Už podruhé za tento týden se probudil v posteli. A k tomu v cizí posteli. Už jen pocit měkké matrace vycpané slámou a vlnou byl k neuvěření, nabízející citlivou oporu pro jeho zničená záda, doprovázený o zvláštní vůni prosycující peřiny, plné sladkých tónů šimrající jeho nos.

Pokoj byl prázdný, kromě postele, skříně a stolíku s židlí nenabízel nic. Holé zdi praskaly, bylo překvapením, že zde ještě nezatéká skrze škvíry ve stropě. O to více byl prapodivný ten komfort, ten luxus, v němž po celou dobu o neznámé délce spal.

Když tu takto ležel, těžko si přiznat, co všechno se za poslední dny stalo. Ale bohužel, všechno se mu vrátilo v několika pouhých vteřinách. Vyskočil prudce do sedu, aniž by jeho oči byly pořádně promnuté a připravené zaostřit na okolí. Načasoval to přesně - zrovna se otevřely dveře od pokoje.

„Ah, už jste vzhůru," ozval se od prahu povědomý hlas, na poslech příjemný, avšak plný lehkovážnosti a potlačované arogance.

Ach ne, Bashia se chtěl zavrtat zpět do peřiny. Bohužel, už nemohl. Jen zkousl čelist a rozhodl se dotknout se nohama podlahy.

„Ne, ještě ležte," přiskočil Duen, usmívající se jako sluníčko. Bylo jasné, že veškerá starost je těžce předstíraná, ale Bashia si z toho nic nedělal. Už dávno si u tohoto muže zvykl, že falešný musí být i jeho nos. Ne že by byl zrovna podařený, když už si měl vybrat falešný, mohl se zbavit toho mírného zakřivení.

Bashia vzhlédl od jeho nosu do očí, které ho po celou dobu pozorovaly. Kašlal na nějaké doporučení a jakmile položil chodidla na zem a ucítil otírání hrubého povrchu dřeva o jeho holé paty, hodlal se zvednout.

„Doktor říkal, že ještě chvíli potrvá, než se vaše vnitřní zranění zhojí. Obzvlášť po tom, co jste se tak namáhal, bude doba léčení ještě delší. Doporučil hlavně klid a výtah z řebříčku a šalvěje, tu jsem vám samozřejmě ihned pořídil a několik dávek sám aplikoval."

Bashia se zarazil a nepřátelsky vzhlédl na usměvavého muže.

„Doktor?"

„Ano, musel jsem ho zavolat, když jste se tak z ničeho nic sesypal! Co kdyby to bylo vážné, co kdybyste umíral! Navíc po tom požáru, nemohl jsem se choval lehkomyslně," vysvětloval Duen a už si přisunul židli, na kterou se obkročmo usadil. Trochu nezvyklé na kultivovaného muže. Rozhodně to donutilo Bashiu přivřít oči.

Když však dále přehrával Duenova slova, začínal v něm vzrůstat pocit nervozity. Začal hrabat hrubými dlaněmi po svém okolí, ve snaze nahmatat cokoliv, co mu patřilo.

„Vaše věci jsou zde," Duen ukázal na pytlík, v němž se schovávaly jediné starcovy cennosti. A peníze.

„Nemohu si to dovolit," zamumlal a vstal, přičemž se na okamžik zastavil a vstřebával to náhlé překvapení, že jeho oblečení je dávno pryč. Hrubé lněné spodky, starý svršek, ohořelý kabát i teplý kožich, všechno zmizelo. Nyní na něm visela jen tenká bavlněná, po tom všem převalování v posteli ledabyle zavázaná tunika. Odkrývala sestavu pevných svalů umístěných na kostnatém základu, pokrytými z části šedivými chlupy, podobně jakým způsobem je prošedivělá i jeho brada. Její lemy sotva držely u sebe v místě svázání. Byl rád, že to vůbec zakrývalo jeho nejcitlivější část. Protože pod ní neměl nic, absolutně nic.

„Kde je..."

„Nebojte se, pane Bashio," Duen vstal a využil momentu překvapení, položil ruku na starcovo rameno a slabým zatlačením ho opět donutil usadit se na postel.

„Jestli se bojíte o finance, nemusíte si dělat starosti. Lidé si mají pomáhat, obzvlášť v krizových situacích. Vy jste přišel o domov, jste nemocen. Co bych to byl za člověka, kdybych vám nenabídl pomocnou ruku?" zazubil se, ale stále se nesetkal s povolením lovcovy ostražitosti. Ostříží zrak si ho nadále přeměřoval.

„Nechal jsem vás pobývat v mém pokoji - nemějte starost, já jsem přenocoval u Kieta, takže berte to tak, že výdaje za ubytování nejsou pro vás žádné. Musela vás služebná umýt, byl jste celý od popela, a to vaše spálené oblečení, to mířilo rovnou do pece. Už jsem vám zařídil nové, vydržte," Duen prošel místností ke skříni, odkud vylovil nový set kalhot, tuniky i přehozu, dokonce nezapomněl na teplý kožich, mnohem lepší a kvalitněji zpracovaný, než ten, co měl.

To si Bashia nemůže dovolit. Nemůže. A tak byl již připraven odmítnout, avšak zrovna kolem něj zafoukal větřík a rozhrnul mu tenkou tuniku, zavál ho chladem, až se mírně zatřásl.

Nahý také nemůže chodit. Ksakru!

„Berte to jako dar ode mě. Nebo takto, neprávem jste mě nařknul, takže jako odškodnění za komplikace si to musíte povinně vzít."

Jak byl Duen zvyklý vybavovat se především s lidmi jeho věku a mladšími, a k tomu za účelem zábavy a strávení společné noci, nevědomky své balicí techniky aplikoval i mimo hlavní lov partnera. Aniž by si to uvědomil, na Bashiu mrkl a vytasil zářivý úsměv, při němž se mu vnější koutky očí zkroutily nahoru do svůdného pokušení.

Bashia měl nutkání se vyzvracet. Odplivnout si minimálně. Takovéto arogantní mladíky nesnáší nejvíce. A nyní se musí nějakým způsobem bavit s tímto individuem.

„Nemáte jinou možnost, pokud nechcete v zimě chodit nahý," přečetl mu myšlenky a opět se usadil obkročmo na židli.

Bashia mlčel. Dlouho rozvažoval nad celou situací, nad jeho nabídkou a pomocí. Zbytečně však jen natahoval čas, protože ve skrytu duše věděl, že není před Duenem úniku.

„Děkuji," zamumlal po chvíli, na což reagoval Duen až přehnaným úsměvem, který lovce téměř vyděsil.

„Teď ale k nepříjemné části. S Kietem jsme měli v plánu vyrazit již včera, ale to jste se stále neprobudil, takže jsme byli nuceni tu zůstat a dohlížet nad vámi."

Kdo vás nutil? Stačilo zaplatit pokoj a jít. Nebo mě nechat na ulici, zamračil se Bashia.

„Pravděpodobně odejdeme ještě dnes nebo zítra ráno, takže se vás musím zeptat. Máte kam jít? Přenocovat a tak?" Duenův úsměv mírně poklesl, jak vložil vážnost do své otázky.

Bashiovy rty byly opět pevně semknuté k sobě. Samozřejmě, že neměl kam jít. Může se akorát zahrabat do popelu a doufat, že ho nezastihne déšť. Musí se také domluvit se Sederikem, jak to bude chtít s poplatky a výstavbou nového bydlení. A... A kde vůbec vzít peníze na stavbu. Kde vůbec sehnat práci? Než si něco najde, už bude zadlužený a... Jeho plán do dvou let zmizet se rozplynul v kouř.

Toto vnitřní dilema nezůstalo nepostřehnuto. Duen ztišil hlas a ještě více zvážněl, když pokládal další otázky.

„Říkal jste... Že řešíte existenční otázku, že? Hádám, že ten požár vám ještě více uškodil. Nebojte se mi prozradit, co vás trápí a co potřebujete. Možná vám mohu pomoci."

Bashia, hluboko ve svých myšlenkám a topící se ve své beznaději, uslyšel Duenův hlas. A přestože ho běžně ten tón nesmírně iritoval, nemohl popřít, že jediné východisko jeho situace je spojené právě s tímto hlasem. S touto osobou. Stále si nebyl jist, kdo způsobil ten požár. Ale je fakt, když si zpětně vybavoval konfrontaci v salonu, že Duen se opravdu nezdál, že by lhal. A že jeho překvapení na obličeji bylo opravdové, ačkoliv rychle potlačené. Takový totiž bohatí jsou. Neukazují své pravé emoce.

Soudil předčasně, soudil dost subjektivně. Možná mu jen tito dva nebyli sympatičtí - přestože u Kieta to bylo více než pouhá nesympatie.

Nabídka, kterou mu Duen učinil, byla dost nejasná. Jak odstíny šedi. Byl si jistý, že se nejedná o žádnou dobrou věc. Jeho léta s Iazou ho naučila dost, a styděl by se, kdyby to po čase na cestách nedokázal rozeznat. Na druhou stranu, je vůbec v pozici, aby si vybíral, co chce a co ne? Co je dobré a co ne? Možná jsou ti dva zbrklý mladíci honící se za bohatstvím, ale jestli je účast na černém trhu a poskytnutí nějakého ohodnocení drahokamu to jediné, co se po něm chce, možná souhlas není úplně od věci.

Navíc, dostane ho to na cestu, což je jeho cílem. Předpokládá, že tito dva za něj budou hradit náklady, podle toho, jak velkoryse se Duen doposud choval. Může zároveň prodat své šperky. A možná pak bude pokračovat, nebo si opět najde nějaké místo, kde se zabydlí a bude poctivě vykonávat práci.

„Ta vaše nabídka..." začal Bashia, čelo zvrásněné. Bylo obtížné pro něj vůbec vyslovit ta slova. „...stále platí?"

„Ano, určitě," rozjasnil se Duen. „nechtěl jsem vám to předhazovat, když jste tak vehementně odmítal, ale nadále platí."

„A když ji přijmu?" pokračoval muž.

„Tak to budu jen nevýslovně rád."

Duen byl člověk dost podezřelý, aby se před ním měl Bashia na pozoru. Ale jestli „býti se na pozoru" je vše, co musí po čas plnění úkolu dělat, tak se souhlasem nemůže váhat. Navíc, jeho podezření je z velké části dáno samotným pozadím té osoby. A jeho charakter tomu také nenapomáhá. Možná je až přehnaně obezřetný.

„A výdaje za cestu? Jídlo? Nemám moc dalů na utrácení," načal Bashia, jeho zrak, kterým sledoval Duena, byl pevný jako skála.

„Nemusíte se obávat. O všechno bude postaráno."

„A stačí vám jenom asistovat a ohodnotit drahokamy?"

„Přesně tak," kývl Duen hlavou.

„Dobře. Tak mě nechte zajít za Sederikem, sdělit mu tu skutečnost, a ještě dnes můžeme vyrazit," Bashia vstal a utáhl si tuniku.

„Zatím provedu přípravy. Budu tu na vás čekat," usmál se Duen a opustil místnost, aby nechal Bashiovi dostatečný prostor na sebe hodit něco více civilizovaného než jen ten tenký kus látky.

Vůbec mu neslušel, na takového starého a drsného muže to byl příliš jemný oděv. Dokázal si představit, jak by ta tunika splývala po křivkách slečny, hladila její ňadra a zdůrazňovala vystouplé bradavky. Přehupovala se přes plný zadeček až k jejím něžným kotníkům. Nebo naopak, jak by objímala štíhlý pas mladíka, svůdně odhalovala jeho jemnou pokožku na hrudi jak mléko, přepadala přes drobná ramena. Tyto obrazy se mu pozdávaly, tyto obrazy vítal. Sám tuto tuniku nosí, když se mu nechce oblékat do plného oděvu. To pak dívky šílí po vytvarovaných prsních svalech. Ale vidět toho starce... Myslel, že to za ty dny překousl, ale ta představa ho bude honit v hlavě ještě dlouhé dny. No jo, nic jiného po ruce neměl, a dost že odkoupil alespoň nějaké hadry od majitele hostince.

Teď jen doufat, že se mu to všechno vrátí.