Probuzení na druhý den sebou neslo závažné procitnutí. Toto procitnutí nutilo Kalayu ještě dlouhou chvíli ležet a předstírat spánek, jelikož jí realita přišla tak krutá a nechtěná, že by nejradši celý večer vymazala.

Opravdu souhlasila s výrobou meče? Bude si tuto prosbu Duen ještě pamatovat? Může z ní vycouvat a předstírat, že se nic nestalo? Její slabá chvilka daná alkoholem a nějakou záhadnou empatií ji uvázala na krk zodpovědnost, které se nyní musí zhostit. Má pro toho zmetka ukout meč, aby mohl sbalit nějakého muže. To se jí snad zdá...

„Co, už navrhuješ jeho vzhled? Ještě jsem ti nepopsal, pro koho bude," Duen samozřejmě věděl, že ta osoba na posteli se již probudila, ale jako ohleduplný člověk jí dával chvíli na vzpamatování. Ačkoliv moc dlouhá chvíle to nebyla. On se začínal nudit a příliš dlouho se v Ildě zdržovat nechtěl. Potřeboval vyjet co nejdříve, zbavit se stínu strážných, kteří okupují zdejší město.

Kalaya ho ignorovala a jen naivně předstírala delší spánek.

„Tak já ti jej zatím popíšu. Výška pět až šest stop, jen o trochu menší než já, o malý ždibínek. Má chudší postavu, ale přesto je dobře stavěný. Hodně hbitý a rychlý, a občas i dost silný, záleží na jeho stavu," uvažoval Duen a došlo mu, že by ten meč měl být použitelný za každé okolnosti. „Můžu ti ukázat kus jeho bojového stylu, ale ten se časem ještě více vypiluje. Představuji si ho jako plátno saténu, který klouže po ruce, nebo jako proud vody stékající po vodě. Takový mám z něj pocit. Chápeš, co myslím, že?"

Kalaya rozespale zabručela. Nemohla mu to odkývnout plnohodnotným hlasem. Pořád si zachovávala tvář svým divadlem.

„Asi bych to ostří nechal spíše užší než široké, ale to nechám na tobě. No a rukojeť si představuji s koženými prvky, aby ho příliš netlačila do dlaně."

„Nechceš si ho vyrobit sám?" poznamenala žena, která konečně vykoukla zpod přikrývky a zvedla svoji hruď do sedu.

„Kdybych to uměl, nic ti neříkám," sladce se probuzenou usmál, ale té se z toho akorát udělalo špatně.

„No dobrá..." povzdechla si, jak jí bylo jasné, že se z toho jen tak nevykroutí. Po umytí a krátké snídani již zahaleni v pláštích, brouzdali městem a hledali místo, které by mohli ke své práci využít. Duen dělal Kalayi doprovod, kdyby chtěla vědět ještě nějaké podrobnosti. Zároveň se toužil porozhlédnout po městě, trochu nadýchat té atmosféry života, jelikož jeho dny byly zahalené v samotě a tmě. A nedokázal si představit, že by měl v pokoji trávit celé dny, čekajíc na zhotovení výrobku. Sice by mohl dospat ty probděné noci, ta nuda by ho naprosto zničila.

První kovář je rázně odmítnul, a teprve druhé stanoviště nabídlo za odpovídající počet dalů místo i materiál. Kalaya se svlékla ze svého pláště, aby přes sebe přehodila zástěru a prošla si celou dílnu do posledního kouta. Chtěla být plně seznámená s místem, kde bude pracovat. Potřebovala se cítit zabydlená, aby mohla hbitě reagovat a pohybovat se dílnou, když bude cokoliv potřebovat. Jediný Duen jí neustále zavazel, jak se jí snažil koukat pod ruce.

Přiložila do ohně, aby měl tu správnou teplotu, a chystala si v duchu návrh toho, jak by to podle ní mělo vypadat. Duenovy indicie byly dostačující, a s náhledem na jeho předvedení bojové techniky, jímž málem zničil celou dílnu, se mohla pustit do práce.

Jak si Duen myslel, že ho sledování pracujícího člověka zabaví – není nic lepšího než se kochat prací ostatních – po několika hodinách zjistil, že to není úplně ideální. Ať už byla Kalaya schopná jakkoliv, kvalitní práci urychlit neuměla. Brzo jim do dílny zanesla žena kováře oběd a než se nadáli, oběd nahradila večeře. Ačkoliv se snažila pauzy udržovat co nejmenší, i tak uběhl celý den a meč byl daleko od stavu dokončení.

A Duen stihl několikrát usnout a opět se probudit.

„Máte to ale šikovnou ženu! Je zručnější než můj manžel! Ale – dovolte mi se zeptat – jak to zvládáte? Víte... Že ženy..." načala stará kovářova žena, která přišla pro misku od večeře a byla svědkem toho, jak Kalaya nadále buší do kusu kovu a plně soustředěna na činnost, ani si nevšimla příchodu cizí osoby. Zato Duen ano a bleskově otevřel oči – další jeho šlofík byl přerušen.

„Já vyrábím a on je prodává. Nikdo nemusí vědět, kdo za výrobky je," odvětila Kalaya, aniž by vzhlédla od díla.

„Aha, aha. A víte, nemrzí vás, že nikdo pak přímo neocení vaši práci?" přiskočila ke Kalayi a tiše jí položila otázku, očima neustále na Duenovi, aby jí případně neslyšel.

Kladivo pohybující se ve stálém tempu rázem zpomalilo.

Ano... Kolik let takto pracovala, kolik úsilí vynaložila, aby vše bylo perfektní a co z toho má? ...Nic. Nezůstala jí ani špetka pověsti, která by odvála předsudky a přilákala jí zákazníky. A proto, i kdyby cokoliv, musí dostat Saralovu hlavu!

„Co nadělám," hlesla a pevně semkla rty. Ano. Co nadělá. Nic.

„A budou vám ty čtyři dny stačit? Jak se tak koukám, možná by to chtělo alespoň šest..." stará žena nakukovala na výrobek a podsouvala Kalayi možnost, že by měli zaplatit ještě za další dva dny, jelikož obnos dalů získaný z pronájmu dílny daleko přesahuje jejich výdělek z práce za stejný počet dnů.

„Budou," odsekla Kalaya, která okamžitě prokoukla tyto šindířské snahy a rozhodně se nenechala ošálit. „Kdyby nestačily, doplatíme kdykoliv."

„Ale víte, ona ta práce je celkem hlučná, a když budete bouchat kladivem dlouho do noci, naši sousedé by..."

„Tak dlouho bouchat nebudu. A cožpak váš muž nemá zakázky, na kterých by musel pracovat celou noc? Tehdy si nestěžovali?" obrátila se Kalaya se svým přísným výrazem a temnýma očima na starou ženu, jež nebyla na tento útok připravená. Ať se tato dvojice tvářila jakkoliv a působila zprvu mile, rozhodně není radno ji příliš zkoušet...

„Ah, ano, ano... Vždy jsme to s nimi domluvili, tak já to domluvím i teď..." okamžitě v rozpacích zamlouvala a opatrně couvala, aby se dostala z nejbližšího Kalayina okolí.

Neměla očekávat, že ta žena bude jako každá jiná žena. To kladivo v ruce z ní udělalo drsného muže, a jen její vzhled klame a skrývá chladný charakter tkvící uvnitř. Rychle mrkla na jejího muže na židli. Opět pospával, jen zarostlá brada koukala zpod jeho kapuce. Zhluboka si povzdechla. Chudák muž. Jak jen to s takovou ženou může přežít...

Až jak stará manželka kováře odešla, očko spícího muže několikrát zamrkalo a shrnulo si kapuci nahoru.

„Ale vážně, jak dlouho tu hodláš toto dělat?"

„Chtěl si meč, a to s sebou nese spoustu práce a času. Jestli ti opravdu na tom... Komukoliv záleží, a meč má být správně udělaný, tak tu několik dní strávíme. A možná ještě jeden den připlatíme. Nebo sis to rozmyslel?"

Duen jen špulil rty a zavrtěl hlavou.

„Ne, vůbec, já se jen ptal, víš, informačně."

„Chápu, že čím více času zde strávíš, tím více riskuješ, ale já tě od toho odmlouvala. A tys nechtěl," zvedla obočí, aby mu připomněla jeho snahy Kalayu přesvědčit a donutit ten meč ukout.

Zdá se, že Duenova neodbytnost se mu začíná pomalu vymstívat.

„Hej, a proč jsi si vůbec toho idiota vzala? Nebylo by ti lépe bez něj? Mně, když... Chtěli domluvit sňatek, tak se mi podařilo to úspěšně odkládat takových pět let minimálně," Duen vypnul hrdě prsa, možná až moc. Snažil se tím zakrýt smutek ukrytý hluboko v duši, že tento sňatek mu domluvil otec, a s ním je teď kdo ví co. A že nyní sňatek odkládat není třeba. Ačkoliv se mu splnil sen a je konečně zrušen, za jakou cenu? Z jakého důvodu? Že se z něj stal hledaný zločinec?

„Ano, ty si to můžeš dovolit. Odkládat a odkládat, dokud oba nezestárnete, a ty si vezmeš o desítky let mladší děvenku. Ale já? Co já? Myslíš, že žena jako já by v tomto světě přežila? Sama, bez podpory? Myslíš, že bych se sama jako kovářka uchytila? Že bych mohla prodávat své výrobky bez toho, aniž by všichni zákazníci utíkali od faktu, že jsem žena? Navíc, když mě provdali... Byla jsem mladá. Hodně mladá. A dívky v mém věku jinou možnost neměli. A kdybych utekla, co by se mnou bylo? Ať jsem chtěla utéci jakkoliv, před i po sňatku, kde bych skončila? A jen co bych se stávala starší, už by mě nikdo nechtěl. Ale ty, ty si vždy můžeš povolat k boku i o dvě generace mladší ženu," hořce vyprskla Kalaya, až neovládla své emoce a kladivem silně bouchla do kovadliny, mimo čepel meče, jinak by ji dočista roztříštila.

Ta rána jako kdyby udeřila do Duenovy hrudi. Ačkoliv si nikdy takovéto věci nebral k sobě, jelikož se ho netýkaly, ty čisté a nezkrocené emoce na něj měly překvapivý dopad. Možná to bylo tím, že Kalayu nějakou dobu znal. Že znal i její příběh, trochu. A že nikdy nebyl blíže zoufalství, jako teď. A tak si snadno dokázal představit, jakému zoufalství asi čelila ona.

„Nemáš tušení, kolik nocí jsem probrečela. Kolik nocí jsem protrpěla. Jak moc jsem bojovala, abych se dostala tam, kde jsem nyní. Tedy, předtím, než ten hajzl sbalil všechno a utekl!" Dlaň, která svírala ručku nástroje až zakřupala, křečovitý stisk vlnil vystouplými šlachami pod kůží. Duen si dokázal představit, že přesně takovou silou bude svírat i Saralův krk, dokud mu ho nezpřetrhne.

Kdyby však věděl vše, co žene Kalayu k tomu činu, vůbec by se nedivil. Tedy, nedivil se i nyní, ale poté by s radostí přiložil ruku k dílu a hledaný nehledaný, Sarala by vytáhl z jeho díry přímo na oprátku.

To se však nedělo. Ta silná a hrdá žena všechno statečně ukrývala, a jen rány kladiva do železa a opětovné cinkoty kovů představovaly její žalostný pláč. Pláč, který již dávno utichl. Ale který není zapomenut. A pokaždé, když zvedne kladivo do výše, se opětovně spustí.

V každém odlesku kovu se nacházela jedna z jejích slz, které jí stékaly po tváři, když si ji muž násilně vzal. Když ignoroval její odmítání, její nechuť k tomu činu, protože on a jeho potřeby byly přednější než nějaká mladá holka, která nezná, co je dobré. Myslel si, že si v tom najde zalíbení, jen je třeba ji popostrčit.

Ale z popostrkování se stalo žďuchání a kopance, škrábance na Kalayiných stehnech, jak se snažil jí rozevřít nohy. Pár vytrhaných vlasů, když mu došla trpělivost a stáhl její hlavu k sobě, aby ho obšťastnila ústy. Ignoroval, když se nato vyzvracela na peřiny. Postupem času přestala bojovat, pouze klidně ležela a pokoušela se přetrpět všechno, co její muž prováděl. A nějakou dobu to fungovalo – on přišel, udělal se, a odešel. Stala se z toho automatizovaná činnost, jako umývání nádobí, jako hrabání listí. Otěhotněla, dvakrát. Nastal harmonický manželský život.

Saralovy pokusy na ní však postupně opadávaly. Z jednoduchého důvodu. Její nehybné, odevzdané tělo ho jednoduše nevzrušovalo, postrádalo tu žhavost, která obě strany nabuzovala k vyšším výkonům. Našel si tedy milenku. Kalaya nebyla hloupá, věděla to téměř okamžitě. Ale nestěžovala si. Vyhovovalo jí to. Dokonce toho faktu využila. A díky němu došli ke kompromisu – on si může dělat co chce, ale Kalayu nechá být. A dokonce ji dá volnou ruku v tom, co by toužila dělat.

A teprve v této chvíli Kalaya zažila něco, co by mohla nazývat šťastným životem. Měla děti, měla práci, která ji dělala radost. Byla užitečná, byla svá. Se svým manželem udržovala kontakt čistě pracovní, občas spolu seděli u společného stolu při obědu nebo večeři. A její děti rostly a byznys skvétal...

Dokud nenastal Saralův odchod.

Ale to brzo skončí. A život toho člověka také.

Do hostince se vraceli až pozdě večer. Duen, pro kterého sledování Kalayi bylo zajímavé možná první dvě hodiny, přemítal, že by nakonec přeci zůstal zde. Že by brzy nad ránem ukradl nějaké svitky, a strávil by den čtením, dokud by opět neusnul. Jeho plán byl však okamžitě smeten Kalayou, která do něj kopla a donutila ho vyskočit na nohy. Jestli má hrát jejího muže, nemůže ji nechat potulovat se volně, samotnou.

Přestože chtěl Duen namítnout spoustu důvodů, proč by to vadit nemělo, čistě z důvodu, aby ho ve volné chvíli nenahlásila stráži, ji tedy následoval. Tak co, jestli bude spát v hostinci nebo za ustavičného cinkotu kladiva, to už je jedno.

Nejvíce litoval jednoho – že po ruce neměl lahev dobrého chlastu.

A druhou stranu, měl možnost perfektně zdokumentovat Kalayinu anatomii, po čemž kdysi docela toužil. Jak jí bylo čím dál více horko, svlékala si vnější tuniky a ty její spodní měla úplně propocené. Díky vyhrnutým rukávům odhalovala svalnaté paže, které neviděl ani na mnohých strážných. Její pevná a sebejistá postava byla jak skála, kterou ani ten největší oheň neroztaví. Se zaťatými čelistmi bouchala do meče a formovala jeho tvar, cinkot za cinkotem, den za dnem.

Dokud nenastal den čtvrtý, v němž se celý den tiše s něčím mazlila a Duen nedokázal říci, s čím.

„Tak jsem přemýšlel –"

„Nepovídej, vážně?" vyhrkla s předstíraným překvapením Kalaya, zatímco brousila čepel meče. Tuto činnost by dokázala dělat i poslepu. Duen jí věnoval otrávený pohled.

„To s tím Sběratelem. Našla jsi ho, nebo ne?"

„Ne," odvětila, nepřišlo jí, že by měla lhát nebo tak. Dokonce měla malou naději, že kdyby přeci jen Duen zapojil trochu té své potlačované inteligence, mohli by se Sarala dopátrat. Avšak pokud se rozdělí a on bude pokračovat na sever, tak je její naděje o to menší. „Ale něco jsem přeci zjistila."

„Tak proč se o své zjištění nepodělíš? Nebuď taková soukromnička!"

„Ještě si to rozmyslím," sžehla ho pohledem, její chuť mu něco sdělit ihned opadla. Duen tedy opustil svoji vyhřátou židličku – alespoň si promasíruje svůj splasklý zadek – a opřel se o stůl poblíž pracující ženy.

„Je to tak tajné? Chceš za to daly?" usmíval se úlisně, avšak Kalaya mlčela. Zkřížil si tedy ruce a pokukoval po dílně, kterou měl již dávno celou prošmejděnou.

„Stejně tam nebyl. Není tam většinu času," zamumlala, když se ten pán z rodu Ran nepohnul ze svého místa. A jí to přišlo čím dále nepříjemnější.

„Hm?" rozpojil své ruce, aby se jimi zapřel o stůl a nastražil své uši.

„Objevuje se tam především v zimních měsících, ostatní řeší přes své muže. Měla jsem možnost vést diskuzi s jedním z nich. Když padlo Saralovo jméno, jen se ušklíbl a nic víc neřekl."

„Tak to je jisté, že něco spolu kšeftují," pokýval hlavou Duen, jemuž to přišlo jasné jako facka.

„Zaslechla jsem i kousek rozhovoru, v němž řešili nějaké zboží, původem kradené, a jeho přesun z Adranuchu do Dialu."

„Z Adranuchu, jo? Není divu, že král tyto aukce nesnáší. Představ si, kdyby mu ministři kradli cetky z Haly předků a pak je načerno prodávaly v Dialu. Tam si je koupí Adranuchská šlechta a najednou celé město vlastní královský majetek."

Kalaya si nic představovat nemusela. Tento přepychový život vysoce postavených mužů ji nezajímal. Neviděla do něj, ani nechtěla. Toužila jen po své spravedlnosti.

„A co to vůbec bylo za zboží?"

„Netuším," odvětila s pokrčenými rameny a nadále přejížděla čepelí po brusném kameni. „Všechno nazývají zbožím, pokud pro to nemají ještě jiný název. Ale jelikož nevěděli, že je poslouchám, asi si mohli dovolit nazývat věci pravými jmény."

„I kdybys tam byla – kdo by si dovolil před tebou lhát?" svůdně na ni mrkl, když vznesl tento kompliment. Ten však Kalaya brala jako urážku na její přísný, někdy až mužný vzhled. A tak od Duena jen prudce odvrátila hlavu.

„Takže mají svoje lidi všude. I v Adranuchu. Ale to se dá čekat. Jestli někdo vlivný může řídit něco, jako je tato aukce, tak to musí být někdo na vysokém postu. Někdo, kdo má přehled o Namasilii, o Furthu i Xetingu. Kdo se může dostat k lidem a navázat nové kontakty, a ty později využít k převozu zboží," špulil rty a přemýšlel nahlas. Vlastně akorát konstatoval fakta, která si mohl vyvodit kdykoliv, jednoduše vycucat z prstu, a pořád by seděla. Tak to prostě je, a tak to vždy bude.

„Někdo, kdo se však ve zboží vyzná, kdo pozná její hodnotu," dodala Kalaya k Duenově teorii, a na okamžik pozastavila broušení.

„Ano. Takže nějaká lepší rodinka, která si dovolila ty nejlepší učitele. Možná také učení v samotném paláci. Možná by to mohl být můj spolužák," pobaveně na Kalayu mrkl, ta však jeho narážku brala příliš vážně. A nejenže to, dokonce začala podezřívat i samotného Duena, který tyto všechny parametry splňoval.

„Proto tě hledají?" vyhrkla, jen tak. Pokud je něco z toho pravda, Duen by se mohl přeřeknout.

To se však nestalo. Naprosto překvapený mladík několikrát zamrkal, až mu vypadly tři řasy, a zvedl na Kalayu obočí.

„Co? Ne, já Sběratel nejsem, rozhodně ne," zasmál se přes celou místnost nad tou absurdní myšlenkou. „Známosti mám, slušné vychování také, ale ne, prosím tě! Takové kšefty a zbytečné starosti, to není nic pro mě. Co já se rozumím obchodu! Možná tak v obchodě zahrnující pálenky, ale nic víc."

„A napadá tě někdo?" nedala se kovářka, která se okamžitě chytla myšlenky sběratele unést a vymámit z něj vše, co se týče obchodů s tím jejím mužem a zároveň i jeho polohu.

„Napadá," vydechl Duen a hluboce se zamyslel. Tentokrát Kalaya meč odložila, jak pozorně vyčkávala na jeho tipy. „Asi tak čtyřicet lidí. Chceš je všechny vyjmenovat? Počkej, možná k nim několik ještě přiřadím."

„Idiote," odfrkla si znechuceně a pokračovala v práci.

Jako kdyby dosud nebyla poučená dostatečně. Jako kdyby neznala recept na šťastný a spokojený život – nebrat Duena vážně a nemít od něj nějaká očekávání.

Duen ještě chvíli z výšky hleděl na to opakované přejíždění po čepeli, než se usadil zpět na židli a najel na další odpočinkový spánek.

„Tady vám nesu večeři!" vtrhla do dílny opět kovářova žena a s elánem posadila dvě misky na stůl. Nebyla by to však ona, kdyby se opět nepřichomýtla Kalayi pod ruce a nezkontrolovala stav jejího výrobku.

„Oh! To je nádherná práce! Ty čisté linie, ta symetrie! Jste opravdu šikovná! Avšak... Tady se mi to úplně nezdá. Nechcete to ještě spravit? Ať si pak zákazník nestěžuje, víte..."

Kalaya všechny tyto řeči vypouštěla druhým uchem ven. Byla si vědoma, že na meči jsou nedostatky a ty tam také budou, pokud má tak omezený čas na práci. Ale jestli chce Duen výrobek v té nejlepší kvalitě... Koukla se rychle na svého zákazníka, očekávala od něj nějakou odezvu, souhlas nebo námitku, co s výrobkem dál. Duen však neříkal nic. Ani se nepohnula jeho kapuce.

„Bude spokojen," odsekla Kalaya a stáhla meč více k sobě, aby ho dostala z očí té vtíravé kovářovy ženy. „Děkujeme za večeři, ještě tento večer a bude to."

„No tak dobře, když to tak chcete, chtěla jsem jen pomoct..." mrmlala tiše pro sebe, načež zmizela z jejich dohledu a nastal moment ticha.

Ano, kovářova žena měla dobré očko, dané roky a roky sledováním svého muže, ale ten nedostatek, o němž mluvila, Kalayi nepřišel tak drastický. Prohlížela si meč, balancovala s ním na dlani, občas ho opět přebrousila, nebo si ještě pohrála s rukojetí. Na pouzdro nebyl čas – nebyl čas si s ním hrát a vytvářet z něj umělecké dílo samo o sobě, a tak jej zasunula pouze do sešité kůže.

„Co myslíš? Je zákazník spokojený, nebo připlatí za větší kvalitu?" otráveně zvolala na toho zmetka, co všechno poslouchal, ale nic nenamítl, a hodila po něm téměř hotový výrobek.

Ať už předstíral spánek jakkoliv, rozhodně si nechtěl nechat padnout tvrdé železo na hlavu. Rychlým chmatem jej sevřel a rovnou i vysunul, až tento pohyb Kalayu uchvátil – neměla ještě možnost vidět Duenovy šermířské schopnosti plně naživo. Ale ze způsobu, jakým se k zbrani choval, jak ladně se pohyboval a vše provedl během jednoho mrknutí oka – zkušená žena dokázala uznat rovnocenného bojovníka, ať již chtěla či nikoliv.

Přestože žádali ten nejlepší materiál, co kovář měl k dispozici, samozřejmě nebyl lepší, než jaký se dá najít u profesionálních Adranuchských výrobců. Ilda, jako město oddělující Zvučné planiny od zbytku Namasilie, si jednoduše musí vystačit s tím, co se jí dostane do rukou. A proto i tento meč se nemohl rovnat tomu, který sídlil u Duena v pouzdru zavěšeném na pase.

Na druhou stranu, zpracování na limitující čas i ne tak úplně vyhovující materiál zdaleka postačovalo. Svým způsobem se dalo říci, že Kalaya vytěžila z okolností co nejvíc, a vytvořila něco, co dokonale skloubilo účel, estetiku, vyváženost, a jakékoliv nedostatky se pokusila vyrovnat a vykompenzovat, aby uživatele meče tolik neomezovaly. Otázkou je, jestli si takový počáteční šermíř nějakých nedostatků všimne. Již na základě této myšlenky by mohl kovář meč odbýt, jelikož co – stejně se s ním bude učit. Přesto Kalaya tuto informaci vypustila z hlavy. Jestli to má být meč, tak ať je takový, že by s ním i ten nejzkušenější šermíř dokázal bez problémů bojovat celý den a noc.

Kdyby nepospíchala, měla na meč více času a také více odpočinku, výsledek by byl určitě jiný. Lepší – asi. Ale rozhodně nevytvořila něco špatného. Ne. Není to výrobek, kterým by se chlubila, ale rozhodně by ho mezi své nejhorší výrobky nezařadila. A takový nadstandartní průměr za tak málo dní bohatě postačoval. Nebo to tak Kalayi přišlo. Co na to však řekne Duen, to je už jiná otázka.

A proto hleděla na toho mladíka, který s mečem všelijak pohazoval. Zkoušel, jak moc je vyvážený. Balancoval s ním na špičce prstu, pozoroval, jak rychle se vychyluje z rovnováhy. Zajímalo ho, jak moc rukojeť ovlivňuje stabilitu celé zbraně. Také neodolal otestování, jak dobře meč letí. Jestli má tendence rotovat, nebo pouze za vyvinutí vnější síly. Také prudkým mácháním zjišťoval, jak sviští vzduchem. Jaký zvuk vydává, jak rychle dokáže následovat krok s jeho držitelem – jestli ho nezpomaluje, nebo naopak sebou nebere. Vzhledem k tomu, že se jednalo o meč s tenkou čepelí, ne širokou, nemusel se příliš bát. Nakonec vyzkoušel několik bojových kroků, a díky čerstvému nabroušení se mu konečně podařilo zpřetrhnout pár provazů a rozseknout hadr ve vzduchu vejpůl.

Jak řekla kovářova žena – ano, nebyl dokonalý. Ale vzhledem k podmínkám jeho výroby, lepší být ani nemůže. Usadil se zpět, aby ještě prozkoumal rukojeť. Jak si přál, rukojeť, která nebyla nijak zdobená – zbytečná ztráta času – byla celá obmotaná tenkým proužkem kůže. Tento proužek byl různě zapletený, sám o sobě vytvářel vzor tvořený kostičkami a proužky, a zároveň dělal úchop pohodlnějším.

„Jo, to se mu bude líbit," přejížděl Duen prstem nejprve po rukojeti, poté po čepeli. Hladil ji něžně, jako kdyby to byla jeho milenka, která právě usnula po náročném aktu. Nejen jeho dotyky byly něžné, ale i něco v jeho očích změklo, a to takovým způsobem, že Kalaya mohla na něm pouze viset očima a ptát se sama sebe, jestli opravdu lhal, nebo... Říkal pravdu?

Dlouho nad tím přemýšlet nemohla. Jestli bylo třeba cokoliv dodělat, a ona by ještě něco možná udělala, nesměli ztrácet čas.

„Takže může být?"

„Jako, ta rovnováha není úplně ideální, a u rukojeti je to takové trochu... Ale ano, může," oba dva věděli, že pokud by Duen meč pochválil a nic jí nevytknul, nebyl by to Duen. A rozhodně by také lhal. Kritika k výrobku patřila, ale nebyla taková, aby za ni Kalaya musela zákazníkovi podříznout hrdlo.

„S něčím už nic nenadělám. Ale ještě si s tím pohraji. Dej mi pár hodin a můžeme jít."

Pár hodin? Po tolika dnech nudy chtěl vykřiknout „vykašli se na to a jdeme!" a je jedno, jaké věci je potřeba ještě spravit. Ale byl poslušný. Když už právě čekal tolik dní, snad ho ta chvilka nezabije.

„Kdy hodláš vyrazit?" nyní, když bylo dílo dokonáno a již v rukách jeho nového majitele, v Ildě už Duena nic nedrželo. Byl nejvyšší čas odejít, opustit toto město a pokračovat dál v cestě do Holých kopců. Doteď měli štěstí. Jejich brzké návštěvy dílny a trávení času dlouho do večera je dostalo z pohledu běžných občanů; jejich hrané držení se za ruce pak setřáslo podezření kohokoliv jiného. Ale přesto, každá hodina v tomto městě představovala pro Duena velké riziko.

„Zítra, dopoledne. Jen co si nabalím nějaké věci na cestu. Asi tě budu musel ještě využít, abys šla se mnou. Ale jen na ty nákupy. Odejdu pak kolem poledne jižní branou, je nejrušnější, kdo by mě tam kontroloval," odfrkl si Duen a promnul krk. Měl ho již od té židle ztuhlý. „Akorát bych ocenil břitvu, ty vousy mi nedělají dobře na pokožku."

„To snad ne! Vydrž až za město, idiote!" zvedla hlas Kalaya, která nechtěla věřit tomu, že by Duen dobrovolně sundal své perfektní maskování před nekritičtějším krokem – opuštění města.

„Budu muset. Pche. A umýt se. Snad bude řeka čistá. A teplá. Ale pochybuji, řeky jsou ledové snad pořád."

Ať neměla Kalaya ráda Duena jakkoliv, už se jejich osudy nějak propletly. Ilai nejspíš chtěl, aby se potkali, a zařídil to podivnými způsoby. Možná také chtěl, aby mu pomohla, když ho doslova předhodil Kalayi pod nohy. A ta mohla jen s odporem naslouchat vůli božstva, aniž by tušila, jaké má to božstvo úmysly.

Asi nebyly úplně špatné – díky její pomoci se konečně mohla vrátit k řemeslu, které ji naplňuje a baví. A které udělalo tyto dny snesitelnější, dokonce si je užívala. A to je něco, co se jí nestalo už celé dva roky.

Když tedy Duen navrhl, aby mu dělala doprovod, mohla jen souhlasit, přestože už měla toho otravného hlasu plné zuby. Jeho ustavičným poznámkám byla vystavená celé týdny, a ráda by se jich zbavila. Takže, jestli se jí sen měl splnit, doprovázet ho na trzích byla samozřejmost.

„Nemám s tebou projít branou? Pro mě bude snazší dostat se zpět," netušila, proč ji napadlo se dobrovolně angažovat ve vypomáhání zločinci ven.

„To bys byla velice hodná, má drahá Kalayo," mrkl na ni, zatímco si přehodil vak přes rameno a vyrazil směrem ven z města.

„Zapomeň na to," odsekla okamžitě, jen co zaslechla ten úlisný hlásek. Přesto ho doprovázela přes město, pro jistotu. Kdyby ho chytili nyní, po tolika dnech úspěšného vyhýbání, jaké by to bylo?

Procházeli městem, chůzí ne příliš rychlou, ale courat se si také nemohli dovolit. Občas zastavili a dělali, že na sebe mluví, pokud kolem procházel někdo podezřelý. Duen měl neustále nataženou ruku a lehce položenou na Kalayině dlani, a pokud někdo z nich si nebyl jist, okamžitě dal znamení tomu druhému.

Jedno takové znamení je opět zastavilo, pouhý blok od brány do města. Nezdálo se však, že by se pod kápí cizince skrýval obličej Adranuchské stráže.

„Matko?"

Hm?

Duen samozřejmě neočekával, že by zrovna jeho někdo nazýval matkou. Ale jelikož to zaznělo tak nějak přímo za jeho zády, tak jasně a zřetelně, jako kdyby to na něj opravdu bylo, musel se na ten mladý hlas otočit.

Ne, tak toho neznal.

Mladý hoch, který mohl být zrovna zkoušen pubertou, postával opodál a sebevědomým pohledem následoval záda jeho společnice. A ta, hned po zaznění toho hlasu, se také prudce otočila, zděšeným pohledem hledala zdroj toho oslovení. A její zděšení se prohloubilo, když zjistila, že se nemýlila.

Nemohla se mýlit. Jak by se jen mohla mýlit. Copak nezná hlas vlastního syna?

„Almasi?!" okamžitě opustila Duenův bok, aby se rozběhla za svým dítětem a pevně ho sevřela do náruče. Už jí stihl přerůst. Jak se jen změnil za tu dobu, co nebyla doma! „Co tu děláš? A jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?"

Ta žena, které se děsí snad každý muž, jenž ji potkal, se rázem proměnila v úplně jinou osobu. Její ostrý prozíravý pohled byl najednou tak něžný a starostlivý. Schvacovala ji panika, jak obhmatávala svého syna a narážela na díry v jeho oblečení, na stopy po špíně a možná i zaschlé krvi. Na povrch vypluly její mateřské pudy, v očích se jí mísila radost ze shledání, ale i obavy a zmatení. Co když se jejímu synovi něco stalo? Co když ho po cestě přepadli? Co tu vlastně dělá? A co –

„A Daksha?"

„Ta je doma, s prarodiči," odvětil její syn, Almas, a Kalaya si jen hlasitě vydechla.

Co by se na cestách teprve stalo její dceři, mladé a veselé dívce, které sotva začaly růst prsa? Nedělala si iluze o tom, že by si jí nikdo nevšímal. Zrovna ona ne.

„Co tu... Co tu děláš?" Když si byla jistá, že všichni jsou zdrávi a v pořádku, mohla zvýšit hlas a výrazně syna pokárat. „Víš, jak je to nebezpečné? Cestovat, sám? A takhle mladý? Co tě to u Ilaie napadlo! Almasi!"

„Já..." umlkl chlapec, a jak to tak Duen sledoval, asi by na jeho místě udělal totéž. Kalayinýmu hněvu nikdo neuteče, nikdo mu nemůže vzdorovat a nikdo jej nemůže zpochybňovat.

„Almasi! Co...!" vyhrkla Kalaya, ale zadrhla se. Nechtěla křičet přes celou ulici, sama nenacházela ta správná slova, která použít, kterými syna za tento nezodpovědný čin seřvat.

„Prosím tě, proč jsi jen v Ildě. Řekni mi," uklidnila se pomocí několika hlubokých nádechů se zavřenýma očima, a když je poté otevřela, byla opět klidnou Kalayou z rodu Teh.

„Já přišel za tebou, matko!"

„Co?"

„Já tě chtěl najít. Už dlouho jsi nebyla doma a... A babičce se přitížilo. Daksha jí pomáhá, snaží se, ale... Mami, vrať se!" kluk měl téměř na krajíčku. Byl mladý, avšak nezvyklý na dlouhé cesty. Dočista vyčerpaný, konečně našel svůj cíl. Svoji matku. Někoho, kdo ho vychoval, kdo se o něj staral, a s kým měl nejbližší vztah.

Duen, přestože doteď zdálky jen se zájmem pozoroval toto rodinné setkání, pocítil ďobnutí do srdce.

Ale, kušuj! Napomenul se, načež si pročistil hrdlo a vykročil vpřed.

Jeho hlas přivolal pozornost toho mladíka. Okamžitě odhodil svoji momentální slabost danou spatřením své matky, a nasadil nebezpečný výraz, nepřátelský, který určitě zdědil po své matce. Rozhodně. Měl její temné oči, ostrý nos i bradu. Jen se od ní lišil spletenými vlasy, které mu sjížděly do jednoho velkého copu.

Dlouho si ho proměřoval, než blikl na svoji matku a ošklivě se zamračil.

„Takže ty jsi celou dobu byla s tímto mužem?"

Co? Duen se musel usmát nad tímto absurdním závěrem, ale jeho posměšek byl špatně pochopen. Kluk byl již vystartovaný Duena praštit, sejmout ho k zemi a udělat z něj odhozenou rýžovou placku.

„Ne, chlapečku, zadrž," přednastavil dlaně, čímž se ho pokoušel udržet v bezpečné vzdálenosti. Ano, ti přehnaně protektivní synové, kteří nemají rádi náhradní fotříky. „Tady se velice mýlíš. Sice musím přiznat, že tvá matka je kus, rozhodně se mnou nemá nic společného. Absolutně nic. A navíc, já jsem zadaný, nemůžu si dovolit lítat za cizíma sukněma."

Ať už bylo Duenovo vysvětlení jakékoliv a mladíka z malé části upokojilo, podivný pohled na něj okamžitě hodila Kalaya, jen co zaznělo, že je Duen zadaný. On a zadaný? To bere to dvoření až tak? Tak to musí být ten jeho objev hodně výjimečný, pokud zkrotil toho zmetka.

Chlapec držel svoji pěst u těla, ale na jeho nepřátelskosti v očích neubylo. Na cizince, naprosto bez základů slušného vychování, vztekle štěkl.

„A kdo vlastně jste?!"

Ach, jen ho nenechejte se představit, už chtěla Kalaya zabránit Duenovi otevřít ústa, jelikož měla obavy, co zas sračky z něj vypadne. Navíc, jen co člověk dá Duenovi slovo, již ho nezíská zpět.

„Já jsem jen starý známý tvé matky. A také zákazník. Vidíš, co pěkného mi vyrobila?" tasil před sebe meč, doufal, že tím uklidní to rozbouřené srdíčko mladého kluka. „Zrovna jsme tady na sebe narazili a já chtěl po ní vyrobit meč."

Kalaya v duchu děkovala, že kousek mozku v Duenovi přeci jen zůstal a že jeho rychle vymyšlená lež zněla překvapivě důvěryhodně.

Almas, přestože vše bylo vysvětleno, se stejně nezbavil podivného pocitu z toho porostlého špinavého muže. Instinkt mu říkal, aby se mu vyhýbal, pokud možno. Ale byl to známý jeho matky. A ta se nezdála, že by to tvrzení vyvracela.

Sklopil tedy hlavu a rychle vykoktal nějakou napůl odbytou omluvu, kterou vrátit zpět své chování.

„Ále, nic se neděje! Chápu, že se ti musí po mamince stýskat," mrkl na mladého kluka, v němž viděl částečně i své mladé já, a vesele se zasmál.

Smích se ho však nedržel moc dlouho.

Naproti němu mířila vpřed skupina strážných.

Kruci! Celý týden nic a teď celá garda!

A co víc, měl dojem, že si ho jeden strážný všiml. Někdo, kdo byl s Dexunem ve stejné jednotce.

Do prdele!

Duen mohl nadávat jak chtěl, ale to neměnilo nic na faktu, že se ten strážný začal vzdalovat od své skupiny a rozhodl se jít zrovna směrem k Duenovi.

A tak začal konat. Rychle se otočil, aby položil Almasovi ruce na ramena a nastavil tak stráži svá záda. Sám se skrčil, aby mohl klukovi hledět přímo do očí, dokonce trochu zespodu, předváděl typické domlouvání dítěti. Ještě upravil svůj hlas, položil ho do hlubší roviny, aby působil jako starší a zkušenější muž, než jakým doopravdy byl. Ne že by nebyl dostatečně zkušený, jen zrovna otcovství ještě v repertoáru neměl.

„Almasi. Věř mi, že vím, jak se cítíš. Jsi sám, zodpovědný za celou rodinu, a tvá maminka nikde. Ale neboj, já s tvojí maminkou na tebe i s Dakshou myslíme, že?" natáhl se pro Kalayinu ruku, která zprvu vytřeštila oči a chtěla prudce trhnout, avšak jakmile si povšimla přicházející postavy, s úsměvem ji podala a stoupla si vedle Duena.

„Neboj, hned vyrazíme domů, a všechno bude, jak má být. Rodina bude opět pohromadě. Už žádné problémy, už žádné starosti. Nemusíš se ničeho bát, synu."

Kalaya periferním pohledem kontrolovala toho strážného. Zdá se, že její úchyt za ruku a slova věnovaná „synovi", která dorazila i do jeho uší, ho zastavila v kroku. Znejistila ho. Asi se ptal sám sebe – viděl dobře? Byl ten otrhaný a špinavý muž Duen z rodu Ran, nebo někdo jiný?

Kalaya se rozhodla potlačit svůj odpor a vymanila svoji ruku, jen aby jí několikrát láskyplně přejela Duenovi po zádech.

Nemohla uvěřit, že něco takového pro toho zmetka dělá. A Duen tomu nemohl věřit taktéž. Ale nestěžoval si.

Nadále udržoval důležitý výraz rodiče, když klukovi promlouval do duše.

„Tvá maminka dělá všechno pro to, abys ty a tvá sestra mohli bezstarostně dospět, nemuseli se o nic starat. Nemůžeš za ní běžet pokaždé, když tě to napadne. Musíš ji nechat pracovat. Buď hodný a nedělej mamince problémy, ano, synu?" naposledy se usmál, a poté, co mlel dokola ty stejné sračky, vzhlédl na Kalayu, aby se ujistil, jestli byl jeho pokus úspěšný, nebo má dál mlet tyto nesmysly. Protože ten takzvaný syn už začínal opět zuřit z faktu, že se k němu ten neznámý muž chová takto podivně.

Avšak ostrost v jejích očích byla jasným znamením, že se to nepovedlo. Že strážný pořád postává opodál a vyčkává na vhodnou chvíli k zásahu.

Tak to se mu opravdu nepodařilo. Ještě může utéci. A to dvěma způsoby. Velice jasným způsobem, kterým na sebe upozorní celou Ildu, že právě on je tím hledaným zločincem, nebo způsobem skrytým, utajeným.

Jakou cestu si zvolit?

„Pojď, skočíme se někam najíst. Určitě musíš mít hlad, synu. S maminkou jsme tady našli dobrý podnik, určitě ti tam bude chutnat, pojď," přehodil před jeho rameno ruku a tlačil ho kupředu, zatímco Kalayu uchytl za pas a jako spokojená rodinka, kráčeli od strážného pryč.

„Stůjte!"

Co to je za otravného strážného? Vykazuje až nadprůměrnou inteligenci!

Duen v duchu nadával, ale rozhodně nezastavoval. Ignoroval fakt, že by to zvolání mohlo být na jejich spokojenou rodinku, a mířil za vůní vařeného jídla.

„Stát!"

Kalaya se otočila a nepříjemně strážného sjela pohledem. Pohledem, který jasně dával najevo, že ruší jejich rodinné setkání, že nechápe, co po ní strážný chce, a že nemá žádný důvod, proč by je měl zastavovat.

I Almas se ohlédl zmateně na muže v Adranuchském hábitu, nato se obrátil na svého nového taťku. Nebo spíše na svoji matku, ale to by nebyl Duen, aby se nezhostil moudrého slova.

„Co po nás ten pán chce?"

„Nevím, synu. Jestli si nás spíše nespletl s někým jiným..."

Ano, jestli si je nespletl... Pan Duen přeci nemá rodinu, rozhodně ne takto staré dítě. Je to muž mladý, dbající na čistotu – neustále okřikoval muže, kteří smrděli nebo kolem sebe příliš prskali. Zatímco tento muž... Pan Duen si holil bradu každý třetí den, a jeho rostoucí chmýří mělo barvu peří malých kuřátek, ne takto pískovou, do hlíny přecházející. Byl hodně podobný, avšak ta podobnost mohla být čistě náhodná.

Jak si opět přehazoval tyto fakty, nakonec přeci jen strážný zavrtěl hlavou, otočil se a dobíhal svoji skupinu.

„Nevadí ti, že ti říkám synu? Jsem prostě zvyklý takto říkat všem klukům," nadhodil, když už byli v relativním bezpečí a Duen potřeboval spravit situaci do normálu, především vysvětlit své podivné řeči.

Almas zavrtěl hlavou, ačkoliv příjemné mu to rozhodně nebylo.

Duen svěsil ruku z Kalayina pasu a ta se mohla zhluboka nadechnout.

„A co jsi to říkal o babičce?"

„Nedávno upadla. Z ničeho nic. Daksha byla úplně vyděšená, brečela celý den. Chtěli jsme zavolat doktora, ale babička nechtěla, a tak jsme to nechali být. Jenže pak se to opakovalo. Doktor sice předepsal nějaké léky, řekl něco o špatném tlaku a taky, že babička potřebuje jen odpočinek, ale... Myslíš, že ji donutíš být v klidu?"

„Ach, Almasi. Moc mě mrzí, že jsem nemohla přijít dříve," odstrčila Duena bokem, aby ho mohla vystřídat a být tou, která drží pevně rameno jejího syna.

„Nic se neděje... Chápu to. Ale... Aspoň dopisy jsme od tebe dostávali. A jak jsi psala, že budeš v Ildě, tak já vyrazil, že tě zde potkám."

„Jsi statečný muž. Statečný a odvážný. A jsem na tebe hrdá, Almasi. Ale uvědomuješ si, jak nebezpečné cestování je? Opravdu ti nikdo nic neudělal?"

„Jsem v pořádku," ujistil ji, a bylo znatelně poznat, že všechny bouřlivé emoce hněvu a překvapení již pominuly, a zanechaly za sebou jen laskavou matku a jejího milovaného syna. „A... otec?"

„Otec?" zopakovala to slovo, jelikož chtěla tímto krokem získat čas – trochu toho času, aby vymyslela nějakou odpověď. Protože pravda byla příliš krutá, a nechtěla jí zatěžovat jejího syna. Jak by mu to vůbec mohla říci? Vše, od toho, co to hovado vůbec provádí, do čeho se zapletl a jak nyní touží jen po jeho prolité krvi?

Možná ta prolitá krev bude muset počkat. Jestli vůbec toho momentu nadejde.

Almas přitakal.

„On... Musíš mě teď pozorně poslouchat, Almasi," zastavila se, aby provedla přesně to, co Duen před chvílí. Nastavila si syna proti sobě, jelikož tak důležitá zpráva se nemůže prohazovat jen tak, po čas odpočinkové chůze. „Tvůj otec se k nám už nevrátí. Už nikdy."

„Je... mrtvý?"

„Není."

Ale kéž by byl, zasteskla si Kalaya.

„Tak nás už nechce vidět?"

Žena si zhluboka povzdechla. Její syn už měl přes čtrnáct let, a za tu dobu, co ho neviděla, tolik vyrostl! Určitě musel dospět nejen vzhledově, ale i mentálně. Přesto stále netušila, jak mu čelit. Jak s ním jednat. Ta doba, kdy se neviděli, již nepůjde dát vrátit. Ale přesně to potřebuje. Najít spojku mezi Almasem předtím, a Almasem nyní.

„To nevím, Almasi, ale..."

„Řekni mu pravdu," pohodil hlavou Duen, který již chytal nervy z té omáčky, kterou Kalaya vařila. S ním se nikdo takto nepiplal. Nikdo nechodil kolem něj po špičkách. Bohaté dámy otevřeně kritizovaly jeho matku přímo před ním, jeho „přátelé" mu pak vždy vyčetli, proč dělali to, co dělali. Pěkně, surově. Proč vymýšlet obal, ha? A když jeho matka umírala, co udělal jeho otec? Vzal si ho bokem, pohlédl na dveře od komnaty jeho ženy a zpátky na Duena.

„Můžeš s matkou naposledy hovořit, ale moc ji nerozrušuj, jinak ji trefí šlak a odejde dříve, než si pro ni přijde Delai."

„Pravdu?" do očí synka se vrátil ten nepřátelský pohled. Nebyl úplně bezdůvodný.

„Tvůj otec je zločinec. Kašle na vás. Zajímají ho jen daly. Hotovo."

„Duene!" okřikla Kalaya jiného zločince, ale ten si z jejího vzteku nedělal nic. Stejně tak ze vzteku toho klučiny, který vytřeštil nad tou zprávou oči. Jehož poslední kousky dětské naivity právě padly. Rozdrceny, nemilosrdně, jedním podezřelým cizincem, který toho věděl více, než měl.

Byl si vědom, že je otec opustil. Byl si také vědom, jakým způsobem jejich rodina fungovala. Jak málokrát jedli všichni spolu, dohromady. Jak málokrát si s ním otec během jeho dětství hrál. Vedl s ním diskuze. Bral ho s sebou do podniků. Spočítal by tyto příležitosti na prstech jedné ruky. Ale byl to jejich otec. Nebyl dokonalý, ale živil jejich rodinu. On i jeho matka.

Cenil si, co všechno pro ně jejich matka dělala. Jak tvrdě pracovala. Že ho kolikrát povolala do dílny, a on si vše mohl vyzkoušet sám, na vlastní kůži. Cenil si i jejího rozhodnutí, že se vydá otce hledat. Ano... Ačkoliv v duchu tušil, že se jeho otec nebude chtít vrátit, viděl tu snahu ho přivést zpět. Když už ne pro Almase, tak alespoň pro Dakshu.

Jen si nikdy nepředstavoval, jak to bude bolet, slyšet to na vlastní uši. Jaká beznaděj bude provázet rozdrcenou naději.

„Cože? Je to pravda?"

„Almasi –"

„Je, jinak bych ti ji neříkal. Buď chlap, zkousni ji a postarej se o mamču, je už na čase," odvětil pohotově, vůbec nic si nedělal z jeho hladových očích, které hledaly zmínky pravdy.

„Co mu budeš lhát, Kalayo? Aby žil ve falešných představách? Jeho otec je podvodník a svině, a čím dříve si to uvědomí, tím líp s tím bude moci žít."

„Je to... Je to opravdu tak?" přestože to slyšel od toho pana Duena, nebylo nadto slyšet potvrzení i jeho matky. A když mlčky přikývla – nemohla se ani podívat synovi do očí – tak i Almas zmlkl, a více se ničeho nedožadoval.

Jak řekl pan Duen – měl by být chlap. Přišel sem, aby odvedl matku domů.

Už není třeba se honit za jeho otcem. Už není třeba.

S tímto nasazením, zatvrdil své čelisti a téma jeho otce již nevytahoval na povrch.

Dvojice matky a syna doprovodila Duena až k bráně. Měl pravdu, v této denní době se cizinci jen hrnuli dovnitř a ven, že stráž zastavovala pouze vozy a naložené koně nebo osly. Cokoliv, co by mohlo být zdrojem pašování. Takového shrbeného poutníka, lehce kulhavého, si sotva všimli. Ačkoliv měl v kapse nachystaný ukradený odznak rodu, který vyhrabal u kováře v dílně, nebylo třeba jej použít. Už přemítal, jak by obhajoval svoji cestu za předáním ukutého meče zákazníkovi.

Alespoň něco proběhlo hladce. Poočku se ohlédl na dvojici, než vykročil kupředu, s cílem dostat se do Holých kopců. A konečně spatřit tu osobu, o které se mu tolikrát po nocích zdálo.