Jeden by řekl, že po tomto setkání si Duen může odškrtnout úkol ze seznamu a pro dnešek mít hotovo. Zahrabat se třeba do nějaké hospody, nebo ukázat nožku v nevěstinci. Už tak riskoval, když se hnal přes půlku pozemku paláce, úplně sám, za denního světla. Ale on sem nešel jenom kvůli nějakým pocitům – to snad ne, žádné pocity, spíše zvědavost poznat tu, která hrála v posledních letech u Bashii docela důležitou roli.

Měl ještě jeden plán.

A o nic méně riskantní. Ale jelikož jeho „dvojník" spí a Kiet dělá, že něco dělá; Duen měl ještě pár chvil k dobru, které mohl využít na flákání se nebo dělání bordelu.

A jeho bordel byl následovný – proniknout do střežené části knihovny a trochu si tam počíst o tom, co se dělo v té jejich slavné minulosti. Jelikož v jeho vzdělání jsou celkem výrazné díry a on se cítí celý nesvůj, když je nemá vyplněné.

Kiet mu již pár takových služeb poskytl, takže měl od něj jasný postup, jak se dostat za bránu a moci mezi regály se svitky zvesela poskakovat.

Vytasil dopis, na kterém byla královská pečeť, a zamával jím před strážnými. V tomto rychlém pohybu nikdo nemohl rozpoznat, že ta pečeť má pěknou puklinku putující napříč celým vzorem, zamaskovanou, jak byl vosk hezky slepený k sobě, pečlivě a důkladně, ale stále ne úplně perfektně. Kdo to mohl zpochybňovat? Byli pouhými strážnými, a takových pečetí vidí denně několik.

Dopis pak putoval k hlavnímu knihovníkovi, který vysedával za stolem a strážil klíče od mřížovité brány, vedoucí do zakázaného světa, do říše tajemství a legend. Jen on měl právo pečeť rozlomit, podívat se, co pracovníci Jeho Veličenstva požadují, a zavést je k danému místu, kde tu informaci mohou najít.

Jenže sotva mu prsty padly na pečeť, okamžitě poznal, co je špatně. Prudce vzhlédl na návštěvníka, chtěl něco říci. Jenže spatřil jen zářivý úsměv vykukující zpod pláště a lesk pravého zlata jednoho velkého dalu.

Dost hodně za pouhý vstup dovnitř. Zdá se, že tento člověk patří mezi majetnější a také ušlechtilejší. Zamračený výraz vystřídala lísavost a vlezdoprdelovost, a než se Duen nadál, knihovník mu otevíral bránu a zval ho dovnitř tím nejpokornějším úklonem, zatímco si dal schovával do kapsy.

„Jak dlouho tu hodláte býti, vážený pane?"

„Necelou hodinku," odvětil lhostejně a kráčel neohroženě vpřed.

Necelou hodinku? Jeden velký zlatý za necelou hodinku? Narazil na plnou truhlici!

„Ano, jistě. A co je vaším zájmem? Pro co jste si přišel?"

Duen zpomalil. Měl hned několik témat, ktera ho zajímala, ale věděl dostatečně jasně, že mu jeho vyhrazený čas nebude vůbec stačit. Musí si zvolit jedno a jít s tím.

Jenže, které?

„Chci vědět vše, co se stalo před dvaceti jedna lety. Všechno, i mimo naše království. A pak..." zalovil v kapse pro další velký zlatý, „bych o něco ještě poprosil. Že bych se tu zastavil někdy v průběhu následujících pěti dní... Nachystáte mi to?"

Knihovník bez zaváhání lapl po minci a rychle si ji uschoval, strčil ji za lem své tuniky k její sestřičce.

„Ano, jistě, bez obav, pane!"

Starý knihovník se rázem třásl vzrušením. Za jeden den dva zlaté daly! Ilai mu musí žehnat! S takovou získá ještě další dal, jak se ten muž vrátí, a možná další za následovnou práci... Starý muž si již maloval svoji hezkou budoucnost, kdy se bude koupat v bohatství a luxusu.

Duen se také třásl, trochu. Ale vzrušení to rozhodně nebylo. Byl to vztek. Sotva dostal od Jeho Výsosti bonus za lapení těch chlápků v Dialu a nyní se toho takto dobrovolně vzdává? Vždyť co by si mohl za ty peníze koupit, ha? Novou tuniku, spoustu klenotů, ty nejluxusnější apartmány s nejvyhlášenější společností v celém Adranuchu!

Fakt se musel zbláznit, že tohle dělá. Fakt.

Kiet již netrpělivě dupal nohou do země, když se Duen objevil na místě srazu. Jen nezáživně pohlédl po nastavené figuríně, než se opět věnoval svému parťákovi, zatímco odhazoval ten oděv, který doteď halil jeho vlasy do tmy.

„Už jsem chtěl odsud utéct! Víš, jak divně se po mně díval eunuch Wirian? Víš, jak moc ho svrběly nohy, aby přišel a pozdravil tě, spánek nespánek?" vztekle šeptal, zatímco zakukoval za zeď. Duen si však z jeho slov nic nedělal. Zničil svojí maketu a hodil po svém společníkovi kožich, který mu předtím ukradl. Sám vystřídal s hromadou hadrů místo a opět přes sebe přehodil plášť, akorát ho nechal trochu spadlý, aby vyčuhoval ven kus jeho vlasů a obličeje.

„Moc to hrotíš," zamumlal, než se opravdu uložil ke spánku a další půlhodinku ještě opravdově chrápal.

Kiet jen mohl tiše zoufat a nad svými svitky usínat, dokud nebylo zaveleno probouzejícím se Duenem, že ho od toho tvrdého křesla bolí prdel a že ještě chvíli a bude mít z ní placku.

Záležitosti, které dal Duen do pohybu, chtěly čas. On věděl, že potřebují čas. Že nemůže lusknout prsty a mít vše před sebou. A to byl navíc ještě v počátcích. Úplných počátcích.

Nejvíce ze všeho teď potřeboval trpělivost. A Duen nebyl zrovna moc trpělivý člověk. Naopak. Dokázal se otrávit vyčkáváním až příliš rychle. A tak nervózně ťukal prstem do stolu každý den, když seděl ve svém pokoji, nebo u Kieta, nebo v nějakém z hostinců.

Popíjel ve velkém, přestože vždy tak, aby to zvládl. Tvářil se, jako největší bavič jejich skupiny, ale přesto ani jednou nezmizel s jinou postavou na poschodí, jako to dělával. Vždy znuděně mávl rukou.

„Ta mě už nebaví."

Pravdou však bylo, že i kdyby se chtěl trochu zabavit, což není zločin a navíc u chlapce v aktivním věku je to pochopitelné, tak... Nějak neměl chuť. Dotýkat se jejich nahých těl, jako to měl ve zvyku, ho už tolik nelákalo. Vnímat jejich křivky, přejíždět dlaní po hebké pokožce jejich zadečků... No, možná by mohl zkusit třeba toho... Ne. Zdál se mu příliš zženštilý.

Vždy si jeho mysl našla výmluvu, proč do toho nejít, když už byl pevně rozhodnutý, že vstane a pozve danou osobu na drink. A tak jen poskočil na místě a otráveně upil chlastu.

Ještě pár měsíců.

Pár měsíců...

Do čeho?

To chtělo ještě jeden lok. Ne, rovnou dva. Ale pozor, nechtěl skončit s hlavou na lavici.

Domů dokulhal až kolem půlnoci. Snad bude mít to krásné štěstí a nenarazí na svoji macechu, jak poskakuje nad roztaženým Thanamem. Fuj, ještě to by mu chybělo.

Otevřel mu strejda. Za ty roky, co se stará o jejich domácnost, již tak zestárl, že by se mu spíše mohlo říkat děda. Prohloubené vrásky připomínaly strukturu skal v Písečných horách. I barva jeho pokožky ve světle lampionu, taková výrazná oranžová, téměř do ruda, jako občasná místa v průřezu skal, kde se vyskytovalo větší množství obsahu železa. Vypadal takto o mnoho starší než Bashia ve své stařecké podobě. Jo, určitě. Dokonce by mohl být Bashiovým starším bratrem, nebo dokonce taťkou. Protože Bashia nebyl zas tak starý, tedy, když byl vyšší než Duen. Přestože mu bylo přes dvacet jedna, jeho schránka se mohla blížit padesátce. Ale nevypadal zase špatně, na svůj věk. Už kolikrát si v duchu řekl, že baby na Bashiu musely lítat, když byl ve Viniperu. Nebo po cestě do Dialu. Ale on držel tu svoji věrnost k neexistující ženě.

No, ať už způsobil jeho proměňování kdokoliv, měl cit k estetice. Přičaroval Bashiovi pevnou stavbu těla, že i vyhublý na kost pořád oplýval svými stabilními rameny, držel rovný postoj a jeho chladný pohled dokázal prokouknout do duše každé ženy, která vstoupila do puberty.

Jen jeho vlasy tedy, ty by si mohl častěji pročesávat. A častěji umývat.

Možná by se umýval častěji, nebýt na cestě kdo ví kam...

Duen beze slova kráčel po dvorku, naprosto ignoroval strejdu, který mu nabízel doprovod, koupel, jídlo či vodu do pokoje. Podařilo se mu zakopnout o kámen, když vykročil na drobný mostík přes umělou tůni, a málem by hodil hubu o jeho dláždění.

Strejda už povyskočil, aby se dostal k mladému pánovi co nejrychleji a pomohl mu na nohy.

Duen však vycítil jeho úmysl a jen ho zastavil zdvižením dlaně.

„To je dobrý..." zvolal na něj a rovnal svá záda. Nepodařilo se mu to úplně. Povšiml si jedné znepokojující maličkosti. A tak v mírném předklonu postával a vyčkával, co se bude dít. Avšak to ticho, jeho podnapilý stav a sled myšlenek, který sledoval celou dobu chůze, naopak situaci uškodilo.

„Už zase?"

Jen letmo pohlédl dozadu na strejdu, než mlčky vykročil vpřed, poněkud rychleji, než jakým krokem docupkal vůbec k vlastním branám.

Nejenže ho následující ráno bolela šíleně hlava, vlastně celé tělo a k tomu z plné duše toužil po koupeli; muselo to být toto ráno, kdy si Raman Ran uspořádal veškeré své vzpomínky a rozhodl se odpovědět synovi na jeho šílenou otázku.

Duen seděl asi už přes dvě hodiny na svém lůžku, hlavou visel téměř nad nohama, a každou chvílí si musel připomínat jediné – nevyzvracet se do postele. Střídavě otvíral a zavíral oči, a vždy, když je zavřel, ocitl se náhle úplně někde jinde. Jako kdyby cestoval v čase. Nebo do jiných dimenzí. V té jiné dimenzi necítil dotyky jeho vlasů, které mu přepadávaly přes ramena na rukou. Necítil ani pach, nepříjemný pach jeho těla a všeho okolo. Neviděl ani pomačkanou látku své oblíbené bavlněné tuniky, kterou nosil jako spodní vrstvu snad ke všem oděvům. Ne.

Když zavřel oči, krátká temnota mu po chvilce vždy otevřela dveře do květnatého jara, v němž se procházel po Adranuchských ulicích, oblečen v tom nejdražším, co vlastní, s nádhernou adranuchskou výšivkou motýlu. Procházel se zahradami paláce, zrovna narazil na velkou tůni. Dva pestrobarevní kapříci se naháněli navzájem a tam, kde před chvílí byl oranžový flek s červeným zdobením a bílý flek s červeným zdobením, tam najednou vznikl kruh, připomínající tah štětce.

Hleděl na ten pohyblivý kruh. Čím více ho pozoroval, tím více ho to stahovalo dál do podvědomí, dál do říše snů. A když zvedl zrak a pohlédl na druhou stranu tůně...

Duene, nespi! Napomenul se a prudce otevřel oči. To mu však vydrželo jen necelých pár minut. Zavřel oči podruhé.

Tentokrát se choulil do kožichů. Ach, bílý medvěd, hezky drahé zboží! Duen se spokojeně usmál, kůži z bílého medvěda si vždy přál vlastnit. Ladilo by mu to k jeho světlým vlasům a modrým očím. A pod tím akvamarínovou tuniku – nikdo by z něj nespustil zrak!

Ocitl se uprostřed bílé pustiny. Nejspíše někde v blízkosti Madee. Obzor tvořila jen jedna nekonečná bílá pláň posetá drahokamy, nad níž se choulilo sytě azurové nebe. V dáli zpozoroval pohyblivé siluety. Aha, srnky. Jednu by mohl ulovit, ať bude mít konečně něco dobrého k snědku!

Vytáhl luk, jenž byl následován šípem. Zapřel konec šípu o tětivu, zatímco se uvelebil do střelecké pozice a mhouřil oko na obzor. Jedna... Druhá... Ne, tamta vypadá nejlépe!

Jeho prsty pevně svíraly nataženou tětivu, připraveny ji pustit.

Když v tom mu na jeho ruce padly cizí dlaně, heboučké a jemné, jak dlaně Xetingské princezny!

Ah? Instinktivně povolil tětivu a sklonil luk k zemi. Druhá ruka jen slabě svírala nevypálený kus dřívka.

Jenže než si uvědomil, co to bylo za okouzlující osobu, a než na ni stihl zaostřit svým zrakem; ona postava vytáhla vlastní luk a střelila rychleji, než by Duen kdy dokázal.

Srna padla k zemi.

Hej! Duen zase otevřel oči. To se mu už nelíbilo. Pořád, prostě pořád, on –!

„Duene?"

To mu ještě scházelo! Aniž by stačil říci dále, starý Raman Ran se již vnutil do pokoje a krátce zakašlal nad tím puchem, na který narazil.

„U Ilaie, kdes to v noci byl?"

„To nedokážeš říct sám?" odsekl Duen a spolkl nepříjemnou, za zvratkami chutnající slinu.

„Válel ses ve chlévě?"

„Slyšel jsem, že nemáme ani na mléko," zvedl svůj znavený, po spánku volající pohled, avšak jeho otec to volání nezaslechl. Místo toho syna rázně okřikl.

„Duene!"

„Ah, zapomněl jsem, že jednu krávu vlastně doma máme," bezostyšně pokračoval, už mu bylo jedno, jestli mu jeho otec vyrazí zub, nebo jen urychlí proces zvracení.

Ano, facka mu na tváři přistála. A jak rozvířila jeho tělem, krev smíšená s obsahem žaludku polila polštář po jeho levici.

Raman Ran jen znechuceně odvrátil obličej a chtěl okamžitě odejít pryč. Ale když odejde, opustí nejen tento pokoj, ale i nějakou vůli nebo chuť svému marnotratnému synovi něco sdělit. A tak, aby to měl rychle za sebou, s očima upřenýma na Duenovu skříň na druhé straně pokoje, otevřel ústa a začal mluvit. Vážně. Ale neměl nějaké naděje, že takovým způsobem bude i brán.

„Chtěl jsem tě zastihnout, ještě než se opět někam vypaříš. K naší minulé diskuzi... Je to už hodně dávno. A hned bych si na to nevzpomněl. Za mých časů, kdy jsem byl v nejvyšší radě, jsem byl hodně v kontaktu s Nihanem z rodu Haret. V jednu dobu mě chtěl nabrat na nějaký projekt, ale jak jsem ho znal, určitě to mělo co dělat s bordelem. Odmítl jsem, ačkoliv byl hodně neodbytný. A čas šel dál. Když jsem byl pak obviněn kvůli tomu obchodování, přerušil se mnou kontakt."

„Haret? Co má co do činění s ministrem říšské politiky?" nějak zachraptěl, ačkoliv tím akorát kloktal žaludeční kyselinu, která se mu usadila v krku.

„Jeho děda je bratr Maliwana."

„No, to by už vysvětlovalo, kdo má takovou moc, aby ti nedovolil vystoupit jen o schodík výš."

„V tom se mýlíš," zakroutil starý Raman hlavou a sebral odvahu, aby se na svého syna podíval, ačkoliv mu tímto způsobem do zorného pole naskočí i četné zvratky.

„Co? Proč?"

„Maliwan měl vždy dobré vztahy s mým otcem. Snažil se mi pomoci a přimlouval se za krále, chtěl znovu obnovit vyšetřování, ale nic z toho se nestalo. Důkazy mluvily jasně. A já byl vinen."

„Cože dělal? A vůbec. I když jsi všechno věděl, proč jsi do toho šel? Ještě v tak kritickým období!" Prohřešek Ramana Ran, který celou rodinu uvalil do neštěstí, bylo něco, co Duen nikdy nemohl plně pochopit. Z části to bral jako zradu, jako něco, co jeho otce pouze falešně obvinilo, ale bohužel se ho nepodařilo očistit. Později se s tím smířil, nemyslel na to – jeho vlastní starosti mu dostatečně stačily. A mezi jeho přáteli to také vyšumělo, nikdo to více nenadhazoval, jako kdysi. A nyní to veřejně přizná?

„A Hydagyr? Ten ti nepomohl?"

„Pokoušel se. Ale bylo to marné. Mé činy měly pomoci Luvanině rodině. Nebyla na tom zrovna nejlépe, když jsem si bral jejich dceru. Doufali, že sňatek se mnou jim v jejich situaci pomůže, ale nikdo nebyl tak naivní, aby tomu plně věřil," pevně poučoval svého syna o tehdejší době.

„A tys tedy tak riskoval, jak největší idiot, a kvůli komu? I blbeček by si byl vědom, že je zrovna všem na očích, obzvlášť, když sis měl někoho brát po smrti mé matky."

„Stejně tak to mohli být i oni. A kvůli své kariéře i někdo, jehož prosbu jsem jednoduše nevyslyšel. Snad po mně nechceš seznam všech lidí, kteří se mě snažili uplatit?"

„Hodil by se," ušklíbl se Duen, přestože mu moc do smíchu nebylo, jak pořád cítil krev v ústech i všechno ostatní, a on si nutně potřeboval vypláchnout hubu a dát si pořádnou koupel.

„Hele. Ať se děje, co se děje, i tak jsem to Luvanině rodině dlužil. Víš, že to byli muži jeho lidí, kdo vypátral tvého únosce, že?" sjel chladně toho mladíka s rozcuchanými vlasy, a v duchu litoval, že to úsilí vynaložené tehdy všemi těmi lidmi se mu nevrátilo ani v jedné desetině. Naopak, samé starosti.

„No a? Každý by si všiml chlápka s hýbajícím se pytlem."

„Duene!"

„A nebyl jediný, kdo si něco vyzkoušel. Dlužíš Dexunovi více, než si myslíš." Ať už mu Raman Ran zaplatil za výcvik cokoliv, s tím, jak Dexunovy mrštné kroky a rady do života neustále pomáhají Duenovi překonat jakékoliv nebezpečí, měl by na něj Raman přepsat celé své jmění.

Když měl Duen kolem sedmi let, byl to ještě takový malý bezstarostný balíček šprýmů. Příznaky onemocnění jeho matky se ještě ani nezačaly projevovat. Dokonce v té době měl i dobrý vztah se svým bratrem, Thanamem. Jeho dětství bylo ideální, dokonalé. Každý dospělý i dítě v Adranuchu mu závidělo. Už ne tak moc však jeho rodičům, kteří toto nepředvídatelné dítě museli denně krotit a v tomto procesu ještě do něj vštěpovat všechny pravidla etikety a správného chování.

Bylo to poprvé, co na rodinu Ran někdo vztáhl ruku. A naposledy, co se malý Duen pořádně vyspal.

Muž, který nebyl spokojený s výsledkem rady a záviděl Ramanovi jeho bohatství, chtěl využít Duena jako prostředek k vlastnímu zisku. Stačila chvilka nepozornosti, jedno unavené dítě v kočáru, které bylo zanecháno nerušené v kabině během pracovní návštěvy Ramana a jeho ženy u známých, a tragédie mohla započít.

Bylo jen štěstí, že se dítě brzy našlo, zdravé a bez šrámu. Zato šrám na srdci mu zůstal pořádný. Raman usoudil, že to chudé tělíčko, menší než ostatní kluci jeho věku, už je způsobilé k sebeobraně, a brzo nato povolal Dexuna, aby z Duena udělal bojovníka.

A také že udělal.

Když se v budoucnu stalo, že se někdo pokusil získat nad Duenem výhodu, využít ho, okrást nebo narafičit na něj kousek, který by potopil pověst celého rodu Ran; Duen se nedal. Otevřel oči a okamžitě vytasil meč či nůž, cokoliv, co bylo po ruce.

Díky získané ostražitosti nabyl také první životní zkušenosti.

Nikomu nelze věřit.

„A jak se mu vede? Ozval se ti?" odvanul téma jinam zvědavý starý muž, který si doteď živě pamatuje na mladé hromadné pitky jeho generace, kam se přichomýtl i trochu mladší Dexun, jenž si už za mlada vydobyl jistou pověst. Při pohledu na ležícího Duena, páchnoucím po alkoholu, neustále drzého a opovážlivého... Jako kdyby viděl jeho učitele. Možná je pravda, že s Duen Dexunem strávil mnohem více času, než s jeho vlastním otcem.

„Ne. Ale jak ho znám, ten má své práce dost," a sugestivně na otce mrkl. Bylo jasné, co tím chtěl naznačit.

Raman jen znechuceně zakroutil hlavou – pro dnešek toho stačilo.

„Ukliď ten bordel. A ne že to dáš někomu vyprat, hezky to udělej sám!"

Poslední slova byla jak chladná dýka, která Duena bodla do nohou. On tak vyskočil pohotově z postele, přestože jeho žaludek i mozek okamžitě protestovaly, a začal sundávat ten smradlavý potah z polštáře.