Má tetování. Ochránce.

Zděšeně se mu dívám do očí. Okamžitě mi došel význam. Naše tetování jsou propojená, tolik jsem nad tím přemýšlela a nevěděla co znamenají. Potom mi to začalo docházet v nemocniční místnosti, ale jistá jsem si nebyla. Když se ale dívám na to jeho, je to prostě znamení. Nemůže tady být jen tak.

„Co je?" zeptá se pohotově.

„Já...já nevím, zarazilo mě to," lžu.

Zableskne se mu v očích. „Ty víš, co to znamená?" Víc to zní jako oznamovací věta než otázka, ale já zakroutím hlavou. Bohužel pro mě, moc trhaně a pomalu. Nežere mi to.

„Pojď, řeknu ti vše, co vím," vyzvu ho a dalších několik hodin strávíme v obývacím pokoji a povídáme si, co se stalo.

••

„Nic víc nevím," řeknu vyčerpaně a položím se do ušáku. Oči se mi zavírají únavou. Během povídání jsme se stihli i najíst, už je večer a já jsem hrozně unavená. Obecně teď potřebuji více spánku a odpočinku, jenom jsem nečekala, že mě dokáže takhle moc unavit mluvení.

Robin se dívá na stolek před ním a oči mu opatrně kloužou na mě. Nohy mám pokrčené pod sebou, všimnu si, že se pohledem zastaví na mém koleně. Zamračí se.

„Měla bys to chladit," poukáže na moje koleno.

„Cože?" zamumlám nechápavě a podívám se na koleno. Je tmavě fialové a hraje všemi barvami. Nateklé není, jenom tam je fakt velká modřina. „Asi jak jsem spadla na schodech."

„Neděsí tě to?" vyhrkne najednou Rob, jako by ho tahle myšlenka tížila už pěkně dlouhou dobu.

Podívám se mu do očí a vidím, ten strach a zmatek. Přesně tak jsem se cítila já.

„Děsí, ale nechci dovolit tomu pocitu vyhrát, jinak by mě pohltil a zbláznila bych se."

Jenom pokývne hlavou, oči upřené do mých.

„Tebe to možná nepotěší, ale aspoň máme jeden druhého."

Neodpoví. Uvědomím si, že má doma přítelkyni. Zastydím se, už nechci být v jeho blízkosti, dojde mi, že jeho srdce patří jiné. To mi nahrne slzy do očí.

Urychleně se zvednu. „Už budu muset jít. Jsem unavená. Dobrou," řeknu nepřítomně, uvědomujíc si, že musím zajít do lékařské místnosti. Posílají mě tam každý den.

Když jdu kolem Roba, chytí mě za zápěstí a tím mě donutí zastavit. Ten pohyb mě překvapí. „Můžu spát u tebe?"

Ta otázka mě překvapí ještě víc. Bodne mě u srdce, že mu nahrazuji jeho frajerku. „To není dobrý nápad. Mysli na svoji přítelkyni," řeknu ostřeji, než jsem chtěla. Zamžiká očima, promítne se mu v nich bolest, pustí mě a já můžu jít. Přijde mi, že za sebou vláčím tunu kamení.

V nemocniční místnosti přiložím prst na světélkující místečko a čekám. Vyjede jehla, uslyším zapípání a hned nato se objeví výsledky.

Diagnóza se nijak extrémně nemění. Pořád to stejné. Sklouznu očima k tetování a přejedu po něm prsty, Ohrožená.

Je neuvěřitelné, jak moc v klidu tenhle život jsme oba dva přijali. Měli bychom jančit, zbláznit se, dělat kraviny cokoliv přiměřeného této situaci, ale my se okamžitě vžijeme do role. Mě to problém nedělalo, je to pro mě jednodušší. Vždy bylo. Tak taky vznikla má láska k divadlu.

Zaměřím se na tabulku výsledků. Všechno je až moc naplánované, až moc nápadné. On to neuvidí, ale mě tohle prostě přijde vymyšlené do posledního detailu. Zahrávají si s námi jako s panenkami, loutkami, které mohou ovládat.

Zmocní se mě hněv. NE. Mě nedostanou. Vytrhnu kousek papíru z diáře na stole a naškrábu na něj jedno slovo. Zvednu se a jdu k sejfu. Vtrhnu dovnitř a plácnu papírek na stůl. Ještě jednou si ho přečtu.

CIGARETY

Chtějí ovládat moje zdraví? To mám v moci taky.

Odejdu ze sejfu a jdu si dát sprchu, která mi snad uvolní ztuhlá záda. Když jdu po chodbě zpět do pokoje, dole je zhasnuto, Robin šel spát.