Rozmluva s otcem, na kterou se Duen těšil, dlouho připravoval, sbíral odvahu a chtěl z ní vytěžit co nejvíce, nakonec dopadla jen tak. On byl rád, že zachytil nějaká jména, nějaké informace, jelikož v jeho stavu dokázal třetinu vypustit a dlouho poté jen zpětně vzpomínal, co s těmi osobami bylo spojeno. Byl zastižen úplně nepřipravený, až pochyboval, jestli to jeho otec neudělal schválně.

Samozřejmě neudělal. Rezignovaný starý Raman už dávno opustil křivdy minulosti, ukrojilo to na jeho hrdosti kousek větší, než si kdy Duen myslel. Jeho snaha syny oženit pak byl poslední úkol, který si zamanul, když už se mu nezadařilo je vychovat v muže zodpovědné a rozumné, ať se se svojí zesnulou ženou snažil jakkoliv. Doufal, že jejich vlastní, nová rodina je zkrotí, jak si uvědomí tíhu nové a nepoznané zodpovědnosti, která se s tímto pojí. A když už Duen nikdy neměl ambice být v radě nebo ve vojenských řadách, oženit jej za Reiu z rodu Olea by ho zavedlo do světa obchodu, a tam by se tento prolhaný muž mohl dostatečně zrealizovat.

Ale on nechce. A bohužel, už mu slíbil, že ho do svatby nutit nebude a bude se snažit najít cestu, jak zásnuby zrušit.

Ušil si to na sebe ale bič.

Duen až v pozdním odpoledni dával dohromady ranní balíček historických momentů, v ruce pak svitek od Kieta s celým rodokmenem rodu Gii, jak tehdy poprosil, a nevyšel z pokoje po zbytek dne, jak nad tím neustále dřepěl a popíjel svařené víno.

Netušil, jestli je paranoidní, jak se do toho na něj neobvykle hluboko ponořil, nebo jestli uvažuje jednoduše logicky.

Jeho prvotní odhad a prst, který ukazoval na rod Gii, byl více jak logický. Věřil, že našel tu správnou cestu. Že rodina jeho matky byla pouhou třešničkou na dortu, pouhým hrotem šípu, který byl vypálen osobou ve stínech. A že Fuhe Xia je buď inteligentní osobou, která dosáhla svého cíle, nebo něčí loutkou, jež byla na ministerský post úmyslně postavená. Ten někdo se musí pohybovat v rodině Gii.

Nějak ale nevěnoval pozornost dalšímu, do očí bijícímu faktu – co když ta osoba ve stínech je další ministr? Je to pochopitelné, je to očekávané, ale doteď neměl na mysli nikoho, na koho by uvalil své podezření. Obzvlášť, když sám netuší, jaké vztahy mezi nimi byly kdysi, předtím, než rodina Ran upadla v zapomnění.

V té době byl nejvíce ponořen do radovánek, Kiet taktéž. Koho by zajímalo, co se děje tam nahoře, v paláci?

Nezachytil nějaké velké rozbroje, kromě dlouhodobé nevraživosti právě Maliwana, ministra říšské politiky, a Tutteho, ministra obranné síly. Sanoh na to mnohdy narážel, jelikož taková nevraživost se prolíná i do generací dalších a i ti nejmladší z toho nevyjdou neposkvrněni, je jedno jak rodově vzdáleni.

Maliwanovi se jednoduše nelíbilo, jak je veškerá vojenská síla soustředěna do rodu Oeno. Ale i přes jeho protesty, Jeho Veličenstvo s tím nikdy nic více neudělalo. Bylo spokojené s tím, jak rod Oeno udržuje pořádek a koná veškeré úkony. Líbilo se mu, že se jejich zkušenosti dědí – proč dosazovat nějakého nováčka, když tu mu schopné muže?

Ministr záležitostí pokladnice, Hydagyr z rodu Ciu, byl nyní starý muž, který před několika lety překonal hranici šedesáti let. Stářím na bývalého ministra veřejných věcí ještě stále nedosahuje, ale nepaří zrovna mezi nejmladší. Je to velice stálý a spolehlivý ministr, který si pamatuje ještě vládu předchozího panovníka. Je to především jeho zásluha, jakožto muže zodpovědného za obchod a hospodářství dalů, že království dávno neupadlo v hospodářskou krizi, kvůli nápadům Enlera Dalan soustředit výroby do hlavního města. Avšak jak dlouho se mu to ještě bude dařit, toť také otázka.

Kiet kdysi zmiňoval, že Tiren Gii byl spatřen s lidmi pohybujícími se v blízkosti ministra námořnictva a lodní přepravy. Tento post náleží Doebovi z rodu Pane. Tento muž měl nehorázné štěstí, že nastoupil zrovna poté, co se konečně celá země zklidnila, panovník potlačil rozbroje v Písečných horách a jeho předchůdce nastavil všechno tak, aby to fungovalo, jak má. Dá se tedy říci, že si Doeb sedl na již oprášené a očištěné křesílko, a za dobu jeho ministrování příliš prachu se jeho směrem nesneslo.

Je možné, že ten někdo je právě Deob Pane? Není však s rodem Gii nijak jinak spojen, kromě tedy těchto utajených návštěv. A navíc, celý Adranuch si pamatuje „válku látek", která proběhla celé generace zpátky, v dobách, kdy se uvolnilo křeslo ministerstva veřejných věcí, a byl to právě rod Gii a Pane, kdo soupeřil o vstup do řad ministrů. Hlavními činitelkami této války byly hlavně jejich manželky a dcery. Příbuzní rodu Pane totiž vlastnili proslulý obchod s látkami, které dokonce dodávali do samotného paláce. Avšak chytrou ženu rodu Gii napadlo, že pokud se jí zadaří obchody narušit, vrhlo by to špatné světlo na celý rod. Podplácela jednoho obchodníka a látky určené do paláce skupovala, rezervovala nebo znehodnocovala. Když na její činy přišel její manžel, roli převzala její dcera. Co však s takovými poškozenými drahými látkami? Byly odhazovány do stok, zanechávány v přilehlém lese – kamkoliv to šlo. Avšak chudí měšťané nemohli tyto drahé látky nechat jen tak. I přes jejich vady, využili je k šití svých oděvů, a najednou každý vypadal jak příbuzný samotného krále.

Když se to Jeho Veličenstvo dovědělo, tehdy to dokonce byl Enlerův děda, kdo panoval; nechal si předvolat obě rodiny do Haly předků.

Nejprve poděkoval rodu Pane za jejich oddanost práci a leté dodávání těch nejkvalitnějších materiálů do paláce. A poté poděkoval manželce rodu Gii, že se jí podařilo vyřešit jeho problém nerovnosti obyvatel Adranuchu a upokojit neklidné občany. A rod Gii získal post ministerstva.

Je možné, že tato jizva na hrdosti rodu Pane zmizela? Že tyto rody spolupracují? Nebo je to jen Tiren, který tíhne k jiným plánům, k jiné politice, než jakou upřednostňuje celý jeho rod?

S bolestí hlavy Duen příliš přemýšlet nechtěl. Ale bál se, že když vypustí jeden den, něco mu uteče, na něco nepřijde. Kdyby nebylo Aiky, sám by zapomněl dát si tu vysněnou koupel, která částečně uklidnila jeho kocovinou vyčerpané tělo.

V blízkých dnech slíbil opětovnou návštěvu knihovny. Z odměny od Jeho Veličenstva mu pořád něco zbylo, a rozhodl se alespoň jeden dal opět investovat do toho slizkého knihovníka, aby si koupil svou bezpečnost. Sám stařík musí vědět, že si zahrává s ohněm, a jiná možnost mu ani nezbývá. Ale jistota je jistota. Pokud nebude nadále prokazovat svoji důležitost, pro staříka nebude takové vzrušení udržovat tajemství a vykecá ho na prvním posezení.

Opět s sebou zabalil Kieta a on sám předstíral šlofíka. Den předtím ještě s Kietem probírali v hostinci různé záležitosti, pach alkoholu se stále nevymyl z jeho vlasů. Nepříjemné, ale pro jednou to musí přežít.

Minule neměl moc času všechno projít. Ať to, co se stalo dvě dekády zpátky, nebo to, co zadal dodatečně. Knihovník měl mít dostatek casu na to, aby mu všechno našel.

A že ty zlaté daly byly motivující! Celý stůl byl zasypaný svitky, tato pyramida se tyčila do výše, téměř se dotýkala stropu. Tohle nemůže projít jen během několika volných hodin.

No, to je tak, když na rozdíl od Kieta přemýšlí a nehledá pouhý jeden pojem, ale dívá se na věci komplexně. Vždyť to je oba učil Dexun, tak kde jsou ty zužitkované vědomosti? V prdeli. To si s Kietem ještě vyřídí. Kdyby udělal práci pořádně, nemusel by tu nořit hlavu do tolika zaprášených spisů.

Dal tedy knihovníkovi jeden malý zlatý dal, aby to, co nestihne Duen dnes projít, ještě nechal, že do týdne se tu opět mihne a projde zbytek.

S ničím lepším přijít nedokázal.

Popadl první dostupný spis a otevřel ho na první stránce.

Chtěl vědět, co se stalo před těmi dvaceti jedna lety. Podle všeho, došlo k velké tragédii, požáru ve vesnici Radgost, a všichni Tossakové zde žijící umřeli. Bylo to také něco, co bylo hodně ututláváno, ale slůvko sem, slůvko tam – a celá Namasilie věděla, že existoval jeden izolovaný kmen, který skončil pohřbený v popelu. Mnoho lidí tento krutý osud kmene Tossaků přisuzoval pětici Namasilijských bohů. Podle nich to náboženství, které Tossakové uctívali, se příčilo nejen Ilaiovi, ale také Folaiovi a Nalaiovi. Dle nich Tossakové nedodržovali rodinné tradice Říše, nepřikládali ruku k hospodářství zbytku Namasilie. A tak se bohové domluvili s Delaiem, který také nesouhlasil s jejich způsobem pohřbívání, a seslal na kmen zkázu, přivlastnil si jejich jezero a vytvořil si na jejich místě sídlo. Nyní tam nedokáže přežít žádná živá bytost.

Samozřejmě, že Duen není pověrčivý a tuto pohádku nemůže brát vážně. Proto mu vůbec nevadilo Bashiu následovat, sám byl naopak zvědavý, jak to tam vypadá. Nijak. Obyčejně. A kromě smradlavé vody, nic zvláštního tam není.

Co mu naopak nehrálo, bylo vyjádření Dexuna. Tossakové už jednou rozbroje chystali? Cože? Je možné, že to, co se tváří jako pouhé neštěstí, byl krutý trest za neposlušnost ke království? Ale jaká neposlušnost? Nebyli Tossakové celkem izolovaný kmen, okupující pár vesnic?

I nyní, Bashia si stál za tím, že Tossakové nic nechystají. Jenže, ačkoliv tomu plně věřil, Duen nebyl tak naivní. Nesl pochybnosti. To, že ta obchodní skupinka, ke které se přidal, nic nechystala, neznamenalo, že zbytek utečenců je také nevinný.

Ale armádu na ně posílat zase nebude. Dokud si nebude jistý. Naštěstí ze své povinnosti nějak vykličkoval. Prozatím. A pokud k něčemu takovému opět dojde... Musí být připraven.

Nechal si donést všechno, co se týkalo roku samotného požáru, ale i roků předešlého a následujícího. Přemítal, jestli si neměl donést ještě jeden rok předtím, ale to by se v tom už načisto ztratil.

Procházel si záznamy běžných událostí, historických momentů i hospodářství. Vše se zdálo celkem normální. Zatím. Kdo by čekal, že za pár let tragicky zemře na lovu starý panovník a dalších pár let nato dojde k povstání Písečných lidí, vedoucí k dočasnému úpadků dodávky opálů? Pro krále Enlera to byla první velká zkouška, jak prosadit svoji autoritu a dokázat své vladařské schopnosti.

Rok před požárem byl zrovna také rokem po nástupu Lawana Xe na Xetingský trůn. S úsilím jeho předchůdců, především jeho dědy ústící v připojení království Winai, nastoupil do poklidného a prosperujícího období. Duen zrovna pročítal záznam o jeho honosné návštěvě v Namasilii, kdy se setkal se starým panovníkem rodu Dalan a opět utvrdili své dlouhotrvající přátelství.

O rozbrojích však nepadlo ani slovo. Nejspíše musí být popsané v záznamech Ústředí říšské spravedlnosti. Jenže ty jsou uloženy někde jinde. A Dexun tu zrovna není, aby mu pomohl. Pokud nevymyslí něco jiného, vidí to celkem bledě. Avšak zmínka o požáru padla. Nijak podrobně okomentovaná. „Všichni obyvatelé skonali."

Pár měsíců po požáru se objevují první zmínky v kronice z paláce o potratech konkubín starého panovníka, i nynějšího Jeho Veličenstva Enlera. Tehdy ještě korunní princ, už měl jak svoji ženu, Hiamon, tak i zastoupení několika konkubín, mezi nimiž se nacházela i Miran. Dokonce našel i záznam ze dne, kdy vstoupila do paláce. Zdá se, že otěhotněla brzy nato, a tudíž velice rychle zmizela jak z očí Jeho Veličenstva, tak z jeho mysli. Není divu, že jejímu odstrčení bokem vůbec nevěnoval pozornost. Zapomněl, že nějakou takovou hračku měl, jelikož si s ní moc neužil.

A hele! Malý Feishen vylezl na svět!

Přejížděl prsty po jeho jméně v záznamu a před očima měl malé rudé mimčo, které jen hází rukama nohama a řve na celé kolo.

Ať je Bashia jakkoliv roztomilý, jako mimino by od něj dal ruce pryč.

Narozen ve vile u jezera Osahan, kam byly posílány všechny těhotné ženy.

Jezero Osahan? Slyšel o něm někdy? Počkat... Jezero Delaia bylo využíváno pro léčivou vodu. Jaká ironie, že je pojmenované po bohovi smrti. Pokud však nebylo přejmenováno, jakmile tyto léčivé účinky vyprchaly.

Na mysl mu naskočila vzpomínka na dramatickou scénu, jeho vzrušení, naštvaného Feishena u kolíbky a rušnou noc způsobenou nějakým chudákem. Bylo to v blízkosti jezera Delaia, a určitě to bralo podzemní vodu, která tuto krajinu prosycuje. A vzhledem k tomu, že tam někdo dost krvácel, a pak ta honosná kolébka – asi to právě bylo to posvátné místo, kam žádný muž nemohl vstoupit a ženy tam dávily své plíce křikem bolesti.

Jaká náhodička, že je osud zavlekl na místo, kde to všechno začalo. Bashiovo narození.

Jeho oči byly však alarmovány ještě něčím jiným. Ani nepřemýšlel, když chňapl po jednom dokumentu a přiložil ho k druhému, aby porovnal data...

Běžně usměvavý mládenec se nyní mračil, jak zvláštní spojitost tyto události měly. A jestli jsou na sobě nezávislé, nebo... Ale, co jiného?

Že zápis o Bashiově narození byl proveden ten samý den, co došlo k vyhubení lidí ve vesnici Radgost.

Jeho teorie, že králova konkubína zahejbla, mu najednou nepřišla tak jistá. Je možné... Ale co se tedy stalo s původním synem krále?

A ví o tom vůbec Bashia? Že to možná není jeho otec, ale i matka, kdo...

Možná... Možná ano. Proč by se jinak tak moc chtěl vyhýbat paláci?

Duen se zapřel do opěradla.

Už neměl energii pročítat nic dále, a to tu zatím strávil necelou hodinku.

Nebylo to v jeho povaze, akčně a pilně pracovat na úkonech, libovat si ve světě písmen a čísel a vědomě je vyhledávat.

I tak však překonal svoji nechuť, nasbíral zbytek své energie a popadl něco z úplně druhé hromádky spisů. Motivoval se myšlenkou, že až odsud vypadne, zamíří rovnou do nejbližšího hostince a utopí se v sudu pálenky.

Svůj následující úkon vzal tentokrát z konce druhého. Hledal zmínky o zániku Tossaků, ale co teprve to, jak sem vůbec došli? Jakožto nový kmen se svým vlastním náboženstvím, který se ještě k tomu usadil téměř ve středu kontinentu – to byla záhada. Ne ani tak pro něj, ale Bashia celkem vypadal hladový po takovémto typu informace. Nebylo by na škodu mu trošku vlézt do prdele psychicky se svými super tajnými informacemi, a pak si užít i fyzicky, hm?

Navíc, jak řekl – úplně nevěřil těm Tossakům. Nikdo po sobě nenechá házet kamení a v tichosti to trpět. Jestli tady v Adranuchu cítí křivdu rody jen kvůli pitomým poznámkám, a ty pak přenáší na generace, jakou křivdu asi musí cítit Tossakové ke králi? K celému rodu Dalan, že o nich mlčí a drží je pod pokličkou?

Jelikož jen málo zdrojů pochází z té doby, a některé již Kiet prošel, potřeboval více rozhodit své sítě. Možná i proto byl dobrý úkol zaměstnat také knihovníka, který měl více času na nalezení podkladů a jejich zanesení Duenovi přímo před nos. Ach, jak chytrý je!

Měl několik klíčových bodů. Pukhon a jeho nezvěstné děti. Obvinění kvůli půdě. A proč půda.

Hned jako první se mu dostala do rukou knížečka ze sčítání lidu. Opravdu zde Pukhon byl, jeho žena a sedm dětí. Nejmladší roční holčička. Avšak záznamy ze sčítání po deseti letech nic takového již nezmiňovaly. A to Pukhon stále ještě žil. Tedy, měl by.

Bylo však vidět, že to druhé sčítání nese obecně mnohem méně jmen než záznam původní.

A Duen nemusel pátrat příliš dlouho. Četné poznámky o krutém hladomoru, který trval několik let, byly snad v každém záznamu z té doby. Nepříznivé počasí a sucho mělo za následek vyschnutí rýžových polí i polí s jiným obilím. Brambory byly malé, seschlé, pokud vůbec. Lidé začali kácet lesy, aby využili lesní bystřiny k zavlažení, a zakládaly malá políčka v těchto vlho udržujících útvarech. To však nebylo řešení na dlouho. Zvyšující se požadavek po plodinách, jak se hladomor stupňoval, měl za následek větší a větší kácení. A narušená integrita lesa již nedokázala udržovat vlhko, a i lesní bystřiny vyschnuly.

Toto prozatímní řešení padlo, a hladomor se znásobil.

Lidé umírali po stovkách.

Alarmující záznamy každé vesnice dokládaly, jak moc tragický byl. Denní záznam čísel, dokonce ani ne jmen, jelikož by se všechna na list nevešla, byl nepředstavitelný.

Duen, jakožto pohodlný člověk žijící celý život v luxusu, a který nikdy nezakusil hlad, si samozřejmě nedokázal moc představit, jak to tehdy asi vypadalo. Jaké to je mít prázdný žaludek, jaké to je uříznout kus svého masa, aby nakrmil své děti. A kromě toho, žádné děti ani nemá. Přesto nebyl úplně hloupý. A měl představu, kolik takové číslo představuje lidí. Že to jsou dvě vojenské hlídky. A další den další dvě. A pak tři. A najednou je Adranuch bez strážných.

„...přišel syn medvěda, a poklekl si tam, kde rozdrobená hlína poletovala vzduchem a prach se dostával do plic a způsoboval kašel. Zanořil prsty do hlíny, a kde se předtím hrudky drolily při lehkém doteku, nyní prosakovala voda vzhůru, a zelené klíčky vykukovaly ven, jako znovunalezená naděje po tomto ukrutném období."

V duchu si četl záznam o anonymním muži, který podle jeho vlastních úvah pocházel ze Zvučných lidí a provedl to, co je ta jejich Kaa a Ree učí celá staletí. Zazpívat půdě písničku a z ní vyroste kytička. Ironicky si odfrkl, než se vrhl na další spisy. Jaké překvapení bylo, když se tato podobná situace mnohokrát opakovala.

Ačkoliv jeho jméno zmíněné nebylo, Duenovi brzo docvaklo, kdo tu tato kouzla předvádí.

Není to náš Pukhon?

Je možné, že probudil půdu, čímž ukončil hladomor a proto získal ten titul? Možná také proto byl obviněn, že chtěl podíl z plodin půdy. Ať už toto obvinění bylo pravé nebo falešné, tento čin ho určitě vyšvihl mezi nejvýznamnější lidi té doby, možná významnější než samotný panovník. A to mu nadělalo určitě hodně nepřátel.

Duen odložil tyto běžné záznamy od správců vesnic a měst a náhodně popadl zase něco z paláce, alespoň to, co se dochovalo.

Přestože věděl, že si velkou část toho všeho bude muset nechat na příště, chtěl si kousek ještě prolítnout, aby si mohl část zapamatovat a případně lépe najít mezi fakty spojitosti.

Dostaly se mu do rukou záznamy o chodu paláce, o běžném provozu, o tom, jakým způsobem škrlily potraviny, aby panovník hladomor nepocítil ani na jediném gramu svého tuku, a jak se zdá, tak i ostatní vysoce postavení v radě.

Obilí si nechával dovážet až z Xetingu, kde však také měli s hladomorem potíže. Díky větrnému proudu a Velkým horám u nich však byly srážky častější, což zachránilo nejen tehdy malý Xeting, ale i původní Winai. Avšak cena za jeden pytel byla enormní. A Písečné hory ještě Namasilii nenáležely. Veškeré jmění za drahé kameny a zlato pocházelo z dolování Malých hor. Jenže kdo chtěl během hladomoru skupovat rubíny a ametysty, když neměl v žaludku ani zrno rýže? A kdo chtěl vynaložit sílu získanou právě z toho jediného zrna rýže na zvednutí krumpáče? Nikdo. A kdo to udělal, padl oslabený už po několika dnech práce.

V jednom však král na svém luxusu polevil. Své staré služebné vyhodil a mezi jeho záznamy se najednou začaly objevovat jména nových služebných, avšak nikde nebylo zmíněno, odkud pochází. Avšak sloužily věrně v paláci, dokud sami neskonaly. Což mohlo být brzy, nebo později.

Duen už cítil, že je to na jeho hlavu dost. Zanechal za sebou pokyny knihovníkovi, a dal zase na nějakou dobu sbohem těm smradlavým svitkům a knihám, dokud nenabere svých sil zpět. A to několik dnů potrvá. Obzvlášť, když ještě ten den dostal vzkaz od Galahara, že má nějaké malé novinky.

Na druhou stranu, nemohl to odkládat na příliš dlouhou dobu.

Král ho totiž chtěl vyslat do Sittu.