„Tady jsi!"

Až sebou Duen sekl, když ho vyrušil nečekaný hlas z konce této drobné a temné uličky. Neslyšel kroky, teprve až se zvoláním ten člověk vykročil kupředu a máčel nohy v nechutně páchnoucím bahně.

Muž na útěku si jen hlasitě odfrkl, než se postavil ze dřepu do výše a hrdě shlížel na tu špínu, která ho našla na tomto neobvyklém místě.

„Byls to ty?" žádné zdravení, žádné přátelské úsměvy. Jen čirá krvelačnost, chuť tu osobu ihned podříznout a předhodit psům. A ty původně zářivé, akvamarínové oči se jakoby proměnily v čirý led napuštěný krví.

„Já? Kdepak. Já neporušuji svá pravidla, to přece víš. Kdo mi zaplatí, stvrzuje tím smlouvu a zavazuje mě tak doživotní mlčenlivostí. Kdybych svá pravidla porušoval, neměl bych ani jednoho zákazníka."

„Kdo ví, jestli jsi neudělal výjimku. Avšak za ten obnos, cos dostal, by to bylo od tebe nanejvýš zrádné," ušklíbl se chladně Duen. Čvachtavý zvuk nohou se k němu stále blížil.

„To bych neudělal. Obzvlášť za ten obnos. Vůbec," usmíval se ozbrojený muž, který zastavil tři metry od Duena.

„Tak co tu teda děláš, Bunmo?"

„Sice jsem to nebyl já, kdo tě nabonzoval, ani kdo proti tobě svědčil... Jak říkám, dodržuji svá pravidla. Jenže to mi nebrání vzít jakoukoliv nabídku za finanční odměnu a donést tvoji hlavu na Ústředí," jeho úsměv se ještě více prohluboval, s jakou nezdravou radostí si užíval momentu, kdy ten arogantní Duen z rodu Ran klesl na samé dno. Ten, kdo si nechtěl zašpinit ani kus svého oblečení, a nyní tu dřepěl ve sračkách a ukrýval se před strážnými. A to se Bunmovi nanejvýš hodilo.

„Ty svině," vyprskl skrze zaťaté zuby Duen a chmátl po rukojeti svého meče.

„Jsi vůbec v pozici mi takto říkat?" Bunma byl v sedmém nebi – konečně může oplatit všechno to ponížení, které zažil cestou do Dialu, i to, jak se zastával té děvky, jak ho veřejně ponížil...

„Vždycky budu," ušklíbl se na něj a vyzývavě nadzvedl obočí.

Tak to hovado si teda nechalo narůst ego! Měl jsem ho zapíchnout už tehdy!

Tomu hovadu se Duenovo sebevědomí vůbec nelíbilo. Podkopávalo to jeho představy, v nichž měl najít uplakaného dědice, skrývajícího se před veřejným ponížením, vězením a ztrátou jeho luxusu. Jenže ne. Duen nadále hrdě tyčil hlavu, jeho oči se na něj stále dívaly z vrchu, jako kdyby ho měla probodnout samotná síla jeho sebevědomí, jeho rodu, kterým se neustále chlubil, a jeho uměle vytvořená autorita.

Sundal si tedy plášť a přehodil ho přes zídku, aby se mu neušpinil od močůvky ve stoce. Tasil meč, jehož špičkou namířil na uprchlíka před sebou.

Teď ho dostane. Konečně. Všechno ponížení bude splaceno. A Duen ho ještě bude prosit na kolenech, aby ho nechal jít! Omyl! Jak se asi bude tvářit, až ho bude vést na Ústředí? Bude se pořád takto usmívat, jako se usmíval na něj, když mu dal pěstí? Ha?

Duen výzvu přijal. Vytáhl meč z pouzdra, a jako kdyby vypustil vzteklého psa, zbraň sama o sobě nebezpečně na protivníka vrčela a vyhrožovala mu, že ho v každém okamžiku napadne, zakousne se mu do krku a přeřízne jeho tepnu. Ačkoliv byla ukuta, stejně jako její protivník, z jednoho kusu kovu, i tak nesla pachuť agresivity a povýšenosti jejího pána, která byla neměřitelná s tou naivní kuráží Bunmy.

Aniž by to sám nějak ovládal nebo dokázal ovlivnit, ať byl na střet s Duenem jakkoliv připravený, ať se na něj jakkoliv těšil, přímo o něm snil; realita byla mnohem jinačí – a neohrožený Bunma se slabě zachvěl.

No to teda ne! Kalaya ho porazila jen díky pomoci těch všech ubohých chlapů, kteří propadli jejímu hranému kouzlu a jakékoliv lži, co si vymyslela. Ale nelituje, že ji napadl, nelituje, že ji chtěl zkrotit, protože zastával názor, že ta kurvička si o to žádala.

Když porazí Duena, bude to pro něj o to větší výhra. Návrat jeho sebevědomí, jeho poškozené hrdosti. Nesměl zklamat, ne, on prostě vyhraje a jiná možnost není!

Vrhl se do boje. Udělal první výpad, který však Duen snadno odrazil. Následoval však další. A na něj navazoval jiný. Duen jen stále odrážel všechny útoky, jež rozhodně nešetřily s agresivitou, jak čerpaly sílu z hněvu. A o to útočnějším se Bunma stával, když před jeho očima byl pouze bránící se Duen, co sotva stíhal zvednout meč do té správné polohy, aby si zachránil krček před odseknutím.

Bunma měl už na jazyku vítěznou hlášku. Už očekával ten okamžik, kdy Duenovi ujede ruka a nestihne se ubránit. Už viděl jeho padající zraněné tělo, smočené v zapáchající močůvce.

Jenže tento okamžik furt ne a ne nastat. Jejich těla tančila, klouzala hbitě po bahně, a špičky jejich mečů se opakovaně tyčily do výše a zachytávaly ojedinělé paprsky slunce. Jejich lesk vysílal do celého Adranuchu signál, že tady se bojuje, že tady se soupeří na život a na smrt; že tady se skrývá ten uprchlík a odolává poražení jedním z nejlepších žoldáků v Namasilii.

Bunma to zprvu nevnímal tak intenzivně. Jen cítil podivné šimrání v žaludku, určitou nervozitu z toho, že se neděje po jeho, že se Duena drží štěstí a neustále vstupuje mezi něj a toho bastarda.

Po několika minutách však jeho tušení intensivnělo, až nedošel do momentu, kdy to dokázal pevně uchytit a nějak pojmenovat.

Duen si s ním jen hraje. Doteď nebere jejich souboj vážně. Jinak si nedokáže představit, proč se jen brání, nato, jak moc jsou jeho schopnosti mezi Adranuchskou smetánkou opěvované.

„Proč nebojuješ?!" vykřikl hněvivě, tento objevený fakt mu ještě více nahnal žluč až do krku.

„Vždyť bojuji," dělal blbého Duen a poukázal na to, že drží v ruce meč a aktivně kroutí zápěstím.

„Tomu říkáš boj? Co, bojíš se, že prohraješ?" pokoušel se ho vyprovokovat Bunma.

„Spíše se bojím, abys ty nebyl poražen příliš rychle. Vidíš, dbám na tvoji pověst," sladce se na protivníka usmál, zatímco všemi těmi kroky se uvolnil jeho cop a vlasy mu začaly poletovat do čela.

Ach, nepříjemné.

Neměl však čas si vlasy spravit, ani si je useknout. Mohl jen polykat jednotlivá vlákna, olizovat případné prameny a mrkat více než obvykle.

A k jeho neštěstí, rozzuřený Bunma přidal na své síle. Poháněn vztekem, jeho meč se dostával blíže a blíže Duenovu tělu, dokonce mu z části pomohl s jeho dilematem, když během útoku vzal kus jeho vlasů. Duen s neuvěřením sledoval ty padající zlaté nitě, zatímco pevně držel svůj meč ve výšce a chránil svoji hruď před šrámem.

„Moje pověst? Pche! Až tě dostanu za mříže, teprve pak můžeš mluvit o mé pověsti!"

Duenovy rozvolněné vlasy, Bunmova neobyčejná dravost a kluzké podloží pod jejich nohama nebylo něco, co by bojovník za svoji svobodu mohl přehlížet do nekonečna. Jeden faktor byl zvládatelný, dva jakš takš také, ale jakmile neviděl nic než zlaté příze, a Bunmova silueta již nebyla tak zřetelná, začínal pociťovat jisté komplikace. Musel změnit taktiku boje. Z prvotního oťukávání, kterým si ověřoval Bunmovu sílu a styl šermu, musel přejít na mnohem účinnější ofenzivu, kterou protivníka definitivně a rychle porazit. Snaha toho muže unavit padla. A čím déle bude takto riskovat, tím reálnější bude představa, že ten zasraný Bunma opravdu vyhraje.

Takže –

Než stihl Duen přijít s něčím, čím by Bunmu napálil a sesunul na kolena, podklouzla mu při manévru noha. Jeho záda směřovala k zemi. Zalila ho beznadějnost. Ten pocit, když neměl žádné stabilní těžiště, nic, čeho se chytit... Jen padat, nechat své tělo napospas Delaiovi.

Na poslední chvíli se zapřel rukou o zem, čímž zanořil prsty do toho odporného humusu, a zachránil půlku své tuniky před znečištěním. Jenže oddychnout si nemohl. Než se stihl vzpamatovat, meč letěl jeho směrem.

Bušení jeho srdce bylo to jediné, co v tom momentu slyšel. Již dávno zapomněl, jaké to je být ohrožený. Jaké to je být v nevýhodě. Nyní seděl v páchnoucím odpadu, a poslední obrazy jeho života měly patřit vzteklému Bunmovi a jeho třpytícímu se meči.

Ne. To rozhodně ne.

Rychle švihl rukou, aby meč vychýlil na stranu. Druhou dlaní, kterou se ještě před chvílí opíral o zem, se rozmáchl, a s nabraným bahnem v ruce jí rozprskl tu špínu na Bunmu. Zásah! Alespoň do jednoho oka.

„Teď jsme si vyrovnaní," ušklíbl se Duen a postavil se na nohy, zatímco si Bunma vzteky utíral zasažené oko a pokoušel se zbavit toho pálivého pocitu, který se ho zmocnil.

„Ty svině!" vykřikl, pořád zaměstnán utíráním si obličeje.

„Co já, smrdíme oba. Vítej mezi sviněmi!"

„Za tohle mi zaplatíš!"

„Jak myslíš," zostřil hlas Duen, a pokoušel se nějak strčit vlasy za ucho, způsobem, aby je co nejméně zababral svými špinavými dlaněmi.

Nastalo druhé kolo. Tentokrát ho Duen nebral na lehkou váhu, což Bunma okamžitě pocítil. Najednou kroky, v nichž se cítil sebevědomě a jistě, se pro něj staly nejisté. Nabýval dojmu, že je slabý, přestože do každého útoku vynakládal všechnu svoji sílu. Cinkot mečů nemohl být lepším důkazem! Ale i tak, jeho protivník není vyhlášený bojovník pro nic za nic.

Proč? Proč má pocit, že prohrává?

Duen, přestože ho uvolněné vlasy opět švihaly do očí, totiž kašlal na nějaké sledování Bunmy. To mu mohlo být ukradené. Teprve když se přestal spoléhat na svůj zrak, ale více se soustředil na stopy v blátě, na to, co o Bunmovi ví, a na jeho nohy a dolní torso – což už šlo lépe, než se koukat přímo před sebe – tak se zbavil toho jednoho znevýhodňujícího faktoru. A jakmile k tomto došlo, nebyl problém se opět opřít do boje, přestože mu rukojeť meče v zabahněné dlani klouzala, a Bunma vydával opravdu šílenou sílu do každého jeho kroku.

Jenže jeho síla, kterou považoval za svoji největší kvalitu, byla zároveň i jeho největší nevýhodou. Rychle se unaví, což se začalo projevovat, a to pak vede ke zpomalení jeho kroků i vydávání menší síly. A navíc – proti síle není třeba vyvinout stejně velkou sílu. Kdepak. Stačí pouze tu sílu někam převést, na neškodné místo, kde se vypaří a bojovník může dále pokračovat v boji.

A pro Duena to nebyl žádný problém.

Všechny tyto fakty, zkombinované dohromady, způsobovaly, že Bunmovo sebevědomí klesalo. Nevyhrával. Aniž se snažil jakkoliv. A již tak podlomené sebevědomí se začalo projevovat i v nejistotě jeho boje.

A najednou to byl on, kdo uklouzl a zanořil se do bahna.

Duen neváhal. Přišlápl mu zápěstí, dokud nepustil meč, zatímco mu přidržoval ostří u krku.

„Ty! – Aaah!" křičel bolestí, když tlak na jeho zápěstí zesílil v reakci na jeho protest. Nemohl se ani zvednout. Jen co se odrazil zadkem od země, Duen mu zavrtal chladnou špičku hlouběji do kůže na jeho krku.

„Já. Duen z rodu Ran," představený výherce se sklonil k jeho drcené dlani, aby odhodil meč dál z jeho dosahu. Hezky do bahýnka.

„Haha, stejně je to jedno! Stejně tě chytnou! A z Adranuchu se stejně nedostaneš! Cha! I když prohraju, stejně budeš hnít ve vězení!"

„Možná. A možná taky ne," uvažoval Duen, jen tak, aby zabral chvíli a zareagoval na jeho přiblblé řeči. Čistě z reflexu. Jeho mysl se však nějakým hlubším úvahám nevěnovala. Ne. Ta zabloudila jinam.

„Ale když už jsme u toho," našpulil rty a začal si Bunmu prohlížet od hlavy až k patám. „Mám dojem, že jsem na něco zapomněl. Ne?"

Ať už chtěl Bunma protestovat jakkoliv, zakřičet zase nějakou opoziční hlášku, zvláštní tušení projelo jeho tělem a zvedlo mu všechny chlupy do ukázkové kolmice.

Snad...

„Já hlava děravá, já určitě něco chtěl, a už nevím co. Nevíš co? Nepomůžeš mi?"

Bunma jen zuřivě syčel na svého věznitele, zatímco se nadále snažil vykroutit z této pozice. Jenže stačil jeden pohyb a cítil ostří až na své chrupavce.

„Mám dojem, že jsem něco slíbil. A že se nestydím! Vždyť já to slíbil jedné paní, mladé a sympatické paní! Jenže místo toho, abych ten slib jako správný džentlmen splnil, tak jsem jen uboze zalezl do své ulity a... Ach, já hlupák. Musím to okamžitě napravit!"

„Opovaž se, Duene! Jen se opovaž a –"

„A co? Budeš mi dál vyhrožovat vězením? Pracovním táborem? Žádná novinka. Proč bych se měl bát? Čeho bych se měl bát? Pochop, Bunmo. Já jsem člověk, který nezapomíná. Který dodržuje svá slova. A tohle slovo ještě vyčkává na jeho uskutečnění. Ačkoliv... Něco jsem přeci jen zapomněl. Nepamatuješ si, mluvilo se o malíčcích na rukách, nebo na nohách?"

Bunmovy oči se rozšířily dokořán. To snad Duen nemyslí vážně, snad to neudělá, snad –

Duen si klekl na Bunmu, aby se mu nedostal ze sevření. To, že ležel, neznamenalo, že ležet bude nadále v průběhu procesu odprstění. Ještě stále měl spoustu energie, kterou musel Duen potlačit.

A tak to udělal následovně. Když už na něm klečel, tak si rovnou sedl, a to tak, že svůj pěkně od sraček zamaštěný zadek nastavoval Bunmovi pod nos. Ať vrtěl tělem jakkoliv, jelikož měl znehybněnou hlavu, přišpendlenou k zemi, nezmohl nic.

Nahnul se nad ruku jednu. Bunma ihned na protest sevřel ruce v pěst, aby mu zabránil ve vykonání činu.

„Ále, no tak! Snad nebudeš bránit té paní, aby nabyla své spravedlnosti? Vždyť – jestli se nemýlím – ty jsi prohrál. Cožpak takto budeš utíkat před trestem? Jsi horší než já," krátce se zasmál a násilně ten malíček natáhl.

„Pokud se budeš takto chovat, tak nezaručuji, že mi neujede meč a neodseknut ti prsty rovnou dva," smutně ho srozuměl s riziky jeho bránění. V té krátké chvilce zaváhání prst povolil a Duen ho tak mohl držet v celé délce.

„Jo, ještě jedna věc. Přišli si pro moji rodinu předtím, než jsem si stihl nabrousit meč. Takže pokud to nepůjde úplně na poprvé... Tak to se omlouvám," předstíral jakoukoliv lítost a ignoroval Bunmův vztek a jeho snahy o výkřiky, ztracené ve špinavé látce jeho tuniky. Musel si jen hlídat, aby Bunmovu hlavu nezasedl úplně.

Obzvlášť, když chtěl umlčet jeho pláč nad bolestí, která ztrátu takového prstu následovala.

Jak Bunmu takto jednou zlomil, odseknout mu prst z druhé ruky již bylo o něco snazší. Přestože byl hlučnější a více se vrtěl, ztratil sílu k sevření té druhé ruky. Nejlépe se totiž ruce svíraly v pěsti obě zároveň. Jenže nyní nemohl takto postupovat, jelikož by jen dráždil svoji poškozenou dlaň. A tak do bahna zapadl prst druhý.

„Tak, půlka slova je splněná. Teďka ještě dole. Měl bys být rád, že se mé slovo netýkalo tvého péra, ačkoliv jak takto sedím, mám ho celkem na dosah. Co říkáš? Mám, nemám?"

Pláč skrytý v saténu rozvibroval Duenovými zády, a on to bral jako ne.

„Tak tedy ne, dám na tvoji radu. To si pamatuj. Protože věř mi, moje ruka se klepe nedočkavostí."

Duen se tedy natáhl ke stehnu a krčil nohu, dokud nebyla pata nalepená na vnitřní straně Bunmova stehna. Jedním žuchnutím z nich shodil botu a stáhl ponožku.

„A tedy ty dolní malíčky. Jsou takové malé, roztomilé. Chceš to udělat mečem, nebo ho odtrhnout? Odtrhnutí by mělo jít lehce. Už jsem to dělal jednomu chlápkovi v Hule, když mě obvinil z toho, že jsem mu přebral ženu. Sice teda probudil křikem celou ulici, ale stačilo ten malíček zlomit, několikrát s ním zakroutit, samozřejmě tahat, aby se natáhla i ta kůže a zpřetrhalo svalstvo, a pak šlup, a malíček je pryč. Jednoduchá procedura. Zachová ti kloub na noze. Když se zadaří. Tak co?"

Z otázky tázavé se stala otázka řečnická.

Bunma ztratil vědomí.

Napůl zakousnutý do Duenova zadku, se zuby plnými hnoje, s odříznutými prsty... Historka o vymyšlené proceduře mu vytáhla poslední zbytky energie z těla.

Duen si stoupl a prohlížel to ubohé tělo.

Moc teda nevydržel, ušklíbl se, když sledoval ten zděšený výraz, tu odevzdanou pozici, v níž ležel.

Snad nebudu mít modřinu, otočil se ještě a zkontroloval místo vzadu, kde dávka bahna byla nižší, jak ji ožužlal Bunma svými slinami a smyl náloží slz.

Co teď? Jak tak stál nad tím mužem, v hlavě se mu zrodil plán C, jak se dostat z města. Riskantní jako plány předešlé, ale tuto příležitost si prostě nemůže nechat ujít!

Prohrabal tedy jeho kapsy, jeho tuniku, a bral vše, co se mu mohlo hodit. Dýku, tučný svazek dalů, ale i jeho odznáček rodu, který měl u sebe i Duen a prokazoval jím identitu své osoby, když potřeboval cokoliv vyřídit. A přesně tohle potřeboval ze všeho nejvíce. Samozřejmě vyhrabal i svitek s vypsanou odměnou na svoji hlavu, a nějaké svačinky na cestu.

Dokonce i balíček střívek! No to se rozhodně bude hodit!

Již byl připravený k odchodu, a tak naposledy pohlédl na bezmocné tělíčko velkého chlapa.

Nedalo mu to. Slova by se měla dodržovat, že?

A tak vzal opět meč, a ještě mu uťal i ty malíčky na nohách. Teprve poté spokojeně kývnul hlavou, otřel krev o tuniku poškozeného, popadl ten plášť, který předtím přehodil přes zídku a mířil k branám města.

Pospíchal, jak jen to dokázal. Stále se držel ve stínech, aby na sebe nepoutal příliš pozornosti. Bylo to teprve až u brány, co zpomalil, rozpustil ledabyle své vlasy, schoval je do kapuce pláště a vyrovnaným krokem mířil směrem pryč.

Měl štěstí, že zrovna u této brány byla hlídka, která ho neznala. Kdyby to byli ti samí, se kterými v zimě popíjel, zatímco čekal na jeho objev jménem Feishen; tak by musel utíkat jinam. A čím více času by mu toto putování zabralo, tím menší šanci dostat se ven by měl.

„Kampak to máte namířeno?" zastavil ho strážný, přesně, jak očekával. Nenechal se zastrašit. Strach se nedal v jeho očích nalézt. Byl pořád tou samou, silnou a sebevědomou osobou, jako vždy. V neúspěch nevěřil. Jen aby ho jeho přehnané sebevědomí naopak nepřivedlo do hrobu...

„Kam asi," prokroutil Duen očima a chtěl jít dál. Byl zadržen. Překvapivě.

„Pane, musím vědět váš účel odchodu a znát vaši identitu."

„Ajo. Nařízení? Je to kvůli tomu uprchlému? Ústředí je dobře připraveno," pokýval uznale hlavou Duen. Akorát se k nim přichomýtl strážný druhý.

„Jak víte..."

„Konáte své povinnosti, já také," vytáhl svůj ukradený odznáček a předal jej dvojici strážným. „Je sice fajn, že kontrolujete každého, kdo chce opustit Adranuch, ale musíte být opravdu opatrní. Za mě – ten Duen z rodu Ran už Adranuch opustil. Je to učenec Dexuna, toho opilce, ale zase ho nesmíte podceňovat. Dexunův rod Dan je jeden z nejlepších v Namasilii, co se týče bojového umění a špionáže. A co jsem dostal pokyny, že je na něj vypsaná odměna, od toho už nějaká doba uplynula. Ani jste se nemuseli vzpamatovat a mohl se dostat ven."

„Bunma z rodu Xie?"

Duen důležitě pokýval hlavou a natahoval se pro odznáček zpět. Strážní mu ho nechtěli dát, nadále ho svírali v ruce, jelikož z vlastního instinktu ho chtěli hlouběji prozkoumat, zjistit, jestli není nějak podezřelý nebo falšovaný. Avšak toto gesto, tak přirozené a automatické, je zpochybnilo, a keramický medailonek tak padl zpět do rukou Duena.

„Prošli tudy nějaké vozy? Nebo ženy? Kontrolujte i ženy. Duen je známý – Takto. Sám jsem hodněkrát byl s Duenem v tom, víte, trochu se zabavit. Když se dostatečně vynasnaží, dokáže se zamaskovat i jako žena. A on je toho schopný."

Strážní naslouchali a snažili se udržet svá ústa zavřená. Byli to zaměstnanci ústředí, dny trávili službou u brány, pít chodili do podniků, které odpovídaly jejich úrovni, i jejich rozpočtu. Neměli na to, dát si nejlepší pálenku v Adranuchu, dováženou z jihu nebo z Xetingu. Neměli na to ani vkročit do nejlepšího nevěstince ve městě. Jejich zábava byla jednoduše trochu skromnější. Jak by jen mohli snít o tom, zařadit se se svojí výplatou do místní smetánky? Sotva měli jednu či dvě dobré tuniky, které si na takové lepší slavnosti mohli vzít. Jinak jejich vydřené daly putovaly na jídlo, na dům, museli živit rodinu, ne si užívat.

Rozhodně pak neměli šanci poznat hledaného osobně, znát jeho zvyky, jeho povahu. I o Bunmovi slyšeli pouze z povídání ostatních, kteří jen popisovali, jak jim dovedl zločince, nebo naopak jinému zločinci pomohl utéci. Byla to velice kontroverzní osoba. A nyní měli tu čest ji potkat.

Znalost tohoto nájemného muže je svým způsobem šokovala a probudila v nich jakousi důvěru. Přeci jen – kopají za společný hrob, ne?

„Ale nemáme kapacity kontrolovat každého –"

„Tak rozhodně nebude schopný se převléct za drobnou dívku. Ale vysoké ženy stopovat můžete. I staré, otrhané muže. Jednou jsme se totiž vsadili – To je jedno. Musíte mít oči na stopkách, nepodceňujte ho –" Duen se zasekl uprostřed mluvy, když si všiml nepřirozeného čuchání dvojice strážných v jeho blízkosti. Ach, ano. Jeho nemilá záležitost.

„Jo, za ten pach se omlouvám. To jsem uklouzl, když jsem ho stopoval ve stokách."

Sám ohrnul nos nad tou spouští, kterou ten pád na jeho zadku zanechal. První věc, co udělá, až se dostane za hradby, je dostat se do lesů k nějakému pramenu a vydrhnout si to oblečení.

„Nechcete se nejprve umýt?" vyptával se strážný, ale nato byl sjet Duenovým chladným pohledem.

„Jo? A kdo bude chytat toho uprchlíka? Holubi? Hadi? Počká na mě on někde venku, než se převleču do čistého? Vážně si myslíte, že s vaším naladěním někoho zadržíte? Ach jo, proto jsem šel na vlastní dráhu," kroutil nechápavě hlavou, a vůbec nešetřil svým káravým hlasem, vůbec nešetřil svojí ostrostí vůči strážným. Nesmí se držet zpět, nesmí to přehnat. Musí působit jako Bunma – arogantní tupec. Bez toho slova tupec. Avšak aroganci Duen uměl hrát dobře, vlastě, ani ji hrát nemusel. Stačilo být sám sebou.

A ono to fungovalo. Muži, kteří jsou zvyklý na pohodlný život a disciplínu Ústředí rozhodně nečekali toto lehkomyslné, přesto logické sprdnutí za jejich myšlenkový pochod, který u nich byl však samozřejmý.

„Duen tu nikoho nemá, ale jestli někam půjde, tak je jisté, že na jih nebo na západ. Tipuji to na západ, jelikož se stačí držet toku řeky a dorazí do Hemsu. A v Hemsu už určitě bude mít nějaké známé, s nimiž konal byznys. A jestli mi nechcete přenechat moji odměnu, tak dobrá, vzkažte to svým nadřízeným, ale už mě, u Ilaie, nechtě dělat svoji práci!"

„Do – Dobrá. Tak tedy..."

„Stát!"

Co zas? Duen opět překulil očima. Už měl cestu volnou, co zase teď? Vykecal si propuštění, a nyní má hrát svoje divadýlko znovu? Už ho bolí v krku z toho mluvení, světí ho zadek na místě, kde se do něj Bunma zakousl, a ten smrad ho irituje do takové úrovně, že ještě chvíli a hodí z toho šavli.

Nenápadně se ohlédl, tak, aby ho kapuce co nejvíce kryla, a jen periferním pohledem spatřil, co se to děje.

Ach ne. Celá tlupa strážných? Tady, u brány? Dva naivní blbečky zvládl, ale je? I kdyby se s nimi měl prát, co by to bylo? Stačilo by jim sednout na koně a opět by mu byly v patách. A v pusté divočině se sotva schová mezi domy. Možná ten risk byl příliš velký. Sakra moc velký.

„Stůjte! Prokažte se!"

No do prdele. Jestli mezi nimi bude někdo, kdo Bunmu skutečně zná, což je teď mnohem pravděpodobnější, tak je opravdu v háji.

Jak doteď celý postup bral klidně, a s tímto klidem si i povídal s dvojicí strážných, nyní mu hlasitě rozbušilo srdce. Naštěstí tento hluk byl tlumen skrze vrstvy oblečení a centimetr jeho vlastní kůže. Jinak by byla celá skupina dávno alarmovaná, že jejich utečenec stojí přímo před nimi.

„Tak bude to?" hlas velitele skupiny byl čím dál více hlasitější a ostřejší. Duen se jen zhluboka nadechl. Jeho ruka se pomalu zvedala ke svému odznaku, připravená ho předvést a zkusit naposledy své štěstí. Ačkoliv se bál, že ho dneska vyplýtval až až. Jeho instinkt mu také říkal, že by se měl dotknout hlavice svého meče. Pro jistotu. Aby se uklidnil.

Protože jej možná bude potřebovat.

Jak si sáhl za lem šatů, jeden ze strážných si všiml, co chce provést.

„Ále, to není na vás. Vy můžete jít, pane Bunmo," kývl na něj strážný, a sám se nato otočil čelem k příchozí skupině.

A Duen si tedy dovolil zvednout hlavu výš a pořádně se podívat, kam směřují pohledy všech těchto přítomných.

Aha.

Duen se jen ušklíbl a nenápadně se dostal z prostředí brány až ven. Ještě kývl na pozdrav stráži postávající na vnější straně, jako každý slušný občan Namasilie, a vesele si vykročil kupředu.

Srdce mu bušilo ještě dlouho poté.

Jaké štěstí jen měl! Nehorázné štěstí. Že zrovna za ním přicházela skupinka nějakých obchodníků s dvěma malými vozy přehozenými plachtou – nic podezřelejšího již nemůže být. A že to upoutalo pozornost strážných natolik, že Duena raději pustili, než aby odskakovali od jednoho k druhému a neudělali pořádně nic. Ani je nenapadlo, proč Duen nemíří ven na koni, ale pěšky. Tedy, Bunma. Na to, že by se měl topit v bohatství, že... Ale Duen mohl být jen vděčný, že je tato myšlenka ve vší zaskočenosti nenapadla. A on tak mohl jen urychleně zmizet z paloučku a hlavní cesty do houští, aby ho nikdo nenašel – v případě, že by si to stráž ještě rozmyslela.

Celou cestu se ještě za sebe ohlížel. Pořádně se nadechl, až když zakotvil daleko od vyšlapané trasy do Hemsu, opřený o strom, protože jinak by padl na zem.

Podlamovala se mu totiž kolena. A jemu se poprvé do očí vehnalo něco, co připomínalo slzy.

Jak moc byl Duen rád, že už bylo jaro v plném proudu. Dokonce některé dny získávaly nádech nadcházejícího léta, odrážející se v hřejivém slunci a zklidněném, dešti nezasypaném počasí. Ačkoliv vítr občas vál a lehce zchladil i toho nejnažhavenějšího chlapce v Namasilii, stále se to dalo brát za ideální podmínky.

Jelikož i při těchto příjemných teplotách, smočit nohy do vody znamenalo zabořit je do sněhu a stát v něm celou hodinu. Nebo takový měl alespoň pocit. A to máchal ve vodě jen pár minut, snažil se vymýt tu špínu, co to šlo. Mezi jeho další triumfy štěstí toho dne patřil fakt, že ačkoliv Bunmu takto násilně potrestal, jen pár kapiček krve dorazilo na jeho rukáv, a jeho šat jinak zůstal nedotčený – nedotčený těmito těžce smývatelnými faktory. Co se týče špinavého bahna, stačilo několikrát opatrně promnout látku mezi prsty, a ono se odplavovalo téměř samo. Nebude to sice jako vyprané od Aiky, ale účelu to musí postačit. Nemůže si teď vybírat.

Držel ten satén v proudu chladné vody a pevně ho svíral. Ještě jedna osoba mu dobrovolně prala šaty, i takové, které se zdály již nezachranitelné.

Bashia...

Ano.

Momentálně nemá co. Nemá kam. Do Adranuchu se vrátit nesmí, a i kdyby se potuloval město od města, i kdyby tak nějak přežíval – a s Bunmovým svazečkem o to déle, než původně zamýšlel – stále to nebude ono. Stále bude jako utečenec, bezdomovec, bude žít v neustálém strachu a napětí, že ho někdo rozpozná. Že ho někdo udá. Že se dostane do hledáčku Lovců, a teprve před těmi sotva uteče, ať už má schopnosti jakékoliv.

Ale Bashia... Ten ho přece pobízel, aby za ním přišel. Vždyť tak se domluvili. Duen ho najde a ví, kde ho hledat. Mohl by najít dočasné útočiště na místě, které je skryté před celou říší. Alespoň na nějakou dobu, než vymyslí, co dál. Jak naplánovat ofenzivu, jak dostat jeho otce a celou jeho rodinu z vězení. Nebo je osvobodit z Písečných hor? ...Cokoliv. Duen by bral cokoliv...

Jak se přece těšil, až se vrátí z výpravy a vyrazí na sever, poctít toho tvrdohlavého napůl starce návštěvou? Ha? Dokonce tak moc očividně, až jeho okolí začalo přicházet s neuvěřitelnými teoriemi?

Takže co? S trochou nadsázky se dá říct, že vše běží podle plánu. Duen jde na sever, přivítat se s tím ňoumou, kterého nechal na Zvučných planinách. A fakt, že se nemá kam vrátit, nehrál žádnou velkou roli.

Jakmile jeho oblečení alespoň trochu proschlo, zakryl jím svůj holý a modřinou ozdobený zadek a statečně stál, uprostřed neznámých lesů.

Teď by se mu Kietovo nebo Bashiovo vedení přeci jen hodilo.

Ale nemůže ze sebe dělat měšťana v nesnázích. Stačilo zapátrat ve své trochu pochybné hlavičce a brzy vytáhl Dexunovu lekci, stářím malinko osekanou o podrobnosti, a začal se řídit jeho instrukcemi. A co více, poslední dobou lítá na sever a zpět tak často, že má pocit, že ty kopce a řeky zná snad nazpaměť.

Takže...

Zakousl se do jedné ze svačinek, kterou si Bunma schovával ve svých kapsách, a potlačoval nutkání ohrnout nos nad tou nevábnou chutí – ale co čekal. Furt lepší než ta houbová polévka, co ho Bashia nutil jíst. Ale to je pouze na momentální posílení. Jakmile dorazí k nebližší vesnici položené na řece, bude moci si koupit vše, co je zapotřebí na delší cestu a využije zdejšího mostu k překročení řeky. Poté jeho kroky povedou dál na sever, to by si mohl vlastně koupit i koně, a do týdne by mohl dosáhnout Lamonu. Dny jsou nyní delší, počasí ho jen tak nezastaví a kůň cestu značně urychlí. Kdyby okolnosti jeho cesty nebyly tak strašlivé, nazval by ji dokonce nejlepší cestou, kterou na sever dosud podnikl.

Kdyby jen nemusel každý den myslet na osud jeho rodiny.

Přestože působí jako zhýčkaný rozmazlený mladší synáček bohaté rodiny, neznamenalo to, že neumí kriticky přemýšlet a rozhodovat se v neočekávaných situacích. Kdyby tomu tak bylo, již dávno by byl zajat. Avšak jeho pud sebezáchovy, nyní silnější než kdy dříve, ho hezky držel daleko do obchodní cesty. Přestože takto jen neustále překonával keře a vytvářel nové a nové díry na jeho oblečení, pořád to bylo lepší než mít svázané ruce provazem.

A nakonec dorazil do cíle. První zastávky na své další otravné cestě bez pohodlného zázemí a bandy sluhů.

Měl by snížit svoji laťku.

Už když vkračoval do vesnice, jeho oči lítaly po všech uličkách, které zrovna míjel. Periferním pohledem se snažil zaregistrovat podezřelou věc dříve, než ona jeho. Doufal, nějakým naivním způsobem, že sem ještě hlídka nedošla a nepolepila jeho podobiznu všude okolo.

Již se stmívalo a zhýčkaný Duen zatoužil po měkké posteli. Když si byl jistý, že nikoho podezřelého nezaznamenal, vkročil do spíše ošuntělého hostince – na jeho poměry. S kapucí staženou do obličeje, požádal si o pokoj, ale předtím ještě toužil po nějakém teplém jídle. Něco, co ho zasytí víc než ty Bunmovy svačinky.

Sedl si hezky do kouta, na něj neobvykle, ale jednoduše věděl, že takto to prostě musí být. Musí přetrpět to, co mu není úplně po chuti, a doufat, že později to bude lepší, že se věci navrátí –

Nenavrátí. Ale v této chvíli si to ještě vědomě nepřipouštěl, jinak by s ním byl konec.

Moc dobře věděl, že jednou si to bude muset připustit, ale nyní bylo příliš brzo. Už jen myšlenka, že se zítra ráno probudí a situace se nezmění, všechno je stále stejné, že celá ta událost nebyla snem, ale realitou...

Pustil se do guláše, a ačkoliv měl hlad, nějak do něj úplně nešel. Dlouho máchal lžíci v té břečce, než nabral tu vyhlášenou pochutinu a malinko jí usrkl. Přeci jen měl jít do toho druhého hostince, jemuž nefučí skrze zdi a nemá díry ve střeše. Ale co už.

Měl v sobě přibližně polovinu porce, přesto jídlo již vzdával. Opustil mísu, zatímco se odebral na pokoj.

„Prohledejte to tu! Všechny pokoje, do jednoho!"

U Ilaie, co tu dělají?

Duen prudce vystřelil kupředu, schovával se ve stínech chodby, jen aby co nejrychleji vklouzl do prázdné odemčené místnosti. Měl nehorázné štěstí, že ti muži s ráznými hlasy vklouzli do hostince těsně poté, co on zmizel v druhém poschodí. Přesto byl nadále v pasti. Jediný východ z hostince totiž znamenal otočit se, zamířit ke schodům a sejít Adranuchské stráži přímo do náruče. A to on rozhodně neudělá. To ne.

Jen dítě by vlezlo pod postel nebo do skříně.

A Duen, ačkoliv by se v mnohých případech dalo o tomto tvrzení pochybovat, dítětem nebyl.

Měl výhodu – nic neměl, a tak nebylo třeba nic balit. Rovnou přistoupil k oknu, otevřel ho a zkontroloval, jakou výšku musí zdolat.

A jaké překvapení na něj čekalo – jeho dopad bude krásně ztlumen měkkým bahnem místní stoky.

Už zas?

Neměl však čas nad ničím ohrnovat nosem. Nejprve se přehoupl přes okenní rám, aby tu výšku zredukoval co nejvíce, a teprve pak se pustil jediného záchranného bodu před strašlivým pádem.

Jeho boty strašlivě začvachtaly a postříkaly bahnem nejen majitele, ale i celé okolí.

Na to však Duen zhluboka kašlal. Rozběhl se pryč, schovat se, kamkoliv to bude možné.

Strážní ve skupinkách okupovali i uličky vesnice. Zřejmě opustili Adranuch později, možná jim došlo, že nechali pláchnout Duena přímo před nosem. Možná našli Bunmu v tom jeho znetvořeném stavu a zjistili, že Duen ukradl jeho odznáček.

Avšak to neřešilo Duenův nocleh. Jasně, mohl by někde přečkat a vyčkat, až se situace uklidní, až strážným dojde, že si hrají na špatném písečku a zmizí. Pak se vrátit a vyspat se v již zaplaceném pokoji.

Jenže to byl stále risk. Jestli se vyptávali hostinského, ten jednoduše mohl odkývnout podezřelého člověka, návštěvníka s blonďatými vlasy, a obzvlášť, kdo se ubytoval v odpovídajícím čase. A proto se za žádnou cenu vrátit nemůže. Nejspíš tu nekoupí ani toho koně, kterého chtěl. Tržnice již byla zavřená a jen opuštěné přístřešky vrhaly stín v občasných pochodních kolemjdoucích.

Nezbývalo mu nic jiného, než přelézt zděné oplocení, aby se před těmi hlasy schoval na cizím pozemku, a jako obyčejný zlodějíček bral vše, co by se mu mohlo hodit. Od oblečení, nových – hlavně čistších a suchých bot – po vyloupení spížky a nadupání si vaku se vším sušeným masem, sýry, nachystanými rýžovými plackami a tykví vody. Nato se pak plíživým pohybem dostal opět pryč, poháněn snahou strážným utéci, dokud se neocitl mimo vesnici.

Nemohl si zrovna dovolit svítit pochodní na cestu a měsíc mu také příliš nefandil; a proto jen klopýtavým pohybem a intuicí se hnal vpřed, a po několika zakopnutí zalezl za keř, kde vytuhnul.

Už ani nevěděl, kolik dní byl na útěku. Přestal je počítat. Nebo možná ani nezačal. Spíše, než se zaměřovat na tyto detaily, bylo důležitější zaobstarat základní životní potřeby. Najíst se, ale nesníst vše, jinak bude bez zásob. Narážet na zdroje pitné vody, jinak pocítí v krku oheň, a to není zrovna příjemné, nemoci ani polknout. Ignorovat ten strašný pocit lepení mokrého oblečení na tělo, i neustálé padání kapiček vody z řas do jeho očí. Jít neustále kupředu, po svých, bez žádného koně nebo vozu. Nemít po ruce hřeben, kterým by alespoň rozčesal své dlouhé vlasy, nyní bez bohatého zdobení sítě z copánků, pouze svázané do ledabylého copu. Trávit dlouhý čas každý večer sháněním dřeva na oheň, aby se zahřál, avšak jindy, když bylo po dešti, tento úkon byl neproveditelný.

Dělal to, co vždy nechával na ostatních. Nepřišlo mu to důležité, nebo adekvátní, aby tak důležitý člověk z rodu Ran zabíjel čas podřadnou prací.

Jak moc důležitý?... Že nechal syna krále, aby ji dělal za něj?

Hele, Bashiu sem nemíchej. On na to byl zvyklý, na takovéto cestování.

To ano, ale... Už tak bylo těžké ulovit na cestě rybu. Na zvěř mohl zapomenout, luk u sebe neměl, a s mečem nahánět srnku taky úplně nemůže. Navíc, již druhým rokem platí úplný zákaz lovu zvěře. Ještě donedávna měli někteří správci povolení, ale i tak – on by lovit neměl. A to je také důvod, proč Kiet tehdy naštval Bashiu do takové míry, že...

Pche. Duen se musel jen ušklíbnout, když si vzpomněl na ten nahněvaný výraz na tom staříkovi, a jak se asi nasupeně musel tvářit Feishen skrývající se uvnitř toho stařeckého obleku.

Jenže tento krátký spontánní úsměv bylo něco, co se od útěku z Adranuchu Duenovi úspěšně vyhýbalo. A ty svůdné kočičí oči nyní prázdně civěly na plamínek před ním.

Schoval se do jeskynního přístřeší. Už nějakou dobu následoval proud řeky, zatímco se terén kolem něj zdvihával, jak ho začaly ze západu obklopovat kopce. To mělo své výhody i nevýhody. Mezi výhody určitě patřil přirozený deštník z lesů a množství přístřešků, na které neustále narážel.

A jako nevýhody by určitě mohl jmenovat své vyčerpání z neustálého překonávání výškových výkyvů, nebo z faktu, že někdy musel celý kopec nebo skálu obejít kolem úpatí, a jeho ukradené boty mu moc pohodlí nepřinášely. A když se již začínalo stmívat, stromy snadno zajistily, že na Duena padla naprostá tma ještě předtím, než poslední paprsky slunce opustily povrch země.

Jeho obličej nesl náznaky opálení. Někdy si z tepla sundal vnější vrstvu z rukávů a pochodoval pouze ve své bavlněné tunice, jenž však byla volnější a její lemy se snadno rozvířily. Díky tomu i slunko mohlo nakouknout na Duenova vystouplá a pevná prsa a rýsované svaly na břiše, a svým neustálým okouněním mu způsobilo ztmavení pokožky, pouze v této střední části.

Každý podvečer pak mladík prohlížel své tělo a nadával, jak snadno dokázalo být poničeno přírodními vlivy, a jak hrozně to vypadá.

S takovou se mu baby budou v posteli smát.

A ty puchýře na nohách! To se mu snad nikdy nestalo!

Zlaté Písečné hory, opravdu!

Iritovalo ho všechno, každá sekunda strávená tady venku, ale neměl nikoho, komu by se mohl vystěžovat, na kom by si mohl svoji frustraci vylít.

Konečně se dostal do známého Lamonu. Už se ani nesnažil nějak krýt – jeho vzhled byl tak změněný, že by ho nepoznal ani samotný Dexun. Před stráží proklouzl jakoby nic, jen co se zamíchal do skupinky žebráků a doslova splynul s davem.

Věděl, že nakráčet jen tak do města není úplně bezpečné, ale už měl dost té kousající trávy, páchnoucí hlíny a všudypřítomných brouků, kteří ho zaručeně budili po celou noc, nenechali ho se ani trochu nadechnout. A Duen, obzvlášť citlivý ve spánku na takovéto podněty, tak celé týdny pořádně nespal.

Alespoň dalů měl stále dost. Napochodoval do hostince, kam již předem kouknul a ověřil si, že žádná tvář na něj nečeká; a pořídil si něco tvrdého na uklidnění nervů.

A rovnou dvě. Nebo tři.

Tím, že seděl, nevnímal, jak se s ním začíná točit svět. Obzvlášť, když je hrkl na téměř prázdný žaludek. Nějak tomu musel dát přednost, a teprve s druhým hrnkem si k tomu přihodil i něco na zakousnutí, ačkoliv jeho aktuální situaci to neřešilo.

Ale to mu bylo jedno. Fakt, že seděl v teplém, trochu více zadýchaném prostředí, v něm vyvolával falešné přesvědčení, že je vše v pořádku. Že si v klidu může vychutnávat různorodé pálenky, bavit se, hlasitě se smát a vtipkovat, vést děvčata a mládence do pokojů.

Jenže jen co zvedl zrak a jeho výhled mu zakryla kápě, došlo mu, jak strašlivě se mýlil. Že nemůže nic z toho. A bude zázrak, pokud se bude moci ubytovat a umýt. Smrděl opravdu jak sračky.

„Hele, nepřijde ti tamten, no, ten, že vypadá trochu jak ten, víš, tamten..." šepot starého muže byl přesto dostatečně hlučný, jak se musel prodrat skrze veškerý hluk ke svému společníkovi. Obzvlášť s alkoholem v krvi člověk není schopen rozpoznat meze a ohlídat svoji sílu.

Duen zrovna mávl pro další dobrotinu, a tím na okamžik odhalil svůj obličej a lokna jeho vlasů nezbedně vyskočila ven.

Aha, takže se zdá, že se po mně již poptávali... sevřel Duen prázdný hrnek a nějaký sen o spánku na měkké podložce se mu rázem rozplynul v dým.

Nemůže tu zůstat. Měl by se zahrabat někam do stoky a přečkat tam noc, a přitom doufat, že mu mezitím potulní psi neukradnou jeho vak a nesežerou všechny jeho zbytkové zásoby jídla. Vůbec se mu do toho nechtělo. Absolutně. Pořád si na ten pocit nedokázal zvyknout – být nechtěný. Hledaný. Na útěku.

Tohle si nezasloužil. Tohle rozhodně ne!

Nechal pár bronzových dalů na stole a zvedl se, konečně sebral sílu k dobrovolnému odevzdání se noční obloze. Ach, sbohem matraci! Sbohem čistá vodičko a teplá koupeli!

Avšak jen co se zvedl, zatarasil mu cestu jeden z těch dvou a odepřel mu možnost odejít.

„Ále, už odcházíš? Všiml jsem si, že jsi pil sám. A tak jsem si říkal, jestli se k nám nechceš přidat?" mrkl na něj s širokým úsměvem.

„A jako proč?" odsekl znechuceně Duen, jen co si proměřil povýšeneckým pohledem tu otrhanou dvojici. Na to, jak sám byl od bláta a špíny, stále na něm bylo něco, co ostatním vyvolalo husí kůži.

„My, kteří jsme na cestách, bychom měli držet při sobě. Možná ti společnost udělá dobře!" a přátelsky mu dával ruku na rameno.

„Opovaž se a přijdeš o ruku," bliknul Duen očima na blížící se pařát, a již ve své představě viděl, jak vytáhl meč z pochvy a jedním máchnutím zbavil končetinu těch ohavných prstů se zelenajícími se nehty. Nedělalo by mu to problém. Naopak. Bral by to tak, že tomu muži prokázal laskavost.

Jenže ten by to jako pomoc nebral. Úsměv mu okamžitě zmizel z tváře. Kývl na svého společníka, který rázem vystřelil ze své lavice ven, a pokračoval v komunikaci s opilým Duenem.

„No tak, to bys přece neudělal," vyloudil ze sebe nervózní smích, „je tu tolik svědků, určitě by to na tebe nevrhalo dobré světlo..."

„Je mi u prdele, kdo tu je a jaké světlo by to na mě vrhalo. Každý v téhle místnosti mi dá zapravdu, že bez ruky bys vypadal lépe," nespustil z něj zrak Duen a jeho ruka již nahmatala svůj meč. Jakmile sevřel jeho jílec, okamžitě se cítil v bezpečí, ať už na něj civěl celý hostinec nebo ne.

„Ty..." již to nevydržel a začal vrčet. Duen se jen triumfálně ušklíbl.

„Měl jsem za to, že i znáš mé jméno."

„Ty!" vystřelil vpřed, avšak to nebyl příliš chytrý krok ze strany obyčejného vandrovníka. Myslet si, že sám zpacifikuje jednoho z nejlepších bojovníků Adranuchu, bylo velice naivní.

Duen se ani nesnažil tasit meč. Když viděl, s jakou neobratností to ten opilec zaútočil, sám se lehce ráně vyhnul – ačkoliv trochu to s ním zakolísalo a na moment se musel opřít o stůl, aby nepadl na zem. Stihl se dokonce té marné snaze pěkně zasmát, a to přímo do obličeje útočníka.

Takový jasný výsměch si muž rozhodně nenechal líbit.

Živý nebo mrtvý, to nepsali. Dneska jeho hlavu dotáhnu za strážnými a zlaté daly budou moje!

Avšak místo toho, aby mu nějaké daly přicinkly na svazeček, naopak o jeden svazek přišel, když Duen proklouzl kolem jeho mohutné postavy a z pasu mu vytrhl měšec plný dalů.

„Ups, hele, válečná kořist," zvedl pytlíček do roviny jeho očí a zamával s ním před mužem. A ten, jestli byl dosud vzteklý jak pes, se nyní dostal do stavu, odkud není cesty zpět. Až mu pěnilo kolem úst, jak se opětovně vrhal na Duena, ale ten jen hbitými pohyby vždy uhnul před padající ránou a couval směrem k východu.

Zdálo se, že s tímto tempem tam už bude. Ještě kousínek!

Pokud mu někdo nepodlomí nohy.

S mírně otupělými smysly alkoholem, vyčerpán a konstantně hladový; nevšiml si umělé překážky, o kterou zakopl a přepadl dozadu na zem. Do hlavy ho udeřila strašlivá rána, až otřásla celým jeho bytím. Místo nárazu ho brnělo a před očima ho dráždila nálož mžitek. Neviděl přes ně, co se děje. Že ten nasraný chlap se nyní vesele zašklebil, zatímco ho kopl do břicha. A to hned několikrát.

Duen se sice začal bránit, ale nebylo to moc platné. V tempu, jakým to hovado vykopávalo, se nestihl ani překulit, a už vůbec se zvednout. Padla na něj únava celých týdnů. Zrovna teď. V tom nejhorším momentě.

V ústech již cítil pak krve.

„Stop!" zazněl přísný hlas nějakého mladíka, kluka, který teprve procházel pubertou.

Ty tak toho sviňáka zastavíš! Sarkasticky poznamenal ve své mysli Duen, připraven přijmout další kopanec, jenž mu zpřehází všechny vnitřnosti uvnitř.

Bolest přijde za –

A nic.

Žádná bolest. Jen divné tlumené zvuky, následované nárazem lavičky do stolu.

Huh? Že by se ho zastal někdo schopný?

Rozmrkával unáhleně ty hvězdičky, které mu zasypaly vidění. Spatřil vysokou a štíhlou siluetu v plášti, jenž ho lechtal po břiše, jak stála před ním a bránila ho před dalšími útoky. Plášť měla osoba černý jako samotná noc, čistý a upravený. Splýval po jejích ramenech, poměrně útlých na dospělého muže. Ale rozhodně to nemůže být žádný hoch, jak si zprvu myslel. Na takového kluka byl příliš vystavěný. A jak se mu postupně zaostřoval zrak, už definitivně poznal, co za člověka ta osoba je.

To se mu snad zdá.

Kalaya.