Říká se, že šestý smysl mají více vyvinutý ženy než muži. Někdy se vyvine až s porodem dítěte, matka cítí, co se děje s jejím dítětem, aniž by s ním byla. Někdy dokáže předpovídat, co se bude dít nebo jak se zachová aniž by měla sebemenší tušení, co se děje v jeho hlavě. Je to jakási superschopnost, která se u žen vyvíjí a připravuje je psychicky na těžké situace. Někdy žena tuší, že něco hrozného se brzy stane, aniž by dokázala racionálně vysvětlit, co se děje. A přesně to teď dělá můj šestý smysl.

Z nějakého důvodu mám pocit, že se něco děje. Něco je jinak, ale vše vypadá stejně a povědomě. Probudila jsem se u Robina v pokoji, jen matně si pamatuju, že jsem sem šla, ani jsem mu na to nic neřekla, když mě sem vedl. Prostě jsem jenom chtěla jít spát a jen co jsem si lehla už víc nevím. Spala jsem klidně a tvrdě jako miminko, ale když jsem se probudila cítila jsem v kostech, že něco není v pořádku. Rob v pokoji nebyl. Můj šestý smysl mi našeptával, že se mám připravit na něco čemu jsem ani sama nerozuměla.

Hlavou se mi honily myšlenky, co se může dít, bála jsem se, jestli se nejedná o předtuchu zhoršení zdravotního stavu a uvědomila si, že jsem si večer neudělala test krve. Opatrně jsem se zvedla z postele a po ranní hygieně jsem se do svého pokoje šla převléknout. Pořád se mi v hlavě honila myšlenka toho, že se něco děje, zvláštní pocit v žaludku, že něco prostě není v pořádku. Když jsem šla chodbou a shlížela dolů přes zábradlí do předsíně a kousku kuchyně uvědomila jsem si, co mi přišlo tak zvláštní. Bylo ticho. Rob by měl být vzhůru, většinou hrála hudba, bylo slyšet že něco dělá v kuchyni nebo se sprchuje, ale bylo úplně ticho. Možná je v knihovně nebo venku... Sama jsem toho nevěřila.

Ale nechtěla jsem být paranoidní a tak jsem šla do lékařské místnosti na odběr krve. Při čekání na výsledky jsem se dívala z okna. Bylo překrásně. Sice už byl podzim a listí chytalo barvičku, ale pořád se drželo na stromu a všude bylo plno barev. Sluníčko svítilo a jemný větřík nadzvedával lístky na stromě. Měla jsem chuť jít ven a nechat ten jemný ještě teplý vánek ochlazovat moji pokožku. Nechat si zahřívat obličej a kůži teplým sluníčkem a ještě si užít ty nádherné chvíle, barevnou přírodu. Chtěla jsem vzít Roba za ruku a lézt s ním po stromech, na jeden krásný jsem se zrovna dívala. Měl mohutnou větev asi v pět metrech a pod ní pár menších, dalo by se na něj bez větších problémů vyšplhat. Chtěl by vůbec? Zvládla bych to?

Povzdechla jsem si. Stejně nic takového dělat nemůžeme. Nežijeme v pohádce. Výsledky dávno zapípaly, ale byla jsem hluboko ve svých myšlenkách a neslyšela pípnutí, zkontrolovala jsem je a zapsala. Vlastně se moc nezměnilo a to bylo dobře, nezhoršoval se mi krevní obraz.

Došla jsem do kuchyně a zjistila, že Rob tam není, pouze dvě sklenky s vodou na stole, dva špinavé talíře. Že by na mě Rob čekal? Ale nakonec ho to omrzelo? Proč by mi tu nenechal jídlo? Zlobí se?

Prošla jsem celý dům, abych zjistila, že Rob nikde není k nalezení. Začnu panikařit. Co když mu někdo něco udělal? Co když tak jak ho sem dali, tak ho vzali pryč? Nenechal by mě tu samotnou dobrovolně, nebo snad...?

Ovládl mě strach. Co když mě tu opravdu nechal. Co když ho odvezli a já tu teď znovu budu sama? Co když se něco stalo? Šestý smysl vyváděl jako smyslu zbavený. Ale možná teď bude šťastný. Možná, pokud ho odtud vzali, tak může žít dál. Se mou tady žádné šance neměl, teď by konečně mohl mít čas na to být zase s Klárou, nemusel by se obracet na to, co bude se mnou. Nemusel by prostě nade mnou přemýšlet. Možná to je požehnání, možná už ti, co nás tady ovládají nechtěli nechat trápit dvě lidské bytosti, ale bude jim stačit se pomalu dívat na to, jak umřu.

Srdcem mi projela palčivá trýznivá bolest. Oči se mi naplní slzami. Možná opravdu konec konců umřu sama. A v tu chvíli, když mi došlo, že sama tady opravdu nemám žádnou možnost přežít, se ve mě zlomila ta poslední naděje, kterou jsem měla v srdci. Rozplakala jsem se.

Najednou mi přišlo že vidím záblesk pohybu za oknem. Rychle vzhlédnu a uvidím tu známou postavu, zády ke mně, která se k něčemu naklání. Uleví se mi, spadne mi kámen ze srdce, najednou se mi chce smát z plných plic. Usměju se a pevně se obejmu v bocích.

Rob se natočí a já uvidím, nad čím se skláněl. V tu chvíli mě sejme taková bolest, že lapám po dechu. Cítím, jak mi srdcem projede ostří bolesti, tak intenzivní, že padnu na kolena. Pokud jsem si myslela, že pomyšlení na jeho odchod bylo bolestivé, takhle srdcervoucí bolest mě ochromila. Modlila jsem se, přála jsem si, abych tohle nikdy ve svém životě necítila. Chtělo se mi řvát, jak intenzivní a bodavá ta bolest byla, chtělo se mi ječet z plných plic, ale já nemohla. Raději bych nedýchala vůbec, než vidět to, co jsem právě viděla.

Venku stál Rob a líbal Kláru.

----

Gabriel rozrazil dveře. Byl rozčílený do běla, přemýšlel, že jestli někoho okamžitě nepraští, tak asi vybuchne.

"Ahoj Gabrieli," pozdraví ho nenuceně muž u počítače, zatímco něco intenzivně píše.

"Já jsem tak nasranej!" zafuní Gabriel.

"Nevšiml jsem si," zamrmlá muž a dál něco rychle píše do počítače.

Gabriel se na něj podívá s přimhouřenýma očima. "Poslali tam subjekt C, Tome."

Tom si povzdechne a přestane horečnatě psát do počítače. "Já vím, Gabe. Plánovalo se to už delší dobu."

"Já to nechápu, měl to být záložní plán a ne, že si tam s nimi hrají jak s krysama v laboratoři, jak byli zvyklí..."

Tom mu skočí do řeči. "Snad ti jich není líto, Gabe?"

Gabriel se podívá za Toma na prosklenou stěnu, kde jsou vidět jen další prosklené kanceláře. Tahle byla vysoko, byl okolo celý kruh kanceláří a uprostřed byl dole zasazen obrovský strom. Tady byla vidět jen špička stromu.

"Gabe, věděli jsme do čeho se upisujeme, nemůže ti jich být líto. Nemůžeš k nic nic cítit, je to tak...,"

"Jednodušší?" zeptá se Gabriel a podívá se Tomovi do očí. Tom se zvedne a dojde ke Gabrielovi blíž.

"Věděl jsi, že se tohle jednou stane. Jaké jsou možnosti a co budeš dělat. Nemůžeš to teď celé zmařit" Položí Gabrielovi ruku na rameno a podívá se mu do očí. "Gabe, tohle celé má vyšší smysl, vyšší důležitost, než si umíme," překvapeně zmlkne, když Gabriel prudce shodí jeho ruku z ramene.

"Mluvíš jako Margot!" vykřikne rozhořčeně. "Všichni tady máte vymytý mozky!" Bouchne do stěny vedle dveří, ale Tom se ani nepohne.

"Tome, copak ti nedochází, co to děláme?" vzhlédne k němu s nadějí, že u něho najde oporu. "My ji zabíjíme, postupně, ale jasně. A oni pořád jenom tlačí, nenechávají dost času, nemají ponětí s čím si tu zahrávají!"

"Upsal ses dobrovolně," usadí ho Tom tvrdě. Tom je muž kolem třicítky, tmavé delší vlasy se mu vlní okolo obličeje, je vysportovaný a je ten typ člověka, kterého má rád snad každý. Tohle se mi nepodobá.

"Takže tobě nevadí, že sledujeme vraždu člověka."

"Je to pro dobro lidstva."

"Ale běž do prdele s dobrem lidstva!" zařve na něj Gabriel a přejde ke skleněné stěně. "Tohle ji zabije!"

"Pokud ano, tak test nebyl úspěšný. Ukončí se to," ozve se Tom. Gabriel se prudce otočí.

"Tak o to ti jde?" vydechne zděšeně. "Ty jim věříš, že když se to nepovede, tak přestanou?"

"Budou muset. Vláda jim větší finanční podporu než mají teď ani nedá. Když umře, bude konec," pokrčí rameny Tom, jako by se nic nedělo.

"To přece neznamená, že ji zabijeme." Gabriel se na svého přítele dívá nevěřícně. Byl to jeho parťák, ale co o něm teď má myslet? Tom neodpovídá. Gabriel k němu udělá pár rychlých kroků. "Donuť je, ať dají Kláru pryč. Chyba, která se dá vymazat, oni byli na dobré cestě, dokážou to, ale takhle Adél zemře dřív než cokoliv udělají."

"Margot mě nebude poslouchat...," namítá Tom.

"Ale Edmund by mohl!" Tom kroutí hlavou.

"Já ti tady nedokážu pomoc Gabe. Promiň." Tom se vrátí na své místo a tím dá Gabrielovi vědět, že je na čase aby odešel.

Gabriel se na něj zhnuseně podívá. "Její smrt budeš na svých bedrech nést ty." Odejde.