Ráno vstanu dřív než Rob. Když jdu do koupelny, podívám se do sejfu. Je to už taková tradice. Překvapí mě, že tam na stolku opravdu leží cigarety. Práskací Winstonky a vedle nich zapalovač. Na krabičce je položen vzkaz.

Řekni mu to.

Řekni mu co? Nechápu, co bych měla udělat. Říct Robovi, že mám cigarety? Nekouří a nemá to rád, proč bych mu to měla říkat?

Několik minut se na ten vzkaz dívám a přemýšlím o jeho významu, ale nakonec se rozhodnu to hodit za hlavu. Papírek vyhodím v koupelně, ale mám z toho velice nepříjemný pocit, jako bych porušila nepsaná pravidla.

Po ranní hygieně, vyjdu před dům a s chutí si dám cigaretu. Je to nepřekonatelný pocit svobody, kterou jsem poslední týden v žádném případě necítila.

Pořád myslím na to, na co se mě Rob zeptal. Neděsí tě to?

Jasně, že mě to děsilo, že jsem nevěděla, co dělat a byla jsem zoufalá, ale copak jsem měla ztratit hlavu a prostě se zbláznit? Možná jsem si zvykla až moc rychle, ale co jiného mi zbývalo? Pořád vyplašeně běhat po venku, když vím, že mě to vrátí zpět? Musela jsem logicky přijít na to, co udělat, TOHLE bylo promyšlené, nebylo to jen nějak náhodně udělané. Tomu nevěřím.

Možná, že i ta diagnóza je falešná, jenom se jim to hodilo do příběhu. Možná je tohle celé jen sociální experiment.

Dokouřím cigaretu, típnu ji o chodník a vhodím ji do odpadu.

Usídlím se v kuchyni a udělám nám snídani. Dojde mi, jak moc mi chybí rádio a hudba. Jako bych byla hluchá... Popadnu papírek a napíšu na něj své přání. Vydám se do sejfu, abych mohla mít další přání, když jdu kolem koupelny, zarazí mě skvrna na zrcadle.

Ztuhnu a rychle vběhnu dovnitř. Je tam nápis.

Ona má tetování.

Co to má sakra znamenat? Urychleně se otočím a ujistím se, že Rob spí.

Rychle popadnu své špinavé triko z prádla a nápis smažu. Srdce mi vyplašeně buší a bojím se, že se Rob probudí, než to stihnu dát pryč. Sekundy trvají hrozně dlouho, nervózně se pořád otáčím ke dveřím, aby si byla jistá. Srdce se uklidní až v moment, kdy se dívám na svůj odraz a na zrcadle není ani náznak po nápisu.

Tričko vhodím zpět do koše, vejdu do sejfu a položím na stůl své přání.

„K čemu tahle místnost slouží?"

Vyjeknu a uskočím stranou.

„Ježiši Marja!" držím se za srdce, které teď chce utéct do kouta. Zasměje se svým hrubým smíchem.

„Sorry," směje se. „K čemu teda slouží?"

„Když něco v domě dojde nebo něco chceš, napíšeš to," zamávám papírkem. „A ono se to tady objeví."

Odlepí se od dveří a přejde těsně ke mně. Srdce se mi znovu rozbuší a zhrubne mi dech, když mi je tak blízko. Děsí mě, co se mnou dokáže.

Podívá se na papírek a zvedne jeden koutek úst. „Chybí ti hudba?"

„Hodně," polknu a ustoupím z jeho blízkosti, abych se mohla nadechnout. „Připravila jsem snídani, uvidíme se dole." Otočím se a urychleně odejdu.

Tohle vůbec nebude snadné.