Byla by hanba, kdyby takový milovník všeho možného, jako je Duen, nepoznal někoho podle jeho vlastní siluety. A když k tomu přidal její hlas, který je hlubší, přesto nezní zcela mužsky, měl vyhráno.

A s dalším pohrožením si byl jist úplně.

„Jestli někdo na něj jen vztáhne prst, skončí jako tento muž!"

Lidé, kteří doteď hladově pozorovali celou scénu a snažili se najít jakoukoliv skulinku, kterou si nárokovat svůj podíl na kořisti, nyní prudce odvrátili hlavu pryč. Jen bokem pokukovali po tom, kdo jim kořist přebral a chtěl si ji nechat celou pro sebe.

„Vem... vem si ho! Strážní za chvíli přijdou, vyplatí tě..." koktal vystrašený muž, jehož poslední zbytky sebevědomí sebral cizinec tyčící se nad kořistí. Jeho instinkty mu říkaly, že s touto osobou by se zaplétat neměl. Stačilo, jakým způsobem se osoba nesla. Stačil jeden pohled na chladně vyhlížející rty a ostrý nos, připomínající sokola, který zpozoroval myš na poli.

On byl tou myší. A nechtěl skončit v něčím zobáku.

„Sakra. Vstávej, slyšíš? Musíme pryč," do Duena narazil další kopanec, tentokrát však jemný a něžnější. Takové žuchnutí, které ho mělo probudit a vyhnat z hostince pryč.

Raději nezaváhal ani na okamžik, přestože bolest jeho břicha byla nesnesitelná.

„Máte jiný východ?" Kalaya mezitím nelenila a již se ohlédla po hostinském, který ihned ukázal prstem vzdal, jakmile byl po něm hozen jeden stříbrný dal.

Popadla Duenovu paži a cpala ji před sebe, ať si pohne, zatímco mu kryla záda a pohledem sežehla kohokoliv, kdo by jen zatoužil jim v útěku zabránit.

Jen co se nadechli čistého večerního vzduchu, proklouzli drobnou brankou ke stoce a utíkali co nejdál od místa boje. Bylo jasné, že jen co stráž vkročí do hostince, všichni návštěvníci, ať už byli jakkoliv mlčky upozorňováni, aby necekli o jejich přítomnosti, ukážou hbitě na zadní východ. A že tento drobný a nepodstatný východ bude najednou plný ozbrojených mužů Adranuchské hlídky, a že tito muži budou prohledávat každý metr v blízkosti hostince i v jeho širším okolí.

A proto Kalaya tlačila, občas pak zase tu plandavou postavu Duena táhla jak psa, až daleko za řeku.

Teprve tam se mladý a špinavý bojovník sesypal a hodil sebou na trávu.

„Co tu u Ilaie děláš?" koketně mrkl na svoji zachránkyni.

„Co tu děláš ty? Co to má znamenat?"

„Co znamenat? Ta rvačka? Ah, té si nevšímej, rvačky jsou u mě na denním pořádku. Není nic lepšího než upustit páru několika pěstmi –"

„Jsi hledaný," přerušila ho rázně, vůbec ji nebavily ty otravné řeči, kterými zbytečně plýtval svojí energií.

„To jsem vždy byl. Lidi mě prostě milují –"

„Strážnými."

„No a?" pozitivní vibrace se již ztrácely z jeho hlasu, jak narážela na tu věc, která se v Adranuchu stala.

„Cos zase prováděl? Za co to je? A kde je Bashia? Co se s ním stalo? Je v tom namočený taky?"

Otázky se hrnuly z jejích úst, po kterých kdysi Duen chvíli toužil, než se jeho pozornost přetočila na... Trochu jinačí zboží. Ale nemohl si nevzpomenout na ty trapné chvíle, které při cestování spolu zažili, i na ten trpký konec jejich krátkého přátelství.

No, možná tak krátké není. Proč ho odtamtud zachránila? Že by, stejně jako Bashia nebo Galahar, věřila na to takzvané přátelství, nebo chce jen vědět o Bashiovi? Asi jen tohle. Jasně. Naposledy se viděli na aukci, a vzhledem k zátahu hlídek neměli možnost si poté pokecat a vypít drinčík.

„A co se staráš? Jdi si vlastní cestou, nech mě být," otráveně odsekl a kulil se na bok, aby se nějakým způsobem dokázal zvednout z té trávy.

„Nech mě být?" opakovala rozhořčeně jeho slova, nevěřila vlastním uším. „Nech mě být? Opravdu? Kdybych tě nechala být, jsi už za mřížemi, na cestě do Adranuchu. Vážně to chceš?"

Duen mlčel. Stále v sedu na zemi, rozdýchával bolest břicha.

„A odpověz mi! Co se stalo! Kde je Bashia!" dokonce vytáhla svůj meč a přiložila jeho špičku k Duenově krku. Krátce se u jeho kůže zachvěla, ačkoliv se jej ani nedotkla, přesto díky tomuto nepatrnému pohybu dokázal Duen poznat, kde se nachází a v jaké přibližné blízkosti. Ještě měl palec a půl rezervu.

„Klid, klid. Všechno řeknu, ale zrovna jsem utekl jisté smrti. Nenecháš mě se ani nadechnout?" odvětil Duen, vůbec se mu nelíbilo, že se pořád ptala na Bashiu. Co jí do něj je? Ha? Nebyla náhodou ta, kterou nevzruší ani vystoupení v Adranuchském nevěstinci? Tak co chce furt po Bashiovi?

„Vstávej, musíme jít. Mám zaplacený pokoj, můžeš tam přenocovat. Ale doporučuju ti, abys odešel ještě s rozbřeskem. Jinak neručím za tvé bezpečí."

„A co ty? Budeš spát venku?" utrousil ironicky – však aby nezničil dámiččinu pověst!

„Budu spát v posteli, samozřejmě. To ty budeš lízat podlahu," odvětila mu podobným tónem a ještě jednou do něj žuchla nohou, zatímco zasunula meč zpátky do pochvy.

„Ne, díky. Raději –"

„Máš vůbec na výběr, ha? Nehraj si na nic, Duene. Jsi v pěkných sračkách. A já ti nabízím pomoc. Sama nevím proč, ale nabízím. Neber, nech se zatknout, cokoliv. Ale něco mi už jen za tu záchranu dlužíš, ha?"

„A jak to něco mám odčinit?" sugestivně na ni mrkl, a na ušpiněný obličej se vracel výraz největšího sukničkáře celé Namasilie. Samozřejmě, že si za to vysloužil další kopanec, který mu úsměv shodil z tváře na zem a on tak poslušně vyskočil vzhůru, připraven svoji zachránkyni následovat kamkoliv.

Aby nebyl nápadný a nevtiskl se hostinskému ani návštěvníkům do paměti, tak se jako nějaký vandal vloupal do Kalayinýho pokoje zvenčí. Naštěstí ona nesídlila na poschodí, a tudíž nenamáhal tolik své břicho při dobývání se na patro.

Jeho hostitelka byla milostivá a důsledná. Jako první věc, co provedla, bylo zařízení vody na umytí do jejího pokoje, a k tomu něco k jídlu i pití. Duenovi se tedy dostalo prvotřídní péče, s níž mohl ze sebe dostat všechnu špínu a prach z cesty, a dokonce se navléci do čisté tuniky, jíž za své daly zakoupila.

Měl nutkání si zaplést své nově umyté vlasy v jeho původní copy, avšak zrovna v té chvíli již netrpělivá Kalaya potřetí zabouchala na dveře, jestli je tedy hotov a může vejít, nebo co jako. Nakonec Duen usoudil, že nutit ji vysedávat mezi těmi chlípníky není dobrý nápad, a přivítal ji tedy s mokrými vlasy a v tenké bavlněné tunice.

„Tobě to trvá třikrát déle, než mně."

„No to možná. Já totiž o svůj vzhled pečuji, zatímco ty zapomínáš na to, že jsi žena."

Kalaya po něm vrhla vražedný pohled. Její temné oči ho na malý moment uvalily v nekonečné temno, ale příliš dlouho se v něm nezdržoval – odvrátil pohled pryč na misku letošního prvního ovoce.

Žena odhodila svůj plášť na postel, kam se sama usadila a pozorovala Duenovu zdrženlivost při jezení, zatímco jeho oči by nejraději narvaly všechny bobule do chřtánu za nejkratší možný moment. Přišlo jí to vtipné, ale raději své pobavení nedávala najevo.

„Tak, a teď bych si ráda vyslechla důvod, proč jsem riskovala svůj život, abych jednoho zločince zachránila před vězením."

„Protože jsi moc naivní?" odvětil jí bezmyšlenkovitě, s plnou pusou.

„Slovo díky bych uvítala, ale od tebe čekám příliš," povzdechla si, a s kroucením hlavy se snažila setřást ten vztek vůči té nevděčné osobě.

„Rodinné záležitosti, řekl bych. Není lehké mít s králem společnou krev v žilách," přestože je rod Ran a Dalan příbuzní pouze vzdáleně, už jen z důvodu, že se angažují v politice a občas i někoho naštvou, jim to občas dává pěkně zabrat. A do toho pak ten zasraný Thanam, a na problém je zaděláno.

„Rodinné záležitosti? Takže s Bashiou..."

„To nemá nic společného. A co se o něj tak zajímáš?" vystřelil na oplátku, a málem vystřelil i kus ovoce z úst ven. „Že by tě přeci jen přitahoval?"

Kalaya v mžiku litovala, že toho idiota přeci jen zachránila.

„Bashia je můj přítel. Dobrý přítel. A bohužel, zapletl se s takovými arogantními a bezohlednými muži, jako jsi ty. Ať už jsem ho varovala jakkoliv... Chtěl si udělat své a odejít, ale vy... Kvůli vám..." Kalaya jen těžko hledala slova. Po celém tom zátahu, věděla jistě dvě věci. První, že jestli se Bashiovi podařilo uprchnout, určitě by ji našel a dal jí vědět. Dluží jí přece panáka, ne? Druhá, pokud tomu tak nebude, a vlastně nebylo, určitě byl zatčen. Zatčen, nebo mrtev. Zabit Duenovou skupinou, která by se snažila tímto činem zakrýt stopy po svém působení, ať už bylo jakékoliv. Věděla to. Věděla...

A přesto mu pomohla. Jen z jednoho důvodu.

„Takže... Kde teď je?"

Duen dlouze hleděl na Kalayin obličej, ozdobený množstvím vrásek, jichž za poslední rok a půl ještě přibylo. Asi se jí příliš nedaří, a vzhledem k tomu, že je nadále na cestách...

Ach, ať už spolu něco mají nebo ne, měl by jí říct pravdu, ne? Není co tajit...

„Bashia je v pořádku. Živý, zdravý, dokonce je na tom mnohem líp než předtím," již ho netrápí bolesti zad a kloubů.

Duen to vyslovil tak odměřeně, s takovou lehkovážností, až způsobil, že mu Kalaya nevěřila ani hlásku. Hleděla na něj přehnaně nedůvěřivě, jelikož si nemohla pomoci. Viděla ho v poutech. Byl ztracenec na cestách. Jak mu může být líp?

„Opravdu! Nelžu! Ale když chceš, tak mi nevěř. Pche. Chvilku si sice pobyl za mřížemi, ale zatahal jsem za pár nitek a nyní zvesela poskakuje po lukách. Jo, a ostříhal se," dodal ještě – netušil proč, ale přišlo mu to jako zajímavá informace.

„Ty... Jsi s ním pořád v kontaktu?" chápala z jeho slov Kalaya, a nechápala vůbec špatně. Duen po krátké rozvaze přeci jen pokýval hlavou i rameny, co více mohl říci.

„Tak trochu."

„A vážně je tedy volný?"

„Fakt jsem ho s sebou nestáhl, jestli tě zajímá tohle. Fakt ne. Jak říkám. Rodinné záležitosti."

Natož se napil vody, krátce a neupřímně se na ženu usmál, než si lehl na zem vystlanou hadry a nastavil na ni svá záda.

Nějak mu přišlo těžké tyto rodinné záležitosti rozvádět. Nechtěl o nich mluvit. Chtěl spát. A to také udělal. I Kalayi došlo, že to teď bude marné s ním jakkoliv mluvit, ještě, když mu stále táhl alkohol z úst. Mlčky tedy zhasla a i ona nastavila na Duena záda. Přestože je od sebe dělily dva kroky a půl kroku výškového rozdílu.

Brzo ráno ji překvapilo, že ten arogantní mladík poslechl její radu. Jakmile se začínalo rozednívat, opravdu vstal a začal si balit své věci. Jak si pamatovala z dob jejich cesty, jakým způsobem musel Bashia nutit Duena, aby se vyhoupl na nohy jen o pár chvil dříve než bylo nutné; těžko bylo nyní věřit tomu, co vidí. Že by opravdu nebyl tak přihlouplý? Opravdu opouští hostinec, aniž by pořádně zakokrhal kohout ve dvoře opodál?

Promnula si oči, zatímco si Duen zapínal svůj pás s drahokamy a nato ho skryl pod vnější tunikou z tmavě hnědého lnu. Tohle mu sehnala Kalaya, a přestože to nebylo nejpohodlnější, přidá to na jeho nenápadnosti.

„Ty opravdu jdeš, jo?"

„Tak musím. Nechci, aby někdo viděl, jak z tvého pokoje vybíhá muž. Co by si potom ti lidé pomysleli?"

„A kam máš vůbec namířeno?"

„Na sever. Co nejdál od Adranuchu, očividně."

Kalaya zakroutila očima. Nesnášela tu ironickou pachuť Duenova hlasu, vkrádající se do každého jeho slova.

„Tak hodně štěstí," odsekla neupřímně a s hlubokým nádechem uvážila, že jí do Duena nic není a měla by v klidu spát dál – vždyť ji čas ani strážní netlačí.

„A ty?" Duen netradičně vyzvídal druhé lidi.

„Já? Chtěla jsem do Ildy..." načala, ale nedořekla, jaké důvody jí tam táhnou. Neměla k Duenovi jednoduše tu důvěru.

„Furt tvůj manžílek?" Už byl skoro zbalený a jen si přepočítával daly, které mu včerejší agresor přinesl do kapsy. Nepřekvapivě převažovaly daly bronzové, a jen pár velkých stříbrných rozptylovalo první paprsky dne do okolí.

„Ano, furt."

„Nedaří se ho najít?"

„Jen stopy," odvětila, trochu zmatená, proč se s ním vůbec vybavuje. Nejspíš za to může její rozespalost.

„Možná bych něco měl," vzpomněl si náhle Duen. A přestože mu do cizích záležitostí není, Kalaya mu přece jen tady prokázala službičku. Asi by se hodilo jí to nějak splatit.

„Je tvůj manžel takový ošklivý, deformovaný člověk, co má jedno oko níže než druhé?"

„Hm?" a žena, která spokojeně dřímala, rázem vytryskla do sedu, až na své matraci hezky poskočila. Z její unáhlené reakce bylo jasné, že se Duen trefil. A že Bashia měl pravdu.

„Tak ten... Takto. Prostě špatná zpráva. Už nějaký ten měsíc je hledaný. Nějaké nelegální obchody. Nejprve byl spatřen hlídkou právě v Ildě, a o nějakou dobu později pak v Dialu. Měl jsem za úkol ho zabásnout, ale ten tvůj manžel je jak červ, který se dokáže zahrabat až do jádra ovoce. Na to, jak neschopný lajdák to je," že ho porazil i mladý Bashia, „tak má nějaké přednosti, očividně."

„Hledaný?" ujišťovala se, jestli slyší dobře.

„Ano, sám jsem držel v ruce jeho podobiznu. Takže, jen jsem chtěl říci, že určitě jdeš správným směrem."

„Vím, že se tu někde pohybuje. Lidé ho viděli, zřídka, častěji večer a v noci. Že je zapletený do nějakých obchodů, to jsem tušila. Jinak by nebyl napojen na Sběratele. Ale že je hledaný?"

„Být tebou, tak to vzdám. Pokud vyloženě netoužíš po jeho useklé hlavě, tak ti jeho nalezení nic nepřinese," pokrčil lhostejně rameny Duen a krátce se na Kalayu usmál. „To jen moje skromná rada. Tak se měj, a budu od tebe Bashiu pozdravovat."

Duen přikročil k oknu, odkud chtěl opustit pokoj stejným způsobem, jako do něj předchozí večer vlezl. Na tajňačku, utéci, někde se zahrabat... Nakoupit zásoby a může pokračovat dál na sever.

„Zadrž!" tentokrát již Kalaya opustila měkké a teplé přikrývky a v mžitku na sebe hodila další vrstvy oblečení, že Duen ani nestíhal sledovat, jak rychle je dokázala na svém těle uvázat. Vyhlédl z okna, a jen co pohlédl zase do pokoje, Kalaya již balila věci do vaku a upevňovala meč na svůj pás.

„Co chceš?"

„Jdu s tebou," odhodlaně pravila, ani se na něj nepodívala.

„No to tedy ne," smál se Duen té absurdní myšlence, ale Kalaya na svém obličeji nenesla ani jediné zrnko pobavení.

„Nemůžeš mi zabránit."

„Mohu utéci."

„Pokus se. Stejně tě na koni raz dva doženu."

„Máš koně?" vyhrkl překvapeně, než stačil své emoce utlumit. Jasně, že má. Vždy měla svého oře, a pokud jej neprodala nebo ho neprohrála v kartách, měl by být pořád s ní.

„A ty ne?" s výsměchem na něj vrhla lítostivý pohled, než se naposledy porozhlédla po pokoji.

„A co tak zhurta? Myslíš, že ti s manžílkem pomůžu? To tedy ne, jen jsem předal informace."

„Řekls to správně, Duene. Překvapivě. Pokud nechci useklou hlavu toho hovada, tak to mám vzdát. A představ si. Já tu useklou hlavu chci. Stačí ti to?"

Duen neovladatelně suše polkl, když se ho dotknul ten chlad schovaný v jejích slovech. Rozhodně by si s ní nechtěl zničit nějak vztahy. To ne. Měl by... Neměl by ji příliš provokovat.

„Ale cestovat se mnou..."

„Taky se mi zrovna nechce, ale ve dvou je to lepší než sám. Cítila bych se zodpovědně za to, kdybych tě nechala jít samotného a něco by se ti stalo," její umělý lítostivý tón pokračoval, jak nadále ponižovala Duena a jeho schopnosti, a narážela na jeho minulé sliby o ochraně její osoby.

„Úplně mi bereš slova!" nenechal se zahanbit Duen a jen se ušklíbl – výzva přijata.

Vypadl tedy ven, kde čekal na jeho novou spolucestující, jež musela dostat svého oře ze stájí. To trvalo déle, než předpokládal, až začínal pochybovat o jejích úmyslech. Tedy, nepochyboval. Samozřejmě, že jí nevěřil. Byl na pozoru každým momentem. Kdyby chtěla dostat Duena za mříže, zavolala by na stráž v noci – a to by se Duen vzbudil a utekl. Avšak nyní je chvíle ještě vhodnější. Určitě musí tušit, jak citlivé mývá bojovník smysly, a možná nechtěla riskovat noční buzení. Avšak nyní, mimo dohled i doslech Duena, nic jí nebránilo přivolat celou gardu.

A tak každou chvílí uvažoval, že uteče. Že na co čekat na nějakou výbušnou ženu, která si ani nedá říct, a k tomu ho neustále kritizuje – má to za potřebí?

Přesto zůstával. Dřepěl ve stínu oplocení a vyčkával na známé zvuky kopyt, které mají znamenat Kalayin pohyb. Nakonec se ozvaly a pouť mohla započít.

Byla pravda, že s Kalayinou společností nedělalo problém proklouznout kolem stráže, která na kontrolu dokladů příliš nedbala, jen mrkla na Kalayin odznak rodu držený v rukách Duena, a pustila je dál jakožto páreček, který se vydal na návštěvu příbuzných. Duen byl skvělý herec, jen vdaná žena měla menší problém tuto afekci ke svému společníkovi fingovat, a to dostatečně důvěryhodně.

Stačilo, aby se netvářila nepříjemně, když ji kolem pasu ovinula ruka a krk jí zavál horký dech, a měli půlku splněnou. Jenže i tyto jednoduché úkony pro tvrdou ženu nebyly tak lehce proveditelné.

Teprve za branou města si oba oddechli, Duen seskočil z koně na zem a po boku vznešeného hnědáka doprovázel Kalayu z rodu Teh za jejím uprchlým manžílkem.

Přestože na sebe pořád házeli nějaké vtípky a poznámky, již nikomu nebylo tak do smíchu, jako v tom kouzelném zimním období. Tehdejší pouť, ať už za jakýmikoliv účely, jim rázem přišla oběma tak naivní, tak nesmyslná. Duen mířil do Dialu v jakési umělé představě, že spasí celý jejich rod. A Kalaya zase věřila, že najde raz dva manžela a dotáhne ho domů.

Nyní však jejich iluze zmizely, roztály s jarní oblevou. Oběma se otevřely oči doširoka, když jim došlo skutečné poslání jejich cesty. Skutečný osud, kterému se tehdy pouze vyhýbali.

Ať se Duen pokoušel Thanamův čin zakrýt jakkoliv, spíše na něj nabalil jen další špínu. Jen posouval neoddalitelné. Uprchlíkem by se stal tak či onak.

A Kalaya vždy v nitru duše tušila, že za to všechno, co jí její muž provedl, si zaslouží smrt. A nyní je jeho smrt jen tím jediným východiskem.

„Co se vlastě stalo v Dialu? Má to co dělat s tím, že jde po tobě stráž?" načala Kalaya druhý den cesty, pohodlně usazená na hřbetu koně, zatímco se Duen crcal v její blízkosti, v bezpečné vzdálenosti od toho nevyzpytatelného zvířete.

„Co by se mělo jako stát?" odsekl lhostejným způsobem. Nechtěl dát najevo, že o tomto tématu mluvit nechce.

„Proč jste Bashiu potřebovali, proč tam byla stráž..."

„A proč se furt ptáš na Bashiu?" změřil si Duen ženu podezíravým pohledem, ale ta nadále hrdě vysedávala a její záda se pohoupla s každým krokem koně.

„A co jsi ty tak nevrlý? Neříkal jsi, že jste v kontaktu?" ohlédla se po tom uprchlíkovi.

„Jsme. To jsme," ihned zamlouval, načež zhodnotil, že nějaká prozrazená informace navíc neuškodí. „Nějací dva Bashiovi známí tam tehdy zavolali hlídku. Ale dostali jsme se ven, využil jsem svých skvělých kontaktů a byli jsme volní jako rybky," zářivě se usmál, úplně vynechal tu část, v níž byl Bashia na takových osm měsíců zavřený v Písečných horách.

„Co?" nevěřícně hleděla na toho falešného muže.

„Jo, dávej pozor na ty, které naštveš. Obzvlášť, když jsi poctivá. A Bashia je, až lítostivě moc. A koukej, jak se mu to vymstilo!"

„Jasně. On, takový obyčejný muž, a kvůli němu byla celá aukce zasažena," odfrkla si Kalaya, samozřejmě jí to přišlo dost absurdní nato, aby Duenovým slovům věřila.

„Možná není tak obyčejný, jak si myslíš," napadl její slova Duen, ale když po něm vyžadovala žena nějakého vysvětlení, setkala se pouze s jeho záhadným úsměvem. Rozhodla se šetřit energií a nic z něho netahat.

„Však neboj, ti dva jsou už za mřížemi, osobně jsem se o to postaral," pokračoval Duen, když si všiml, jak je jeho návnada ponechaná nedotknuta, a s jeho tendencemi mluvit musel rozhovor dále rozvádět.

„Dobře," odkývla mu to nezúčastněně, rozhodně neplánovala podporovat Duenovo chvástání se dalším vyptáváním.

„A jak jsi byla úspěšná ty?"

„Já?" podiveně na mladíka pohlédla. Jen, co spatřila jeho slizký vtíravý úsměv, padla jakákoliv malá naděje, že by mu něco prozradila. „Nic. Nic užitečného. A Bashia? Podařilo se mu najít jeho ženu?"

„Ty teda umíš odbíhat od tématu," zasmál se Duen, jehož otázka byla takto průhledně odbyta. Natož se ale zamyslel. Otázka Bashiovy ženy byla pro něj a také samotného konatele dávno vyřešená a stal se z toho uzavřený případ. Avšak taková nic netušící Kalaya samozřejmě nadále přemýšlela den a noc nad tím, kde se záhadná žena z portrétu může ukrývat.

Tady by neuškodilo něco málo prozradit. Alespoň se zbaví jejího dotěrného vyptávání, které mu občas drásalo nervy.

„Našel, tak napůl. V jedné vesničce kdesi v prdeli, tak tam se jeho žena usadila, našla si muže a má s ním dvě děti. S Bashiou neměla ani jedno, asi je neschopný nebo neplodný, kdo ví, Bunma se nejspíš nemýlil. No ale co se nestalo! Během svých cest Bashia narazil na nějakého pohledného mladíka a představ si, přeletěla jiskra. Kdo by to do něj řekl, že?"

„Proč z tebe nemůže vypadnout alespoň jednou nějaké rozumné slovo?"

„A copak ti lžu? Všechno je pravda, je jen tvoje chyba, že před ní zavíráš oči!"

„Jo, a Bashia si našel mladíka. Ten Bashia, ten věrný Bashia, který procestoval celou zemi, aby ji našel; který přetrpěl i tebe a tvé lidi; dokonce se namočil do něčeho špinavého – kvůli tobě – jen aby měl prostředky k jejímu nalezení; jehož oči ani ruce nepadly za celou dobu na nikoho, protože v jeho srdci byla jediná. Tak ten Bashia si našel mladíka?"

„Je tomu tak!" stál si za svým Duen – vždyť nelhal! Vždyť není mladým, pohledným mužem? Ha? A náhodou! Za tu dobu cesty přeci jen Bashiovy oči a ruce na někoho padly – právě na Duena. Nepomáhal mu přeci, když byl naprosto ve sračkách z pití? Nebo, když prodával ty brože? Anebo to byly spíše Duenovy ruce, které padaly na Bashiu?

„Samozřejmě ta skutečnost byla trochu komplikovanější, ale Bashia to všechno nesl překvapivě dobře. A víš ty co vlastně, dokonce za ním teď mířím," pochlubil se.

„Je v Ildě?" vyhrkla s ukrývaným nadšením. Ráda by si s ním sedla, popovídala o tom, co bylo, co je, a co bude. A hlavně se dozvěděla pravdu, protože od Duena nemůže brát nic vážně. Duen se jen tajemně usmál.

„Nebo kecáš. Jasně. A s Bashiou v kontaktu nejsi."

„Že nejsem? Hele, koukej, co pro mě vyrobil," vytasil se se svojí novou sponou, kde zářil jasný křišťál, a zdobil mu tu starou tuniku z hostince, která jinak vypadala zralá na vyhození.

„Anebo jsi mu to ukradl."

„No tak, to mi vůbec nevěříš?"

„Ne," odsekla chladně a popohnala koně, aby Duena předstihla a udržovala od něj vzdálenost dostatečnou, skrze níž nepřejdou žádná další slova.

Po tomto rozhovoru bylo jasné, že ať už proběhne mezi touto dvojicí jakákoliv výměna názorů, bude to pouhé plýtvání energií obou zúčastněných. A jelikož se jim tato energie nyní více hodila na cestu, na starost o oheň, na nesení dříví i na snahu najít něco poživatelného; ani Duen, ani Kalaya tak zbytečně nenadhazovala nějaká témata, která by se dala dál rozhovorem rozvést, ani se již neptala na Bashiu nebo důvod jeho obvinění.

Jejich cesta byla neobvykle tichá. Opravdu nezvykle. Jediné, čeho se Duen nevzdal, byly jeho typické koketní řeči. Ty však padaly pouze ze zvyku než kvůli tomu, že by to nějak vědomě chtěl. Po tolika letech, kdy se všechny fráze tak hluboko vyryly do jeho jazyku, již bylo těžké se toho zbavit. Neplivat poznámky všude kolem. Nenazývat tu tvrdou ženu „jeho milou Kalayou" a podobně.

A v tomto duchu, akorát včas, kdy už ta milá Kalaya ztrácela veškerou milost a chtěla Duenovi natvrdo vrazit; dorazili do Ildy.

Město položené v severní části Namasilii bylo rozhodně vzdálené od Adranuchu dostatečně, aby zde příchod Duena nikdo neočekával. A ať už brali strážní Duenův tip jakkoliv vážně – kdokoliv, kdo znal Duena alespoň trochu dobře, věděl, že jeho kroky na sever rozhodně nezamíří. Ani kdyby to měla být jeho poslední možnost. Rozhodně by neriskoval svůj život na planinách kolem jezera Delaia, sám, v takové špíně.

Na druhou stranu, město bylo nyní ve střehu kvůli vzbouřencům. Kontrolovali tak osamělé muže, velké skupiny a vozy, které se chtěly dostat do centra dění. A pokud ti strážní budou znát Duena z jejich předchozí spolupráce... Pak bude problém.

Duen si to všechno dokázal vyvodit, a tak se v dostatečném předstihu vyhoupl za Kalayu na koně a pevně ji objal kolem pasu, ať už vrčela a syčela jakkoliv. Připomínala mu zběhlé divoké zvíře, které se ještě na poslední chvíli snaží vyplašit agresora, ale nakonec přeci jen stačí malé dupnutí a i tento vzdor bude hladce potlačen.

Když pak byli požádáni o sesazení ze sedla, Duen jako správný manžel podal své milé ruku, a ta ji s odporem sevřela a nechala si pomoci padnout na nohy. Doufala, že ten záletník pořád nemá ty chytré plány jako dříve, avšak za poslední dny měl tolik šancí se nějak projevit a ono nic. Buď nabral rozum, nebo si našel společnost, která ho drží pěkně pod podpatkem.

Hraná afekce, spojená s Duenovým hustým strništěm a rozcuchanými vlasy, ztmavenými hlínou po cestě, je nakonec úspěšně propašovala za hradby. Takového lehce shrbeného postaršího muže přece nebude nikdo podezírat, že?

Duen měl sto chutí hodit sebou do vody, kamkoliv, klidně do jezera Delaia! Špína ho škrábala po celém těle a pocit, že má bobulemi přimalované jizvy, ho taktéž netěšil. Kdo to bude umývat, a půjde to vůbec dolů?

Plány však byly odlišné. Najít si bezpečné místo, kde se nebude vyskytovat ani vlas Adranuchské stráže, a dát si něco teplého k jídlu. A nakonec to završit i trochu veselejším pitím.

Popíjeli mlčky. Po celé té cestě už neměli žádného slova, kterého by mezi sebou vyměnili. Ale takového klidu potřebovali. Doplňoval ho jen přirozený ruch okolí, znak, že život nevymřel, jen oni se mu nějakou dobu vyhýbali. A v tomto ruchu, jenž vytvářel uklidňující podklad k odpočinku, využívali alkohol jako prostředek k uvolnění stresu a napětí, jež se je celé ty dny držely.

Duen byl rád, že s Kalayou po boku o něm nikdo pochybovat nebude, že nebude lákat pozornost ostatních, kdo by chtěl do svého svazku přihodit pár kulatých dalů. Ačkoliv ta žena nebyla zrovna společností, po které v takových chvílích toužil, měla něco z Bashii, co vytvářelo tuto chvíli snesitelnou.

„Kde hodláš začít?" nakonec to ticho pan věčně ukecaný nevydržel a musel se zeptat. Zvládal to však dlouhou chvíli, již zpracoval dva hrnky.

Kalaya překvapeně vzhlédla. On na ni mluví? Co se do něj vzalo?

„Mám tu nějaké kontakty. Začnu u nich. Možná budou mít novinky."

„To děláš pořád? Putuješ z města do města, sbíráš novinky a zase jdeš dál?" naklonil se nad stůl, aby se Kalayi mohl pořádně podívat do jejího ostrého obličeje, a případně se jí vysmát.

„A? Jak bys to dělal ty, ha? Nejsem však bez výsledků. Jak jsem ti už předtím řekla, dokázala jsem zjistit informace o některých jeho obchodech, i napojení na Sběratele. Cos dokázal ty, ha? Jen se válet v krčmách a dostávat se do malérů."

Narážka na Duenovu největší životní krizi byla jak rána pod pás. A ústa tohoto muže, jež dokáží říct cokoliv a mít odpověď na cokoliv, snad poprvé naprosto zmlkla. Ale úplně se nezavřela, to ne. Jinak by jimi nemohl protéct alkohol, jenž byl poháněn unáhleným polykáním až do žaludku. Tato reakce Kalayu potěšila – na jednu stranu, měla něco, čím mohla Duenovi vracet jeho aroganci a chování. Ale jak rychle jí na tváří vyrašil spokojený úsměv, tak se stejně rychle vytratil. Nebyla bezcitná. A ať se mu stalo cokoliv, nechtěla takto parazitovat na cizím neštěstí, jen ze sobeckých důvodů a dobrého pocitu. Na rozdíl od Duena již byla vyspělá a taková nutkání neměla. Proto více na celou tuto věc týkající se jeho zatykače nenarážela.

Naštěstí se mladík otřepal ze svého neštěstí rychle. V tom měl talent. Věci házet za sebe, nebo alespoň perfektně předstírat, že tyto věci neexistují. Upřel své svůdně přivřené oči na Kalayu a vybízel ji úsměvem k odpovědi na jeho dotaz.

„A co jsi na té aukci vlastně dělala ty? Bashia se mě ptal na cosi se Sběratelem. Hledala jsi ho?"

„Saral se na Sběratele ptal. Musel s ním mít schůzku, nebo s ním i kšeftovat. A asi se mu to podařilo, soudě podle toho, co se doslýchám. Myslí si, že když vedl dílnu, jak strašně velký odborník na to všechno je, to hovado."

„Hádám – obchody se týkají zbraní?"

Žena na Duena překvapeně vzhlédla. Nato jí však došlo, proč to Duen ví. Jestli je hledaný, určitě mu na to došli.

„I materiálů," nepřímo potvrdila. „Hodně aktivní je hlavně v posledním roce."

„A co to má co dělat se Sběratelem?"

„Tak Sběratel má velké vazby na Xeting. Asi mu hledá kupce, možná zprostředkovává i přesun zboží; vzhledem k tomu, jak se mu daří sehnat všechen ten kupní materiál do aukce, musí mít své vyšlapané cestičky."

„Helemese! Že se Ústředí říšské spravedlnosti nestydí! Jedna obyčejná žena je takto strčila do kapsy! No, ale je fakt, že v té slavné stráži nikdo schopný ani není. A Dexun se vůbec nesnaží, ochlasta jeden. Ale koukám teda!"

„Vysmíváš se mi?" Kalaya s alkoholem v krvi byla ještě ostřejší než obvykle. Její přísný hlas Duena okamžitě zahnal do kouta, odkud mohl jen trpělivě sledovat, jestli má od ní čekat výbuch či nikoliv. Jenže co by to bylo za Duena, který by se schovával před nebezpečím? Ihned si uvědomil, co to dělá, a obohatil svůj obličej zářivým úsměvem.

„Ne, naopak! Obdivuji tě! Taková osoba jako ty by se ve stráži hodila. Bojovat umíš, a na rozdíl od těch chlapů umíš i přemýšlet! Nechceš změnit svoji kariérní dráhu? Dal bych ti své doporučení."

„Ne, děkuji," odsekla a několikrát zakroutila hlavou, jak setřepávala ty Duenovy sračky z mysli.

„A vidíš, když už jsme u té kariéry... Možná bych po tobě něco chtěl. Samozřejmě, bohatě zaplatím – jsem možná na útěku a vypadám takto, ale to neznamená, že jsem chudák bez peněz."

„Raději si své daly nech pro sebe, budou se ti ještě hodit," zamítla jakýkoliv Duenův návrh ještě předtím, než zazněl.

„Tsk tsk, takto chladně mě odmítnout! Jenže já neznám nikoho, kdo by toho byl schopný, kdo by byl tak dobrý... A navíc v mé situaci nemohu ani nikoho o něco požádat."

„Co sakra chceš?" vyštěkla, jelikož jí jeho řeči lezly na nervy.

„Nic velkého, jen jeden takový mečík. Líbí se mi tvá tvorba – tedy, ten co máš, ale je na něm poznat, jak schopná a šikovná jsi, a tak by se mi taky líbil jeden navíc."

„Vždyť máš," bradou pokývla k zdobené pochvě, která ležela na lavičce hned vedle Duena.

„No... To ano. Ale ten by nebyl pro mě. Víš, dělám si očko na jednoho klučinu, a darování takového meče by byl pěkný způsob, jak se mu dvořit, nemyslíš?"

Kalayi povolila její pevně sevřená ústa. Okamžitě se zamračila, čímž se jí zvýraznila bohatá kresba vrásek na obličeji. Byla mnohem tmavší, než když spatřila poprvé hledaného Duena, válejícího se na zemi. Dokonce i více, než když se dozvěděla o situaci jejího muže.

Jak jen... Jak jen může Duen ve své situaci pomýšlet na sbalení dalšího kluka? Cože? To má místo mozku péro, nebo co?

„To nemyslíš vážně."

„Smrtelně vážně," namítl na to Duen a již tahal svůj ukradený svazek a hodil s ním na stůl.

„Kolik by sis za takový meč vzala? Jen se neostýchej, je to jen tvoje."

Žena pohlížela na děravé mince svázané dohromady v cinkavé chrastítko a občas přeblikla na majitele toho svazku. Opravdu si nedělá srandu? Opravdu po ní chce meč, pro nějakého vydržovaného chudáka? A ona jej má ukout? I kdyby jí dal deset velkých zlatých, nezvedne ani prst!

„Prosím! On se teprve učí bojovat a nemá nic pořádného. A nemá ani za co si něco koupit. Ale celkem mu to jde, a zrovna ho mám po cestě, tak bych se jen stavil a dal mu jej..."

„Na to zapomeň!" zavrčela a odstrčila svazek od sebe zpět k Duenovi. Ten jej však ještě nesbalil. Jen se na něj stroze podíval, než věnoval svoji pozornost opět Kalayi, a do jeho veselého úsměvu se vkradlo něco chladného, něco mrazivého. Člověk jako Kalaya, cvičená v boji a v neustálém odečítání nepřítelových kroků, samozřejmě tuto změnu pocítila.

Snažila se nevnímat tu změnu. Ignorovat ji. Odmítla zakázku, co jí může udělat? Je hledaný. Měl by být rád, že mu pomáhá propašovat se skrze stráž do měst a strávit noc v teplém pokoji, s teplou večeří v žaludku. Nemá právo si stěžovat nebo jí vyhrožovat. Takže ať se tváří jakkoliv, Kalayi je to hluboce u prdele.

„Dlužíš mi to."

„Já?" pobaveně Duena pozorovala, co si zase vymýšlí.

„Ano, ty. Prokázal jsem ti službičku, takže za to," zkřížil ruce na prsech a pokrčil lhostejně rameny, jako kdyby ta službička byla samozřejmostí, a Kalaya je na vině, že si nic nepamatuje.

„U Ilaie, jakou službičku?"

„Kdybych věděl, že tě potkám, tak bych je vzal s sebou. Ale to by mi zacákaly oblečení krví, a těžko bych se pak z Adranuchu dostal..." uvažoval nahlas a natahoval tak Kalayu v jejím hádání.

„Tak co?" již nevydržela, jak jí alkohol ukradl velkou část z její trpělivosti, a k tomu bouchla do stolu. Naštěstí si jich nikdo nevšiml. V této době se v místnosti nacházeli jen opilci, kteří buď řvali, nebo již spali okupující malé místo na zemi.

„Bunma přišel o malíčky. Ale ne o dva, rovnou o čtyři. Vidíš? Já jsem říkal, že svá slova dodržuji. Že je plním, dotahuji do toho nejvíce perfektního zakončení. Pro mě to byla sice práce navíc, ale co bych neudělal, abych naši milou Kalayu nerozveselil, hm?"

„A ty si myslíš, že ti to sežeru? Duene, najdi si lepší důvody, proč bych to měla udělat. Ty a uříznout malíčky svému kámošovi? Byla jsem naivní, když jsem s tím svolila. Asi jsem doufala, že jsi lepší člověk, než ve skutečnosti jsi."

„Já říkal, že jsem měl donést ty prsty s sebou. No ale... Hele, mám tohle. Vzal jsem mu to, když jsem vykonával spravedlnost," tasil Duen triumfálně odznak Bunmovy rodiny a předložil ji před tu ženu.

„Nebo stačilo poprosit a on by ti to půjčil, abys pláchl," přišla Kalaya se svou vlastní teorií, jak vysvětlit odznak v Duenových rukou.

„Myslíš? Bunma je žoldák, pro něj existují jen daly a nic víc. Fakt si myslíš, že by mě neudal, když je na mě vypsaná taková odměna? Že by po tom svém ponížení nechtěl nějakou odplatu? Pche, takový hajzl, zasloužil si uříznout i ptáka," odplivl si na zem. Kdyby ho netlačil čas a byl v lepším stavu, než tehdy, dokonal by to do konce. Ale možná ještě příležitosti budou...

„Hele, dejme to stranou. Uděláš ten meč, nebo ne?"

Kalaya dlouze hleděla do Duenových očí, které byly jak čirá tůně. Jak ledovcové jezero s křišťálově čistou vodou, avšak hluboké tak, jak si člověk nedokáže ani představit. A v té hlubině se skrývá něco, co nebylo povrchní, co nebylo pouhé „dvoření se klučinovi". Ten meč opravdu chtěl, ačkoliv důvod proč byl stále nejasný. A nejspíš se ho nikdy nedoví.

Byla by blbá, kdyby nabídku odkývla a meč mu vyrobila. Muži jako je Duen se nedá věřit, a kdo ví, jak by se spálila zrovna ona.

Ale asi blbá je. Ano... Proč by se jinak neustále honila za svým mužem?

„Ten meč tedy není pro tebe?"

„Ne. Ale neboj, popis příjemce dostaneš tak detailní, i styl jeho boje, jako kdybys ho znala osobně."

„Dobrá..." nakonec kývla, ačkoliv věděla, že tohle rozhodně udělat neměla a nějaký meč mu mohla strčit někam. Jenže co už, také toho nevypila málo, a ukout jeden meč nebylo nic těžkého. Tak proč hrát nedostupnou, že?

Také musela přiznat, že již dlouho nedržela kladivo v ruce. A jestli je tohle možnost, jak opět sevřít tu ručku, uvázat si zástěru a pocítit kouř ohně, který v peci taví všechno v zářivou hustou tekutinu, brala ji bez zaváhání. Tedy, její pracovní část. Jen díky své racionalitě byla schopná se uhádat, přestože ve finále – nakonec to dopadlo stejně.

Bude dělat meč.