„Kam jdeš? Co to děláš?" křičí za mnou a vyběhne z pokoje, ale moc pozdě. Je noc, zvládnu mu utéct. Potřebuje tohle víc než já.

Vyběhnu z domu a stále slyším jeho volání.

„Stůj! Kam to jdeš, musíš tady zůstat!" zní zoufale. Přidám na rychlosti, nesmím si to rozmyslet. Jeho hlas stále slyším v hlavě. Po chvíli zastavím, hrozně moc jsem zadýchaná a špatně se mi nadechuje.

Uklidním se a naštěstí zklidním i dech. Jsem ve městě, pořád je noc, ale funguje tu pár rozbitých lamp, takže je docela vidět. Už se tady vyznám. Všechno, co tady je, je prázdné, jsou tu obchody, ale bez zboží, nemocnice bez vybavení, škola bez lavic. Sejdu z hlavní silnice, kdyby náhodou Roba napadlo mě hledat.

Pamatuji si, že je tady stará kavárna. I přesto, že je tam takový nepořádek, je nádherná, zbytek tapet naznačuje, že byla postavená, aby vypadala jako z roku 1940. Je uklizená mezi domy, samotné mě trvalo dlouhou dobu ji najít. Vlezu dovnitř a opatrně překračuji rozbité sklo, zůstal tady jeden ušák na čtení, je špinavý a opěrka na ruce je roztrhlá, ale stejně působí uklidňujícím dojmem. Posadím se do něj.

Přemýšlím o tom, co se stalo. Proč tady jsem? Co se děje, proč nás takhle trápí, baví to někoho tak moc? Může vůbec být někdo tak krutý, aby tohle udělal?

Ten běh a cesta mě hrozně vyčerpali. Nebojím se, že by mě tady Robin našel, lehce se dá přehlédnout, že je tady vůbec nějaká budova. Navíc mě třeba hledat vůbec nebude. Vždyť on odešel první.

Stočím se v ušáku a přitáhnu si lehkou mikinu blíž k tělu. Je mi zima, ale i přesto neklidně usínám.

Když se probudím, je už světlo. Bolí mě za krkem z nepohodlné pozice na ušáku, ale cítím se celkem vyspalá. Modré prsty schované pod mikinou mě pořád zebou, tělo mi přijde moc těžké, než abych ho zvedala a někam šla. Ležím a snažím se užít ten moment po probuzení, kdy je mysl ještě čerstvá a nemyslí na všechny problémy a na život, který prožívá.

Dlouho mi tento klid není dopřán, rozhlížím se po kavárně, když si všimnu papíru položeného na barovém pultu. Chvíli se na něj dívám, jestli jsme si ho jen nevysnila, ale opravdu tam je. Pomalu zvednu rozbolavělé tělo. Hned jak se posadím se mi zvedne žaludek, bolestně v něm zakručí a já běžím ven před kavárnu, kde se vyzvracím do keře. Třesu se po celém těle. Zvednu se a dívám se zda jsou v kavárně toalety, po chvilce hledání je najdu a jdu zkusit, zda tam aspoň teče voda.

Po zachrastění v kohoutku vyhrkne úplně žlutá voda, po chvíli odteče a teče průzračná. Vypláchnu si ústa a jdu k baru se podívat na ten papírek.

Běž do domu.

Co to má znamenat? Mám tedy nějaký úkol v tomhle bláznivém světě? Stalo se něco Robinovi? Posílají mě tam, abych ho zachránila, aby mohl přežít? Je to jen další trik, jak mi chtějí dokázat, že se mnou můžou manipulovat? Chtějí dokázat, jakou mají nade mnou moc?

Znechuceně papírek roztrhám na kousíčky a nechám je spadnou na podlahu.

Vyjdu z kavárny a uvědomím si, že světlo, které jsme po probuzení viděla nebyl východ slunce, ale západ. Celý den jsem prospala. Povzdechnu si a jdu do ulic, zkusit cokoliv najít, místo, kde můžu zůstat. Na mysl se mi vkrádá nepříjemná myšlenka, že vlastně hledám místo, kde už zůstanu napořád. Aspoň tento zbytek svobody si chci ponechat. Aspoň tohle si chci určit sama. Vydám se na cestě a schválně jdu přesně opačným směrem, než je dům.

Je pořád zvláštní jít po ulicích a nikde nikoho nepotkat, být úplně sama. Má to uklidňující efekt, ale zároveň je to hrozně mrtvé... Mrtvé. To je můj osud? Zemřít tady? Jako by moje tělo tu myšlenku chtělo uskutečnit. Dokážu tomu pomoc? Dokážu se vzepřít a ukončit to dřív? Musím čekat, než rozhodne někdo jiný?

Dostávám se poměrně daleko od domu a uvědomuji si, že každý krok je horší a horší. Špatně se mi dýchá, postupně zpomaluji a lapám po dechu. Jedna moje část začíná panikařit, co se to děje a druhá moje část je zvědavá a odhodlaná, proč se to děje a co se stane, když tady není nikdo, kdo by mi pomohl? Musím jít dál, lepší to stejně nebude, ne?

Po pár krocích se začnu dusit, nemůžu se vůbec nadechnout. Uklidni se, uklidni se, opakuji si v hlavě.

A pak se stane ta nejdivnější věc, která by mě nikdy nenapadla, spadne přede mě lísteček se vzkazem.

Vrať se

„Ani mě nehne," zavrčím, ale vyjde ze mě spíš jen bolestné zasténání. Opírám se opuštěnou budovu, nohy mě nechtějí poslouchat, když se jim neokysličuje krev. Stojím a snažím se dýchat jen mělce, ale ani to nejde.

Další lísteček. Dívám se všude okolo a jen tak tak popadám dech. Nikde nikdo, budovy bez oken, odkud to padá?!

Poslední varovaní

„Na tuhle hru vám seru!" vyplivnu a tímhle si spotřebuji poslední kousek dechu v plicích.

Hned na to na zem přede mě začne kapat krev. Znovu se mi zpustila z nosu. Podlomí se mi nohy a před očima mám mžitky.

Co se to děje? unikne mi splašená myšlenka. Musím utéct, tady mě Rob najde.

Zkouším se zvednout, ale jen si tím přitížím a bolest na hrudi se stane nesnesitelnou. Nemůžu to udržet, pláču bolestí. Prosím, ať to skončí! Další papírek mi spadne pod nohy.

Bude to jen horší

Chcípněte! zařvu na ně bezhlasně a zajíknu se, když mě bolest začne bodat ještě usilovněji. Jak je možné, že mě ovládají? Každým papírkem je situace jen horší a horší, dělají to oni, je to shoda náhod? Jak je možné, že se jim povedlo ovládat moje zdraví? To už nemám žádná práva nic udělat? To už nemůžu rozhodovat o vlastním zdraví o vlastním životě? To ani nemůžu umřít?!

To je ono. Oni mě chtějí naživu. Proto se tohle děje. Zastrašují mě, abych se vrátila. Dokážou říct Robovi, kde jsem? Když dokážou ovládat moje zdraví, můžou ovládat všechno. Musím běžet, čí dál od domu budu, tím hůř mi bude. Pořád mám svoje zdraví ve svých rukou!

Po čtyřech se plazím dál, nic víc nezmůžu, dech mě pořád pálí na plicích, nutně se potřebují nadechnout, jako je možné, že už jsem neomdlela? Všechno je tak těžké, bolí to, každá buňka mého těla křičí, abych přestala a zastavila.

Čím dál jsem, tím těžší to je. Krev mi přímo stéká po rtech a kape na zem a na mé oblečení. Dech už nemám, dusím se. Jsem dost daleko, abych to vzdala? Jsem dost daleko, aby mu trvalo mě najít?

Dusím se, držím se za krk a lapám po dechu, moje mysl už nechce jít dál. Ozve se červík, který se bojí umřít a začne mě nahlodávat, ať se vrátím. Robin se bude cítit stejně sám jako já... Ale bude mít větší šanci, že se vrátí domů.

Robine, prosím zpomal! Nehledej mě!

Už mám černo před očima, klesnu na zem, ležím tváří na chodníku a konečně začínám cítil, že moje tělo přestává bolet. Už jenom chvilinku, přesvědčuji sama sebe a na rtech se mi zvlní úsměv. Neovládáte mě. Otočím se na záda.

Dívám se na nebe poseté hvězdami, jsem v části města, kde lampy nejsou.

Srdce zpomaluje svůj rytmus, a já ho cítím. Konečně to přestává bolet. Krev už téct necítím. KONEČNĚ. Srdce je pomalejší a pomalejší, už jen chviličku...

Padá na mě únava a já se raduji. Do té doby, než uslyším zapištět pneumatiky.

Zdá se mi to? Blouzním před smrtí? Osvítí mě světlo a uslyším Robina volat mé jméno. Je to peklo nebo ráj?

„Adélko! Ne prosím ne!" ... „Panebože ne!" zakřičí. Peklo. Tohle je peklo.

Rychle mě popadne do náruče.

Nemůžu mluvit, jsem na pokraji smrti a bez dechu. Snažím se ho odstrčit. Chci, aby mě pustil, co to dělá! Ne! Ne!! Peklo ne!!

Najdu poslední zbytek síly a peru se s ním. To je ono! Takhle ze sebe vymačkám poslední zbytek energie a půjdu do ráje.

„Přestaň, co to děláš!" okřikne mě. Nepustí mě. A už to není ani třeba. Bolest ustoupila.

V náruči mu ochabnu. Na tváři se mi zvlní úsměv při pomyšlení, že jdu do ráje a poslední pohled mám na hvězdy nade mnou.