Robin mě nenechal nikam jít celý další den. Pořád jsem na něj byla naštvaná, několikrát jsem se prostě zvedla a odešla, ale vždy mě jako malé dítě odvedl zpět do nemocničního pokoje a položil mě na postel. Rozčileně jsem mu několikrát vysvětlovala, že chci do knihovny, že nebudu tahat žádné těžké knihy, ale bylo to jako mluvit do dubu. Nakonec mi začal nosit knihy, které jsem chtěla a díky tomu jsme našli společnou cestu, kdy jsme oba byli více či méně spokojeni.

„Myslíš, že má smysl číst ty knihy s tím symbolem? Třeba to je jenom náhoda," povzdechne si Rob druhý večer, kdy mě naposled nutí zůstat u kyslíkové bomby.

„Je to pěticípá hvězda, to není znak, který by se jen tak někde maloval do knih... Ty knihy musí mít něco společného. Možná tam jsou zakroužkovaná nějaká slova, nebo je tam kód. Třeba ta hvězda? Pět cípů, zkoušela jsem všechny stránky dělitelné pěti. Ale nenašla jsem nic."

„Probíral jsem nějaké knihy, ale nenašel jsem žádnou další s tímto symbolem," odvětí Rob unaveně a znuděně. Už ho nebaví hrabat se v knihách. Klasika. Chlap.

Chlap... Co když tohle všechno nebylo rekonstruované pro ženu, ale pro muže. Co když nad tím přemýšlím, až moc složitě?

„Robe," vytrhnu ho ze zírání na stěnu, místo čtení. „Co byla první věc, která tě napadla když jsi viděl ten symbol?"

„Nic," odvětí s lehkým úsměvem. Zamračím se na něj. „No dobře, nenapadlo by mě počítat cípy, nebo něco takového. Prostě možná jenom ta knížka sama o sobě, že by byla důležitá."

„Kniha sama o sobě důležitá...," mrmlám si pro sebe. „To je geniální!" najednou mi to dojde.

„Co?" je úplně zmatený.

„Možná nejde o žádnou hádanku, ale o děj!" vyjeknu nadšeně.

„A o čem ty knížky jsou?" zeptá se se zájmem.

Rozložím knihy na postel a v hlavě si rychle projedu děje. Hvězdy nám nepřály a Dlouhá cesta obě v angličtině.  „No v podstatě a hodně urychleně řečeno, jedná se o romány, kde hlavní hrdinka nebo i hrdina je nemocný a umře na konci knihy." Přemýšlím, ale nechápu, proč by někdo tyto dvě knihy označil.

„Takže to, co se ti děje, ale v knize?" poznamená trošku pesimisticky Rob.

Vzhlédnu k němu. Ne, mě se tohle neděje, chci ironicky poznamenat. Ty osoby jsou do sebe zamilované, pokusím se mluvit co nejklidněji. „Ty knihy jsou primárně romány, jde tak hlavně o tu lásku, takže to se mnou nic moc společného mít nebude." Tohle téma s ním rozebírat z jasných a očividných důvodů rozebírat nechci, ale on to očividně nechápe.

„Takže není někdo v tom našem světě, kdo by tě miloval, nějaká tajná láska nebo..."

„NE, NIKOHO NEMÁM!" vybuchnu dřív, než stihne dokončit větu. Překvapí mě, že můj hlas byl mnohem pevnější, než jsem si myslela, že bude. Zklapne a přikývne, dál to nerozebírá.

„Musíme najít všechny knihy s tím znakem. Tyhle dvě mají společné téma, třeba jich tam je víc, možná by se nám tím otevřelo víc možností," obě postavy mají rakovinu, bylo by možné, že by tam byla tajná zpráva ohledně mého zdravotního stavu? „Nebo je to jenom špatný vtip, ale cítím v kostech, že jsme na správné cestě."

A tak jsme knihovnu začali znovu prohledávat, ale tentokrát to bylo všechno rychlejší. Nejen, že jsme již nějaké knihy se znakem měli dané vedle, ale už jsme měli jasnější představu o tom, co v těch knihách hledáme a díky tomu se nám hledalo lépe. Bolelo mě držet knihy, ruce jsem měla oslabené, celá jsem byla rozlámaná, ale snaha najít ty knihy, rozšifrovat je, mě poháněla dál.

Robinův pohled:

Někdy člověk má předtuchu toho, že se něco stane, Adél měla předtuchu, že v těch knihách něco najdeme a uznávám, skoro žádná kniha neměla ten znak, tudíž pravděpodobnost, že to něco znamená byla velká. Já měl předtuchu toho, že se něco hodně posere. Byl jsem napnutý už dva dny v kuse, Adél si sice nestěžovala, ale bylo vidět, že má problémy udržet knihu, najíst se, stát nebo chodit. Nijak se jí zdravotní stav nezlepšoval, aspoň neměla dost síly se se mnou prát, a proto odpočívala, jak jsem já uznal za vhodné.

Celou dobu, co jsme prohledávali knihy jsem měl výčitky svědomí. Ani to nebyla moje chyba a mohl jsem to zahodit za hlavu, ale já nemohl. V noci se mi o Adél zdálo a nebyl to zrovna kamarádský sen. Připadal jsem si jako puberťák, když jsem se z toho snu probudil a myslel, že ji snad půjdu do pokoje a nabídnu nabídku, která by nikdy od zadaného kluka neměla přijít a ona by ji ani nikdy nepřijala. Byl jsem tak nadržený, že jsem si musel ulevit v koupelně. A celou dobu jsem měl před očima její tvář, zářící energie, oči plné nadšení, stejně, jako když jsem na ni seděl v dešti na té louce, celá zářila a byla podmanivá... Do prdele.

Otočím se na ní, skoro provinile, ale samozřejmě o ničem netuší. Jenom mě hlodají výčitky svědomí, ne z toho, že jsem si představoval jinou holku a během toho si honil jak puberťák, ale z toho, že mi to přišlo přirozené. Ani mě nenapadalo přemýšlet u toho nad Klárou, když jsem to zkusil, nešlo to. Ta holka mi leží v hlavě. Možná je to kvůli tomu, že tu jsme jenom my dva. Klára tady není, je jednodušší si představovat Adél.

Ironické svědomí se mohlo umlátit smíchy. Je to jen výmluva, a to mi hryže svědomí. Nepřijde mi, že bych Kláru podvedl, ale ani že bych ji byl úplně věrný... Už mi to tady leze na mozek.

Mrknu na Adél, sedí na židli a je pobledlá. Koukám na hodinky, už to skoro je hotové, ale je pozdě, musí se jít najíst a jít si lehnout.

Překvapivě se jí ten návrh líbil a nechala se dobrovolně odvést do kuchyně, nacpala do sebe chleba a šla si lehnout. Navedl jsem ji do svého pokoje, nechtěl jsem ji mít z očí. Byla natolik unavená, že ani neměla ponětí, kam jde. Jen co se dotkla postele, už spala. Zabalil jsem jí do deky a šel se také najíst.

Když jsem se najedl a umyl, lehl jsem si k ní. Výčitky svědomí zase řvaly, ale umlčel jsem je argumentem, že ji musím hlídat. Když už jsem usínal, automaticky jsem se k ní otočil a objal jí, zatetelila se mi na hrudi a oba jsme spokojeně spali. Ani jeden z nás neměl ponětí, že jsme bez hnutí spali až do rána a že ráno se na nás zlostně díval pár dalších očí.