Jako by mě přejel buldozer. Přesně tak se cítím. Sedím vedle nemocniční postele, na které leží Adél a má kyslíkovou bombu na ústech. Pípání přístroje mě uklidňuje, protože to značí, že je naživu. Držím ji za ruku a sleduju její hruď, která se zvedá a klesá. Pořád jsem ve střehu, ale už jsem klidnější.

Moje nejhorší noční můra se dnes ráno stala skutečností a já se bál. Byl jsem vyděšenej jako malej kluk. Párkrát se mi už zdálo, že je mrtvá a že ji vidím ležet na zemi, nechtěl jsem to vidět v reálu, děsilo mě to a bylo to stokrát horší.

Pevně stisknu oči a snažím se vypudit z hlavy tu představu, jak zjišťuji jestli dýchá, ale nemám jak, zdá se mi, že ne, beru ji do náruče, utíkám do nemocničního pokoje,... DOST.

Ruka, kterou ji držím je zpocená, ale já ji nechci pustit, mám obavy, že kdybych ji pustil, tak by umřela. Přemýšlím, jak se to mohlo stát, co se stalo. Donutím se pustit její ruku a otočím se na počítač v místnosti. Dělala si testy? Neříkala mi, jak na tom je.

Přesunu se k němu a začnu se prohrabávat ve složkách, které tam jsou. Po půlhodině najdu její výsledky. Otevřu poslední a zhrozím se při pohledu na výsledky.

Proč mi proboha nic neřekla. A proč by to dělala, když ses choval jako debil? Tohle jsem posral, ještě jsem ji stresoval...

Slyším, jak se pípání označující její tep zrychlí. Prudce se otočím.

Zmateně se dívá okolo sebe. Vyskočím a běžím za ní, rychle ji chytím za ruku, aby věděla, že tady jsem pro ni. Stočí svůj pohled na mě a sahá po kyslíkové bombě.

Ruku ji chytnu a zakroutím hlavou. „Nesmíš si ji ještě sundat," hlesnu slabým hlasem.

Zmateně se na mě zamrčí. „Našel jsem tě v knihovně, ležela jsi na zemi bez dechu a tekla ti krev z nosu. Nejsem si jistý, co se stalo, ale viděl jsem ty výsledky testů."

Mračí se, snaží se vzpomenout, co se stalo. Vykulí oči a pokusí se posadit, peru se s ní, aby zůstala ležet. Držím ji na místě, co blbne?

„Adél!" okřiknu ji a ona se na mě překvapeně podívá. Jménem ji říkám jen málokdy. Podvolí se a zůstane ležet. Naléhavě mi chce něco říct, vykroutí ruce z mého sevření a začne psát do vzduchu.

Hned mi to dojde, přinesu ji papír a tužku. Vytrhne mi je z rukou a škrábe něco na papír. Když mi papír podá, luštím, co tam píše.

Něco jsem našla v knihovně. Osmá knihovna zprava úplně dole, zlatý nápis nebo obal.

Podívám se na ní překvapeně. „Zvládneš to tady?" zeptám se opatrně. Vypadá zmateně a potom přikývne.

Neochotně se zvednu a spěchám do knihovny, chci být zase rychle u ní. Ta knížka je na takovém místě, že sice není schovaná, ale najít ji není jednoduché, jen tak si ji člověk nevšimne. Přečtu si název, ale neznám ji.

Nicolas Sparks – A walk to remember.

Běžím zpátky, uleví se mi, že je v pořádku. Podám ji knihu a jí se rozzáří oči. Začne tou knihou listovat a začne ji číst.

Ona tu knihu chtěla, jak aby si mohla číst? Protože se ji líbí? To snad ne. Několik minut čekám, je úplně v jiném světě, nevnímá mě. Nervózně si podupávám nohou až to nevydržím.

„Co je na té knize tak výjimečného? Proč jsem ti ji přinesl?" zeptám se a ona začne psát do vzduchu. Podám ji papír a tužku.

Když mi ho vrátí, nejsem z toho moc moudrý. „Je nová?" přečtu z papíru. Absolutně ji nechápu.

Horlivě přikývne a dál si ji čte.

„Já tomu nerozumím," rozhodím rukama a dožaduju se vysvětlení.

Netrpělivě se na mě podívá, ukáže si na kyslíkový náhubek, potom na knihu. No dobře. Počkám, až si ho sundá a všechno mi vysvětlí.

„Fajn! Až si ho sundáš, vysvětlíš mi to," vzdám se. A potom nevím, co mám dělat. Chtěl bych ti být s ní, ujistit se, že je v pořádku, ale mám hrozný hlad. „Půjdu si dát něco k jídlu, hned jsem zpátky. Než odejdu chytne mě za ruku. Pousměje se a mrkne na mě. Němé poděkování, možná dokonce ujištění, že je všechno v pořádku. Zatnu zuby, když se mi vrací vzpomínka, křečovitě se na ni pousměju a urychleně odejdu z pokoje.

Po jídle jsem se u ní zastavil, byla spokojená, četla si knihu a moc mě nevnímala. Šel jsem do knihovny, dveře jsem měl otevřená a ostražitě poslouchal, kdyby se něco stalo. Posadil jsem se za stůl a prohlížel popsané papíry se seznamem knih. Udělali jsme kus práce, ale velký kus taky zbýval. Oči mi zabloudili na druhou kupičku papírů, osobní složka Adél.

Svrběla mě ruka, podívat se, co si psala, zjistit něco víc o ní. Psala tam věci o mě?

Přitáhl jsem si papíry k sobě, bylo jich požehnaně. Část mě si říkala, že nesmím, nemám do toho strkat nos, není to moje, ale druhá část byla zvědavá a chtěla se podívat. Něco mě k tomu prostě táhlo.

Bez dalšího přemýšlení, jsem začal listovat.

... temnota. Opojná, a přesto tak nebezpečná. Je to to jediné, co tady na tom opuštěném místě cítím. Chtěla jsem se zabít, ale nešlo to. Ruka s žiletkou u předloktí se ani nepohnula. Jako by moje tělo někdo ovládal a já nemohla zajet do kůže. Povedlo se mi žiletku položit na ruku, trochu říznout, ale zatlačit mi nešlo. Nedovolovalo mi to. A já byla zoufalá,....

Pár dní, co tady byla. Snažila se zabít... Listuji dál.

...život fér není. Jsem tady sama, mám leukémii, odtrhli mě od mojí rodiny. Tolik mi chybí můj pokoj, moje maminka, tatínek, ségra. Nechci tady být. Mám strach, jestli jsou v pořádku, co si musí myslet? Vědí vůbec, že jsem zmizela? Chtěla bych domů, schoulit se k mamince a jenom plakat...

...myslela jsem si, že být tady je mučení, ale pravé mučení teprve začalo. Robin je tady....

...noční můry jsou horší a horší, ale dnešní byla jiná. Reálná jako vzpomínka. A já mám obavy, že to vzpomínka opravdu byla. Nějací doktoři se hádali, že mi musejí dát další dávku něčeho, mysleli si, že mě to zabije, byl tam tatér, který šel něco tetovat (Ohrožená?), měli na sobě zvláštní skafandry, neviděla jsem na ně, ale když jsem je prosila, aby mě pustili neudělali to,...

Popadnu papír, na kterém je popsán tento sen a běžím za Adél. Tohle nemůže být možné...