážel.

A ten si jen zhluboka povzdychl.

„Na toto," poučil Duena, zatímco k němu přikročil blíže. Aniž by jeho oči opustily pohled do těch světlých, krystalových očí; dlaň položil na jeho hřejivou líc. V následném momentu se i Bashiovy rty prodraly skrze tu vzdálenost, jíž od sebe poslední týdny udržovaly, a položily se na rty vítěze dnešního souboje. Krátce setrvaly v této poloze, než mezi pokožkami obou osob opět zavládl chlad venkovního vánku, jenž se hrnul do příbytku, a opět byla mezi nimi  vzdálenost na jeden krok.

„Teď můžeš jít," ty prozíravé šedivé oči nadále okouzlovaly Duena, který si nějak neuměl představit, že by ten chladný stařec takto inicioval sám polibek – ačkoliv k tomu už několikrát došlo. A přestože byl vybídnut k odchodu, neměl se k tomu zvednou nohu a opustit Bashiu zrovna v tak krásné chvíli.

Znamenalo to, že je Bashia v pohodě? Že si ten večer nebere příliš k sobě? Choval se k němu doteď normálně, tak proč by neměl být v pohodě? Spíše Duen si uvnitř sebe postavil přepážku, která měla zabránit jeho nenasytnému já vykouknout na povrch zemský.

Bashio, zahráváš si s ohněm!

„Jak mám jít, když ty takhle?" svůdně zašeptal Duen, načež si přitáhl Bashiu k sobě, aby mu vtiskl jeden dlouhý polibek. Zapomněl však držet kliku dveří, a ty se začaly pomalu rozevírat dokořán. Jen všímavý Bashia si v jednom momentu uvědomil, že slyší vrzavý zvuk, a přerušil jejich zaklínění rtů, aby na Duena naposledy zamával a zavřel mu přímo před nosem.