Zdravím!
Z důvodu šetření množství částí, aby se mi sem příběh vůbec vešel, jsem došla k závěru, že budu muset najít nějaké úsporné řešení. Takže odteď budou části neobvykle nahuštěny, tedy mnohem delší než obvykle. Ačkoliv se mi to úplně nelíbí, jelikož mám ráda když to plyne tak nějak pomaleji, nedá se svítit. Takže už to nebude část na jednu cestu šalinou, ale rovnou na cestu z centra někam mimo Brno v pátek odpoledne. Snad se mi podaří zachovat interval vydávání, ačkoliv si nejsem moc jistá - jako kdybyste dostali 3-4 části týdne. Uvidím.
_________________

Na jednu stranu, dlouho se v Adranuchu zdržet nemohl. Tato povinnost visela ve vzduchu a byl si jí po celou tu dobu vědom. Avšak stále mu přišlo, že je jeho prdel zamrzlá, a to se má opět vyhoupnout na koně a vysbírat podíly v Malých horách? Ach ne, vůbec se mu do toho nechtělo.

A tak Galaharovi novinky poslouchal jedním uchem a pouštěl uchem druhým, a na Kieta štěkal více než obvykle.

Ne že by na tom záleželo, stále byli na začátku a to, co je na první pohled vidět, neznamená, že taková je skutečnost. A proto jen bývalého správce dolu Mohun odkývl a vydal se domů balit, vyhrabat ty hnědé nevýrazné cestovní tuniky a rozloučit se se vším tím saténem a hedvábím, kterého si pořádně ani neužil.

Bral to tak, že alespoň bude mít více času na rozebrání a přeskupení všeho, co si v knihovně načetl. Obzvlášť poté, co knihovnu navštívil potřetí.

Možná vzdálení od místa dění ho přivede na jiné myšlenky, jinak... Asi by se z těch informací zbláznil. A ovládla by ho frustrace z faktu, že si to nemůže nijak ověřit.

Nebo možná může. Ale než to udělá, raději vše nechá uzrát a promyslet, přijít na způsob, jak se s tím popasovat nejvíce.

A tak naposledy zamával na jeho milované rodné město, než popohnal celou svoji doprovodnou posádku kupředu, zatáhl závěs kočáru a rozhodl si dát šlofíka. Jednoho z mnoha, jak to již dopředu viděl.

Alespoň měl možnost strávit plný výkvět jara v prostředí plném kopců, kochat se divokými třešněmi, a poslouchat cvrlikání ptáčků – pokud ho zrovna ráno neprobudili ze spaní. V té chvíli by nejraději chňapl po luku a všechny postřílel. A než se nadál, již s truhlicí plnou říšského bohatství mířil zpátky, celý nedočkavý. Stromy již nosily plné oděvy z listí, lupínky květů se ztratily ve větru. Cesta do Písečných hor ho čeká až v létě. Mohl by využít příležitosti a opustit Adranuch, tentokrát opět na sever, ne?

Jen tato malá myšlenka dokázala nashromáždit takovou sílu a odhodlání, že chtěl postrčit vlastní vůz a již být v hlavním městě a stanout před králem.

A když konečně po měsíci stanul na rušné ulice Adranuchu, až ho udeřila nevýslovná nostalgie z pohledu, který se mu naskytl. Ano, přesně na tohle se těšil, o tom snil. Vytáhnout své nejlepší oblečení, upravit své vlasy do bezchybného stavu. Pod slunečníkem si zvesela vykračovat a kochat se dívkami, a třeba i chlapci, a obdivovat jejich dokonalé výšivky ztělesňující živá zvířata, jako kdyby z látky rostoucí rostliny. Kabáty a kožichy odhodit pryč, nastavovat své dlaně do slunečních paprsků a hladit jimi květy ibišků, občas některý odtrhnout a zastrčit ho za ouško nejbližší procházející dámě.

Ačkoliv ten, komu by slušel nejvíce, tu zrovna nebyl.

A tak jen tupě hleděl na bledě růžový květ, připomínající mu červenající líce oné chladné osoby, a přemítal, co s ním teď. Má ho vyhodit, nebo si ho strčit do rukávu? A co pak s ním? Nakonec stejně skončí někde seschlý...

„Duene?"

Vzhlédl téměř okamžitě, jelikož hlas, který ho oslovil, znal velice dobře.

Pevně sevřel bohatý květ, čímž pokrčil všechny jeho okvětní lístky a zmuchlal je do balíčku, do kousku papíru přichystaného na odhození.

„Galahare?"

Zmíněná postava zrovna taktéž obdivovala jaro v hlavním městě a vychutnávala si ho plnými doušky – vždyť takové jaro nezažila již přes osm let, nyní to vlastně bude už let devět. Pro ni znamenalo jaro obdobím, kdy je konečně na pocit příjemně, než přijdou velká horka provázející dlouhé léto. Jen tuny ozářeného písku, a možná pár rostlinek, které ze sebe otřepaly vrstvu sněhu a rozhodly se zas trochu zvětšit. Ale tady... Jako kdyby se přenesl do svého dětství, jako kdyby zrovna mířil na říšskou zkoušku a rozhodoval o svém osudu.

Jenže místo komise o jeho osudu rozhodoval někdo jiný. Ten muž se svůdnýma očima, jenž se okamžitě ušklíbl, jakmile Galahara v civilní tunice spatřil.

„Máš volno?"

„Po dlouhé době. Ještě minulý týden jsem se nořil ve spisech. A ty? Kdy jsi přijel?"

„Včera. Ach, všechno mě bolí," zapřel svá záda a začal se veřejně protahovat. Avšak nelhal. Zadek měl úplně prosezený, až v něm vzrůstaly obavy, že již nebude s tak placatou zadnicí atraktivní.

Netušil, že pro Galahara bude atraktivní, i když na sebe napatlá kýbl hlíny. Tak, jako to udělal cestou do tábora Adia.

„Nechceš si někam sednout?" navrhl, za své první měsíce zde stihl projít několik podniků a najít si ten nejoblíbenější, který navíc v jarním období podává speciální šťávu z květů. Vzhledem k tomu, že tomu speciálnímu druhu stromů se blíží odkvět, bylo by pěkné stihnout ještě jeden hrnek, než bude muset na to čekat opět celý rok.

„Ne, díky, raději postojím," odsekl, v mysli představa, že by se mu měl zadek ještě více zploštit. Avšak chudák Galahar neměl absolutní potuchy o tom, proč se setkal s tak agresivním odmítnutím. A přestože se nadále lehce usmíval, jeho mysl dost silně klesla.

A nebyl by to Duen, kdyby si tohoto faktu nevšiml. Jeho ego bylo hned nakopnuto, když si uvědomil, jak hezky žádaný je. A tak svůj úsměv rozšířil od ucha k uchu, přistoupil ke Galaharovi a uchytl ho zezadu za ramena.

„Ale to neznamená, že s tebou nikam nezajdu," ušklíbl se lišácky na svého parťáka a tahal ho vpřed, ačkoliv sám nevěděl, kam půjdou.

To sám Galahar i vycítil, a tak sundal Duenovu dlaň ze své nebesky modré tuniky, zatímco převzal vedení a brzy nato vkročili do rozsáhlých zahrad čajovny.

Duen musel uznat Galaharovi jedno. Ten chlap měl vkus. Na to, že byl skoro čtvrtinu svého života úplně mimo civilizaci, velice snadno vpadl opět do dění vysoké politiky a zapadl mezi místní smetánku. Takové infiltrování jeho příbuzných, i jiných politiků v radě, pak nemusí být zas tak těžký úkol s někým takovým, jako je Galahar. Mladíkovi se sítí copánků spředených ze zlatých vláken vlasů opět stouplo ego o několik pídí. Chválil sám sebe za svůj skvělý odhad, který mu jeho pomstu sype rovnou do dlaní, aniž by se příliš musel snažit.

Spokojený úsměv mu vyrašil na tváři.

Tak upřímný výraz na něm dlouho Galahar neviděl, ani za jejich předešlých setkání. Se zvednutými koutky úst, sklopil hlavu a nechal se navádět číšníkem k volnému stolu v zadní části zahrady.

Perfektní místo. Kulatý stůl pro limitovaný počet osob se nacházel na vyvýšeném altánku, jehož střídavé stěny prorůstal břečťan. Vrhal tak na hosty stín a chránil je před silným a chladným větrem. Zároveň však umožnil dvojici mít své soukromí, i v tak přeplněné čajovně. Keře tisů pak zaujaly rozestoupené pozice a poskytovaly tak ještě další formu obrany proti zvědavým očím.

Dvojice se usadila.

„Co bys mi doporučil?" načal bez možnosti dát Galaharovi pauzu na sebesebrání z toho pohledu – Duen, jeho pečlivě spletené ve slunku se lesknoucí vlasy, citrínová spona objímající pár copánků a v pozadí stejně komplexní břečťan, vytvářející dokonalé pozadí pro přenesení tohoto záběru na plátno.

„Pokud upřednostňuješ Xetingské chutě, mají tu pár čajů z Winajské provincie. Dále vyrábí svoji pálenku z růží, a také nabízí hodně zboží z Chatmanu a Huly, pokud jsi spíše na jižanské pití."

„Ten Winai zní hodně dobře. V Sittu jsem jihu měl až až," pohodil hlavou a opět pohlédl na zahrady a na drobné postavy sedících na různých pozicích. Některé lidi znal – tedy, poznal je, když kolem nich procházeli. Ale nikdo, kdo by stál za pozornost.

Brzy nato přišel číšník, a po vyslovení objednávek ještě chvíli mladík pozoroval odcházející záda. Duenovo mlčení a neobvykle ostrý pohled v očích samozřejmě neunikly pozornosti jeho společníka.

„Měl jsem tě vzít někam do soukromí?" Galahar to samozřejmě myslel v dobrém. Byl si vědom, že každý jeho krok je sledován, a nechtěl by, aby toto setkání bylo vyloženo špatně a podkoplo nohy jejich plánu.

„Ooh, ty na to jdeš teda rychle!" zamrkal několikrát Duen, až mládenci rodu Gii sebral dech.

Vždyť! Vždyť on to takto nemyslel!

„Ne, tady je to fajn," nakonec vysvobodil Galahara z rozpaků, a ten si jen zhluboka oddechl. Byl souhlas s jeho plánem opravdu dobrý nápad? Je Duen schopen hlouběji rozebírat problematiku, která jim má otevřít dveře na cestu k vítězství, nebo vše byla prázdná slova a za nimi se nachází jen další lehkovážnost a bláhovost?

Ach, to je prostě ta jeho nepředvídatelnost...

„A co, měli jste toho hodně, že ti na obličeji ještě zůstal otisk pečetě?"

Galahar jen zuboženě přikývl.

„Nech mě hádat. Má to co dělat s návštěvou Lawana Xe v Adranuchu?"

Bývalému správci se rozevřely překvapením oči, avšak neříkal nic. Neměl žádná slova, která by mohl v této situaci použít.

Duen se jen vítězně usmíval. Pohlédl do zahrady a spokojeně se rozvalil ve svém křesle.

„Tak to není nic tajného. O jeho návštěvě jsem něco málo zaslechl ještě v zimě v Dialu. A to si nedokážeš představit, jak hlučné dokážou být hostinské v Sittu," odfrkl si, ještě doteď mu zvonily ušní bubínky nad jejich hlasitými křiky. Jižané jsou vždycky hluční, byl na ně zvyklý. Ale po takové době strávené v ústraní, ať už na planinách nekonečného sněhu, nebo mlčenlivého písku, v přítomnosti skromného Bashii... Už zapomněl, jak hlasitý jeden člověk dokáže být. „A kdy to bude?"

„V polovině léta."

„Hm, tak to není zas tak daleko. Není divu, že vás takto drtí."

„Není pak moc času ke sledování," přiznal Galahar, načež se mu na tváři mihla frustrovaná vráska.

„Ále, neboj. Alespoň se nebudeš vtírat příliš nápadně. Na druhou stranu, takovéto akce bývají největší výhní pro nekalosti, jelikož se v tom zmatku snáze ztratí. Takže, teď to budeš mít ještě těžší než dřív."

„V tom máš pravdu. Ale budu se snažit. Dobrou zprávou je, že jsem se dostal do kruhu kolem Tirena Gii. Již dvakrát jsem byl pozván na jejich sedánek."

„Nech mě hádat. V naší největší Adranuchské chloubě?" jen tak nadhodil Duen. Přestože pojmenování nejproslulejšího a největšího nevěstince v Adranuchu bylo poněkud abstraktní, Galahar okamžitě přitakal.

„A koho si objednali? Daiana je příliš drahá na pravidelné návštěvy, ale... Sisi? Nebo Boa? Ty by tak odpovídaly jejich úrovni."

„Sisi," nevěřil svým uším čerstvý člen rady, když jeho společník jen tak spatra dokázal odhadnout, kdo jim tam celý večer hrál na struny, a po každé písni svlékl kousek ze svých svršků. Dokud ta žena nebyla celá nahá a Tiren Gii si ji nevzal na klín, přede všemi, bez zábran, a dále hrál karty, zatímco se mu na rozkroku všelijak vlnila.

Komu se dělaly choutky, musel si zaplatit někoho jiného.

„A co myslíš, byl spokojen? Stálo by za to si ji také zaplatit?" svůdně se mu přivřely světlé oči, a voda v nich vesele vířila a stáčela kohokoliv do svých hlubin, kde byl navždy ztracen.

„Eh?"

Duen na Galahara pobaveně pohlédl.

„Přemýšlej. Každý chlap s pošramoceným egem má nutkání si ho nějak honit, nejlépe někde, kde má úspěch zaručený. Co jí asi říkal, aby se ukázal v tom nejlepším světle? Jaké tajemství, sice hodně zveličené a přibarvené, ale založené na základu, jí asi prozradil? Ale jako, jestli ji chceš vyzkoušet, tak proč ne. Když si ji zaplatíš, je to na tobě, co s ní budeš dělat," pokrčil rameny, vůbec nesoudil toto chování a bral to jako férové. Jako zákazník požaduje službu. A nevěstinec přímo neustanovuje, jaká by ta služba měla být. Jestli ze Sisi pouze vytáhne informace o Tirenovi, nebo si ji přitiskne na své tělo.

Ačkoliv s tím, jak Sisi vypadala, po druhé možnosti ani nepáchne. Nebyla vůbec jeho typ.

„Měl bys jít ty, ty tam nebudeš tak zářit," chytl se náhle Galahar a vyzývavě na společníka mrkl.

„Nebudu zářit? To mě hodně podceňuješ!" odvětil zpětně Duen, Galaharova slova bral jako urážku. Ne že by byl uražený jeho narážkou na své časté návštěvy v tomto pochybném podniku, ale na způsob, jakým podcenil jeho šarm! Jak ho potopil, neuznal! Duen září všude, kdekoliv. Pche, a že prý v nevěstinci nezazáří? Však kdyby jen viděl! Kdyby! Že pokaždé, když tam zamíří jeho nožka, polovina zákazníků nevěstince si ho plete s novou děvou!

Div se nepřetrhnou, jen aby pohladili Duenovy sametové vlasy!

Černá ovce rodu Gii se nekontrolovatelně rozesmála. Vážnost, se kterou Duen reagoval na jeho slova, byla neuvěřitelná. Jak to, že po tom všem si Duen stále zachovává tu svoji naivní aroganci? Nestačil mu výlet do Písečných hor? Nestačilo mu zažít zemětřesení? Nebo být vyslán v zimě na Zvučné planiny? Asi ne. Jeho priority stále zůstaly po tom všem stejné.

„Co ti je do smíchu? Jen upřesňuji, co je pravda!"

„Tak jestli máš takovou chvíli tady sdělovat pouze pravdu, tak mi řekni. Pro koho ta květina měla být?" šklebil se Galahar na Duena, jelikož si ho konečně mohl podat. Cítil, že držel triumfální kartu, a užíval si to, dokud to šlo. Protože jak znal – respektive neznal – toho muže před sebou, obdobná příležitost se mu možná už nikdy nenaskytne.

„Jaká květina?" koukal na něj Duen přihlouple, než si vzpomněl na ten zmuchlaný ibišek v jeho dlani. Jak ty pochroumané okvětní lístky odhodil kamsi do rožku hned při vstupu. Už zapomněl, že nějaké kytky kvetou. I ty voňavé esence, jež se v okolí kvetoucích keřů linuly vzduchem a omamovaly všechny přítomné duše, již opustily jeho dlaně, do nichž se v tom aktu celého zmačkání otiskly.

„Ajo, tamto. Jo, cítil jsem konkurenci, tak jsem ji musel zlikvidovat," mávl nad tím rukou a více to nechtěl rozebírat.

Galaharova rozveseleného výrazu se však nezbavil.

„Co zas?"

„Znám moc dobře, jak se tváříš, když se na tebe lidi dívají, Duene. Ano, přesně tak," ukázal na něj, jelikož zrovna v té chvíli Duen nasadil jeden ze svých neutrálních úsměvů. Avšak, přestože se věčně usmíval a vydával pocit vřelého přítele, jeho oči vždy skrývaly podezření a ostražitost vůči druhé osobě.

„Ale zdá se, že i ty v sobě ukrýváš zrnko romantické duše."

„Tak samozřejmě, nejen zrnko. Nabízím celý pytel!"

„A komu jsi ho nabízel, když jsi trhal tu květinu?" ještě stále měl Galahar navrch. A tak se do toho opřel naplno.

„Doufal jsem, že se někdo sám přihlásí," plácl, a do hlasu se mu vkrádala nervozita a otrávenost. Ne, nechtěl nic říkat, nechtěl se bavit o sobě, a už vůbec s někým jiným. Držel se však docela dobře na vodítku. Jenže ještě chvíli a ten provaz se zpřetrhne. Ať s tím Galahar počítá, když už se pustil do takového souboje!

„To je riskantní, cožpak bys ji dal tomu starcovi opodál?" podepřel si bradu Galahar, zatímco si Duena s chutí dobíral. A ten, jakmile zaznělo slovo stařec, samozřejmě v duchu nadskočil. Byl zázrak, že navenek svůj šok snadno zakryl. Anebo to bylo jeho zkušenostmi a dovednostmi.

„A proč ne? I dědci dokážou být vzrušujícím zážitkem. Sice jim to občas nefunguje, jak má, ale ty zkušenosti, Galahare!"

Zeď, kterou Duen postavil, byla velmi vysoká. Bojovník za pravdu a upřímnost na okamžik zapochyboval, jestli ji dokáže zdolat. A tak opustil záležitost s květinou a vzal to cestou jinou, doufaje, že úspěšnější.

„Změnil ses," poznamenal zcela vážně.

„Já?" udivil se Duen, načež se začal zaujatě prohlížet, a především kontrolovat svůj prosezený splasknutý zadek. „Jo, trochu jsem přibral za ten poslední měsíc."

„Ne, myslím tím... Jako by ses zamiloval?"

„Co?" vyštěkl rozzlobeně Duen, než se nato zasmál. Hlasitě a dlouze, ať je dostatečně poznat, s jakou absurditou jeho tvrzení přijímá. Galahar nečekal, až se zcela uklidní, jelikož by mu mohlo být sebráno slovo, a tak rovnou pokračoval.

„Slyšel jsem, že tu máš snoubenku. Je to –"

Když spatřil, jak se jeho obličej rázem změnil ve vyobrazení Delaia, okamžitě zmlkl. Sám nečekal, že ho v té hřejivé scéně plné přátelského popichování tak zamrazí.

„Takže snoubenka to není. A kdo tedy? Někdo z Adranuchu?"

„Ty jsi mi nějaký zvědavý!" naklonil hlavu na stranu, aby si ji mohl uložit do lůžka z dlaně, a ulehčit tak krčním svalům s nesením celé váhy hlavy.

„Stále jsem se plně nezbavil své touhy po tobě, ale to určitě musíš vědět," nebral si servítky Galahar. Proč to vůbec zapírat. To bylo marné. Vždy, když si myslel, že se Duena navždy zbavil, že už se mu nebude zjevovat ve snech a lákat ho svýma křišťálovýma očima, ho opět přesvědčil o opaku. Stačil jeden pohled na tu jeho honosnou, okouzlující postavu, a Galahar si opět vzpomněl na tu jejich společnou chvíli v táboře Mohun. Jedinou a neúplnou.

Nemůže si pomoci. Sám to nechce. Ale ty zářivé oči, ten očarující šarm... Na druhou stranu, Galahar je stále racionální. Nenechá se ovládnout emocemi, ty má velice dobře pod kontrolou. A tak to vždy muselo být, jinak by v tomto světě nepřežil. A proto ho ta jejich přitažlivost nezaslepila, a on opravdu o souhlasu s účastí na Duenově plánu dlouho uvažoval.

„Hm," jen neurčitě potvrdil, moc se v tom rochnit nechtěl. Od opuštění Písečných hor jeho dilema a starosti týkající se této záležitosti s Galaharem naprosto vypustil z hlavy. A na rozdíl od zmíněného muže, Duen byl v tomto násobně úspěšnější. Až ukázkový.

„Tak kdo to je? Nebo ji budeš přede mnou tajit? Neboj, nejsem nikdo, kdo by dělal schválnosti a použil by všechny prostředky k tomu, aby vás rozdělil."

Duen pootočil hlavou, a nyní si ji nepodepíral skrze tváře, ale bradu, a pobaveně Galahara sledoval. Své oči lehce v úsměvu přivíral, jak mu přišly Galaharovy řeči roztomilé.

No dobrá. Chce pravdu, má ji mít!

„Pamatuješ si toho starce, co mi dělal sluhu? Bashiu?"

„Ano," zmateně pokývl a vyčkával, co má s Duenovou vyvolenou společného. Je to její otec? Nebo jiný příbuzný? Možná proto k němu měl takový respekt – tedy, respekt v Duenově stylu.

„Tak on," završil sebejistě Duen a Galahar vyprskl vše, co za toto posezení vypil.

„Cože?"

„Jo," usmíval se jako sluníčko, s to Galahara o to víc mátlo. Byl si jistý, že to musí být další z Duenových vtípků, ale doufal, že by od něj trochu upřímnosti přeci jen dostat mohl. Vždyť jak on jedná upřímně s ním...

Jenže ať se v tom snažil najít vtip jakkoliv, Duen se mu zdál opravdu vážný. Ale pouze se zdál. Poučen životem, Galahar tento poznatek odvanul rukou pryč z jejich altánku, jelikož nevěřil ani slovo.

Ať měli vztah blízký jakkoliv, pořád se jednalo o dvě osoby, oddělené „správným" pohlavím, věkem – vždyť ten Bashia mohl být Duenovým otcem! A také svými povahami a společenskou třídou. Jednoduše neexistovala možnost, že by se ti dva navzájem odlišní lidé mohli dát dohromady.

Ne, nešlo mu to do mysli. Obzvlášť ten Bashia mu připadal neobvykle chladný a tichý, odtažitý. Duen žije veřejným životem, ten by v přítomnosti takového starocha nevydržel ani minutu.

Musel. Musel prostě vytasit jméno, jediné jméno, které znají oba dva; aby ho využil jako alibi a uzavřel tak nedokončenou debatu. Ale mezi Bashiou a Duenem nic není...

Nesmířen se svým vysvětlením – nic jiného mu ale nezbývalo – tak pokračoval v jednoduché a velice oddechové konverzaci, dokud se Duen nesebral a neodešel, a nezanechal tak Galahara samotného.

Jen co vyšel ze zahrady na ulici, jeho myšlenky začaly zuřivě klepat na jeho mysl.

Zamiloval... Pche. Co to kruci je? Nic takového neexistuje. Tady se zamiluje každá slečna, které se dvoří fešný mladík s nekalými úmysly. Tady se zamiluje každý chlapeček, kterému starší zralá dáma nastaví výstřih a poprvé ho seznámí s pojmem „dospělost". Zamiluje se i žena provdaná kvůli penězům, které se nedostává pozornosti, a tak své srdce věnuje mladému a v posteli šikovnému synovi její přítelkyně. Nebo sluhovi. Komukoliv, kdo dokáže několik hodin v kuse tiše sedět, přikyvovat hlavou na její slova a pak několikrát zavrtět pánví.

Duen byl na tom tak mizerně, že dokonce nevěřil ani v nic zvaného rodičovská láska. Stačilo očima střelit na palác a bylo ihned jasné, že tento pojem je pouhou iluzí, jak vsugerovat dětem, že jejich příchod sem a jejich bytí je oslavován alespoň těmi dvěma osobami.

Jako, zase ano. Miloval nahá těla, miloval těsná objetí v momentech vyvrcholení, miloval to vzrušení, které se jeho dolní části dostávalo. Ale s osobami, se kterými tyto momenty sdílel, neměl nic společného. Co, někdy ani neznal jejich jména. Nebo je během několika hodin zapomněl!

Nevěřil, že se lze zamilovat, že lze milovat. To všechno byla prostě krátkodobá očarování, kterých si je třeba užít a pak jim dát sbohem. Nakonec jsou stejně všechny sňatky předem domluvené, že ani ta fyzická přitažlivost v páru žádná neexistuje, a pojem zamilování je vymyšlen těmi smutnými osobami, které se svojí situací nemohou nic dělat, aby se alespoň na chvilku odpojili od drsné reality a mohli zvesela snít.

Jenže musel Galaharovi připustit, že to, co mezi ním a Bashiou bylo, nebyl jako žádný jiný vztah, který s kýmkoliv udržoval.

Míchá se v něm jak ta fyzická přitažlivost, které se nějak ještě nedokáže nabažit; také přátelské soužití, završené společným popíjením; také do toho proniká i určitá mateřská starostlivost a hřejivost, jež si pamatuje ze svého mládí; a nakonec i trochu té zdravé závislosti.

Jeho vztah s Bashiou jednoduše není jednoduchý, nelze jej definovat několika slovy. Je utvářen jejich společnými poutěmi, a že jich bylo, a jakousi cestou, skrze níž dosáhli své společné harmonie. Náznaky o tuto harmonii dokonce Duen našel ještě v jejich prvních dnech putování. Ale než došli do cíle jménem dnešní den, rozhodně se museli naučit tolerovat se navzájem, vypomáhat si a...

Bylo špatné, že po něm toužil? Že s ním chtěl spát? Ale že mu nešlo jen o tento čistý požitek, avšak i o ty tiché, mírumilovné chvilky mezi nimi? O pocit bezpečí pokaždé, kdy ho zezadu obejme a společně zavřou na lůžku oči?

Duene, ty ses fakt zamiloval, poznamenalo ohromeně jeho ironické já. Napůl se divilo, napůl se chtělo smát. A Duen před ním jen odvracel pohled pryč, aby se vyhnul této ponižující skutečnosti.

Ponižující? Pročpak? Nechat se ovládnout emocemi... oponovalo jiné Duenovo já.

A kdo jsi, že se necháváš ovládat emocemi? Ha?

Navíc, zamilovanost je spojena s určitou posesivitou, a Duenovi je přeci jedno, co Bashia dělá nebo nedělá tam mezi Tossaky. Jo, ať si tam dělá, co chce. Snad jen ať nesdílí pokoj s někým, tak jako v Madee. A snad ne s tím stejným! Nebo s kýmkoliv! A v noci ať nikam nechodí, kdo ví, co je to za divochy a co by mohli provést.

Ironický hlas v jeho nitru byl až příliš silný, a zvedal v něm jen hněvivé emoce. Tomuto se vždy vyhýbal, úspěšně bojoval proti iluzím světa, a naopak ho přijímal tak, jaký byl. Tak proč ho vlastní mysl zrazuje? Je to znamením, že ještě nedospěl, nebo naopak se stal příliš starým, a tak snadněji emocím podléhá?

Cítil se jak naprostý zelenáč, naivka, a to se mu nelíbilo. Vůbec.

Částečně přenášel vztek na Bashiu ve své mysli, kterého více než obvykle nazýval tvrdohlavým dědkem, zároveň ho přenášel i na Kieta, který se stal pro něj snadným terčem všech přestřelek.

Když se pak všichni mládenci usadili v jejich oblíbeném hostinci, Duen mohl cítit svůj malý hrnek sebekontroly, a vidět, jak do něj padají poslední kapky jeho nevysvětlitelného vzteku. Proud kapek byl obzvlášť intenzivní, když hypnotizoval pohledem ta svobodná děvčata; když v jedné chvíli z popudu uchopil jedno a stáhl ho k sobě, dlouze a intenzivně políbil, dokud ta nezkušená dívka jen slastně nevzdychla. Jenže jakým zklamáním bylo, když na něj hleděly žabincové oči, a rozhodně ne ty šedivé, chladné, podobně jako zatažené deštivé ráno. Že rty té dívky byly plné a široké, rozhodně ne úzké a drobounké. A že z toho pohledu nedokázal říci – jo, tohle je můj Bashia; tak, jako to dělal u toho záhadného chlapce na severu. Ať už ve své plné dokonalé podobě, nebo té stařecké, ale stále vyjadřující afekci a něžnost pokaždé, když mu zrak padl na Duena.

A Duen to cítil, věděl to, užíval si to, protože to z něj dělalo střed Bashiova vesmíru. Cítil se tak strašně důležitě a hrdě, že tomu tak je. Že ten tvrdý stařec dokázal natolik změknout, aby místo chladného pohledu a odchodu pryč naopak zvedl jeho dlaň a vtiskl na ni polibek.

Ne, nemůže být zamilovaný, rozhodně ne! Opět začal syčet ve svém nitru, zdráhal se dívku znovu políbit. A ta tedy mlčky čekala, nechápala, co se děje, jestli se tomu muži nelíbí, nebo jestli udělala něco špatně...

Nakonec Duen odvrátil svoji hlavu bokem, a brzo její směr následovalo i jeho tělo. Byl nedočkavý, jeho potřeby byly nedočkavé, ale nemohl se přinutit tu dívku zavést na postel. Prostě ne. Dopadlo by to úplně stejně, jako kdysi v hostinci.

A i teď na něj dohlíží brož s měsíčním kamenem. Nejradši by ji vyhodil do koše. Nejradši by ji políbil a zašeptal jí přání na dobrou noc.

„Nikam spolu nejdete?" divil se Kiet, který se zrovna otočil od party dalších a všiml si přicházejícího Duena.

„Smrdí jí z huby," plácl, aby zakryl své selhání, a popadl hrnek s pitím.

„Hele, Duen se vrátil. Tak co, to byla tak dobrá, že už sis užil?" mrkl na něj Gamin, jejich dlouhodobý přítel, a jak Duen nedávno zjistil, tak také bratranec Fuheho Xia. Nesdílí stejné příjmení, jelikož se narodil provdané Fuheho tetě. A co Duen ví, jejich vztahy v rodině nejsou zrovna blízké.

„Řekl jsem jí, že za ní přijdeš. Neměl bys otálet," odsekl Duen, už i vtip se ztrácel z jeho jazyku. A to ho frustrovalo o to více.

„Ále, no tak. Co s tebou je? To ti na tvých cestách umrzl?" kurážný teda byl. Jak se Duen vždy považoval za toho hodného a dobrého, tak to právě kvůli tomu, že využíval Gamina a další ke svému srovnání. Oproti nim byl opravdu slabým odvarem, ačkoliv z nějakého důvodu se mluvilo především o něm. Pravděpodobně za to mohla jeho šibalská reputace již za mlada, zatímco ostatní si ji získali až v období dospívání.

„Neměj starosti. Já jsem odolný, na rozdíl od tebe. Já nemusím každou zimu jezdit do zimního sídla."

„Au, copak mě máš za křehké kvítko?" zasmál se na oplátku.

Křehké kvítko. Ne až tak křehké kvítko Bashia. Tedy, ne. Žádné kvítko. Kus polena!

Rozhořčený Duen, jehož myšlenky opět zavelely nějak úplně jinam, zkousl čelisti pevně k sobě.

„Jo. Jsi taková křehká třešnička. Stačí fouknout a je po tobě. Takže," Duen svůdně našpulil rty, aby na Gamina vyslal horký proud alkoholového oparu, „zmiz."

Muži, kteří toho byli svědky, se burácivě rozesmáli. I třešnička Gamin se k nim přidal, z odvážných slov Duena si nic nedělal.

„Nebyla náhodou tvůj typ? Drobná, bledá, velká prsa?" načal Kiet a šibalsky se na Duena culil. Gamin si své užil, teď je na řadě on, aby si mladíka rodu Ran hezky dobíral.

„A co tě o tom přesvědčilo, že je můj typ?" podepřel si dlaněmi bradu, a přestože se na společníka mile usmíval, do hlasu se mu vkrádala ostrost a otrávení. Neukončil tohle téma náhodou? Proč se v tom Kiet musí hrabat?

„Tak, s takovými jsi chodil pořád. Nebo chuďoučcí chlapci. Mám oči," nadzvedl obočí a prohloubil úsměv.

„Jo, to vidím. Ještě se je nauč používat," odfrkl si a pohlédl pryč, na ty ubožáky, kteří sem dennodenně chodí zapíjet svůj žal, zklamání, ztrátu, nebo svoji vlastní ubohost.

Je Duen ubohý?

Cože? Jak ho něco takového mohlo napadnout! Pche, samozřejmě že není!

„Bude tě Jeho Veličenstvo zase někam posílat?" zeptal se, tentokrát vážně a tiše, sotva pohnul rty.

„Co já vím. Chceš jít za mě?" usmál se Duen na Kieta sladce.

„Ne. Jen, že ses sotva vrátil. Tak jestli..." špulil rty a snažil se vytáhnout z Duena nějaké informace. Za poslední dva roky se plahočil po Namasilii více než je u něj obvyklé, a to i mimo jeho oblíbené cestovatelské sezóny. Ježdění pro drahokamy, tajné úkoly Jeho Veličenstva, a dokonce Duenova vlastní iniciativa v tom nejnepříjemnějším období v roce? Pokud ho král někam opět nevyšle, měl Kiet pocit, že Duen zmizí z vlastní iniciativy. A přitom není potřeba, aby se zas tak někam hnal. Sňatek s Reiou ho tolik nehoní. Nebo, neslyšel by o tom, že by byli odhodlaní ho uspořádat za každou cenu, i kdyby měli na jeho nachystání pouhé dva týdny. Ale možná se mýlí, a možná tu Duen teď zůstane...

„Jestli chceš nějaký velký úspěch, napiš Jeho Veličenstvu sám, ať to zařídí. Co já mám s tím dělat!"

„Ale já..."

„Neřeš to. A byla tu pálenka vždycky tak hnusná? To se nedá pít. Hej, Gamine, co to tu mají za hnus?"

„Za hnus? Vždyť ta je z Huly, vždycky jsi ji měl rád," usmíval se mladík nad Duenovým tápáním.

„Kecy."

„No, z Xetingu není. Ale jestli hledáš tu, můžu ti snadno říct, kde ji sehnat."

„Příště. Už mám dost," nechal nedopitý hrnek na stole a zvedl se, náhle zatoužil po vůni večerních květů.