Když přišel Bashia za Sederikem se zprávou, že opouští Viniper a vydává se na cestu, měl obchodník a správce města chvílí pocit, že se snad rozskočí na všechny strany. Vnímal, že se jedná o typické „udělat bordel a rychle zdrhnout". Ohořelé trosky sotva přestaly dýmat - sám se na ně šel podívat - a místo vystavení nové boudy namísto té staré se ten muž rozhodl odejít!

Málem si překousl jazyk, jak drtil čelisti, aby toho muže ihned nezavřel někam, kamkoliv.

Jenže Bashia neustále předhazoval důvody. Také, předem vybaven, nechal Sederikovi jako dar jednu ze svých vyrobených spon. Pohled na zasázený krystal ve stříbrném sedle a nevídané ornamenty částečně obměkčily Sederikovo srdce. A tak se pan správce nechal nakonec nějak zpracovat, stejně pro Bashiu nemá žádný nový post, a mávnutím ruky ho nechal vyhodit z pozemku, že ho už nikdy nechce vidět.

To šlo celkem úspěšně, podrbal se Bashia za krkem a pohladil bolavý bok.

Přestože měl mít sraz s panem Duenem, jeho nohy ho však neposlechly a pomalu ho sunuly mimo město, až do oblastí polí a lesů, k oplocené plošince plné hromady trámů a všude rozfoukaného popela. Měl pocit, že se sem musí stavit. Že to musí opět vidět, na vlastní oči, aby té tragédii uvěřil. Aby se rozloučil s místem, které mu poslední roky sloužilo jako domov. Kdo ví, jestli nějaký někdy bude mít.

Jenže to, co viděl, akorát opět vyvolalo ty bolestné vzpomínky na hrůzostrašnou noc, opět slyšel kvílející zvěř a hořící slepice. Jejich těla nadále ležela všude kolem - tedy jenom kosti. Zbytek bylo ohlodané od lišek a vlků, kteří zde získali zásoby snad na celou zimu.

Opodál od bývalého domku se sklonil k zemi a začal hrabat do popela. Rozhrnoval se snadno, jako písek, ale stačil slabý vánek a opět popadal na očištěnou půdu. Nakonec se však dostal k zabořenému kameni - značce, a to ho popohnalo, aby v hrabání pokračoval. Po chvíli již vytahoval hliněnou nádobu, v níž se nacházela fermentovaná zelenina. Původně ji plánoval vytáhnout až v zimě, kdy je období velmi kritické na onemocnění a tento pokrm úspěšně chrání před jakýmkoliv nachlazením; jestli má odejít, není na škodu si vzít tento uzavřený hrnec a alespoň nějak se pokoušet předejít nemocem. Obzvlášť, když tento výlet je tak špatně načasovaný.

Netušil, proč pan Duen nabírá znalce teď, když mrazy nabírají na síle. Netušil, proč zrovna chtěl jeho, tak daleko od všeho možného. Taktéž netušil, co má za lubem. Ale v každém případě, jestli mají cestovat v zimě, ať si připraví daly pro vyhřáté hostince. Nepředpokládá, že bude chtít přespat na sněhové posteli u ohně. Sám za svých cest zažil, jak kruté dokážou být některé noci. A nechce to zažít znovu.

Chtěl vykopat ještě jeden hrnec, ale ten nemá šanci utáhnout. Už tak jej objímal jak dítě, když kráčel po cestičce zpět k hostinci.

Koně už stáli přistavené u budovy. Dva z nich na sobě měli, nepřekvapivě, luxusní sedla s řezbou, zatímco jeho sedlo bylo rádo, že drží pohromadě. Ale Bashia se nezlobil. Jestli na něm mají šetřit, budiž, hlavně ať mu poté zaplatí slíbenou sumu. Automaticky uvázal hrnec za úchyty k boku koně, sám pak zkontroloval, jestli tam je vše. Smotaná deka, kožich, pytel s několika rýžovýma plackama i zavěšená tykev s vodou. Uznáním pokýval hlavou a vlezl do hostince.

„Pane Bashio!" zvolal Duen od stolu, jen co ho spatřil. Zajímavostí bylo, že zatímco veškeré dny si vykračoval v luxusu, nyní byl oblečen v jednobarevné tunice, bez výšivek nebo zdobení. Možná jen ten materiál patřil mezi luxusnější, látka měla v sobě skrytý vzor, který člověk spatřil jen při důkladném prozkoumání. Bashia však musel uznat, že ať měl ten muž na sobě cokoliv, působil stále stejně. Povýšeně, trochu koketně, obzvlášť, když mu padly oči na pobíhající služky. Bohužel, i Anige se stala obětí jejich oplzlých mrků. Stařec jen zakroutil hlavou a usadil se naproti dvojky.

Kiet jedl, což zajistilo jeho mlčení. Už dávno nevypadal jak opilec, který nevěděl, kde má hlavu a kde patu. Taktéž nebyl tak odvážný jako v lese. U svého pána, nebo jaký mají ti dva vztah, mlčel a promluvil jen zřídka.

„Viděl jsem, že jste opravdu vše nachystal, pane Duene," promluvil Bashia poté, co mávl na Anige, aby mu také donesla něco k jídlu.

„Ano. V případě, že bude něco chybět, tak lze dokoupit po cestě."

„Kam vlastně míříme?"

Duen si nabral podivně tvářící se jídlo na lžíci, a místo odpovědi se na starce jen tiše usmál, než si strčil lžíci do pusy a soustředil se na spolknutí té břečky.

Tolik k odpovědi, zamumlal Bashia v duchu a vyčkával na svůj příděl. Nemusel čekat dlouho a jedna z místních dívek přilétla s dřevěným talířkem, jenž mu nato přistál pod nosem. Už na první pohled bylo jasné, že tím, že Bashia je místní, měl určitou výhodu. Oproti cestovatelům, jeho pokrm obsahoval výrazně více masa, až se Duenovi i Kietovi nad tím sbíhaly slinky. Bashia si toho však nevšiml, a jen vděčně zdálky pokývl na Anige, než se pustil do jídla.

„Takže černý trh. Něco málo jsem o něm slyšel, ale vy určitě máte více informací," načal Bashia jen tak od jídla. Duenovi málem zaběhlo.

„Pane Bashio..."

„Nemusíte si tu na nic hrát. Jestli má dohoda platit, tak chci upřímnost," odsekl starý muž, který už neměl nic ztratit.

Duen ještě na okamžik držel masku nevinného, křivě obviněného člověka, než se rozhodl ji nadobro odhodit a jednat jako chlap s chlapem. A tak se jeho rty náhle zkřivily do úsměvu, jeho oči zajiskřily, jak odložil lžíci bokem. Byl také rád, že si může dát od toho jídla pauzu. Jestli by si měl dát do sebe ještě jednu lžíci, asi by skončila celá porce na zemi.

„Dobře, pane Bashio. Jsem rád, že můžeme jednat otevřeně," naklonil se před stůl, jeho oči stále mírně přivřené, stínily světlé panenky. Kiet vedle jen vrhl po Duenovi varovný pohled.

„Nic víc nechci," i Bashia odložil lžíci, sotva se jídla dotknul.

„Tak tedy, co všechno chcete vědět?"

Starý muž nepatrně střihl obočím. Z nějakého důvodu mu něco na té otázce přišlo zvláštní. Ale pravděpodobně ho zmáhala jen paranoia. Je těžké v dnešní době někomu věřit. Bashia se spálil za poslední roky už mnohokrát, a jako by to nestačilo, nadále se nechává olizovat plameny a jizvit svoji kůži.

„Jen cíl cesty. Místo i materiální. A co se ode mě očekává."

Duenův úsměv byl stále konstantní. Líbila se mu přímočarost Bashii, s jakou na misi šel. Znamenalo to, že bude alespoň méně problémů, a více si toho s Kietem mohou nechat pro sebe. Stačilo by nějaké slůvko navíc, náznak interních záležitostí, nebo Bashiova dlouhého nosu, a kdo ví, kde by nakonec bývalý lovec skončil. Je proto důležité pevně ustanovit, kde začíná jeho zvědavost a kde také končí. Aby nedošlo nedej bože k nějakým nehodám.

Chvíli mlčel, vychutnával si vážného pohledu nového spolupracovníka, zároveň se snažil vyčíst nějaké pochyby nebo známky ústupu. Jenže Bashia, ten ani nemrkl. Jeho čelo s přirozenými vráskami ani necuklo, žádná rýha se neprohloubila více, než jak byla běžně. Jen vnitřní vánek, vyvolaný honičkami obsluhujících dívek, občas pohnul jeho vousem, občas se snažil vymotat vlas ze zapleteného copu. Neúspěšně.

„Dobře. Jak jsem zmínil, hledám drahokam, který nemá konkurenci. Který všechny oslepí svou krásou. Který všem sebere řeč, až natrvalo oněmí, jelikož se po zbytek života budou snažit najít slova, kterými jej popsat. A protože všechny drahokamy takové kvality plují do Adranuchu, opravdu se mi nenabízí jiná možnost, než hledat na ne úplně běžných místech. Tím chci říci, že odhad máte dobrý, pane Bashio."

Srdce zmíněného muže lehce poskočilo, když uslyšel pravdu přímo z úst Duena. Ačkoliv to tušil, věděl, cokoliv - dokud to neměl potvrzené oficiálně, nemohl vyvodit bližší závěry.

Ale teď, teď mohl.

Teď to měl potvrzené.

Přímo od zdroje.

Nedal na sobě nic znát a nadále Duena poslouchal.

„Mým požadavkům vyhovuje jeden specifický trh, na který zamíříme. Obchoduje se tam s různými věcmi, od nelegálně držených zbraní, hodnotných šperků, starožitným zbožím, i s drahokamy. A máme štěstí. Zrovna se blíží slunovrat, bude dost času na přesun. Už jste někdy byl na Šíji přátelství?"

Bashia se ušklíbl, samozřejmě. Místo, kde se setkávají obě království, jež z velké části oddělené od sebe úzkým zálivem, na tomto místě však spojená kouskem pevniny, kde není problém zadívat se jeden druhému do očí a podat si ruce. Proto Šíje přátelství. Kdysi dávno v historii, když probíhaly divoké boje o území, byla Šíje přátelství zaplavena krví a sloužila jako pohřební místo pro nespočet mužů. Ale také je to právě to místo, kde došlo k usmíření rodu Dalan a Xe, a Namasilie a Xeting od té doby spolu fungují ve velice blízkém vztahu.

Takže tam?

Není to špatné místo. Hádal, že vše proběhne v přístavním městě Azurového zálivu, v Dialu. Tím, že se nachází blízko hranicím, je to ideální pro účast xetingských obchodníků a výměnu zboží mezi oběma zeměmi. Dvakrát se tam s Iazou krátce zastavili, přestože tehdy do Xetingu nevstoupili. To však nebránilo Iazovi nabrat četné xetingské zboží, jenž mu vydělalo při prodeji dvakrát tolik. Původně měli dokonce na pár měsíců v Xetingu pobýt, avšak kvůli náhlému propuknutí onemocnění mezi obchodníky se pospíchalo na jih, kde se nacházel jejich známý doktor. To pak stačilo týden pobýt v posteli - klasické posteli, ne na podložce ve voze - a s několika odvary bylin byli všichni rázem opět čilí jak veverky.

Dostat se tam však nebude cesta na pouhých pár dní. Většinou, když Bashia jel s Iazovou partou a k tomu ve vozech, zastavovalo se každou chvíli kvůli výkupu a prodeji. Takový úsek se pak snadno natáhl i přes několik měsíců. Pokud ale pojedou na koních, bez většího zdržování, projít skrz Namasilii by jim mohlo vzít kolem jednoho cyklu luny, možná i kratší dobu. Přestože to takto střelil od pasu, troufal si tvrdit, že jeho odhad je správný.

„Který obchodník nikdy nebyl v Dialu?" odvětil s úšklebkem Bashia a přejel prstem po dřevěné desce stolu. I přes mozolnatou vrstvu kůže cítil hrubou strukturu a četné stopy po nožích.

Duen jen přivřel své oči ještě více. Ačkoliv se zdál Bashia v boji úplně neschopný, věci mu pálí celkem rychle. Otázkou je, jestli je to ku prospěchu věci, či nikoliv.

„Mnoho zboží se prodává z ruky do ruky, většinou méněcenné. Nečekám, že by se zde našlo to, co hledám. A pak je zde aukce, ve které jde o ty nejcennější kousky. Nejprve se všechno zboží předvede, následně se spustí obchodování. Chci, abyste posoudil, jestli za to stojí, nebo ne. Jestli je to kousek hodný královy pozornosti, či ne. Nechci utratit peníze za pouhý kus barevného šutru; nechci koupit nějaký, když je v nabídce jiný."

Bashia si nemohl pomoci a necítit stále tu paranoiu, tu nedůvěru vůči Duenovi.

„Nemám úplný přehled v drahokamech, setkával jsem se doposud jen s malými kusy a nižší kvality."

„To nevadí. Schválně," Duen založil ruce za záda a chvíli tam po něčem šmátral, zatímco si dával pozor, aby předkloněním nestrčil hlavu do misky s jídlem. Nakonec uvolnil ze svého pasu zdobený doplněk drahých oděvů - drahokamy vykládaný, řetízky ověšený hedvábný pás. Tak přeci si na sobě něco nechal, když už měl své luxusní kousky odložit!

Takový pás je často rodinné dědictví, znak dospění dítěte v muže. Největší hrdost. Tento byl krémové barvy, aby ladil k většině oblečení, a jeho mechanismus zapínání byl celkem složitý. Rozhodně pocházel od šikovných rukou člověka, který si za to nechá rád připlatit. Hedvábí bylo lehce nasbírané, jednotlivé vlnky držely na místě zasázené drahokamy. Po krajích řada tří drobných kamenů vytvářela bod počátku řetízku, který se táhl k řadě na druhé straně. Precizní prací byl řetízek ukotven i na látce jemným vyšíváním vzoru rostlin. Jednalo se o druh se složitým květenstvím.

Mladík předložil jeho nejosobnější věc na stůl s mírným zaváháním, aby se neušpinil od mastnoty a zaschlých fleků jídla. Ještě chvíli potom trvalo, než definitivně sundal své dlaně z tohoto speciálního vlastnictví. Jeho přehoz i tunika se tímto pohybem ihned rozevlála, jakmile ji nic nedrželo zavinutou. Z jeho oděvu vykoukly ven dvě klíční kosti, ale Duen se nezdál nějak alarmovaný touto informací a nechal to být.

Kiet vedle něj jen prokroutil očima.

„Poznáte, co všechno bylo na něj použito?" vybízel Duen a soutěživě mrkl na muže naproti něj. „Když poznáte vše správně, tak -"

„Není třeba," odsekl Bashia, který mu na nějakou výzvu mohl nakašlat. Aniž by na vyzyvatele pohlédl, uchopil do rukou hedvábný kus oděvu, opatrně, jako právě narozené dítě.

Zatímco Duen trucoval, že nebude mít zábavu a že jejich společník bude nudný jak kus bláta; Kiet zatajit dech, ostražitě pozoroval starce, aby se najednou nerozhodl s tím bohatstvím utéct pryč.

Bashia si odfrkl, když se podíval na zdobení blíže.

„Hedvábí je sice na omak jemné, ale není přirozeně jemné, jako to používané na tuniky. Po zpracování bylo změkčeno, avšak neztratilo svoji sílu ani pružnost. Takové látky docílí ve Furthu, kde je chladnější podnebí kvůli pohořím a bourci tvoří kukly z pevnějších vláken, přestože z jedné kukly se získá méně materiálu. Bělení látky pak proběhlo pomocí síry, tady v Namasilii a Xetingu se k bělení používají spíše jiné materiály a metody. Síra mimo jiné naruší vlákna a změkčí je, takže je to zabití dvou much jednou ranou. Dobarveno pak sušeným zázvorem," začal Bashia svůj proslov, zatímco jeho prsty přejížděli po vlnkách látky a vnímaly její vlastnosti, charakteristiku a jakým způsobem vznikly. Vyprávěl tiše, téměř nepostřehnutelně, jako kdyby mluvil sám pro sebe ve své chatrči, která již není. Jenže jeho slova neunikla dvojici mladíků, a ta se najednou zvědavě začala natahovat dopředu, jelikož jim došlo, že Bashia opravdu není žádný vesnický idiot.

„Co se týče ryzosti zlata, nejsem na to žádný odborník. Řetízky jsou zde pevně připevněny a já nemám po ruce ani váhu, ani odměrný válec s vodou," obrátil se po svém monologu Bashia na pozorovatele, aby jim sdělil tuto smutnou zprávu, která však dvojici naopak potěšila tím, na jak znalého člověka v této díře narazila.

Bashia se vrhl na kameny. Přibližoval si pás blíže, oddaloval, nastavoval ho do různých úhlů, aby spatřil odrážející se světlo. Dokonce v jednu chvíli, což trochu vyděsilo Kieta, se musel celý otočit, aby vnesl do pásu ještě více záře a mohl posoudit zpracování drahokamů. Něco dokázal posoudit okamžitě, na něco potřeboval delší chvíli.

Až po nějaké době už jen znuděně hleděl na vsázené kameny, natož vzhlédl na majitele pásu, opět mrkl na kameny a nezabránil drobnému úšklebku. Toto drobné gesto bylo téměř přehlídnuto, Duen jen nepatrně cukl zmateně obočím, avšak více nad tím nepřemýšlel.

Když se totiž člověk díval pozorně, našel určitou shodu mezi odstínem Duenových očí a zvoleným materiálem. Třeba tyrkys, který tvořil právě ukotvení zlatých řetězů. Vybrané kusy nesly světlejší barvu, nejednalo se o známé, plně syté kameny, s nimiž se Bashia dosud setkával. I většina kresby nebyla přítomna, byl čistší, téměř bez zásahu hnědé. Zato použitý akvamarín byl lehce zakalený, aby lépe splýval s tyrkysem a opět korespondoval s očima jeho majitele.