Chtěl se tedy vkrást dovnitř, tiše a neslyšeně, jak to jako správný bojovník uměl, ale sotva se přiblížil jeho dveřím, ty se náhle prudce rozevřely a v nich postávala udýchaná a vyděšená osoba.

Ozdoba z jeho čela dávno zmizela. Jeho vlasy byly rozčepýřené všude dokola, něco zůstalo nalepené na jeho čele, něco trčelo do nebe a ukazovalo na hvězdy. I oblečení měl sotva řádně uvázané. A v jeho očích se odrážela panika. Až když spatřil toho odvážlivce, který se chtěl propašovat do chýše, jakoby spadl kámen z jeho srdce.

„Duene... Kdes... Kdes byl?" vydechl, popadal slova. Připadal si, jako kdyby měl za sebou běh napříč celými Holými kopci.

„Jen se projít," zamumlal, neměl co jiného říci.

„Pojď dovnitř. V noci bývá chladno," Bashia ustoupil ode dveří, přičemž koutky jeho úst se krátce natáhly, jako kdyby se pokoušely o úsměv, ale ten už neuměly vytvořit.

V té chvíli se Duen už nemohl jak vymlouvat. Následoval náčelníka do domu, nechal dveře zaklapnout a opět je zanechat o samotě, v tichu. Tentokrát již sledoval pouze a pouze Bashiu, ale když ten na měšťana z Adranuchu pohlédl, tak odvrátil zrak pryč.

Bashia si tiše povzdychl.

„Tuto noc můžeš spát zde. Já zajdu jinam. A zítra pak zařídím, abys měl vlastní chýši."

„Počkej!" vyhrkl Duen, když se mladý náčelník chystal opustit dům. Dokonce ho z reflexu zachytil za oděv, ale jakmile si uvědomil, co dělá, okamžitě tu měkkou látku pustil.

Bashia tedy poslechl. Postával na místě a hleděl vpřed, na obličej toho muže, který byl tak zmatený, že už nevěděl, co má se sebou dělat. Hleděl na něj svýma šedýma očima, kterýma běžně prokazuje respekt a nezlomnou vůli, přesto nyní v nich skrýval lítost a pochopení, a především odpuštění.

Jenže Duen měl problém na náčelníka jen pohlédnout.

Okamžitě se otočil ke svým věcem, odkud vyhrabal dlouhou koženou pochvu, a namířil jí jílcem k Bashiovi.

„Tady, pro tebe," pokoušel se znít obyčejně a lhostejně, ale jeho vina a nervozita dosahovala takových rozměrů, že žádné jeho zkušenosti mu s nimi nepomohly.

„Co to..."

„Meč, co asi. Ber, zkus si ho. Ale snaž se mě nepropíchnout," sice řekl, přesto se v okamžiku kousl do rtů a přemítal, jestli se o to Bashia náhodou nepokusí. Za to, jak s ním zacházel...

Mladík střídavě hleděl na meč a na jeho držitele, s určitou dávkou nedůvěřivosti, avšak nakonec se odhodlal rukojeť sevřít a odhalit meč po celé jeho délce. Čepel se zaleskla v matném světle svíček, odrážela od sebe Bashiovu podobu. Jeho tenké tělo připomínalo stužku z hedvábí nesoucí se v proudu řeky. Ladilo s něžným vzhledem Bashii, jako kdyby byl jeho součástí. Je těžko uvěřitelné, že se stvořitel tohoto meče s novým majitelem v životě nepotkal.

A nebo možná...

„Kalayina práce?" vyhrkl Bashia, když narazil na její charakteristické znamení. To, díky čemuž poznal v Ildě jejího muže.

„Tak trochu jsem na ni při cestování narazil," hrdost se vracela do Duenových úst, obzvlášť, když měl možnost prokázat, jak skvělý je. A že jen díky němu takovýto meč vznikl – kdo by na sebe nebyl hrdý?

Odpovědí mu byla radostí jiskřivá očka Bashii, zatímco hladil čepel meče a prohlížel si jeho jílec.

„A jak se má?"

„Pořád hledala manžílka. Chybí jí dekorace na zeď, a jeho hlava se zdála jako ideální řešení, jak zaplnit to prázdné místo."

Mladík jen prázdně semkl rty, zatímco zasunul meč do pouzdra.

Měl tisíce otázek. Ať již na Kalayu, na dění v Namasilii, na samotného Duena, co se mu stalo; kdy a jak se s Kalayou potkal, a co ho tak tíží, že vypadá jak ublížené štěně – aniž by se snažil takto vypadat.

Chtěl sedět a ptát se Duena celou noc. Přesto věděl, že pokládání otázek mu není souzeno. Nikdy nebylo. A dnešní den není výjimkou. Ať chtěl poslouchat jeho nekonečný výklad jakkoliv, musel se držet zpět. A jelikož Duen sám mlčel, nebyl zde prostor pro nějaké zbytečné natahování této chvíle.

On sám se cítil stále poněkud zničeně. I bez Duenova přičinění.

„Děkuji," pravil tedy, a pevně sevřel koženou pochvu. „Já tedy jdu. Dobrou noc."

„Zadrž!" opět se Duen na poslední chvíli natáhl pro Bashiu, a vysloužil si nepřekvapivý zmatený výraz mladíka. Nemohl si však pomoci.

„Zůstaň."

Jedno krátké, tiché slůvko, a Bashia mlčky položil meč na stolek. Zhasl všechny svíčky, co ještě nepřestaly plápolat, a něžně uchytl Duenovy dlaně. Ty hřejivé, pevné dlaně, dlaně bojovníka. Dlaně, které mu scházely, na které se těšil. Které nyní naváděl k posteli, kam si oba lehli a překryli se dekou.

Bashia si nebyl jist, jak moc se mu podaří usnout. Překulil se na bok, čelem ke zdi, a zavřel oči. Duenovy nádechy ho udržovaly vzhůru, neustále připomínaly, že se tu nachází další osoba – což nebylo pro Bashiu za poslední měsíce vůbec obvyklé.

A když si uvědomil, kdo tou osobou je, rozbušené srdce těžce uklidňoval.

Jakým překvapením pak bylo, když jeho pas něco zezadu obejmulo a nádechy se ocitly blíže – u jeho hlavy. Do zad se mu něco zabořilo, vrtalo to obličejem do oblečení, které měl na sobě, a vdechovalo jeho vůni. Ohřívalo to vlhkými výdechy jedno určité místečko na zádech, až se mu začala lepit tunika na pokožku.

A jakým překvapením obzvlášť bylo, když se ta přicucnutá smutná pijavice, po několika minutách tohoto vzájemného soužití, přitiskla k Bashiovi ještě více a vyslovila něco, co v životě ani jednou nevyslovila, dokonce to slůvko vůbec neznala.

„Promiň," slůvko se zanořilo do Bashiovy tuniky, a ztratilo se mezi vlákny hedvábí. Bashiovo srdce se až zastavilo.

„Omlouvám se, Bashio..."

Ať už uplynula jakkoliv dlouhá doba od jejich posledního setkání a mnoho věcí se změnilo, jiné věci naopak zůstaly pořád stejné. Bashia byl ranní ptáče, které rozevřelo svá očka s prvním výkřikem kohouta, zatímco Duen rád vyspával až do odpoledne. Přestože od útěku z Adranuchu svůj zvyk musel trochu poupravit, jakmile se cítil v bezpečí v Bashiově blízkosti, dokázal spát jak dudek až do samého poledne.

Bashia se mezitím umyl – při této příležitosti okoukal své rameno a krk, kde měl pár podezřelých fleků – a vydal se na svoji pravidelnou pochůzku. Musel se hlavně stavit za Falettou. Včerejší večer byl tak chaotický, že... Měl by jí všechno vysvětlit.

Nemusel ji ani navštěvovat, potkal ji několik domů od její chatrče.

S úsměvem sledovala sourozeneckou dvojici dětí, avšak jakmile jí pohled padl na Bashiu, okamžitě zpřísnila, až jí v očích lítaly blesky. Avšak její synovec se také nedal. Přikročil k ní s kamenným výrazem a pevně semknutými tenkými rty. Až příliš připomínal konkubínu Miran, nejen svým vzhledem, ale i svojí nezlomnou vůlí.

Její sestra Kiretta byla více divoká, více rozpustilá, usměvavá jak sluníčko. I Duval, Antaresův otec, nebyl takto tvrdý. Naopak, s úsměvem bral každé Kirettino dovádění, každý její šprým. Ale jejich syn... Pokud však prožíval měsíce v táboře, není divu, proč je takovýto, jaký je.

„Slyšela jsem, že jsi u sebe ubytoval nějakého cizince!" využila prvního slova, aby na něj vyjela a podlomila jeho vůli.

„Není to cizinec."

„Že ne? To je ten měšťan, kterému jsi prozradil, kde jsme? To ho necháš, aby se tady volně pohyboval a pak hlídce vyzradil, kolik nás tu je, kam zaútočit a jak nás všechny nejrychleji zabít?"

„To neudělá," stál si pevně za svým Bashia, ačkoliv ho přeci v jedné chvíli napadlo – pokud je hledaný, ano, mohl Tossaky směnit výměnou za svobodu jeho a celé jeho rodiny. Ale přesto to neudělal. Je tady. Sám, a zničený.

„Neudělá? Víš, co se nedávno stalo. A i tak ho přijmeš jakoby nic? Necháš ho spát u sebe v chýši? Jsi náš náčelník, Antaresi! Pokud se ti něco stane, je s naším kmenem konec!"

„Nic se nestane. Je pod mojí ochranou. A chci, aby se k němu všichni chovali jako k sobě rovnému."

„A on se k nám bude chovat jako k sobě rovnému? Je to měšťan, Antaresi. Pochází z Adranuchu! Na jaký život plný bohatství je asi zvyklý? Bude mu stačit to málo, co zde máme? Nemluvě o tom, že je to další hladový krk, který máme nakrmit!"

Ano. Toho si Bashia byl vědom. Znal jeho bohatýrský život, plný alkoholu a zábavy, a jak moc ho odsuzoval! Přesto... Ať se stalo cokoliv, zdá se, že Duen nemá na výběr, ať se mu to bude líbit nebo ne.

„Chtěl jsem ti to oznámit osobně. A to je vlastně vše, co jsem ti chtěl sdělit," zakončil tento téměř jednostranný rozhovor Bashia a otočil se k tetě zády.

Ignoroval, jak moc musí zuřit. A to jí ještě neřekl ten fakt, který by ji dorazil úplně.

Že on a Duen jsou spolu. A jestli mu někdo ublíží, ať si nepřeje hněv náčelníka.

Během svého pochodu osadou nabral tác s jídlem a nádobu se švestkovou pálenkou, vyrobenou samotnými Tossaky. On sám upřednostňoval spíše kysané mléko, které alespoň vždy uklidnilo žaludek a usnadnilo trávení; znal však Duenovi chutě – a něco takového by mu určitě po chuti nebylo.

Vrátil se do svého domu, avšak Duen pořád spal. Ležel rozvalený v posteli, jako kdyby mu celá patřila, a vlasy měl rozházené po celém polštáři. Drobné vlásky unikaly z jeho zapletených copů a stály směrem vzhůru jako chmýří mladého kuřátka. V celé chýši bylo pouze tlumené světlo, a běžně zářivé vlasy nyní připomínaly spíše namotané lýko než zlaté sukno.

Bashia si přisedl na postel a uchytil do rukou pramen jeho vlasů. Mnul ho ve dlaních a jednotlivé vlásky se rozpadaly a jejich lesk odrážel ty ojedinělé louče světa, dostávající se do místnosti malými okýnky. Byly hrubší než obvykle, přesto stále známé, stále hebké, jako tekoucí voda.

Opustil vlasy a mířil k jeho obličeji. Chtěl ho pohladit, opatrně probudit, aby se najedl, dokud má kaši ještě teplou. Věděl, že probouzení Duena je spojeno s jeho špatnou náladou po celý den, ale musel to risknout. Jak asi hladový byl den předtím?

Sotva se však dotkl jeho obličeje, zápěstí mu bylo prudce sevřeno, až se vylekal, co se děje. Avšak místo jakéhokoliv agresivního činu, Duen si přitáhl Bashiu blíže a zavrtal do jeho ruky obličej, jako malé dítě, které se tulí k mamince.

„Duene, vstávej. Vystydne ti jídlo."

„Pššt," ohřál jeho dlaň svým dechem a vylehával, jakoby se nic nedělo.

„Říkal sis o to," zamumlal Bashia tiše, natož vytrhl ruku z Duenova sevření – neúspěšně. Ten hajzl na to byl připraven!

Pokoušel se ještě několikrát. Takže spící princezna nebyla tak ospalá, jak se mohla na první pohled zdát!

„Pusť mě."

„Hmm... Au!" rázem rozevřel Duen oči, když mu Bashia plácl po dlani, a vůbec nešetřil svojí silou. Že by jeho náčelník tajně trénoval?

Jak byl Bashia najednou volný jako ptáček! Popadl tác s jídlem a zanesl ho Duenovi pod nos.

„Tady máš, najez se," sám vstal a opustil návštěvníka, zatímco se v bezpečné vzdálenosti opřel o stůl a opečovávaného pozoroval.

„Ooh, ze švestek? Voní krásně!" sesunul se Duen do sedu a již si dal loku pálenky, která mu osvěžila jazyk a vrátila mu trochu jeho civilizovanosti. Jelikož na útěku si sotva mohl dát kapku něčeho dobrého.

„Produkt místních. Pouze pro vlastní spotřebu," vysvětloval Bashia z dálky, a přestože se tvářil stále stejně, v duchu se usmíval nad tou dětskou radostí Duena z pálenky.

„Není špatná," zhodnotil její chuť, když dojížděly její dozvuky a vytrácely se z jazyka.

„Je tu pár oblastí s ovocnými stromy, jen ne vždy se zadaří. Někdy se ještě v jaře vrátí mrazy a celá úroda padá."

„To sis povýšil. Z hospodaření v nějakém domku na hospodaření celé osady," usmál se na Bashiu a k tomu nadzvedl obočí.

„Není to má práce," odvětil a mírně sklonil hlavu. Nebyl skromný, jen pravdomluvný. A zatím se v chodu vesnice příliš nevyčinil.

„No ale co jsem slyšel, místní si tě nemohou vynachválit," zubil se na něj, svým způsobem si jeho pozici dobíral, avšak po nějakém hněvu nebo závisti již nebylo ani stopy.

„Dělám jen, co mohu," pokračoval tiše Bashia. Duen se jen ušklíbl a pokračoval v jídle.

A jak podivující bylo, že bez žádné poznámky k jeho chuti pokrm celý spráskal, až málem vylízal talíř. Bashia se nestačil divit.

„Chceš ještě doložit?"

„Placka navíc by neuškodila, ale stejně bude za chvíli oběd, nemýlím se? Počkat, funguje tu vůbec oběd?"

„Funguje," pousmál se Bashia a odebíral tác s jídlem. „Do večera ti snad najdeme nějaké místo v osadě. Pokud ne prázdnou chýši, určitě společníka, který ti vadit nebude. Zdejší lidé jsou hodní, nemusíš se jich bát."

„Co? A to nemůžu být tady s tebou? Hele, postel je široká dost!"

Bashia se po něm otráveně ohlídl.

„Mám hodně návštěv. Rušilo by tě to," vysvětloval Bashia tak, aby se vyhnul pojmenování jeho funkce.

„Tak to zařídím tak, aby tě nerušili," lišácky na mladíka mrkl, natož do sebe hodil ještě jeden lok na zahřátí.

„Nebylo by to příhodné. Už tak –" Už tak Faletta zuří, a to rozhodně nezná celu pravdu, povzdychl si v duchu Bashia.

„Už tak?" vyčkával Duen na odpověď.

„Už tak mě dostatečně rušíš ty. Nemohu se soustředit na práci," odvětil a odvrátil obličej, snažil se přijít na řešení této situace. Ať se Duen snažil jakkoliv, opravdu s ním nemůže zůstat. Bashia je náčelník, celý den přijímá návštěvy, nebo lítá po celé vesnici. A Duen... Ten si sám užívá samoty, pokud se zrovna nepokoušel naštvat Bashiu tím, že si ho držel na vodítku.

„Kam jdeš?"

„Já –" Bashia chtěl něco vykoktat, ale to už někdo zaklepal na dveře a požadoval od jejich Antarese radu. V rychlosti po Duenovi hodil pohled vzkazující „Já ti to říkal" a hnal se ke dveřím. Ještě naposledy se po princezně na posteli ohlédl, než vyšel ven, rozhodnut řešit všechny záležitosti mimo jeho dům.

Duen měl alespoň dostatek času přijít se strategií, jak se vetřít Bashiovi do příbytku, a to nejlépe na trvalo.

Stejnou problematiku měl celý den na mysli i zmíněný mladík. Avšak problém opačný. Potřeboval najít Duenovi místo, kam ho strčit, aby se mu nemotal pod nohy. Už to začínal pociťovat – namísto záležitostí vesničanů myslel neustále na to, jestli mu donesli jídlo, jestli spí, nebo se potuluje, jestli náhodou někde nedělá problémy, jestli se usmívá, nebo otráveně špulí rty, jestli se už učesal, nebo naopak rozpustil své vlasy...

Rozhodně žádné vhodné prostředí pro práci mu naskytnuto nebylo.

Nakonec rozdal nějaké pokyny, zatímco pobíhal sem a tam ve své lehoučké tunice, a kapička s drahokamem na jeho čele se močila ve vrstvě potu. Domů se dostal až večer po setmění. S napětím pomalu otevřel dveře. Stále si nebyl jist, jestli jeho pokyny nabyly účinnosti, nebo byly přehlédnuty a ignorovány.

Setkal se však s prázdnou místností. Duen nebyl nikde.

Ačkoliv ho tento fakt opět vyděsil, podobně jako včerejší noc, kdy se bál, že z osady utekl; nyní si přišel jistější, že přesto jen pobral rozum a přestěhoval se o několik domků dál.

Znaveně ze svého čela sundal čelenku, odzdobil i své torzo plné přívěsků, které mu podstrčila Faletta se slovy, že takto má vypadat náčelníky, a vysvlékl i svoji vnější tuniku. Nebyl pořádně vyspaný, kvůli noční situaci, a dnes byl celý den na nohách. Jeho mladé tělo sice bylo plné síly, ale to neznamenalo, že mělo energie neustále na rozdávání. Chtěl padnout do postele a dnešní den úspěšně uzavřít. Přesto se musel ještě umýt a namazat tu určitou část těla, která byla stále nějak citlivá od včerejšího narušení.

Nachystal si mastičku i hadřík na stůl. Sice mohl povolat nějakého sluhu, přesto toužil po celém dni po několika minutách ticha o samotě. A tak vzal do rukou nádobu a sám opustil svoji chýši, aby nabral vodu ze studny. Vesničané se již také schovali do svých obydlí, a jen skupinka mladých, jako téměř každý večer, u ohně tancovali a zpívali Tossacké písně. Jen z dálky na ně pohlížel, mírně se pousmál – za tyto kousky radosti mu všechno trápení přeci jen stojí. Za tu špetku radosti, po všem tom utrpení a bolestech, které si tento lid musel prožít. Po té nespravedlnosti, která se jim dostala. A nyní to vypadá, že přeci jen jsou šťastní...

Kdyby jen na dlouho...

Odvrátil smutně hlavu a vrátil se zpět do svého domku.

Až málem upustil vodu na zem, když uvnitř spatřil Duena, jak drží v rukou tác s jídlem.

Neudeřil se náhodou do hlavy? Bashia nemohl zabránit svým myšlenkám, obzvlášť potom, co Duena tak dobře znal. Pomalu položil mísu na stůl, udržuje si od toho podivína dostatečnou vzdálenost, a hleděl na něj podezíravým pohledem.

„Co se mračíš, můj milý Bashio? To ti ještě nikdo nepřinesl takto večer jídlo?"

O to nejde, spíše jde o to, kdo to jídlo přinesl!

„Polož ho na stůl a můžeš jít," odvětil, jen co se trochu sebral, a pokynul bradou k místečku na již obsazeném stolku.

„Tsk, a žádné děkuji nebude? Pěkně jsi nám zchladl, Bashio," mumlal vysmátý Duen, přesto náčelníka poslechl a tác přisunul k položené míse. Oči mu v tom okamžiku švihly po stříbrné dóze, jež ležela mezi dalšími věcmi na stolku. Odrážela plamen svíčky, který ji zbarvoval do oranžova, a co teprve mosazné detaily kvítků jasmínu, jež pokrývaly celé víko krabičky. Připomínaly samotný oheň.

Duenův úsměv okamžitě opadl. A Bashia si jen po chvíli uvědomil, kam směřoval Duenův pohled.

Přihrnul se k místu Duenově pozornosti a jak dózu, tak hadřík položil bokem, podobně jako plnou nádobu vody, aby mu při jídle nezavazela.

„Už jsi jedl?" nadhodil pohotově Bashia, zatímco usedal ke stolku.

„Ano," zalhal rychle Duen, přestože jeho žaludek brečel z nedostatku jídla a vztekle křičel již několik dnů. Lež však byla příliš průhledná – obzvlášť, když na tácu nebyla porce pro jednoho, ale rovnou pro dva. „Něco málo mi donesli. Studené a jaksi bez chuti, ale dalo se to. Rozhodně lepší než rýžové placky třikrát denně."

„S jídlem zde se šetří, měl jsi dost? Můžeš se přidat, já to celé stejně nesním," Bashia vybízel, opatrně, a to způsobem, aby měl Duen vždy nějaká zadní vrátka, kterými vyjít bez poškozené hrdosti.

„Proč bych měl? Je to tvoje jídlo, jen si ho sněz. Kdybych chtěl víc, řeknu si přeci té – no, tamté."

„Jak myslíš," pokrčil mladík u stolu rameny a pustil se do jídla. „Vzpomínám si, že mi kdysi někdo řekl – jídlo by se nemělo jíst samotné, ale ve společnosti. A že zrovna on je tou nejlepší společností –"

„Co to bylo za idiota? Jak mohl být lepší společností než já?" automaticky vystřelil Duen, aniž by mu došlo, že tato slova patřila právě jemu.

Bashia se krátce zasmál a na jeho bledé líce vyskočil lehký ruměnec. A Duen při tomto pohledu nezmohl nic jiného, než beze slova padnout na protější židli, ačkoliv byl ještě před chvílí plně odhodlaný odejít. Popadl kus chleba.

„Jak se ti líbí tvá místnost?" nadhodil Bashia v této neobvykle tiché chvíli. Uvědomil si až pozdě, že taková kulatá chýše se muži jako Duen rozhodně líbit nikdy nebude. Otázka byla tudíž naprosto zbytečná.

„Rozhodně větší než nějaký pokojíček v hostinci," odvětil poklidně, přesto Bashiova reakce rozhodně poklidná nebyla. Naopak, znepokojil se o to více. Jestli je Duen hledaný... Jestli je jeho rodina za mřížemi... Co za poslední týdny musel všechno prožít, že je spokojený i s takovou boudou?

Dlouhou chvíli na něj hleděl, jako by hledal odpovědi na své otázky napsané na Duenově tváři. Ty však nenašel. Naopak. Duen postřehl, že nikdo nehrábl do mísy s jídlem. Zpomalil své přežvykování, podepřel si bradu a koukal zase zpětně na Bashiu.

„To jsem tak nádherný, že se ani v klidu nemůžeš najíst a jen na mě musíš koukat?"

Bashia se jen rychle na toho narcistu zamračil a natáhl se pro jídlo.

„Nebo se mýlím?" nedal se Duen a ještě více naklonil svoji hlavu, zdobenou svůdným úsměvem.

„Bylo mi špatně, musel jsem na chvíli přestat," zamumlal Bashia výmluvu, jenže tentokrát štafetu smíchu převzal Duen, div před sebe nevyprskl jídlo v ústech.

„Nebude lepší, když tě sám nakrmím? Abych měl jistotu, že to do sebe příliš rychle neházíš."

„Jez, nebo odejdi."

„To jsi vždycky tak nekompromisní?" zasmál se Duen, a stejně veselé byly i jeho modré oči. Vždy, když se do nich Bashia podíval, připadal si, jako by jimi byl stahován do tajuplných hlubin moře. Obzvlášť v této tmě připomínaly tyto hlubiny více než kdy jindy. Hluboké jezero, jehož dno je v nedohlednu.

„A to stále tak lítáš sem a tam? Kolem mé chatky jsi obzvlášť prolítl alespoň desetkrát," nadhodil Duen a dělal, že ho zajímá jídlo, přesto očkem sledoval, jak ten mladý náčelník zareaguje. A přesně, jak očekával – Bashiovy špičky uší se zalily krví a jeho rty se sepnuly v tenkou přímku, jež měla zabránit nějaké pitomé výmluvě, ve snaze obhájit jeho nesmyslné konání.

No co... Chtěl vědět, jestli se tam Duen již přemístil, jestli je vše dobře nachystané, a...

„Příště se stav i dovnitř, nabídnu ti čaj – máte tady vůbec čaj? Ještě jsem neprolezl všechny skříňky, co tam jsou."

„Čaj je," promluvil Bashia, avšak svého zahanbení se nezbavil.

„I tak, klidně se zastav. Jestli to máš po cestě, rád tě na okamžik skryji před těmi dotěrnými vesničany!"

Bashia Duena krátce odsoudil, než pokračoval v jezení.

Nedůležité konverzace a nekonečné Duenovo škádlení pokračovalo až do posledního kousku chlebu, kdy dvojice umlkla, a činnost, která jim vytvářela dobrý důvod na trávení společných chvil, skončila.

Mohli by vysedávat mnohem déle. Mohli by diskutovat o všem možném – a že bylo o čem! Přesto seznam otázek, jehož každý schovával ve své mysli, obsahoval více důvěrnější záležitosti, a nikdo z nich neměl tu odvahu si jednu otázku vybrat a téma načít. Nikdo si nebyl jist, jestli tím té druhé polovičce neublíží. A Duenův repertoár bezvýznamných keců již pomalu docházel do konce.

Samozřejmě, že Duena napadlo nabídnout Bashiovi pomoc s umýváním – třeba by mu vydrhl záda. Když si však vzpomněl na to, jak bezohledný včerejší noc byl... Zavřel ústa hned poté, co je otevřel.

A tak se jejich konverzace ocitla na mrtvém bodě.

„Děkuji za večeři. A teď bys měl jít. Jsem unavený," Bashia opět otevíral Duenovi únikové dveře, přestože to znamenalo, aby vyslovil něco pro něj nezvyklého. Byl unavený, to byla pravda, přesto nebyl člověkem, který by si takto stěžoval nahlas. Ale jinak to nešlo. Duen musel odejít.

„Hádám, že pohádku na dobrou noc ode mě slyšet nechceš, hm?"

„Duene..."

„Už jdu," zvedal se ze židle, zároveň s Bashiou. Ten ho doprovázel až ke dveřím, přestože od nich byly vzdálené jen na dva metry.

Duen se již natahoval ke klice, ale na poslední chvíli se otočil zpět.

Chtěl... Nevěděl, co chtěl. Chtěl ještě pohlédnout na jeho obličej, chtěl... Chtěl ho políbit, na rozloučení, nebo alespoň pohladit po tváři. Proč ne, že, vždyť tak to dělá běžně!

Jenže sotva zvedl dlaň, sotva se s ní blížil k jeho tváři, jakoby jeho tělem projel blesk. Před jeho očima přeběhly vzpomínky na včerejší noc, a ty mu zabránily, aby se té přitažlivé tváře dotknul.

Stiskl ji naprázdno, nato svěsil dolů.

Bashia dělal, že si ničeho nevšiml, přestože si byl vědom každé změny v Duenově tváři, osvícené svíčkou od stolu.

Na jednu stranu chtěl okamžitě sevřít tu plandavou dlaň a připlácnout ji na svůj obličej, kam patří a vždy patřila.

Avšak také věděl, že i on potřeboval čas. Čas a vlastní prostor. Aby se zahojila ta jizva, která na jeho srdci vznikla, a kterou zatím jen přikryl dalším plátýnkem hedvábí, aby si jí nevšímal. Tak, jako to udělal se spoustou jiných jizev, které za jeho života postupně přibývaly.