Na druhý den samozřejmě vstal až v poledních hodinách. Co on bude vstávat brzo a snídat s tou cháskou jménem Thanam a jeho macecha a dělat jim křoví. Tvářit se normálně, zatímco si k nim přisedne i starý Raman Ran a pustí se do nachystaného pokrmu. A ještě k tomu dostávat vražedné pohledy od celé skupiny, a pohlavky od svého otce, když mu omylem unikne nějaká poznámka.

Raději si pospí, ještě trochu více vyhladoví, a pak svůj perfektní spánek završí bohatým obědem, který ho nasytí na celý den. Tak to je, vždy bylo a bude.

Aika znala časový harmonogram svého pána moc dobře. Věděla, na základě toho, kam pán odešel, kdy se vrátil a jak moc se cestou do pokoje coural; jak dlouho asi bude spát, kdy bude zralý na nějakou svačinu, jestli mu donést čistou vodu nebo spíše vodu se solí, a kdy přichystat koupel, aby byla voda teplá v době jeho probuzení. Včera se příliš nezdržel, ať už šel kamkoliv, a i jeho cesta do pokoje byla vyrovnaná a střídmá. Avšak i přes to všechno, Duen by odmítl vyjít ven ještě před ukončením snídaně. A tak mu donesla vodu a misku ovoce, kterou položila na stolek opodál jeho postele, a tím měla zajištěné, že jí pán nevyhladoví po čas jeho dobrovolného domácího vězení.

„A dones ještě čaj," nakázal jí ze spaní, jelikož slyšel její plíživé a opatrné kroky a okamžitě mu došlo, kdopak to asi je.

Aika jen kývla, což si později uvědomila, že bylo absurdní, jelikož jí její pán neviděl, a během chvíle přinesla konvičku s horkou vodou a pár sušených lístků čaje.

Pára odcházející z hrdla konvičky kreslila ve vzduchu všelijaké tvary, kroutila se podle jejího uvážení a občas tasila varovný prst, kterým Duenovi pohrozila. On byl však příliš ospalý, aby si něčeho takového všiml. Téměř poslepu zalil čajové lístky malým množství vody a nechal je louhovat, zatímco rozjímal nad snem, který mu takto proklouzl mezi rukama.

Dnes neměl příliš velké plány. Říkal si, že by se mohl courat městem a pokukovat po jeho podezřelých, možná by mohl zajít za Kietem a trochu ho zaměstnat – určitě se musel nudit, obzvlášť v době, kdy Duen nebyl v Adranuchu. Neplánoval mu říci vše – čím míň lidí, tím lépe. Stačilo mu, že jeho úmysly zná Galahar, ale u něj měl zvláštní tušení, že s ním bude spolupracovat, jak jen může.

Oblékl se tedy do obyčejné, nijak nevýrazné tuniky, na níž se nenacházela žádná výrazná výšivka, a obejmul ji svým pásem s drahokamy. Krémově zbarvený pás vytvářel na indigové tunice kontrast barev i světla, dodával jí šmrnc, který postrádala. Přesto ani tunika, na první pohled srovnatelná s obyčejným lnem vesničanů, nebyla levná a lehce sehnatelná.

Spodní vrstva, neboli spodní tunika, byla ušitá z měkké a poddajné bavlny. Hladila tělo a opečovávala jej, rozhodně jej neškrábala nebo nekousala. Na lemech pak tvůrce tmavě modrou nití vyšíval drobná kvítka a zamotané stonky, na první pohled neviditelné. Jen při důkladném prozkoumání tento detail vystoupí na povrch a pozorovatele zanechá v úžasu. Jelikož niť výšivky je vždy tak natočená, aby odrážela světlo jen v jednom úhlu, a to podél celého lemu, a jen tehdy tato ozdoba zajiskří a každého v okolí oslepí. Svrchní část je pak z jemného saténu, mnohem tmavšího než spodní vrstva. Co bylo zas netradiční na tomto kousku, byly občasné změny směru tkaní plátna. A tyto úmyslné změny, vyskytující se na přesně daných místech, opět vytvářely v určitých úhlech hry kontrastů, a původně neviditelné tvary květin najednou vystupovaly z oděvu ven. Dohromady, oba kousky oblečené na sobě, pak vytvářely dojem dvou úplně rozdílných kusů oblečení, kdy při pohledu na nositele zpřed se Duen zdál jako obyčejný muž v indigovém oděvu, zatímco při pohledu z boku všechny květiny zářily jak jarní kvetoucí louka.

Tato jednoduchost zdobení a určitá vychytralost, s jakou jsou tyto detaily zakomponovány, z jeho tmavě modrého setu tvořily oblíbené kousky na jarní potloukání se městem.

„Co myslíš Aiko, která spona se hodí více?" držel v ruce dvě stříbrné spony, jednu s křišťálem a druhou s měsíčním kamenem, a střídavě si je přikládal k lemu tuniky. Netušil proč, ale jednoduše se jich nemohl vzdát. Přestože měl truhličku plnou všelijakých ozdob, podobně jak je člověk schopen jíst tu samou věc, která mu zrovna chutná, nebo nosit dokola jedny oblíbené boty; tak i on byl nyní ukotven na těchto sponách, a vůbec se mu nelíbila představa, že by měl jednu nechat doma. Doteď to problém nebyl – v zimě nosil několik vrstev oblečení, a každou z nich mohlo zdobit něco jiného. Slunce však svítí z vysoka na zemi, písek se nahřívá do nepřirozených teplot. Místo pláště přes sebe hodil jen světlý, pavučinkový přehoz, na který nemůže nic napíchnout, aby tu jemnou tkaninu nezpřetrhl.

Takže nyní stojí před velkým dilematem. Měsíční kámen, nebo křišťál?

„A co tuto?" Aika vytáhla sponu s rubínem, která připomínala rudou růži. Ladila by mu k pásu.

„Z těchto dvou," upřesnil Duen otráveně.

„Ale pane, proč si stojíte za těmi sponami? Vůbec nejsou pěkné, to se na nich nějaký šperkař učil řemeslu?"

„Aby ses brzy nemusela taky učit nějakému řemeslu," pohrozil jí mladý pán, který nesnesl urážení jeho oblíbených cetek. Aika si okamžitě kousla do jazyku a zmlkla. Ano, je fakt, že tu jednu sponu její pán nosí už nějakou dobu, nejspíš si ji hodně oblíbil. Anebo je to dar od nějaké jeho milé?

„Tak tuto," ukázala na sponu s perleťovým drahokamem, který na ni zrovna házel růžové a fialové odlesky. „Ladí ke zdobení."

„Pravda," přikývl na návrh Duen a již ji připevňoval na svůj oděv a prohlížel se v zrcadle. Zabarvení povrchu kamenu, který byl proměnlivý jako samotný Duen, se ideálně spojovalo s podstatou jeho oblečení.

Spokojený jako nikdy jindy, naposledy se ještě prohlédl, než byl připravený na to vykročit do ulic Adranuchu.

Ještě před odchodem z pokoje mu oči padly na jeho meč, který spokojeně odpočíval položený na stolku u dveří. Nikam nespěchal, měl čas celého světa, a tedy vychýlil kroky z jeho původní dráhy a dlaní spočinul na zdobené pochvě meče. Zlatý reliéf kovu pouzdra, v němž byl meč usazen, se šířil po celé jeho délce. Následoval ho od špičky až po rukojeť, vykukující z pouzdra a usmívající se povýšeně na každého protivníka, kdo by chtěl sílu tohoto meče zakusit.

Jak pěkně padl Bashiovi do rukou...

„Aiko, kdy naposledy jsem si meč čistil?"

„Od vašeho příchodu ještě nikoliv," odpověděla hbitě služebná.

„Dones mi ho do zahrady, s veškerým vybavením. Je na čase ho trochu vyleštit," ušklíbl se a definitivně opustil místnost. Vyleštit minimálně od otisků jeho prstů, které na kovu vytváří nepěkné fleky.

Sám šel napřed. Vykoukl na pohled dopoledního sluníčka a usmál se – jak moc měl rád tento jarní vzduch.

Moc dlouho nerozjímal. Strejda zrovna postával u brány a klaněl se návštěvě, než odběhl směrem do pracovny jeho otce. Avšak návštěva moc trpělivosti nepobrala. Místo vyčkávání na pána domu, skupina lidí se nahrnula do jejich zahrady a zatarasila tak východ ven.

A když Duen spatřil, kdo je to poctil jejich drahocennou návštěvnou, měl neblahý pocit, že i branka pro služebnictvo vedoucí ke stoce bude zablokovaná.

Ale proč?

Nevěděl. Nechápal. A jen celou svojí podstatou potlačoval svoji intuici, která mu okamžitě nabídla možný důvod – důvod, který byl tak nereálný, natož aby byl pravdou.

Raman vyšel ze svého pokoje, strejda mu byl v patách. Náhlý ruch dokonce donutil Thanama, aby vykoukl ze své části domu. Blonďaté vlasy, jen o chlup tmavší než Duenovy, zavály v jarním větříku a pohladily stěnu domu. Krátce pohlédl na svého bratra, v očích zmatení a nejistota. A určitý strach. Velká dávka strachu – a není divu. Pokud sem Adranuchská stráž má nakráčet, plně ozbrojená, připravená na jakýkoliv vzdor, tak to bude beztak kvůli nějakým černotám, které Thanam napáchal.

Chtěl okamžitě zalézt zpět, ale to si jeho výrazné hlavy povšiml jeden ze strážných a významně ho pokáral pohledem. Mohl jen pokorně vylézt a doufat, že si spletli dům.

„Co tu děláte? Kdo vám povolil vstup na můj pozemek?" obořil se okamžitě starý Raman Ran, a nejen jemu, ale i zbytku obyvatel tohoto domu to vyvolalo určité nostalgické vzpomínky z doby před osmi lety, kdy se situace opakovala. Kdy zajali Ramana z rodu Ran, svázali mu ruce a vedli celým Adranuchem na Ústředí, kde ho čekal soud.

A tato podivná nostalgie o to více drnkala na jejich nervózní srdce a svazovala je úzkostí, která se nedala nijak vysvětlit. Historie se má opakovat. Jako kdyby jim nestačil zážitek jeden...

„Jeho Veličenstvo," odvětil drze velitel této skupiny a zamával se svitkem v ruce.

„Chci to vidět!" nedal se Raman a s autoritou, kterou disponují jen lidi z vysokých vrstev Adranuchu, nebojácně nakazoval celé jednotce vojáků.

„Až na Ústředí."

„Dokud neuvidím důvod proč, tak nikam nepůjdu!"

„Ale půjdete. Vy i celá vaše rodina. Sluhové k tomu," vysmál se strážný tomu malému odboji.

Raman suše polkl. Cože? Celá rodina? Na Ústředí? Co to má znamenat? Ohlédl se po zahradě – shodou okolností na ní spatřil i své jediné dva syny. Oni taky? Proč?

„Nikam nejdeme. Chce vědět, co tu děláte!" po záchvěvu opět zpevnil svoji ocelovou vůli, a pod její tíhou drtil všechny nováčky ve skupině.

„Máme rozkaz vás všechny dovést na ústředí. A to jak po dobrém, s vaší spoluprací, nebo po zlém. A to se vám ani vaším blízkým líbit nebude," dále mu oponoval kurážný strážný, který věřil, že dělá svoji práci, jak nejlépe umí.

„Dokud mi není sdělen důvod –"

„Jste obviněni z vlastizrady, stačí vám to jako důvod?"

Již podruhé Raman ztratil všechna slova. Nejen on. Ale i Thanam a Duen. Strejda vypadal, že se každou chvílí zhroutí, a to i za svého pána. Luvana už také vykoukla ven, podívat se na ten hluk, který jí ruší z poklidného vyšívání.

„Jaká vlastizrada! Jsme věrní pracovníci Jeho Veličenstva! Děláme vše, co je v našich silách, abychom pomohli naší říši!"

„Očividně je tomu naopak," pokrčil rameny strážný, který Ramanovu srdceryvnou obhajobu vypouštěl druhým uchem ven. „Ale jestli vás zajímá, z čeho jste byli obviněni, dozvíte se to víte kde."

„Nikam nejdeme! Chci vědět přesně, co stojí v tom dopisu!"

„Tak dobrá. Přečtu vám jej. Dostatečně na to, aby obvinění slyšeli i vaši sousedé," provokace byla nejspíše druhým jménem toho velitele. Raman, přestože své poslední roky žil víceméně ve stínu, rozhodně si zachoval hrdost a sílu duše, díky níž nikdy neskloní hlavu, ať se děje, co se děje.

„A jak mám věřit, že to, co budete říkat, je opravdu obsah toho dopisu? Jak mám věřit, že je to nařízení Jeho Veličenstva? Chci jej vidět na vlastní oči!"

Jak tak Duen sledoval celou situaci, nemohl si pomoci a zabránit myšlenkám proudit zpět do té doby, kdy se strážní ocitli na jejich pozemku poprvé. Jak moc jeho otec se strážnými diskutoval, dokud jim nepřetekla trpělivost a poníženě ho zajali a odtáhli na ústředí. A jak i přes svoji situaci kráčel s hrdě vztyčenou hlavou, že si nevšímal ničeho na zemi, i kdyby to byl svazek zlatých dalů.

Z toho obrázku měl Duen vždy pocit, že jeho otec byl nevinný, jen na něj ukázala rodina jeho matky, která má přeci jen s králem společnou krev. A tak se jeho nevinnu nepodařilo prokázat, a stihl ho tento, celkem ještě mírný trest.

Jeho otec o tom nikdy nemluvil. A až nedávno při jejich rozhovoru zmínil bližší okolnosti, stejně jako přiznal svoji vinu.

Jenže to bylo tehdy. A Duen, ačkoliv již zakusil života, stále v sobě ukrýval drobnou naivitu. Věřil, že jeho rodina je nevinná.

Tehdy.

Dnes tomu bylo jinak. Duen moc dobře věděl, jaké hříchy spáchal jeho otec, jaké hříchy má na svém listě napsané Thanam, co také vyvádí Luvana za zdmi jejich domu, když se nachází ve společnosti svých „přítelkyň", a kam asi mizí jejich daly. Sám má na kontě svoji ne příliš dobrou pověst – to však ještě není nezákonné. To ne. Ale to, co se stalo před rokem v Dialu... A co Duen provedl s Bashiou v Písečných horách...

Tak co přesně si jeho nepřátelé vytipovali jako vlastizradu?

A navíc – kdo to vůbec mohl být?

Duena z rozjímání probudil hlasitý povzdech strážného. Určitě hraný, přeháněný. A co teprve ta falešná únava v jeho očích. Popadl svitek, který pro něj znamenalo slovo samotného Ilaia, roztáhl ho a otočil na Ramana, avšak nepustil ho ze svých rukou. A starý muž si tak musel nakročit kupředu, blíže hrozícímu nebezpečí, a mhouřit oči na naškrábaný text.

V průběhu čtení vyklouzlo starému muži občas nějaké slůvko, týkající se obsahu jejich obvinění. Avšak Duen stál příliš daleko na to, aby něco z toho zachytil, ať už měl výcvik a schopnosti jakékoliv.

O nic však nepřišel. Po dočtení zprávy, jeho otec rozzlobeně exklamoval na celou jednotku strážných.

„Jaká zrada! Jaká krádež! Naše rodina poctivě slouží říši, dělá pro ni první poslední! Mí synové kvůli tomu riskují životy, Thanama schvátila horečka a Duena málem zavalil dům během zemětřesení! Jaká zrada! Duen naopak vyřešil krádež opálů, Jeho Veličenstvo moc dobře ví jak, jak riskoval v převleku, a jen s pár muži se vydal do doupěte zločinců! Už dávno by měli mít ženy, zakládat rodiny, starat se o děti, ale místo toho cestují po zemi, na rozkaz Jeho Veličenstva! Tak mi řekněte, jaká krádež? Jaký podvod?"

Hrát to umí dobře, poznamenal v duchu Duen, dokonce se i ušklíbl, naštěstí toto gesto nebylo na tu dálku vidět.

Každopádně, jeho tušení se potvrdilo.

Přišlo se na to...

„Jaký podvod? Zde stojí, jaký!" ukázal strážný na písmo na svitku. „Krádež královského opálu, jeho prodání na černý trh, lži provedené vůči Jeho Veličenstvu, a snaha o jeho nahrazení? Víme všechno. Máme svědky. A věřte, pane Ramane, že Jeho Veličenstvo velice zuřilo, když se o všem dovídalo. Být vámi, raději žádný odpor nekladu a poslušně nakráčím na ústředí. A v tom nejlepším případě, nebudete poslán do tábora."

„My jsme ale nic takového –"

„Zatknout!" vykřikl velitel, a celá jeho jednotka na tento povel vyběhla kupředu, aby co nejrychleji a nejefektněji spoutala každého obyvatele tohoto domu.

Luvana zděšeně vykřikla, z rukou jí padl na zem vyšívaný kapesníček a jehla cinkla o kamennou dlažbu. Její hedvábné rukávy jen zavlály ve větru, jak s ní trhla dvojice strážných a tahala k jejich veliteli.

Zato Thanam byl více při smyslech. Jeho časté operování s podobně nebezpečnými situacemi ho naučila utíkat, utíkat rychle, k nejbližšímu východu. A tedy k zadním dvířkám.

Jenže jak Duen předpověděl, strážní byli nachystáni i tam. Za normálních okolností by jeho starší bratr takovou nováckou chybu neudělal, avšak tváří tvář opravdovému strachu z vězení, ze smrti, z konce jeho života tako takového; vrhl se jim přímo do náruče.

„Pane Duene, co se to..." Aika vyšla z pokoje poté, co konečně našla brusný kámen, který její pán ještě v zimě kamsi po návratu z mise odhodil. Říkala si, jestli nebude chtít meč také naostřit, jelikož odbylo celé období a broušení k čištění jednoduše patří. Alespoň její pán tyto činnosti rád spojuje.

Během hledání ji však znervózňoval ruch na zahradě, přesto si nedovolila vykouknout, dokud nebyla plně nachystaná. V ruce meč, v druhé brusný kámen, hleděla na strážné rozprchlé po jejich zahradách a vyjekla strachem.

Aika!

Duen, podobně jako Thanam, také zrovna dvakrát nepřemýšlel. Avšak od svého bratra se lišil v jednom – jeho bojové schopnosti a reflexy byly mnohem vytříbenější, vycvičenější a plně automatizované.

Když v její dlani spatřil povědomou zbraň, bez zaváhání po ní chňapl, ostří opustilo bezpečí svého pouzdra a svým leskem oslepilo přicházející oponenty.

Nechtěl skončit ve vězení. Nechtěl skončit v táboře. Viděl moc dobře, co to lidem dělá. A co to udělalo s Bashiou.

Jak se mlčky probouzel noc co noc, jen aby ze sebe setřepal všechny vzpomínky a opět ulehl ke spánku.

On to nechce. Nechce práci, nechce být otrokem říše, ne. Nemůže.

Bylo jedno, jaké budou následky. Nic jako možnost následků mu ani nepřišla na mysl. Byl plně soustředěný na to jediné. Nenechat se zatknout. A ostatní šlo bokem. Ne. Ani se to neodvážilo dostat se mu do cesty.

„Duene!" okřikl ho otec, již spoutaný, ačkoliv se ze svých posledních stařeckých sil pokusil vyvléknout se ze sevření. Obzvlášť, když jeho syn byl v nebezpečí – chystal se provést naprostou hloupost.

Jenže pro Duena to hloupost nebyla. Bylo to vysvobození. Podobně, jako když Bashia raději zvolil cestu útěku, než aby se Dexunovi pokusil vysvětlit svoji přítomnost na místě činu. Byl to jednoduše okamžik, kdy je síla srdce silnější než racionalita. A Duenovo srdce bylo za jedno s ostřím jeho meče.

Strážní odpověděli na výzvu adekvátním způsobem. I jejich zbraně mířily na Duena, hrozivě a varovně – vzdej se, nebo je po tobě. Avšak Duenův meč se jim zvesela smál – neznáte mého pána.

A opravdu – neznali. Hluboce podcenili, že jeden z obviněných je učenec Dexuna z rodu Dan. A jakým způsobem se v historii rod Dan a jejich šermířské dovednosti proslavily. Duen se ani nerozehřál, natož aby se zapotil, a oba strážní již leželi s vykroucenýma rukama a bolavým ramenem na zemi. Strážní z Ústředí říšské spravedlnosti však nelelkovali, a brzo nahradili své padlé bojovníky novými panáčky. Jenže ani ti neměli úspěch.

Přestože Duen vyhrával, nebyl plný té naivní představě o vítězství a poražení všech okolo. Uměl počítat a pozorovat. Viděl, že jeden ze strážných zmizel za brankou a nejspíše se hnal pro posilu. Také viděl, kolika bojovníkům musí čelit, a zdaleka neznal jejich bojové schopnosti. Obzvlášť jejich velitel. Je sice arogantní, nerespektující starší osoby, nejspíše mu zadek kryje nějaký větší rod; očividně má důvod proč být arogantní. Jestli je opravdu z rodu bohatšího, ten by byl schopný mu zařídit i pořádný bojový výcvik. A ačkoliv by proti Duenovi stejně prohrál, s další tlupou za zády by to byla již početní převaha. Nebo z velkého rodu není, a o to více nebezpečnější by byl, jelikož se na svůj post dostal jen díky síle a inteligenci.

A v poslední řadě, všichni lidé, které Duen znal, s nimiž vyrůstal a trávil každý den svého života, byli v zajetí strážných. Stačí jedno slovo, jedno pohrožení, a Duen by se musel hned vzdát. Život Thanama a Luvany by asi oželel, ale jeho otec je stále jeho otcem. Strejdu pak považoval za takovou náhradu otce ve chvílích, kdy byl zavřený doma. Aiku považuje za svoji mladší sestru. Nechtěl by, aby se jim cokoliv stalo. Ne...

A proto musel jednat rychle.

Naštěstí, útěky z domova má nacvičené velice dobře. Podobně jako Thanam, i on se rozběhl pryč, a meč mezitím vsunul do pochvy. Slyšel velitelův posměch, moc dobře věděl, že Duena čeká stejný osud, jako jeho bratra, ne-li horší. Jenže Duen nemířil k brance. Ne. Vyskočil na sud, a při tomto pohybu schválně vyvinul mnohem větší sílu, než bylo zapotřebí, aby při dalším skoku sud zakolísal a svalil se k zemi. Zadařilo se. A zatímco se pod jeho nohami ocitl pouhý vzduch, o který se již nemohl opřít, jeho dlaně se zachytly o římsu střechy a škrábaly se nahoru. Brzy zmizel před zraky strážných, jak volně pobíhal po střešních taškách. A nikdo ho nemohl následovat – alespoň dokud si sud nepostaví zpět na místo.

Jak si myslel. Z této výšky, měl krásný výhled na všechno, co se dělo za zdí oplocení, i na hlídku strážných u boční branky vedoucí ke stoce. Thanam již byl svázaný, v očích se mu hromadily slzy. Na moment s ním Duen soucítil. Jen na moment. V tom dalším si však uvědomil, čí zatracená chyba to byla, že se do této situace dostali, a jen díky komu oddálili tohle zatčení o celý rok dopředu.

„Jsi obklíčený, nemá smysl bojovat, jen se vzdát! Tak co, Duene, nebo se bojíš slézt dolů?" slyšel provokativní hlas velitele, který však dorazil i do uší vojáků venku. Okamžitě vzhlédli na střechu, kde se nacházel ubohý uprchlík, a tasili proti němu meče.

Idioti, i v této chvíli se Duen dokázal posměšně pousmál, jak jen kroutil hlavou nad inteligencí Adranuchské stráže, která si zřejmě myslela, že má natahovací meče.

Duen se rozběhl podél tašek – běžně přeskakuje z místa na místo, a pak rovnou na zem; ale nyní bude zapotřebí nějakou dobu v této výšce setrvat. Díky rozběhu získal dostatečnou setrvačnost, a jak se tedy zešikma odrazil a přeskočil tu vzdálenost mezi střechou a zděným oplocením domu, mohl nadále pokračovat v běhu, avšak ne po viklajících taškách střechy, nýbrž po úzké hraně zděného oplocení. A z jejich domu snadno přešel na oplocení domu sousedního. A pak toho dalšího. Utíkal jim před zraky, kolem něj dopadaly vypálené šípy. Avšak než stihli strážní zamířit a pálit, on byl o dalších pár metrů dál. Teprve u pátého domu seskočil ze zdi na zem, a ještě stihl té skupince v dáli zamávat.

Sbohem, vy idioti!

Hnal se ulicemi Adranuchu, celá posádka strážných mu byla v patách. Měl štěstí – v tomto městě vyrůstal, již za mala utíkal před všemi druhy výprasků, vytrácel se rodičům z dohledu a pak jen bezmyšlenkovitě bloudil ulicemi. Jak byl starší, jeho bloudění bylo účelové. Nebýt vidět a hlavně, nebýt chycen.

Sanoh měl vždy velký talent v plížení a provedl ho i místy, která se zdála pro někoho na první pohled nepředstavitelná, aby tudy vůbec prošel. Také tohoto faktu Sanoh využíval, a to velice bohatě. Jeho rodina, vojensky založená, ho vždy nutila zapojit se do pokračování jejich odkazu. Nestačilo, že měli mnoho svých lidí nastrčeno napříč systémem říšské spravedlnosti, že jméno Sanohova dědy, generála Tapona, zná v Namasilii téměř každý. A že bratr generála, Tutte z rodu Oeno, dokonce obsadil místo Ministra obranné síly.

Že jejich největší zbraň, nejnadanější hoch z celých tří generací odmítne pokračovat v jejich šlépějích, to bylo pro celý rod Oeno obrovským zklamáním, až Sanoha málem vydědili. No a co, on, jakožto žoldák, a k tomu s Dexunovým výcvikem, by si našetřil raz dva. Jméno rodu by mu stejně zůstalo, a díky němu by se mu nabídky jen hrnuly – ostatně, tak tomu vlastně je.

Duen se mnohdy smál, že jejich generace je prokletá. Že v ní jsou ti nejtalentovanější lidé za celé generace, napříč různými obory, ale místo budování kariéry tito mladíci sedí a dělají něco jiného. Duen se flákal, Sanoh dal sbohem kariéře nachystané jeho rodinou, Galahar byl poslán do stínu Písečných hor, Gamin využívá svého obchodovacího talentu k suplování jeho oblíbených hostinců pálenkami, místo toho, aby se účastnil jejich rodinného byznysu. A Bashia byl vychován v ústraní, že o něm panovník asi ani nemá potuchy.

Každopádně, pod Sanohovým vedením, Duen byl schopen zužitkovat všechny nabyté znalosti a hlídce se v několika blocích úplně ztratit. A popadnout alespoň na okamžik dech.

A teprve pak si uvědomil, co dělá.

Dřepí vedle močůvky. V ruce svírá chladný kov pochvy jeho meče. Kromě svazku dalů, který nosí s sebou pokaždé, nemá absolutně nic. Žádnou vodu, jídlo, plášť, aby se do něj zabalil v chladných nocích.

Jeho rodina je obviněna z velezrady. A popravdě – není to vymyšlená kauza, ale na reálných základech postavený případ. Byli vinni. Jsou zrádci. A Duen je momentálně uprchlík.

Co teď? Kam jít? Co bude s jeho rodinou? Nezhoršil jim to svým útěkem? Opravdu... Opravdu budou uvězněni, transportováni do tábora Mohun, kde... Už ani nemá nikoho známého? Zato rodinný známý je nadále správcem tábora Binhe. Takže pokud budou zasláni tam, a jméno Ran se objeví na seznamu, nemuselo by být zacházení s nimi tak násilné.

Nebo... Je naivní?

Jakmile se dostanou do rukou Medardovi, co s nimi udělá? Bude se snažit se pomstít na příbuzných toho dozorce opálů, který s ním hrál hru o život jednoho vězně?

Duene, uklidni se! Musel se okřiknout, jak jeho myšlenky ztrácely reálný základ a více se opíraly o fantazie, o rozvinuté teorie, o obrazy, které se mu naskýtaly po čas celé návštěvy. Viděl spoustu spoutaných mužů s dřevěným límcem na krku, viděl je přivázané za koně i agresivně pošťuchované kupředu. Viděl je chodit ráno pryč a večer se vracet v naprostém vyčerpání.

Viděl Bashiovo tělo bez duše, připravené zemřít. Viděl jeho holou kostru překrytou kůží, která lapala po posledních nitkách života a snažila se po nich vyšplhat zpátky mezi živé. Viděl jeho krvácející ránu, která už ani neměla z čeho krvácet. A sám nesl to tělo, překvapen, jak lehkým a křehkým se stal.

A nyní, každý tento obraz nenesl tvář anonymního vězně. Dokonce již nenesl ani tvář Bashii. Ne. Jejich tváře mu byly dobře známé. A právě od nositelů těchto tváří utekl, nechal je v nesnázích, nechal je...

Nic jsi nemohl dělat, Duene, snažil se uklidnit a přemluvit se, že jiné možnosti nebylo.

Bylo. Mohl se vzdát. Ještě se stále může vzdát.

Ale co poté?

Přibude o jednoho vězně navíc.

Ten velitel se zdál hodně sebevědomý, že se jejich zločin podaří prokázat. Musí mít tedy nezlomné důkazy, nějaké záznamy, výpovědi několika na sobě nezávislých svědků. A to je něco, co nejde udělat jen tak, raz dva.

Duen byl čím dál tím přesvědčenější, že tohle není náhoda. Že Jeho Veličenstvo jen tak v noci nenapadlo, že by jeho největší černý opál byl podvržený. Vyměněný. Nebo jen trochu více ošahaný.

Někdo to zkonstruoval, aby rodinu Ran obvinil. A dal by za to ruku do ohně, že v tom má prsty rodina Gii.

Potřebuje kontaktovat Galahara. Ale nemá jak! A ani nemůže jít za Kietem. Vsadil by se, že to bude první místo, kam skočí Adranuchská hlídka. Kde jinde by se ukrýval? On a Kiet jsou nerozlučná dvojka, ví o tom celý palác. Snažit se nějak dát Kietovi znamení je jako se jít dobrovolně nechat zatknout. Jediná jeho naděje by byla, kdyby nebyl doma. Ale je příliš brzo na to, aby se potuloval po hostincích. A Duen musí okamžitě zmizet. A tím nemyslí, pouze se ukrýt někde v něčí stodole. Ne. Opustit Adranuch, stát se neviditelným mužem a možná již nikdy nezakusit ten život, který vedl... Jak možná. Určitě. Již nikdy.

Silný a rozhodný muž, jako je Duen, který se nikdy nenechal příliš vykolejit emocemi, náhle pocítil nedostatek vzduchu v plicích. A nebylo to pouze během, kterým se snažil utéci před vojenskou hlídkou.

Tento nedostatek vzduchu v něm vyvolávala úzkost. Beznaděj. Něco, co bylo v jeho životě neznámé, nezakusené. Tedy, velkou část jeho života. Když Thanam ukradl ten opál, poprvé se setkal s něčím, co se nazývalo zodpovědností. Věděl, že pokud selže, selže celá jeho rodina. A tehdy se setkával s těmito neznámými pocity poprvé. Když se mu nedařilo nabrat v Písečných horách znalce. Když ho Bashia poprvé odmítl... Když sobě čelili navzájem v podzemí aukčního domu a ten stařec ten kámen navždy schoval ve svých útrobách.

Když pak v rušných nočních ulicích, všechny tyto emoce poprvé překonaly tu vysokou zeď, přelily se přes její okraj a Bashia odhalil tajný balíček s jeho záchranou.

Jenže vždy nějak cítil, ať už byl realistický jakkoliv, že když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Že to nějak dopadne. Ať ho nervy zlobily jakkoliv a čas tlačil. Měl v záloze plán B, který nebyl ideální, ale byl to stále plán. Nakonec po něm sáhnout nemusel.

Ale nyní... Nemá ani plán A, natož plán B. Jak jen... Jak jen k tomuto mohlo dojít?

Co už.

Všechno popořadě.

Opustit Adranuch v této chvíli není úplně logické. Hlídky budou pozorné, budou kontrolovat každou osobu, každý náklad. I kdyby se opět zamaskoval, nejspíše mu to nepomůže. Takže to nejnutnější, co musí udělat, je se ukrýt. Na den, na dva, možná na celý týden. Čekat, až situace trochu poleví, a teprve poté se pokusit o úprk z hlavního města. Ano.

Co dál? Úkryt. Velice dobrý úkryt by mu poskytl nevěstinec, za pár zlatých dalů. Velká cena za svobodu, ale nutná. Jenže ani tyto pochybné podniky, které bývají běžně přehlíženy všemi autoritami, nejsou úplně imunní. Právě tam by také mohly směřovat hlídky, aby je prošmejdily naskrz a zločince odhalily. Obzvlášť takového chutného zločince, jako je Duen.

Nebo se schovávat v domech běžného obyvatelstva. Jednu noc v jedné stodole, druhou zase o dům vedle. Takto žít jako duch, krást zásoby jídla a oblečení a nějak to přetrpět – strážní nebudou moci prohledat každý dům v hlavním městě, to rozhodně ne.

Tak teď před ním čeká rozhodnutí. Jaký risk si zvolit?

Zatímco v jeho hlavě probíhaly tyto myšlenkové procesy, jeho ruce automaticky sahaly na hlavu a začaly rozplétat to, na co on sám nedá dopustit. Copánek po copánku, jeho největší hrdost a pýcha, úkaz, že patří mezi nejvyšší smetánku, mizela s každým pohybem, a zanechávala za sebou pouze pravidelné vlny na jeho zlatých loknách. Poté všechny tyto volné vlasy horní poloviny hlavy nadebral a pevně svázal do jednoduchého copu, který splýval se zbytkem volných pramenů, přepadávající mu přes ramena.

Odhodil i ten luxusní lehký přehoz z hedvábí, a s bolavým srdcem ho nechal se jen tak válet ve stoce.

Naštěstí, indigové oblečení není tak neobvyklé, dokud tedy nezačnou lidé studovat podrobně strukturu těchto látek. Možná by mohl sehnat jen něco obyčejného na to, aby zakryl ty do očí bijící doplňky. Zas takovou vůli, aby se okamžitě převlékl do kousavého oblečení, neměl.

„Tady jsi!"