Milovala jsem ho. Celé dva roky, které jsem ho znala, jsem ho celým svým srdcem milovala. Vidět ho, cítit ho, mluvit s ním nebo jen vědět, že je poblíž mě přivádělo k šílenství, srdce mi bušilo, v břiše motýlci a já v sedmém nebi. Co bych dala za to ho vidět, co bych dala za to s ním být o samotě, co bych dřív dala za to dívat se na něj, jak spí a být mu v těsné blízkosti.

Cítit bezpečí způsobené jeho pevnou náručí, ve které mě držel, jako by se bál, že v noci odejdu.

Být uvolněná, když jsme spolu leželi ve vířivce s vínem a povídali si o všem možném a nemožném.

Psychicky se propojit, když to potřeboval a být ta první věc, kterou viděl, když otevřel oči a ulehčeně se na mě díval s oddaností v očích, šťastným výrazem na tváři a nefalšovaným úsměvem.

Vidět tu starost v jeho očích, když mě prosil, ať mu ukážu jizvy na zápěstí a prosil i vyhrožoval, ať mu to už nikdy neudělám.

Tu ochranářskou ruku, co přese mě měl, když jsme šli v noci domů a on chtěl vědět, že budu v pořádku.

Ty jiskřící oči, když mě poprosil o polibek, když jsme se loučili.

Ten zlomený pohled, když jsme spolu hráli hru, kde moje postava umřela a on to nedokázal zahrát, přesto při premiéře se mu na obličeji usadil ten nejbolestivější výraz v celém jeho životě.

Ta zoufalost, když jsem ho musela odmítnout, když plakal do telefonu, že mu zemřel příbuzný a on mě potřebuje.

Ta svoboda, když jsme opilí tančili na Despacito.

Ta vášeň, když jsem vedle něho spala a on si mě celou noc prohlížel.

Ta pýcha, když mě chtěl všude mít s sebou, aby se měl čím chlubit.

Ta bolest, když si našel jinou a mě nechal zamilovanou trpět při pohledu na ně.

A teď je tady, leží v jednom z pokojů tohoto prázdného domu. Na celém tomhle místě jsme jen my dva. DOSLOVA.