Byla noc.

Měla být noc.

Temná jako havraní křídla, tichá jak rakev mrtvého.

I měsíc šel spát, odpočívat, po svých pravidelných dvaceti sedmi dnech strávených strážením země. A hvězdy byly po dlouhé době na nebesích opět samy.

Přesto se o noci nedalo mluvit.

Rudé světlo ozařovalo oblohu, jak krví postříkané plátno, osvětlené ohněm pochodně. Celý obzor byl zbarven tímto karmínovým práškem, pečlivě naneseným  nejjemnějším štětcem, dokonale zapuštěným do zbylých barev plátna. Tento neobvyklý závoj na nočních nebesích však zůstal nepovšimnut. Nikdo neměl čas obdivovat tento zvláštní úkaz, nikdo neměl prostor pro složité filosofické úvahy, co krvácející nebe může symbolizovat. Nikdo ani nad sebe nevzhlédl, jelikož byl každý ponořen do svých starostí, do svých problémů. Jelikož každý bojoval o svůj vlastní život.

Výkřiky plné bolesti se ztrácely v praskajícím dřevě, v panice lidí, v zoufalých pokusech o nalezení ztraceného druha, v nářcích truchlících rodičů či sourozenců. Byly nepodstatné v celém dění, v celém nočním divadle, ve hře o samotné přežití. Nedosahovaly takové váhy, jak padající trám obydlí, jako propadající se tašky střechy, jako nekonečné plameny ohně, pohlcující dům od domu, ulici po ulici.

Ten červený opar jen odrážel prolitou krev, vroucí v mrtvých tělech lidí, přiškvařenou k zemi, spálenou v pouhý popel. Odrážel velkého zabijáka, proti němuž nebylo nikdy možné bojovat. Promítal jej, aby všichni v okolí viděli, kdo a za co může. Ale aby nikdo nebyl schopen udělat něco, co by skutečně těm trpícím pomohlo.

A nedaleko od té výhně, skrytý mezi lesy, chráněn liškami a pozornými sovami, nacházel se dům se zdmi vysokými, že zakrývaly i jeho střechu. Zabraňovaly komukoliv zeď přelézt, nakouknout, kdo se to uvnitř nachází, kdo to obývá tento opuštěný domek. Nezabraňovaly však pohledu na rudé nebe uprostřed noci, na kouř stoupající k oblakům a formující se do obrazů umrlých.

I odtud se ozývaly výkřiky, zoufalé a plné bolesti, dlouhé a téměř pravidelné. I zde byla prolévána krev, stékala na prostěradlo, vsakovala se do matrace. Avšak tlumené světlo svící vytvářely z rudé fleky skoro černé a kontrast barev byl o to větší.

Krev teplá jako upečený chleba, zdála se až horká, jak stékala na chladné ruce porodní báby.

A mezi tou vší červenou, malé stvoření začalo divoce mávat rukama a křičet jako o život.

„Je to chlapeček, má paní," uctivě se uklonila starší žena a podávala to právě narozené dítě do náruče jeho matky. Stačilo, aby se dotklo náruče jeho nositelky, a veškerý křik, veškerá bolest na obou stranách jako by odezněla, ustala. Přestože bylo dítě celé od krve a dopadalo na něj jen pár paprsků svíce, vyčerpaná žena se na něj usmála, oči ponořené v slzách, a veškerou strast nahradila láska, když tiše pravila, „Jsi nádherný, můj malý Feishene."

Více však nedokázala. Dítě jí bylo odňato z náruče a už se neslo o komnatu vedle, aby si novopečená matka mohla odpočinout.

Konečně mohlo služebnictvo usnout. Vše bylo, jak má být. Dokonce se stihl vyslat posel do paláce oznámit tuto šťastnou novinu. Jen porodní bába se nadále udržovala bdělá, jelikož stále hlídala jak dítě, tak matku prvorodičku.

Vysedávala na židli u postýlky, kam bylo omyté a oblečené dítě uloženo, a v pravidelných intervalech kontrolovala jeho dech i dech matky.

A s každou hodinou se její obočí více a více krčilo k sobě.

„Paní," vkročila do komnaty služebná, která byla sama právě vzbuzena strážným, a v jejím hlase skřípala únava.

Porodní bába jen prudce otočila hlavu na služku, její obličej stále zamračený.

„U brány se nachází cizí žena, tvrdí, že vás zná a potřebuje vaši pomoc."

„Hm?" stará žena byla ještě více zmatenější, jakoby nestačilo, že již teď se jí srdce svíjí úzkostí při každém pohledu na malé dítě v postýlce. „A kdo to je?"

„Nepředstavila se. Ale zná vaše jméno a tvrdí, že je to akutní, jinak by nepřišla takto nad ránem."

Stará žena nakonec s jistým zaváháním vstala a poděkovala služebné za oznámení. S tímto vykonaným úkolem se dívka mohla již podruhé ponořit do země spánku a divokých snů. Zato porodní bába měla od snů ještě daleko.

Přehodila přes sebe přehoz, čímž zakryla i svoji hlavu a část obličeje, a rychlým krokem, jako duch, přešla malé nádvoří domu až k bráně. Neuniklo jí podivně zbarvené nebe, kvůli čemuž se jí vrásky na čele ještě více prohnuly a srdce začalo hlasitě tlouct. Tohle není dobré znamení. A spojeno se vším, co se stalo, se vůbec necítila uklidněna. A její poslední špetka klidu byla zničena, když spatřila tu osobu za branou.

„Co tu... děláš?" zašeptala čistě ze zvyku, že v noci se šeptá a nemluví nahlas. Tajemná návštěvnice jen mrkla po strážných u brány.

„Potřebuji s tebou mluvit," hlas měla mladý, a kdyby nebyla také překryta přehozem, určitě jí podle obličeje nemohlo být více jak třicet let. Avšak i přes své mládí, zdála se hodně zanedbaná. Strhané hadry jí zakrývaly velké břicho, zamazaná špínou a blátem, za ní se táhl puch kouře a spáleného sena. Kdyby ji strážný potkal za bílého dne na ulici, hodil by jí alespoň jeden stříbrný dal.

„Je to v pořádku, je to příbuzná," pravila bába dvěma strážným, a již zatáhla návštěvkyni na nádvoří a dál až do komnaty, kde pospával malý uzlíček života.

„Povídej," stará žena nechodila okolo horké kaše. Obzvlášť dnes, když se toho tolik stalo a zdá se, že se ještě hodně má stát. A nadále jí před očima strašil ten pohled na krvácející nebe.

Malé dítě ještě stále dýchalo.

„To je...?" cizinka přikročila bez ostychu k postýlce a naklonila se nad růžové děťátko.

„Ano. Princ. Pokud..."

„Pokud královna nepočne?"

Porodní bába nic neříkala, nebylo třeba. Cizinka se natáhla za dítětem a pohladila ho po tvářičkách. Původně dotyk plný mateřské lásky, proměnil se v strachem nasycený, jakmile ruku stáhla k sobě.

„Vždyť on!"

„Ano," povzdychla si bába a posadila se na židli k postýlce. „Jak osud může být tak krutý. Jen aby zde pobyl pár hodin a pak bude následovat své příbuzné do posmrtného života."

„Dnes tam míří až moc lidí," hlesla zničeně cizinka, po tváři jí stékala slza a brala s sebou všechnu špínu, na kterou ve své trase narazila.

„Co tím myslíš? Co se děje?"

„Dnes..." začala žena, ale nevydržela to a spustila v tichý pláč. Pláč, v němž nevydala pomalu ani hlásku, ale zato nedokázala ani promluvit půl slova.

„Co se děje, Faletto?"

Avšak cizinka, přestože opakovaně povzbuzována těmito slovy, nedokázala se uklidnit a přednést, co tak obřího ji tíží na jejím srdci.

Nakonec však dokázala – alespoň heslovitě, osvětlit situaci.

„Oheň."

„Kde?" vyhrkla ihned stará dáma. Když se však nezdálo, že by Faletta dokázala říci nějaké další slovo, nezbývalo jí nic jiného, než hádat. „V Radgostu?"

Žena jen mlčky kývla, slzy jí obalily celou tvář.

„Cože?" vyskočila porodní bába na nohy, a kdyby dítě nebylo na sklonku smrti, novorozeně by probudila ze spánku.

„Celý Radgost," pofňukávala, „je v plamenech! Nevím, nevím jestli někdo... Jestli někdo přežil. Oheň schvátil celou čtvrť, přeskakoval z domu na dům! Kdyby alespoň nebylo tak sucho! Ale... Nešlo jej uhasit! Geetho! Ten pláč! Ten pláč! Kdybys jen slyšela ten pláč!"

„Kdo ještě přežil?"

Faletta opět kroutila hlavou, nedokázala skrze vzlyky vydat jedinou rozumnou hlásku. Porodní bába padla na židli. Nikdy její tělo nebylo tak těžké, jako právě teď.

„Chceš říci, že všichni..."

„Já nevím! Já nevím!" vykřikovala Faletta, nořila obličej do dlaní. Tak dlouho zadržovala svůj smutek, svůj nářek za padlou rodinu, za příbuzné udušené v ohni, usmrcené pod těžkými troskami, tak dlouho! Nyní však mohla, konečně, uvolnit svým emocím, které se však staly nezvladatelné. Neúnosné. Až toužila popadnout dýku nebo meč a na místě se zabít, jen aby ulehčila té vnitřní bolesti.

Ale to nemohla.

„Propukl tak náhle, nedal se předvídat! Všichni spali, když se kouř dostal k jejich nosům, když na jejich končetiny šlehaly plameny! Kiretta měla bolesti, byla jsem vzhůru po jejím boku celý večer, přesto jsme nedokázali vzbudit dostatek lidí, aby pomohli vesničanům!"

„A ona...?"

„Snažila jsem se ji podepírat a hnát pryč, co to jen šlo. Bylo to blízko nás, a Kiretta... musela jsem se soustředit jen na ni, nemohla jsem utíkat dům od domu!" Faletta plakala, jak nedokázala strávit veškerou lítost nad svojí nemohostí. Že nebyla dostatečně rychlá, že nebyla tolik schopná, aby probudila svoji krev ze spánku. Přestože konala ze svých sil, co jen dokázala, co jen v té chvíli mohla udělat; najednou jí přišlo, že neudělala nic. Absolutně nic. A tento pocit ji sžíral každou sekundou, každou minutou, pokaždé, kdy mrkla a viděla ty obrazy před sebou.

„Je živá?" Geetha ztrácela trpělivost. Dlaní svírala své koleno, přímo jej drtila, připravená opět vyskočit na nohy.

A také vyskočila, jakmile Faletta zavrtěla hlavou a opět spustila v pláč.

„To ne... Není možné!" porodní bába překračovala po místnosti, rukou si v šoku kryla ústa. Proč? Proč se musela starat o tuhle slabou a mladičkou konkubínu, pomáhat na svět dítěti, které je stejně předurčeno k smrti, když Kiretta... Ta milá a hodná žena, tak usměvavá a zářivá, milující to dítko ve svém lůně ještě předtím, než ho vůbec počala! Proč ona!

„Nemohla... Nemohla jsem ji zachránit, Geetho! Omlouvám se! Já to nedokázala! Já to... Nedokázala!"

„Co se stalo?" uchytila porodní bába ramena ženy a prudce s ní zatřásla.

„Já ji nedokázala ochránit, já selhala, Geetho! Já selhala!"

„Co –"

„Selhala jsem! Selhala!"

Faletta nadále v hysterickém pláči opakovala dokola to samé. Pohled na ženu, která se zhroutila a nezbyl jediný kousek jejího původního já, probudil v srdci porodní báby kousek lítosti. A ten kousek rychle rozrůstal a vyhnal ten vztek a hněv, který v dané chvíli pociťovala. Bezmocně svěsila ruce a opět zdrceně padla na židli.

„Ani Riki, Lonas, Herber... Nikdo nepřežil?"

Mladá žena neodpovídala. Jen nadále brečela. A i koutky očí porodní báby se zalívaly slanou vodou, jak si vybavovala ty veselé obličeje mladých lidí, jak pobíhali po ulici, hráli si na bojovníky, na urozené pány; jak se zubili, když jí ukradli z kuchyně kus syrového těsta, nebo když si nabírali do kapes více koláčků, než měli dovoleno.

A teď... Jsou pryč. A nikdy jejich zářivá očka nespatří. Nikdy neuslyší ten cinkavý smích. To šibalské chechtání. Ty nehorázné výmluvy, s kterými přicházeli.

Nikdy.

„Asi se na nás hněval..." promluvila tiše, snažila se uchlácholit jak Falettu, tak i sebe. Nedokázala si jinak najít jiné vysvětlení toho, co se stalo v tuto krvavou noc. Proč... Proč jen... Proč.

„Co ty můžeš vědět?!" divoce vyskočila žena na nohy, než se opět schoulila do dlaní, skrývajíc tak svůj zoufalý pláč, pláč beznaděje a ztracení.

„Co ty můžeš vědět..." vzlykala nadále, nedokázala se plně ovládnout.

„Odpočiň si... Ráno vysvětlím paní vše a vyrazíme zpět do Radgostu," sebrala se Geetha. Musí najít... Když už ne přeživší, alespoň jejich ostatky. Alespoň jejich těla, i kdyby jen kosti, se kterými by se mohla rozloučit. Vykonat pohřeb, jaký si zaslouží. Ani jejich duše mohly odejít. Musí.

„Nikoho nenajdeš... Všichni jsou mrtví!"

„I kdyby byli! Cožpak k nim necítíš povinnost? Musíme tam jet."

„Já... Já nechci!" rozcuchala si Faletta vlasy na spáncích, skoro je vytrhala z kůže. Jen připomínka toho prokletého místa, jen návrh, že by se měla vrátit na místo, které ji straší i s otevřenýma očima... Že by měla spatřit duchy své rodiny, které tam budou bloudit, stát nad svými ostatky, koukat na ni provinilýma očima... Ne! To nedokáže!

„Zaslouží si to."

„Já nechci! Nemůžu! Ne!" křičela opět, naprosto ztratila rozum.

„Tak tu zůstaň. Půjdu já," rozhodla Geetha, když viděla, že to té ženě nedělá vůbec dobře.

„Já dělala, co mohla," potahovala žena ztracená ve svých čerstvých vzpomínkách.

„Ano, dělala, co mohla," opakovala nadále pro sebe a opět si trhala vlasy.

A v té chvíli se ozvalo dětské zakňučení. Obě ženy ihned zkameněly.

Geetha se otočila k postýlce, aby zkontrolovala novorozeně. Je tohle jeho poslední zvuk před smrtí, nebo horečku zázrakem překoná a přežije?

Přiložila prst k jeho nosu, druhou kontrolovala tu drobnou hruď.

Avšak nepocítila ani lehký závan slabého dechu, ani žádné nadzvedávání. Ani tlukot toho srdíčka již nebyl cítit.

Smutně si povzdychla. Dnešní noc opustilo tento svět až příliš nevinných duší. Přitahováni krvavým nebem, dalo se to čekat. Kdyby byl silnější, kdyby jen neměl tu horečku... Ale to se bohužel stává. A ne zřídka. Jen byla ta smůla, že na to doplatí král. A že brzy po prvním poslovi přijde další, který usekne veškerou radost paláce z nového potomka. A z červených slavnostních praporů se ihned stanou černé.

Ale je to konkubína. Jen. Slavnost a radost z potomka by nikdy nebyla tak velká, jako kdyby přišel z hlavní linie. Jen kdyby měl nevýslovné štěstí a královna by nepočala, nebo by počala pouze dívky, teprve pak by se mohlo uvažovat o následovníkovi trůnu. Ale to jsou jen spekulace. Zbytečné spekulace, jelikož jeho osud byl již zpečetěn.

Ale to dětské hýkání neustalo.

Geetha zmateně pohlédla po dítěti, opět zkontrolovala životní funkce, než se ohlížela po komnatě, odkud ten zvuk vychází, když ne z mrtvého novorozeněte.

A teprve pak pochopila.

Faletta si odhrnula přehoz, který ji celý zakrýval. Odložila jej bokem, aby jí nezavazel, až si bude odvazovat šátek. Najednou se nezdála tak při těle, jako když stála před branou oplocení, když ji pohledem sjížděli strážníci, když se v pláči choulila do klubka.

Byla štíhlá, sice její poprsí patřilo mezi ta větší, ale její boky připomínající přesýpací hodiny rozhodně na sobě neměly o kus přebytečného tuku navíc.

To, co jí přidávalo na váze, nebyl ani samotný přehoz, chránící ji před chladnou nocí a nepříznivými podmínkami.

Byl to šátek obvázaný kolem jejího těla, v němž spokojeně vylehával drobný tvor, malý jako loket s dlaní, s obličejem stále špinavým od krve, růžový a pomačkaný.

Geethě se v šoku podlomily kolena a málem upadla na zem.

„To je...?"

„Hm-m," potvrdila Faletta, jak povolila šátek a uchopila malé dítko do náruče.

„Kirettin," dodala, načež se poprvé za celou noc usmála, když hleděla na toho hřejivého prcka na svých rukách. Zrovna otevřel oči. Ačkoliv neviděl – jako dítě vidět nemohl, přesto jeho oči měly nevýslovnou sílu, a Falettě se opět začaly kutálet slzy po obličeji – tentokrát však slzy štěstí.

„Antares."

„Vidíš?" přiskočila Geetha a klekla si k ženě s dítětem. Ruku ji něžně položila na paži. „Neselhala jsi. Nezklamala. Díky tobě může její odkaz žít dál. Udělala jsi vše, co bylo třeba."

Jak Faletta, stále ještě v transu z traumatických zážitků, stále očarována tím obličejem toho tvora v náruči, slyšela slova, která slyšet potřebovala; začala se smát. Byl to ten mokrý smích, smích vysvobození. Byl to impulz síly, již si pro dnešní noc vyčerpala, a nyní ji opět získávala zpět.

„Opravdu?" nevěřícně pohlédla na Geethu, a ta stisk na paži ještě zesílila.

„Ano."

Nato Faletta natáhla ruce s dítětem, a aniž by z něj spustila pohled, předala jej porodní bábě. Poté vstala a opět na sebe navlékala přehoz.

„Co to děláš? Kam jdeš?" Geetha nevěřila vlastním očím.

Faletta se však jen s úsměvem na ženu podívala, slzy na obličeji jí rázem vyschly.

„Úkol jsem splnila. Sbohem."

A vytratila se v přicházejícím rozbřesku.

Geetha mohla jen chovat dítě, kterému bylo naopak určeno přežít, ačkoliv během jedné noci ztratilo vše, co si ani nedokázalo uvědomit.

Jak zvláštní osud, zakroutila hlavou, načež ho umístila do postýlky vedle chladnoucího těla miminka.