Celou noc jsem spala zatím nejlépe. Vzbudím se dlouho a je mi dobře. Za což jsem moc ráda.

Jdu do koupelny, kde je znovu vzkaz. Znervózní mě.

Ona nemluví pravdu

Probudila jsem se pozdě, co když to Rob už viděl? Co když jdu pozdě? V rychlosti to smažu, rychle vykonám hygienu a převléknu si věci.

Chci seběhnout schody, když si vzpomenu na sejf. Je tam nějaký přehrávač s dotykovým displejem na výběr hudby. Udělá mi to krásné ráno, najdu Despacito a s tou melodií sejdu do kuchyně, ve sladké vzpomínce na mě a na Roba, když jsme na něj tancovali v klubu.

Sladká nálada mě přejde v okamžiku, kdy zaznamenám, že Rob už je v kuchyni. Byl vzhůru dřív. Musel si všimnout toho na zrcadle.

Otočí se na mě a já vypnu přehrávač. „Máme hudbu." Ukážu na přehrávač pokládajíc ho na linku.

Jen si mě měří pohledem. Polknu a nevím co s rukama.

„Proč mám tetování?" zeptá se najednou a já se mu podívám do očí.

„Já nevím," nelžu. Opravdu to nevím a stejnou otázku si pokládám už nějaký ten den.

„Dost jsem o tom přemýšlel. To tetování musí a má nějaký větší význam," odmlčí se zkoumajíc moje tělo. „Máš taky nějaké?"

Zaskočí mě, zakroutím hlavou a podívám se do země.

„Pokud tady jsme úplně sami a máme se odtud nějak dostat, nemůžeme si navzájem lhát," zavrčí naštvaně. Nikdy jsem ho takhle nezažila, vždy byl klidný.

„Co když nelžu?"

„Viděl a slyšel jsem tě lhát předtím, jsi herečka. Tohle, co předvádíš? Hodně špatný lhaní, umíš to lépe," řekne naštvaně.

Neodpovídám. Co mu asi tak mám říct. Není co.

Skoro znechuceně se podívá do strany. Nadechne se a prudce vydechne. „Takže není nic, co bys mi řekla?"

Bolestně zavrtím hlavou. Chci mu to vůbec říct?

„Jak... Jak si tohle mám vyložit... Já mám tetování, ty ne. Já jsem tady potkal tebe. Nikdo jiný kromě nás tu není..."

Šokovaně se na něj podívám. „Co tím jako naznačuješ?"

Chvíli se na mě jen dívá, neví, jestli to má vyslovit. „Je tohle tvoje práce?"

Přemýšlím, jestli nemám něco s ušima, nebo jestli to vážně vypustil z pusy. Naprázdno otevřu pusu a zase ji zaklapnu.

„Možná jsem chlap, ale ty jsi mě milovala a teď jsme na osamoceném místě, jenom my dva a nevíme co se děje a ty jsi úplně v klidu. To je asi trochu divný ne?"

„Nechápu, jak si tohle můžeš myslet. Byla jsem tu o týden déle, než ty."

„Možná to byla další lež." Tím mě zasáhne. On si myslí, že tohle dělám opravdu já?

„Další? To máš fakt tak přerostlý mužský ego, že si myslíš, že bych s tebou chtěla tady být?" vyjedu na něj a jsem ráda, že jsem to řekla.

„Myslíš si o mně, že jsem kretén?" procedí skrz zuby a začíná rudnout potlačovaným vztekem. Takhle ho neznám „Byla jsi do mě zabouchlá a naštvala ses na mě, když jsem si někoho našel, tak jsi nás od sebe odtrhla?" Jeho každé slovo je kulka přímo do srdce. Udělám pár kroků dozadu jako by mě opravdu uhodil.

„Ty, kreténe. O čem to mluvíš? O té 'lásce'?" naznačím uvozovky prsty ve vzduchu. Naštvání mnou přímo srší. „Jo jasně, tu ti tak žeru. Nemiluješ jí, akorát ti něco dávala a ty jsi to přijmul. Nebyl jsi do ní ani zamilovaný, když jsi s ní začal chodit! Nezapomeň, že tě znám a vím, co cítíš a tahle tvoje láska? Nikdy jsi jinou nezažil a myslíš si, že to je to pravé, co jsi hledal, ale sám nevidíš, jak uvězněný jsi. Tohle je jen oblbnutí, nerozeznal jsi lásku od vášně. Myslíš, že ti dává, co potřebuješ? Už dávno ne, ale ty jsi tak slepý, že to ani nevidíš, přes svoje obrovské ego, které si myslí, že se dokáže zamilovat, když s někým začne chodit, místo aby s někým začal chodit, protože ho miluje!" Tak dlouho jsem mu to chtěla říct ve skutečném světě. A je to pravda, ví to, viděla jsem je, jejich falešná láska, které sami uvěřili. Už jsem toho měla dost.

„Jak se opovažuješ, ty mrcho!"

„Jo, opovažuju, protože mám pravdu. Zase," udělám k němu krok." Ty jsi ztracený. Zase," další. "A potom se budeš ty ke mně plazit. Zase!" a ještě jeden. „A teď mě ještě obviníš, že jsem nás tady uzavřela? Budeš se divit, ale jsi poslední, s kým bych tady chtěla být zavřená," křičím a přerývaně dýchám. Jak já ho nenávidím!

„Viděl jsem ten nápis! Že lžeš," řekne povýšeně, jako by měl nade mnou nějakou páku. Když stojíme takhle blízko u sebe uvědomím si o kolik vyšší je.

„Ale ne o tomhle, ty debile," neudržím se.

„Tak o čem?" zvedne obočí.

„Mám tetování!" vyjede ze mě, aniž bych chtěla. Těch slov hned lituji.

„Co?" všechna zlost z něho vyprchá a vypadá zaskočeně. S tímhle totiž nepočítal.

„Taky mám tetování. Probudila jsem se taky potetovaná."

„Jaké máš?"

„Ohrožená," zamumlám a nadzvednu nohavici mých kalhot, aby se sám podíval.

Dlouho nic neříká a jen se na něj dívá. „Co to znamená?"

„Jak to mám vědět?" zeptám se otráveně a stáhnu si kalhoty zpět.

„Snažíš se nás odtud vůbec dostat nebo ti tohle vyhovuje?" zeptá se po chvíli.

„Už toho mám dost," vypěním na nejvyšší možnou úroveň. „Vážně si myslíš, že tady chci navždy zkejskout? S tebou? To si fakt myslíš?"

„Já nevím. Možná, je to další část tvého plánu." Založí si ruce na prsou a já přemýšlím, jestli ho můžu kopnout.

„Jakého plánu? Jak se opovažuješ?" cedím přes zuby. „Nic nevíš, tak přestaň ze sebe dělat, Bůh ví, co a...," zasekne se mi hlas. Chci se nadechnout ve větě, ale najednou to nejde.

„Co je. Co zas hraješ?" zeptá se kysele. Debil!

„Já... Já..." Uklidni se! Uklidni se!

„Adél?" Dojde mu, že tohle není sranda. Padnu na kolena a držím si krk. Snažím se uklidnit, ale moje srdce neposlouchá.

„Nemůžu dýchat. Nemůžu...,"vykoktám přiškrceně. „Nadechnout," vymáčknu ze sebe. Hlava se mi točí a před očima mám černo, zalévá mě panika, co se to děje? Pálí mě na plicích, lapám po dechu a nevím co dělat.

Ležím na zemi, zmítám sebou v šoku, že se dusím a že se asi udusím. Robin si přiklekne, všimnu si jeho vyděšeného obličeje. Něco říká a já ho slyším, ale nerozumím těm slovům.

„Nemocni...," chrčím. „Pokoj," vymáčknu ze sebe těžce.

Oči se mi zavírají, nemůžu nic dělat. Cítím pod sebou pevné ruce, které mě zvednou ze země, a pak někam běžíme. Snad to pochopil.

„Vydrž," hlesne těžce, jsem pro něj těžká, ale unese mě.

Cítím, jak ochabnu, a oči se mi protáčí. Hlava mi padá dozadu a já si přeju, aby ta strašná bolest na hrudi přestala.

„Neodcházej mi, vydrž, prosím!"

Zdá se mi to? Opravdu to řekl tím plačtivým hlasem?

Cítím, jak mě někam položí a pak ztratím vědomí.

Ucítím něco okolo pusy a najednou se můžu nadechnout. Se zavřenýma očima si tu věc rychle chytím. On ji drží taky, naše ruce se střetnou na té věci. Tak moc jsem se bála, že ji dá pryč. Zhluboka dýchám, přímo ten vzduch hltám. A prudce tu věc tlačím na svoje ústa a tím i jeho ruku.

Konečně se mi zklidní dech i srdce.

Neotevřu oči, až teď ucítím i jeho druhou ruku, která mi podpírá hlavu.

Pootevřu víčka, jde to těžce, ale podaří se mi to. Vyděšeně se na mě dívá, jsme od sebe kousíček. Uklidní mě, že je tady se mnou v takové blízkosti.

Zase ta unavenost. Zavřu oči a hlavu plně položím do jeho dlaně.

„Adél," slyším ho z dálky. Zakřičel to? Pošeptal?

Konečně jsem se dostala do sladkého spánku.